Pozemšťané

Následující záběry nezachycují ojedinělé případy. Je to běžná praxe při chovu zvířat pro naši společnost, jídlo, oblečení, pro zábavu a výzkum. Upozorňujeme, že uvidíte drastické záběry.

Tři stádia pravdy:

• Výsměch
• Prudký odpor
• Přijetí

POZEMŠŤANÉ

Pozemšťan – obyvatel planety Země

Protože všichni obýváme Zemi, všichni jsme považováni za pozemšťany. V tomto označení není žádný sexismus, rasismus nebo speciesismus (druhová nadřazenost). Vztahuje se na každého z nás, teplo nebo studenokrevné, savce, obratlovce či bezobratlé, ptáky, plazy, obojživelníky a ryby, stejně jako na lidi. Lidé tudíž nejsou jediným druhem na planetě, sdílí ji s milióny dalších žijících stvoření, stejně jako oni se s nimi společně vyvíjejí. Ovšem jsou to lidští pozemšťané, co se snaží ovládat zemi, často zachází se svými společníky a živými bytostmi jako s pouhými věcmi. To vyjadřuje označení „druhová nadřazenost“. „Býčí slavnosti, Španělsko“ Stejně jako sexismus a rasismus je speciesismus předsudek nebo zaujatý přístup. V tomto případě se upřednostňují zájmy vlastního druhu před zájmy jiných druhů. Ale pokud nějaké stvoření trpí, neexistuje žádné morální ospravedlnění, jestliže odmítneme vzít toto utrpení na vědomí. Nezáleží na tom, kdo trpí. Podle zákona rovnosti se musí utrpení jedné bytosti považovat za srovnatelné s utrpením jakékoli jiné bytosti. Rasisté porušují princip rovnosti tím, že upřednostňují zájmy vlastní rasy, pokud dojde k rozporu mezi zájmy jejich a jiné rasy. Sexisté porušují princip rovnosti upřednostňováním zájmů svého vlastního pohlaví. Podobně lidé druhově nadřazení nechávají převládnout zájmy svého druhu na úkor většiny zájmů jiného druhu. Ve všech případech je model stejný: Rasismus, Sexismus Druhová nadřazenost V rámci lidské rodiny si uvědomujeme morální hodnotu respektu. Každý člověk má význam, není to věc. K morálnímu nerespektování dochází, když se lidé u moci chovají k ostatním, kteří moc nemají, jako k pouhým věcem. Tak se chová znásilňující ke své oběti, člověk ubližující dítěti, pán k otroku. V každém jednotlivém případě lidé mající moc vykořisťují ty, co ji nemají. To samé platí pro vztah člověka ke zvířatům nebo jiným pozemšťanům. Nepochybně jsou zde rozdíly, protože lidé a zvířata nejsou stejní ve všech aspektech. Otázka, nakolik jsme stejní, má ale jinou podobu. Uznejme, že zvířata nemají všechny stejné touhy jako lidé. Uznejme, že nechápou všechno stejně jako chápeme my. Nicméně některé touhy máme stejné a stejně chápeme některé věci. Máme potřebu jídla, vody, přístřeší, společenství, svobody pohybu a vyhýbání se bolesti. Tyto touhy jsou nám, lidem, i zvířatům společné. Stejně jako lidé i všechna mimolidská zvířata rozumějí světu, ve kterém žijí a pohybují se. Jinak by nemohla přežít. Takže i při mnoha rozdílech máme mnoho společného. Tak jako lidé v sobě zvířata skrývají ten magický zázrak vědomí. Stejně jako my jen ve světě nežijí, ona si ho uvědomují. Jako my jsou psychologickým centrem života, který je unikátní a jejich vlastní. V těchto aspektech jsme na stejné úrovni jako vepři, krávy, kuřata a krocani. Jakou mají zvířata úlohu, jak by se k nim měl člověk morálně chovat, na tyto otázky začneme nacházet odpovědi, jakmile si uvědomíme naši psychologickou spřízněnost s nimi. Následující film ukazuje v pěti bodech, jak zvířata sloužila a slouží lidem. Nikdy nezapomeňme. „Budu tě živit a oblékat.“ Držitel Nobelovy ceny Isaac Bashevis Singer napsal ve svém nejprodávanějším románu „Nepřátelé, milostný příběh“, toto: Pokaždé, když Herman sledoval zabíjení zvířat a ryb, vždy ho napadlo to samé: že v chování ke zvířatům jsou všichni lidé nacisty. Ta samolibost, s jakou člověk s ostatními tvory zachází, jak se mu zachce, znázorňuje tu nejextrémnější rasistickou teorii: princip, že mít moc znamená mít pravdu. Srovnání s holokaustem je tu záměrné i zřejmé. Jedna skupina žijících bytostí mizí pod rukama druhé. I když někdo namítne, že utrpení zvířat se nedá srovnat s utrpením Židů nebo otroků, ve skutečnosti jsou zde paralely. A pro vězně a otroky tohoto masového vraždění je holokaust ještě daleko od konce. Ve své knize ‚The Outermost House‘ autor Henry Beston píše: Potřebujeme jiné a moudřejší a snad mystičtější pojetí zvířat. Člověk v civilizaci, který se vymanil z řádu přírody a žije v komplikovaných, umělých podmínkách, pohlíží na ostatní bytosti přes sklo svých znalostí a proto je vidí zkresleně a zdeformovaně. Chováme se k nim povýšeně pro jejich „nedokonalost“, pro jejich tragický osud, že jsou mnohem níže, než jsme my lidé. A v tom se právě mýlíme a to žalostně mýlíme. Zvířata by neměla být souzena člověkem. Protože ve světě starším a úplnějším než je naše společnost, jsou dokonalá a kompletní, obdařena vnímavějšími smysly, které jsme my ztratili nebo ani nikdy neměli. Žijí ve světě hlasů, kterým my nikdy neporozumíme. Nejsou to sluhové, nejsou to poddaní; jsou to jiné národy podléhající jako my běhu života a času, spolupoutníci po cestách krásným i krutým světem.

