Příběh věcí

Také máte takový? Trošku jsem byla uchvácena mým, vlastně jsem trochu uchvácena všemi mými věcmi. Napadlo vás někdy, kde se všechny ty věci, co nakupujeme, berou a co se s nimi stane když je odhodíme? Stále jsem o tom přemýšlela. A tak jsem začala hledat. A chytrá knížka mi řekla toto: Naše věci jednoduše procházejí těmito stavy:

– TĚŽBA
– PRODUKCE
– DISTRIBUCE
– SPOTŘEBA
– LIKVIDACE

Všechno dohromady se to jmenuje „materiální ekonomie“. Dobře, podívala jsem se na to trochu podrobněji. Vlastně jsem strávila 10 let cestováním kolem světa zjišťovala jsem odkud naše věci pochází a kam jdou. A víte na co jsem přišla? Že to není úplně celý příběh. V přechozím výkladu toho spousta chybí. Například: Tento systém vypadá dobře. Bez problémů. Ale ve skutečnosti je to systém v krizi. A důvodem je to, že je to přímočarý systém a my zároveň žijeme na omezené planetě. Nemůžete aplikovat přímočarý systém na planetě s omezenými zdroji nekonečně. Ve svém každém kroku tento systém vzájemně reaguje s reálným světem. V realném světě se nic neuskutečňuje na bílém papíře. Systém reaguje se společenstvími, kulturami, ekonomikami, životním prostředím. A v celém průběhu naráží na různá omezení. Omezení, která tady nevidíme, protože nákres není kompletní. Takže pojďme ještě jednou zpět, doplňme některá bílá místa a podívejme se co chybí. Dobrá, jedna z nejdůležitějších věcí, která tu chybí, jsou lidé. Ano, lidé. Lidé žijí a pracují napříč celým tímto systémem. A někteří lidé v tomto systému mají trochu větší význam než jiní. Řekněme, že někteří mají také menší význam. Kteří to jsou? Dobře, začněme s vládou. Mí přátelé mi řekli, že bych měla použít tank jako symbol vlády, což je pravdou v mnoha zemích a stále více i v naší vlastní (USA). Koneckonců, více než 50% našich státních poplatků jde v současnosti do zbrojení. Ale já jako symbol použiju človíčka, protože věřím v lepší vize a hodnoty, že vláda by měla být lidská, z lidí a pro lidi. Posláním vlády je dávat na nás pozor, dbát o nás. To je její práce. Dále pak přicházejí soukromé společnosti – korporace. No, důvodem, proč korporace vypadají větší než vláda, je to, že korporace jsou větší než vláda :). Ze sta největších ekonomik světa je 51 korporací. Jak korporace rostou na síle a velikosti, můžeme si všimnout drobné změny v chování vlády. Vláda se trochu více zabývá ujišťováním, že dělá vše pro tyto chlapíky, spíše než pro nás. OK, teď se podívejme co dalšího na tomto obrázku chybí. Začneme s těžbou, což je módní slovo pro využívání přírodních zdrojů, což je módní sousloví pro drancování planety. Vypadá to tak, že kácíme stromy, odstřelujeme hory abychom se dostali ke kovům, využíváme všechnu vodu a vystřílíme všechna zvířata. Takže tady se blížíme k našemu prvnímu limitu. Docházejí nám zdroje. Používáme velké množství věcí. Vím, že teď může být těžké tohle poslouchat, ale je to pravda a měli bychom podle toho jednat. V minulých třech desetiletích byla zkonzumována jedna třetina přírodních zdrojů na naší planetě. Je pryč. Sekáme, dolujeme, těžíme a drancujeme tak rychle, že si sami pod sebou podkopáváme schopnost přežít. Tam kde já žiji, v USA, máme méně než 4% původních lesních porostů. Čtyřicet procent vodních zdrojů se stalo nepitelnými. A naším problémem není jen to, že používáme příliš mnoho věcí – ale užíváme více, než je nám přiděleno. My (Američané) představujeme 5% světové populace, ale konzumujeme 30% světových zdrojů a vytváříme 30% světového odpadu. Kdyby každý konzumoval podle amerického poměru, potřebovali bychom 3 až 5 planet. A že nevíte co? Máme jenom jednu. Takže odpověď mé země na toto omezení je jednoduchá. Vzít zdroje někoho jiného. A to je třetí svět, který, jak by někdo řekl, je jiné slovo pro naše věci, které nějakým způsobem máme v zemi někoho jiného. Takže jak to vypadá? Stejný případ: Drancujeme to místo. 