USA versus John Lennon
Tento film není pouhou sondou do života známého „brouka“, neukazuje Lennona jenom jako skladatele, kytaristu a zpěváka. John Lennon spolu se svou ženou Yoko Ono v autentických záběrech je doprovázen vzpomínkami těch, co byli při tom. Dokument se věnuje boji Lennona za mír, odporu válce ve Vietnamu. Mírotvůrce Lennon se postupně stává jednou z klíčových postav boje proti vládě USA. Jeho levicové názory, jednoznačný antimilitantní postoj i kontroverzní podpora drog z Lennona záhy udělaly jednoho z úhlavních nepřátel režimu. FBI vedená J.E. Hooverem si v ničem nezadá s nekritizovanějšími světovými tajnými policiemi. Špehování, obsáhlé složky i vraždy na objednávku patřily k běžným praktikám FBI. Tvůrci dokumentu nechali promluvit i bývalého agenta FBI.
Všichni říkají, že revoluce skončila, ale podle toho co tady teď vidím, se mi to tak nezdá. „10.12.1971 ANN ARBOR, MICHIGAN“ Zdá se mi to jako sen vidět 15000 lidí na jednom místě dožadujících se osvobození Johna Sinclaira. Odsoudili mě na 9 a půu roku, v červenci 1969 za to, že jsem dal 2 jointy policistce v přestrojení. Celou tu dobu byl John Sinclair ve vězení jen kvůli jeho odporu vůči vládě. Vládě, která schazuje bomby odpovídající 2,5 násobku Hirošimské bomby každý týden každý týden od července 1969, kdy byl John uvězněn. A celou tu dobu Richard Nixon prohlašuje: „Válka se chýlí ke konci. “ Uspořádali jsme koncert, který se rozšířil na celý stát. A stal se tím nejdůležitějším, co se kdy v celém Michiganu stalo. Stevie Wonder, Bob Seger, Rennie Davis, Jerry Rubin, Bobby Seale z Černých panterů. Veškerou moc, lidem!! Děkuji moc. Veškerou moc, lidem!! Jestliže jsme chtěli, aby představení mělo co nejvetší účinek, musel se udělat obrovský koncert. A potom Jerry Rubin mluvil s Johnem Lennonem a Yoko Ono. A oni přijeli a zahráli na našem koncertě. Vůbec jsme netušili, že v publiku byli agenti FBI, kteří si zapisovali naše texty. V tento okamžik FBI začalo sledovat, rostoucí vliv Johna a Yoko. Rozdělení moci, zvláště pak, za vlády Nixona, která začala v 1968, bylo extémně paranoidní zvláště pak na kohokoliv, kdo se vyjadřoval proti kultuře vládě, a válce a John Lennon samozřejmě přesně zapadal do této definice. Když se někdo ze showbusinessu zůčastní politických manifestací, on nebo ona dělá něco, co je obrovskou osobní obětí a dokonce i osobním riskem. Oni se zcela jistě báli toho co John Lennon symbolizoval. Každý kdo zpívá o lásce, harmonii a životě je nebezpečný pro toho kdo zpívá o smrti, zabijení a podmaňování lidí. Udělal si mnoho přátel mezi lidmi, které chtěla naše vláda zavřít do vězení. Byl vysoce nápadnou osobností, takže jeho aktivity byly sledovány. „Důvěrné“ „Ředitel, FBI, Oblast WASHINGTON“ Myslím, že mě chtěli zastrašit, to se podařilo byl jsem vyděšený a paranoidní. Věřil, že veškeré jeho telefonní hovory byly monitorovány. „VŠICHNI EXTRÉMISTÉ BY MĚLI BÝT POVAŽOVÁNI ZA NEBEZPEČNÉ“ Věřil že byl sledován. Věřil, že lidi, které považoval za přátele, jsou tajní informátoři různých bezpečnostních agentur. Byli jsme šokováni a opravdu vyděšeni. Dalším důsledkem Sinclairovy kauzy, možná bylo další upoutání pozornosti FBI, Johna Mitchella, Haldemana, Ehrlichmana a Nixona a jejich označení za