CoMyJenVíme!?

Jak můžete stále vnímat svět jako reálný, když ego, které o jeho reálnosti rozhoduje, je nehmatatelné?

Existuje realita simultánně? Je možné, že všechny možnosti existují vedle sebe? Už jste sledovali sami sebe očima někoho jiného tak, že jste se dívali na sebe očima konečného pozorovatele?

Kdo jsme? Odkud pocházíme, co bychom měli činit a kam směřujeme? Proč jsme tady? To je otázka, co? Co je realita? Co jsem si kdysi myslel, že je nereálné, je nyní pro mne svým způsobem reálnější, než co si myslím, že je reálné, což se zase jeví spíše nereálné. Těžko se to vysvětluje, že? A každý, kdo se o to pokouší, se v tom ztratí, každý, kdo vysvětlováním tráví spoustu času, se pravděpodobně navždy ztratí v záhadách. Čím více se věnujete kvantové fyzice, tím více se stává záhadnou a podivuhodnou. Kvantová fyzika, zjednodušeně řečeno, je „fyzikou možností“. Ptáme se, jak se v nás odráží okolní svět, zdali je rozdíl mezi způsobem, jakým se v nás odráží okolní svět, a způsobem, jaký svět ve skutečnosti je. Už jste někdy přemýšleli, z čeho jsou vytvořeny myšlenky? Myslím si, že leccos, co vidíme na dnešních dětech, je znamením toho, že naše společnost je špatným příkladem, nedoceňující moc myšlení. Každé století, každá generace má své vžité představy, že svět je placatý či kulatý, a tak dál. Existují stovky skrytých předpokladů, které chápeme jako samozřejmost a které mohou nebo nemusí být pravdivé. Samozřejmě, v drtivé většině případů historie prokázala, že tyto předpoklady byly nesprávné. Takže pokud předpokládáme, že historie může být určitým vodítkem, pak většina toho, co nyní chápeme o světě jako samozřejmost, jednoduše není pravda. Ale my jsme svázáni s těmito pravidly, aniž bychom si toho byli často vědomi. To je paradigma. Moderní materialismus zbavuje lidstvo potřeby pociťovat odpovědnost. To samé často platí o náboženství. Pokud ale berete kvantovou fyziku dostatečně vážně, pokládá vám tu odpovědnost přímo do klína. A nedává vám odpovědi, které jsou jednoznačné a příjemné. Kvantová fyzika říká, že svět je opravdu velmi velký. A velmi záhadný. To, jak co funguje, není odpovědí. Ale já vám nepovím, jaká je odpověď, protože jste dost staří na to, abyste se rozhodli sami. Je každý člověk záhadou? Je každý člověk hádankou? Určitě je. Pokud sami sobě kladete hluboké otázky, otevírají se vám nové cesty v tomto světě. Přináší vám závan čerstvého vzduchu. Činí váš život radostnějším. Finta není v tom, co a jak vědět, ale jak se stát součástí záhady. Proč si stále znovu a znovu vytváříme tu samou realitu? Proč neustále vytváříme stále stejné vztahy? Proč dostáváme stále stejná zaměstnání znovu a znovu? V tomto nekonečném světě možností, které kolem nás existují, proč si stále vytváříme tu samou realitu? Není zvláštní, že sice máme k dispozici všechny možnosti, které kolem nás existují, ale že o nich nevíme? Je vůbec možné, že jsme tak navyklí na náš běžný život, tak navyklí na způsob, kterým vytváříme naše životy, že jsme si vsugerovali myšlenku, že nad svým životem nemáme žádnou kontrolu? Vsugerovali nám víru, že vnější svět je reálnější, než náš vnitřní svět. Tento nový model vědy říká pravý opak. Říká, že to, co se děje v nás, vytváří to, co se děje mimo nás. Existuje fyzikální realita, která je absolutně prokazatelná, a přece, pokud to chcete takhle vyjádřit, ona pouze vstupuje do své existence, když narazí do nějakého jiného kusu fyzické reality. Ten jiný kus můžeme být my, samozřejmě, my jsme součástí tohoto okamžiku, ale také nemusí. Může to být jen nějaký kus skály náhodně letící kolem, který působí na tu chlupatou věc, což jsme my,. a opravdu, ten kus skály nás vyprovokuje do určitého stavu bytí. V minulosti byli filosofové, kteří říkali: „Podívej, když kopnu do skály a mne to zabolí, je to realita“. „Já ji cítím“. „A to tedy znamená, že je to reálné“. Ale to je jen zážitek a vnímání dané osoby. Vědecké experimenty prokázaly, že pokud sledujeme mozek člověka pomocí pozitronové emisní tomografie a požádáme ho, aby se podíval na určitý objekt, zjistíme, že se určité oblasti mozku aktivují. A pokud tohoto člověka požádáme, aby zavřel oči a představil si ten samý objekt, zjistíme, že při představě tohoto objektu ..se aktivují ty samé oblasti mozku stejně, jako kdyby se na tento objekt díval přímo. Což přimělo vědce k zamýšlení, co nebo kdo tedy vidí? Mozek? Nebo oči? A co je tedy realita? Je realita to, co „vidíme“ svým mozkem? Nebo je realita to, co vidíme svýma očima? A odpověď je, že mozek nečiní rozdíl mezi tím, co „vidí“ ve svém okolí a co si pamatuje, protože se při tom aktivují ta samá nervová vlákna. Takže až pak se ptá, co je to vlastně realita. Jsme zaplavováni ohromným množstvím informací, které do nás vcházejí skrz naše smyslové orgány. Tyto informace po krocích prosakují do mozku a při každém kroku je eliminujeme. A nakonec to, co „probublá“ do vědomí je to, co je nejvíce „samoobslužné“. Mozek zpracovává 400 Gb informací za vteřinu, ale my si uvědomujeme pouze 2kb z nich. Ale to, co si z těch 2kb informací uvědomujeme, je pouze naše okolí, naše tělo a čas. Žijeme ve světě, kde vše, co sledujeme našimi smysly, je pouze špičkou ledovce, špičkou obrovského kvantového ledovce. – No ahoj! Nafotila jsi toho hodně? – Ne. Promiň. Tak ahoj, ještě se dnes uvidíme. Pokud mozek zpracovává 400Gb informací a my si uvědomujeme pouze 2kb z nich, pak to znamená, že v mozku nastává realita vlastně pořád. Mozek dostává informace, ale my je neintegrujeme. Oči jsou jako optické čočky. Ale to záznamové zařízení, které ve skutečnosti vidí, je tady vzadu v mozku. Nazývá se to vizuální mozková kůra. Je to právě tady vzadu. Je to jako tato kamera a její záznamové médium. Věděli jste, že mozek si vštěpuje, jakou má schopnost vidět? Toto je důležité. Například Tato kamera je schopna snímat kolem mne mnohem více, než co je tady, protože ona si neklade žádné námitky a netvoří žádný úsudek. Jediný film, který se v mozku odehrává, je takový, jakou máme schopnost vidět. Takže je možné, že naše oči, čili naše „kamery“, vidí více, než co náš mozek je schopen vědomě promítat? Kvůli způsobu, kterým je náš mozek propojen, dokážeme vidět pouze to, o čem věříme, že je možné. To, co vidíme, srovnáváme se vzory, které již v nás existují, které jsme si z různých důvodů vštípili. Existuje jedna báječná historka, o které si myslím, že je pravdivá, která je o Indiánech, původních obyvatelích Ameriky z Karibských ostrovů, kteří, když viděli Kolumbovy lodě připlouvat, vůbec je vlastně nespatřili, protože to bylo naprosto něco jiného, co v životě ještě neviděli. Když Kolumbus připlouval, nikdo z