Válkou se to vyřeší

Modleme se, aby byl mír opět nastolen v celém světě, kéž ho Bůh zachová navždy. Tato řízení jsou u konce. My Američané jsme nenapravitelně naivní. Znovu a znovu věříme, že nám vláda tentokrát říká pravdu. Sydney Schanberg, bývalý reportér listu New York Times Konečné vítězství Spojených národů bylo vybojováno. Válka skončila. Je mír. Dva milióny diváků přihlíží největší vojenské přehlídce v dějinách země. Celý svět obletěla zpráva o bezpodmínečné kapitulaci, svět se konečně dočkal míru. Zbraně utichly. Nebesa už nedští smrt. V celém světě se rozhostil mír. Americká pěchota se opět vydává na pochod k hlavnímu městu Koreje Soulu. Do Dominikánské republiky byla vyslána americká námořní pěchota. Americké jednotky v Jižním Vietnamu zaujaly strategickou pozici. O tohle běží ve válce ve Vietnamu. Do Granady dorazil první sled námořní pěchoty. Během několika dnů přistane v Granadě 1200 vojáků. Předešlé noci vyděsilo obyvatele Libye těžké bombardování. Rozhodnutí prezidenta Bushe neutralizovat panamského generála Manuela Noriegu. Husajnova vláda teroru je u konce. Toto je začátek války v Iráku. Po druhé světové válce prudce vzrostl počet amerických vojenských operací ve světě. Od raketových úderů a výsadkových akcí až po války a okupace. Důvody těchto zásahů se často lišily, vždy zahrnovaly složité geopolitické zájmy v různých částech světa a v různých etapách americké historie. Na vnějším obrazu těchto válek se to však neprojevilo. V uplynulých pěti dekádách se diskuze o pravých příčinách amerických vojenských akcí vedou v uzavřeném kruhu vysoce postavených washingtonských činitelů, politiků a úředníků, jejichž pohnutky k válkám pronikají na veřejnost jen v podobě vynesených nebo odtajněných dokumentů, často až řadu let poté, co byly bomby svrženy… a jednotky se vrátily domů. V přítomném okamžiku, oficiální představitelé… vysvětlují a ospravedlňují tyto vojenské akce Američanům zatajováním podstatných informací o skutečných pohnutkách a možných dopadech vojenských operací. Místo toho veřejnosti opakovaně předkládají schůdnější verzi válečné reality. Většinou v podobě pozoruhodně souvislých konstrukcí, jejichž cílem není informovat, ale získat a udržet podporu občanů. Novinář a spisovatel… Norman Solomon začal tuto skutečnost vnímat už v průběhu války ve Vietnamu. Jako mladík jsem četl… o válce ve Vietnamu, když se stupňovala, a viděl jsem záběry v televizi. V boji není prostor pro útlocit. Mrtví nepřátelé musejí být prohledáni kvůli dokladům… a potom je třeba se jejich těl co nejrychleji zbavit – občas spíše hrubě. Do Vietnamu začalo odjíždět stále více lidí, které jsem osobně znal, v uniformách americké armády. Postupem času jsem začal pochybovat, obzvlášť když jsem dosáhl věku pro odvod, o pravdivosti prohlášení Bílého domu a politiků ve Washingtonu. Bojujeme za právo na sebeurčení, aby si lidé v Jižním Vietnamu mohli… sami vybrat svůj směr… ve svobodných volbách, bez násilí, bez teroru a beze strachu. A v průběhu času mě začalo vážně zajímat, jestli se nám dostává více pravdy nebo lží. V následujících letech se Solomon soustředil na výrazné paralely mezi … propagací vietnamské války a způsoby, jakými američtí prezidenti získávali podporu veřejnosti… pro pozdější vojenské operace. Často jsem o válce ve Vietnamu přemýšlel. Měl jsem neodbytný pocit, že se sice jména zemí a okolnosti jednotlivých konfliktů liší, ale přesto mezi nimi existují nápadné paralely, které potřebují další zkoumání. Válka nevypukne z ničeho nic. Vždy je třeba položit základ a připravit nějakou záminku – která bývá mnohdy falešná. Na pozadí začal vyrůstat velký boj dvou světových mocností o uspořádání poválečného světa. Železná opona již byla spuštěna kolem Polska, Maďarska, Jugoslávie, Bulharska. Že se to tu nemůže stát? Takto by to vypadalo, kdyby k tomu došlo. Šéf policie je strčen do vězení. Veřejné služby jsou ovládnuty vlastizrádci. Editor, který se zastává svobody tisku jde také do vězení. Toto se stane s některými z nepřátel, ale někteří vniknou až k vám domů. Využívání propagandy k získání podpory veřejnosti pro válku… není novinkou. Představitelé moci během celé historie využívali… propagandu k přeměně postojů populace z neochoty k válečným obětem… k nejhorlivější podpoře války. Vyvoláváním obrazů nacionalismu a naháněním strachu a zuřivosti k zobrazeným nepřátelům a hrozbám. Ve Spojených státech se po druhé světové válce pokoušela vláda získat podporu pro své vojenské akce podle podobného schématu. Stále více se rozmáhají myšlenky socialismu. Je to v základu bezbožné hnutí. Lživé. Nečestné. Chce si podrobit celý svět. Lstivé. Bezbožné. Postupuje záludně. Vražedné. Odhodlané. Má vychytralou strategii. Jde o mezinárodní zločinné spiknutí. Podobná poselství se pronášejí dodnes, často i stejným slovníkem. Tyto státy a jejich terorističtí spojenci vytvářejí osu zla a představují hrozbu pro světový mír. Tito lidé jsou barbaři. Služebníci zla. Kult zla. Monumentální boj dobra proti zlu. Ale dobro zvítězí. Ať už je to Sovětský svaz nebo Al-Káida, umožňuje to ospravedlnit americké plány na válku. Nepřátelští vůdci bývají srovnáváni s Hitlerem. Prezident Bush dnes opět nazval Saddáma Husajna malým Hitlerem. Jedná se o novodobého Hitlera. Bin Ládin a jeho terorističtí stoupenci dali své záměry najevo stejně jasně jako svého času Lenin a Hitler. Nemáme možnost si o nich udělat vlastní názor. Tento šílenec z Blízkého východu je nejen barbar ale navíc nevypočitatelný. Panamský diktátor zapletený do obchodu s drogami. Tvrzení o Noriegově vyšinutosti podpírají důkazy o satanských rituálech s mrtvými zvířaty, které jeden z činitelů označil za zvrácené. Saddám Husajn je šílený diktátor posedlý zbraněmi hromadného ničení. Aldous Huxley kdysi řekl, mlčením dá často dosáhnout víc než lží. Vláda Spojených států například poměrně často přímo podporovala diktátory, o nichž nám nyní tvrdí, že musí být svrženi. Právě tato selektivnost historie je velmi účinnou formou propagandy. Upravený pohled na skutečnost s naléhavými výzvami vzešlými z atmosféry strachu představuje rozsáhlejší schéma před vstupem do války. Opakují se ujištění, že Spojené státy užívají vojenské síly pouze s krajní neochotou. Chceme se vyhnout válce. Spojené státy spory nezačínají. Amerika si nepřeje konflikt. Nerad sahám k silovému řešení. Do konfliktu vstupujeme po dlouhém váhání. A pouze z nejčestnějších důvodů, tím hlavním je šíření svobody a demokracie. Pro sebe ničeho nežádáme, chceme pouze, aby lidem v Jižním Vietnamu bylo dovoleno spravovat si svou zemi po svém. Rétorika o demokracii je součástí… procesu, který se snaží přesvědčit