hrozbu, že by měly být provedeny kroky k umlčení Johna Lennona. „Spojené státy vs John Lennon“ Dětství bylo něco, na co… jen tak nezapomněl. Myslím, bylo to stále v něm. A v noci, když jsme byli v posteli, tak o tom všem mluvil. Hlavně o své matce. Byl to sirotek. Opravdu, byl opuštěn svým otcem a svou matkou v konečném důsledku také. Dokážete si představit, že vyrůstáte a uvědomíte si, že vaši rodiče vás vlastně nechtěli? Tudíž není divu, že se stal rebelem. Narodit se v „dělnické třídě“ bylo přirozené. Věděl jsem, že kvůli tomu, že z ní nejsem budu nenáviděn Policií a celým systém a že s tím budu muset bojovat. Kroutil hlavou nad všemi, kdo mu říkali, jak žít a co jak dělat, kdy mluvit a kdy být zticha. Lítal jsem pořád v průšvihu. Vyhodili mě z každé školy, kde jsem byl. Problém koukal ze všeho, do čeho jsem byl zapojen. Prostě jsem šel vždycky proti proudu. Tady Doug Layton a Tommy Charles. „SRPEN 1966“ I přes to, co prohlásili, naši chlapci z Beatles jsou stále oblíbení. Beatles prohlásili ve všech novinách, že jsou mnohem lepší než sám Ježíš. Původně, jsem… to odkazoval jako zmínku k britské mládeži, že pro ně znamenáme víc, než Ježíš. či náboženství. Nedělal jsem žádné oficiální prohlášení, pouze jsem to pronesl. Věřím, na základě faktů a statistických údajů, že jeho tvrzení není pravdivé. Nikdo není slavnější než Ježíš. Nemýnil jsem to tak, jak všichni ostatní myslí. Nejsem proti Kristu, proti náboženství, ani proti Bohu. Lidé toho udělali mnoho jménem Krista, Ale co kdy kdo udělal pro Beatles? Pro nás? Neříkam že jsme lepší nebo důležitější dokonce ani srovnatelní s Ježíšem Kristem jako osobou či Bohem, ať už je čímkoliv. Řekl jsem, co jsem řekl, možná to byla chyba nebo se to špatně vyložilo. Tak jest. Vyzíváme vás, abyste přinesli vaše desky od Beatles fotografie a suvenýry, na zatím blíže neurčená místa, během nočního vystoupení Beatles v Mephis 19. srpna, Tyto předměty budou zničeny na velkých hranicích za přítomnosti veřejnosti Místa budou brzy upřesněna… Nezáleží na tom, nemají- li lidé rádi naše nahrávky nebo to jak vypadáme a to co říkáme. Mají právo být proti. My máme zase právo s nimi nesouhlasit, nebrat na ně ohled, i když si přejí opak. Všichni máme přece svá práva… Lennon už dříve přemýšlel o tom, že být tou rozkošnou „máničkou“, není ve skutečnosti jejich životním údělem. Lennon je ve skutečnosti více nakloněn osvojit si více krtitický, revoltující postoj. Tento okamžik je počátkem Lennonovy cesty, které ho povede k přímému konfliktu s Nixonovou vládou o šest let později. To co dokázala 60. léta, bylo, ukázat nám možnost a odpovědnost, kterou jsmě všichni měli. Nebyla to však odpověď, jen nám ukázala vizi těch možností. Chtěli bychom přesvědčit komunisty, že nemužeme být přemoženi „PRESIDENT LYNDON B. JOHNSON 20 ČERVNENCE 1965“ ani zbraněmi, ani jejich obrovskou mocí. „ODVOD ZDVOJNÁSOBEN“ Dneškem nařizuji vysílání dalších jednotek do Vietnamu, což zvýší naše tamnější vojsko ze 75000 na 125000 mužů, téměř hned. Vstupil jsem k námořnictvu po střední škole září roku 1964 přihlásil jsem se jako dobrovolník do Vietnamu. Nemohli poslat nikoho oddanějšího, nikoho, kdo by byl ochotnější následovat jejich rozkazy víc než já. Při vedení mé jednotky přes volné