75% globálních rybářských oblastí je v současné době loveno nad jejich kapacitu 80% původních lesů planety je pryč Jenom v samotné Amazonii ztrácíme každou minutu 2000 stromů. To je sedm fotbalových hřišť za minutu. A co lidé, kteří tam žijí? Dobrá, podle těchto chlapíků ti lidé nevlastní žádné zdroje, i přestože tam třeba žijí po celé generace. Nevlastní výrobní prostředky a nekupují si spousty věcí. A v tomto systému pokud nevlastníte, nebo si nekupujete spousty věcí, nemáte žádnou cenu. Takže, dále se materiály přesunují do VÝROBY, kde se za použití energie mixují toxické chemikálie s přírodními zdroji, aby se vyrobily toxicky kontaminované produkty. V dnešním době se běžně obchoduje se 100 000 druhy umělých chemikálií. Jenom hrstka z nich byla testována vůči případným zdravotním dopadům a ŽÁDNÁ z nich nebyla testována na součinné zdravotní dopady, což znamená interakci s jinými chemikáliemi, se kterými běžně přicházíme do styku. Takže vlastně neznáme plný dopad těchto toxických látek na naše zdraví a životní prostředí. Ale víme jednu věc: toxiny dovnitř – toxiny ven. Tak dlouho, dokud budeme toxiny dávat do našeho výrobního systému, do té doby budeme mít toxiny ve věcech, které si přinášime do našich domovů, našich pracovišť a škol A … našich těl. Jako třeba BFRka, (Brominated Flame Retardants – Bromované zpomalovače hoření). Jsou to chemikálie, které činí věci více odolnější vůči ohni, ale jsou supertoxické. Jsou to neurotoxiny – to znamená toxické vúči mozku, nervům. Co vlastně děláme, když používáme takové věci? Dáváme je přece do našich počítačů, spotřebičů, gaučů, matrací a dokonce některých polštářů. Opravdu, vezneme polštář, smočíme ho v neurotoxinu, pak si jej vezneme domů a 8 hodin na něm máme položenou hlavu a spíme. Teď teda opravdu nevím, ale zdá se mi, že v zemi jako je tato, s takovými možnostmi, bychom mohli najít lepší cestu jak v noci zabránit vzplanutí hlavy. Tyto toxiny se dostávají i do potravního řetězce a koncentrují se v našich tělech. Víte která potravina je na vrcholu potravního řetězce a obsahuje největší množství toxických nečistot? Lidské mateřské mléko. Znamená to, že jsme dosáhli bodu, kdy nejmenší členové našich společenstev – naše děti – dostávají nejvyšší dávky toxických chemikálií od vlastních matek při kojení. Není to neuvěřitelná křivda? Kojení musí zůstat nejzákladnějším lidským činem péče o rodinu. Mělo by být posvátné a bezpečné. V současnoti je kojení stále nenahraditelné a matky by určitě stále měly kojit, ale měli bychom chránit přístup toxických látek do jejich těl. Oni (vláda) by to měli chránit. Myslela jsem, že by na nás měli dávat pozor. A samozřejmě, lidé, kteří čelí největšímu náporu těchto toxických chemikálií, jsou pracovníci v továrnách. Mnoho z nich jsou ženy v reprodukčním věku. Pracují s toxiny, karcinogeny a jinými nebezpečnými látkami. Teď se vás ptám: Která žena v reprodukčním věku by chtěla pracovat na pozici, kde by byla vystavena toxinům, kromě té ženy, která nemá žádnou jinou volbu? A to je přesně jedna z „krás“ tohoto systému. Narušení místních prostředí a