Válka, kterou nevidíte

Válka, kterou nevidíte
The War You Don't See - Velká Británie, 2010, 97 min - anglické znění s českými titulky

Další z řady mistrovských dokumentů novináře a režiséra Johna Pilgera volně navazuje na jeho předchozí snímek „The War on Democracy“. Film se snaží velmi podrobně prozkoumat roli sdělovacích prostředků v utváření veřejného mínění a davového souhlasu ohledně válek a konfliktů vedených zejména vládami USA a Velké Británie za podpory spojenců – členů NATO. Podstatná část je věnována oficiální propagandě ohledně aktuálních válek v Iráku, Afghánistánu či Palestýně, ale ani na světových konfliktech či válce ve Vietnamu nezůstane nit suchá. Pilger zde zpovídá představitele nejmocnějších médií, armády či nezávislé novináře včetně například Juliana Assange (WikiLeaks). Závěr? Sdělovací prostředky kryjí a mnohdy i podporují ty nejhrůznější zločiny v historii lidstva.

Toto bylo krveprolití známé jako první světová válka. 16 milionů lidí bylo zabito a 21 milionů zraněno. Uprostřed tohoto krveprolití, britský ministerský předseda David Lloyd George měl soukromý rozhovor s editorem deníku The Guardian, C. P. Scottem. Pokud by lidé znali skutečnou pravdu, řekl premiér, válka zítra skončí. Ale, samozřejmě, oni o ničem nevědí A ani nemohou vědět. Britská veřejnost žádala skutečné informace. Více než polovina národa viděla oficiální propagandistický film Bitva na Sommě Záběry byly tak neobvyklé že mladí vojáci, kteří volali „Ahoj, mami“, když pochodovali do předních linií bylo později slyšet volat své matky když umírali na bitevním poli. O tomto se zprávy téměř nikdy nezmiňovaly. Dnes máme zpravodajství 24 hodin denně. Titulky se nikdy nezastaví. A války se nikdy nezastaví. Irák, Afghánistán, Palestina. Tento film je o válce, kterou nevidíte. Vyvolaný mými osobními zkušenostmi válečného zpravodaje se chci zabývat především televizí a zaměřit se na nejsledovanější kanály ve Spojených státech a v Británii. Film se bude ptát, jaká je úloha médií v nenasytných válkách jako je Irák a Afghánistán. Proč mnoho novinářů bubnuje na válečné bubny bez ohledu na lži šířené vládami? A jak jsou válečné zločiny líčeny a ospravedlňovány pokud jsou to naše zločiny? Průkopník novodobé propagandy byl tento muž, Edward Bernays. Bernays vymyslel termín public relations. Napsal: „Inteligentní manipulace mas, je neviditelná vláda, která je skutečnou vládnoucí mocí v naší zemi.“ Byl členem uzavřené skupiny zvané… Americký výbor pro veřejné informace, vytvořeném v roce 1917 za účelem přesvědčit váhavé Američany, aby se zapojili do války v Evropě. Edward Bernays a Walter Lippman zašli za Woodrow Wilsonem a řekli mu: „Podívej, jestli vstoupíte do této války bude potřeba tuto válku Američanům prodat.“ A tak Wilson založil a vytvořil první moderní propagandistický aparát. Ve svém konceptu byl opravdu skvěle vytvořený. A sice, že nejlepší způsob, jak přesvědčit lidi, je chytit je za jejich emoce, za jejich nevědomé a pudové potřeby. Nezabývejme se předkládáním faktů Vyděsme ty lidi k smrti. Obrázek sochy Svobody v troskách, hroutící se na newyorský přístav, s německými letadly létajícími kolem. Obrázek zeměkoule, které se zmocňují krvavé ruce gorily s německou helmou na hlavě Takže, teď to už není o faktech. Na faktech nezáleží. Pro Edwarda Bernayse byly public relations jako válkou proti lidem. Podrobení si jejich vůle. Dokázal přesvědčit ženy, aby začaly kouřit v době, Kdy kouření na veřejnosti nebylo považováno za vhodné pro dámu. Přesvědčil skupinu mladých modelek k pochodu po Páté Avenue, držíce cigarety Lucky Strike jako symbol osvobození žen. K jeho radosti, tisk je označil za „pochodně svobody“. To o co se snažil bylo vytvoření spojení mezi výrobkem, v tomto případě cigaretou, a mezi touhou po ženské emancipaci. Fungovalo to v tom smyslu, že to upoutalo velkou pozornost novin. Fungovalo to v tom smyslu, že ženy začaly kouřit veřejně a fakticky se kouření stalo symbolem nové ženy emancipované ženy. Irák 20. března 2003. Výroba iluzí a prodej válek ušla dlouhou cestu, od dob Edwarda Bernayse. Prodej této invaze závisel na podpoře masmédií a propagování řady iluzí jako bylo spojení Saddáma Husajna a 11. září. Vize z plakátu za první světové války se sochou Svobody uprostřed chaosu v newyorském přístavu, se moc neliší od obrazu World Trade Center. Hořící symbol, který se natrvalo zapsal mezi noční můry lidí. Takže vás okamžitě napadne spojení mezi obrazem World Trade Center a Saddámem Husajnem a Irákem. Ale Saddám Husajn s tím neměl vůbec nic společného. Saddám Husajn s tím neměl nic společného ale to nevadilo. Protože když začnete používat symboly, které byly odděleny od jejich významu a začali si tak trochu žít svým vlastním životem, na skutečnosti už nezáleží. Toto je Pentagon, který ročně utratí téměř miliardu dolarů jenom na reklamu, nábory, propagandu, na prodej války. Existují smlouvy Pentagonu s mediálními společnostmi o tom, jak zpracovávat zprávy, představitelé Pentagonu se účastní výroby tiskových zpráv, které jdou do médií, které používají i zpravodajské služby k tomu, aby manipulovali veřejné mínění, což je porušení stanov jakékoli zpravodajské organizace. Jsou zde generálové ve výslužbě, kteří slouží jako tiskoví mluvčí pro všechny televize a nikdy není zveřejněno, pro které zbrojní firmy pracují. Podstatným jevem je ovlivňování a přibarvování médii, která se považují za nejsvobodnější na světě. Zúčtování s Irákem. Pokud půjde Amerika do války, přepněte si na MSNBC a experty. Pokud bychom my novináři, včetně mě, od úplného začátku kladli tvrdé, důkladné a rázné otázky, na které jsme se měli ptát, a dělali bychom skutečné reportáže, namísto toho být pouhými stenografy, jít na konferenci, poslechnout si vládního činitele, druhý den to dát do novin, kdybychom dělali svou práci, Myslím, že se lze pádně domnívat, že možná bychom nešli do války. Vpád do Iráku byl prodán těmito dvěma muži. Podkladem pro invazi byla tato vojenská doktrína nazvaná „Šok a hrůza „,… navržená tak, aby „ochromila zemi“, zničila výrobu potravin, dodávky vody a další civilní infrastrukturu. Účinek měl být podobný jako svržení „atomových bomb“ na Japonsko. Jednalo se o terorizování lidí ve velkém měřítku. A mělo být zakryto „triky ve velkém množství“. Toto ale nebylo to, jak vypadalo zpravodajství v té době. Desítky amerických novinářů se teď připojily k americkým vojenským jednotkám v Kuvajtu jako součást úsilí Pentagonu vytvořit z války v Iráku, jak to nazývá Pentagon, „mediálně přátelskou kampaň“. Nové slovo, „embedding“ – „vkládání“, vstoupilo do slovníku médií, v době příprav na invazi. Většina reportáží, které diváci viděli byla vytvořena v systému, v němž se mediální společnosti dohodly na určitých podmínkách stanovených ministrem obrany v Londýně a Pentagonem ve Washingtonu. V době, kdy naše vojska vstoupila do Iráku, jsme měli asi 700 reportérů vložených do našich vojenských jednotek. Toto „vložení“ bylo pro tento konflikt důležité z mnoha důvodů, jeden z nich byl, že jsme věděli, že budeme bojovat proti nepříteli, který je mistrem v dezinformacích. Máme řadu reportérů „embed“ s našimi vojáky po celém regionu. Velmi hluboce „embedded“ v osobním smyslu s námořní pěchotou, s níž cestuje Miluji tento výraz ve válce v Iráku, „embedded“ novináři. Příliš mnoho novinářů bylo „embed“ s administrativou v řadě věcí. Řekl bych, že 80 – 90% toho, co čtete v novinách, vychází z oficiálních míst. Pokud například píší o zpravodajských službách a začnou být kritičtí k CIA nebo k jiné významné zpravodajské službě, mohou přijít o své zdroje. Pokud začnou být kritičtí k Pentagonu, bude pro ně velmi obtížné se do Pentagonu dostat, jednat s oficiálními zdroji v armádě. Myslím si, že novináři jsou rádi součástí hry, součástí vnitřního dění. A proto konvenční názory jsou ty nejlepší názory. Zpravodajství 24 hodin denně, a to zejména, je systém, který je nejsnadnější zmanipulovat. Je to obrovská dozvuková komora. To je například důvod, proč bylo 17 krát oznámeno dobytí Basry, než se tak skutečně stalo. A přesto, ve 24 hodinovém zpravodajství, když ohlašujete už po sedmé v tom řetězci 17 chybných oznámení o dobytí města, skutečnost, že v předchozích sedmi případech šlo o omyl, na tom nezáleží. Americká armáda se pohybuje volně ulicemi Bagdádu Toto je Rageh Omaar v reportáži BBC z Bagdádu. Popisuje příjezd Američanů jako osvobození. Lidé vyšli ven, vítají je, prsty ukazují V, to je obrázek