prostranství, jsem byl postřelen do pravého ramene. Kulka prošla pravou plicí, která zkolabovala, přímo do páteře,kde přetla míchu což mělo za následek ochrnutí od hrudi dolů. Válka ve Vietnamu nebyla veřejně přijímána s klidem. Veřejnost neměla žádnou pro-válečnou záminku neměla žádný Pearl Harbour. „POVOLÁVACÍ ROZKAZY PÁLÍME ZDE“ Neměli žádné motivující činitele, které by prohloubili vlastenectví. Tudíž to byla neoblíbená válka a čím se víc táhla, stávala více a více neblíbenou, a tím více lidé začali pochybovat o jejím skutečném důvodu. „SENÁTOR USA,, 1963-81“ Mnoho vietnamců během války zemřelo, což zrovna nesymbolizuje život ve štěstí a svobodě. 1, 2, 3, 4,5! Nechceme ve válce svět! „WASHINGTON, D.C. ŘÍJEN 1967“ Nechceme ve válce svět Protesty byly neuvěřitelné vedeny především mladými, od kterých se očekával nezájem a pasivní postoj. A mladí najednou vstoupili na politické kolbiště, „AKTIVISTA“ se snahou něco změnit k lepšímu. V jednom z posledních míst protestů se 4000 londýňanů, postavilo proti britské účasti ve válce ve Vietnamu I přes pár oděrek a modřin, nikdo nebyl zatčen. Protesty byly zastaveny během postupu k sídlu ministerského předsedy Wilsona. Celá kultura se více vyhraňovala „RADIKÁLNÍ AKTIVISTA/NOVINÁŘ“ v této atmosféře ovlivněné Beatles, kteří byli nuceni reagovat na svět. Vadí vám neustálé otázky typu, například „Amerika a válka ve Vietnamu“? Myslíte si, že to má smysl? Zdálo by se mi hloupé, kdybych byl američanem a na podobné otázky se neptal a dělal, že se nic neděje. Proč se na to tedy ptají vás jako úspěšných umělců? Toť otázka. Proto, źe američané se vždy ptají slavných na jejich názor, stejně jako britové… Slavní, co ty vědí? Ale na druhou stranu… je nemožné nereagovat na současné dění ve světě, pokud nejste mnich. Omlouvám se mnichům, nemíním je nijak urážet. Věc které musíte porozumět a kterou lidé často nechápou, je že Johnovi myšlenky se postupně měnily. Byl v jakémsi procesu evoluce. Naše společnost dělá chybu v tom že mate lidi že jde za nesmyslnými cíli. Když by někdo vzal list papíru a dal ho před naší vládu, americkou vládu, ruskou vládu, čínskou, atd. A chtěl aby tam napsali o co se vlastně ve skutečnosti pokoušejí a jak si myslí že by toho chtěli dosáhnout. Líbilo by se mi vědět o co to vlastně zkoušejí… Myslím že jsou všichni pomatení. Možná mě zavřou do blázince za to co sem řekl. Ale ve skutečnosti je tohle bláznovství. Byl velmi zaujatý světovým děním a vše co se ve světě dělo ho svým způsobem měnilo. A potom se stalo něco docela dramatického. „ASISTENT LENNONA a ONO, 1966-72“ Je poměrně těžké popsat Yoko protože je unikátní. Vybudovala si velmi dobrou pověst jako koncepční umělkyně. Ona ho označovala jako „Hudba duše“. Při mojí prezentaci umění jsem se vždy snažila inspirovat lidi a donutit lidi, aby otevřeli oči. Říkala mi, že pokud se lidi nezvednou a neodejdou „FOTOGRAF/PŘITEL“ tak jsem to neudělala dobře. Protože se snažila opravdu ovlivnit lidi a ovlivňování lídí někdy vede k tomu, že je naštvete, pokud si nejsou jistí svými pocity. Ona se snažila donutit lidi, aby něco cítili. Často to byl vztek a pokud to byl vztek na ní, tak je přinejmenším donutila něco cítit. Vždycky jsem měl sen o tom seznámit se s umělkyní zamilovat