Zátoka

Zátoka
The Cove - USA, 2009, 91 min - anglické znění s českými titulky

Malé, klidné město ležící na japonském pobřeží, poblíž něhož se skrývá hezká, nenápadná zátoka. Ta je však domovem dech beroucích delfíních jatek. Ti „šťastnější“ se dostanou do jednoho z mnoha zábavných mořských aquaparků. Ostatní skončí v mrazících boxech supermarketů. Skupina aktivistů se rozhodla, že krvavá jatka, kterými se městečko Taiji „proslavilo“, zdokumentuje a předvede tak celému světu, co se opravdu děje. Zátoka, kam jsou vyděšení delfíni naháněni, je obehnaná ostnatým drátem, který má odradit nevítané diváky. Zabíjení zde začíná každý rok v září. Podle O’Barryho tak během jedné sezóny zahyne okolo 23 tisíců delfínů a sviňuch. Týmu filmařů se ale nakonec podařilo proniknout do hlídané zóny a pořídit tak naprosto neuvěřitelné záběry.

Chci říci, že se snažíme tento film natočit legální cestou. Sakra. Myslel jsem na všechny možnosti, které mohly nastat. Nemohl jsem z toho spát. Co mi z toho na začátku ukázal Ric, to byla jen špička ledovce. Tady to je. Město Taiji. Malé město s opravdu velkým tajemstvím. Cesta do Taiji je dost zvláštní. Je to něco jako „Šedá zóna“. Je to tak zvláštní, protože kdybyste nevěděli, co se tam děje, mysleli byste si, že je to město které delfíny a velryby miluje. Po naší levici je nechvalně známé velrybí muzeum. A já to místo opravdu, ale opravdu nesnáším. Když jsme poprvé do Japonska přijeli, Ric O’Barry byl neskutečně frustrovaný. Řekl mi „Musíš nosit roušku, jinak o nás budou vědět.“ A já si pomyslel „Dobrá, v pořádku.“ Támhle je policie. Musím změnit pozici a držení těla, aby si mysleli, že jsem nějaký postarší Japonec. Říkal jsem si „Co to dělám?“ Letěl jsem sem přes půlku světa, abych skončil v tomhle autě, zamčený s tímhle paranoidním chlápkem. Někdo je za mnou. Nevím, kdo to je. Jo, už se blíží. Už se blíží. Opravdu nás sleduje? Jo. Už to dělám moc dlouho. Místní starosta mi kdysi věnoval klíč k tomuhle městu. Byl jsem tu vítán. Dnes by mě zabili, kdyby mohli. A to nepřeháním. Kdyby mě tihle rybáři mohli chytit a zabít, udělají to. Někdy před třemi lety jsme s přítelem Jimem Clarkem založili organizaci The Oceanic Preservation Society (OPS). ~ Společnost pro ochranu oceánů ~ Potápěli jsme se více než 35 let. Mohli jste se potopit každý rok na stejné místo a skutečně vidět degradaci oceánů přímo před vašima očima. Jde o obrovské vymírání, které se děje právě teď. Jim měl nápad, že se s tím něco musí udělat. Zastavit to. Tak jsem začal dokumentovat útesy po celém světě. Zúčastnil jsem se konference o mořských savcích v San Diegu. Bylo tam 2.000 špičkových odborníků na mořské savce a Ric O’Barry měl být hlavním řečníkem. Ale v poslední chvíli ho sponzor konference stáhl z programu. Já si říkal „Páni, to je ale zajímavé.“ Takže, kdo je tím sponzorem? Řekli mi, že společnost Sea World. Spousta odborníků na mořské savce dostává peníze od Hub Research Institute, což je neziskovka a prodloužená ruka společnosti Sea World. Nemají mě rádi. Nelíbí se jim, že mluvím o delfínech v zajetí. A tak mě stáhli z programu. Nenechali by mne mluvit o masakrech delfínů v Taiji. Řekl jsem „Masakrech delfínů? Co to jako má být?“ A on „Jedu tam příští týden. Chcete jet taky?“ Teď se blížíme k místu, které je nejdůležitější. To místo je pro delfína tou nejhorší noční můrou. Stovky tisíců delfínů tam zemřelo. Uvidíte tady cedule „Nevstupovat“ a „Nebezpečí“. Kolem těch vršků chodí rybáři s noži. Je to národní park. Mluvil jsem s rybáři. Řekli mi „Jestli se svět dozví, co se tu děje, tak to tu zavřou.“ Umíte si to představit? Tohle nám jen tak řekli. Věděli jsme, že se tam musíme dostat a natočit, co se tam děje. Musíme se dozvědět pravdu. Když jsme se vrátili do hotelu… Je to velký lázeňský hotel, kde prochází lidé v županech, a kde ti tři policisté v utajení mluví s Ricem. Vy jste přijel do Japonska… proti… chytání velryb a delfínů? Ne. Nějaká aktivita proti chytání velryb a delfínů? Ne. – Ne. – Ne? – Říká, že ne. – Ne. Na pozadí v okně jste mohli vidět proplouvat ty lodě ve tvaru delfínů. Bylo to něco tak neskutečného. Nemohl jsem… Chtělo se mi smát a zároveň křičet. Doufám, že vy nevstoupit na zakázaná místa. Ne. Ne. Jasný. Určitě nevstoupit. Jo. Nevstoupím. Určitě ne. Děkujeme vám mnohokrát. Nemáte zač. – Ještě se uvidíme. – Dobrá. Nashle. Nikdy jsem nechtěl být žádný aktivista. Jedna událost vždy směřuje k nějaké další, a jestliže kdekoliv na světě má delfín potíže, u mne zazvoní telefon. Ric je díky práci s delfíny známý po celém světě. Poprvé jsem se s ním setkal před nějakou dobou na cestě do Nikaraguy. Byli tam dva delfíni uvězněni v bazénu plném jejich vlastních exkrementů. Ric nějak naverboval Nikaragujskou armádu. Naložili delfíny do helikoptéry, převezli je k moři a delfíni byli na svobodě. Lidé delfíny chytají ve volné přírodě a vozí je do zajetí. Jsou ale tací, kteří se je snaží osvobodit. V březnu tohoto roku byl O’Barry na Floridě již třikrát zatčen za pokus osvobodit několik delfínů ze zajetí. Za stejnou věc byl zatčen na Den Země na ostrovech Bimini. Kolikrát jste byl zatčen? Letos? Pane, jste ve vládním výzkumném prostoru. Narušujete vládní projekt. Rozuměl jste mi? Do háje. Delfín na tom správném místě může vydělat milion dolarů ročně. Je v tom spousta peněz. Pokud se jim dostanete do cesty, a já jsem v jejich cestě, může to být velmi, opravdu velmi nebezpečné. Jane Tipson byla zavražděna. Již podruhé zavraždili kolegyni, se kterou jsem pracoval. Ta druhá byla Jenny May. Chtěli jsme zastavit nelegální obchod s ruskými delfíny držením hladovky. Kolem desátého dne jsem ztrácel vědomí a odjel do místní nemocnice. Jenny se tak stala snadným cílem. Sledovali ji až dolů na pláž a uškrtili ji vlastním páskem. Tihle delfíni jsou symbolem nového začátku pro životní prostředí. Dnes je to vše o respektu, ne o zneužívání. Cítím určitou zodpovědnost protože je to seriál Flipper, který z toho udělal miliardový byznys. Vytvořil tu touhu s nimi plavat, líbat je, držet je, objímat je a milovat k smrti. To vše jsou příčiny držení delfínů v zajetí. Roli Flippera hrálo společně pět samic delfínů. Těch pět delfínů jsem chytil já sám. Celé mužstvo spolupracuje jako na bitevní stanici. Jakmile zahlédnou sviňuchu nemohou ztratit ani minutu. Muži toho tvora zvládají s nesmírnou