ČÁST PRVNÍ: DOMÁCÍ ZVÍŘATA

Pro většinu z nás znamená vztah ke zvířatům vlastnictví jednoho či dvou domácích mazlíčků. Takže odkud se naši mazlíčci berou? Nám nejzřejmější způsob, jak zvířata slouží lidem, je jako společníci. Pro takové vše začíná u chovatelů. Ne všichni chovatelé se dají považovat za profesionály. Ve skutečnosti může být v téhle profesi chovatelem každý. Zverimexy a psí chovné stanice Do zverimexů přichází většina zvířat z chovných stanic. Často o tom ani prodejci nevědí. Psí chovné stanice jsou nízkorozpočtové podniky chovající psy na prodej do obchodů a dalším odběratelům. Často jsou zvířata zavřená ve špíně v přeplněných kotcích bez jakékoli veterinární péče a socializace. Psi z těchto chovů často vykazují fyzické a psychické poruchy ve vývoji. Potulní psi, pokud mají to štěstí, jsou odchyceni a umístěni v útulku. Tam mohou pouze doufat, že znovu najdou nový domov. Odhadem se bez domova ocitne 25 milionů zvířat každý rok. procent čistokrevných psů. Z těchto 25 milionů zemře na ulicích v průměru 9 milionů v důsledku nemocí, vyčerpání hladem, špatných podmínek, úrazů nebo jiných nástrah života na ulici. Mnoho dalších „tuláků“ zemře, když je jejich „opatrovníci“ vyhodí na ulici. Zbývajících šestnáct milionů umírá v útulcích, kde pro ně nemají místo a jsou tak donuceni je zabít. Je smutným faktem, že téměř polovinu všech zvířat přinesou do útulků sami jejich majitelé. Mnoho lidí říká, že útulky nenavštěvují, protože je to pro ně příliš depresivní. Ale důvodem, proč se zvířata hromadí na těchto místech je, že lidé odmítají svá zvířata kastrovat a sterilizovat. Mnoho majitelů si myslí, z nějakého důvodu zejména muži, že budou působit zženštile s vykastrovaným psem. A nebo chtějí, aby jejich děti jednou zažily zázrak zrození života. Mimo jiné se pak takoví majitelé podílejí na euthanasii 60ti tisíců zvířat denně. Euthanasie, obecně definovaná jako bezbolestné zabití ze soucitu, se obvykle provádí injekcí do nohy u psů a někdy do břicha u koček. Toto je pro zvířata rychlá a bezbolestná metoda, také ta nejhumánnější, ale ne vždy dostupná. Kvůli nárůstu počtu euthanasií v útulcích a vzrůstající poptávce po lécích jako euthanasol, je mnoho útulků s omezeným rozpočtem nuceno místo toho používat plynové komory. V plynových komorách jsou zvířata velmi těsně namačkána a může trvat až dvacet minut, než zemřou. Je to mnohem méně soucitné, více traumatické a bolestivé, ale levnější. Co se týče zvířat, která nám dělají společníky, toto jsou možná otázky, které bychom si měli položit: Můžeme držet zvířata jako naše mazlíčky a přesto naplnit všechny jejich potřeby? Je držení zvířat, domácích mazlíčků, v jejich nejlepším zájmu nebo je zneužíváme? Odpovědi záleží na přístupu jejich majitelů a jejich možnostech poskytnout vhodné prostředí pro domácí zvířata. Většina lidských bytostí jsou lidé druhově nadřazení. Tento film ukazuje běžné lidské bytosti, ne jen pár výjimečně krutých nebo bezcitných osob. Naopak se na tom naprostá většina lidí podílí a přímo či nepřímo schvaluje. A nechává ze svých daní platit praktiky, které vyžadují obětování veškerých zájmů členů jiných druhů pro ty nejtriviálnějších zájmy členů našeho vlastního druhu. Přemnožení potulných zvířat v Turecku Nadějí zvířat budoucích dnů je narození se do lidské kultury, která by učila vnímavosti ke všem kolem. Musíme se naučit empatii. Musíme se naučit dívat se zvířatům do očí a cítit, že jejich život má cenu, protože jsou živá.