odehrávající se dnes v celé irácké metropoli. Ale ve zbytku Iráku se odehrávalo něco jiného, toto byla další z iluzí. Svržení sochy Saddáma Husajna bylo invazními silami viděno jako vhodná příležitost. Co se ve zprávách neobjevilo bylo vyšetřování americké armády popisující, jak byl jimi využit „mediální cirkus“, jak to nazývali. Bylo tam téměř stejně novinářů jako Iráčanů, uvádí se ve zprávě. Byl to americký důstojník psychologických operací, který nařídil, aby byla socha stržena. Výsledné televizní záběry nedávaly smysl na pozadí krvavého dobývání Iráku, které už značně pokročilo. No, opravdu jsem svou práci nedělal tak, jak bych měl. Myslím, že bych měl přiznat a říct, jeden člověk sám nedokáže zmáčknout to nejméně příjemné tlačítko dostatečně silně. Když jsi popisoval příjezd Američanů neříkal jsi nám o tom, že to svržení sochy byla samo zmanipulované. Proč ne? Všechny kamery světového tisku vysílající živě byly na balkóně hotelu Palestina. A to byly skutečně jediné události, které mohly vidět z pádu Iráku. Takže to bylo něco jako pro televize připravená událost. A nejvíce výmluvný moment toho celého dne bylo když americký voják vyšplhal po jeřábu a umístil americkou vlajku přes obličej sochy. Protože to byl opravdu symbolický okamžik, o tom co se stalo, že Amerika získala do vlastnictví Irák. V Británii byla Blairova a Bushova invaze oceněna jako jejich ospravedlnění a potvrzení jejich strategie. Říkal, že budou schopni obsadit Bagdád bez krveprolití a že nakonec budou Iráčané slavit. A v obou těchto bodech přesvědčivě ukázal, že měl pravdu a bylo by naprosto neuctivé, dokonce i pro jeho kritiky, neuznat, že jako člověk posílil a je v důsledku silnějším premiérem. Je to naprosto bez pochyb obhájení strategie Je to pro něj obhájení. Ti, kdo říkali V důsledku invaze do Iráku: 740 000 žen se stalo vdovami. 4,5 milionu lidí bylo nuceno opustit své domovy. Měli by použít MOAB, matku všech bomb? Pár sekaček na kytičky a víte, jen aby jsme neskončili jenom u několika řízených střel Málem jsem se zamiloval do F-18 Super Hornet, protože to je tak všestranné letadlo Musím ti říct, moje oblíbené letadlo je A-10 Warthog, mám rád prasata. Válka, kterou v Iráku nevidíme, jsou hlavně obrovské civilní oběti v Iráku, kde jsou dennodenně, i teď, lidé zabíjeni nebo zraněni kvůli této okupaci. Otevřete dveře! Vidět to, co vidím v protikladu s tím, co bylo vysíláno většinou médií, jsou to jako dva úplně odlišné světy. V roce 2004 zaútočila americká námořní pěchota dvakrát na město Fallúdža, podruhé spolu s britskými vojáky. Živá noční můra. Američané město proměnili ve volnou palebnou zónu. OSN uvádí, že 70% domů bylo zničeno A ty, které zůstaly stát, byly rozstříleny. Tisíce civilistů bylo zabito. Téměř nic z tohoto nebylo vysíláno na hlavních televizních kanálech v Británii nebo v Americe. O tom, že Američané narazili na odvážný odpor, neinformovali vůbec. Diváci neměli vůbec ponětí o rozsahu utrpení obyčejných lidí. Tento pozoruhodný film z Fallúdžy byl natočen Američanem Markem Manningem s Iráčankou Rana al-Ayubi. Nikdy nebyl vysílán v televizi. V dnešních válkách jsou to obvykle odvážní filmaři jako tito, kteří dají možnost promluvit obětem. Tři z nich přišli odtamtud. Z těch dveří? Z těch dveří, byli tři. A pak jeden z nich přišel a odvedl mého syna. Vší silou jsem násilím otevřela dveře A uviděla jsem ho mrtvého. Krev byla všude. Jeden z nich stál zde, Američan. Přivedli ho sem. Tady ho postavili. 11 střel. Tady je jedna… tady je jedna. Zmasakrovali ho. Americký novinář Dahr Jamail byl také jako nezávislý ve Fallúdži. Odhalil, že Američané používali bílý fosfor a útočili proti civilistům. Jeho očité svědectví, zprávy a fotografie odporovalo verzi, kterou lidé viděli nebo četli, ale nebyla zveřejněna v médiích. Mám fotografie z kopání příkopů, A viděl jsem jak do nich pohřbívali lidi, a dávali na ně provizorní náhrobní kameny, na které psali cokoliv, co by mohlo pomoci ty lidi identifikovat. Procházel jsem po cestičkách mezi kameny. Po obléhání v dubnu s mojí tlumočnicí, která četla na těch kamenech: ‚Starý muž v teplákové soupravě s klíči v ruce‘. ‚Matka a dvě děti‘. Toto byly popisy pro identifikaci. A jednalo se zcela zřejmě o civilisty. Co udělá „embedding“ s novináři samotnými? Důležitý rozdíl mezi „embedded“ novinářem a nezávislým novinářem je, když se rozhodnete být „embed“, dáváte armádě veškerou moc nad tím kam půjdete, jak se tam dostanete, co uvidíte a kdy to uvidíte a v mnoha případech dokonce i to, jaké zprávy o tom podáte. Stovky tisíc lidí byly donuceny opustit město. Uprchlíci ve své vlastní zemi. Nikdo jim neřekl kam mají jít. Mnozí se stále nemohou vrátit. Jak může vláda s tímto souhlasit? V televizi ukazují bojovníky za svobodu, a tvrdí, že jsou to teroristé. Ale pokud říkají lidem tady teroristé, proč neříkají Američanům také teroristé? Sami by nikdy nesouhlasili, aby se jim toto dělo. Hej, okupanti! Hej, okupanti! Důkazy, že okupační síly terorizovaly civilisty byly poskytnuty televizí Al-Džazíra a dalšími arabskými kanály,. jejichž nebojácní „unembedded“ reportéři a kameramani se stali hrozbou pro vojenskou propagandu. Dali hlas lidem, kteří nechtěli být zobrazováni jen jako bezejmenné oběti. Vítejte v mém domě, pane Bush. Podívejte se na to! Máte v sobě nějakou lidskost? Jak se dokážete smířit s tím, když vidíte malou holčičku, jak pláče pro svou mámu a svého tátu? Kde je vaše lidskost? Kde je vaše svědomí? Myslím, že jsem asi jediný novinář na světě, který viděl bombardování kanceláří Al-Džazíra jak v Kábulu v roce 2001, tak v Bagdádu v roce 2003. V případě bombardování kanceláří Al-Džazíry v Kábulu šlo bez pochyb a zcela rozhodně o záměrný útok na ty novináře, aby je umlčeli. A možná aby je zabili. Al-Džazíra neinformovala Washington? Každá mediální společnost poskytuje západním vojenským velitelům přesné souřadnice, kde se nacházejí její novináři. Ale v případě bombového útoku na kanceláře Al-Džazíry v Kábulu šlo o to, že jim bylo dáno předem varování, aby odtamtud odešli. Takže to byl jasný případ úmyslného zacílení na novinářskou organizaci a její zaměstnance. Dostat je pryč z vysílání. JAPONCI PODEPISUJÍ KONEČNOU KAPITULACI! Novináři, kteří odmítají spolupracovat s armádou jsou často těmi, kteří přinášejí nezkreslené zprávy. V srpnu 1945 byla v rámci public relations uspořádána podívaná na USS Missouri v tokijském zálivu, při které generál Douglas MacArthur okázale přijal kapitulaci Japonců. „Embedded“ médiím bylo řečeno, aby se zúčastnili. Australský novinář Wilfred Burchett z londýnského Daily Express se odmítl zúčastnit. A vydal se na cestu mezi trosky Hirošimy. Oficiální fakta o atomové bombě byla zveřejněna v tomto článku New York Times, který tvrdil, že nemoc z ozáření neexistuje. Novinář, který článek napsal byl později odhalen, že byl na tajné výplatní pásce ministerstva války USA. Burchettova historická reportáž odhalila lež. Jak napsal, zamoření z atomové bomby existovalo. Hovořil jsem s Wilfredem Burchettem v roce 1983, krátce předtím, než zemřel. Bylo to, abych to nějak popsal, jako město…, ne jako bombardované město, jako město, kde buldozery všechno rozválcovaly a zničily. Seděl jsem tam s těmi pocity, rostlo to ve mně, chodil jsem tam kolem, díval se po lidech. Tady to je poslední minuta, co se stalo v poslední minutě druhé světové války, to bude osud všech měst po celém světě V prvních hodinách světové války III. Co jste prožíval osobně v Japonsku potom, co to bylo zveřejněno? Vrátil jsem se vlakem do Tokia a přijel jsem zrovna, když tam byla tisková konference, uspořádána, aby popřeli můj článek, protože oficiální linie byla, že žádné radioaktivní záření neexistuje. A popírání toho článku pokračovalo celou dekádu, možná ještě stále pokračuje. Média se shodla na tom, že atomové bomby ukončily válku, ale oficiální dokumenty ukazují jiný příběh. Z podrobného vyšetřování a informací vyplývá, Japonsko by kapitulovalo, i kdyby atomové bomby nebyly svrženy. Průzkum amerického strategického bombardování 1946. Začal závod v jaderném zbrojení, a studená válka následovala. Založena na propagandě strachu byla to válka, kterou jsme nikdy neviděli, ale která stále hrozila. A nikdy jsme se nedozvěděli, jak blízko byla Amerika novému použití jaderné zbraně. Co bude následovat, je tajný rozhovor z roku 1972 mezi prezidentem Richardem Nixonem a Henry Kissingerem zaznamenaný v Bílém domě. Prezident Nixon: No, ne, ne, ne Já bych spíš použil