se do ní. Seznámili jsme se, začali jsme spolu mluvit Já sem si jen uvědomil, že ona ví všechno co já. a pravděpodobně ještě víc. a tohle všechno procházelo ženskou myslí. Totálně mě to uchvátilo. Myslím, že když se seznámil s Yoko, zkompletoval se jeho vnitřní hlas. „DOBRÝ RODINNÝ PŘÍTEL“ Yoko dala Johnovi ten pocit, tu vůli, že může říct nebo udělat cokoliv chce bez jakýchkoliv rozpaků. Vzájemně jsme proměnili svoje cítění podobně jako lidé mění svůj vkus z Country na POP. My jsme to udělali z levičackého avantgardismu na levičácký rock. Snažili jsme se najít to co by uspokojilo zájmy nás obou a oba jsme byli vzrušeni a motivováni zkušenostmi toho druhého. Přisli jsme z úplně jiného prostředí, ale byli jsme si velice podobní v tom jak divoce jsme provokovali lidií. Co to dělají? Ta japonská čarodejnice ho pobláznila a je z něj cvok. Ona dosáhla toho, že část jeho bláznovství vyšla ještě více na povrch. Byla to pro mne obrovská úleva poznat člověka, který by byl stejný blázen jako já. Taková byla realita. Mohli byste vylézt? Ne Proč ne? Protože tohle je slavnost v pytlích. Naprostá komunikace. Nemyslíte si, že to co děláte je tak trochu z módy (out)? A vy si myslíte, že má být móda, bytí v pytli? A co to tedy je? Naprostá komunikace. Co to je naprostá komunikace? To je vynález Johna Lennona a Yoko Ono? Ne, ne to už existuje. My vám jen ukazujeme jeden příklad – úplného pohroužení? – No to je vaše interpretace… Víte, pokud jediný černoch hledá práci oděn v pytli potom bychom všichni měli hledat práci oděni v pytlích, aby neexistovali předsudky. Musíme soudit lidi podle jejich vnitřních kvalit. A tomuto říkáme naprostá komunikace. Když jsme to jeli ukázat do Rakouska, přišli jsme na jednu tiskovku v pytli. Bylo to super, protože…tisk nás ani nemohl vidět. Oba jsme byli v tom pytli. A oni se začali ptát do toho pytle: ,,Jste to opravdu vy?“ ,,Jak jste oblečeni?“ ,,Můžete nám zazpívat?“ ,,Proč tohle? Co je to?“ Naprostá komunikace, říkám. Reagovali: „Proč jste nám tohle udělali?“ „My jsme nikdy neviděli brouka“. „Překonejme to“ „Jsou to naši bratři kdo je zabijen“ Někde jsem četl o svobodě shromažďování. „3.dubna 1968“ Někde jsem četl o svobodě slova a svobodě tisku . Někde jsem četl, že síla Ameriky tkví v právu protestovat za práva. „Spoluzakladatel strany Černých panterů“ Je nutné porozumět tomu, že my jako Černí panteři jsme se objevili uprostřed již probíhajících celonárodních protestů. Nechte mě něco říct. Bratři a sestry, pokud chodíváte na koncery proti chudobě a neušetříte si polovinu z těch peněz, na nákup jedné zbraně týdně „máte klapky na očích a neděláte nic“ „Radikální aktivistka“ Myslím, že Černí panteři byli nebezpeční, ale ne takovým způsobem, jak si většina lidí myslela. Nebyli nebezpeční tím, že by měli zbraně, nýbrž svojí schopností poukázat na možnost postoje proti moci. „Nezajímá mě strýček Sam, nejdu do Vietnamu“ „Tichá většina pro mír“ V dnešní době musíte mít více politického povědomí. Je skoro nemožné před tím zavírat oči. „Radikální aktivista“ Bojí se nás, protože my už nejsme jen politická a kulturní hrozba, my už jsme vojenská hrozba pro ty generály, kteří umožňují tuto válku a vymívají mozky mladým. Jsme vojenskou hrozbou. Pokud se uchýlíte k