ekonomik zajišťuje stálý dostatek lidí, kteří nemají jinou volbu. Globálně, 200 000 lidí denně se stěhuje z prostředí, které je udržovalo po generace, do měst, mnoho z nich žije ve slumech, hledají práci, bez ohledu na to jak moc může být toxická. Tak vidíte, nejsou to jen přírodní zdroje, které jsou v tomto systému drancovány, jsou to i lidé. Celé komunity jsou ničeny. Jojo, toxiny dovnitř, toxiny ven. Spousta toxinů opustí továrnu ve formě výrobků, ale mnohem více je jich vypuštěno jako vedlejší produkty nebo znečištění. A je to velké znečištění. Ve Spojených státech, průmysl přiznává vypouštění přes 200 000 tun toxických chemikálií ročne. A jestliže přiznávají jen tuto sumu, je to pravděpodobně mnohem více. Takže to je další limit, protože kdo by se chtěl dívat a čichat 200 000 tun toxických chemikálií ročně? Takže co udělají? Přesunou špinavé továrny přes moře jinam. Znečišťujme zemi někoho jiného! Ale jaké překvapení! Většina emisí se stejně vrací zpátky k nám, unášena větrem. Takže co se stane poté, co jsou všechny tyto zdroje předělány v produkty? Dobrá, přesunou se sem, kvůli distribuci. Distribuce teď znamená „prodat všechen to toxické haraburdí tak rychle jak je to jen možné“. Cílem je přitom udržet ceny dole, přinutit lidi nakupovat a udržovat katalog zboží v pohybu. Jak to dělají, že jsou ceny tak nízké? No, neplatí pracovníkům moc dobře a skrblí na zdravotním pojištění jak to jen jde. Všechno záleží na externalizovaných nákladech. Znamená to, že opravdové náklady na vyrobení věci nejsou zachyceny v ceně. Jinými slovy: neplatíme opravdu za věc, kterou si kupujeme. Jednoho dne jsem o tom přemýšlela. Šla jsem do práce a chtěla jsem si poslechnout zprávy, tak jsem přišla do obchodu s elektronikou, abych si koupila rádio. Našla jsem tam tohle fešné malé zelené rádio za 4 dolary a 99 centů. Stála jsem tam v řadě, abych si to rádio koupila a dumala jsem nad tím, jak je to možné, že za 4,99$ se dá vyrobit rádio a ještě ho dostanu přímo do rukou. Kov byl pravděpodobně vytěžen v Jižní Africe, ropa byla asi vytěžena v Iráku, plasty byly vyrobeny v Číně, a možná to celé bylo sestaveno dohromady nějakým patnáctiletým hochem v Mexické maquiladoře. 4,99$ by ani nezaplatilo nájem za polici, ve které to leželo, dokud jsem si pro to nepřišla, snad ani část platu chlápka v obchodě, který mi pomohl jej vybrat, nebo několik záoceánských letů a jízd kamionem, který kousky rádia převážel. Takhle jsem přemýšlela. Já jsem za to rádio nezaplatila. Tak kdo za něj zaplatil? Hmm, tito lidé zaplatili ztrátou svých přírodních bohatství. Tito lidé zaplatili, ztrátou svého čistého vzduchu, zvýšením výskytu astma a rakoviny. Děti v Kongu zaplatili svou budoucností – 30% dětí v různých částech Konga teď musí vystoupit ze školy, aby těžily koltan, kov, který potřebujeme pro naši spotřební elektroniku. Tito lidé dokonce zaplatili, aby pokryli své vlastní zdravotní pojištění. Skrz naskrz tímto systémem se lidé moří, abych si já mohla koupit tento radio přijímač za 4,99 dolaru. A žádný z těchto příspěvků není zapsán v žádné účetní knize. Takto jsem myslela větu, že vlastníci společností externalizují náklady výrobků. A tak se dostáváme ke zlaté šipce spotřeby. Toto je srdce systému, motor, který vše pohání. Tato šipka je velmi důležitá (aby podpírala tento vadný systém), takže její ochrana je význačnou prioritou pro oba tyto chlapíky. A proto, po 11. září 2001, když byla naše země v šoku, prezident Bush mohl navrhnout