domorodců nebyl schopen jeho loďstvo spatřit, ačkoliv se rýsovalo na horizontu. Důvodem bylo to, že ve svých mozcích neměli uloženou žádnou znalost či zkušenost o tom, že lodě takové konstrukce mohou existovat. Až šaman si všiml neobvyklých vln v moři, ale ani on neviděl žádnou loď. Nicméně začal se podivovat, co způsobuje tvorbu těchto vln. Každý den vycházel na břeh a stále se díval, až po určité době byl schopen lodě rozeznat. Poté řekl ostatním, že na obzoru jsou lodě. Protože mu důvěřovali, začali je také vidět. My tvoříme realitu. My jsme stroje produkující realitu. My sami neustále vytváříme efekty, které tvoří realitu. Všímáme si něčeho vždy až poté, co se to odrazí v zrcadle naší paměti. Zdali jen žijeme ve velkém simulovaném světě či ne, je otázka, na kterou nemáme zrovna uspokojivou odpověď. Myslím si, že toto je obrovský filosofický problém, se kterým se musíme vyrovnat z hlediska toho, co věda je schopna říct o našem světě, protože my jsme vždy tím pozorovatelem vědy. Takže jsme stále ještě omezení tím, co vchází do našeho mozku, který nám dovoluje vidět věci tak, jak je vidíme. Takže je možné, že všechno toto je jen velká iluze, jelikož člověk se nemůže dostat vně toho, co vidí, aby poznal, co „tam venku“ opravdu je. Náš mozek nerozlišuje mezi tím, co se děje vně nás, a mezi tím, co se děje tady uvnitř. Vně nás neexistuje žádné „mimo nás“, co by bylo nezávislé na tom, co probíhá tady. Jsi v pořádku? Slyšela jsem výkřik. Další sen? Ty jsi byla indiánem, a viděla jsi, jak se Kolumbovy lodě materializují ze vzduchu. No teda. A ten šaman tě udeřil. No jéje. To je No, možná to byl tvůj minulý život, nebo paralelní realita, nebo tvůj budoucí život. Vrať se do reality. Nebo se ti ten sen pokoušel říct pravdu. Asi to závisí na tom, co si představuješ pod pojmem realita. Možná bys měla zkusit jiné psychofarmaka. Mé tabletky jsou v pořádku, ano? Děkuji ti. No, musím se obléct. Doufám, že se nyní cítíš lépe, Amando. Panebože, Amando. Jak můžeš být taková blbá. Ve skutečnosti máme volbu v tom, kam v životě můžeme směřovat. Tato volba je závislá na malých kvantových účincích, které nejsou vytěsňovány. Nejdříve zkusme hovořit o světě uvnitř atomů a pak se podíváme, jak to souvisí s realitou. To první, co bych vám chtěl říci o tomto světě je, že je to naprostá fantazie vytvořená bláznivými fyziky, kteří se snaží zjistit, co se vlastně děje, pomocí takových experimentíků. Výrazem „experimentík“ mám na mysli obrovskou energii v malinkatém prostoru v malinkatých časových úsecích. Je to v tom světě docela bláznivé, takže byla vyvinuta fyzika pro malé částice, která se tomu snaží přijít na kloub, a která se nazývá kvantovou fyzikou. Pokud jde o to, co se tam uvnitř vlastně děje, kvantová fyzika je předmětem mnoha diskutabilních hypotéz, myšlenek, pocitů a intuicí. Hmota již není tím, co jsme si dlouho mysleli, že je. Pro vědce, hmota vždy byla něco jako „konečno“, protože byla statická a předvídatelná. Uvnitř všech atomů a molekul tvoří částice zanedbatelné množství. z objemu atomu nebo molekuly. Zbytek je vakuum. A zdá se, že částice se pořád objevují a mizí. Ale kam mizí? To je choulostivá otázka. Dám vám dvě odpovědi. Odpověď číslo jedna: Částice mizí do alternativního vesmíru, kde lidé se ptají na to samé, , když jejich částice mizí do našeho vesmíru. Ptají se: „Kam mizí?“ Existuje obrovská záhada, zvaná „záhada směřování času“. V určitém smyslu základní zákony fyziky, které máme k dispozici, nerozlišují mezi, dejme tomu, minulostí a přítomností. Například z hlediska těchto základních fyzikálních zákonů je záhadou, proč si pamatujeme minulost, a nemáme ten samý „poznávací“ přístup k budoucnosti. Z hlediska těchto zákonů je záhadou, proč to, co činíme nyní, může ovlivnit budoucnost, nikoliv však minulost. Tyto věci – že máme odlišný přístup k poznávání minulosti a budoucnosti, že máme jiný druh kontroly nad budoucností, než nad minulostí, pokud něco činíme v přítomnosti, tyto věci jsou tak zásadní pro to, jak chápeme tento svět, že se mi zdá, že nejevit o tuto problematiku zájem, znamená být ze tří čtvrtin v hrobě. Chcete si hodit? Ale nebuďte taková. Pojďte a zahrajte si. Podívejte se, ten míč má vás rád. Nemáte čas jednou hodit míč do koše? Jak dlouho jste to už nehrála? Tak pojďte. Máte míč. Hoďte. Ne, ne, ne, paní. Odtud ne. Jste mimo hřiště. Pokud chcete hrát, musíte být na hřišti. Vítejte na hřišti vévody Reginalda. Na hřišti nekonečných možností. Pravidla hry – musíte dát poslední koš. – To bolelo. – Ten míč nedotkl se vás vůbec nedotkl. A není to ani tuhé těleso. Ten míč je téměř prázdný. Ve skutečnost i celý vesmír je téměř prázdný. Existuje oblíbená představa, že prostor je prázdný a hmota je tuhá. Ale v podstatě ve hmotě nic není. To, co tam je, je naprosto nepodstatné. Podívejme se na atom. Představujeme si, že je to nějaký druh tvrdé koule. Pak ale řekneme: „Aha, ne tak úplně“. „Je to ten malinkatý bod velmi nahuštěné hmoty v samém středu atomu, obklopený mračnem elektronů, vznikajících a zanikajících“. Ale pak se ukáže, že ani toto není pravda. Dokonce i jádro, o kterém si myslíme, že je tak hmotné, vzniká a zaniká stejně snadno, jako elektrony. To nejhmotnější, co na hmotě je, je to, že je to spíše něco jako myšlenka, něco jako koncentrovaný kousek informace. Co tvoří věci již tedy nejsou věci, ale myšlenky, pojmy či informace. A jak jsem řekl, ten míč se vás nedotýká. Tyto elektrony vytvářejí náboj a odtlačují jiné elektrony před tím, než se dotknou. Takže nic se nedotýká ničeho. Tak pojďte. Nikdo jiný to za vás neudělá. Jak jsem řekl, je to moje hřiště. Není to žádný problém. – Jak dlouho jste už nehrála? – Přijdu pozdě. Na základě vědomé zkušenosti se pohybujeme v čase pouze dopředu. V kvantové teorii se můžete pohybovat také dozadu, proti času. Vždy se můžete dostat zpět. Co se děje? Pamatujte, je téměř prázdný. Jak to všechno víš? Čtu komiksy dr. Kvanta. Každý si myslí, že je to jen pro děti, ale je to realita. Takhle provádím svá kouzla na tomto hřišti. Vždy si vybírám tohoto podivuhodného chlapce jako prvního. – On má ten zvláštní přístup. – No, dr. Kvantum říká, že každý ho může mít. Každý to zvládne. Dělejte to pořád, vždy a pokaždé, když se díváte. Když se nedíváte, je to jako vlnka. Když se díváte, je to jako částečka. Když se nedíváte, existuje spousta možností. Když se díváte, existuje částice složená ze zkušeností. Částice, o které si myslíme, že je to tuhá hmota, opravdu existuje v tzv. „superpozici“, v rozprostřené vlně možných pozic, a nachází se ve všech pozicích současně. V okamžiku, kdy si to chcete ověřit, částice „zapadne“ do jedné z těch