použití násilí, začnete si hrát se systémem. Vláda vás provokuje, aby vás donutila bojovat, protože jakmile použijete násilí, budou už pak vědět, jak vás kontrolovat. „Demokratické shromáždění, Chicago, Srpen 1968“ „Senátor v USA, 1963-81“ Válka ve Vietnamu rozdělila tuhle zemi více než Občanská válka. Zatracenej L.B.J.! (Lyndon B.Johnson) Byl jsem v místnosti s několika paralyzovanými veterány „Autor knihy:BORN ON THE FOURTH OF JULY“ v nemocnici v Bronxu. A pamatuji si, že jsme se dívali na shromáždění. Pane prezidente, většina delegátů na tomto shromáždění nebyla obeznámena, že tisíce mladých bylo zbito v ulicích Chicaga. Možná že John Lennon byl považován za jednoho z vůdčich osob demonstrací za mír. Možná že John Lennon slyšel skandování: „Celý svět to sleduje, celý svět to sleduje“. „Celý svět to sleduje!“ Stejně tak možná Johnu Lennonovi tu noci tekly slzy po tvářích stejně jako mně. „Protestovat je vlastenecké“ Zaznamenala jsem tu proměnu Beatles, když vydali píseň „Revolution“. Když slyším „Revolution,“ dokonce i teď, nezmůžu se na slovo, protože si pamatuji, jak težké to pro nás oba tehdy bylo. Svět se nás stranil a fanoušci také, protože jsme byli spolu, a přesto si John troufnul začít mluvit. „život je svatý, zastavte válku“ „Jděte do hajzlu s Vietnamem“ „Přiveďte naše vojáky domů…hned“ John věřil, že revoluce je nutná, ale že musí proběhnout mírovou cestou. Nemyslím si, že by popíral to, co cítilo v této době mnoho aktivistů. Zdá se mi jako chyba, myslet si že revoluce musejí být násilné. Pokud jsem revoluční nebo jsme revoluční, pak jsme revolučními umělci, nejsme ozbrojenci. Myslím že v oficiálním prohlášení Černých panterů, programu o 10 bodech, který není násilný, a který říká že pro svoji obranu před útokem, mohu jednat, ale neměl bych dělat nic víc. Já jsem stále pro mír, pro revoluční mír, ale na prvním místě jsem umělec a až potom jsem politik. Vždy věřil, že se musíme dostat do stavu jako to dokázal například Gandhi v Indii. Což bylo velmi efektivní a chtěl to udělat taky tak. Zůstaňte v posteli. Nechte si narůst vlasy. Bed peace (mír v posteli) Hair peace („vlasový mír“) „Březen 1969“ Ve skutečnosti se snažili mít líbánky, stejně jako většina lidí, na tajném a romantické místě. „Fotograf/přítel“ ale byli si vědomi toho, že jsou součástí světového dění. a že kam půjdou oni tam půjdou i média. „Vlasový mír, mír v posteli“ Chystáme se zůstat v posteli sedm dní. Na místo toho abychom jeli na soukromé líbánky. Je to náš soukromý protest proti násilí ve světě. Víte… Myslíme, že je lepší namísto války zůstat v posteli a nechat si narůst vlasy. Za mír? Nechat je růst dokud nebude mír. To co tisk opravdu chtěl byla fotka Johna a Yoko v posteli během líbánek. A tak je John a Yoko nechali tu fotku udělat a zároveň zařídili, aby na fotce bylo kromě Johna a Yoko v posteli také slovo mír. Všichni si mysleli, že se zrovna milujeme v posteli. Přijel tisk z celého světa, otevřeli jsme… oni nám pomohli otevřít dveře a takhle se nahrnuli dovnitř s foťáky. My jsme seděli jako andílci a říkáme: „Ahoj. Mír,bratře“. Všem se protáhly obličeje, protože my jsme byli pouze v posteli. Udělali jsme blázny z většiny světových novinářů. Zvláště pak ti evropští a britští psali: „Novomanželé v posteli“. „Fotograf/aktivista“ Nikdo nic takového nikdy neudělal, bylo to úplně prvně, kdy někdo vytvořil mýtus, za účelem dosažení vlastních policko-sociálně-poetických cílů. To se nikdy dřív nestalo. „Ukončete válku… “ Ti kteří podporovali světový mír byli intelektuálové, lidé kteří neměli moc, kteří rozdávali letáky, které však nikdo nechtěl číst. John říkal: „Ne, ne“. Musíme to dělat takhle. A myslím, že jsme odvedli dobrou práci. „Prosím nechte už těch hloupostí. Vraťte se domů. Nemáme rádi lidi jako jste vy. Běžte k doktorovi, běžte se léčit“. Slyšeli jste? To je skvělé. Běžte se léčit. Musím tedy zajít k psychiatrovi. Snad nás dá do kupy. Skvělý. Když je někdo kreativním géniem „Vydavatel“ Musíte mu nechat hodně prostoru. Anglie nenechává mnoho prostoru klukům z dělnické třídy. „Daily Mirror“ Pokud to funguje, tak fajn. Pokud to nefunguje, tak je to špatné. Nikdo mi předtím nedal šanci. Nikdo nikdy nedal šanci míru. Gandhi to zkoušel, Martin Luther King to zkoušel, ale byli zastřeleni. Ale nikdo nedal… Nemůžete mít mír v královském apartmá v bytě č.802… To ne, to my ani nečekáme. Mluvíme především k revolucionářům, kteří věří že by mohli dokázat bořit budovy. Oni to nemohou dokázat. Přemýšleli jsme o tom celé měsíce. Toto je ten nejefektivnější a nejlepší způsob k formování protestů proti násilí který nás dva napadl. „Radikální aktivista/novinář“ Pokud si někdo jeho kalibru řekne: „Sakra, už tu nemůžu jen tak stát a nedělat nic, když vidím že svět kolem mě je v plamenech. Něco udělám“. A tak to co John a Yoko dělali, samozřejmě bylo útočení a zesměšňování článků které o nich psali. Ale na naší generaci to mělo úžasný účinek. Pamatuji si jak jsem byl absolutně vzrušený a říkal jsem: ,,No konečně“ ,,Dobře, skvěle“. Neříkali jsme si: „V Amsterdamu jsme měli neuvěřitelný úspěch.“ Obviňovali nás, že děláme pošetilou věc. Tisk nás napadal. Ale byl to náš úkol a my ho museli splnit. KVĚTEN 1969 Chtěli jsme to udělat v New Yorku, ale vláda nás tam nepustila. Věděli, co jsme udělali v Amsterdamu. Nestáli o „peaceniky“. Tohle prej řekl nějakej úřad-co-to-má-na-starosti. Nakonec jsme to udělali v Montrealu a vysílali to přes hranice. Musíte žít, musíte milovat… To je „Bed-in, Vpostelství“, lidi. Možná si myslej, že chci vyvolat revoluci. Bude stačit, když lidi rozesmějem. Štěstí je dobrej pocit míru. Lásku, ne válku, to je všechno, co říkáme. To si zapamatujte. Mír, mír, mír… Mír v duši, mír na zemi, mír doma, mír na světě. Prodáváme ho jak mýdlo. Musíte prodávat a prodávat, dokud si hospodyňky neřeknou: Mají dva výrobky, mír nebo válku. Vzpomínám, jak mě pozvali na „Vpostelství za mír“. Smothers Brothers byli v té době tribuni proti establishmentu. Šel jsem tam a vedl dlouhé hovory. Neuvědomujete si tu kontrolu, která panuje v USA nad tím, co chcete vyjádřit, až po ten sebemenší projev nesouhlasu. Není čas ani místo na negativní myšlení. Dokážeme to, to je všechno. Musíme to dokázat. Co byste vzkázali lidem jako Richard Nixon? Řekl bych: udělej něco pozitivního. Mír je ekonomickej, pane Nixone. A byl byste fakt oblíbenej. -Co by měl udělat? -Jen vyhlásit mír. Zredukoval to na nejzákladnější pojmy, o nichž si mnozí mysleli, že jsou utopistické a naivní. Věřím, že