ČÁST DRUHÁ: JÍDLO

„Oh, já jsem minul. Minul jsem tě, zlato. Ale znova tě neminu. Dostal jsem tě!“ To, co se děje na jatkách je variace na téma zneužívání slabého silným. „Mám tě.“ Vícekrát než deset tisíc za minutu, 6 miliard ročně, jenom ve Spojených státech. Z tzv.“ zvířat na jídlo“ je život doslova ždímán. Protože mají větší moc, rozhodují lidé kdy tato zvířata zemřou, kde zemřou a jak zemřou. Zájmy těchto zvířat nehrají žádnou roli při rozhodování o jejich osudu. Zabití zvířete je samo o sobě skličující akt. Říká se, že kdybychom si měli každý zabíjet maso co jíme, byli bychom všichni vegetariány. Ale samozřejmě jen málo lidí navštívilo jatka a záběry z nich nejsou v televizi populární. Lidé si mohou namlouvat, že jídlo které kupují je ze zvířat, která netrpěla. Ve skutečnosti o tom ale ani nechtějí vědět. Ovšem ti, kdo nakupují maso vyžadují smrt zvířat. A proto si nezaslouží být uchráněni před věděním o způsobech produkce masa, které kupují. Takže odkud pochází naše jídlo? Pro ty, kdo jedí maso, musejí zvířata prožít tento život. Vypalování Krávy, takzvaný dobytek, jsou značeny vypalováním na obličej. Odrohování Většinou následuje odrohování, bez použití anestetik, velkým párem kleští. Transporty Při přepravě jsou zvířata tak těsně namačkána ve vozech, že stojí v podstatě jedno na druhém. Horko, mrazy, vyčerpání, trauma a úrazy zabijí při převozu na jatka mnoho zvířat. Dojení Tzv. dojnice jsou drženy na řetězech ve svých kotcích po celé dny, bez možnosti pohybu. Ke zvýšení jejich produktivity se také používají pesticidy a antibiotika. Časem tzv. dojnice, jako tato kráva, zkolabují vyčerpáním. Přirozeně se krávy dožívají až dvaceti let, ale dojnice obvykle nedožijí čtyř roků a jejich maso končí ve fast foodech. Maso Na těchto jatkách jsou označkované a odrohované krávy umístěny do kotce. Střela do mozku. Jateční pistole, používaná ke ztrátě vědomí zvířete, vystřeluje do mozku ocelový hrot, poháněný stlačeným vzduchem nebo patronou. Vykrvení V těchto massachusettských jatkách se používají různé metody popravy. Krávy jsou zavěšeny za nohy a jeho nebo její krk je proříznut. Stejně jako maso se zužitkuje i krev. Přestože zvíře dostalo ránu jateční pistolí, která ji nebo jeho měla omráčit, můžete vidět, že je stále při vědomí. To není nijak neobvyklé. Někdy jsou naživu i po vykrvení a nabydou vědomí ještě při přesunu na čtvrtící linku. Omračovací boxy Košer jatka Toto jsou největší glatt košer jatka ve Spojených státech. Glatt, v jidiš slovo pro ‚hladký‘, znamená nejvyšší standard čistoty. Pravidla pro košer porážku požadují minimální utrpení. A používání elektrických obušků na nepohyblivá zvířata je porušuje. Shekhita – rituální porážka Otáčet vyděšené zvíře vzhůru nohama pro snadnější podřezání je také porušením košer. Otáčecí proces má za následek vdechnutí krve po podřezání krku. Vyříznutí hrtanu je dalším ohromným přestupkem, neboť tzv. košer zvířete se nikdo nesmí dotýkat dříve, než skončí vykrvení. Stejné je vyklopení zvířete zápasícího se smrtí na krví smáčenou podlahu, s vyhřezlou dýchací trubicí a hrdlem. Tento posvátný úkon není ani čistý ani soucitný. Zavěšení zvířete za nohu je dalším porušením předpisů očekávaného košer zacházení se zvířaty. Pokud je tohle košer, smrt nebyla ani rychlá, ani milosrdná. Telecí Telata, která jsou odebrána matkám do dvou dnů po narození, jsou přivázaná za krk a držena bez pohybu, aby se jejich svaly nevyvíjely. Dostávají tekutou stravu s nedostatkem železa, je jim odepřena voda a stojí na roštové podlaze. Po čtyřech měsících této žalostné existence jsou zabita. Prasata Prasnice ve velkochovech jsou porodní stroje, udržované permanentně březí pomocí umělé inseminace. Každá velkofarma „vyrobí“, jak s oblibou označují, 50-600 000 mláďat ročně. Podmínky ve velkochovech Porodní klece Proleženiny a abscesy Kanibalismus Selata v odpadních jímkách Zvířata stresovaná intenzivními podmínkami si navzájem okusují ocásky. Proto jsou jim ustřihávané, aby se jim v tomto zabránilo. Děje se to bez umrtvení. Procvakávání uší Procvakávání uší je další procedura, která probíhá bez anestetik Stejně tak odřezávání zubů. Kastrace Kastrace se také provádí bez umrtvení nebo tišících léků a má se jí docílit tučnějšího a šťavnatějšího masa. Elektrické obušky se používají ze zjevných důvodů: ke snadnější manipulaci. Smrt elektrickým proudem Zabití elektrickým proudem je další z používaných metod popravy. Podřezávání krků ale stále zůstává tou nejlevnější metodou zabíjení zvířat. Spařovací lázně Po podříznutí jsou prasata zavěšena na odkrvovací linku a ponořena do spařovacích nádrží k odstranění štětin. Mnohá ještě bojují o život, když jsou hlavou dolů ponořena do vařící vody, kde se utopí. Drůbež Co se týče drůbeže, Američané dnes snědí tolik kuřat za jediný den, jako snědli v celém roce 1930. Největší drůbežářské společnosti na světě dnes zabijí 8,5 milionů ptáků každý týden. Uřezávání zobáků Uřezávání zobáku má zabránit vyklovávání peří a kanibalismu mezi frustrovanými kuřaty. Je to způsobené enormně přeplněnými chovy, kde zvířata nejsou schopna fungovat v přirozených