možných pozic. Kvantová superpozice naznačuje, že částice se může nacházet ve dvou a více pozicích nebo stavech současně. Toto je velmi bizarní koncept, ale je to jeden ze základních kamenů kvantové fyziky. Superhrdinové využívají superpozici, protože svět je tvořen pásy potenciální reality, než si danou realitu zvolíme. Hrdinové si volí, co chtějí, .jsou na více místech najednou, nabírají spoustu zkušeností v tom samém čase, a pak si vyberou jednu z nich. Otázkou je, jak daleko do nitra se chcete dostat? Pěkný zásah. Jak se může nějaký systém nebo objekt nacházet ve dvou či více stavech zároveň? Je to velmi jednoduché. Nemyslete na věci jako na věci. Máme ve zvyku si představovat, že vše kolem jsou věci, které existují nezávisle na mne, na mé volbě. Musíte se zbavit tohoto myšlení. Místo toho musíte připustit, že dokonce i materiální svět kolem nás, ty židle, stoly, koberec, i ta kamera, všechno toto není nic jiného, než potenciální pohyby vědomí. A jsem to já, kdo si vybírá okamžiky z těchto pohybů, abych objevil mou zkušenost. Toto je to jediné radikální myšlení, které si musíte osvojit. Ale protože je to tak radikální, je to velmi obtížné, neboť náš myšlenkový pochod předpokládá, že svět je tam venku kolem nás, a je nezávislý na našich zkušenostech. Ale tomu tak není. Kvantová fyzika to vyjadřuje velmi jasně. Sám Heisenberg, spoluobjevitel kvantové fyziky, říká, že atomy nejsou věci, jsou to jen tendence. Takže místo toho, abychom o věcech přemýšleli jako o věcech, bychom měli přemýšlet o možnostech. Vše jsou to možnosti vědomí. V mnoha laboratořích po celých Spojených státech můžete pouhým okem vidět objekty, které se nacházejí na dvou místech zároveň. Můžete si to i vyfotografovat. No, a teď, kdyby vám tu fotografii ukázali, řekli byste: „Jo, bezva.“ „Tady je hezká skvrna barevného světla a vidím, že trošku toho je tady a trošku támhle. Takže máte obrázek dvou teček, ale co je na tom tak zvláštního“? Vy odpovíte: „Podívejte se do komory. Uvidíte to tam.“ „Vidím tam dvě věci“. „Ne, ne. To nejsou dvě věci, to je ta samá věc na dvou místech“. Nejsem si jist, jestli zrovna kvůli tomu lidem spadne čelist dolů překvapením, neboť si myslím Prostě si nemyslím, že tomu lidé opravdu věří. Tím nechci říci, že by nás označovali za lháře nebo pomatence. Je to tak záhadné, že ani nemůžete pochopit, jak úžasné to je. A pak, stejně jste viděli Star Trek a tak podobně s tím „Transferuj mne na planetu, Scotty“. Takže si lidé stejně řeknou: „No, dobrá, ale co jako s tím“? Ale vy byste se opravdu měli zastavit a popřemýšlet, co to znamená, když ten samý objekt je na dvou místech najednou. Lidé provedou nějaký pokus v laboratoři, pak jdou na oběd, pak domů a žijí své životy, jako kdyby se vůbec nic ohromujícího nestalo, jelikož to tak dělají pořád, a přesto, že je to naprosto úžasné, a přímo před jejich očima. Kvantová fyzika kalkuluje pouze s možnostmi, ale pokud toto akceptujeme, pak hned vyvstane otázka, kdo nebo co si vybírá mezi těmito možnostmi, aby daná událost vstoupila do své existence? Takže vidíme, že s vědomím musíme počítat. Pozorovatele nemůžeme ignorovat. Víme, co pozorovatel dělá z hlediska kvantové fyziky, ale nevíme, kdo nebo co ten pozorovatel ve skutečnosti je. To neznamená, že jsme nehledali odpověď. Podívali jsme se do našich hlav, do každého otvoru v nich, abychom našli něco, co by se dalo označit jako „pozorovatel“. Ale nenašli jsme nic. V mozku nic není. Není nic v kortikálních oblastech mozku, a ani v subkortikálních a pohybových oblastech mozku. Není tam nic, co bychom mohli nazvat „pozorovatelem“. A přesto máme všichni tu zkušenost, že něco jako pozorovatel existuje, a pozoruje svět kolem nás. Je to ten „pozorovatel“? Pozorovatel, který je příliš složitý na to, abychom pochopili ten bláznivý, záhadný svět kvantových částic a jejich reakce? Je toto tedy ten „pozorovatel“? Dle mé představy je pozorovatel uvnitř nás, je to naše vědomí. Je to jako pohon stroje. Je to vědomí, které žene ten vůz kupředu a pozoruje své okolí. Naše smysly mají vše potřebné k tomu, aby přijímaly okolní informace. Kde se zase nacházíš? Mám ve studiu kupu lidí, ale, můj bože, chybí mi fotografka! Kde jenom, kde jenom tak může být? Unesli ji mimozemšťané? Nebo Lochneska? Anebo je to neočekávané rande? Ve Washingtonu, hlavním městě USA, nazývaným také světové hlavní město vražd, se v létě roku 1993 uskutečnil velký experiment, kdy 4 000 dobrovolníků ze stovky zemí společně meditovalo po celý den. Předpokládalo se, že taková početná skupina by mohla způsobit v daném létě 25% pokles násilných zločinů, No, policejní šéf vystoupil v televizi a sdělil, že k tomu, aby se kriminalita snížila v létě o 25%, by muselo napadnout tak 5 centimetrů sněhu. Ale nakonec policie začala spolupracovat, protože se ukázalo, že ve Washingtonu opravdu došlo k 25% poklesu násilných zločinů, což jsme předvídali na základě 48 předešlých studií, které již předtím byly v menším rozsahu provedeny. Přirozeně se pak divíte, zdali lidé opravdu ovlivňují svět reality, který vidí kolem sebe? To víte, že ovlivňují. Úplně každý z nás ovlivňuje realitu, kterou vidíme kolem nás, i když se snažíme před tím schovat a hrajeme si na oběť. Všichni realitu ovlivňujeme. Jen mi řekni, kde se nacházíš. Dobře. Ale spěchej, prosím, ano? – Protože z těch modelek tady mě bolí hlava. – Dej mi deset minut! Tato výstava nás zavádí do Japonska. Pan Emoto se velmi zajímal o molekulární strukturu vody a o to, co ji ovlivňuje. Voda je nejvnímavější z přírodních živlů. Pan Emoto si myslel, že by možná mohla reagovat na nefyzikální podněty. Takže provedl sérií pokusů, aplikoval mentální podněty a vyfotografoval vodu pomocí mikroskopu s kondenzorem pro pozorování v temném poli. První obrázek znázorňuje vodu z přehrady Fudžiwara. A na tomto obrázku je ta samá voda, po tom, co obdržela požehnání od buddhistického mnicha. Na další sérií obrázků pan Emoto vytiskl určitá slova a přilepil je na láhve s destilovanou vodou a nechal je tak přes noc. První fotografie je obrázek čisté destilované vody, což je jen esence, nic zvláštního. Následující fotografie jsou odlišné, jak vidíte. Toto je „Energie lásky“. A dále je „Děkuji ti“. Vidíte, kam to přilepil,.. tady k této láhvi. Ale jestli umíte japonsky, tak už to víte. Pan Emoto říká, že myšlenka nebo úmysl je hnací silou všeho, co tady vidíte. Způsob, jakým jsou tyto molekuly vody ovlivňovány, nikdo neví. Nápisy na obrázku: „Je mi z tebe špatně“ „Zabiji tě“ Je to opravdu fascinující, když si uvědomíme, že většinu našeho těla tvoří voda. Udivuje vás to, že? Pokud myšlenky mohou toto způsobit vodě, co pak naše