až lidi budou chtít mír a uvědomí si, že ho můžou mít, budou ho mít. Potíž je, že si neuvědomují, že ho můžou mít. Je naivní přát si mír? Je naivní si myslet, že můžeme změnit svět? Patrně ano. Ale určitě to stojí za zamyšlení i za umění, jež to zplodí. Každý mluví o pytlismu, o prcismu, o hulismu, o fanglismu, o tvýmismu, jehoismu, ismu, ismu, ismu… Chcem jenom říct, ať má šanci mír… John mi jednou řekl: „Když zazpívám l Wanna Hold Your Hand, slyší mě stamiliony lidí. Proč bych nezazpíval „Give Peace a Chance“, když mě taky uslyší stamiliony lidí? Měl jsem to za skvělou větu. „Chceme jen říct, ať má šanci mír.“ Opakovali to pořád dokola. Bylo to báječné. „Ať má šanci mír.“ Kdo mohl být proti? Jen státní správa. Každý mluví o revoluci, evoluci, masturbaci, flagelaci, regulaci, integraci, meditaci, OSN organizaci, vy jste borci! Chcem jenom říct, ať má šanci mír… Straší lidi, aby šli do válek, do kterých jsme neměli jít. Občas se bojovat musí, ale celkem vzato spíš ne. Proč na to nejít jinak? Zpívat o lidské pospolitosti. Zpívat o lásce. O míru. A náhle je z toho děsivý hlas pro lidi, kteří chtějí slyšet pořád dokola Bojovou hymnu republiky a jejichž oči vidí přicházet slávu Páně. Láska je skutečnost, skutečnost je láska, láska je pocit, pocit je láska… Vrcholem celého Vpostelství pro mě bylo, když všichni reportéři odešli a vyšel nádherný měsíc. Úplněk. Z naší postele jsme pozorovali krásný úplněk a nebe bez mráčku. John řekl: „Není to skvělé?“ A že dál budeme společně komunikovat se světem a naše písničky se budou hrát po celém světě. A že takhle to bude. A že byl hrozně šťastný. Z toho, že propagujeme světový mír a lásku a oboje přitom máme. Láska je žití, žití láskou, láska je potřeba být milován… Zdá se být víc než jisté, že krvavá zkušenost z Vietnamu skončí ve slepé uličce. Nerozhodná situace z letošního léta skončí buď vyjednáváním o vzájemných ústupcích, nebo strašlivou eskalací. A v jakékoli eskalaci s námi nepřítel dokáže držet krok. To platí o invazi na sever, užití jaderných zbraní, či nasazení dalších 100, 200 nebo 300 tisíc amerických vojáků. A s každou eskalací se svět blíží k hranici kosmické katastrofy. Ta válka byl strašný omyl. Šli jsme do Vietnamu, abychom zachovali demokracii, která neexistovala. Jižní Vietnam byla monarchie a k tomu dost krutá. Bojovali jsme za ztracenou věc, ještě než jsme do té země vkročili. Nikdy nebylo použito takové síly tak neefektivně jako ve Vietnamu. Jestliže po takové době, tolika obětech a navzdory vší podpoře není konec stále na dohled, nadešel čas, aby americký lid zvolil nové vedení, jež není svázáno s chybami minulosti. Zaručuji vám čestný konec války ve Vietnamu. Opakoval slib, že má tajný plán na ukončení války, který po volbách odhalí. Válka vás doháněla k šílenství. Odváděli lidi. Bylo zabito 50 000 Američanů. 50 000. 