opatrností. Ona zdá se cítí, že se právě dostala domů, a že jí už nikdo neublíží. Je v bezpečí. Po premiéře Flippera roku 1964 se Ric O’Barry stal nejslavnějším cvičitelem delfínů na světě. Když jsem začal delfíny cvičit, nebyl na to žádný manuál. Dostal jsem třeba scénář, který říká „Flipper skočí přes molo, vezme zbraň a pak plave dolů zleva doprava“. Musel jsem to nějak přetransformovat do akce. Díky, Flippere. Jo. Díky, Flippere. Co mne opravdu dostávalo, že jsou chytřejší než si myslíme že jsou. Ten dům, kde se Flipper natáčel a kde žije ta rodina, byl vlastně můj dům. Žil jsem tam po celý rok celých sedm let. Přímo před tím domem bylo slané jezero a na konci mola byl Flipper. Když se Flipper objevil v pátek večer v televizi, mohl jsem vzít z domu televizi, sejít k tomu molu s dlouhou prodlužkou a Cathy by se v té televizi viděla. A poznala by rozdíl mezi ní a Suzy, což byl další delfín, kterého jsme používali. Poznal jsem, že si uvědomují sami sebe. A když si vy uvědomíte tu nečlověčí inteligenci, po chvíli zjistíte, že opravdu do zajetí nepatří. Ale já jsem s tím nic nedělal. Jeden den to vše skončilo. Jako rekvizity je odvezli do mořského akvária v Miami. Když tam vejdete a hraje k tomu muzika, delfíni skáčou a smějí se, těžko uvidíte někde nějaký problém. Ale úsměv delfína je ten největší klam přírody. Vytváří to iluzi, že jsou stále šťastní. Řídící centrum kteréhokoliv delfinária je domek s rybami. A pokud se do kteréhokoliv z těch domků podíváte, uvidíte tam lahve plné Maaloxu a Tagametu. Je to na snížení kyselosti žaludku, protože delfíni mají vředy. Je to z toho všeho stresu. Musíte je vidět ve volné přírodě, abyste pochopili, proč to v zajetí nemůže fungovat. Ve volné přírodě za den urazí 65 kilometrů. Mohli by ráno surfovat v jedné oblasti a další hodinu hodovat nebo se společensky bavit 40 kilometrů daleko. Delfín je tvor s vyvinutým sluchem. Je to jeho primární smysl. Ten nejlepší sonar, co lidstvo má, je jen hračka v porovnání se sonarem delfína. Když jste ve vodě, delfíni vidí skrz vás. Vidí, jak vám tluče srdce. Vidí vaše kosti. Vidí, jestli je žena těhotná. Zvukem získávají spoustu informací. Takového delfína odchytí a umístí do betonové nádrže obklopené hledištěm plném řvoucích lidí. V Národním akváriu v Baltimore, když ho poprvé otevřeli, delfíni bez rozdílu umírali. Nemohli delfíny udržet při životě a nakonec zjistili, že je to kvůli filtračnímu systému, který dělá moc hluku. Zabíjí je stres. Jejich sluch je velmi citlivý na zvuky. Je to jejich primární smysl a je to jejich zkáza v Taiji. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7… Je jich tam dvanáct. Je to běžná naháněcí dráha, na co se teď díváš. Jsou tam migrační trasy, které delfíni používají již tisíce let. Oni jen čekají, až se u nich delfíni objeví. Pak lodě do vody ponoří dlouhé tyče, které mají na konci spojnici, a bouchají do nich kladivem. Tím dělají hlukovou stěnu, která delfíny děsí. Několik stovek delfínů bylo hnáno ke břehu. Nikdy jsem tolik delfínů neviděl. A všichni plavali o svůj život. Pryč od té hlukové stěny. Myslím, že zrovna teď slyším to bouchání, ale já ho slyším pořád. Slyším ho i ve spánku. Jak ho jednou uslyšíte, už nikdy nezmizí. Mezitím se dostanou do zátoky. Jsou totálně vyvedeni z míry, vystresovaní na maximum. Uzavřou to a pak jdou domů. Další ráno už tam stojí všichni ti cvičitelé delfínů a vybírají si ty, které chtějí do delfinárií. Primárně hledají delfína skákavého. Hledají toho svého Flippera. Proto vybírají mladé samice, stejně jako jsme to pro seriál dělali my. Pak je pošlou do různých částí světa. Taiji je největším dodavatelem delfínů do různých středisek na světě. Jeden delfín se prodá až za $150.000. Obchody dojednává velrybí muzeum a dělí se o zisk s městem a rybáři. Někde v Karibiku bych mohl mít vlastní podnik s delfíny a vydělávat tak 2 až 3 miliony dolarů ročně stejně jako tihle pánové. Pokud bych chtěl. Ale šel jsem od toho. To, co mě obrátilo k lepšímu, byla smrt Flippera, tedy Cathy. Byla opravdu nešťastná. Cítil jsem to. Viděl jsem to. V mém obětí spáchala sebevraždu. Sebevražda, to je velmi silné slovo. Musíte ale pochopit, že delfíni a velryby nedýchají automaticky bez přemýšlení jako my lidé. Každý nádech je řízen vědomím. Kdykoliv se jejich život stane neúnosným, mohou ho ukončit tak, že se již nenadechnou. A já v této souvislosti používám slovo sebevražda. Ona to tak udělala. Doplavala do mého náručí, podívala se mi přímo do očí, nadechla se… a už se nenadechla podruhé. Nechal jsem ji zemřít a ona se potopila břichem dolů až na dno nádrže. Den na to už jsem byl ve vězení na Bimini za pokus o vypuštění delfína z laboratoří Lerner Marine. Tak jsem na to reagoval. Šel jsem zachránit každého chyceného delfína. Trvalo mi 10 let tenhle průmysl vybudovat. A strávil jsem posledních 35 let jeho bořením. Když jsem začínal, existovala pouze tři delfinária. Dnes se z toho stal miliardový průmysl. Všemi těmi zařízeními, kde je drží, jsme pomohli vybudovat ten největší masakr delfínů na zemi. Každý se může dívat na odchyt delfínů ze silnice. Ric ale upozornil na to, že zajedou loděmi do skryté zátoky, kam není vidět, a kde nevybrané delfíny vyvraždí a prodají na maso. Nahánění delfínů začíná v září a pokračuje až do března. Ročně v Japonsku zabijí odhadem 23.000 delfínů a sviňuch. Tady v Taiji můžete jít do Velrybího muzea, shlédnout představení s delfíny a ve stejnou chvíli delfína jíst. Oni prodávají maso delfínů a velryb přímo v delfináriu. To průmysl chytání delfínů živí tohle vyvražďování tím, že odměňuje tyhle rybáře za jejich strašlivé chování. Dostanou pouhých $600 za mrtvého delfína, ale dostanou více než $150.000 za delfína do delfinária. Řekl jsem Ricovi, že mu pomohu. Že s tím něco uděláme, že to změníme. Neřekl jsem mu jak, protože jsem to vážně nevěděl. Tady v Japonsku je hodně organizací jako Světový fond ochrany přírody, Greenpeace, Mezinárodní fond ochrany zvířat. I přesto ti všichni vydělávají stovky milionů dolarů. Tohle je největší vraždění delfínů na světě. Kde tedy jsou? Je tu jedna organizace, jejímž hlavním cílem je chránit všechny kytovce ve volné přírodě. Je to IWC, Mezinárodní velrybářská komise. Ale z nějakého důvodu malí kytovci, delfíni a sviňuchy nejsou chráněni. Delfíni jsou velryby. Na velikosti