myšlenky mohou způsobit nám. Pouhá myšlenka může kompletně změnit tělo. Většina lidí neovlivňuje realitu důsledně, protože nevěří tomu, že mohou. Mají nějaký nápad, ale pak jej opustí, protože se domnívají, že je to pošetilé Myslí si, že to nedokážou. A po čase si na to znovu vzpomenou a zase to vymažou. Takže ta myšlenka má jen velmi malý účinek. Nakonec to dopadne tak, že se přesvědčí, že tu myšlenku nemohou uskutečnit. Pokud akceptujete každou částečkou svého bytí, že budete chodit po vodě, nastane to? Ano, nastane. Víte, je to něco jako pozitivní myšlení. Je to skvělý nápad, pozitivní myšlení. Bohužel to často znamená, že máme jen jemný nános pozitivního myšlení, který překrývá celou hromadu negativního myšlení. Takže pozitivní myšlení neznamená vždy pozitivní myšlení. Může to také být jen maskované negativní myšlení. Když přemítáme o věcech, pak činíme realitu konkrétnější, než vlastně je a proto uvázneme, uvázneme v neměnnosti reality. Protože jestli je realita konkrétní, pak jsem tedy já nepodstatný, nemohu ji změnit. Ale pokud je realita má volba, volba vědomí, pak tedy vyvstává otázka: „Jak mohu realitu změnit? “ „Jak ji mohu zlepšit“? „Jak ji mohu učinit šťastnější“? Vidíte, jak rozšiřujeme představu sebe sama? Při starém myšlení nemohu změnit nic, protože já v realitě nehraji žádnou roli. Realita je tedy již tady. Jsou to hmotné objekty, které se pohybují svým směrem dle daných zákonů, a matematicky určujeme, jak se budou v daných situacích chovat. Já v tom nehraji žádnou roli. Při novém myšlení nám matematika opravdu může něco dát. Dává nám možnosti, které všechny tyto pohyby mohou nabývat. Ale nemůže nám dát opravdovou zkušenost, kterou máme ve svém vědomí. Já si vybírám tu zkušenost. A proto, doslova, si vytvářím svou vlastní realitu. Možná to zní jako bombastické tvrzení nějakého přívržence směru New Age, aniž bychom vůbec měli nějakou znalost podstaty fyziky, nicméně kvantová fyzika nám to opravdu říká. Tak co? Jak se fotilo? Nestálo to za nic. Volal ti tvůj šéf. Dělal si o tebe starosti. Amando, chtěla bych ti poděkovat za to, že tady mohu bydlet. Já vím, že jsem někdy taková a že to pro tebe bylo obtížné po té události s Bobem, a tak Ale tys byla tak skvělá Chci říct, že dělám nepořádek a Já vím, sice po sobě uklidím, ale není to tvůj styl. Někdy si myslím, že mne udržuješ při smyslech. Já? V okamžiku, kdy někomu vrátím smysly, je dotyčný v trablu. Přesto Udělala jsem ti něco. Je to dárek. Jako poděkování. Otevři to. Prohrabala jsem se tvými fotografiemi a vybrala jsem své nejoblíbenější. A trvalo mi to teda dlouho, neboť jich máš mnoho. Toto Toto je pro všechny ty skvělé fotografie, které ještě uděláš. Měla jsem zvláštní den. Děkuji ti. Co je můj život? Proč je tvůj život? Jaký je smysl života? Kam směřuji? Co se stane, když zemřu? – Proč je vůbec tady toto všechno? – Co je realita? Udivuje vás to, že? Pokud myšlenky mohou toto způsobit vodě, co pak naše myšlenky mohou způsobit nám. [ Různé zvuky a hlasy v pozadí ] Už jste někdy přemýšleli o tom, z čeho jsou tvořeny myšlenky? Existuje nějaká myšlenková substance? Asi to závisí na tom, co si myslíš, že je realita. Svět je tvořen možnostmi, dokud si nějakou nevybereme. Existuje realita simultánně v kvantovém poli? [ Různé zvuky a hlasy v pozadí ] Existují různé světy, ve kterých žijeme. Existuje makroskopický svět. Pak ještě existuje svět našich buněk. Dále pak svět našich atomů. A svět jader atomů – nukleonů. Toto jsou všechno naprosto rozdílné světy. Mají svůj vlastní jazyk, svou vlastní matematiku. Tyto světy nejsou jen malé, ony jsou naprosto jiné. Ale doplňují se. Protože já jsem složen z atomů, ale také z buněk. I má tělesná stavba je makroskopická. Všechno toto je pravda. Jsou jen různé úrovně pravdy. Ta nejhlubší úroveň pravdy, odhalená vědou a filosofii, je základní „pravdou souladu“. Na té nejhlubší subnukleární úrovni naší reality jsme ty a já doslova to samé. Ráno se probouzím a vědomě si vytvářím svůj den způsobem, jakým chci, aby byl. Někdy, protože má mysl zkoumá všechny ty záležitosti, které potřebuji zařídit, ..mi zabere trochu času, než se zklidním a dostanu se k jádru věci, kdy opravdu úmyslně tvořím svůj den. Když tvořím svůj den, a z ničeho nic nastanou určité drobné události, které jsou tak nevysvětlitelné, vím, že toto je proces nebo následek mé vědomé tvorby. A čím více to dělám, tím více si vytvářím nervovou síť v mozku, a akceptuji, že toto je možné, dává mi to sílu a motivaci udělat to i další den. Při studiu našich závislostí máme nádhernou příležitost dešifrovat rozdíl mezi nedotknutelnosti vznešenosti našeho charakteru a každodenní praxi, jak se ten charakter odhaluje v trojrozměrném světě našeho těla. – Nenávidím svatby. – A dozvíme se, že tato závislost je pocit chemického nárazu, který kaskáduje naším tělem, skrz všechny žlázy a žlázy s vnitřní sekrecí a skrz míšní tekutinu. Je to pocit, který by někteří nazvali sexuální fantazii. Mužům stačí pouze jediná sexuální fantazie, aby se jim ztopořil penis. Jinými slovy, stačí pouze jediná myšlenka tady, aby došlo ke ztopoření. A přesto, kolem nich nebylo nic, co by to zapříčinilo. To uvnitř něho to způsobilo. Amando, nevěděl jsem, že jsi tady. Šoupám nohama. Svatba? To snad ne, Franku! To je dobrá práce, pokud se na to tak budeš dívat. A co tam uvidím? Líbání se? Bože, Amando. Stále žiješ v minulosti. Vše s tebou se točí kolem toho, co se ti stalo. Nenávidíš kostely, svatby, chlapy. Chci, abys tam šla a omrkla to. Nemusím. Právě tam jsem se vdávala. Vím. Fotil jsem vás tam, pamatuješ? Máš na to příliš mnoho vzpomínek, které ti zatemňují mysl. Amando, Amando, Amando. Víš, že jsi ta nejlepší fotografka, kterou mám. A chci mít pár skvělých fotek. A víš co? Ty potřebuješ být na té polské svatbě. – A sbal tam nějakého katolického hocha. – To myslíš jako kněze? – No tak, nechej toho. Tak už jdi. – Tak zatím. Když jsem byl mladší, měl jsem spoustu představ o tom, co to je Bůh. Nyní si však uvědomuji, že jsem nebyl dost uvědomělý na to, abych opravdu pochopil, co tento pojem znamená, že tvořím jeden celek s tou velkou bytostí, která mne stvořila a přinesla mne tady, a která vytvořila galaxie a vesmíry. Jak se toto vytratilo z náboženství? Nebylo to nijak obtížné. Většina problémů, které náboženská a filozofická hnutí po staletí vytváří, má vlastně původ v prvotním chybném předpokladu, že Bůh je bytost, která je od nás jasně oddělena, které se musíme klanět a uctívat na mších, které musíme přizpůsobovat své prosby a chování, abychom na konci života získali odměnu. Toto Bůh není. Toto je rouhání se. Bůh je přece tak rozmanitý. Většina