občany, že občas i ty nepříjemné věci musí být provedeny jejich jménem, jako třeba bombardování cizí země, a dějí se vždy v zájmu demokracie. Spojené státy se zapojily do snahy zastavit šíření komunismu ve Střední Americe tím co umíme nejlépe, podporou demokracie. A jakoby čím více se budou opakovat,… tím víc to bude pravda. Naším cílem je svoboda, volnost, soucit a porozumění. Lidé chtějí demokracii, mír a možnost žít lepší a důstojnější život ve svobodě. Chceme konat dobro, ne připravovat lidi o život. Tyto formy propagandy jsou velmi rafinované, protože hrají na naše city. Musíme zabezpečit návrat Kosovských uprchlíků do bezpečí. Bude třeba vyčistit minová pole. Znovu postavit domy zničené srbskými jednotkami. Lidem bez domova zajistit jídlo a léky. Samozřejmě, že chceme pomáhat druhým. Tato sdělení propagandy říkají: Nemyslete jen na sebe, Amerika nemůže být sobecká. Bombardování cizí země potom vypadá téměř jako laskavý čin, pro její dobro. Naše ozbrojené síly dnes podnikly ve spolupráci se spojenci z NATO letecké útoky proti srbským jednotkám zodpovědným za brutalitu v Kosovu. Je to v zájmu udržení našich hodnot, obrany našich zájmů a podpory nastolení míru. Největší bělehradskou teplárnu pohltily plameny. I nyní kdy letouny mezinárodních jednotek útočí na Irák, dávám přednost míru před válkou. Pokud jsou mé motivy čisté, skutečnost, že zabíjím lidi, není důvodem ke znepokojení, dokonce to může naznačovat, že mám pro zabíjení lidí dobré důvody. Amerika a její spojenci svobody budou… nadále podporovat demokratická hnutí na Blízkém východě a jinde s konečným cílem vymýtit tyranii z našeho světa. Představuje se nám prezident s morálním kreditem a ušlechtilými motivy,… který usiluje o mír a hledá veškeré možné způsoby, jak zabránit válce. Takhle to vypadá navenek. Ani na okamžik jsem nepřestal pátrat po tom, jak by bylo možné dosáhnout míru. Ať už je řeč o prezidentu Johnsonovi, Nixonovi nebo o současném prezidentovi, každý šéf exekutivy se dušuje, že miluje mír a nenávidí válku. Budujeme svou sílu abychom se ubránili agresi a zachovali svobodu a mír. Nikdo, přátelé ani nepřátelé, by neměli pochybovat o naši touze po míru. Spojené státy si přejí mír. Chceme mír. Usilujeme o mír. Všichni prezidenti v uplynulých padesáti letech nás sáhodlouze přesvědčovali, jak chtějí mír a jak se chtějí vyhnout válce. Ve své prezidentské kampani jsem slíbil, že se zasadím o ukončení války způsobem, aby byl nastolen mír. Dokonce i ve chvíli, kdy rozhodovali o útoku. Prezident Nixon: Pořád si myslím, že bychom ty hráze měli zničit teď. Prezident Nixon: Kolik lidí by se utopilo? Henry Kissinger: 200 tisíc lidí by se mohlo utopit. Prezident Nixon: Ne, ne, ne. Raději bych použil atomovou bombu. Henry Kissinger: To by bylo přehnané… Prezident Nixon: Atomová bomba? To by ti vadilo? Henry Kissinger: (nesrozumitelné…) Prezident Nixon: Pro Krista, Henry, chci abys přemýšlel ve velkém. Tady máme očividný paradox. Prezident, který právě nařídil armádě rozsáhlou vojenskou násilnou a smrtící akci, vzápětí prohlašuje, že je proti násilí a usiluje o mír. Respektuji váš idealizmus. Sdílím vaši starost o mír. Chci mír stejně jako vy. Válka se stane vlastně trvalou, pokud je představována jako odůvodnění pro mír. Nemůžeme čekat na definitivní důkaz, který by mohl mít podobu atomového hřibu. My Američané chceme věřit, že nejsme vystaveni propagandě vlastní vlády. Určitě že nejsme vystaveni propagandě, která se snaží zemi zatáhnout do válečného konfliktu, jako tomu bylo během přípravy invaze do Iráku. Saddám Husajn nedávno získal značné množství uranu z Afriky. Není pochyb, že Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení. Zbraně hromadného ničení. Botulin, VX, sarin, nervový plyn. Irák a Al-Káida. Al-Káida. Irák a Al-Káida. Terorismus. Kyber útoky. Jaderný program. Biologické zbraně. Řízené střely, balistické rakety. Chemické a biologické zbraně. Irák má zbraně hromadného ničení. Prezident Bush řekl, že Irák má zbraně hromadného ničení. Tony Blair řekl, že Irák má zbraně hromadného ničení. Donald Rumsfeld řekl, že Irák má zbraně hromadného ničení. Richard Butler řekl totéž. Spojené národy řekly totéž. Experti řekli totéž. Irák tvrdí, že to není pravda. Vyberte si, komu budete věřit. Válečná propaganda byla ve Spojených státech dovedena k dokonalosti, ale zejména se stala součástí mediální praxe. Bílý dům říká, že má důkazy, že Saddám Husajn má zbraně hromadného ničení, tvrdí že má o tom jasné důkazy. Bílý dům dnes zopakoval, že podle dostupných důkazů ukrývá Saddám Husajn arzenál zakázaných zbraní. Média bez přestání masírují v ozvěnách veřejné mínění. Mohou bojovat nečistě, mohou požít zbraně hromadného ničení, chemické, biologické nebo radioaktivní. Saddám Husajn je ve spojení s Al-Káidou. Antrax, plané neštovice. Špinavá bomba. Špinavá bomba. Spojení Iráku a Al-Káidy. Saddám Husajn a Al-Káida mají společný cíl, obě strany bez rozdílu si přejí smrt Američanů. Velmi mě zarazila míra akceptování, tón většiny zpravodajství, když začaly řinčet zbraně a invaze do Iráku se postupně stávala z hypotetické pravděpodobnou a nakonec téměř jistou. Prezident dal Saddámovi lhůtu 48 hodin. Válka je, zdá se, nevyhnutelná. Buď se střelí do hlavy nebo opustí zemi, válka se neúprosně blíží. Přesně tak. Válka je neodvratná, nezadržitelně směřujeme do války. Dá se ještě válka s Irákem odvrátit? Myslím, že je na 95% nevyhnutelná. Vidíte v tuto chvíli ještě jinou možnost, než válku? Vy ano? Ptám se vás, pane velvyslanče. Souhlasím. Myslím, že jiná možnost pro současnou administrativu už není. Zašli jsme příliš daleko. Poslali jste nás sem, tak se do toho dejme, ať to máme z krku. Zúčtování s Irákem. Pokud půjde Amerika do války, přepněte si na MSNBC a experty. Americká média se při přípravě války v mnoha ohledech stala rovnocenným partnerem vládních představitelů ve Washingtonu a Kongresu ve vytyčení programu války. Zavedeme vás tam, MSNBC. Přestože bývají označována jako liberální, jen stěží bychom našli nějaký významný deník nebo stanici, které by zpochybnily způsob, jakým se veřejnosti předkládá nutnost války. Jakmile se zpravodajství zakládá jen na oficiálních zdrojích, problém je na světě. vládní činitelé řekli CNN Bushovi úředníci řekli Analytici řekli Úředníci Pentagonu řekli Podle americké zpravodajské Často jsme přesvědčováni abychom věřili, že vládní činitelé vytvářejí zprávy. Vládní činitelé říkají Vládní činitelé říkají Vládní činitelé tady říkají Vládní činitelé v Bílém domě nám řekli Vypadají jako ti, na které se obracíme, aby nám situaci vysvětlili. Vybral jsem tyto dvě křivky a trochu je přizpůsobil, takže