jadernou bombu. Henry Kissinger: To si myslím, že by bylo trochu příliš… Prezident Nixon: Jaderná bomba? To ti dělá starosti? Prezident Nixon: Já jen chci, abys přemýšlel ve velkém, Henry, pro Krista. Myšlení ve velkém, to je co Bushova administrativa udělala v únoru 2003. Toto je americký ministr zahraničí Colin Powell v OSN prosazující invazi do Iráku pomocí mimořádně absurdního divadla. Irák deklaroval 8 500 litrů antraxu. Ale UNSCOM odhaduje, že Saddám Husajn mohl vyrobit 25 000 litrů. Nic z toho, co tvrdil, nebyla pravda. Všechny tyto obrázky byly bez významu. Záměry Saddáma Husajna se nikdy nezměnily. Rakety nevyvíjí pro vlastní obranu, to jsou rakety, které Irák chce proto, aby získal moc. Aby mohl vyhrožovat. A aby mohl odpálit chemické, biologické, a pokud bychom mu v tom nezabránili, jaderné hlavice. Tento nezvratný, nepopiratelný, nezměnitelný důkaz dnes. Colin Powell dnes úžasným způsobem přednesl skutečný důkaz. Bylo to drtivé. Ohromující…, ohromující spousta důkazů. Jeden bod za druhým. On prostě zaplavil terén daty. Podle vašeho názoru, uzavřel dnes Colin Powell celou věc pro všechny, kdo ještě mohli mít nějaké věcné pochybnosti k tomu se rozhodnout? Myslím, že pro každého, kdo pečlivě zvažuje celou situaci, uzavřel celou záležitost. Úžasný výkon Colina Powella nebyl nikdy vážným způsobem zpochybňován v amerických sdělovacích prostředcích, mezi kterými tvoří televizní stanice Fox Ruperta Murdocha největší televizní síť. Stejně jako zbytek Murdochova mediálního impéria, se postavila na podporu invaze. Předpokládáme, že každý Američan podporuje naši armádu, a pokud toho není schopen, že bude držet hubu. Jak budete řídit tohle? Máte tady tyčku, že jo? Jistě Karikatura žurnalistiky na Fox ale často může zastínit skutečnost, že respektovaná média hrála zásadní roli v prosazování války. Stejně jako Fox, slavný New York Times publikoval nepravdivá tvrzení, že Saddám má zbraně hromadného ničení. Noviny se omluvily svým čtenářům o rok později. V Británii, The Observer, další respektovaný liberální deník, zveřejnil stejná falešná tvrzení. Davide, vy jste napsal o svých článcích v Observeru, z doby před invazí do Iráku, že se cítíte, a budu vás citovat, zhnusený, naštvaný a zahanbený z toho, co jste napsal. Co jste tím přesně myslel? Dnes to je, a už před několika lety to bylo, hrozivým způsobem zřejmé, že skutečnosti v těch článcích, o kterých jsem si myslel, že jsou pravdivé pravdivé nebyly. Byla to snůška lží, které mi byly předhozeny ve značně sofistikované dezinformační kampani. Ale nenapadlo vás, že ti lidé byli profesionální lháři? Nechal jsem se strhnout ve věcech, ve kterých jsem měl mít větší pochybnosti, nemůžu se vymlouvat. Měl jsem být víc skeptický. Jeden z vašich článků končil vyjádřením, téměř jako závěrečný novinový komentář, že pro Západ je Irák, to vás cituji, ‚ideálním místem pro vytvoření předmostí‘. ‚V historii existují okamžiky‘, jste napsal, ‚kdy použití síly je správné i rozumné‘, ‚toto je jeden z těch okamžiků‘. V podstatě jste tímto obhajoval útok proti bezbranné zemi. To přece není úplně samo sebou? To co se stalo v Iráku je obludnost, je to mnohem větší, víte, než můj vlastní pocit studu, moje pocity. To co se stalo byl zločin. Byl to zločin ve velkém měřítku. Dělá toto z novinářů spoluviníky? Ano, evidentně. Možná nevědomé, ale ano. Tyto mimořádné zprávy CBS jsou součástí našeho nepřetržitého zpravodajství Amerika ve válce. Tady je Dan Rather. Po 24 let, nejslavnějším moderátorem zpráv na amerických televizích byl Dan Rather. Vaše samotná kariéra je pozoruhodná v mnoha věcech, ale jen jediná věc, vy jste se dokázal postavit moci. Váš výslech Nixona, na který si vzpomínám, z roku 1974 a také jste vedl rozhovor o aféře Irangate s Bushem seniorem. Nicméně, později jste měl slavný výstup v David Letterman show, který jsem tehdy viděl, a tam jste řekl: ‚George Bush je prezident, on rozhoduje‘ ‚a víte, já jako Američan‘, ‚kamkoliv mi řekne ať se postavím, tam se postavím; on vydá ten povel.‘ Proč jste to řekl? Toto jsem řekl následující týden po 11. září. A já jsem to takto v té době cítil. Reagoval jsem jako občan Spojených států, mým vlastním způsobem. A řekl jsem, ať si to někteří novináři chtějí nebo nechtějí přiznat, tak, alespoň v nějaké malé míře, strach je přítomen v každé redakci v zemi. Strach ze ztráty zaměstnání. Strach z toho, že společnost pro kterou pracujete zkrachuje. Strach z toho, že budete onálepkován jako nevlastenec nebo něco podobného, což se s vámi potáhne už navždy. Strach z toho, že pro zemi je toho příliš mnoho v sázce, že můžete prací, kterou děláte z přesvědčení, přijít o místo nebo mnoho věcí zkompilovat. Všechny tyhle věci se vám honí v hlavě. Ale co je pro mě důležité abych řekl, protože tomu pevně věřím, já nejsem viceprezident zodpovědný za výmluvy. My bychom neměli mít výmluvy. To co bychom měli udělat, velmi pozorně se podívat na to období a poučit se z něj. A sebrat odvahu. Charles Hanley, který získal Pulitzerovu cenu za žurnalistiku, byl v Iráku v lednu 2003. A projel všechna místa, která byla uvedena Bushovými úředníky jako podezřelá místa, Al Tuwaitha, Fallúdža. Dostal se na všechna místa, která uváděli George Bush Cheney, Rice, Colin Powell, a zjistil, že ve všech případech byla stále zaplombovaná, od roku 1991, kdy byla zaplombovaná inspektory OSN. zpráva vyšla 18. ledna, šla do všech hlavních redakcí ve Spojených státech, protože zprávy AP chodí do všech hlavních redakcí ve Spojených státech. Úplně bez odezvy. Nikdo to nezveřejnil? Nezapadalo to do scénáře. Prakticky žádná odezva. Nezapadalo to do scénáře, půjdeme do války ať se děje cokoliv. Myslím, že poctivé zpravodajství, poctivá žurnalistika, která pravdivě informuje o vládě, by toho mohla hodně změnit. Takže, jestli si myslím, že bychom šli do války pokud by média dělala svoji práci a vznášela pochybnosti? Nejde jen o lži kolem zbraní hromadného ničení, ale lži o tom jak Saddám vyhodil inspektory v roce 1998, A celá ta táhnoucí se propaganda, která vedla až k 20.březnu 2003, začátku války. Myslím, že kdyby byla média pochybovačná, nešli bychom do války. Jeremy Paxman se minulý rok vyjádřil, že byl spolu se zbytkem médií podveden před invazí do Iráku. Souhlasila byste s takovým názorem? No, myslím, že bych o tom mohla říct, že očividně jsme si neuvědomili, dokud už potom nebylo příliš pozdě, že zbraně hromadného ničení tam nebyly. A samozřejmě zde byl také předložený tzv. „pochybný dokument“ – „Dodgy Dossier“ takže zde je docela dost důkazů, aby šlo tvrdit, že média zcela jistě byla oklamána pomocí tvrzení, která v té době přicházela od vlády. Ano. Proč to médiím nedošlo? Proč to nedošlo BBC? Myslím, že nám to nedošlo částečně kvůli nemožnosti přímého přístupu. Pokud chcete zjistit, co se děje, musíte tam opravdu odjet a přinášet zprávy z první ruky, což před začátkem války v Iráku nebylo možné. Rozhodující skutečnosti ale byly k dispozici. Šéf zbrojních inspektorů OSN v Iráku, Scott Ritter, mi poskytl tento rozhovor, čtyři roky před začátkem invaze. V roce 1991 měl Irák významné kapacity v oblasti chemických zbraní, biologických zbraní, kapacity k výrobě jaderných zbraní a kapacity k výrobě balistických střel dlouhého doletu. V roce 1998, veškerá infrastruktura chemických zbraní byla kompletně rozebrána nebo zničena UNSCOMem nebo Irákem v souladu s mandátem UNSCOMu, program biologických zbraní byl v plném rozsahu prohlášen, se spožděním, ale byl ukončen, všechna hlavní zařízení byla zlikvidována. Program jaderných zbraní, to stejné – kompletně zlikvidován. Program balistických střel dlouhého doletu – kompletně zlikvidován, vše co zůstalo byly výzkumné a vývojové a výrobní kapacity pro rakety s doletem do 150 km, což bylo povoleno. Vše, co jsme měli v úmyslu zničit v roce 1991, fyzickou infrastrukturu, bylo zlikvidováno. Takže, pokud bych měl stanovit míru ohrožení, pokud jde o irácké zbraně hromadného ničení, skutečná hrozba, je nula, neexistuje. Bývalý šéf zbrojních inspektorů, Scott Ritter, říkal již v roce 1998, že Saddám Husajn byl kompletně odzbrojen. Scott Ritter se v roce 2003 objevil, pokud se nemýlím, dvakrát, z toho jednou ve 3 hodiny ráno na BBC News 24. On byl zásadní expert a očitý svědek, a byli i další. No, já nevím, proč se Scott Ritter neobjevoval častěji, ale očividně se několikrát objevil To je otázka pro BBC. Proč ti, Proč ty hlasy nebylo slyšet? Ano. No, protože tam byly i další hlasy, které jsme