toho, co je spojeno s organizovaným náboženstvím, je něco, před čím musím polekaně ustoupit. Je to něco, co dle mého názoru udělalo mnoho škody celému světu, ženám, utlačovaným lidem, nebo 11. září Světovému obchodnímu centru Zároveň však zde máme představitele úžasné vědy – vědy, která se doposud nejvíce přiblížila k vysvětlení Ježíšova podobenství, že hořčičné semínko je větší, než království nebeské. Jedinou vědou, na kterou „sedne“ tato analogie, je kvantová fyzika. Teď, když máme k dispozici všechny ty úžasné technologie, od antigravitačních magnetů až po magnetické pole Máme všechno toto, a přesto stále v sobě nosíme ten odporný, pověrčivý a zpátečnický koncept Boha. Lidé se poslušně zařadí „do lajny“, když se jim pohrozí všemi těmi vzletnými větami o nekonečném trestu. Ale takový Bůh není. Jakmile jednou začnete zpochybňovat tradiční představy a karikatury Boha, lidé si o vás začnou myslet, že jste agnostik, ateista, nebo narušitel sociálního řádu. Bůh je určitě větší, než ta největší z lidských slabostí, a opravdu, větší, než ta nejúžasnější lidská zkušenost. Bůh určitě přesahuje naše nejpozoruhodnější představy při emulaci světa v jeho absolutní nádheře. Jak může jakýkoliv člověk hřešit proti takové velikosti mysli? Jak může člověk – malinkatá bytost z uhlovodíků, na Zemi, doslova na zadním dvorku Mléčné dráhy, kde vesmírné lišky dávají dobrou noc, zradit všemocného Boha? To je přece nemožné. Velikost arogance těch, kteří si vytvářejí Boha dle svého obrazu, je úměrná velikosti kontroly nad lidmi, které chtějí dosáhnout. Nyní bych vám chtěl představit pana Filipowského a paní Filipowskou. Když mozek pracuje, myslí, dá se přirovnat k bouřkovému mraku. Pak synaptická štěrbina je ten prostor mezi bouřkovým mrakem a zemí. Vidíte to zlověstné temné mračno převalovat se po obloze, vidíte elektrické impulsy, které tím mračnem procházejí, klikatící se světelné záblesky, a pak vidíte, jak udeří do země. Mozek takovou bouři připomíná, pokud mu předložíme souvislou myšlenku. Nikdo ještě neviděl myšlenku. Co ale vidíme, z hlediska neurofyziky, je bouře, zuřící kolem různých kvadrantů mozku. To jsou oblasti, které jsou v těle zmapovány, a na které člověk musí reagovat. Holografická představa, hněv, vražda, nenávist, soucit, láska. Mozek nerozlišuje mezi tím, co vidí kolem sebe a tím, co si pamatuje, protože se při tom aktivují ty samé nervové sítě. Mozek je vytvořen z velmi malých nervových buněk – neuronů. Tyto neurony obsahují malinkaté „větvičky“, které se vysunují, aby se spojily s jinými neurony a vytvořily nervovou síť. Každé místo, kde se „větvičky“ spojí, je inkubátorem pro myšlenku nebo paměť. Mozek vytváří všechny své pojmy pomocí asociativní paměti. Například nápady, myšlenky a pocity jsou vytvářeny a vzájemně svázány v této nervové síti a mohou mít vzájemný vztah. Pojetí a cítění lásky, například, jsou uchovány v této obrovské nervové síti. My ale vytváříme tento koncept z mnoha různých, odlišných myšlenek. Někteří lidé mají lásku spojenou se zklamáním. Když pomyslí na lásku, vyvolávají si z paměti bolest, zármutek, hněv, a dokonce i zuřivost. Zuřivost může být propojena s utrpením, což se může zase pojit s osobou, která je pak zpětně spojena s láskou. My sami si vytváříme model, jak vidíme a chápeme svět kolem nás. Čím více informací máme, tím více tříbíme svůj model tím či oním způsobem. A nakonec si sami vsugerujeme, jak vypadá svět kolem nás. Jakákoliv informace, kterou zpracováváme, kterou přebíráme ze svého okolí, je vždy podbarvena zkušenostmi, které máme a emocionálními reakcemi na tuto informaci. Kdo nebo co to řídí, když ovládáme své emoce nebo na ně reagujeme? Z fyziologického hlediska víme, že nervové buňky, které spolu reagují, se také k sobě vážou. Pokud něco dlouhodobě děláte, nervové buňky navážou dlouhodobý vztah. Pokud se denně rozčilujete, pokud jste denně něčím znechuceni, pokud denně trpíte, pokud si poskytujete důvod k sebeobviňování, pokud každodenně k sobě vážete a propojujete tuto nervovou síť, tato nervová síť si vytvoří dlouhodobý vztah, s ostatními nervovými buňkami. Ten vztah se nazývá „identita“. Také víme, že nervové buňky, které spolu již nereagují, přestávají být propojeny. Ztrácejí svůj dlouhodobý vztah, protože pokaždé, kdy přerušíme myšlenkový proces, který způsobuje chemickou odezvu v těle, pokaždé, co jej přerušíme, tyto propojené nervové buňky, začínají přerušovat svůj dlouhodobý vztah. Pokud začneme přerušovat myšlenkový proces a začneme pozorovat, nemyslím tím podněty a bezmyšlenkovité reakce, ale pokud začneme pozorovat účinky, které to přerušení přinese, pak již nejsme tou emoční osobou, která jen automaticky reaguje na podněty svého okolí. Znamená to, že emoce jsou dobré nebo špatné? Ne, emoce jsou vytvářeny k tomu, aby v naši dlouhodobé paměti něco chemicky posílily. Proto máme emoce. Emoce je jen holograficky otištěna chemikálie. Ta nejdůmyslnější farmaceutická továrna v celém vesmíru je tady. Mozek obsahuje část zvanou hypothalamus. Ten hypothalamus je něco jako malinkatá továrna, která produkuje určité chemikálie, které odpovídají daným emocím, které prožíváme. Tyto chemikálie se nazývají „peptidy“. Jsou to látky obsahující aminokyseliny vázané tzv. peptidovou vazbou. Lidské tělo je v podstatě uhlíková jednotka, která vytváří asi 20 různých aminokyselin, k tomu, aby formulovala fyzikální strukturu těla. Tělo je stroj, produkující proteiny. Hypothalamus nám poskytuje peptidy, které sestavujeme do různých neuropeptidů nebo neurohormonů, které odpovídají emocionálním stavům, které každodenně prožíváme. Takže existuje chemikálie pro hněv, smutek, nebo chemikálie pro sebeobviňování. Jsou chemikálie pro chtíč, pro každý emocionální stav, který prožíváme. A v okamžiku, kdy daný emocionální stav prožíváme, hypothalamus sestaví odpovídající peptid a odešle jej prostřednictvím hypofýzy do krevního oběhu. V momentě, kdy se peptid dostane do krve, začíná hledat cestu k různým částem těla. Každá buňka v těle má na vnější straně povrchové receptory. Jedna jediná buňka má tisíce takových receptorů, které slouží jako vstup do vnějšího světa. Když peptid zakotví na buňce, je to něco jako když vsunete klíč do zámku, tento peptid se uchytí na povrchu receptoru a spojí se s ním a pomocí pohybů – je to něco jako zazvonění na domovní zvonek – posílá signál do buňky. Je čas na mejdan! Co se děje v dospělosti, je to, že většina z lidí, kteří zažili na své životní cestě nějaký problém, žijí v emocionálně odděleném světě, nebo se chovají, jako kdyby dnes bylo stále včera. – Co to je? – Míchaný nápoj. V tomto odpojeném světě, nebo v tomto