nebudete rozumět, co vám říkám. Nechci totiž, aby se to dozvěděli Iráčané, ale věřte mi, věřte mi. Historie nám ukazuje, že je to naopak. Politici realitu více zamlžují, než aby ji objasňovali. Ve skutečnosti budeme vítáni jako osvoboditelé. Představa že bude potřeba několik set tisíc vojáků, aby zajistili stabilitu v Iráku po Saddámovi, je značně nepřesná. Peníze budou pocházet z příjmů za ropu v Iráku jak se řeklo. Domnívají se, že to budou nějaké 2 miliardy dolarů letos, mohlo by to být kolem 15, 12 příští rok. Je to země, která skutečně může zaplatit její vlastní rekonstrukci a relativně rychle. Národně bezpečnostní poradci Ken Adelman a Richard Perle, od začátku zastánci války, říkají, že válka bude procházka. Ti, kteří nás ustavičně klamou si nezaslouží naši důvěru a pokud jim plnou důvěru dáme, sami sebe odsoudíme k tomu být oklamáváni znovu a znovu. Objevily se informace, že neexistují důkazy o přímém spojení mezi Bagdádem a teroristickými organizacemi. Existují známé známé, tedy věci o nichž víme, že víme. Víme také, že jsou známé neznámé, to jest víme, že jsou některé věci, které nevíme. Existují ale rovněž neznámé neznámé, takové, o nichž nevíme že nevíme. Promiňte, ale je toto neznámá neznámá? Je tam několik neznámých, jen jsem chtěl vědět jestli to je neznámá neznámá. To vám teď neřeknu. Pane ministře, vy věříte… Pánové popořadě. Před začátkem války v Iráku, neschopnost sdělovacích prostředků… ptát se po skutečných příčinách spěchu americké vlády do války dále umocnilo záměrné rozhodnutí médií zdůraznit vojenské vyhlídky operace, která ještě ani nezačala. Oslovení generálové se shodují v tom, že je válka s Irákem téměř jistá. Účast penzionovaných generálů na CNN, coby nezávislých expertů, ještě posílila militaristický postoj stanice, ačkoliv stále přetrvávaly pochyby o rozumnosti a nutnosti války. Novináři často viní vládu z vlastních profesionálních chyb a neschopnosti nezávislého pohledu. Velké televizní stanice jako CNN však nikdo nenutil, aby dávaly tolik prostoru penzionovaným generálům a admirálům. Šéf zpravodajství CNN Eason Jordan se dokonce ve vysílání své stanice pochlubil, že navštívil Pentagon se seznamem potenciálních vojenských komentátorů a ptal se představitelů Ministerstva obrany, jestli je považují za vhodné. Myslím, že je důležité mít experty, aby vysvětlili válku, popsali vojenskou techniku a taktiku, aby mluvili o strategii v pozadí konfliktu. Absolvoval jsem několik schůzek v Pentagonu před začátkem války a setkal se tam s řadou vlivných osob, ukázal jsem jim seznam generálů, které jsme chtěli angažovat jako poradce ve vysílání i mimo vysílání a schválili nám úplně všechny, to bylo důležité. Oni to ani nepotřebují tajit, vlastně tím mělo být v televizi Američanům řečeno: Podívejte se, my jsme jeden tým. Možná jsme novináři, ale jsme na stejné straně a stejného názoru jako Pentagon. Něco takového je v přímém rozporu s myšlenkou nezávislého tisku. Zároveň to svědčí o zvyku manipulovat médii, kdykoliv jdou Spojené státy do války postavené na lži. Drazí spoluobčané V roce 1964, prezident Lyndon Johnson nepravdivě informoval o útoku severovietnamských sil na americkou válečnou loď v zálivu Tonkin, která mu nedala jinou možnost, než plné zapojení do války ve Vietnamu. Opakované nepřátelské akce proti plavidlům Spojených států v mezinárodních vodách Tonkinského zálivu, mě dnes přiměly vydat rozkaz vojenským jednotkám Spojených států k opětování palby. Oficiální verze je obvykle postavena na lži, klamu nebo neúplná informace, která vynechává klíčová fakta. V mezinárodních vodách Tonkinského zálivu, torpédoborci amerického námořnictva čas od času provádějí rutinní průzkumné plavby. V neděli, 2. srpna 1964, byl torpédoborec Maddux na takové plavbě. Krátce po poledni byl klidný den přerušen poplašnými sirénami. V úmyslné a nevyprovokované akci zahájily tři severovietnamské torpédové čluny útok proti Maddux. Oficiální verze události v Tonkinském zálivu byla lež. Torpédoborec prováděl hlídkovou plavbu v té oblasti a byl napaden v mezinárodních vodách. Zpráva byla sdělovacími prostředky přijata jako absolutní pravda, sdělovacími prostředky, a protože se… tisk odmítl zabývat zkoumáním její věrohodnosti, bylo pro Kongres mnohem snazší urychleně přijmout Tonkinskou rezoluci, která v podstatě uvolnila vládě ruce k rozpoutání vietnamské války. Myslím, že je to velmi zřejmý projev jednoty a podpory celé země za politikou a postupem prezidenta v Jižním Vietnamu a zejména kroků, které byly podniknuty jako odpověď na útok na náš torpédoborec. V tu chvíli se stala fakta vedlejší. V případě zpravodajství deníku Washington Post, ptal jsem se o více než tři dekády po události, jestli někdy někdy vzali zpět své zprávy o událostech v Tonkinském zálivu. Kontaktoval jsem je a setkal jsem se s mužem, který byl hlavním zahraničním dopisovatelem v té době, Murrey Marderem, a zeptal jsem se: Pane Marder, učinil Washington Post někdy revokaci svých klamavých zpráv z Tonkinského zálivu? Odpověděl mi: Ujišťuji vás, že se to nikdy nestalo. Nikdy jsme nevzali nic zpět. Když jsem se zeptal proč, odpověď byla, kdyby média vzala zpět své zprávy z Tonkinského zálivu, musela by revokovat své zpravodajství v podstatě celé války ve Vietnamu. O několik desetiletí později, prezident Bush s naprostou jistotou tvrdil, že v Iráku jsou zbraně hromadného ničení a že mu to výzvědné služby jasně potvrdily, přitom to vůbec nebyla pravda. Ministr zahraničí Powell vás seznámí s informacemi a zpravodajstvím o nelegálních zbraňových systémech v Iráku, jeho pokusech ukrýt je před mezinárodními inspektory a jeho napojení na teroristické skupiny. Neschopnost amerických médií prověřovat vládní informace dosáhla nových výšin, když v předvečer války vystoupil všeobecně respektovaný ministr zahraničí Colin Powell v OSN, aby přednesl referát o zbraních hromadného ničení v Iráku. Úmysly Saddáma Husajna se nikdy nezměnily. Řízené střely nevyvíjí kvůli obraně. Jsou to střely určené k získání moci a jako hrozba, které mohou nést chemické, biologické, a pokud to dopustíme, jaderné hlavice. Ministr zahraničí Powell představil bezpečnostnímu výboru OSN dosud nejpřesvědčivější důkazy administrativy. Po projevu Colina Powella v OSN se okamžitě v americkém tisku strhla vlna nadšení. Uzavřel dnes podle vás Colin Powell celou věc, pro kohokoliv, kdo mohl ještě věcně přemýšlet, jak se rozhodnout? Myslím, že pro každého, kdo se zabývá celou situací, celou věc uzavřel. Tento nezvratný, nepopiratelný, nevyvratitelný důkaz dnes. Colin Powell dnes skvělým způsobem přednesl skutečné důkazy. Colin Powell byl dnes vynikající. Strhující