vysílali UNSCOM, Mohamed El Baradei, Hans Blix, takže my jsme ve skutečnosti tyto hlasy poslouchali, ale ano, myslím, že kladete dobrou otázku. Na toto jsme se později museli ptát sami sebe, jak to, že jsme to neobjevili dřív? Proč jsme nezjistili skutečný stav zbraní hromadného ničení Saddáma Husajna. Myslím, že kritici by k tomu řekli, že média, zejména BBC, opakovala nebo zesilovala lži, které zaznívaly před a na začátku invaze, místo toho, aby sama fakta zkoumala. Nicméně BBC má uložené povinnosti informovat o tom, co vláda a její představitelé říkají. Což jsme samozřejmě dělali. My jsme jen informovali, celkem opodstatněně, o tvrzeních, která v té době tito lidé říkali. Ta tvrzení ale opodstatněná nebyla. Ale byla vyslovována legitimními představiteli, a tudíž bylo naší povinností o tom informovat. Ale ti představitelé, o obou jste se zmínila, Blair a Bush už dlouho nebudili příliš důvěry. Není role BBC, kromě vysílání zpráv o tom, co říkají politici, požadovat a hlídat jejich odpovědnost? Samozřejmě že ano. Povinností BBC je podrobně zkoumat, co lidé říkají. Nicméně nejsme tu od toho, abychom je obviňovali ze lži, protože to už jsou soudy. Ne, ne, to nebylo nadneseno, aby jste pronášeli soudy. Jde o to, jak se dnes zdá, že to důležité novinářské pochybování nebylo nikdy uplatněno. Není na mně, abych vynášela soudy. Jsme tam od toho, abychom informovali o jejich tvrzeních, podrobili je přezkoumání a abychom to podrobně zkoumali. V srpnu 2002 vysílala ITV varování viceprezidenta Cheneyho, že Irák bude mít brzy nukleární zbraň. Což byl nesmysl. Ale bylo to odvysíláno nekriticky jako zpráva. Souhlasil byste, že toto přispělo k invazi následující rok v březnu? Nepochybně, ale při vší úctě, ne naší vinou. Asi nám neradíte, abychom úplně ignorovali slova pravděpodobně druhého nejmocnějšího muže západního světa. Odvysílali jsme to, sami jsme s tím nemuseli nutně souhlasit, odvysílali jsme to a nechali jsme na našich divácích, aby si sami udělali názor, jestli je to pravda nebo ne. Ale to není moc poctivé vůči divákům, protože oni nemuseli vědět, co jsme my novináři věděli nebo měli vědět, že to byl velice pochybný politik, jehož výroky byly do nebe volající. Pokud bychom to věděli, měli bychom to říci. Pokud jsme to nevěděli, nemohli jsme. A to platí všeobecně. Ale máte naprostou pravdu v jedné věci, neměli jsme přijímat věci jen tak, měli je co nejlépe zkoumat, a na co bychom přišli, to bychom sdělili divákům, samo sebou, to je součástí postupů každé novinářské organizace. Vybavuji si mnoho prohlášení Blaira, jedno z nich z 29. ledna 2003 ITV informovala, že Blair řekl: „Víme o propojeních mezi Al-Káidou a Irákem.“, a jak víte, tato propojení neexistovala. Myslím, že toto je spíš oblasti sémantiky – významu slov,… nicméně, Ale ta sémantika je přece důležitá, nebo ne? n použil slovo „propojení“ mezi těmito dvěma. Citoval jste vy, ne já. To byla citace převzatá z ITV News. Dobře, slovo „propojení“ může znamenat tisíce věcí, nemusí to nutně znamenat vzájemnou podporu. (Žádné propojení tam ale nebylo.) No, sedíme tu proti sobě, toto říkáte vy, tak mi ukažte, že tam žádné propojení nebylo, ukažte mi, že nikdy Dokonce i ti, kteří o tom propojení mluvili, řekli, že tam žádné nebylo. Ukažte mi, že za celou dobu neexistovala žádná komunikace mezi těmi organizacemi. To je nemožné vyvrátit. A on volil ta slova opatrně. A samozřejmě No příliš opatrná nebyla, „Víme o propojeních mezi Al-Káidou a Irákem.“ Ano, ale slovo „propojení“ může znamenat tisíc věcí, to se tu snažím říct. A vy jistě nenaznačujete, že jsme neměli vysílat, co premiér říká. (Mluvil jste o sémantice). Přijde mi prakticky nemožné uvěřit, že by v Británii prošla invaze do Iráku, pokud by média dělala svou práci. Když se Blair postavil a mluvil o tom, že naše politika v oblasti posílila demokratické síly, opravdu, asi jediná příhodná reakce by byla vybuchnout smíchy. To prostě vůbec neodpovídá historické realitě. Británie byla vždy na straně autoritářských represivních režimů, to jsou naši spojenci. Ománci, Saúdové, Egypťané. To jsou naši spojenci. Ne více demokratické, více liberální režimy v regionu. A myslím, že kdyby novináři měli alespoň malý zájem podívat se do historie, podívat se na to, co vláda ve skutečnosti říkala v tom čase, a jaké byly důkazy v tom čase, tak by o tom informovali takovým způsobem, že by vládě nikdy nemohlo projít to, co udělali. VÁLKA KTEROU NEVIDÍTE Dobré ráno, Vietname! Vítejte v „time buster“. Toto byla válka ve Vietnamu, kde jsem byl reportérem. Nový vojenský žargon, „vedlejší škody“, „collateral damage“, byl vytvořen pro média a aby zakryl rozsah mechanizovaného zabíjení více než 3 milionů lidí a teror nevybíravého bombardování, nazývaný „střílení krocanů“ – „turkey shoots“. Nejdelší bombardovací kampaň v historii se odehrála zde v severním Vietnamu, téměř neviděna okolním světem. Toto je fotka z města Ha Long na severu. Nezůstaly žádné budovy, jenom krátery po bombách. Snímky jako tento byly zřídka kdy zveřejněny. Vietnam byl předlohou pro dnešní války. Zabíjení a ničení nahradilo vojenskou taktiku. Téměř všichni muži, ženy a děti se stali nepřáteli. Je na čase, abychom docenili, že jsme byli vedeni vznešenými cíli. Stejně jako v předchozích válkách, všeobecné povědomí o válce ve Vietnamu bylo silně ovlivněno Hollywoodem. Lovec jelenů Četa Dobré ráno, Vietname! Zelené barety Všechny tyto filmy zvěčňují iluze, proměňují smyšlenky ve skutečnost. Tématem je falešné hrdinství a sebelítost. Útočník je oběť. Zbaven veškeré viny. Dnes, série filmů o válce v Iráku, navazuje na tradici. Aktuální oskarový film, „Smrt čeká všude“, je snadno pochopitelný příběh psychopata, najatého ke krutostem v cizí zemi, zatímco utrpení místních lidí téměř neexistuje. To co jsem viděl byl film, který byl úplnou oslavou osamělého šílence, ale který je konec konců typický americký hrdina. Protože osamělí šílenci jsou v této zemi významní. Občas dokonce některého zvolíme za prezidenta. Tento film je o zabíjení, přičemž zabíjení je v něm zcela nahodilé. A toto je válka, která byla zorganizována čistě za účelem zisku, ropy a přivlastnění zdrojů jiného národa. A pro ovládnutí globálních zdrojů. Toto je další válka, kterou v Británii nevidíme. Na tomto videu, britští vojáci týrají irácké civilisty. Ve veřejném vyšetřování vraždy Baha Maousa, recepčního iráckého hotelu vyšlo najevo, že britští vojáci mučili a zabíjeli vězně. Phil Shiner je právník zastupující více než sto iráckých rodin. Moderní demokracie nezanechávají stopy, je to utajené mučení. Takže, způsoby, které jsme vyvinuli a nebyli jsme sami, Američané udělali totéž oficiálně, jsou mnohem více dané. Nechat někoho s kapucí, postavit někoho ke zdi, odpírat jídlo a vodu, atd.. Moji klienti si stěžují na všechny možné druhy hrozeb. ‚Přivedeme sem tvoji ženu a znásilníme ji před tebou‘. Vyhrožování smrtí, ‚pošleme tě na Guantanamo Bay‘. Upřímně řečeno, lidé by měli být soudně stíháni za mnoho činů, o kterých mluvím, u trestních soudů a ne u vojenských soudů. Nemůžete mít vojáky stíhající jiné vojáky, stojící před vojenskou porotou. Systém vojenských soudů, podle mě, úplně selhal. To se musí změnit. Lidi, kteří jsou spolupachatelé, mají být stíháni. Jakou roli v tom podle vás hraje „embedding“? Problém s „embedded“ žurnalistikou je vždy stejný, je to úhel pohledu vojáků. Nikdy neuvidíme ani neuslyšíme o civilistech, kteří se ocitli na špatném konci jejich taktiky. Takže si vezměme zatčení. Zdá se zřejmé, že britské síly v Iráku zabily mnoho lidí, možná stovky civilistů, v době, kdy je věznili. A prováděli neuvěřitelné brutální věci, včetně sexuálních, atd. „Embedded“ žurnalistika se vůbec nikdy nemůže dostat blízko, aby mohla vyslechnout příběhy těch Iráčanů. Během první světové války tvořili civilisté 10% všech obětí. Během druhé světové války tvořili civilisté již 50% všech obětí. Během války ve Vietnamu tvořili civilisté 70% všech obětí. Ve válce v Iráku tvoří civilisté více než 90% všech obětí. Úmyslné zabití civilních osob nebo úmyslné způsobení velkého utrpení je válečným zločinem. IV. Ženevská konvence, 1949 Toto je bombardér B-1 Lancer, který stojí amerického daňového poplatníka 283 milionů dolarů za jeden kus. A toto je co udělal 4. května 2009 v provincii Farah v Afghánistánu, na základě chybné zpravodajské informace o Talibanu ve vesnici. Jeho oběti byly jedni z nejchudších lidí na Zemi. Guy Smallman je nezávislý fotoreportér a první