přehnaně emočním světě, neboť tito lidé zůstali v dřívějším čase reality, se dotyční nechovají jako integrované osobnosti. Podél vnějšího povrchu buňky se nachází spousta receptorů, které slouží jako vstup pro přicházející informace. Receptor, na kterém se nachází určitý peptid, mění danou buňku mnoha způsoby. Zapříčiňuje celou řadu biochemických procesů, z nichž některé končí modifikacemi v samém jádru buňky. Ahoj. Až vyrostu, budu fotografkou. Jako ty. – Opravdu? – Můžeš mi poradit? – Hodně fotografuj. – Díky! Každá buňka je živá, a každá buňka má vědomí, obzvláště pokud definujeme vědomí jako hledisko pozorovatele. Vždy existuje hledisko z pohledu buňky. Ve skutečnosti, buňka je tou nejmenší jednotkou vědomí v našem těle. Mám hlad! Zabavili jsme celý tác. Ano! Noste to stále. Výtečné. Má definice závislosti je opravdu velmi jednoduchá: Je to něco, co nemůžete zastavit. Neubližuj mi, prosím. Já zraňuji! My si způsobujeme situace, které uspokojují biochemickou touhu buněk našeho těla tím, že vytváříme situace, které vycházejí vstříc našim chemickým potřebám. A to se mi stává pořád. – Každý den! – Proč zrovna mi? Osoba závislá na nějakém návyku pokaždé potřebuje o trochu více, aby dosáhla uspokojení toho, co chemicky vyhledává. Neříkej mi, abych se uklidnila. Ty mne pořád buzeruješ! Takže má definice opravdu znamená, že pokud nemůžete ovládat svůj emocionální stav, pak jste na něm závislí. Věděla jsem, že se to stane. Na tom jsme se nedomluvili! Vy mne nepodvedete Proč si nepřečtete tu smlouvu? – Vy to neuděláte, takže to udělám já. – Ne, ne, paní. Nenamáčejte toho kraba do té koktejlové omáčky. Kašlu na vaše hygienické předpisy! Já jsem sestra nevěsty. Strčím do té omáčky třeba svou prdel, jestli budu chtít. Co tady trčíte? Servírujte. Ať má každý plný tác. – Samá sranda, co! – Poslouchej, Stevene. S tím nic nebudete dělat, takže Chci být fotografkou. Jako ty. Jak může například někdo říci, že je do někoho zamilován? On je pouze zamilován do svého očekávání emocí, na kterých je závislý. Protože ta samá milovaná osoba může ztratit jeho přízeň hned další týden, pokud jeho očekávání nesplní. Můj bože, nemění to pozadí našeho emocionálního pohledu na osobní potřeby a identity? Amando! Jak to, že to nevidíte? Ne! Ne, ne, ne, ne! Špatně jste to pochopili. To je To je jen vtip fotografů. Pokračujte v Hudba? Jsi jsi v pořádku? Víš, já Viděla jsem ženicha, jak souloží s nějakou ženou! Opravdu? Kdy? Právě teď! Ale já jsem právě teď s ženichem byl Já umím odečítat ze rtů! Promiň. Omlouvám se. Já jsem byl právě teď se ženichem. Určitě má rád Paulettu. Kde? To jsou Polackovi V tom kvádru vypadají všichni stejně. Ty nejsi Polka, že Díky. Vezmi si to. To pomůže. – Díky moc. – To je v pořádku. Měl jsem to v puse To nic. Jak se jmenuješ? Elliot. – To je – Já jsem Amanda. Amanda Vlastně jsem se tě měl zeptat, jak se jmenuješ – Chodíš fotografovat hodně svateb? – Jo. Nenávidím to. Stále to opakuji rukama, promiň. My jsme emoce a emoce jsme my. Nelze ani oddělit emoce. Pokud třeba uvažujeme všechny aspekty našeho trávení, nebo každý svěrací sval, který se zapíná a uvolňuje, nebo každou skupina buněk, která chce být vyživována a pak odchází někam, třeba něco uzdravit nebo zahojit, všechny tyto buňky jsou ovlivňovány těmi „emočními“ molekulami. Mám na mysli ten roj peptidů. Ptáte se, jestli jsou emoce špatné. Emoce nejsou špatné. Emoce jsou život. Emoce podbarvují naší zkušenost. Špatná je jen naše závislost na emocích. Většina lidí si neuvědomuje, že když jsou závislí na emocích, – Další? – že to není jen psychologická závislost. Je to především biochemická záležitost. Podumejte nad tím. Heroin využívá ty samé receptory na buňkách, jako naše emocionální peptidy. Je snadné si představit, že můžeme být závislí na heroinu, ale stejně tak můžeme být závislí na jakémkoliv neuropeptidu, na jakékoliv emoci. – Na zdraví ženicha! – Na zdraví ženicha! – Tak co, chlapci? – Tak co, pane? – Dobrý den. – Co potřebujeme? – Nějaké kočky. – Které dají. Na zdraví. Takže Vyhledávací příkaz, který právě probíhá, má za úkol nalézt určitý emocionální stav. Dokonce ani nemůžeme někam nasměrovat svůj pohled, aniž by do toho nebyl zapleten nějaký emocionální aspekt. [ Zhroucení systému ] Panebože. Ona mne odmítne. Ach jo, maminko! Na co čekáš? – Tak pojďte, vy kočičky! – No teda! Nevěřím vám, chlapečci! Co si! No tak. Jdi mi z cesty! Ahoj, miláčku! Tak pojď, děvče. Vždyť víš, co chci. Ale, nedívej se tak na mne. Takže, co lidé, kteří jsou závislí na sexu? Ahoj, borče. Chtěl bys se mnou do postele, nebo ti jen dělá potěšení, že se na mne díváš? Chtěj se cítit lépe! Tadyhle! – Chci slyšet nějakou – Nechejte toho. Nešahejte na to. Je to drahé zařízení. Chci slyšet nějakou polku, ano? Tito lidé chtějí slyšet polku. Nemůžete mít polskou svatbu bez polky! Ne! Necháte to být, ano? Dejte pracky Jak můžete mít polskou svatbu bez polské muziky? Dejte ty pracky pryč! Jak už jsem řekl, bez polky není žádná polská svatba! Naše mysl doslova tvoří naše tělo. Všechno začíná v buňce. Buňka je stroj produkující proteiny, ..ale řídící signály dostává z mozku. Jednou z vlastností receptorů je, že mohou měnit svou sensitivitu. Pokud dané receptory pro danou chemickou látku nebo tělní tekutinu jsou dlouhodobě a intenzivně bombardovány, doslova se pak scvrknou. Buď se zmenší, nebo se s buňkami propojí tak, že budou méně citlivými, nebo bude jejich počet redukován. Takže to samé množství chemické látky nebo tělní tekutiny vyvolá mnohem menší odezvu. Pokud buňku bombardujeme tím samým myšlenkovým postojem, tou samou chemikálií pořád a pořád, každodenně, ..tato buňka se nakonec rozhodne rozdělit. Tato druhá, tzv. sesterská buňka, bude obsahovat více receptorů pro dané emocionální neuropeptidy, a méně neuropeptidů pro vitamíny, minerály, výměnu tělních tekutin, nebo dokonce pro odstranění odpadních nebo toxických látek. Proces stárnutí, například, je následkem nesprávné produkce proteinů. Co se děje, když stárneme? Naše kůže ztrácí elasticitu, neboli pružnost. A elastin je protein. Co se stane našim enzymům? Nemohou strávit potravu. Co se stane naší synoviální tekutině? Toto jsou proteiny, které zkřehnou a ztoporní. Co se stane našim kostem? Ztenčí se. Takže stárnutí je výsledkem nesprávné produkce proteinů. Pak tedy vyvstává otázka, není vlastně jedno, co jíme, a má správná výživa vůbec nějaký efekt, pokud daná buňka nemá odpovídající receptory, po 20-ti letech emocionálního zneužívání, k tomu, aby byla schopna přijmout výživné látky nezbytné pro své zdraví? Takže, dámy a pánové, je čas na korekci směru naší trajektorie, ve smyslu naší dobrodružné