Muž, který sázel stromy

Uplynulo mnoho let od doby, kdy jsem se vydal na dlouhou pěší pouť po kopcích, pro turisty ne příliš známých v starobylém alpském kraji, který zasahuje až do Provencálska. V době, kdy jsem se vydal na dlouhé putování v tamějších pustinách, ležících v nadmořské výšce 1200 až 1300 metrů napříč vyprahlou a jednotvárnou krajinou, tu rostly jen divoké levandule. Procházel jsem krajinou v její nejširší části a po třech dnech putovaní jsem se dostal do neuvěřitelně bezútěšných končin. Utábořil jsem se nedaleko rozvalin opuštěné vesnice. Ještě přecházející den jsem dopil všechnu vodu a potřeboval jsem si nabrat čerstvou. Jak byly domy ošuntělé, připomínaly mi stará vosí hnízda. To mě přivedlo na myšlenku, že tu kdysi byl určitě pramen nebo studna. Opravdu tam byla studnička, ale vyschlá. Stálo tam pět nebo šest domů bez střech, které spustošil vítr a déšť, a malá kaplička s rozpadávající se zvonicí. Domy i kaplička tu stály jako v jakékoli jiné živé vesnici, třebaže se z nich vytratil všechen život. Byl slunečný červnový den, ale vysoko nad touto pustou krajinou, dul neznesitelně prudký vítr. V troskách domů znělo jeho vytí jako řev šelmy, kterou vyrušili při krmení. Musel jsem opustit tábořiště. Ani po pěti hodinách putování jsem však stále nenašel vodu a nic mi nedávalo naději, že ji vůbec kdy najdu. Kolem dokola bylo všechno vyprahnuté a všude rostly jenom traviny. Najednou jsem v dálce viděl malou, tmavou siluetu. Domníval jsem se, že je to kmen osamoceného stromu, ale pro jistotu jsem k ní zamířil. Byl to pastýř. Okolo něho odpočívalo na rozpálené zemi asi třicet ovcí. Dal mi napít vody a později mě vzal do své koliby, která byla ukrytá na náhorní plošině. Vytáhnul vodu, znamenitou vodu, z velmi hluboké přírodní studny, nad kterou postavil jednoduchý rumpál. Pastýř hovořil velmi málo. U lidí žijících na samotě to však bývá běžné, Bylo na něm však vidět, že je sebevědomý a plný jistoty. V kraji, kde chybělo úplně všechno, to bylo zvláštní. Nebydlel v nejaké chatrči, ale v opravdovém kamenném domě. Na první pohled bylo zřejmé, že dům vlastnoručně opravil z ruin, které tu našel po svém příchodu. Střecha byla pevná a spolehlivá. Vítr, který se opřel do jejích tašek, zněl jako mořský příboj. V domě bylo uklizeno, nádobí bylo čisté a podlaha zametená, jeho puška naolejovaná a na ohni se vařila polévka. Také jsem si všiml, že pastýř je čerstvě oholený. Všechny knoflíky měl pevně prišité a šaty měl tak starostlivě opravené, že záplaty téměř nebylo vidět. Podělil se se mnou o polévku. A když jsem mu potom nabídl tabák, řekl, že nekouří. Jeho pes, stejně tichý jako jeho pán, byl přátelský, ale nikoli dotíravý. S přibývajícím časem jsem si uvědomil, že tu budu muset přenocovat. Nejbližší vesnice byla totiž vzdálená téměř dva dny pěší chůze. Kromě toho jsem velmi dobře znal řídkost osídlení v tomto kraji. Čtyři nebo pět od sebe velmi vzdálených vesnic je roztroušených po úbočích kopců na samém konci všech cest. Jsou obklopeny bílou dubovou houštinou. Žijí tam dřevorubci, kteří pálí dřevěné uhlí. Život je tam těžký. Rodiny žijící v těsné blízkosti, v mimořádně drsném podnebí, stejně drsném v létě jako v zimě, stojí egoisticky jedna proti druhé. Iracionální