obyvatel Západu, který se dostal do vesnice po bombardování. První nálet zasáhl místa vedle mešity. To bylo první místo, kam mě vzali, byly tam obrovské krátery, několik bomb dopadlo do té oblasti. Hned po tom byly evakuovány ženy a děti do objektu na sever dál od vesnice. A pak opět, jejich tělesné teplo zachytila posádka bombardéru a shodila mezi ně 2000 librovou bombu, přičemž tam většina lidí zemřela. První věc, která mě zarazila, když jsem se tam dostal bylo ticho. V Afghánistánu na venkově běžně slyšíte symfonie cvrlikání ptáků a tady bylo naprosté ticho. A místní se snažili ze všech sil posbírat všechna těla a části těl. Ale stále tam všude létaly hejna much A stále byl cítit silný pach smrti, bylo velmi dusno. Myslím, že věc, která mě zasáhla nejvíc, byly děti. Bylo to skoro, jako kdyby z nich byla odčerpána veškerá energii a emoce a oni se dlouze dívali přese mě a mého tlumočníka do blízké krajiny. Nesmáli se, stěží vůbec promluvili, myslím, že to ve mně asi zanechalo největší pocity. Dovolili mi docela chmurnou prohlídku na místa, kde pohřbívali mrtvé. V mnoha případech byla celá rodina pohřbena ve stejném hrobě. Myslím, že jsem napočítal přes 70 nových hrobů, čerstvých hrobů. A pak, na jednom konci hřbitova byl velký masový hrob dlouhý asi 30 metrů. A v tom hrobě byly pozůstatky 55 osob. Museli být pohřbeni společně, protože byli doslova roztrháni na kusy a nebylo možné je identifikovat, takže je museli pohřbít dohromady do dlouhého výkopu. A pak přišla neshoda v obětech. Místní trvali na tom, že více než 140 civilistů zemřelo, a NATO tvrdilo, že jich je 25. Takže smrt 147 lidí včetně 93 dětí se stal sporem o Stal se z toho spor o počet mrtvých, nic víc. Vím jistě, že fotografie pořízené afghánským novinářem byly k dispozici, znám novináře na volné noze, kteří ty fotky nafotili. Mnoho těch fotek je hodně explicitních, ale spousta z nich ukazovala, jak lidé vyhrabávají těla z trosek, ukazovala, jak jsou ta těla shromažďována k pohřbu. Proč podle vás britští diváci a další diváci na Západě nemají skutečnou představu o zvěrstvech tohoto rozsahu? Myslím, že se k tomu lidé stali necitlivými. Když slyší ve zprávách, že byla omylem bombardována svatební slavnost, obytný objekt byl bombardován omylem, zemědělec a jeho rodina byla zabita omylem. Ve skutečnosti se s tím necítí být spojeni, protože ve skutečnosti ta těla nikdy neuvidí. Neznají tváře a jména… Tváře, jména… Je to jen číslo. Ať jsou to Afghánci nebo Iráčané nebo Libanonci. Jsou to jen čísla. A možná není těžké pochopit, proč se britští muslimové cítí být úplně zavrhnuti od našich domácích médií. Myslím, že média skutečně dělají různé triky, aby zlehčila… krveprolití v Iráku a Afghánistánu. Existuje, jak to významný americký spisovatel a akademik Edward Herman nazval, rozdělení na ‚cenné a bezcenné oběti‘. Iráčané nejsou ‚cenné oběti‘, takže můžeme přehlížet jejich smrt, protože pokud bychom přijali skutečnost, že tam je více než jeden milión mrtvých, je to z velké části naše vina. Takže například, americká média hovoří o 200 až 400 tisících mrtvých v Somálsku. Tyto oběti jsou ‚cenné oběti‘, protože je zabili lidé, které nemáme rádi. A v jednom bizarním případě, se mluvilo o kulturních zvláštnostech afghánské společnosti, protože se začnou trápit, když jim zabijete členy jejich rodiny, jejich příbuzné. V jiném případě tvrdili, že afghánská společnost byla zvláštní, protože se jim nelíbilo, když někdo vpadl uprostřed noci do jejich domu, kvůli tomu se naštvou a občas vykonají krevní mstu. Toto je památník britských ozbrojených sil ve Staffordshire. Není tak známý, jako proslulé kenotafy, a je opředen mnoha tajemstvími. Je zde 16 tisíc jmen. Každý rok od roku 1948, jsou britští vojáci nasazeni někde ve světě. Je zde prostor pro dalších 15 tisíc jmen, mladých mužů a žen v armádě, které čeká smrt. To, co je zvláštního na tomto památníku, je jeho doklad o nepřetržitých válkách, během takzvané doby míru. Jako kdyby odhaloval tajemství o britském trvajícím imperiálním postavení, co zde chybí jsou záznamy o obětech těchto válek. Bezpočtu mužů, žen a dětí zabitých většinou v jejich vlastních zemích naším jménem, mihnoucích se čas od času v našich televizních zprávách. Více než milión lidí zemřelo v důsledku invaze do Iráku. Oni nejsou součástí našich vzpomínek, protože nebyli vpuštěni do naší paměti. Mark Curtis je historik, který píše o britské zahraniční politice. Zaměřuje se na odkrývání na dlouho zapomenutých oficiálních dokumentů. Jsem si jistý, že jsem odhalil mnoho případů, kde se Británie podílela na státních převratech nebo byla zapojena do vojenských zásahů, které měly hrůzné dopady na lidské životy. Toto není nikdy zmiňováno. Nikdy se o tom nedočtete v novinách, neobjeví se to v televizních pořadech o britské historii, prostě je to odstraněno, vymažou to z naší historické paměti. Proč má britská veřejnost tak malou představu o celkovém rozsahu toho všeho? Podstatným důvodem je, že když se podíváte na každou válku, každý převrat nebo… každý režim, který Británie podporuje nebo na kterém se účastnila, je to obvykle doprovázeno stále propracovanější public relations operací ze strany vlády. Říká se nám, že britská zahraniční politika je založena na podporování demokracie, rozšiřování rozvoje a prosazování ochrany lidských práv. Ale pokud čtete skutečné programové vládní dokumenty, plány, o kterých mluví mezi sebou, tak je jejich politika založená na něčem jiném, je založená na kontrole ropy je založená na vytvoření mezinárodní ekonomiky, která je v zájmu britských korporací a je založena na zachování jejich mocenského postavení. Tato kultura beztrestnosti je hluboce zakořeněna uvnitř britské společnosti. Vrátíme-li se v čase zpět, řekněme do 60.let, kdy Británie skrytě podporovala Indonéskou armáda, která zabila téměř milión lidí. Kdy byla Británie zodpovědná za deportaci obyvatel z Chagoského souostroví. A kdy Británie dodávala zbraně nigerijské vládě, která zabila stovky tisíc obyvatel Biafry v občanské válce v Nigérii. To vše se odehrávalo za vlády Labouristů v 60. letech a žádný z těch ministrů nebyl nikdy vyslýchán, nicméně, ta rozhodnutí stála život doslova miliony lidí. VÁLKA KTEROU NEVIDÍTE Útok na Irák nezačal kampaní „Šok a hrůza“. Během první války v Perském zálivu v roce 1991 Británie a Spojené státy záměrně bombardovaly iráckou moderní infrastrukturu. A když válka skončila, bombardování pokračovalo. Média o tom téměř neinformovala. Během celých 90. let byla OSN uvalena ekonomická blokáda, vedená Británií a Spojenými státy. Základní věci jako čistá voda nebo životně důležité léky nebyly k dispozici. V roce 1998 UNICEF informoval o úmrtí půl milionu dětí mladších pěti let, jako přímý důsledek sankcí uvalených blokádou. Toto je Denis Halliday, bývalý asistent generálního tajemníka OSN, který odstoupil poté, co odmítl řídit a spravovat sankce. V roce 1999 jsem s ním odjel do Iráku. Samotná klauzule Charty a Deklarace lidských práv byly ponechány stranou. A my vedeme válku prostřednictvím OSN proti dětem a lidem v Iráku. S neuvěřitelnými následky. Následky, které byste nečekali ani ve válce vedené podle Ženevských konvencí. Vedeme útok na civilisty, ještě hůř, útočíme na děti, jako je Safa. Která ani nebyla na světě, když Irák obsadil Kuvajt. Co to má znamenat? Je to neuvěřitelná situace pro OSN, pro Západní svět, pro nás všechny, kdo jsme součástí nějakého demokratického systému, my jsme opravdu odpovědní za politiku našich vlád a realizaci ekonomických sankcí. Carne Ross byl vedoucí diplomat britské delegace při OSN, odpovědný za uvalení embarga proti Iráku. Vy jste podal důkazy o dopadech sankcí. Ano. Toto jste řekl: ‚Závažnost důkazů jasně ukazuje, že sankce způsobily obrovské lidské utrpení‘ ‚obyčejných Iráčanů a zejména dětí‘. ‚My, vláda USA a Velká Británie‘, ‚jsme byli hlavními strůjci a obránci sankcí‘ ‚a byli jsme si v té době vědomi těchto důkazů‘. ‚Ale z velké části jsme je ignorovali nebo jsme tyto dopady dávali za vinu‘ ‚Saddámově vládě‘. ‚Sankce účinně odepřely celé populaci‘ ‚prostředky k životu‘. Konec citátu. To je šokující doznání. Ano, souhlasím, a stojím si za tím dodnes. Proč jste nevystoupil otevřeně během těch 4,5 let? Existuje tam určitá „macho“ kultura v oblasti zahraniční politiky, že mluvit o věcech, jako je lidské utrpení, když se zabýváte Saddámem Husajnem, je trochu změkčilé. Víte, jako že to je o něčem jiném, vlády se zabývají bezpečností a to je