výstup. Bylo to naprosto přesvědčivé. Myslím, že teď už nikdo nemůže nepodpořit tuto věc. Předvedl úžasnou prezentaci. Myslím, že udělal skvělý krok k účelu odzbrojení. Bylo to drtivé, naprosto ohromující. Ohromná spousta důkazů. Bod po bodu zaplavil všechny posluchače fakty. Je to konec přešlapování. Amerika to dala jasně najevo. Powellův projev dal věci do pohybu. Podle mě je to hotová věc. V té době ale bylo stále možné analyzovat a vyvrátit, co říkal. Zatímco britský tisk a další zahraniční média začaly okamžitě vznášet oprávněné otázky ke správnosti Powellovi prezentace, americké sdělovací prostředky se prakticky vůbec nezabývaly faktickou stránkou jeho projevu a byly téměř jednohlasné v jeho chvále. Dokonce i údajně protiválečný list New York Times otiskl příští den úvodník, že Colin Powell konkrétně dokázal, že případ je jasný. Nedílnou součástí koloběhu válečné propagandy je sebeobhajoba sdělovacích prostředků, že nikdo nemohl v té době vědět, že vládní činitelé lhali o důvodech války, a přitom to v té době bylo známo a řečeno mnoha lidmi, kterým ale nedovolili z většiny vystoupit v médiích. Jedním z těchto kritiků byl Phil Donahue na MSNBC, jeden z mála televizních osobností mezi komentátory, který trvale zpochybňoval oficiální argumenty Washingtonu. Najednou se všichni shodují, jaký úděsný Hitler to je. Ale byli jsme všichni zticha, když to dělal. Byl to náš bastard. A teď tam najednou posíláme naše syny a dcery do války, aby to napravili. Zdá se mi to dost účelové. Navzdory vysoké sledovanosti na MSNBC, televize jeho pořad nečekaně zrušila, tři týdny před začátkem války. Phil Donahue byl protiválečný hlas na MSNBC, na jednom z hlavních kanálů. V interní zprávě, který unikla z televize po zrušení jeho pořadu se to uvádí naprosto jasně: Nechceme aby byl tváří NBC v době, kdy jdou Spojené státy do války. Do naší televize se s ním dostávají protiválečné postoje. Američané by měli vědět, že prostě neexistuje důvod k této válce. Neexistuje důkaz, že v té zemi je ještě vůbec nějaká zbraň. Novináři, příliš mnoho z nich, někteří dost jednoznačně, říkají, že vidí svůj úkol v podpoře válečného úsilí a pokud si stanovíte cíl takto, tak snadno začnete potlačovat zprávy, které můžou být důležité, přesné, ale nemusí příliš napomáhat válečnému úsilí. Člověka jako jen on nemůžeme potřebovat, vystavili bychom se zbytečné kritice, že nejsme patrioti. Bylo by potom těžké udržet krok s FOX nebo CNN, kteří mají plnou pusu vlastenectví. A obecně se média velmi bojí nejen tlaku vlády, ale i inzerentů, kritiky čtenářů, posluchačů a diváků: Naši vojáci jdou do boje. Musíte jejich věc podpořit, ne klást těžké otázky. Zdá se mi, že to, co by měli vlastenci dělat, když jsou životy Američanů v sázce a Američané umírají, je sjednotit se za vojáky, dokud nezvítězíme. V tomto pořadu, Buchanan a tisk, vedeme debatu aspoň osm měsíců o této invazi, ale teď když začíná válka, debata končí. Myslím že jednota, Bille, je nezbytná v tomto čase, aspoň když začnou znít zbraně. Je to velice účinný způsob, alespoň v krátkém období, říct: Podívejte, musíte podporovat vojáky. Zabíjíte vojáky! A to je pokus spojit podporu vojáků s podporou politiky prezidenta. Až začne válka se Saddámem, očekáváme, že každý Američan bude podporovat naši armádu, kdo má jiný názor, ať radši drží hubu. Kromě Phila Donahue, mnoho dalších novinářů bylo umlčeno za překročení mýtické čáry známé jako objektivita. Dnešního dne NBC News vyhodila novináře Petera Arnetta za účast v rozhovoru Irácké státní televize. Arnett kritizoval Americkou válečnou přípravu a řekl, že jeho reportáže o civilních obětech a odporu Iráčanů povzbuzovali protiválečné protestanty v Americe. Pokud jste pro válku, jste objektivní, ale pokud jste proti válce, jste zaujatý. Televizní moderátor často nebude ani trochu kritizován za podporu války, ale ani se mu nesní, aby mohl říct něco proti válce. Přemýšlel jsem, co vhodného bych mohl říct při události jako je tato a asi to nejlepší co lze říct je něco co napsal Shakespeare v Jindřichovi V., „Nadělejte spoušť a vypusťte lítici války.“ Tímto zkresleným způsobem uvažují dnešní média. Dokonce i v CNN, kterou mnozí považují za liberální televizní stanici, vydal její ředitel Walter Isaacson nařízení, na podzim 2001, kdy rakety dopadaly na Afghánistán, kterým sděloval moderátorům a reportérům, kdykoliv ukazujete záběry umírajících lidí v Afghánistánu, musíte připomenout americkým divákům, že se tak děje v důsledku událostí 11. září, jako kdyby na to mohl někdo zapomenout. Hovořili jsme s několika lidmi, kteří nám řekli, že jejich přátelé a příbuzní tam zemřeli při bombardování jako civilní oběti. Nic Robertson, CNN, Kandahár, Afghánistán. Rádi bychom vás upozornili, tak jako to obvykle děláme při těchto zprávách z Talibanem ovládaného Afghánistánu, že tyto zprávy jsou pouze jednou stranou mince. Tyto zásahy amerických jednotek, o nichž mluvil Nic Robertson, jsou odpovědí na teroristický útok, při kterém zahynulo více než 5 000 nevinných lidí na území Spojených států. Reportáž o Talibanu doplňujeme živými záběry z úklidu trosek z dolního Manhattanu, Ground Zero, které probíhají nepřetržitě. 5 000 lidí zde bylo zabito v úterý 11. září, jejich největší zločin jako civilistů? Šli ten den do práce. Přitom známe statistiky, podle odhadů, které jsou známé, že více civilistů zahynulo při bombardování Afghánistánu než při atentátu na dvojčata v New Yorku. Morální námitky, které mohly být vzneseny k zabíjení civilistů ve jménu odplaty za 11. září byly potlačeny frází „válka proti terorismu“, kterou používal Bílý dům, Kongres a také sdělovací prostředky. Volný tok informací dále zablokovala kampaň vedená proti lidem, kteří vystoupili proti válce. Mezi nimi je skupina zvaná Code Pink vedená Medeou Benjamin, která sympatizuje s teroristy a obdivuje diktátory. Krajně levicové živly v Americe jsou destruktivní silou a je třeba proti nim zakročit. Někteří Američané bohužel nemají zájem na vítězství a přesto chtějí, abychom jim uvěřili, že jsou vlastenci. Těmi nejsou. Nazvat prezidenta hlupákem, který ničemu nerozumí? Skvělé, můžete si podat ruce s Danny Gloverem a Susan Sarandon, skvěle se k sobě hodíte. Být obráncem trýznitele, vraha a diktátora, který použil chemické zbraně proti vlastním lidem, to je pozoruhodné, ale je to dlouhá tradice v Demokratické straně. Nic nedejte na pacifisty a levicové rockery, svých 15 minut slávy si už užili. Tito lidé jsou v podstatě zbyteční. Jsou reflexivně proti válce, je to zásadová pozice, ale je to špatná pozice a nemůžete je brát vážně jako rozhodující hlas. Hovoříme o miliónech zbytečných lidí. Ve