ctižádost presahující všechny meze, je neustále nutí z onoho místa unikat. Muži svážejí náklady dřevěného uhlí do města a opět se vracejí. I nejpevnější charaktery časem podlehnou této ubíjející pravidelnosti. Ženy podněcují roztržky. Soupeří se tam ve všem, od prodeje dřevěného uhlí až po lavice v kostele. A navíc do toho všeho neustále fouká nervydrásající vítr. Dochází přímo k epidemickému šíření sebevrážd. Mnoho je i případů šílenství, téměř vždy končících vraždou. Pastýř, přetože nekouřil, došel pro pytlík na tabák a vysypal z něj na stůl hromádku žaludů. Jeden po druhém důkladně prohlížel a odděloval dobré žaludy od špatných. Bafajíce z dýmky jsem se nabídl, že mu pomůžu. Řekl, že to udělá sám. A skutečně, když jsem viděl s jakou soustředěností to provádí, víc jsem nenamítal. To byl celý náš rozhovor. Když měl vytříděnou hromádku pěkných a dostatečně velkých žaludů, rozdělil je do skupinek po deseti, vytřídill ještě žaludy, které byly malé nebo trošku prasklé, a zbytek prohlédl ještě důkladněji. Když měl před sebou sto dokonalých žaludů, skončil a šli jsme spát. Jeho přítomnost mě uklidňovala. Nasledující den jsem ho požádal, zda by mi dovolil odpočinout si u něho na celý den. Pokládal to za samozřejmost. Lépe řečeno, měl jsem dojem, že ho nic nemůže vyvést z míry. Den odpočinku jsem vlastně vůbec nepotřeboval. Spíš jsem byl zvědavý a chtěl jsem se o něm dozvědět trochu víc. Pastýř vypustil stádo ovcí a odvedl ho na pastvu. Ještě než odešel, vložil do vědra s vodou sáček se starostlivě vytříděnými a spočítanými žaludy. Všiml jsem si, že namísto palice si vzal jako palec širokou, jeden a půl metru dlouhou ocelovou tyč. Předstíral jsem, že se procházím jen tak bez cíle, ale sledoval jsem, kam kráčí on. Pastva pro ovce byla dole v údolí. Ovce nechal na starost psům a vydal se k místu, kde jsem stál. Obával jsem se, že mi přichází vytknout mou netaktnost, ale nebylo to tak. Šel okolo a pravil, že pokud nemám nic lepšího na práci, můžu se k němu přidat. Vyšel dobrých dvě stě metrů, než se dostal na vrchol kopce. Když došel na vyhlédnuté místo, zabodnul železnou tyč do země. Do vyhloubené jamky vložil žalud a potom ji zasypal hlínou. Sázel duby. Zeptal jsem se ho, jestli mu ta půda patří. Odpověděl, že ne. Ptal jsem se ho, zda ví, komu patří. Nevěděl. Předpokládal, že je státní nebo patří lidem, kteří se o ni nestarají. Nepotřeboval vědět, komu patří. Se stejnou starostlivostí vysadil všech sto žaludů. Po krátkém obědě opět pokračoval v sázení. Asi jsem se ptal dost naléhavě, protože mi odpověděl, že v této pustině sází stromy již tři roky. Vysadil jich sto tisíc. Ujalo se jich dvacet tisíc. Počítal s tím, že z těch dvaceti tisíc zhruba polovinu zničí hlodavci. Anebo se s nimi stane něco, co nelze předvídat. Na místě, kde předtím nebylo nic, rostlo teď deset tisíc dubů. V té chvíli jsem začal uvažovat nad tím, kolik tomu muži asi je let. Měl určitě víc než padesát. Pětapadesát, jak mi prozradil. Jmenoval se Elzéard Bouffier. Kdysi měl hospodářství v nížině. Tam prožil většinu života. Nejdřív ztratil jediného syna, potom i manželku. Stáhl se do ústraní, na samotu, kde nacházel potěšení v klidně plynoucím životě s ovcemi a se psem. Usoudil, že tato krajina umírá pro nedostatek