složitá otázka, o kterou se musíme starat. A myslím, že bez ohledu na to, jak špatné je to rozhodnutí, a ať už uděláte jakoukoliv škodu druhým lidem, nakonec za to nenesete vůbec žádnou odpovědnost. Měli jsme mimořádně dobré prostředky k tomu sestavit náš příběh, najít nepatrné skutečnosti, které by odůvodnily náš příběh, začal jsem jim říkat „faktoidy“. A jak ochotně přijímali novináři tyto „faktoidy“? Měli velmi malou šanci dělat něco jiného, než přijímat naše verze událostí a víceméně to dál předat bez úprav veřejnosti. Vláda je stroj na informace. A my jsme řídili přístup novinářů k nám, k vládě, když jsem byl v tiskovém oddělení na ministerstvu zahraničí používali jsme možnost přístupu k ministrovi zahraničí jako formu odměny pro novináře. Pokud byli kritičtí, pokud se nám zdálo, že jsou příliš odmítaví k našemu obrazu událostí, nedostali se na zahraniční cesty s ministrem zahraničí po světě nebo nedostali exkluzivní rozhovor. Stejně jsme to dělali v New Yorku. Pokud novináři nepodporovali náš popis věcí, vyřadili jsme je ze hry, znepříjemnili jsme jim život. Ale existuje tam mezi nimi lehce osobní vztah, což je v podstatě protekce. Někteří novináři získají přístup za to, že jsou loajální k výkladu událostí. V podstatě se řeklo novinářům,. Pokud se budete držet této linie, budete neoprávněně kritizovat politiku naší vlády ohledně X, Y nebo Z, tak vás potrestáme. A ty druhy hrozeb byly vyjádřeny poměrně přímo. Fungovalo to ne jako proces založený na informacích tajných služeb, ale v podstatě šlo o PR postupy řízené číslem 10, vyrobit dokument, který byl mnohem víc politicky přesvědčivý, než kolik naznačovaly důkazy. To byl docela závažný podvod, ne? Myslím, že vzhledem k tomu množství, ano. Vzpomínám si, předtím než jsem byl vyslán do New Yorku v roce 1997, obcházel jsem všechna oddělení v Londýně ptal jsem se: Dobře, jedu do New Yorku, budu jednat s Irákem, co bych měl vědět? A byl jsem v oddělení nešíření jaderných zbraní na ministerstvu zahraničí, a čekal jsem briefing o obrovských hromadách zbraní, které jsme si mysleli, že Irák stále má. A vojenský důstojník se na mě zaraženě podíval a řekl: My si myslíme, že tam nic není, myslíme si, že v Iráku nic není. Tak jsem řekl: To je pozoruhodné, já myslel že držíme sankce, protože máme za to, že Irák drží velké množství zbraní. On řekl: Ne, ne, odůvodnění sankcí v podstatě je, že máme stále nezodpovězené otázky, jak ty zásoby byly v minulosti zničeny. Cítím se za to velmi provinile. Stydím se za to a cítím hanbu, když o tom s vámi hovořím. Cítil jsem pocit hanby po celém těle, když jsem vám o tom říkal. Měli by se novináři cítit stejně? Ti, kteří posílají dál podvody? Zcela určitě, všichni by měli být zodpovědní jeden k druhému. Myslím, že to je jediný způsob, jak vytvořit civilizovanou společnost. Mít určitou míru vzájemné otevřenosti, odpovědnosti, lidé morálně zodpovědní za to, co dělají. To se netýká jen novinářů, ale platí to pro každého. PALESTINA Okupovaná území Toto měly být hranice Izraele a Palestiny, když byl Izrael založen v roce 1948. A toto je co zbylo z území Palestiny dnes, roztříštěné a odsunuté vojenskou okupací, která odporuje mezinárodnímu právu a je podporována jednou z nejvíce propracovaných propagandistických mašinérií na světě. Toto je palestinský kameraman Emad Ghanem, po kterém opakovaně střílejí izraelští vojáci. Vražda ne-západního novináře není neobvyklá. Emadu Ghanemu bylo 21 let a přišel o obě nohy. Deset novinářů bylo zabito izraelskými silami od roku 1992, a mnoho dalších bylo zraněno. Průkopnická mediální skupina na Univerzitě v Glasgow, nedávno zveřejnila svou novou studii o mediálním pokrytí Izraele a Palestiny. Podstata věci spočívá v základním poznání novinářů,. což je, jednoduše, že pokud kritizují Izrael tak je to potenciální problém. Pokud kritizují Palestince, tak je to mnohem menší problém. Takže oni mohou používat slovo jako „okupace“, ale nebudou říkat „vojenské okupace“, neřeknou „vojenská správa“. Nebudou podrobně vysvětlovat, co to znamená. Obvykle se nestane, aby vám podrobně vysvětlili, co to znamená žít pod vojenskou správou. A proč se Palestinci, z jejich úhlu pohledu, snaží tu vojenskou správu svrhnout, proč se snaží té nadvlády zbavit. Profesor Greg Philo je vedoucí mediální skupiny v Glasgow, při pohledu na jeho výzkum se zdá dost zřejmé, že existuje určitý stav strachu z toho, komu si budou Izraelci stěžovat. V tom výzkumu tvrdí: Lidé, producenti se bojí, jestli si budou stěžovat na úrovni vrcholového vedení? Nebo jestli jen prostě zavolají do redakce. Ale jde o ten pocit téměř zastrašování. Vítejte do světa dopisovatele, který se musí vypořádávat s těmito tlaky každý den, ano. O čem bych s vámi polemizovala je faktor strachu. Protože opravdu není dopisovatel, kterého jsem potkala, a který pracoval přímo v Jeruzalémě nebo se zabýval těmito tématy, který by se jakkoliv bál. Měl jsem na mysli lidi tady, v televizním centru. My také strach nemáme, tlaky jsou velké, ale nebojíme se jich. Po vydání první knihy jsem měl mnoho debat s novináři v Británii, s novináři BBC a mluvil jsem s hlavními producenty televizního zpravodajství. A jeden z nich mi řekl, uprostřed vášnivé debaty bez novinářů, řekl mi: Podívej, my v obavách čekáme – to jsou jeho přesná slova – v obavách čekáme až zavolají Izraelci. Pak jenom řešíme, z jak vysokého místa to od nich přišlo, jestli z monitorovací skupiny, jestli z izraelského velvyslanectví, a potom jak vysoko to půjde v naší organizaci, jestli editor ve službě nebo výš, jestli generální ředitel. A říkal mi: měl jsem novináře na telefonu, minuty před začátkem hlavního zpravodajského pořadu, ptal se mě: Co můžu říct? Jaká slova mám použít? Když řeknu toto, projde to? 31. května 2010, izraelské jednotky zaútočily na flotilu s pomocí mířící do Gazy, v mezinárodních vodách. Zabili devět lidí. V následujících dnech, izraelská propaganda začala manipulovat s informacemi. Tloukli je, bili je, pobodali je, dokonce byly zprávy o výstřelech. Nemyslíte, že je poctivé podívat se na nějakou reportáž a říct, že má vyznění, to vyznění samozřejmě nebylo: ‚Budeme vysílat úhel pohledu Izraele‘, ale celkové vyznění po celou dobu bylo, že Izrael má problém. Nikoliv lidé, kteří byli zastřeleni ranou do týla, ale že Izrael měl problém. Myslím, že tu jde o dvě věci. Zaprvé, vy říkáte, že jsme vlastně snižovali cenu lidského života? Protože to si nemyslím, že jsme dělali. Ne, to jsem neřekl. Ale myslím, že je opodstatněné se ptát, jaké důsledky to bude mít pro Izrael. A to se ta otázka pokoušela nalézt. Dnes večer: Izraelci pod tlakem, po přepadení lodě přepravující pomoc do Gazy. Stovky aktivistů z konvoje bylo zatčeno v Izraeli včetně nejméně 40 britských občanů. Všechny odstrkovali, lidi pobíhali kolem, a oni nás tloukli pažbami pušek. Izraelci jsou obviňováni ze spáchání krvavého masakru, ale oni tvrdí, že šlo o sebeobranu. Naše příprava včerejšího zadržení byla na nenásilnou policejní akci. Našim námořníkům bylo řečeno, aby použili minimum síly a maximum zdrženlivosti. Na prvním místě hlavních zpráv byl Mark Regev. Bez konfrontace. Mark Regev, jak víte, je šéfem izraelské propagandy. Mark Regev je mluvčí izraelské vlády. Můžete ho popsat jako propagandistu, pokud chcete. (Co jiného je?,) prosím, řekněte mi to. To je hanlivý způsob jak říct, co dělá mluvčí vlády. Jsou oprávněni vyjadřovat své názory a my máme povinnost to zveřejnit. Obávám se, že ten zdvořilý pohled by nesdílely rodiny těch lidí, kteří byli zavražděni na lodi. To úplně přijímám, my máme povinnost zveřejnit tento úhel pohledu také. Kdo je palestinský protějšek Marka Regeva, který se objevuje tak často? Kdo jsou Palestinci, protějšky všech těch převážně ženských mluvčích Izraele během operace Lité olovo? Kdo jsou jejich protějšky, hovořící plynně anglicky, kteří by dostali prostor na prvním místě zpráv BBC? Myslím, že to je dobrá otázka. Kdo jsou ti lidé, ano. Ale proč BBC Ale to není naše práce jmenovat palestinské mluvčí. To co říkáte je nestranné? Určitě můžete najít někoho, kdo ano, ať si pan Regev řekne svoje, ale potom jeho protějšek. To děláme a to jsme dělali. To opravdu ne, vy nemáte protějšek Marka Regeva, to prostě není pravda. Jen kvůli tomu, že neexistuje protějšek Marka Regeva, nelze říct, že bychom neumožnili lidem, o kterých mluvíte, být vyslyšeni, napříč naším vysíláním. Toto byly zprávy ITV z 31. května ukazující stejné záběry izraelské strany. Natočeno na