fungující demokracii musí být volný tok informací uvnitř státu, Nemůžete je blokovat a nemůžete s nimi manipulovat. Zatímco novináři v médiích téměř neupozorňovali, v době, kdy to bylo aktuální, na neschopnost médií poskytovat potřebné informace a skutečnou diskuzi, opakovaně poukazovali na své vlastní chyby, po tom, co byly války zahájeny. V průběhu této války se v médiích často ozývala chytlavá prohlášení: Jsme ve válce. Svět se změnil. Museli jsme držet naší zemi palce, do určité míry. Někam se nám ale vytratilo kritické zhodnocení kam jsme se tím dostali. Lidé od novin o okupaci nikdy nepřemýšleli. Prostě nás to nenapadlo. Nebyli jsme dost chytří. Museli bychom plavat proti proudu. A dostali byste nálepku intelektuálů, kteří se zabývají nějakými podivnými věcmi, přitom jsou to zlí proti dobrým. Ano, negativista. Média postupně v čase upozorní na lži kolem Tonkinského zálivu nebo zbraních hromadného ničení v Iráku Musím s politováním přiznat, že televize, a do jisté míry i moje stanice, jsme byli zastrašováni administrativou a jejich pěšáky z FoxNews. Měli jsme více pochybovat. Ale nic z toho nevrátí život lidem, kteří zemřeli. Těm, kteří byli zabiti ve vlastní zemi nebo které tam poslal zabíjet prezident Spojených států. Je hezké, že můžeme říct, systém zafungoval a pravda vyšla najevo. Ale pro ty mrtvé už je příliš pozdě. Drazí spoluobčané, v této chvíli americké a koaliční jednotky zahajují vojenskou operaci, jejíž cílem je odzbrojit Irák, osvobodit jeho lid a ochránit svět před vážným nebezpečím. Plánem je bombardovat hlavní město. Je tam, cituji, naprostý chaos. Toto bude kampaň jako žádná jiná v historii. Čelný představitel irácké armády. Bang, bang, bang, bang, bang. Když je získáno veřejné mínění a konečně vypukne válka, sdělovací prostředky přestanou přinášet zprávy o důvodech pro válku a obrátí svou pozornost na válku samotnou. Jakmile americký prezident rozhodne o vstupu do války, stává se válka produktem. Zejména na začátku války, zpravodajství o válce vypadá mnohem více jako reklama na válku. Ovlivňování podstaty válečného zpravodajství bylo prioritou každé administrativy od války ve Vietnamu, od kdy je tradováno, že to byl právě jeho negativní mediální obraz, který obrátil americký lid proti válce a urychlil stažení americké armády. Od té doby, a s novou naléhavostí od války v Perském zálivu v roce 1991, začal Pentagon stále sofistikovaněji ovlivňovat mediální obraz války. Ministr obrany Dick Cheney v té době o důležitosti veřejného mínění během první války v Iráku poznamenal: Upřímně, díval jsem se na to jako na problém, který je potřeba vyřešit. Význam informací byl mimořádně důležitý. Neměl jsem tolik důvěry, abych to mohl nechat na tisku. Invaze do Grenady a invaze do Panamy v letech 1983 a 1989, a první válka v Perském zálivu v lednu 1991, měly podobu televizní show, jejímž producentem byl Pentagon. V případě války v Perském zálivu rozhodovali, které záběry budou poskytnuty televizním stanicím. Pořádali nepřetržité briefingy, přičemž využili vzrůstající význam kabelové televize. Pojmenovali to operace Pouštní bouře. Blesková zpráva z nyní oficiálně nazývané operace Pouštní bouře Dobrý večer, operace Pouštní bouře zuří dál. Bylo to všechno důkladně promyšleno, byla to éru manipulace válečného zpravodajství pohledem americké vlády. Invaze do Iráku v roce 2003 ovšem odstartovala zcela novou éru. Desítky amerických zpravodajů se připojily k americkým jednotkám v Kuvajtu, Snahou Pentagonu je zajistit případnému tažení do Iráku, jak to Pentagon nazývá, příznivý mediální obraz. Změnu také doznalo armádní operační středisko v Kataru. Byl povolán hollywoodský architekt, aby navrhl zasedací místnost pro oficiální tiskové konference v ceně 200 tisíc dolarů. S tím souvisí i nezřízený obdiv k technické vyspělosti Pentagonu. Skoro jsem se zamiloval do F-18 Super Hornet, je to opravdu všestranné letadlo. Musím se přiznat, že nejraději mám A-10 Warthog. Miluju prasata. Dnes ve 4 hodiny ráno odstartovaly první tři letouny a i když jste od nich 100 metrů když startují, slyšíte je v botách a cítíte v břichu. Vliv Pentagonu na válečné zpravodajství se projevil i v tom, jak se média zaměřovala na technickou dokonalost posledních zbraní. Neměli by použít nějaký větší kalibr? Co třeba MOAB? Matku všech bomb? Pár sekaček na kytičky, přece nezůstaneme jen u pár řízených střel. Nejnovější, největší, nejhroznější americká bomba. Rozdrtíme je 2 000 librovými bombami a potom nastoupí pěchota. 2 000 librové bomby na obydlená území? Ale jistě. Držím v ruce model neviditelné stíhačky F117, která provedla zmiňované útoky. Jak tuhle věc řídíte, asi nějakou pákou, že? Ano, oba máme řídící páku a vlevo ovládáme tah motoru. Každou válku vychvalují americké sdělovací prostředky špičkovou úroveň techniky určenou k zabíjení, od dnešní doby až k válce ve Vietnamu. Bombardéry B – 57, Britové jim říkají tryskáče z Canberry. V této válce ve Vietnamu prokazují vysokou účinnost při střemhlavých útocích na jednotky Vietkongu v džungli za Danangem. Plukovníku, jaký je náš dnešní bojový úkol? Naším cílem, pane, je vyhledat tábor Vietkongu asi 100 kilometrů jižně odtud a pokus se jej zneškodnit. Plukovník mi právě oznámil, že se blížíme k cíli. 1-2-3-4 svrhli jsme bomby, v ohromném přetížení vybíráme střemhlavý let. Teď už vím čím si musí projít astronauti. Nuže, plukovníku. Proběhlo to celkem hladce. Je to už způsob adorace, skoro to vypadá jako uctívání bohů z oceli. To je JD. Je to 2 000 librová bomba, která je neomylně přesná a je to ta věc, díky níž jsme byli v Afghánistánu a budeme v tomto dalším konfliktu děsivě přesní, děsivě precizní a děsivě ničiví. Navzdory tomu, že americká armáda používá stále důmyslnější techniku, vyvíjí takzvané „chytré bomby“ a další systémy přesného navádění, počty civilních obětí dnes několikanásobně přesahují vojenské ztráty, hrozivé počty obětí, které od první světové války stále stoupají. 