společenstvích. Dnes tato procedura probíhá velmi rychle, ‚zvládne‘ okolo 15 ptáků za minutu. Takové tempo znamená, že teplota a ostrost čepele se mění a to má za následek nedbalé řezy a vážná zranění ptáků. Životní podmínky 60 až 90 000 ptáků může být namačkáno v jediné hale. Utrpení těchto zvířat je nekompromisní, nic jiného jim nezbývá. Přestože mají uřezané špičky zobáků, i tak se snaží navzájem klovat. Nosnice žijí v dlouhých úzkých halách namačkané v takzvaných bateriových klecích. Mnoho z nich má sedřené peří, bolestivé odřeniny a záněty nohou z drátěné klece. Slepice mají tak málo prostoru, že nemohou ani roztáhnout křídla Přeprava Při přepravě všechna zvířata trpí a mnoho jich zemře. A dusí se, když jsou na nich naskládána další zvířata v těsných, přecpaných klecích. Zabití Kuřata a krocani se zabíjejí mnoha různými způsoby. Někteří z nich jsou utlučeni nebo se jim uřízne hlava. Většina skončí na popravčí lince na jatkách. Zavěšeným hlavou dolů na běžícím páse se jim podřízne krk a nechají se vykrvácet. Některá zvířata jsou strčena hlavou dolů do válců, aby se nemohla pohybovat, a pomalu vykrvácí k smrti. A tak, kdyby jatka měla skleněné zdi, nebyli bychom všichni vegetariány? Ale jatka nemají skleněné stěny. Jejich architektura je navržená tak, aby zapírala. A zajistila, že neuvidíme, i kdybychom se chtěli dívat. A kdo to chce vidět? „Běž sráči… běž, padej… padej děvko!“ Byl to R. W. Emerson, kdo řekl před sto lety: Právě jsi dovečeřel a jakkoli daleko od tebe jsou jatka, jsi spolupachatel. „Hejbni se děvko!“ Mořští živočichové A pro ty, co si myslí, že jíst mořské tvory je zdravější než suchozemská zvířata: stačí se jen zamyslet, kolik nežádoucího odpadu a kontaminovaných složek bylo vyhozeno do oceánů. V minulosti bral ropný, jaderný a chemický průmysl jen málo ohledů na ochranu mořských ekosystémů. Házení odpadu na dno moře bylo vždy pohodlným způsobem, jak se zbavit nepohodlného odpadu. Komerční rybolov Dnešní komerční rybáři zintenzivnili lov do obrovských rozměrů. Používají ohromné tovární lodě velikosti fotbalového hřiště a vyspělou elektroniku ke sledovaní a chytání ryb. Obrovské sítě táhnou napříč oceánem a zachytí vše, co jim přijde do cesty. Následkem rostoucí chuti po mořských produktech likvidují obří lodě život v oceánech alarmující rychlostí. 13 ze 17 hlavních rybářských oblastí je již vyprázdněno nebo na pokraji vyprázdnění a z oblastí nadměrně využívaných se stávají zcela vypleněné. Nákaza Důvodem vypuknutí nákazy pfiesteria, mikroorganismu 1000 krát nebezpečnějšího než kyanid, byly tuny prasečích výkalů vylévaných do řek, jezer a oceánů. Ty se pak proměnily v nespláchnuté záchody, což se ukazuje jako nanejvýš alarmující. Pfiesteria již zabila přes miliardu ryb a ohrožuje jak život mořský, tak lidský. Na svědomí má nejvyšší úhyn na jihovýchodě Severní Ameriky a dále se šíří. Výskyt pfiesterie byl zaznamenán od Long Islandu po Floridský záliv, na více než tisíci mílích pobřeží. V případě invaze pfiesterie do vod jde o nejnebezpečnější rozšíření prudce nakažlivých mikroorganismů v historii Spojených států. Má stupeň 3 nebezpečnosti pro život Ebola 4 AIDS 2 A tento organismus zmutoval jako následek naší nadměrné konzumace zvířat, zejména prasat. Protože prasečí velkochovy vykrmují miliony prasat na zabití, dovnitř jde krmivo, ven výkaly. Tento odpad rychle proniká do našich oceánů a vodních systémů a kontaminuje zvířata, která v nich žijí stejně jako lidi, kteří je jedí. Lov velryb A nakonec lov velryb. Přestože Mezinárodní velrybářská komise zakázala komerční lov v roce 1985, mnoho zemí pokračuje v zabíjení velryb pro tzv. ‚exotické maso‘. Používají harpuny, střelné zbraně, háky a dokonce i výbušniny. Nebo je naženou na pláž do velrybářských základen, kde je mohou na mělčině zabít noži. Delfíni Každou zimu mezi říjnem a březnem jsou chyceny a brutálně zabity tisíce delfínů v malých městech na pobřeží Japonska. Hlukem ze zvukových tyčí se matou sonary delfínů. Jakmile jsou zvířata dezorientovaná a uzavřená v sítích, začnou panikařit. Rybáři často harpunou nebo nožem zraní několik delfínů, neboť delfíni nikdy neopustí zraněné rodinné příslušníky. Matky a mláďátka volají ze zoufalství, když je odlučují. Zavěšené a tažené pryč, aby byli bez milosti rozřezáni k smrti. Jsou to neškodní a nevinní tvorové a zaslouží si něco lepšího. Tady ale leží bezmocně na betonové podlaze, rozřezáni mačetami a ponecháni pomalému udušení. Svíjející a kroutící se ve smrtelné agónii, zatímco kolem chodí školáci. Tyto záběry zabíjení a rudě zkrvavené vody jasně ukazují, jak malý respekt má japonská vláda ke stavu oceánu se svými nehumánními metodami rybaření, častými porušeními mezinárodních smluv, práv a úmluv vytvořených k zabránění ničení oceánu a tvorů žijících v něm. Delfíní maso se pak prodá v obchodech a restauracích, často falešně označené jako velrybí maso. A aby těchto krutostí ke zvířatům popravovaným pro jídlo nebylo málo, našli jsme i cesty, jak je zužitkovat na naše oblečení. Bundy, boty, pásky, rukavice, kalhoty, kabelky, peněženky apod. Další otázka je jasná – odkud pochází naše oblečení?