stromů. A protože neměl jinou, důležitější práci, rozhodl se pomoci krajině. Byl jsem mladý, představoval jsem si, že si člověk tvoří budoucnost podle sebe s jakýmsi ideálem hledání vlastního štěstí. Řekl jsem mu, že za třicet let bude z těch deseti tisíc dubů krásný les. Odpověděl mi velmi jednoduše, že jestli mu Bůh dopřeje ještě žít, během třiceti let vysadí tolik stromů, že těchto deset tisíc bude oproti tomu pouze kapkou v moři. Kromě sázení dubů se věnoval též rozmnožování buků a blízko domu měl školku plnou sazenic, které vyrostly ze zasazených bukvic. Rostly v plné kráse. Uvažoval i o olších, které by vysadil tam, kde se pod povrchem skrývá trocha vláhy. Další den jsme se rozloučili. Následující rok vypukla První světová válka, v níž jsem strávil pět let. Pěšák na pochodu sotva pomyslí na stromy. Když jsem se vrátil z války, dostával jsem jen nepatrný demobilizační příplatek, a velice jsem toužil nadýchat se čerstvého vzduchu. Bez jakéhokoli jiného úmyslu jsem se opět vydal na cestu do oněch pustých končin. Krajina se vůbec nezměnila. Avšak za opuštěnou vesnicí jsem v dálce zahlédl jakousi modrošedou mlhu, která pokrývala kopce jako koberec. Už den předtím jsem začal myslet na pastýře, který sázel stromy. Uvažoval jsem: “Deset tisíc stromů zabírá pořádně velkou plochu.“ Za těch pět let jsem viděl umírat příliš mnoho lidí. Proto jsem si snadno dokázal představit i smrt Elzéarda Bouffiera. Zvlášť když máme dvacet, padesátiletí muži sa nám zdají jako starci, na které čeká už jen smrt. On však nezemřel. Změnil způsob života. Měl už jen čtyři ovce, ale zato asi sto úlů. Zbavil se ovcí, protože ohrožovaly jeho mladé stromy. Válka se ho příliš nedotkla. Nenechal se jí při sázení stromů vyrušit. Duby z roku 1910 měly deset let a byly vyšší než my oba. Pohled na ně byl dojímavý. Doslova jsem oněměl úžasem. A protože on celou dobu mlčel, strávili jsme celý den tichou procházkou po jeho lese. Skládal se ze tří častí, jedenáct kilometrů dlouhých a v nejširším bodě tři kilometry širokých. Když si uvědomím, že toto všechno je dílem rukou a ducha jediného človeka, který nepoužíval žádné technické vymoženosti, zdá se mi, že by lidé mohli být stejně činní jako Bůh i v jiných oblastech, než je pustošení. Elzeárd šel za svým snem, a buky, které mi sahaly po ramena, a rozprostíraly se všude, kam jsem se podíval, byly toho důkazem. Buky byly silné, ani prudké vichřice nezničily tento výtvor člověka. Ukázal mi obdivuhodné březové háje, které vysadil před pěti lety – tedy roku 1915, když jsem ještě bojoval u Verdunu. Vysadil je všude tam, kde správně předpokládal, že se téměř přímo pod povrchem nachází vláha. Byly jako útlá mladá děvčata plná odhodlání. Zdálo se, že jeho dílo mělo dopad i na další věci. O to se však nestaral. Odhodlaně plnil svou jednoduchou úlohu. Když jsme se vraceli dolů do vesnice, uviděl jsem v potoce, který byl odnepaměti vyschlý, tekoucí proud vody. Byl to ten nejúžasnější výsledek práce matky přírody, jaký jsem kdy viděl. V těch vyschlých potocích taky kdysi dávno tekla voda. Některé z těch zpustošených vesnic, o kterých jsem se zmínil na začátku, byly postaveny na místech starých galsko-románskych sídel a archeologové tu při kopaní pozůstatků našli udice, v