10% obětí první světové války tvořili civilisté. Ve druhé světové válce počet civilních obětí vzrostl na 50%. Ve vietnamské válce tvořili civilisté 70% obětí. Ve válce v Iráku tvořili civilisté 90% všech obětí. Toto je začátek kampaně „Šok a hrůza“, která jak řekl jeden z velitelů, bude dotažena do úplného konce. Byla to dechberoucí ukázka palebné síly. Je v tom určitá neosobní lhostejnost k tomu, co se děje na druhé straně amerických zbraní. Operátor zbraňových systémů s volacím znakem „Oasis“ na palubě letadla sám zemi ani cíl nikdy nespatří. Letiště je pro něj pouze zrnitým obrázek na radaru. Další záludnou vlastností válečné propagandy, jak zkresluje skutečnost. Protože Spojené státy mají přístup ke špičkové vojenské technice, tak masakrování lidí z letadla letícího v 10 kilometrech z moderních zbraní je jakoby etické, zatímco když se někdo opásá výbušninou a odpálí se v davu, tak je tomu přesně naopak. Přesnost navádění a úsilí, které se věnuje tomu, aby byly zasaženy pouze konkrétní cíle a jiné cíle zasaženy nebyly, je tak ohromující, že to nemá ve světě obdoby. Ta pozornost, jaké je tomu věnována, ta humánnost, kterou to má. Musí být zaručeno zničení vojenských cílů, ale takovým způsobem a směrem a zvolenou zbraní, která je adekvátní na konkrétní cíl. Zbraně, které máme dnes k dispozici dosahují přesnosti, o jaké se nikomu ani nesnilo. V rámci vstřícného přístupu vůči médiím se Ministerstvu obrany také daří ovlivňovat podobu válečného zpravodajství. Jeho vliv ještě posílilo, když umístil novináře přímo k bojovým útvarům. Pentagon přísně kontroloval média během války v Perském zálivu v roce 1991, když omezil prostor, kam mohli reportéři jít a umožnil přístup jen několika novinářům. Tentokrát Pentagon otočil, poté co přes 230 novinářů prošlo speciálním výcvikovým táborem, nabídl Pentagon více než 500 zástupcům médií, aby doprovázeli americké bojové jednotky do války. Navzdory široce oceňované realističnosti vojenského zpravodajství, strategie doprovodných reportérů otevřela nové otázky, zda jsou váleční zpravodajové schopni zprostředkovat vyvážený obraz skutečnosti. Místo aby si udrželi odstup, armáda je k sobě přivinula a zadusila, oni sami se na tom podíleli. Stovky novinářů byly přiděleny k jednotkám námořní pěchoty, letectva a armády. Stali se svým způsobem součástí invazního aparátu. K lidem, na které dopadaly bomby, ale žádní reportéři přiděleni nebyli, všichni totiž stáli na druhé straně. Minulou noc tu byla neuvěřitelná světelná show, prostě ohromná. Bylo to pohled útočníků, který ukazovala většina reportáží. Byl to postupný proces poznávání se a získávání důvěry, oni mi mohl plně věřit, nikdy bych nenarušil jejich cíle, čímž bysme se mohli dostat pod palbu. Lidé, kteří pracovali jako korespondenti největších televizních stanic se vyjadřovali zcela otevřeně o blízkých vztazích s americkými vojáky. Řada našich zpravodajů působí u našich jednotek v této oblasti. Navázal velmi blízké vztahy s vojáky, se kterými cestuje. Korespondenti prohlašovali: Víte, udělal bych pro ně cokoliv, oni by cokoliv udělali pro mě. Celé to bylo kamarádské. Kolem nás byli vyzbrojení vojáci a byli odhodlaní nás chránit, protože říkali, vy z nás doma děláte hvězdy, takže vás musíme chránit. To je sice hezké, ale ale nemá to nic společného s nezávislou žurnalistikou, kterou potřebujeme právě nejvíc během války. Byl to velmi lstivý tah Pentagonu, který řekl: Chcete přístup, tady máte spoustu prostoru. Pochybuji, že v konfliktu tohoto typu někdy bylo tolik reportáží svobodného tisku, jako jste teď svědky. Přidělení novinářů k vojenským jednotkám byla jen nová variace staré hry a tou byla a je válečná propaganda. Chvála umístění novinářů u jednotek jako krok vpřed k vyváženému zpravodajství z války, často vyvolával srovnání se zpravodajstvím z války ve Vietnamu. Po skončení války ve Vietnamu se zrodil mýtus o drsných reportážích, které Američanům u televizních obrazovek odhalovaly celou brutalitu války. Lidé se k tomu často vracejí jako určité normě, která by se měla znovu objevit nebo napodobit. Takto vypadá válka ve Vietnamu. Existovaly i mimořádné reportáže, ale byla to jen výjimka. Takže jsme viděli americké vojáky zapalující chatrče ve vesnici, odkud udělal reportáž Morley Safer ze CBS. Lidé to dodnes zmiňují, protože to bylo neobvyklé. Ve skutečnosti jen velmi malá část nesmírné zrůdnosti té války se dostala na obrazovky, obzvlášť když za to lidské utrpení je zodpovědná americká vláda. V tom smyslu je největší televizní tabu ukázat zblízka, explicitně z lidské blízkosti co obnáší, když bomby, rakety a miny, zaplacené z peněz amerických daňových poplatníků, dělají to, k čemu jsou vyrobeny, což je zabíjení a mrzačení. Vím že je tu velká obava, myslím, že je to součást vietnamského syndromu. Vietnamský syndrom, který zmínil prezident Reagan, je odkaz na pokus Američanů zapomenout na jejich nejméně populární válku. Toto nebude další Vietnam. Naše jednotky dostanou nejlepší možnou podporu na celém světě a nikdo po nich nebude chtít, aby bojovaly s jednou rukou svázanou za zády. Jako dříve prezident Reagan, prezident George H.W. Bush měl v úmyslu během první války v zálivu zbavit národního ducha tak zvaného vietnamského syndromu, všeobecného mínění po krvavé a táhnoucí se válce ve Vietnamu, že americká veřejnost není ochotná jít války, pokud není zaručené rychlé, snadné a přesvědčivé vítězství. Přesné zbraně a strategické užití vzdušných sil pomohlo Pentagonu k obrovsky akceschopnému vítězství války v zálivu, což pomohlo zbavit se dědictví Vietnamu. Amerika dnes může být hrdá a s Boží pomocí snad odkopneme vietnamský syndrom jednou pro vždy. Děkuji vám. Je zde představa, že veřejnost nechce podporovat velké vojenské akce, protože lidé se stali příliš citliví na počet amerických obětí. Ve skutečnosti, když se podíváte na průběhy veřejného mínění, na začátku vždy existuje opravdová ochota bez výjimky podporovat válku. Veřejná podpora druhé světové války nikdy neklesla pod 77%, podle průzkumů veřejného mínění. Ale během války ve Vietnamu, veřejná podpora spadla na 30% a během několika let okupace Iráku spadla veřejná podpora na téměř 30% americké populace. Takže v čem je rozdíl? V případě druhé světové války, veřejnost nikdy necítila, že by ta válka byla založena na podvodu. Ale když se ukáže, že válka nebude rychle vyhrána a že válka byla založena na podvodech, potom se lidé postavili proti válce. Takže nejdříve je potřeba přesvědčit veřejnost, že útok je nutný. Potom, když už válka probíhá, musí být stažení podáno jako nepřijatelná možnost. Stažení všech amerických jednotek z Vietnamu by byla katastrofa. Ať si nikdo ani na chvíli nemyslí, že ústup z Vietnamu tento konflikt ukončí. Dokud jsem prezident tak neodejdeme, byla by to obrovská chyba. Naši spojenci by ztratili důvěru v Ameriku. Ústup by těžce poškodil naši prestiž. Jakýkoliv náznak, že se chystáme předčasně odejít by pouze povzbudil teroristy. Stažení amerických vojsk z Vietnamu by bylo vítězstvím komunistů, vítězstvím obrovských rozměrů a vedlo by ke třetí světové válce. Pokud tento malý národ padne a neudrží si svou nezávislost, jaký osud asi potká další malé národy. Nepřineslo by to mír. Přineslo by to další válku. Mnoho propagandistických frází se stane charakteristickým rysem těch, kteří tu válku vyvolali. Strana