kamery pro noční vidění, izraelská speciální jednotky skáčou z helikoptér na palubu turecké lodi vezoucí pomoc a propukají násilné střety. Bezprostředně po útoku Izraele na flotilu 8 lodí, v červnu. Jednak, Izraelci poskytli upravený film, dokonce s popisky, který byl široce využíván v ITV i BBC, byl označen, ale ukazoval souvislosti, podle Izraelců, že jejich lidé, kteří útočili na loď, byli ve skutečnosti napadeni lidmi na lodi. Tento úhel pohledu Izraele, propaganda, dominovala. Nevím jestli dominovala, ale určitě je propagandistická mašinérie Izraele jak víte, velmi, velmi sofistikovaná. A svým způsobem je občas docela úspěšná. Ano, je to problém, že média občas skočí na špek Není sofistikovaná jenom proto, že dovolíme, aby byla? Ano, ale pouze až budete psát historii těch událostí můžete to vidět zpětně s odstupem času. Když se to přímo odehrává každý den, musíte si dávat pozor, co děláte. Až ta událost dozní, a pokud má někdo čas a mozkovou kapacitu na to napsat definitivní historii, tak jistě, pokud jste udělal chyby, zvednete ruce a řeknete: V té době jsme to nevěděli, byla to chyba, čas od času se to stane. Ale lidé jako Palestinci nemůžou čekat, až někdo napíše definitivní historii. Oni se spoléhají na novináře nebo ne? Vy naznačujete, že novináři mohou, že cílem žurnalistiky je změnit svět: Musím vám říct že není. Vy s vašimi obrovskými zkušenostmi to musíte vědět nejlíp. Já jsem to neřekl, vy jste to řekl. Naše práce je informovat naše diváky nejlíp, jak umíme, aby si mohli udělat vlastní názor. Ale diváci si mohou udělat vlastní názor, pouze pokud dostanou všechny dostupné informace. Neupravené explicitní video bylo k dispozici na internetu stejnou noc, kdy proběhl útok. O čtyři měsíce později, vyšetřování OSN označilo útok Izraele, jako demonstrativní „zbytečné a neuvěřitelné násilí“. Šest lidí bylo „popraveno z bezprostřední blízkosti“. Útok je dostatečným důvodem k obžalobě za „válečné zločiny“. Zpráva o tom se objevila pouze na 12 sekund na ITV News, byla zcela ignorována ve všech třech hlavních zpravodajských pořadech BBC, a objevila se pouze na News 24. Jedním z vítězství public relations 21. století byl vzestup Baracka Obamy. Sloganem jeho kampaně bylo: Změna, které můžeme věřit. Stal se značkou, která nabídla něco speciálního, vzrušujícího. V roce 2008 byl Obama, kandidát na prezidenta, zvolen marketérem roku, před Apple, Nike a pivem Coors. Mnoho lidí se s ním cítilo dobře, jakoby jeho slogany mohly být pravdivé. Především, povědomím o značce Obama bylo,… že je proti válce. Většina z vás ví, jsem proti této válce od samého počátku. Vždy jsem si myslel, že to byl tragický omyl. Ale to nebyla pravda. Jako prezident, Obama nestáhl Spojené státy z Iráku a podporoval americké vojenské akce v Afghánistánu, Pákistánu, Somálsku a Jemenu. A schválil vojenský rozpočet ve výši 708 miliard dolarů, největší válečné výdaje všech dob. Cynthia McKinney je bývalá kongresmanka a kandidátka Strany zelených na prezidenta. Je to velká hanba pro politické tradice černochů ve Spojených státech. Mít válečného štváče. Je to skoro, jako kdyby černošská komunita ve Spojených státech, možná, že jsme tím už také ztratili naši nevinnost. Protože, bylo by velmi těžké najít Afroameričana ve Spojených státech, průměrného, obyčejného, který by podporoval jakoukoliv z těchto válek. A přece jsou tyto války vedeny černým Američanem. Více než kterýkoliv jiný prezident, Obama soudně stíhal informátory, známé jako „whistleblowers“. A toto je Wikileaks, internetová „whistleblowing“ organizace, nezávislá a nadnárodní, představuje milník v žurnalistice. Wikileaks zveřejnila stovky tisíc tajných dokumentů z Pentagonu, které popisují masové vraždění civilistů v Iráku a Afghánistánu. Z těchto informací, které jste odkryli na Wikileaks o těchto tzv. nekonečných válkách, co z nich vyplynulo? Při pohledu na obrovské množství a rozmanitost těchto interních dokumentů vojenských a zpravodajských služeb, to, co vidím, je obrovská expanze vrstvy, které se obvykle říká vojensko-zpravodajský komplex nebo vojensko-průmyslový komplex. Tato expanze průmyslové vrstvy se rozšiřuje, je více utajovaná, stává se více neovladatelnou, nejedná se o rafinované spiknutí řízené ze shora. Toto je obrovské hnutí vlastních zájmů, tisíce a tisíce účastníků, kteří všichni pracují společně a i proti sobě, konečným výsledkem je Irák a Afghánistán, Kolumbie, udržování to v chodu. Často se mluví o daňových rájích, lidé skrývají majetek a převádějí peníze do daňových rájů v zahraničí. Vidím zde některé docela zajímavé podobnosti, Guantánamo se používá k praní lidí v zámořském ráji, kde neplatí právní řád. Podobně, Irák a Afghánistán a Kolumbie se používá k praní peněz amerických daňových poplatníků a zpět. Zbrojní korporace. zbrojní korporace, ano. Takže říkáte, že peníze a vydělávání peněz je středobodem moderního válčení a je téměř samo udržovací. Ano, a ještě se to zhoršuje. Co se stane, když Wikileaks vběhne… do Británie, která má jedny z nejtvrdších utajovacích zákonů na světě, jako je Zákon o služebním tajemství. Neměli jsme problém se zveřejněním informací z Británie. Když jsme se dívali na dokumenty spadající pod Zákon o služebním tajemství, uvádí se tam, že porušením zákona je zadržení informací a porušením je zničit ty informace, takže jediný možný závěr je, že musíme ty informace zveřejnit. Což jsme v mnoha a mnoha případech udělali. Všimnul jsem si jednoho, který mě zaujal z osobního důvodu, to byl ten z Ministerstva obrany tajný dokument, který dával naroveň teroristy a investigativní novináře jako hrozbu. A ruské špiony. (A ruské špiony). Opravdu, v mnoha částech jsou investigativní novináři vedeni jako největší hrozba pro bezpečnost informací Ministerstva obrany. Byl tam 2 tisíce stránkový dokument o tom, jak zastavit úniky z Ministerstva obrany, který jsme zveřejnili. Nevěděl jsem, jestli se mám cítit uražen nebo poctěn. No, je příjemné zjistit, že máte odezvu. Od zveřejnění válečných tajemství Pentagonu, Julian Assange byl vystaven mimořádným pomluvám a obviněním pocházejícím ze Spojených států a Švédska. Patřily mezi ně výhrůžky smrtí a bizarní očernění charakteru. Média po celém světě tuto propagandu rozšířila. Tento tajný dokument z Pentagonu říká jasně, že americké zpravodajské služby mají v úmyslu zničit důvěru ve Wikileaks zastrašením informátorů hrozbou odhalení a trestního stíhání, a tím jejich diskreditací. Co si myslíte o „whistleblowers“, jako nezbytné součásti demokracie? Schvalujete to co dělají? No, myslím si, že tato země má zákony na ochranu „whistleblowers“, A myslím, že byly případy v naší historii, kdy vrhnutí světla na nějakou věc bylo důležité. Můžete, jako vysoce postavený úředník vlády Spojených států, zaručit, že redakce Wikileaks, a vydavatel sám není Američan, že nejsou v nebezpečí? Že nebudou vystaveni tomu pronásledování, o kterém čteme v médiích? Za prvé, z mé pozice nemohu dávat záruky za nic. Máme zahájené policejní vyšetřování, vyšetřování je zaměřeno na osoby, které porušily předpoklad důvěrnosti, která jim byla udělena touto zemí. Ale Wikileaks je organizace vedená vně Spojených států a jeho zakladateli bylo řečeno, že podstupuje velké riziko když bude dopaden. Nevím, v jaké podobě Ani já ne, takže v tomto vám asi nepomůžu. To že jste získali takový objem dokumentů naznačuje, že tam musí být něco jako revolta, probíhající uvnitř systému. Ano, jedna z nadějných věcí je, že tam jsou slušní lidé, v americké armádě, někteří z nich už toho mají dost. Je to další způsob jak vyjádřit protest, řekl bych, že to je mnohem účinnější způsob, jak protestovat proti státním úřadům. VÁLKA KTEROU NEVIDÍTE V dubnu 2010, Wikileaks zveřejnila toto video z bitevního vrtulníku Apache v Bagdádu v roce 2007. Vrtulník střílí na vzdálenost přes 1,5 kilometru od svých obětí. Toto je válka, kterou nevidíte. Je zřejmé, že to byli dva kameramani, mají kamery, ne zbraně. Na tyto kameramany se nesmí střílet jako na novináře. Neviděl jsem nic od té doby. Serte na to, jak se tam dostanete, zahajte palbu. Vidím vaši skupinu, máte asi čtyři Humvee, směřují… Rozumím. Dobře, střelba. Dejte mi vědět, až je dostanete. Zahajuju palbu. Postřílejte je všechny. No tak. Střílejte! Střílejte, Střílejte. Střílejte. Střílejte. Musíme se posunout, hned! Dobře, právě jsme zaútočili na všem osm osob. Celá ulice pokrytá mrtvolami, jejich reakce na to byla „pěkné“. Hezky, koukni na ty mrtvý šmejdy. Pěkný. Dva-šest, Crazyhorse