cesty. Tato korekce směru je vlastně přesunem k novému pravidlu, rozšířením starého pravidla, tak jako je vesmír větší, než jsme si představovali. A on je vždy větší, než si představujeme. Nenávidím tě. Nenávidím tě. Jsi totálně blbá! Nestojíš za nic! Podívej se na sebe! Jsi tlustá! A hnusná! Nestojíš za nic! Stárneš! Nenávidím tě! Udivuje vás to, že? Pokud myšlenky mohou toto způsobit vodě, co pak naše myšlenky mohou způsobit nám. Ještě nikdo nepřišel s tím, že by nám poskytl dostatečnou a rozumnou znalost o nás samotných, jak tím, co je uvnitř nás, ovlivňujeme zevnějšek. Proč se stáváme na něčem závislí? Protože nemáme nic lepšího. Protože nesníváme o ničem lepším. Protože nikdo nás nikdy nenaučil, jak lépe snít. Myslím si, že jste špatní? Ne, nemyslím si to. Myslím si, že jste dobří? Ne, ani to si nemyslím. Myslím si, že jste samotný Bůh. Obecně vzato, psychiatrie nedává dostatečný prostor pro svobodu jednání pacientů, čímž chci říct, že spousta problémů, ne všechny, samozřejmě, ale spousta z nich, které jsou označovány jako psychologické, jsou vlastně následky špatných voleb, které lidé činí. Tito lidé by měli být instruováni, jak učinit jinou volbu. Mohu si vzít trochu zubní pasty? Díky. Když hovořím o tom, že „mizíme“, nemám tím na mysli, že bychom mizeli fyzicky. Míním tím to, že opouštíme ty oblasti mozku, které jsou spjaty s naší osobností, které jsou spjaty s našim vztahem k lidem, místům, našim vztahem k věcem, času a událostem. Pak přestáváme existovat v asociativních centrech našeho mozku, které potvrzují naší identitu a osobnost. Průměrný člověk, který žije obyčejný život, a považuje svůj život za nudný nebo nepodnětný, je takový proto, že neučinil žádný pokus k tomu, aby získal znalost a informace, které by jej inspirovaly. Lidé jsou tak hypnotizováni svým okolním prostředím, sdělovacími prostředky, televizí, jinými lidmi, kteří vytváří ideály, kterými se všichni usilovně snaží stát, a stejně věří tomu, ,že nikdo ve skutečnosti nemůže dosáhnout, z hlediska fyzického vzhledu, krásy a odvahy, věří, že toto všechno jsou jen iluze. Většina lidí to vzdá a žije obyčejný šedivý život. Lidé žijí tímto životem, a jejich přání se nemohou nikdy dostat na povrch, aby mohli začít chtít být někým jiným. Ale pokud se ta přání opravdu dostanou na povrch .a lidé se začnou ptát sami sebe, zdali existuje něco víc, nebo „Proč jsem tady? Jaký je smysl života?“ „Kam směřuji? Co se stane, když zemřu?“ Pokud se začnou takto ptát, pak začnou koketovat s vnímáním a vzájemně na sebe působit, až tak, že se mohou z toho nervově zhroutit. Ve skutečnosti se děje to, že se jejich stará pojetí života a světa začínají hroutit. V tuto chvíli se dostáváme do zcela nové oblasti mozku, a protože jsme v zcela nové oblasti, zcela nově přepojujeme mozek, doslova se přepojujeme na nové pojetí. Pak nás to nakonec změní jak uvnitř, tak z vnějšku. Pokud změním myšlení, změním své volby? Pokud změním své volby, změní se můj život? Proč se nemohu změnit? Na čem jsem závislý? Co ztratím, k čemu jsem chemicky vázán a kterou osobu, místo, věc, čas nebo událost, ke které jsem chemicky vázán, nechci ztratit, protože mohu prožít chemickou kocovinu? Proto tedy to lidské drama. Amando, tady Bob. Jen ti chci říct, že doufám, že dnes večer přijdeš. Opravdu tě chci vidět a popovídat si. Vím, že to můžeme urovnat. Jediná obydlená planeta v Mléčné dráze, je obývána lidmi, kteří jsou ponořeni do ohromné závislosti na náboženství. Víte, proč tomu tak je? Protože lidé definovali dobro a špatnost. Pokud udělám toto, Bůh mne potrestá, pokud udělám tamto, Bůh mne odmění. Toto je opravdu ubohá definice, která se nám pokouší určovat cestu, ..ale s politováníhodnými výsledky. Protože ve skutečnosti neexistuje něco jako „dobré“ a „špatné“. Tímto způsobem bychom posuzovali věci příliš povrchně. Znamená to, že obhajuji hřích, prostopášnost a mravní zkaženost? Ne, vůbec ne. To jednoduše znamená, že musíte zlepšit své vyjádření a znalost toho, čím se tady zabýváte. Existují věci, které dělám a o kterých vím, že mi pomohou rozvíjet se. Existují jiné věci, které mi nepomohou rozvíjet se. Ale to není dobré nebo špatné. Neexistuje žádný Bůh, který čeká na to, až vás potrestá za to, že jste udělali to či ono. Neexistuje žádný Bůh, který odsuzuje lidi. Každý je Bůh. Zároveň, Bůh je něco jako pojmenování míst, pojmenování těch částí našich zkušeností o tomto světě, které jsou jaksi nadsmyslové, vznešené. Vůbec nevím, co Bůh je. Mám ale zkušenost, že Bůh existuje. Existuje něco velmi reálného, co svědčí o přítomnosti něčeho, co se dá nazvat Bohem, ačkoliv vůbec nevím, jak Boha definovat, jestli mám Boha chápat jako osobu nebo věc. Nemohu,. nezdá se mi, že bych to měl dělat. Ptát se lidské bytosti na to, co je Bůh, je jako ptát se ryby, aby podala vysvětlení o vodě, ve které plave. Bůh je superpozice všeho duchovního ze všech věcí. Vy jste Bůh v procesu zrození a vy musíte jít po té cestě. Ale někdy, v budoucnu, musíte mít rádi to abstraktní stejně tak, jako jste dnes zamilovaní do své závislosti. Jediný způsob, kterým sebe mohu učinit velkým, významným, není to, co činím svému tělu, ale to, co činím své mysli. Takže pokud vědomě tvořím svůj osud, a pokud vědomě, z pozice spirituality, akceptuji představu, že mé myšlenky mohou ovlivnit mou realitu nebo můj život, neboť realita je totožná se životem, pak, když si tvořím svůj den, sjednávám takovou malou smlouvu, říkám: „Nyní tvořím svůj den“ „a ovlivňuji kvantové pole“. „Pokud mne, pozorovateli, pozoruješ po celou dobu, co tvořím svůj den,“ „a pokud u mne existuje spirituální aspekt,“ „pak ukaž mi dnes nějaký signál, že jsi věnoval pozornost“ „jakékoliv z věcí, které jsem vytvořil“ „a předlož mi je neobvyklým způsobem,“ „ať jsem překvapen svou schopností prožívat tyto věci,“ „a udělej to tak, že nemám pochyb, že to přišlo od tebe“. Mozek je schopen dělat milióny různých věcí, a lidé by se opravdu měli naučit, jak jsou ve skutečnosti úžasní, jak je jejich mysl úžasná, a že máme tuto neuvěřitelnou věc uvnitř své hlavy, která pro nás může udělat mnoho věcí, může nám pomoci učit se, změnit se, přizpůsobit se, která nás může učinit lepšími, než vlastně jsme, a může nám pomoci překročit sama sebe. Může existovat způsob, který nás vyzdvihne na vyšší úroveň naší existence, kde můžeme chápat svět hlubším způsobem, kde můžeme chápat náš vztah k věcem a lidem hlubším způsobem, a kde nakonec můžeme pro sebe vytvořit hlubší smysl naší existence v tomto světě. Můžeme ukázat, že existuje spirituální část našeho mozku, ale je to část, ke které má přístup každý z nás a každý je schopen se tam dostat. Musíme formulovat, co chceme, a musíme se na to tak soustředit a zaměřit pozornost a musíme tomu věnovat takovou pozornost, že si přestaneme uvědomovat sami sebe, že si přestaneme uvědomovat čas, že si přestaneme uvědomovat naší identitu. A v okamžiku, kdy už jsme tak pohlceni tou zkušenosti, .