nezáleží. IWC vstoupí do dějin jako banda bláznů. Tam není demokracie ani za mák. Ani když se budete hodně snažit. Dělají si sakra co chtějí. Ricovi byla účast na IWC konferencích navždy zakázána. Pane O’Barry. Ano? Musím vás požádat, abyste opustil hotel. Mohli jste počkat do rána. Pane, uctivě jsem vás žádal, abyste vypnul tu kameru. Důvod, proč o malé kytovce v IWC není žádný zájem je ten, že velrybářské národy, které to všechno daly dohromady, mají prostě zájem, aby zůstali mimo. Zvláště pokud je konzumují. Joji Marshita je náměstkem komisaře pro záležitosti velryb. Je to talentovaný Japonec, který má opravdu těžkou práci. Každé ráno musí vstát. Nejprve se na sebe podívat do zrcadla a pak vyrazit celému světu vysvětlovat japonskou politiku chytání velryb. Což je velmi obtížné téma. Je jasné, že problém velryb je stále více o emocích. Nikdy jsme neměli přesvědčivý důkaz proč je tento druh tak výjimečný. Používají pod vodou zvuk, kterým nahání delfíny na místo, kde je zabijí. Požádali Japonsko o vysvětlení, zda šlo o korektní druh lovu. Japonsko odpovědělo, že šlo o případ malých kytovců, v kterém, jak věří, IWC nemá kompetence. Mezinárodní velrybářská komise je jediná mezinárodní organizace zabývající se velrybami, která je oficiálně uznávaná Organizací spojených národů. Je to prakticky bezzubá organizace, ale je to jediná organizace, která vůbec existuje. IWC zakázala komerční lov velryb v roce 1986. Japonskou odpovědí je o rok později ztrojnásobení počtu zabitých delfínů a sviňuch a zabíjení velryb pro výzkum. V mezinárodní velrybářské dohodě je ujednání, které státům dovoluje lovit velryby pro vědu. A tak Japonsko našlo skulinu. Nyní má Japonsko výzkumné programy, které zahrnují zabíjení plejtváka malého, plejtváka myšoka, plejtváka sejvala a keporkaka. Každý vědecký lov je pro mne černou skvrnou v záznamech této komise. Oni mluví o 1.000 kusech velryb na Arktidě. Ale nemluví o těch 23.000 kusech vražděných támhle. IWC dohlíží na jednu z největších přírodních katastrof všech dob. Faktem je, že Mezinárodní velrybářská komise má mandát řešit problémy týkající se delfínů, ale Japonci se snaží legalizovat to, čemu všechny ostatní země světa říkají ne. Vlády jsou opravdu skvělé v pořádání různých setkání, konferencí a podávání rukou každému, ale nikdy ničeho nedosáhly. Je to jak jednou řekla Margaret Mead. Nikdy nebuďte závislí na vládě nebo instituci při řešení závažného problému. Všechny sociální změny vzejdou z touhy jedinců. Pokud záchrana kytovců před vyhynutím závisí na Mezinárodní velrybářské komisi, tak není žádná naděje. V období Řecka bylo ublížení delfínovi trestáno smrtí. Byli chráněni. A to skutečně chráněni, protože je známo velké množství historek o tom, jak delfíni lidem zachránili život. Když jste spolu na vlně, je tam určité kouzlo. Je tam jiný druh, s kterým nemůžete vědomě komunikovat, ale oba zažíváte něco, co je čistě pro radost až za hranicí přežití. Byl jsem surfovat na pobřeží Austrálie. Asi po půl hodině jen tak sedíme na prknech s mým kámošem a on najednou „Počkej.“ A na vrcholku následující vlny se objevil žralok tygří. Ploutve stažené dolů a byl blízko. Byl doslova dva metry ode mě. Podíval jsem se dolů a přímo tam, jak za stěnou výlohy, připlouvá zprava delfín a z boku naráží do žraloka a odstrkává ho ode mě pryč. V takové chvíli, je to nejjasnější důkaz spojení v mém životě. Před pár lety mi můj kamarád řekl co se děje v Japonsku. 23.000 kusů vymažou ze světa každý rok. A nikdo o tom ani neví. Nikdo vlastně ani neviděl co se tam děje. Takže způsob, jak to zastavit, je zveřejnit to. Už nám říkali „Nefoťte.“ Nápisy říkají „Zákaz fotografování“. Takže způsob, jak to zastavit, je zveřejnit to do celého světa. Konečně snad japonská vláda řekne „Nefunguje to. Je to noční můra styku s veřejností.“ Ne! Žádné fotky. Přivedl jsem BBC, The London Times, Time Magazine a každý odchází s prázdnou. Žádné fotky, jasné? Bojí se fotoaparátů. Jedno ráno jsem s sebou neměl foťák. Byla tam dvojice chlápků na lodi. Vytáhli mládě delfína z vody a podřízli mu hrdlo. Bylo už mrtvé, ale oni ho vytáhli a podřízli. Chtěli mě jen rozzuřit a já tomu chlapovi málem jednu vrazil. Stál mi přímo před obličejem. Říkali jsme mu Soukromý Prostor. To byla jediná dvě slova anglicky, která uměl. Soukromý prostor. Soukromý! A tak stál přímo před mým obličejem a řval na mě s kamerou. Chtěl, abych mu jednu vrazil. Prostě mě hecoval a já skoro, páni, málem jsem ho srazil k zemi a shodil z té skaly. Tohle chtějí, abyste udělali. Praštili je nebo udělali něco, čím vás odsud dostanou. Jediný způsob, jak nás tam odtud mohou dostat, je zatknout nás a natočit to na video. Strávil jsem většinu svého času snahou, aby mne nezatkli pod falešným obviněním. Oni zase tráví většinu jejich času snahou nás zavřít pod falešným obviněním a vyšachovat nás ze hry. V roce 2003 jsem do Taiji poslal skupinu lidí. Jejich jediným cílem bylo nafilmovat důkazy a zjistit, co se tam děje. Dostali se do vody, prořezali sítě a osvobodili pár velryb a delfínů. Okamžitě je za to zatkli. Tím se vlastně ukázalo, že jsme předurčeni k ochraně životů těchto zvířat, ale samozřejmě to ztížilo náš případný návrat. V roce 2007, kdy jsem chtěl podniknout něco, aby se ten případ zveřejnil, jsem byl v šoku z toho, že jsem byl jediný surfař z celé naší komunity, který o tomhle věděl. Spojil jsem se tedy s Hayden Panettiere a Isabel Lucas a rozhodli jsme se, že tam vyrazíme na prknech. Nikdo jsme nechtěli být agresivní. Ale je to opravdu rozpálilo. Museli jsme to vzdát. Nemohli jsme udělat nic. Nic víc se dle našeho plánu nedalo dělat. Vypadni! Obtěžujete nás! Padej! Vidíte? Je to jako hra na kočku a myš. Konkrétně tyto aktivisty zatkli přímo támhle na tom místě. Nyní se už nikdy nemohou vrátit. Jsou mimo hru. Já s nimi soucítím. Flippera jsem viděl už jako dítě. Díky Flipperovi se ve mně zrodila láska k oceánům. Hodláme to zastavit. My to zastavíme. A zde je muž, který to vše začal. Snaží se dát do pořádku tento obrovský problém, ale nemůže najít nikoho, kdo by mu pomohl. Pokud bychom se tam dostali, můžeme to zastavit. Prvnímu, komu jsem zavolal, byl kamarád Charles Hambleton. Je to adrenalinový závislák. Dělal odborníka přes plachtění v Pirátech z Karibiku. Díky focení zcestoval celý svět. Je to muž se srdcem ze zlata a nervy z oceli. Udělá cokoliv. Jasně si pamatuji na telefonát, že se musím vypravit do Japonska. V Taiji jsme vystoupili z vlaku, kde nás okamžitě přivítal Ric O’Barry v obležení policistů. Nejsem si úplně jistý, jestli Louis vůbec věděl do čeho jde. Při naší první cestě do Japonska jsme měli formální schůzku v kanceláři pana starosty spolu se svazem rybářů a se všemi dotčenými orgány. Sedm hodin jsme vyjednávali a snažili se dostat do stavu, kde by nás ta druhá strana respektovala. K tomu ale potřebujete obě strany a nám začalo docházet, že něco skrývají. Musíte mít povolení na povolení, aby vám povolili tohle… a nikdo bez povolení nechce udělat nic. Po dvou dnech vyjednávání nám řekli „Nedovolíme vám to udělat.