ČÁST TŘETÍ – OBLEČENÍ

Poptávka po kůži jde hlavně ze Spojených států, Německa a Velké Británie. Skoro každý ji nosí, s žádným nebo malým povědomím o tom, odkud pochází. Tisíce indických krav jsou každý týden popraveny kvůli jejich kůži. Kupují se od chudých rodin na venkově s ujištěním, že budou žít po zbytek života na farmách. „Okovávání a svazování“ Aby se krávy mohly dopravit do státu, kde je lze legálně zabít, protože ve většině indických států je zabití krávy zakázáno, musí být svázány a okovány, aby se připravily na děsivý pochod smrti, který trvá i několik dní. Donucena pochodovat v horku a prachu bez jídla a vody, v obrovském stresu z této otřesné zkušenosti mnoho zvířat zkolabuje a nemůže pokračovat. Uvědomme si, že většina zvířat se v převozním voze ocitne poprvé v životě a je vystrašená, hlavně když s nimi řidiči zacházejí bez ohledu a hrubě. Hluk a drkotavý pohyb vozu je pro ně také nový zážitek. A šílí z něho. Po dalším dni nebo dvou ve voze bez jídla a vody jsou tyto krávy ukrutně žíznivé a hladové, obzvlášť když byly zvyklé jíst několikrát denně. Lámání ocasu Když krávy omdlévají, lámou jim kosti v ocase, aby se zase postavily na nohy. Dělá se to opakovaným lámáním ocasu na všech možných místech. Pohaněči Pohaněči musí krávy stále nutit k pohybu trháním za provazy v nozdrách, kroucením jejich krků, rohů nebo ocasů. Vedou, nebo spíše násilně ženou krávy z vozu, bez vykládacích plošin. Dochází ke zraněním, jako je zlomení pánve, nohou, žeber nebo rohů. Chilli papričky Chilli papričky a tabák se také používají k udržení krav v pohybu. Dělá se to tak, že se jim vtírají přímo do očí, aby je to nutilo postavit se znovu na nohy. Porážka A to vše ještě před porážkou. Zhruba polovina zvířat dorazí na jatka už mrtvá. A aby tyto zážitky byly ještě traumatičtější a děsivější, jsou zvířata zabíjena přímo před zraky ostatních. A místo předepsaného rychlého podříznutí krku ostrou čepelí jsou většinou zabíjena tupým nožem. Zpracování kůže Po stažení jsou kůže těchto zvířat poslány do koželužen, kde používají smrtící látky jako chrom a další toxiny, aby se zastavil rozklad. Nesmíme zapomínat, že kůže je část mrtvol. Je to mrtvá tkáň a proto se rozkládá a hnije, pokud není ošetřena jedovatými látkami jako jsou tyto. A co pro zaměstnance znamená kontakt s takovými chemikáliemi, to je problém, dávající poptávce po koženém zboží další rozměr. Prodej Nakonec jde kůže z indických krav do obchodů po celém světě. Většina největších řetězců prodává kůži z Indie. Kůži, která pochází ze zcela jiných krav, než jaké jíme. Kožešiny A co kožešiny? Každý rok je zavražděno přes sto miliónů divokých zvířat pro svou srst. 25 miliónů jen ve Spojených státech. Tato zvířata, chycená při lovu či pastmi, jsou držena na takovýchto kožešinových farmách. Klecové šílenství Tato nezdomácnělá, divoká zvířata nejsou svou přirozeností zvyklá být v kleci. A klecové šílenství nastává, když vystrašená a frustrovaná zvířata blázní ze stresu z uvěznění. Tato divoká, volně žijící zvířata nemohou se svými mláďaty prožít přirozený život, ani se venku projít pár kroků nebo ucítit zem pod nohama. Místo toho mohou pouze donekonečna škrábat, točit se a pochodovat v kleci. Fyzické strádání zvířat přetrvávajících na kožešinových farmách zahrnuje zlomené a odkryté kosti, slepotu, infekce uší, dehydrataci a podvýživu, vystavení mrazům, nedostatek veterinární péče a pomalou smrt. Žádné zákony se nevztahují na zabíjení zvířat na kožešinových farmách. Proto jsou nejoblíbenější ty nejlevnější metody. Otrava oxidem uhelnatým, strychninem, udušení, zlomení vazu a zabití elektrickým proudem jsou nejčastěji používané metody. Zvířata se těžkou tyčí vytáhnou za krk z klece a prochází řadou stažených těl lišek, sobolů, mývalů a i vlků. Zabití elektrickým proudem je krutý proces, kdy se zvířeti vloží elektroda do konečníku a zároveň se musí zakousnout do železného vodiče. Často se tato procedura musí opakovat, aby bylo zvíře zabito. A mrtvými těly, která vidíte, se později nakrmí zvířata v klecích. Čínská kožešinová farma Kanadský hon na tuleně – Za kolik je tohle? – To je … $49 500.