že si přestaneme uvědomovat sami sebe, čas, pak ten obraz naší zkušenosti je tím jediným obrazem, který je reálný. A každý již učinil tuto zkušenost, když se pevně rozhodl, že něco chce. Toto je kvantová fyzika v praxi. Toto je manifestace reality. Toto je v celém rozsahu fungující pozorovatel. Vaše vědomí ovlivňuje jiné kolem vás. Vaše vědomí ovlivňuje materiální vlastnosti. Vaše vědomí ovlivňuje vaší budoucnost. Vy sami spoluutváříte svou budoucnost. „ukaž mi dnes nějaký signál, že jsi věnoval pozornost jakékoliv z věcí, které jsem vytvořil a předlož mi je neobvyklým způsobem, ať jsem překvapen svou schopností prožívat tyto věci, a udělej to tak, že nemám pochyb, že to přišlo od tebe“. [ Různé zvuky a hlasy v pozadí ] Už jste se někdy na sebe podívali očima někoho jiného, kterým jste byli zase vy sami? To je jen počátek. Už jste se někdy na chvíli zastavili a podívali se na sebe očima konečného pozorovatele? Já jsem mnohem významnější, než si myslím, že jsem. Mohu dokonce být ještě více významnější. Já mohu ovlivnit své okolí a lidi v něm. Mohu ovlivnit prostor. Mohu ovlivnit budoucnost. Já jsem za to všechno odpovědný. Své okolí nemůžeme od nás oddělit. Jsme součástí jednoho celku. Já jsem napojen na své okolí. Nejsem sám. Když vím, že existuje vzájemné propojení, že jsme všichni navzájem propojeni, že jsme propojení s vesmírem na jeho fundamentální úrovni Myslím si, že toto je docela dobré vysvětlení spirituality. Já osobně věřím, že naším cílem tady na Zemi je rozvinout dar „cílevědomosti“ a naučit se být efektivním tvůrcem. Jsme zde proto, abychom tvořili, abychom infiltrovali prostor nápady a myšlenkami. Jsme zde proto, abychom z tohoto života něco učinili, abychom vzali na vědomí „kvantové“ bytí, abychom vzali na vědomí oblast, kde máme volbu, abychom vzali na vědomí svou mysl Pokud nastane tento pohyb v názorech a perspektivě, říkáme tomu „osvícení“. Kvantová mechanika dovoluje, aby ten nehmatatelný fenomén svobody byl začleněn do přirozenosti člověka. Kvantová fyzika, stručně řečeno, je „fyzikou možností“. Zásadním způsobem klade otázku: „Kterých možností a kdo si vybírá z těchto možností, aby nám poskytl skutečný okamžik naši zkušenosti?“. Jediná uspokojivá odpověď z hlediska logiky a z hlediska významu, je, že vědomí je základem veškerého bytí. Musíme poznávat, aniž bychom byli přitom ovlivňováni našimi závislostmi. A pokud to zvládneme, budeme manifestovat znalost reality ..a naše těla budou tuto realitu prožívat novým způsobem, s novými chemickými vazbami, s novými hologramy, s novou všudypřítomnou mysli, přesahující naše nejfantastičtější sny. Každý z nás nakonec dosáhne úrovně těch, kteří se stali ztělesněním Boha, o kterých jsme četli, Buddhy a Ježíše. Vítejte v království nebeském, bez odsuzování, bez nenávisti, bez utrpení, bez čehokoliv. To, že jednoduše jsme, umožnilo této realitě, dostat se z moci nehmatatelnosti, dostat se z nehybnosti, činnosti, chaosu a udržet ji v podobě, které říkáme hmota. Jak můžeme poznat, že se něco děje? Žijete svůj život a pozorujete, zdali se někde ve vašem životě ..něco nezměnilo. a pokud se změnilo, .stali jste se vědcem, zkoumajícím život, což je celý důvod, proč jsme vlastně tady. Neberte to, co tady říkáme, za bernou minci. Vyzkoušejte si to a uvidíte, jestli je to pravda. – Takže jste zpátky. – Ano, jsem. – Ještě jste neodpověděla na mou otázku. – Jakou otázku? Jak daleko do nitra se chcete dostat? Podumejte nad tím chvilku. Jmenuji se David Albert. Získal jsem titul Ph.D. v teoretické fyzice. Studoval jsem biochemii na Rutgersově universitě a pak jsem pracoval na chiropraktickém oddělení na universitě v Atlantě. Absolvoval jsem postgraduální kurs anatomie, fyziologie, neurochemie, neurofyziologie a genetiky. Studuji kvantovou fyziku. Někdy ji i učím. Napsal jsem knihu o kvantové fyzice a mnoho knih, vysvětlujících význam kvantové fyziky. Po získání titulu Ph.D. na Harvardské universitě jsem odešel do Evropského centra pro nukleární výzkum, známého pod zkratkou CERN, a pak jsem nastoupil na universitu ve Stanfordu. Zde jsem pracoval na vývoji unifikovaných teorií kvantového pole. V tomto oboru jsem vypracoval přes stovku prací, ale snad nejvíce jsem znám kvůli objevu unifikované teorie pole, označované v angličtině jako „Supersymmetric Flipped SU5“. Vydělávám si na živobytí jako anestesiolog. Každý den, když uspávám pacienty, si říkávám: „Kam směřují a proč vůbec se nacházejí tam, kde se nacházejí“? Toto je jeden z důvodů, které mne přitáhly k anesteziologii a studiu vědomí. Jmenuji se Miceal Ledwith a ve svém životě jsem byl většinou profesorem teologie. Jsem Dr. Daniel Monti. Jsem lékař a specializuji se na psychiatrii a lidské chování. Pracuji na plný úvazek na lékařské fakultě Jeffersonovy university. Po pravdě řečeno, začal jsem se zajímat o studium témat spojených s mozkem a spiritualitou kvůli tomu, že jsou spojeny s otázkami, které jsem si kladl od dětství, s otázkami o realitě a o tom, jak chápeme „pravdu“ a realitu. Když jsem vyrůstal, začal jsem si uvědomovat, že i když spiritualita byla v určitém smyslu velmi důležitá při mé snaze najít odpovědi na tyto otázky, věda v tom hrála také velmi důležitou roli. Nakonec jsem hledal nějaký způsob, který by tyto dva přístupy spojil. Mé jméno je Candace Pert a jsem profesorkou zdravotní školy v městě Georgetown. Zde vlastně natáčíme velké myslitele. Každý v tomto pokoji je velký myslitel, když jsme ho přiměli myslet. Dobrá finta, že? Chtěl bych zdůraznit, že i když jsem studoval fyziku na universitě, nejsem ještě zcela „vyvinutý“ teoretický fyzik. No, ale pokud se na mne štěstěna usměje a budu tvrdě pracovat, tak udělám všechny zkoušky a tak dál Nakonec doufám, že aplikuji základní kvantovou teorii na kvantové informační procesy. Říkal jsem si, když zanechám funkce šéfa oddělení a všechny své profesní a vládní funkce, budu mít nějaký ten čas, který mohu věnovat práci. Samozřejmě, zanechal jsem svých funkcí ve vládních komisích, ale něco jsem si musel ponechat, jelikož musím uživit svou rodinu. Asi se mne teď ptáte, jak se může vědec vyjadřovat jako blázen, protože mé názory určitě zní bláznivě. To je opravdu zajímavá otázka. Pokud studujete vědu dostatečně dlouhou dobu, hluboce a seriózně, tak pokud nevyjdete s pocitem, že jste z toho blázen, tak jste nepochopili vůbec nic.