místech, kde bylo ve dvacátém století nutno budovat cisterny, aby měli obyvatelé aspoň nějaké zásoby vody. I vítr se zapojil do rozsévání semen. Když se objevila voda, vyrostly vrby a rákosí, louky, zahrady, květy, a s nimi i důvod žít. Ale proměna probíhala tak pomalu, že byla považována za cosi samozřejmého a nevyvolávala údiv. Když lovci stoupali do odlehlých míst, kde honili zajíce a divočáky, všimli si, že stromů je stále víc a víc, ale připisovali to pouze dalšímu rozmaru přírody. Proto nikdo nesáhl na dílo Elzéarda Bouffiera. Kdyby to jen vytušili, zatrhli by mu to. Nikdy však nevzbudzoval takové podezření. Který z vesničanů, nebo z úředníků by si dokázal představit takovou houževnatost a ohromnou nesobeckost? Nesmíme zapomenout na to, že tento výjimečný muž pracoval v úplné samotě, až v takové, že si na konci svého života odvykl mluvit. Anebo to už nepovažoval za potřebné. V roce 1933 jej navštívil jeden lesník, který mu přikázal, že nesmí zakládat otevřený oheň z důvodu ohrožení růstu tohoto přírodního lesa. To je poprvé, řekl prostý lesník co les vyrostl sám od sebe. V roce 1935 si prišla obhlédnout tento „přírodní les“ celá delegace státních úředníků. Přišel vysoký funkcionář ze správy vod a lesů, poslanec i techničtí experti. Přednesli mnoho prázdných slov. Rozhodli, že se musí něco učinit, Naštěstí však neučinili nic kromě jednoho moudrého rozhodnutí. Les padl pod ochranu vlády a zakázali v něm pálit dřevěné uhlí. Jednoduše nebylo možné, aby taková krása mladých zdravých stromů někoho neokouzlila, dokonce okouzlila i samotného poslance. V delegaci byl i můj přítel, jeden z vedoucích lesníků. Jemu jsem objasnil celé tajemství. Jednoho dne následujícího týdne jsme šli společně navštivit Elzéarda Bouffiera. Zastihli jsme ho při namáhavé práci, asi dvacet kilometrů od místa, kam předtím přišla inspekce. Vedoucí lesník nebyl mým přítelem pro nic za nic. Znal skutečnou hodnotu věcí a hlavně uměl mlčet. Nabídl jsem jim vajíčka, které jsem vzal s sebou. V trojici jsme se najedli a několik hodin jsme strávili tichým pozorováním krajiny. Kopce, kterými jsme procházeli, byly pokryté šest až sedm metrů vysokými stromy. Vzpomněl jsem si, jak vypadala krajina v roce 1913: byla to poušť. Klidná a pravidelná dřina, čerstvý horský vzduch, jednoduchý střídmý život, ale predevším pokoj v duši obdařily tohoto starce obdivuhodným zdravím. Byl jedním z Božích atletů. Přemýšlel jsem, kolik hektarů ještě dokáže Bouffier zalesnit. Před odchodem můj přítel starcovi jen krátce připomenul, kterým druhům stromů, by se v této půdě dařilo lépe. Ale nijak nenaléhal. „Z jednoduchého důvodu,“ jak mi později řekl, „protože Bouffier ví o těchto věcech víc než já.“ Po hodině pochodu, během nějž celou dobu přemýšlel, dodal: „Ví o těchto věcech víc než kdokoliv jiný na světě. Objevil nádherný způsob, jak být šťastný!