“ Pak na stůl položili mapu, ukázali nám ta červená X a řekli „Nesmíte jít sem, nesmíte jít támhle, sem nesmíte a sem také ne.“ Pak Charles řekl „Můžeme si to ponechat k nahlédnutí, prostě abychom věděli, kde se nemáme pohybovat?“ Asi tak nějak to bylo. Z toho se stala naše předloha kam se musíme jít podívat. Ta utajovaná zátoka je přírodní pevnost. Je ze tří stran obklopena strmým útesem. Je tam několik tunelů, kterými musíte projet, abyste se tam dostali. Jsou tam vysoké zábrany s ostnatým drátem. Za svůj život jsem procestoval celý svět a mohu říci, že to pobřeží je impozantní. Je neskutečné jen pomyslet jaké hrůzy se odehrávají na jednom z nejkrásnějších míst. Vyškrábali jsme se do toho parku. Jmenoval se Tsunami Park. Byl uzavřený, ale vystoupali jsme tam. Nejbezpečnější chvíle kdy jít do Tsunami parku je, když v laguně nejsou uvězněni žádní delfíni. To tam pak nejsou hlídači. Ric ukázal dolů na lagunu a řekl „Támhle se odehrává ten špinavý byznys.“ Poldové nám byli v patách, takže jsem myslel na to, abychom odsud vypadli. Takže jsme odešli a udělali si prohlídku okolí Taiji. Mají tam tolik krásných chrámů. Některé jsou nejkrásnější z celého Japonska. V jednom z těch chrámů mají zahradu z kamínků. Mniši ty kamínky uhrabávají a uprostřed mají velké kameny, na které se chodí dívat lidé z celého světa. Bylo to nádherné, ale myslím si, že v Americe by se lidé v neděli nikdy nešli dívat na kameny. Najednou jsem dostal ten nápad. Co kdyby se pro změnu dívaly ty kameny? Tohle byl velký model vodopádu postavený pro film Božský Evan. Přehrada se prolomí, voda se valí a smete celou silnici. Jeden z mých nejlepších kamarádů a můj první asistent byl kluk, z kterého je teď šéf modelárny v Industrial Light and Magic. Tak jsem mu zavolal a řekl „Mám takový nápad pro projekt. Chci do kamenů schovat HD kamery. Pomůžeš nám?“ Tohle jsi měl na mysli? To je umělecké dílo, člověče. Jestli chceš, můžeme je natřít hnědou nebo kombinací s šedou. Šedá a hnědá bude lepší. Myslím, že pro nás bude hlavní, že ty útesy jsou šedé. Raději ať jsou všechny co nejnižší. Pro provedení našeho úkolu jsme potřebovali zvláštní skupinu lidí. Potřebovali jsme lidi se zvláštními schopnostmi. Začal jsem ten tým budovat. Ten takzvaný tým Dannyho parťáků. Simon Hutchins, jediný muž s armádní zkušeností. Simon vyrobil všechny ty věcičky, aby ukryl HD kamery a hydrofony. Víte, je to šílenej génius. Cokoliv bychom si vysnili, Simon by to vyrobil. Joe Chisolm organizoval rockové koncerty a my jsme určitým způsobem dělali rockový koncert. Myslím tím, vystupujíc inkognito. Měli jsme stovky kufříků s věcmi, které jsme museli dopravit do Japonska a on měl na starosti logistiku. Louis se vrátil a řekl „Hele, musíme se tam dostat.“ Takže Louis a já jsme začali probírat všechny možnosti, jak by se to dalo natočit. Měli jsme vojenskou termo kameru, kterou nemůžete vyvézt ze země. Cokoliv má puls, termo kamera to zachytí. Rozhodli jsme se, že natočíme nějaký materiál ze vzduchu, takže jsme s sebou vzali vlastní vrtulník. Zvažovali jsme, že pro sebe zabereme satelit, abychom udělali satelitní fotky. Rozhodli jsme se vyrobit naši vlastní automaticky řízenou vzducholoď s HD kamerou řízenou gyrem. Vlastně jsme ji pojmenovali Cathy, což byla naprostá neúcta vůči Ricovi O’Barry. Záměrem bylo, že i když ta vzducholoď neuspěje a chytí nás, tak každý přeci miluje tyhle plavidla. Víte, děti, policie, prostě každý. Pro mne a Louise bylo velmi důležité zařízení, které se nazývá hydrofon. Je to špičkové zvukové zařízení, které se dává pod vodu. Chtěl jsem slyšet delfíny v laguně, ale nevěděli jsme, jaká je tam hloubka. Měli jsme kyslíkové bomby, ale ty dělají rámus a byli bychom slyšet. Mandy-Rae Cruickshank a Kirk Krack patří mezi světovou špičku freedivingu. Freediving se dá nejjednodušeji popsat jako šnorchlování ve velkých hloubkách. Na jeden nádech sledujeme jak hluboko se můžeme potopit a na jak dlouho můžeme zadržet dech. Mandy-Rae za svůj život vyhrála osm šampionátů. Umí se ponořit do hloubky 90 metrů na jeden nádech a bez pomoci se vrátit na hladinu. Do týmu jsem je získal velmi rychle, když zjistili, co chceme udělat. Máme některé shodné fyziologické znaky s velrybami, tuleni a delfíny. Všichni jsme savci dýchající kyslík. Oni žijí ve vodě, my na souši. Když plavete v širém oceánu a připlavou k vám velryby nebo delfíni, je to ten nejúžasnější zážitek vůbec. Je v tom taková pokora, že tak nespoutaný tvor se k vám přiblíží a zajímá se o vás. Je to… Je to něco neuvěřitelného. Opravdu. Aniž byste spolu prohodili jediného slova, opravdu cítíte, že na určité úrovni ta komunikace probíhá. Jako byste si mezi sebou rozuměli. Obvykle ve vodě na nic nesahám, ale pomyslela jsem si, když už se mnou plave tak dlouho, natáhnu k němu ruku a on se k té ruce natočil. A takhle tam přede mnou zůstal a nechal mě podrbat ho na břiše. Takový delfín je. Nespoutaný a ve své vlastní podstatě. Přiblíží se a vyhledává dotyk a přízeň. Opravdu s námi chtěl být. Když se nás zeptali, jestli se chceme účastnit tajné operace na odhalení zabíjení delfínů, bez váhání jsme řekli „Určitě. Jdeme do toho. Co máme dělat?