ČÁST ČTVRTÁ: ZÁBAVA

A tak se dostáváme k zábavě. Mark Twain kdysi řekl: „Ze všech tvorů, kteří kdy žili, je člověk ten nejohavnější. Je to jediná bytost, která způsobuje bolest ve jménu sportu a přitom ví, že to bolí.“ Rodeo Při rodeu se býci a divocí koně nevzpínají proto, že jsou divocí, ale protože jsou v bolestech. Pás zvaný boční řemen nebo ‚vyskakující řemen‘ je ovázán zvířeti kolem těla v oblasti genitálií. Jakmile zvíře opustí box, stačí pevné trhnutí za pás, aby se začalo svírat v bolestech. Kromě jiných zranění utrpěných při rodeu, jako jsou zlomené nohy jsou zvířata bita, drážděna, dostávají elektrické šoky a jsou jinak týrána, aby vyrazila z boxu v zuřivosti. Dětské rodeo Chytání do lasa Chytání do lasa znamená hodit lano kolem krku vyděšeného zvířete běžícího plnou rychlostí, trhnout s tím ubohým tvorem ve smyku a praštit s ním o zem. Dostihy Jako každý jiný byznys jsou psí a koňské dostihy motivované stejným hybatelem: penězi. Závodiště Na závodištích po celé zemi jsou zvířata využívána pro závody, sázení a podívanou. Jako součást tréninku na tyto příležitosti se zvířatům upírá jídlo a někdy i voda. Tato zvířata, nezvyklá na takové prostředí, hluk, davy a ani na to, co mají předvádět, jsou často zraněna a odvržena v nesmyslných, ubohých soutěžích určených k vydělávání peněz a pobavení. Lov Vedle ztráty životního prostoru je lov největší hrozbou pro dnešní život v divočině. Lovci ročně zabijí kolem dvou set miliónů zvířat. Nejžádanějšími cíli jsou jeleni, králíci a veverky. Tady není sporu – pokud je lov sport, pak je to krvavý sport. Terče jsou živé. Podstupují násilnou smrt. Rybaření Rybaření je také smrtící sport, při kterém trpí mimolidská zvířata. Vědci rozpoznali, že chování ryb při bolesti je stejné jako u savců. Anatomicky, fyziologicky a biologicky je systém vnímání bolesti u ryb prakticky stejný jako u ptáků a savců. Jinými slovy, ryby jsou vnímající stvoření; je samozřejmé že cítí bolest. Někdo si myslí, že ryby podstupují mírnější smrt, ale jejich smyslové orgány jsou vysoce vyvinuté, jejich nervový systém komplexní, nervové buňky podobné těm našim a jejich reakce na bolest okamžitá a intenzivní. Cirkusy Když jdeme do cirkusu, opravdu se na chvilku zastavíme a zamyslíme: co nutí zvířata dělat něco tak nepřirozeného, mnohdy nebezpečného, jako proskakování plameny, poskakovaní na jedné noze nebo skákání do vody z třesoucí se plošiny ve vzduchu? Drezéři zvířat by rádi přesvědčili veřejnost o tom, že motivací zvířat k takovému chování je vidina odměny. Pravdou ale je, že zvířata vystupují proto, že se bojí trestu. Ve skutečnosti cirkusy odsuzují zvířata, která jsou přirozeně divoká, k izolovanému životu v malých, prázdných klecích, s odepřením volného pohybu a socializace, k cestování od místa k místu, jejich života. Trénink Sloni se učí předvádět pomocí pozitivního povzbuzování a nikdy se nebijí. Nikdy se nebijí. Nikdy, nikdy, nikdy neuvidíte nikoho, že by používal hůl k něčemu jinému než k vedení nebo jako nástroj. Dominance, podřízenost a strach jsou nedílné složky tréninkového procesu. Ubliž mu, ne tak jemně! Donuť ho řvát. Jestli se bojíš mu ublížit… nechoď to týhle místnosti. Když řeknu: „Prašť to zasraný –“ víš, jak jdu na něj já… jasný? Takže když řeknu prašť ho do hlavy, prašť ho do tý zasraný nohy, co to znamená? Protože je dost důležitý to udělat, jasný? Když se začne moc kroutit… Oběma tvejma rukama BOOM! Přesně pod tuhle tvář! … a on radši couvne. Když se pak nějak motá kolem, nechytej mu nohu… vezmeš ho hákem a dáš do toho všechno co máš… a když jsi tam, ee-ee-ee-ee!!! A on začne řvát. Když uslyšíš tenhle řev… tak víš, že máš trochu jejich zasraný pozornosti! Právě tady, ve stodole. Nemůžu to dělat na turné. Bude kurva dělat, co chci já. A tak to kurva je. Takže, jdeme. Becky! Ty svině! Pohni svoji zkurvenou — Hejbni se sem — Svině! Pojď sem Becky. Hejbni sebou, Becky. Hejbni se. Dobře vy bečky. Bečky. Hej, jsem živej. Nejsem mrtvej muž. V řadě. Běžte v řadě, Becky! Svině! Pohni, svině! Jo, běžte v řadě. Pojď sem Tommy. Proč se musí ti chlapi snažit, protože vy svině nechcete poslouchat? Ustupte. Ty máš ale zasranej přístup. …. takhle prostě umřou. Víme, že zvířata cítí. Cítí strach, samotu a bolest, právě tak jako lidé. Jaké zvíře by si vybralo strávit celý svůj život v zajetí, kdyby mělo na výběr? Odplata Na tři! Jedna. Dva. Sejmi ho. Musíš střílet. ZOO Jsou ZOO hodnotné vzdělávací a záchovné instituce? Jistě, že jsou ZOO zajímavá, ale vzdělávají pouze ve smyslu, že učí lhostejnosti k přirozenosti ostatních živých tvorů. Navíc, co se můžeme naučit o divokých zvířatech, když je budeme pozorovat v zajetí? ZOO existují, protože nás fascinují exotické věci. A pro návštěvníky ZOO jsou zvířata pouze věci. V obou případech, v cirkusech i ZOO, jsou divoká a exotická zvířata v zajetí, nesvobodná. Jsou převážena a trénována, aby dělala to, co po nich chtějí lidé. Býčí zápasy Přinejmenším je pojmenování býčí zápas chybné. Je tu pouze malý boj mezi mečem mrštného matadora, což ve španělštině znamená zabiják, a zmateným, zmrzačeným, psychicky týraným a fyzicky vysíleným býkem. Mnozí dřívější významní zápasníci vypověděli, že býci se záměrně vysilují podáváním laxativ, bitím a ovázáním těžkého závaží kolem krku několik týdnů před zápasem. Některá zvířata jsou držena v temnotě 48 hodin před zápasem a proto vbíhají do osvětlené arény oslepená. Při běžné akci se k vypuštěnému býkovi přidá muž, který ho vyčerpává a frustruje běháním kolem něho a vybízením ho ke kolizím. Když je býk unaven a bez dechu, přistoupí k němu picadores, kteří mu zabodávají kopí do zad a svalů na krku, otáčejí s nimi a zarážejí je hloub, aby zajistili velkou ztrátu krve, aby oslabili jeho schopnost zvednout hlavu. Pak přicházejí banderilleros, kteří býka rozptylují a vrhají se kolem něj, aby do něj zapíchali více kopí. Býka oslabeného ztrátou krve pak honí dokola, dokud nemá závrať a nepřestane běhat. Nakonec se objeví matador, zabiják. Po vyprovokování pár vyčerpaných výpadů umírajícího zvířete se ho snaží zabít svým mečem. A tato krvavá zábava jsou býčí zápasy. Radost získávaná ze všech těchto aktivit a sportů, někdo by řekl „spojení s přírodou“ nemůže být zajištěna bez ubližování zvířatům a jejich zabíjení. Komerční vykořisťování života v divočině chybně předpokládá, že hodnota divokých zvířat se dá omezit na jejich užitečnost pro člověka, především pro jeho ekonomické zájmy. Ale divoká zvířata nejsou obnovitelným zdrojem, který má hodnotu pouze vzhledem k zájmům člověka. Tak to vnímají jen lidé druhově nadřazení. Nicméně tyto praktiky existují pouze proto, že nebereme vážně zájmy jiných tvorů. Není člověk z tohoto pohledu ten nejnecitelnější druh ze všech?