jakoukoliv vhodnou věc: truchlit, modlit se, doufat. NE Řekl „nakupovat“. NAKUPOVAT? Stali jsme se národem spotřebitelů, konzumentů. Naše prvořadá totožnost se identifikuje podle spotřebitele. Ne podle matky, učitele, farmáře, ale podle spotřebitele. Prvořadý způsob, jak se měří a projevuje naše hodnota, je množství jaké věnujeme této šipce, jak moc konzumujeme. A to my teda děláme! Nakupujeme, nakupujeme a nakupujeme. Jen ať materiály proudí. A taky že proudí! Hádejte, kolik procent z celkového toku materiálů v našem systému je stále v produkci nebo se používá za 6 měsíců poté, co se prodají v Severní Americe. Padesát procent? Dvacet? NE. Jedno procento. Jedno! Jinými slovy, 99 procent věcí, které sklidíme, vytěžíme, zpracujeme, převezeme – 99 procent věcí, které projdou tímto systémem, je vyhozeno během šesti měsíců. Jak můžeme s takovýmto poměrem znovupoužití materiálů na naší planetě přežít? Vždycky to tak nebylo. Průměrná americká osoba dnes konzumuje dvakrát tolik, co před 50ti lety. Zeptejte se babičky. Za jejího mládí byly pozornost, vynalézavost a spořivost velmi ceněny. Tak jak se tohle mohlo stát? No, ono se to samo nestalo. Bylo to navrženo. Krátce po Druhé světové válce, tito chlapíci přemýšleli nad tím, jak oživit ekonomiku Spojených států. Obchodní analytik Victor Lebow navrhl řešení, které se stalo normou pro celý systém. Řekl: „Naše enormně produktivní ekonomika … požaduje, abychom učinili spotřebu naší životní cestou, abychom předělali nakupování a užívání zboží v rituál, ve kterém najdeme své duchovní uspokojení, své osobnostní uspokojení, ve spotřebě … potřebujeme věci konzumovat, pálit, nahrazovat a vyřazovat s neustále se zvyšujícím tempem“. Koncil pro ekonomické poradenství prezidenta Eisenhowera oznámil: „Hlavní smysl americké ekonomiky je produkovat více spotřebního zboží“. VÍCE SPOTŘEBNÍHO ZBOŽÍ??? Hlavní důvod (naší) ekonomiky? Ne poskytovat zdravotní péči, vzdělání, bezpečnou dopravu, udržitelnost nebo spravedlnost? Spotřební zboží? Jak se jim to jen povedlo, že jsme tak nadšeně přijali tento program? Takže, dvě z jejich hlavních strategií jsou plánované zastarávání a uvědomělé zastarávání. Plánované zastarávání je jiné slovo pro „navrženo pro vyhození“. Znamená to, že se vyrábí věci, které jsou navržené tak, aby byly co nejdříve nepoužitelné. Takže je zahodíme a jdeme si koupit nové. To je obvyklé s věcmi jako jsou igelitové tašky a plastové kelímky na kávu, ale dnes už jsou to i velké věci, mopy DVDčka foťáky grily všechno! Dokonce i počítače. Všimli jste si někdy, že když si dnes koupíte nový počítač, technologie se mění tak rychle, že v průběhu několika let je to překážka v komunikaci? Nedalo mi to a nedávno jsem otevřela svůj stolní počítač, abych se podívala, co je uvnitř. A zjistila jsem, že kousek, který se mění každých pár let, je jen maličký kousíček tam v rohu. Ale vy nemůžete jen jednoduše vyměnit ten jeden kousek, protože každá nová verze má jiný tvar, takže musíte vyhodit celou tu věc a koupit novou. Tak jsem si četla citace ze sborníků průmyslových návrhů po roce 1950, kdy se plánované zastarávání začínalo zavádět. Ti designéři o tom otevřeně mluvili. Diskutovali o tom, jak rychle mohou zajistit, aby se věc pokazila a přitom nechali spotřebitele dostatečně naivního, aby šel a koupil si jinou. Bylo to tak úmyslné. Ale věci nelze pokazit dostatečně rychle, abychom zajistili této šipce stálé proudění. Proto existuje také „uvědomělé zastarávání“. Uvědomělé zastarávání