“ Tohle je… Je to fakt super. Jo. Jsem jen roztomilý nevinný kámen. Myslím, že dostat to přes celníky bude docela záludnost. Doufám, že potom co je umístíme, je dokážeme zase najít. Vrátíme se pak do hotelu se skutečnejma šutrama. Máme tady 47 zavazadel. Myslím, že nám to všechno do letadla nevezmou. Určitě jsme se snažili být nenápadní jak to jen šlo. Lidé ze západu však nejsou nikdy nenápadní. Navíc s velkými kufry na místě, kde ze západu nikdo není. Takže si nás všimli. Teď tam stojí auto. Přijel jsem sem včera. Myslíš si, že ví, že jsme tady? Myslíš. První ráno po příjezdu do Taiji jsem se s Ricem O’Barry setkali v našem hotelu. Usoudil, že by bylo dobré nás vzít na projížďku, abychom blíž poznali ostrov. Takže jsme nastoupili do aut a první, čeho jsme si všimli bylo, že máme doprovod. Přímo tady je řeznictví s jatkama. Tady hned je svaz rybářů a tohle je Soukromý Prostor. Když jsme do Japonska přijeli, neměli jsme tušení, kdo nás sleduje. Měli jsme SPZky asi sedmi, osmi aut, která nás sledovala, takže jsme věděli, že nás sledují. Nevěděli jsme, jestli to nejsou rybáři. Nevěděli jsme, jestli to není Yakuza, japonská mafie. Neměli jsme tušení. Potkal jsem chlapíka, co uměl anglicky. Pracoval ve velrybím muzeu a já se ho zeptal „Nevíte kdo je v tom autě?“ Podíval se tam a odvětil „Šéf policie.“ Když se pohybujete kolem Rica, oni vědí, že jste problém. Ne, tam nemůžete jít. Říkám vám, tam nemůžete jít. Nechoďte tam. Co hodláte dělat? Naše první setkání s rybáři se uskutečnilo hned ráno a jakmile jsme tam přijeli, objevilo se hned několik rybářů. Stáli jsme u břehu a dívali se na… Viděli jsme krev, která sem proudila z laguny. Viděli jsme skupinu mláďat tvořící živou stěnu dál od rodičů, které mezitím zabíjeli. Chtěli jsme tedy získat lepší výhled do laguny, takže jsme s Joem chtěli jít dál tou cestou. Jeden z rybářů do nás strčil hrudí. Nesahejte na tu dívku. Snažili se nás zastavit, abychom neměli na to zabíjení lepší výhled. A hned potom, jak jsme sešli blíž k vodě, jeden nešťastný delfín, on… Mohli jste vidět, jak se snaží dostat pryč a plave ke břehu směrem k nám. Povedlo se mu přeskočit několik sítí a pokaždé, když se vynořil nadechnout, jste viděli všechnu tu krev, která z něj srčela. Mohli jste vidět pár posledních nádechů a pak se potopil a už jsme ho nikdy neviděli. Nashle. Nashle. Nashle. Je to docela malá skupinka lidí, která tohle dělá. Mimo těchto pár vzdálených dědin většina lidí ani neví, že se tohle děje. Rybáři, kteří tohle dělají, vám řeknou „Je to naše tradice. Je to součást naší kultury. Vy nám nerozumíte. Vy jíte krávy, my zase delfíny.“ Pravdou je, že je to všechno velká lež. Jak by to mohla být jejich kultura a tradice, když o tom neví ani sami Japonci? Každý rok v Japonsku pro maso zabijou 23.000 delfínů. Víte o tom? – To jsem nikdy neslyšel. – Nikdy jste o tom neslyšel? Vy lžete. To je snědí? Vážně? Je těžké si představit, že někdo jí delfíny. Jak je to možné? Je delfíní maso k dostání v Tokyu? Nedíváme se na delfína jako na jídlo. Na delfína se spíš chodíme dívat. Jestli je to pravda, mělo by se s tím něco udělat. Myslím, že o tom nikdo neví. Já to nevěděla. Lidé z Osaky, Kyota a Tokya, proč o tom nevědí? Díky mediální kamufláži. Systematické a úmyslné kamufláži. Média se o tom vůbec nezmiňují, protože delfíní maso má vysoký obsah rtuti. Rtuť je ten nejjedovatější neradioaktivní prvek na Zemi. Přítomnost rtuti v přírodě se od průmyslové revoluce každým rokem zvyšuje o 1-3% díky spalování fosilních paliv. Rtuť je již na počátku potravního řetězce i v těch nejmenších organismech a každým krůčkem o stupeň výše se její obsah znásobuje desetkrát. Až do vrcholu řetězce, kde už je její obsah neuvěřitelně toxický. Všechny ty ryby, co tak rádi jíme, jako je mořčák, lufara dravá, tuňák, mečoun, marlin. To vše jsou hlavní zdroje rtuti a tato látka způsobuje opravdový problém. A to nejen delfínům, ale také lidem, protože lidé a delfíni konzumují na stejné úrovni řetězce. Když se podíváte na delfína skákavého, což je mimochodem také Flipper, přijdete na to, že tato zvířata jsou úložište toxického odpadu. Je lepší se vyhnout konzumaci takového masa ve velkém… Jak se to říká? …množství. Pořád ale delfíní maso obsahuje některé důležité živiny. To je to, na co apeluje ochrana spotřebitelů a ministerstvo zdravotnictví. Ujišťuji vás, že na trhu neexistuje produkt, který by přesahoval jejich limity. Podle jejich limitů. Tetsuya Endo, Ph. D. Univerzita zdravotních věd Doporučený maximální obsah rtuti v rybím mase je v Japonsku 0,4 ppm (částic na jeden milión). Toto je maso z delfína. Obsahuje 2000 ppm. 2000 ppm rtuti. Velmi, velmi vysoké hodnoty. Jedovaté. Koupil jsem to v prefektuře Wakayama v Taiji. Téměř nikdo nejí delfíní maso, ale zabijou jich 23.000 ročně. Takže se nabízí otázka, kde všechno to maso končí? Delfíní maso se obecně považuje za méně žádané zboží a těžko by se jako delfíní maso prodávalo. Masa je v distribuci mnohem více, než bychom tušili. Scott Baker si postavil přenosnou DNA laboratoř přímo v hotelu v centru Tokya. Donesli jsme mu vzorky a on je analyzoval. Zjistil, že mnoho balení, prodávaných jako drahé maso z velkých velryb, je vlastně masem z delfínů. Spotřebitel si může myslet, že kupuje zdravé velrybí maso z jižní polokoule, ale může dostat maso z delfína skákavého z pobřeží města Taiji s takovým obsahem rtuti, jenž dvacetkrát převyšuje hodnoty doporučené Světovou zdravotnickou organizací. Rybáři, kteří delfíní maso konzumují, tráví nejen sami sebe, ale tráví také lidi, kterým to prodávají. Vláda to ví a ta samá vláda to tají. V Minamata už jednou ten samý problém byl. Tam otravu rtutí poprvé objevili. Říkali tomu choroba z Minamata. Choroba propukla v roce 1956. Chisso, nejmodernější továrna v Japonsku, tajně do zátoky vypouštěla odpad. Japonská vláda spolu s Chisso spojitost tajily 12 let. Japonsko si už tuhle strašnou tragédii prožilo a popisuje ji jako chorobu z Minamata. Ale to není choroba. Tohle nemůžete dostat. Je to důsledek toxikace. Vysoký obsah rtuti představuje největší riziko pro těhotné ženy. Právě ženský plod je na rtuť vysoce citlivý. Slyšeli jste o dětech narozených s chorobou z Minamaty? Děti, které neudrží hlavu, oči, které nevidí, uši které neslyší, ústa, která nepromluví ani neznají chuť, ruce, které nic neuchopí, nohy, které nebudou chodit. Začaly se rodit znetvořené děti. A stane se to znovu. Nikdo se do těch nemocnic ani nepodíval, aby prošel záznamy a prověřil, kolik lidí má otravu rtutí. Příznaky jsou ztráta paměti, ztráta sluchu, ztráta zraku. To vás neskolí hned a najednou. Nějakou chvíli to trvá. A to se děje. Chce vědět, jestli tráví ostatní Japonce, kterým prodává maso? Nechce to vědět. Nechce o tom vědět. V případu Minamata vláda také říkala, že