FD Roosevelta a strana Harry Trumana se stala stranou zbabělého ústupu. Americký lid na kapitulaci nepřistoupí. Zbabělci ustupují. Zastávají politiku zbabělého ústupu. To je známý postup té strany, zbabělý ústup. Pokud teď zbaběle ustoupíme. My neustoupíme. Ústup. Ústup. My neustoupíme. Ústup. Ústup, ústup, jak odpovíte? Budeme držet kurz. Musíme držet kurz. Držíme kurz. Budeme držet kurz. Nebudeme zbaběle ustupovat, dokud sedím v oválné pracovně. Vše co musí prezident udělat je začít válku a uplatňovat tyto argumenty, pak už ji nezastavíte. To je stimul, aby lhali, klamali, manipulovali, dostatečně na to, aby válka začala a potom je před nimi dlouhá cesta bez jakékoliv podstatné námitky, která by říkala, že válka musí hned skončit. Když žádal veřejnou podporu pro svou mírovou politiku, pan Nixon řekl, nepřítel nemůže porazit nebo pokořit Spojené státy. To mohou udělat pouze Američané, řekl. Míroví aktivisté vyšli ven. Voják a státník potřebuje a vítá upřímnou a odpovědnou pomoc svědomitých Američanů. Ale potřebují mnohem více rozum než emoce. Musí mít praktické řešení a ne směs přání a falešných nadějí, jakkoliv dobře míněné mohou jejich záměry být. Musí to být řešení, které se nedomáhá kapitulace nebo zbabělého ústupu. Tyto představy mohou vyvolat noční můru třetí světové války a mnohem většího konflikt v budoucnu. Během války ve Vietnamu ukazovaly průzkumy veřejného mínění už po několika letech, na začátku 70.let, že většina Američanů vnímala válku negativně, dokonce jako nemorální a přesto válka pokračovala, protože už byla v pohybu. Viceprezident Agnew se dnes zaměřil na, jak je označil, profesionální pesimisty. Většina z nich, vysvětlil viceprezident ke shromáždění republikánů v Kalifornii, jsou Demokraté, podobně laděné projevy pronesl k republikánům během celé cesty. Ve Spojených státech máme dnes výjimečnou úrodu žvanivých nabobů negativizmu. To stejné se dělo během okupace Iráku. Prezident a já nemůžeme zabránit tomu, aby určití politici ztratili paměť nebo jejich tvář, ale nebudeme nečinně přihlížet, jak přepisují historii. A to je dost zákeřný postup, protože často ti, kteří jsou proti válce, prostě nejsou bráni v úvahu. Kongresman John Murtha,první veterán z války ve Vietnamu v kongresu, muž, který získal bronzovou hvězdu a dvě purpurová srdce, zadržoval slzy, když mluvil o své změně postoje. Je čas poslat je domů. Udělali vše co mohli. Armáda udělala vše co mohla. Tato válka byla v mnoha směrech chybná úplně od začátku, nejenže zpravodajství bylo špatné, způsob jak rozmístili vojáky, udělalo se tam mnoho chyb. Nezaslouží si, aby dál museli trpět. Jsou z nich terče. Jako původně příznivec války a někdo známý jako jestřáb, militarista v kongresu, John Murtha, navzdory jeho vyznamenáním, nebyl brán příliš vážně. Tenhle člověk už dost dávno ztratil aspoň mlhavou představu co se ve světě děje, to prohlášení je naivita sama, a z toho člověka to jen tryská. Jeho doporučení stáhnout vojáky, televizní komentátoři úplně znevážili. Kongresman za Pensylvánii John Murtha… zase jednou připomínal smrtku s kosou, když mluvil o válce s terorismem. Murtha vede psychologickou operaci proti jeho vlastním lidem a proti jeho armádě. Jako veterán, považuji za svou povinnost bránit ty, kteří brání Ameriku, proti opakovaným veřejným útokům politika, který se nestará o nic jiného než svůj osobní a politický prospěch, místo o prospěch Američanů na bojišti. Když se ale podíváte na průzkumy veřejného mínění, většina Američanů s ním byla v tomto zajedno. Chodím kolem hřbitova v Arlingtonu, každý den, a viceprezident kritizuje demokraty, řeknu vám tohle. Na těch náhrobcích není Demokrat nebo Republikán, je tam Američan. A většina analýz srovnávající veřejné mínění s tím, co média obhajují ve svých komentářích, ukáže, že sdělovací prostředky jsou pozadu za celou společností. V únoru 1968 provedl Boston Globe průzkum 39 hlavních deníků v USA. Nenašli jediné noviny, které by podporovaly odchod amerických vojáků z Vietnamu. A i když se protesty požadující odchod stanou příliš hlasitými a nelze je ignorovat, přijdou politici s řešením, které má válku ukončit, ale ve skutečnosti ji ještě prodlouží. V případě Nixonovy administrativy to byla tzv. Vietnamizace, která ve jménu ukončení války ji dále eskalovala. V předchozí administrativě jsme válku ve Vietnamu amerikanizovali. Tato administrativa chce vietnamizací dosáhnout míru. Je to prosté, když válka doma ztratila na oblibě, stáhneme část vojáků a válečné břemeno přesuneme na spojence uvnitř té země. Představitelé Bílého domu říkají, že je evidentní, že Jižní Vietnam to budou muset zvládnout sám. Probíhá to tak, že se použije více vzdušných sil, vojáci se začnou stahovat a začne výcvik Vietnamců, aby zabíjeli jiné Vietnamce. A o pár desítek let později je to v podstatě cíl administrativy George W. Bushe. Naši strategii lze shrnout takto. Jakmile se Iráčané vzchopí, my odejdeme. Mluvit o přesunutí válečného břemena v boji s povstalci na ramena Iráčanů samotných je pro prezidenta docela lákavé, protože to je způsob jak lidem ve Spojených státech říct: Vždyť odtamtud odcházíme, je to jen otázka času. Nesedí tu jediný člověk, který by s vámi souhlasil, že jsme zabředli do bažiny a nikdy se z ní nedostaneme. Pozornost médií a politiků na slovní spojení s bažinou je dobrý příklad toho, jak lze celý problém zúžit na jedinou věc. Kritika by mohla být, že jste v situaci, ze které neexistuje dobrá cesta jak se vymanit. Potom to slovo by na to očividně nebylo vhodné. Mluvit o zabřednutí v bažině se pak zdá jako pozitivní podnět debaty, protože pak můžeme diskutovat, jestli se válka vlastně vyvíjí dobře. Nacházíme se, zdá se, v neřešitelné bažině. To hrozné slovo bažina. Možná jsme, zdá se, tak nějak v bažině. Zabřednutí v bažině je druh falešné kritiky, protože říká, je tu jediný problém, co válka znamená pro Spojené státy. Můžeme tu válku vyhrát? Vítězíme v Iráku? Chcete aby Spojené státy vyhrály v Iráku? Nemůžu říct, kdo prohrává a kdo vyhrává. Myslíte si že teď v Iráku vyhráváme? Nevyhráváme ale ani neprohráváme. Prohráváme. Vyhráváme. Vyhráváte tuto válku? To vám nemůžu říct. Velký problém médií je, že se dívají na válku pohledem Američanů, pohledem okupantů, místo pohledu těch, kteří nesou největší lidskou zátěž té války. Byli jsme příliš často zklamáni optimismem amerických představitelů jak ve Vietnamu tak ve Washingtonu, abychom dál věřili že spatříme sluneční paprsky, které oni vidí i v těch nejčernějších mracích. Počátkem roku 1968 sdělil Walter Cronkite divákům CBS, že se válka nedá vyhrát. Dnes je téměř jisté, že krvavý vietnamský konflikt skončí