nás přesvědčuje, abychom odhodili i věci, které jsou stále skvěle použitelné. Jak toho dosáhli? No, jednoduše změní vzhled věcí, takže jestli jste si koupili věc před pár lety, každý vám může říct, že jste v poslední době nepřispěli této šipce. A od té doby, co ukazujeme svoji hodnotu pomocí příspívání této šipce, můžeme se kvůli tomu cítit trapně. Já vím, měla jsem ten stejný tlustý bílý monitor na stole asi 5 let. Moje spolupracovnice právě dostala nový počítač. Má plochý zářivý úhledný monitor. Sedí k jejímu počítači, sedí k jejímu telefonu, dokonce k jejímu stojanu na pera (je cool). Kolegyně vypadá jakoby řídila vesmírnou loď. A já, já vypadám jako bych měla na stole pračku na prádlo. Móda je dalším z dobrých příkladů. Napadlo vás někdy proč se ženské podpatky jeden rok nosí jako jehly, druhý rok zase tlusté, pak zase jako jehly? Je to proto, že nošení tlustých podpatků v roce, kdy se nosí tenké podpatky, každému ukazuje, že nepřispíváte dostatečně té šipce, takže nejste tak cenná jako ta osoba s tenkými podpatky vedle vás, nebo ta, která se ukazuje v reklamě. Je to kvůli nakupování nových bot. Reklamy a hlavně média v tomto hrají velkou roli. Každý z nás ve Spojených státech je cílem více než 3000 reklam denně. Každý z nás vidí ročně více reklam, než lidé před 50ti lety za celý jejich život. A pokud o tom taky přemýšlíte, co je cílem reklamy, kromě toho, že nás má učinit nešťastným s tím co máme? Takže 3000 krát denně je nám vnucováno, že naše vlasy jsou špatné, naše kůže je špatná, šaty jsou špatné, náš nábytek je špatný, naše auta jsou špatná, my jsme celí špatní. Ale to se všechno může obrátit v dobré, jen pokud půjdeme nakupovat. Média také pomáhají tím, že zakrývají všechno tohle a všechno tohle, takže jedinou částí, kterou z ekonomie materiálů vidíme, je nakupování. Těžba, produkce a likvidace se odehrávají mimo náš zorný úhel. Takže ve Spojených státech máme více věcí než dříve, ale průzkumy ukazují, že míra národního štěstí stále upadá. Naše národní blaho dosáhlo vrcholu někdy kolem roku 1950. Ve stejnou dobu kdy vypuklo spotřebitelská mánie. Hmmm. Zajímavá shoda. Myslím, že vím proč. Máme více nepotřebných krámů, ale máme méně času na věci, které nás opravdu činí šťastnými: rodinu přátele volný čas. Pracujeme více než kdy jindy. Někteří analytikové uvádějí, že v dnešní době máme dokonce méně volného času než za feudalismu. A jestlipak tušíte, které dvě hlavní aktivity jsou ty, kterými stravujeme drahocenný volný čas? Sledování televize a nakupování. Ve Spojených státech strávíme 3krát až 4krát více času nakupováním než naši přátele v Evropě. Takže se nacházíme ve směšné situaci, kdy jdeme do práce, někdy dokonce i do dvou, přijdeme domů, jsme vyčerpaní, tak se svalíme na náš nový gauč a sledujeme televizi. A reklamy nám řeknou „JSI NICKA“, takže se zvedneme a jdeme do hypermarketu, abychom si koupili něco pro dobrý pocit, pak jdeme zase více pracovat, abychom zaplatili věc, kterou jsme si museli koupit, takže přijdeme domů a jsme více unaveni, takže si sedneme na gauč a víc se díváme na televizi a ta nám řekne, abychom zase šli do obchoďáku a my jsme chyceni v této pracovně-sledovně-nakupující pasti a my nemůžeme přestat. A nakonec, co se stane se všemi těmi věcmi, které si mimochodem koupíme? V dnešní spotřební době se všechny nevejdou do našich domovů, i přestože je máme dvakrát větší větší než v roce 1970. Všechny jsou určeny k vyhození. A tak jsme se dostali k LIKVIDACI. Toto