nejde u lidí o otravu. Pamatujete si na to? Pamatujete na továrnu Chisso? Stejná věc, stejný problém. Vy si nemyslíte, že jde o pokračující utajování informací o obsahu rtuti v mase delfínů? Nemyslím si, že by nastala podobná tragédie způsobená masem z delfínů. To si nemyslím. Nakonec, maso z delfínů se prodává na základě poptávky a nabídky stejně jako u jiných produktů. Pokud je ten produkt otrávený a nebudou ho moci prodávat v Taiji, pak ho nebudou moci prodávat v Iwate a nebudou ho moci prodávat ani v Okinawě. Nebudou ho moci prodávat nikde jinde, kde ho teď prodávají. Takže se musíme zaměřit na tu lagunu v Taiji, aby tam s tím skončili. Ahoj. Jak se vede? Když nás zatknou, jak dlouho trvá, než nás obviní? Nemusí vás obvinit z ničeho. Dle japonského zákona vás ve vězení mohou držet až 28 dní bez obvinění. V Japonsku je 90% usvědčení dosáhnuto doznáním během těch 28 dnů, protože vás mohou legálně mučit. Mohou vás probudit uprostřed noci, budit vás celou noc. Já jim tohle dělal celý týden. Můžeme ho zažalovat? Pochopil jsem, že tohle všechno bude trvat mnohem déle. Využili jsme náš čas k průzkumům a plánování. Porozhlédli jsme se. Minulou noc jely dovnitř dvě skupiny. Pak muži, co vyšli z toho tunelu. Posílají je na levou stranu na obhlídku. Svítí baterkami a jdou docela svižně, protože chtějí začít brzy s prací. Co dělají je, že hledají polámané větvičky. Nahoru chodí běžně ve chvíli, když mají v laguně pochytané delfíny. Jdou nahoru a dívají se, jestli je někdo nefotil. Myslím, že bychom tam měli jít. Možná na to místo s tou větví. Tu větev odříznu v noci, kdy tam žádní delfíni nebudou. Naše mise měla dvě části. První část byla získat zvuk. Kam můžeme umístit takovou velkou opláštěnou hlavu, z které trčí antény? Mohli jsme hydrofony umístit po straně laguny. Tam bylo nejjednodušší se dostat. Je mnohem snazší dostat se tam po levé straně. Pravá strana je uprostřed zátoky, kde je zabíjejí. Půjdu jako první s termo kamerou. Můžu tak dát vědět, jestli tam někdo je. Jestli se budou schovávat v křoví, na té kameře se mi ukážou. Hydrofony se tak staly určitou zkouškou, jestli se nám podaří jim uniknout. Chlapi, vy berete dvě kamery? Tři kamery. Druhou část mise jsme nazývali celým orchestrem. Dobrá, tak tedy tři kamery. Vy dvě, ty jednu. A přemýšlejte o čtvrté. Bývali bychom umístili všechny kameny, hydrofony i podvodní kamery. Mají potápěče, kteří dělají průzkum. Prohledávají dno zátoky, takže nechceme, aby našli naše podvodní kamery. Jakmile se dostanete sem, jste už v bezpečí. Tady je první cedule s nápisem „Nevstupovat.“ – My nevíme, co je tam napsáno. – „Nebezpečí.“ O tom nic nevíme. Co víme, je tam napsáno „Vítejte v Taiji.“ Chtěl jsem mít realistický záznam všeho, co se v té laguně děje. Chtěl jsem slyšet, co dělají delfíni. I všechno, co říkají rybáři. Snahou nebylo jen ukázat zabíjení samotné. Chtěli jsme natočit něco, co s lidmi pohne. Tento víkend se na Trafalgar Square v Londýně ozval slabý a truchlivý nářek keporkaka. Tisíce demonstrantů žádaly ukončení zabíjení velryb. V šedesátých letech, kdy ještě IWC se zabíjením velkých velryb nedělala vůbec nic, se objevil muž jménem Roger Payne. Pomohl nastartovat hnutí ‚Za záchranu velryb‘ tím, že ukázal světu skutečnost, že tito tvorové zpívají. To bylo promyšlené. Nahrávky zpěvu velryb vyvolaly první celosvětový zájem o ekologii. Opět byli v ulicích demonstranti ‚Za záchranu velryb‘. A rozhodli se postarat o to, aby se s tím něco udělalo. V současnosti se každý rok zabije 33.000 velryb. Snížili jsme to o 330 kusů, což je 1% celkového počtu. Už to zase roste zpátky. Musí se objevit nová generace, která to od teď převezme. Je hodně takových jako Ric O’Barry a Roger Paynes, ale jim už je teď 60-70 let a není moc takových, kteří by to po nich převzali. Tohle se mi líbí. Ten drát klesá ke dnu velmi pomalu. Klesá pomalu, takže jsem na něj připevnil pár závaží. Připojí se do těchto dvou hydrofonů. Jedna věc, odlepil jsem všechny ostatní polepky, vidíte? „Prosím, vracejte suché.“ Ok, odlepíme i tu. Jasný? Ježíši. (03) 3224-5000. Je tam číslo na americkou ambasádu v Tokyu i čísla našich dalších dvou mobilů. To kdyby se něco zvrtlo. Když jsme nenápadně opouštěli hotelový pokoj, čtyři chlapi v černém se vším vybavením, měli jsme to velmi dobře načasované. Víme, kdy se objeví hlídači. Víme, jak daleko za námi se bude pohybovat ten polda. Víme, jak dlouho poldům trvá sem dorazit z vedlejší vesnice. Byla to asi ta nejděsivější noc v mém životě, protože za námi byly několikadenní přípravy v jednom zápřahu. Budeme tam jako na ráně. Je tam jen málo míst, kde se můžeme schovat. Můžete jít. Louie? Tady Simon. Půjdeme nahoru po té cestě. Je to ok? – Jo, pokračujte. – Mandy jde první. Rozumím. Charlesi, začínáme směřovat k té velké skále. Rozumím. Už jsem za tím. Nikde nikdo. To světlo je strašně ostrý. Jak to jen jde, mějte světla vypnutý. Je vidět až do přístavu. Miřte světlem dolů. Směrem dolů! Louie, můžeš to omrknout termo kamerou? Vypadá to, že se právě ponořil. Je to tak? Pozor, počkejte. Co to je? Viděl jsem kamerou dvě postavy. Nahoře na cestě za záhybem. Tak jo, myslíme, že tu máme dvojici chlapů. Zůstaňte v klidu na místě. Stojí někdo z vás? – Co? – Tam někdo stojí? Tady podél cesty se blíží světlo. Mohlo by vás zajímat. Viděl jsi někoho na té straně? Určitě jsem viděl baterku. Jdeme. Padáme odsud. Okamžitě padáme odsud. Zvukové zařízení je ve vodě. Nehýbejte se. Zavolej Joeovi. Joe. Rozumím. Jsem na cestě. Za dvě minuty. Hlídači jsou v pohybu. Jdeme, jdeme. Jsme dole na schodech u tunelu. – Joe, jsi to ty? – Je to on. Je tady. Jdeme. Jste zpátky. Jedeme. Jeď. Panebože. Dobrá práce. Ježíši. Všichni v autě, nikdo nechybí? Dobrá noc. Jo, to je. Divná akce. Uprostřed noci, nad ránem, maskovaný člověk. Jako já? – Někdo z OPS. – O tom nevím. O tom nic nevím. Já to nebyl. V noci spím. Říká, že neví, protože v noci spí. Možná ten muž patří k OPS. Já nevím. Nemohu mluvit za společnost OPS. Mohu mluvit jen za Rica O’Barryho. Nemohu mluvit za nikoho jiného kromě sebe. V noci spím. Ne, ne, ne. Ale ten druhý člen OPS je… To já nevím. Nepatřím k OPS. – Nepatřím k OPS, ne. – Vy nemáte s OPS nic společného? No, dělají se mnou rozhovory. Kdokoliv se mnou chce mluvit, promluvím s ním. OPS se mnou chtějí mluvit, tak s nimi mluvím. O otravě