“ Zásluhou vedoucího lesníků nebyl chráněný jen les, ale i štěstí Elseárda Bouffiera. Jeho dílo bylo vážně ohrožené jen během Druhé světové války. Auta tehdy jezdila na dřevný líh. Protože dřeva nebylo nikdy dost, začalo kácení dubů z roku 1910. Ale stromy stály od přepravních cest tak daleko, že se podnikání ukázalo z finančního hlediska jako velmi nevýhodné. Těžbu zastavili. Pastýř se o tom nikdy nedozvědel. Třicet kilometrů od toho místa klidně pokračoval ve své práci. Válce v roce 1939 nevěnoval pozornost, podobně jako té z roku 1914. Elzéarda Bouffiera jsem naposledy viděl v červnu roku 1945. Měl tehdy osmdesát sedm let. Vydal jsem se na cestu zpět do té pustiny; i navzdory hroznému stavu, v jakém válka zanechala krajinu, projížděl autobus mezi údolím řeky Durance a horskou krajinou. To, že už nepoznávám místa, na nichž jsem se kdysi procházel, jsem připisoval tomuto poměrně rychlému dopravnímu prostředku. Musel jsem se zeptat na název vesnice, abych se ujistil, že jsem opravdu na místě, které bylo kdysi zničené a pusté. Vystoupil jsem ve Vergons. V roce 1913 stálo v teto osadě deset nebo dvanáct domů a měla tři obyvatele. Byla to divoká stvoření, nenávidící jedno druhé, živící se lovem pastěmi. Jejich stav byl beznadějný. Všechno se však změnilo. Dokonce i vzduch. Namísto krutého vysušujícího větru, na který si vzpomínám, teď vál jemný vánek plný různých vůní. Z hor přicházel zvuk podobný šepotu tekoucí vody. Byl to šum větru v korunách stromů. Ale nejúžasnější ze všeho bylo, když jsem zaslechl skutečné zurčení vody. Zjistil jsem, že tu postavili fontánku s volně tekoucí vodou. Nejvíc mě však dojalo to, že někdo vedle ní zasadil lípu. Nepopiratelný symbol znovuzrození. I ve Vergons bylo vidět stopy pracovní činnosti, ke které je naděje nevyhnutelně nutná. Musela se sem tedy vrátit naděje. Ruiny odklidili a poškozené stěny zbourali. Nové, čerstvě omítnuté domy lemovaly zahrádky, ve kterých společně, ale uspořádaně, rostly květiny a zelenina. Ruže a kapusta, pórek a tlamičky, celer a sasanky. Nyní to bylo místo, kde by člověk měl chuť žít. Odtud jsem se vydal pešky. Válka, která právě skončila, ještě nedovolila životu, aby se plně rozvinul, ale Lazar vstal z hrobu. Na nižších svazích hor jsem viděl políčka ječmene a rýže; Na dně úzkých údolí se zelenaly louky. Stačilo pouze osm let, aby se celá krajina skvěla zdravím a blahobytem. Na místě rozvalin, které jsem viděl v roce 1913, teď stojí udržovaná hospodářství, vypovídající o šťastném a spokojeném životě. Suché prameny v lese, napájené deštěm a sněhem, začaly opět téci. Vedle každé farmy rostly javorové háje, voda z nádrží přetékala na koberec čerstvé máty. Krok za krokem se vesnice obnovovaly. Usadili se tu lidé z nížin, kde je půda čím dál dražší, a přinesli s sebou mládí, život a duch dobrodružství. Na cestách potkáváme zdravě vypadající lidi, smějící se chlapce a děvčata, užívající si vesnické radosti. Když sečteme starousedlíky změněné k nepoznání, kterým se tu teď žije lépe, a všechny nové přistěhovalce, máme tu více než 10 000 lidí, kteří vděčí za své štěstí jedině Elzéardu Bouffierovi. Když se zamyslím nad tím, že jeden človek, jedno tělo a jeden duch dokázal přeměnit tuto pustinu na kanaánskou zem, jsem navzdory všem protimluvům přesvědčený, že človek je přeci jen obdivuhodný tvor. Když však pomyslím, kolik pevné duševní síly a houževnaté obětavosti bylo potřeba vynaložit k dosažení takového výsledku, cítím hlubokou úctu k tomu starému a nevzdělanému venkovanovi, který dokázal dovést své dílo až k dokonalosti, hodné díla Božího. Elzéard Bouffier zemřel pokojně v Banone roku 1947.