je ta část materiálové ekonomie, kterou známe nejlépe, protože musíme všechno to smetí sami dostat do popelnice. Každý z nás v USA denně vytvoří 2kg odpadků. To je dvakrát tolik, kolik jsme vytvořili před třiceti lety. Všechno tohle smetí (věci, které jsme koupili) se buď zakope na skládce, což je jen velká díra v zemi, nebo pokud opravdu nemáte štěstí, tak se nejdříve spálí ve spalovně odpadů a pak se na skládce zakope. V obou případech je znečištěn vzduch, země, voda. A nezapomeňte, také měníme klima. Spalovny jsou vážně špatné. Vzpomínáte si na ty toxické látky ve výrobní fázi? Spalováním odpadu uvolňujeme toxiny zpět do ovzduší. A dokonce ještě hůř, někdy se vytvoří nové supertoxiny. Jako dioxin. Dioxin je nejtoxičtější vědcům známá uměle vyrobená látka. Spalovny jsou jedničky ve výrobě dioxinů. Znamená to, že bychom mohli zastavit největší zdroj umělých toxických látek pouze tím, že bychom přestali pálit odpady. Mohli bychom to zastavit už dnes. Některé společnosti se dnes nechtějí zabývat s budováním skládek a spaloven u nás, tak radši vyvážejí odpady také pryč. A co recyklace? Pomáhá recyklace? Ano, recyklace pomáhá. Recyklace snižuje množství odpadů a redukuje tím také tlak na těžbu nových surovin. Ano, ano, ano, všichni bychom měli recyklovat. Ale recyklace sama o sobě nestačí. Recyklace nikdy nebude stačit. Z mnoha důvodů. Za prvé, odpad přicházející z domů je jenom špička ledovce. Na každou jednu popelnici plnou odpadu, kterou dáme k odvozu, připadá 70 naplněných popelnic, které se na skládku vůbec nedostanou. Takže i přestože jsme schopní recyklovat 100 procent odpadu z našich domovů, nedostaneme se k jádru problému. Spousta vyvezeného smetí také nemůže být recyklována. Buď protože obsahuje příliš mnoho toxinů, nebo protože je navrženo tak, aby jej NEBYLO MOŽNO recyklovat. Například obaly od džusů a mléka s vrstvami kovu, papíru a plastu – vše slepeno dohromady. Tohle bohužel nikdy nebude možno oddělit pro opravdovou recyklaci. Takže vidíte, je to systém v krizi. Od začátku až na konec narážíme na spoustu různých limitů. Od změn klimatu až po úpadek lidského štěstí. Prostě to nefunguje. Ale dobrou věcí na tom všeprostupujícím problému je to, že je stále spousta míst, kde se dá zasáhnout. Existuje spousta lidí, kteří pracují na záchraně lesů, nebo na bezpečné čisté výrobě. Lidé pracují na pracovních právech a spravedlivém obchodu, uvědomělém spotřebovávání, blokování spaloven a skládek. A také velmi důležité přebírání vlády, takže opravdu znamená, že lidé jsou tu pro lidi. Všechna tato práce je velmi důležitá, ale věci se opravdu začnou hýbat tehdy, když uvidíme jejich propojení, když spatříme celý velký obrázek. Pokud se lidé napříč tímto systémem sjednotí, můžeme napravit a transformovat tento linární systém v něco nového v systém, který neplýtvá zdroji a lidmi. Protože co opravdu potřebujeme zahodit, je náš zastaralý způsob myšlení. Existuje nová škola přemýšlení o věcech, která je založena na udržitelnosti a rovnosti: Zelená chemie Nulové odpady Produkce s uzavřeným cyklem Obnovitelná energie Místní živoucí ekonomiky Už se to děje. Někteří lidé říkají, že je to nereálné, idealistické, že se to nemůže stát. Ale já říkám, že ti, kdo chtějí pokračovat po staré cestě jsou ti nerealističtí. To je snění. Vzpomeňte si, že stará cesta se tu nevzala jen tak sama od sebe. Není to jako gravitace, se kterou tu prostě žijeme. Lidé ji vytvořili. A my jsme také lidé. Tak pojďme vytvořit něco nového.