rtutí mluvím s kýmkoliv. Už se zase zmiňuje o rtuti. Děkuji. Děkuji velice za váš čas. – Nashle. – Nashle. Myslím, že nejstrašnější na té noci bylo to, že je můžete slyšet jak mezi sebou komunikují. Ale také víte, že následující ráno tomu bude konec. Umlčí je navždy. Vždy se s námi snaží komunikovat. Těžko se to vysvětluje, ale když s nimi žijete dnem i nocí, jako já při natáčení Flippera, už jsem rozuměl jejich řeči těla. Je tam něco instinktivního, když jste s takovým tvorem spolu ve vodě. Jako vědec jsem vyškolený rozpoznat inteligenci skrz objektivní měření. Používaní nástrojů, kognitivní procesy. Jako člověk, pokud se dívám na delfína jak mne jeho oči sledují a naše oči se střetnou, objeví se lidská reakce, která nesporně ukazuje, že mám co do činění s inteligentní bytostí. Věda se po celá léta trápila nad možností komunikovat s těmi nejinteligentnějšími tvory na zemi, což nemusí být lidé. Skupinka vědců se pokoušela zjistit, jestli se lidé a delfíni mohou naučit spolu mluvit. Utrácíme miliardy dolarů za vysílání signálů do nebes, ale tady máme živočišný druh, který je podle všeho inteligentnější než my. Delfíni vědí, jak využít situace, jak navázat kontakt s lidmi, jak tvořit inovace z vlastní představivosti. Někdy mne překvapuje, že jediný jazyk, který ve velké míře delfíny učíme, je určitá verze znakové řeči, pro kterou samozřejmě používáte ruce. Takže máme všechny ty krásné znaky a lidé rukama předávají zprávy delfínům. A tady, tak nějak, chybí to hlavní, protože delfín ruce nemá. Jde tedy v podstatě jen o jednosměrnou komunikaci. A to je to antropomorfní „My je budeme učit a ovládat,“ ale spíš bychom se měli dívat na to, co nám mohou dát oni. To není o inteligenci. Je to o vědomí. Uvědomují si sebe sama, stejně jako si to uvědomují lidé. To znamená, že se díváme do zrcadla a víme přesně na co se díváme. Nevěřím, že zdejší rybáři si to uvědomují. Když jsou v té zátoce, kde je zabíjejí, a jejich mláďata jsou vražděna přímo před nimi, oni si to uvědomují. Tuší, co se stane jim. Je to děsivý zvuk, že? Delfíni, které teď slyšíme, jsou již mrtví. Zítra je nahradí další skupina. Poprvé jsem do Taiji přijel v roce 1980 a rok předtím jsem byl v Iki. Iki je pro Japonce turistickou destinací, která se stala nechvalně známou pro její kruté vybíjení delfínů. Tím myslím, že doslova tisíce jich mohlo být zabito denně. Zavítal jsem do Iki před třemi lety a nemají vůbec žádné delfíny. Přitom kolem pobřeží se jich dříve pohybovaly tisíce. Je to ironie všech ironií. Byznys kolem delfínů je tak lukrativní a oni v něm chtějí být, ale nemají žádné delfíny. Musí mít delfíny pro svá delfinária, takže teď je kupují v Taiji. Každý člověku známý kytovec je v nebezpečí, pokud se jen k Japonsku přiblíží. Nabídli jsme rybářům v Taiji, jestli je můžeme dotovat. Jinými slovy, když lodě zůstanou v přístavu, zaplatíme vám stejnou částku, kterou byste vydělali na delfínech v Taiji. Přišli za námi a řekli „To není o penězích. To je boj proti škůdci.“ Boj proti škůdci. Jinými slovy, jejich vláda jim říká, že delfíni požírají příliš mnoho ryb. Od roku 2003 Japonsko svádí vinu poklesu rybolovu na delfíny a velryby. To není jen pokus označit velryby za ty špatné. Nicméně nemůžeme ignorovat, že rybolov je v poklesu. Je doopravdy těžké brát tuto prezentaci vážně. Musím říci, že existují velmi silné důkazy, že velryby konzumují obrovské množství ryb, které jsou předmětem rybolovu. Vláda Brazílie žádá zaznamenat, že pro nás to udávané množství se nedá nazvat jinak, než biologický nesmysl. Je jasné, že světový rybolov klesá a evidentním viníkem je člověk, přičemž my si to nechceme přiznat. Tsukiji, Tokyo Největší rybí trh na světě Díváme se na moře jako na nekonečný zdroj rybího masa a myslím si, že dostáváme tvrdou lekci, že tomu tak není. Lovíme ryby z moří v takovém měřítku a narušujeme mořský ekosystém natolik, že se to všechno může zhroutit. Časopis ‚Science‘ z roku 2006 předvídá úplné zhroucení světových zásob ryb do 40 let při současné intenzitě rybolovu. 70% lidí, sedm z deseti, je proteinově závislých na mořských rybách. Jestli nebude v moři co lovit, způsobíme největší zdravotní problém obyvatelstva, kterému kdy lidstvo čelilo. Japonsko ve skutečnosti ovládá světový trh s rybami. Mají zákazníky v každém významném přístavu světa. Chytají ryby z vyčerpatelného zdroje a myslím si, že mají strach, že nebudou mít dostatek ryb. Jakou logickou věc by dělali, než chytali velryby jako náhradu? Mezinárodní velrybářská komise v podstatě zabíjí přímořské velrybářské obce jako je Taiji. Již od roku 1986 se Japonsko snaží zrušit zákaz komerčního lovu velryb. Za poslední roky se jim povedlo získat slušnou volební podporu. Tato organizace by měla zvážit tento přednesený návrh. Ostrov Dominika skládá poklonu japonské delegaci. Návrh velmi silně podporujeme. Antigua a Barbuda podporuje toto prohlášení v celém znění. Záleží nám alespoň trochu nebo máme pochopení pro vážnost situace japonského lidu? Je to šance Japonsku pomoci. Můžeme Japonsku i lidem v Taiji pomoci. Proto naléháme na IWC, aby podpořila jejich základní požadavek na lov velryb. Proto Svatý Kryštof a Nevis tento návrh podporuje. Děkuji, pane předsedající. Podle mého názoru už byl dostatek času na znovudoplnění druhů, určitých druhů, kterých příliš ubylo nebo byly blízko vyhynutí. Je několik aspektů, proč se Antigua zajímá o velryby. Za prvé, jejich vláda je ve velrybářské komisi v současnosti proto, protože jim za to japonská vláda platí. Japonská vláda a její vládní orgány jdou za národy, které jsou v bídě, a nabízejí jim finanční podporu nebo cokoliv jiného, aby je nejprve přiměly vstoupit do IWC a pak, aby pro Japonsko hlasovaly. Takhle to kolem velryb v 21. století funguje. Jaký druh velryb se pohybuje kolem ostrova Antigua? Máme tam…, spíš tady komisař… Myslím, že tam máme nějaké keporkaky, kolem Antiguy. Nejsem si teď jistý podrobnostmi o našich velrybách, ale máme velryby, které se občas pohybují v našich vodách. Viděla jsem jen… Velryby vidím pouze v televizi. Je to zjevné i pro toho nejméně bystrého diváka. Zaprodali sami sebe pro pár jenů. Japonská vláda platí naše roční poplatky za naši účast v Mezinárodní velrybářské komisi. Nemá to nic společného s výživou. Je to spojené s tímto. Hlasovali jste pro nás, tak vám dáme něco, co lidé