jedna-osm. Ten člověk mně a dalším lidem udělal ze slova „pěkný“ vulgární slovo. Už nemůže vidět, že by bylo něco pěkného, když ulice, kde se stal masakr, je pěkná. Ethan McCord byl mezi první vojáky, kteří dorazili na místo krveprolití. Zde mluví k publiku ve Spojených státech. Já a skupina vojáků, kteří byli se mnou jsme se rozběhli k místu, kde jsme slyšeli dopadat střely Apache. Přesný zásah. Nebyl jsem ani trochu připraven na masakr, ke kterému jsem se dostal. Viděl jsem, co vypadalo jako tři muži na rohu. Vidíš tu hromadu těl napravo, na rohu? Máme vysazenou pěchotu a vozidla, konec. Byl to pro mě nervový šok, nepodobali se lidem. A pak tam byl ten zápach. Nic takového jsem nikdy předtím necítil. Směs výkalů, moči, krve, kouře a něco dalšího nepopsatelného. Bushmaster, máme dodávku co přijela a sbírá těla. Žádáme o povolení zaútočit. Bushmaster sedm, příjem. Bushmaster sedm, příjem, zaútočte. Jedna-osm, útok. Povoleno. No tak! Povoleno. Hezky, koukej, přesně do čelního skla. Myslím že zrovna přejeli tělo. Jo! Pláč, slyšel jsem pláč. Žádné výkřiky bolesti, ale malé dítě, které se právě probudilo z noční můry. Viděl jsem, že tam byla dodávka a zdálo se, že pláč přichází z ní. Já a další voják, 21 letý vojín, jsme přistoupili k osobní dodávce a podívali se dovnitř. Vojín, s kterým jsem byl, odvrávoral pryč, začal zvracet a rychle utekl pryč. Když jsem se podíval do dodávky, uviděl jsem asi čtyřletou holčičku na zadním sedadle, byla těžce zraněná na břiše a byla pokryta sklem. Rozumím, potřebujeme, potřebujeme, ehh, evakuovat tohle dítě, eh, má zranění na břiše. Sklo měla ve vlasech a taky v očích. Vedle ní, z části na podlaze, s hlavou položenou na sedadle, byl asi sedmiletý kluk. Nehýbal se, a podle těžké rány na pravé straně jeho hlavy byla moje první myšlenka, že je mrtvý. V sedadle řidiče, jak mě okamžitě napadlo, musel být otec těch dětí, byl v ohnuté poloze přes děti, které chránil. Celou dobu jsem si říkal Do prdele, do prdele, tohle jsou děti. Eh, potřebuju Bradley aby spustil rampu, mám zraněnou dívku, potřebujeme ji dostat do Rustamiyah. No je to jejich vina že berou sebou děti do boje. Přesně tak. Můj syn se narodil 21. května 2007. Ještě jsem ho neviděl. A měl jsem dceru, která byla o něco starší než tato dívka. Medik do vysílačky volal, že musí být evakuována, protože tady nic neudělá. Podal jsem dítě medikovi, který potom doběhl s dívkou do obrněného vozidla Bradley. Vrátil jsem se k dodávce, nevím proč. Podíval jsem se znovu dovnitř. ‚Ten kluk se pohnul?‘. ‚Ten kluk se pohnul!‘ Vytáhl jsem toho kluka z dodávky a položil si ho na hruď. V tu chvíli jsem křičel: ‚Ten kluk je živý, je živý!‘ Začal jsem s ním utíkat k Bradley a doufal jsem, že neodjíždí. V té chvíli se kluk na mě podíval a pak se jeho oči zvrátily. Píchlo mě na srdci. ‚Je to v pořádku, držím tě, bude to v pořádku, neumírej, neumírej!‘ Stiskl jsem ho o něco těsněji. Položil jsem ho do Bradley tak jemně, jak jsem mohl. Můžete říct batalionu, že dvě zraněné děti přijedou v Bradley do Rustamiyah? Konec. Rozumím. Negativní, evakuace dvou, eh, civilistů, eh, dětí, irácká policie je vezme do místní nemocnice. Konec. ‚Co to sakra děláš McCord?‘ To byl velitel mé čety. ‚Přestaňte se starat o ty zasraný děti a zajišťujte bezpečnost.‘, zakřičel. Jediné co mě v tu chvíli napadlo, bylo: ‚Rozkaz, pane‘. Jeden z vojáků na místě popsal zvěrstva jako, cituji ho, ‚každodenní událost‘. A řekl, že když jeho velitel nařídil: ‚Zabít‘, neřeknu to slovo, ‚každého na ulici‘, zeptal se: ‚Děláš si srandu, ženy a děti?‘, odpověděl mu: ‚Ano!‘ To jsou tvrzení mnoha dalších vojáků vracejících se z Afghánistánu a Iráku, že tento druh zvěrstev není anomálie. Nejprve, toto není každodenní událost. Kdyby to byla každodenní událost, museli bychom o tom vědět. Tyto incidenty jsou politováníhodné. Každý z nich, ve kterém jsou civilní oběti, je politováníhodný. Ale opět, je to nepřítel, který se záměrně snaží způsobit civilní oběti. A dostat civilisty do ohrožení. Jsou to síly NATO, jsou to americké síly, které činí všechna opatření, která mohou, vést válku a zabránit civilním obětem. Generál James Cartwright, místopředseda Sboru náčelníků štábů ozbrojených sil USA, říká, že Spojené státy mohou očekávat, že budou ve válce, jeho slovy, ‚tak dlouho kam oko dohlédne‘. To zní jako trvalý válečný stav. Naším úkolem je být připraveni vést a vyhrávat války za tento národ, takže musíme být připraveni na možnost konfliktu do budoucnosti. Je to pozoruhodná situace, že, protože Spojené státy nejsou ve skutečnosti ohroženy mocí, která by je mohla přemoci, porazit je. To je nemožné. Ale stále to pokračuje, jako kdybychom my všichni byli zataženi, většina lidstva, do permanentního válečného stavu. Mnoha lidem to přijde velmi obtížně ospravedlnitelné. No, za prvé, existuje mnoho hrozeb, které jsou asymetrické. Terorismus je zjevně jedna z nich. To, co očekáváme v budoucnosti, není nutně válka národu proti národu. Jsou to tyto asymetrické hrozby. Je to hrozba zbraní hromadného ničení. Další asymetrická hrozba je kybernetická hrozba. To vše jsou hrozby, které přesahují zeměpisné hranice. Americká armáda se musí připravovat na širokou škálu hrozeb, které existují, aby ochránila své národní zájmy. Bubnují média na další válku? Řekněme válku s Íránem? Neřekl bych, že média bubnují na další válku teď, ačkoli projevují stejnou důvěřivost, stejnou servilitu k mocným, jako to dělala v předvečer války s Irákem. Myslím, že to ještě nepokročilo, aby bubnovala k další válce. Ale když se elita rozhodne, že je čas jít, byl bych překvapen, kdyby dělala něco jiného. Zmínil jste už Írán a je tu obrovský výběr co lze udělat s Íránem, více rozvinutý, mocnější, lidnatější a určitě lépe vyzbrojená země než Saddámův Irák kdy byl, vy říkáte, že bychom jim měli hrozit vojensky, pokud se rozhodnou vyvíjet jaderné zbraně? Já říkám, že si myslím, že je naprosto nepřijatelné, aby měl Írán schopnost vyrábět jaderné zbraně. Myslím, že bychom měli být připraveni se jim postavit, pokud to bude nutné, vojensky. Myslím, že k tomu neexistuje alternativa, pokud budou i nadále vyvíjet jaderné zbraně, a oni musí dostat tu zprávu, jasně a zřetelně. Nezní to povědomě? Existuje stejně důkazů, že Írán vyrábí jaderné zbraně, jako bylo těch, že Irák měl zbraně hromadného ničení, jak tvrdil Tony Blair. Víme, že obrovské lži byly spáchány a přesto osoby, které se jich dopustily, fungují dál v podstatě stejně jako předtím. Jsou bráni vážně jako komentátoři, jako autority v různých oblastech. Přijde mi to ohromující. Ti lidé by se měli propadat hanbou. Britské elity nechtějí, aby veřejnost věděla, co dělají, ve skutečnosti si myslí, že ani nemají právo vědět, co dělají. A vědí, že čím více informací má veřejnost, tím je pro ně složitější provádět politiku, která může porušovat lidská práva nebo podporovat represivní režimy. Takže to je vlastně vědomá strategie tvorby těchto kampaní pro vztah s veřejností, které vláda pravidelně dělá, kdykoli se rozhodne k vojenské zahraniční intervenci. Snaží se přesvědčit veřejnost, že jednají s těmi nejlepšími nejušlechtilejšími úmysly, i když ve skutečnosti je opak pravdou, obvykle jednají ve prospěch nemilosrdné a přímočaré kalkulace zájmů elit. Pro ně je veřejnost hrozba, která musí být brána v úvahu. Kostel sv. Brigity, Fleet street, Londýn ‚kostel novinářů‘ Pro příliš mnoho novinářů je cenou za jejich nezávislost jejich život. Patří mezi ně Terry Lloyd z ITN, zastřelený v Iráku US Marines. Od začátku invaze bylo v Iráku zabito více než 300 novinářů, více než v kterékoliv jiné válce. Tento film je na jejich památku. To neznamená, že my novináři musíme riskovat životy, abychom říkali pravdu. Ale musíme být dostatečně odvážní, abychom se postavili těm, kteří usilují o tajnou dohodu s námi, aby prodali svoje nejnovější krvavé dobrodružství v cizí zemi. To znamená vždy pochybovat nad oficiální verzí, jakkoliv vlastenecká se může zdát, jakkoliv je svůdná a rafinovaná. Propaganda spoléhá na nás v médiích, aby zaměřila své podvody nikoliv na dalekého nepřítele, ale na vás doma. Je to velmi jednoduché. V naší době nekonečných imperiálních válek, životy bezpočtu mužů, žen a dětí, závisejí na pravdě. Jinak máme jejich krev na sobě my. ‚Nikdy nevěřte ničemu, dokud to není oficiálně popřeno‘, řekl, veliký novinář Claud Cockburn. Jinými slovy, být těmi, jejichž úkolem je držet se na té správné straně nebo být hlasem lidí, ne moci.