ČÁST PÁTA: VĚDA

Vivisekce Termín vivisekce se používá k označení všech typů experimentů na živých zvířatech a považuje se za formu lékařské vědy. Důvodem takovýchto experimentů je údajně objevení léků na lidské nemoci. Ale ti, kdo věří, že uzdravení lidí dosáhneme způsobováním záměrného utrpení zvířatům, se dopouštějí dvou základních chyb v porozumění: První je domněnka, že výsledky získané na zvířatech jsou aplikovatelné na člověka. Druhá je osudový omyl experimentální vědy co se týče respektu k organickému životu. Protože každý zvířecí druh reaguje odlišně od člověka, každý nový produkt nebo metoda vyzkoušená na zvířatech se musí znovu otestovat na lidech podrobnými klinickými testy, než může být považována za bezpečnou. Toto pravidlo nezná výjimky. Testy na zvířatech jsou nejen nebezpečné, protože mohou vést k chybným závěrům, ale navíc zdržují klinické výzkumy, které jsou jedinou platnou cestou. Pamatujme si, že jakákoli uměle vyvolaná nemoc je naprosto odlišná od nemoci vzniklé přirozeně. Lékařské výzkumy Naneštěstí se tyto experimenty stále provádějí ve jménu vědy, což je urážkou opravdové vědy, stejně jako lidské inteligence. Vivisekce používaná pro lékařské experimenty znamená podávání toxických substancí, elektrické traumatické šoky, operace bez umrtvení, popáleniny, dlouhodobé deprivace jídla a pití, fyzické a psychologické týrání, které vede k mentální nestabilitě, infekcím a další. Výzkum poranění hlavy zahrnuje pokus s paviány, kteří jsou částečně nebo plně při vědomí, připoutaní pásy a jejich hlava je upevněná do kovové helmy. Ta je vymrštěná do úhlu 60° silou až 1000 g. Účelem tohoto experimentu je simulace automobilových nehod, zranění z fotbalu a boxu a z jiných sportů s možností poranění hlavy. A tento proces je často znovu a znovu opakován na stejných zvířatech. A nakonec vojenský výzkum. To mluví samo za sebe. Od posílání opic do vesmíru a testování atomového výbuchu na bezbranných psech po vystavení primátů nukleární radiaci. Před 20 lety byl počet zvířat usmrcených torturami vivisekce astronomický, odhadem 400 000 zvířat denně na celém světě . Dnes se již toto číslo vymyká chápání, 19 000 za minutu, 10 miliard za rok. Někteří nevzdělaní lidé tvrdí, že méně inteligentní zvířata necítí bolest stejně jako my. Pravdou je, že víme velmi málo o tom, jak přesně zvířata cítí. S výjimkou toho, že pro ně také platí univerzální zákon, který způsobuje každému organismu umírajícímu nepřirozenou smrtí velké utrpení před konečným vysvobozením. Je ale nesmysl říkat, že zvířata netrpí, protože mají nižší řád inteligence. Bolest je bolest, vedená nervy do mozku, a ne všechny nervy souvisí s inteligencí. Existují také nervy zraku, čichu, hmatu a sluchu. Některá zvířata mají tyto nervy mnohem vyvinutější než člověk. Víme, že v dějinách nikdy nebyla doba, kdy jsme se naučili něco o fyziologii člověka týráním zvířat. Naučíme se pouze něco o zvířatech. A pokud se od nich můžeme něco naučit na psychologické úrovni, není to pomocí oceli nebo elektrického proudu, tím méně psychického násilí. Toto systematické týrání vnímajících bytostí z kteréhokoli důvodu a jakékoli formy, nemůže dosáhnout ničeho víc než čeho už dosáhlo: ukázat nám, jak nízko až může člověk klesnout. Pokud jsme zrovna to chtěli vědět. „Dokud budou existovat jatka …budou existovat války.“ Lev Nikolajevič Tolstoj Ignorace je hlavní ochranou druhově nadřazeného člověka; dá se však lehce narušit každým, kdo má čas a odhodlání objevit pravdu. Ignorace převládá tak dlouho pouze proto, že lidé nechtějí zjistit pravdu. „Neříkej mi to, zkazíš mi večeři“ – to je běžná reakce na jakoukoli snahu povědět, jak tato večeře vznikla. I lidé, kteří jsou si vědomi nahrazení tradičních rodinných farem profitujícím průmyslem, že jejich oblečení pochází z popravených krav, že jejich zábava znamená utrpení a smrt miliónů zvířat a že v laboratořích probíhají nějaké pochybné experimenty, stále lpí na neurčité víře, že věci nemohou být tak zlé, jinak by už vláda nebo organizace na ochranu práv zvířat něco udělaly. Ale není to ani tak neschopnost zjistit, co se děje, jako