uvidí jako adekvátní protihodnotu toho prodaného hlasu. Rybářské komplexy. Kupodivu rybářské komplexy postavené Japonci se již nepoužívají, protože to nemá nic společného s rybařením. Jeden ostrov dostane dáreček a každý další ostrov chce taky. Každý ostrov východní části Karibiku, Svatý Kryštof, Antigua, Svatý Vincenc, Svatá Lucie, Grenada, Dominika, my všichni máme stejný dárek. V Dominice je rybářský komplex za 22 miliónů dolarů, který místní využívají ke skladování dovezených kuřat. Je smutné vidět nádherné ostrovy Karibiku, jak se z nich stávají neonové nevěstince Japonska. Opravdu to odporuje otázce proč Japonci pokračují ve velrybím průmyslu, který skomírá. Zvláště když jsou jasná fakta o obsahu rtuti a jiných negativních látek v mase. Navštívil jsem Japonsko na začátku roku a objevil jsem další specifický důvod pro chování Japonska v IWC. Nemá to nic společného s ekonomikou. Nemá to nic společného ani s politikou. Důvodem je přetrvávající tradiční chování císařství. Už mají dost západu, který jim říká co, jak a kdy se má dělat. „Tak, v zabíjení velryb nás nezastavíte.“ Je to určitý druh pýchy na nesprávném místě. Je to průmysl hojně dotovaný japonskými daňovými poplatníky a jakmile jsou tam takové dotace, nezabráníte korupci. V rámci zachování kulturních důvodů, lovci delfínů v Taiji začali dávat delfíní maso zdarma do škol. Mají to jako druh propagandy. Nikdo jim neřekne, že to maso zdarma určené pro jejich děti, je kontaminované vysokým obsahem rtuti. Víte o záměrech starosty města Taiji distribuovat delfíní maso dětem do celého Japonska? Myslím, že jste tomu správně nerozuměl. Opravdu? Absolutně nerozuměl. Radní města Taiji Starosta města by maso z našich delfínů rád zavedl do školních jídelen po celé zemi. Dva zástupci města nám promluvili na kameru. Riskovali svůj… když ne svůj život, tak svou existenci. Mám dva syny. Prvnímu je 7, druhému 5 let. Školní oběd je povinný. Děti musí sníst všechno. Pokud obědvají delfíní maso, dostaví se hrozné následky. V Japonsku je přísloví, které říká, že hřebík, který vyčuhuje, musí být zatlučen. Takže je opravdu problém v Japonsku se postavit a vyčuhovat. Není žádné ekologické hnutí, které by s tímto problémem něco dělalo a mělo v té zemi jakoukoliv sílu. Skladujeme v přírodě všechny druhy chemikálií jako je rtuť, kadmium, olovo. Máme odpovědnost. Máme morální pravomoc s tím něco udělat. Za několik let se můžeme ohlédnout zpět a divit se, co jsme způsobili tím, že jsme dovolili konzumaci tolika tun masa. Máme morální zodpovědnost a nemůžete říci, že jste o tom nevěděli. Víte o tom. Pro mě jste buď aktivista nebo nejste. Já chtěl být aktivní. Chtěl jsem to zastavit. Druhá část mise Celý orchestr Poznávám ho. Co ty? 8335. Jo, poznávám ho. Myslím, že tihle byli vždy ve dvou. Jo. Můžeš jet rovně? Dělají kolečko. Rychle se schováme. Rychle, rychle. Je to 766ka. Je to ten polda. – Kolik aut na nás nasadili? – Viděli nás zastavit? Ricu, pověsili se za tebe? Vidíš je? Jo, jedou za mnou. Hodně štěstí. Blížíme se k cíli. Dva, jedna, dva, kontrola. Jdeme, jdeme. Louie, čekáme na cestě, dokud nepotvrdíš, že je oblast čistá. Na cestě nikoho nevidím. Mandy, můžeš jít. Jsme za první branou. Míříme k vnitřnímu hrazení. Nechoďte dovnitř, dokud neřeknu. Rozumím. Vypadá to, že na této straně nikdo není. Dobrá, přesuneme se k prvnímu bodu. Jak jsou na tom Kirk a Mandy? Kirk a Mandy jsou ve vodě. Jak je na tom Simon? Dobře, jeden už běží. Najdu místo pro jeden tady u mě. Všechno šlape, Louie? Nesnáším výšky. Vypadá, že je na dobrém místě. Kamera pod vodou je na místě. Chlapi, čekejte na místě. Louie, Louie, jsi tam? Vidím něco nahoře na kopci. Sakra. Rušíme to. Končíme. Držte se při zemi. Myslím, že to byl svišť. Fakt bezva. Jdu k místu na pláži. Je to tu trochu strašidelný. Člověk cítí, k čemu tu dochází. Máš na to více času. Všechno jde dobře. Dávám na místo poslední kameru. Kamery na místech a připravené. Polož ji. U Atolu Midway na Hawaii, víte kde to je, jsem viděl vorvaně po celém obzoru. Stejně jako delfíny. Byly časy, kdy bylo vorvaňů tolik, jako delfínů. Já viděl po celém obzoru plejtváky v Chile. Jako hromady bambusu. Tak jsme tomu říkali. Kamkoliv jste se podívali, moře bylo černé, pokryté plejtváky. – Plejtváci obrovští? – Jo. Byl jsem v Chile v Jižní Americe, to je mekka. Zabíjím delfíny, ale tohle je něco jiného. Jsou obrovští. Zažívali jsme společné zděšení, když jsme začali prohlížet záběry. Bylo to neskutečné. Dělají to přesně tak jako s velkými velrybami. Zabijí vše, co můžou. Proč je nepustí na svobodu? Ta otázka mi dlouho nedala spát. Viděl jsem je rodit. Ošetřoval jsem je, když byli nemocní. Kdybych býval věděl vše, co vím dnes, dal bych dohromady dost peněz na to, abych je vykoupil a dal jim svobodu. To by byla ta správná věc. Každý rok jsem si kupoval nové Porsche. Ale byl jsem takový ignorant, jaký jsem jen mohl být. Ještě dlouho potom jsem o tom nepřemýšlel. Poslouchejte mě. Naše usmrcovací způsoby doznaly značného pokroku a rybáři v Taiji používají speciální nůž, který dají… udělají to… do páteře. U většiny zvířat tak smrt nastane okamžitě. – Nastane okamžitě? – Ano. A kdyby je usmrcovali jiným způsobem, to by bylo surové? Jak jsem již říkal, nechci se bavit o ‚kdyby‘. Chci vám ukázat jeden záznam, který jsem právě viděl. Kdy a kde jste to vzali? Všechny země, lovící velryby, dokázaly, že zlepšily způsoby a čas potřebný k usmrcení. Například v mé zemi se tato doba každým rokem zkracuje. Nyní je více jak polovina zvířat usmrcena okamžitě. Jsme na tato čísla a zlepšení pyšní. Musím se dožít konce toho zabíjení. Právě teď se soustředím na ten jeden kousek vody. Tam co dochází k těm masakrům. Pokud to nemůžeme zastavit, pokud to nemůžeme napravit, zapomeňte na větší problémy. Není naděje. Hideki Moronuki, náměstek pro japonský rybolov, byl v roce 2008 vyhozen z práce. Vzorek jeho vlasů byl pozitivní na otravu rtutí. Soukromý Prostor byl ze zátoky odvolán. V Taiji bylo delfíní maso staženo z programu obědy do škol. Díky přímému zásahu těchto dvou radních. Ostrov Dominika nedávno z IWC vystoupil. Japonsko na svou stranu získalo následující země: Kambodža, Ekvádor, Eritrea, Guinea-Bissau, Kiribati, Laos a Marshallovy ostrovy. Masakry delfínů se v Taiji plánují na každé září. Pokud to nezastavíme. POKUD TO VY NEZASTAVÍTE.