patem. Toto prohlášení bylo okamžitě, a s odstupem ještě více, označeno za předzvěst obratu veřejného mínění, Lyndon Johnson údajně po prohlášení Cronkita řekl, „Ztratil jsem střední třídu v Americe“, je to často uváděno nejen jako bod zlomu, ale zároveň jako určitý morální manifest novinářské obce. Souhlasím s tím pouze částečně. Bylo to přiznání, že Spojené státy, navzdory oficiálním prohlášením Washingtonu, ve Vietnamu nevyhrávají a nemůžou vyhrát. Nikdo ale veřejně neřekl, že ta válka byla špatná. Problém vidím v tom, že kritici odsuzují válku, protože se nedá vyhrát. Odpověď na to je, dobře, ale my vám ukážeme, že se vyhrát dá, nebo že vyhrajeme další válku. Ta kritika nezpochybňuje oprávněnost vojenské expanze nebo imperialismu. Hlubší kritika říká, ať už vyhrajete nebo ne, impérium udržované, v tomto případě ne bajonety, ale řízenými střelami, to není přijatelné. V posledních padesáti letech jsme se stali svědky celé vlny amerických vojenských intervencí, bombardování, invazí a dlouhodobých okupací, podniknuté, jak se nám tvrdí, s nejšlechetnějšími úmysly. Svými životy je zaplatili tisíce mladých Američanů a bezpočet dalších lidí po celém světě. Scénáře jednotlivých válek se neustále opakují. Stejné postupy se uplatňují při současné americké okupaci Iráku, pohled se zaměřuje na další země jako Írán, a v budoucnosti se bude opakovat až do té míry, že už nebudeme vědět, jak to bylo s těmi válkami v minulosti. Média všeobecně propagují myšlenku, že rozhodnutí o zahraniční politice jsou záležitostí prezidenta. Ten muž v oválné pracovně má přístup ke všem informacím, ví co má dělat, je vrchní velitel, americký lid v této hře nehraje a ani by neměl hrát žádnou roli, protože nemá dostatečné znalosti ani schopnosti, aby dokázal reagovat na skutečnou situaci. Tak tomu bylo během války ve Vietnamu. a stejně tak v těch dalších. V Kongresu se našli lidé, kteří proti tomu vystoupili a média je jednoduše odsunula do pozadí, i když ze zpětného pohledu, možná právě proto, že ve zpětném pohledu, měli pravdu, zatímco obecný názor a prezident se mýlili. Jakkoliv složitá tato volba může být, někteří z nás by měli vybídnout ke zdrženlivosti. 14. září 2001 udělil Kongres prezidentu Bushovi všeobecnou pravomoc použít vojenskou sílu k odvetě za teroristické útoky z 11. září V naší zemi zavládl smutek. Někteří z nás musí říct, zastavme se na chvíli, aspoň na chvilku. Hlasování v Senátu skončilo 98 : 0 pro, ve Sněmovně reprezentantů 420 : 1 pro. A zvážit dopady našich dnešních kroků, aby se to celé nevymklo kontrole. Kalifornská poslankyně Barbara Lee jako jediná hlasovala proti udělení autority prezidentovi. Abychom se našimi činy sami nestali zlem, které odsuzujeme. Děkuji a vzdávám se zbytku svého času. Čas pro vystoupení vypršel. A je to obvyklý motiv v posledních padesáti letech, že lidé ve své době označovaní za podivíny a solitéry stojící mimo hlavní názorové proudy, rozpoznali historičnost okamžiku. Prý musíme podporovat svého prezidenta, od kdy musíme podporovat svého prezidenta, a měli bychom ho podporovat, když navrhuje protiústavní zákon? V srpnu 1964 byl Wayne Morse jedním ze dvou senátorů, kteří hlasovali proti Tonkinské rezoluci, opravňující použití vojenské síly ve Vietnamu. Nejlepším příkladem je Wayne Morse, senátor za Oregon, který byl na začátku roku 1964 v Kongresu hlasem opozice. Senátor Morse se vymykal v tom, že zpochybnil samotné právo americké vlády zavléct zemi do války ve Vietnamu. Tvrdil, že je na americkém lidu, aby formuloval zahraniční politiku. Senátore, Ústava dává prezidentovi Spojených států veškerou zodpovědnost za vedení zahraniční politiky. Nemůžete se více mýlit. Nemohl jste říct více právně chatrný výrok, než jaký jste právě řekl. To je mnohokrát opakovaná klamná představa, že zahraniční politika patří prezidentovi Spojených států. A komu tedy náleží, Senátore? Patří americkému lidu, otcové Ústavy to formulovali zcela jasně. A jaká je tedy v tomto odpovědnost prezidenta? Říkám, že podle Ústavy, vše co prezident má být je být správce zahraniční politiky občanů. To je jeho výsadní právo a já důrazně žádám, aby americkým občanům byla předkládána fakta o zahraniční politice. Sám víte Senátore, že americký lid nemůže formulovat a vykonávat zahraniční politiku. Jste člověk slabé víry v demokracii, když dokážete něco takového říct. Já mám plnou důvěru ve schopnost amerických občanů vyložit fakta, pokud jim je poskytnete, já vytýkám mé vládě, že americkým občanům nepředkládáme fakta. A to je způsob víry v demokracii, která není v módě mezi mediálními společnostmi ve Washingtonu a mocenskou elitou v hlavním městě, přitom je to správný výklad Ústavy a dobrá definice demokracie. Nezávislý novinář I. F. Stone řekl, všechny vlády lžou a ničemu co tvrdí se nemá věřit. Stone tím ale neházel všechny vlády do jednoho pytle a neříkal, že vlády lžou neustále, ale snažil se říct, že bychom neměli věřit, že co řekne vláda je automaticky pravdivé. Zejména naše vlastní vláda, protože máme odpovědnost jít pod povrch, ztráty na lidských životech ve válkách, následky militaristické politiky, to co Martin Luther King nazýval šílenstvím militarismu, ustanou jedině když většina lidí prohlédne podvody, které vedou ke krveprolití a lidskému utrpení. Pokud toto pochopíme, můžeme změnit směr událostí v této zemi. Nebude to ale jednoduché a bude to vyžadovat věnovat se hledání pravdy. Dr. Martin Luther King: Jsou chvíle, kdy se mlčení rovná zradě a tento čas nastal právě teď. Ani když svědomí zoufale volá po pravdě, není snadné vystoupit proti politice vlády vlastní země, zejména v čase války. Ale vím, že už nikdy bych nemohl pozvednout hlas proti násilí na utlačovaných obyvatelích ghett, kdybych nevystoupil proti největšímu obchodníku s násilím v dnešním světě, mé vlastní vládě. Co si asi myslí, když na nich zkoušíme naše nejnovější zbraně? Tak jako Němci testovali nové látky a mučení v koncentračních táborech v Evropě. Naše vztahy jsou v troskách, zůstala zahořklost. Setkáváme se s hlubokou, ale pochopitelnou nedůvěrou, hovořím za ně, abych vysvětlil tuto ztrátu důvěry ve slova Západu a zejména nedůvěru v úmysly Spojených států. Svět nyní žádá od Ameriky zralost, které ale nemusíme být schopni dosáhnout. Tento způsob zachovávání rozdílů není spravedlivý. Národ, který rok za rokem vynaloží více peněz na armádu než na programy k povznesení společnosti se přibližuje k duchovní smrti. Toto šílenství musí nějak ustat. Musíme to zastavit teď. Mluvím jako člověk, který miluje Ameriku, k vůdcům našeho národa. Motivy k této válce jsou na naší straně, od nás musí přijít podnět k jejímu zastavení.