touha nevědět o faktech, které by mohly tížit naše svědomí, které je za nedostatek této uvědomělosti zodpovědné. Vždyť nakonec, oběti čehokoli, co se na těch hrozných místech odehrává, nejsou členové našeho vlastního druhu. To podstatné je ale bolest a utrpení, ne inteligence, ne síla, ne sociální třída ani občanské právo. Bolest a utrpení jsou samy o sobě špatné a mělo by se jim předcházet nebo je minimalizovat bez ohledu na rasu, pohlaví nebo druh stvoření, které trpí. Všichni jsme zvířata na této planetě. Všichni jsme bytosti. A nelidská zvířata prožívají smyslové vnímání tak jako my. Také ona jsou silná, inteligentní, pracovitá, mobilní a vyvíjející se. Také ona se s růstem musejí adaptovat. Hlavně a především, jsou to pozemšťané. A jako my přežívají. Jako my hledají pohodlí, spíše než nepohodlí. A jako my vyjadřují různé emoce. A samozřejmě, jsou jako my, živá. Většina z nich jsou dokonce obratlovci, stejně jako my. Když se zamyslíme, jak stěžejní jsou zvířata pro lidské přežití, jak jsme na nich absolutně závislí – – jsou to naši společníci, jídlo, oblečení, sport a zábava, využíváme je na lékařský a vědecký výzkum, paradoxně vidíme pouze naprostý nerespekt člověka k těmto mimolidským ‚živitelům‘. Není pochyb o tom, co to znamená: Koušeme do ruky, která nás živí. Ve skutečnosti na ni šlapeme a pliveme. Teď čelíme nevyhnutelnému následku. Je to evidentní ze zdravotních zpráv o naší nadměrné konzumaci zvířat. Rakovina, nemoci srdce, osteoporóza, mrtvice, ledvinové kameny, chudokrevnost, diabetes a další choroby. Teď už je napadeno i naše jídlo, a to jde o samotný zdroj. Antibiotiky, která se podávají zvířatům pro rychlejší růst ve stresových, přeplněných podmínkách velkofarem. Nadmírou pesticidů a insekticidů, umělými hormony určenými k tomu, aby zvýšily produkci, objem a frekvenci odběru mléka. Umělými barvivy, herbicidy, larvicidy, umělými hnojivy, stimulátory chuti a růstu. Není divu, že nemoc šílených krav, kulhavka a slintavka, pfiesteria a mnoho dalších abnormalit u zvířat zaplavilo lidskou populaci. Příroda není zodpovědná za tyto procesy. My ano. Změna je nevyhnutelná. Buď ji uděláme my, nebo nás k tomu donutí sama příroda. Nadešel čas, aby každý z nás přehodnotil své stravovací návyky, své tradice, styl a módu a především, své myšlení. Takže pokud platí rčení „všechny činy se ti jednou vrátí“, pak co zvířata dostanou za svou bolest? Zamyslíme se nad tím vůbec pořádně? Pokud platí „všechny činy se ti jednou vrátí“, co tedy dostanou za jejich bolest? Jsou to pozemšťané. Mají právo tu být stejně, jako my lidé. Možná, že odpověď najdeme v jiném prastarém rčení. Ve stejně pravdivém: „Jak zasejeme, tak sklidíme“ Takže samozřejmě, že zvířata cítí, samozřejmě, že prožívají bolest. Proč by jinak příroda obdařila tyto nádherné tvory smysly? Proto, aby necítili? Nebo mají zvířata nervy proto, aby byla nevnímavá? Odůvodnění vyžaduje lepší odpověď. Ale jedna věc je naprosto jistá: zvířata využívaná na jídlo, oblečení, pro zábavu a vědecké výzkumy – a všechna ta příkoří, která se jim dějí pod sluncem – všechna ta zvířata umírají bolestí. Každý do jednoho. Nestačí, že zvířata na celém světě žijí v neustálém útlaku ze strany lidského pokroku a expanze? A pro mnoho druhů zvířat jednoduše není jiné místo, kam jít. Zdá se, jako by bylo osudem mnoha zvířat být člověkem oblíbena buď hodně, nebo vůbec. Máme se za pány světa, užíváme stejně síly teroru i milosti. Lidé by měli milovat zvířata opravdovou láskou pro jejich nevinnost a silnou láskou pro jejich zranitelnost. Pokud zkřivíme tvář při utrpení zvířat, ten pocit o nás hodně vypovídá, i když ho ignorujeme. A ti, kdo snižují lásku k našim blízkým bytostem na pouhý sentiment, přehlížejí dobrou a důležitou část naší lidskosti. Ale člověka nestojí nic být milý ke zvířeti. A je opravdu na nás, abychom jim ponechali šťastný a dlouhý život. Na louce se král Lear zeptal Glostera: „Jak vidíš svět?“ A Gloster, který byl slepý, odpověděl: „Cítím jej. Cítím jej.“ Na této planetě existují tři základní životní síly: Příroda Zvířata a lidé. Všichni jsme pozemšťané. Spojme si to.