40 % všech mladých Američanů, kteří padli ve Vietnamu, padlo ve čtyřech letech po zvolení Nixona prezidentem v roce 1968. Ve spolupráci s Jihovietnamci jsme připravili plán úplného stažení všech pozemních bojových sil americké armády. S posilováním jihovietnamských jednotek se může zvyšovat počet stahovaných Američanů. Nemám v úmyslu vyhlašovat časový plán našeho programu. Dnes jsme se sešli, abychom stvrdili ony věčné hodnoty, jež nás zrodily: život, svobodu a hledání štěstí. Sešli jsme se, abychom vyhlásili mír a skoncovali s válkou ne ve vzdálené budoucnosti, ale hned. Nerad říkám věci, s nimiž každý nesouhlasí. Až účastníci mírového pochodu dojdou do Washingtonu, bylo by snadné říct, že udělám, co chtějí. Jenže prezident musí udělat to, co považuje za správné. Občas je třeba narýsovat jasnou čáru. Ne z nepřátelství vůči těm, kdo nesouhlasí, ale aby bylo jasno, že neexistují kompromisy tam, kde jde o suverenitu, svobodu a spravedlivý mír. Vzpomínám si, jak jsem přicházel k budově Ministerstva financí a na ulici jich byly zástupy, všichni drželi v rukách svíčky. Byla to nějaká symbolika. Tehdy jsem kouřil doutníky, tak jsem k jednomu z nich přišel, vzal ho za zápěstí a připálil si svíčkou doutník. Podíval jsem se mu do očí a řekl: „No, aspoň k něčemu se hodíte,“ a šel jsem dál. Nixon během těch demonstrací prohlásil, že se dívá na fotbal… Ty demonstrace uvnitř Bílého domu rozhodně zapůsobily. Posloucháš, Nixone? Posloucháš, Agnewe? Posloucháte v Pentagonu? Chceme jen říct: Ať má šanci mír… „Give Peace a Chance“… Fotografoval jsem milion lidí na protiválečné demonstraci, jak zpívali s rukama nad hlavou. Ta píseň se stala hymnou protiválečného hnutí stejně jako se lidová píseň „Jednou bude líp“ stala národní hymnou hnutí za občanská práva. Válka skončí, když budeš chtít. Mír. Všem veselé Vánoce, hezký nový rok. Snad se budem mít dobře, nepoznáme strach. Válka skončí, když budeš chtít… Řekla jsem: „Fajn, pojďme na to udělat plakáty.“ John řekl. „Ne, rovnou billboardy v městech po celém světě.“ Jeho komunikační aréna byla mnohem větší než moje. Jsou v 11 světových městech. New Yorku, LA, Montrealu, Torontu, Paříži, Berlíně, Římě, Londýně, Athénách a Tokiu. A když budeme mít štěstí, i v Port-o-Spain v Karibiku, jestli to jeden přítel zařídí. Odkud pocházejí peníze na ty plakáty? Momentálně z našich kapes, ale dostali jsme pár nabídek. Ptali se nás: „Kolik to stojí?“ Nevím, ale míň než něčí život. Využíval faktu, že cokoli udělal, média tomu věnovala pozornost. To neznamenalo, že by z toho vzešla konzistentní myšlenka, protože média to zjevně nechápala a čemu rozuměla, to se jim nelíbilo. Patřím k těm, kteří vás velmi obdivovali. Líbili se vám ti staří vlasáči, jak jsou satiričtí a vtipní, a líbil se vám „Perný den“, jenže já už vyrostl. Vy evidentně ne. -Ano? -Jo, lidičky. -Jak moc jste vyrostl? -Do 29. John věděl, že ho lidi budou mít za pošuka. Bylo mu to fuk. Říkal si, že ať si o něm myslí cokoli, v porovnání s tím, co propaguje, to není důležité. Jestli se dostanu na titulní stránku, ať je tam slovo „Mír“. -Ale takhle jste směšný… -Pro jisté lidi. To je mi fuk… -Je vás škoda na to, co děláte. -Když to zachrání životy. Drahý hochu, žijete v říši snů. Myslíte, že jste zachránil jediný život? -Co to zpívali na „Moratoriu“? -Na jakém moratoriu? Na tom posledním velkém tady. Zpívali „Give Peace a Chance“. -Zřejmě vaše písnička. -Ano. Byla napsána pro ně. Zpívali vaši skvělou píseň, to je vše, co máte k Moratoriu? Říkala jste, že Američané berou protestní hnutí vážně. Ale zpívali bezstarostnou píseň, kterou jsem náhodou napsal já. Jsem rád, že ji zpívali, a až tam budu, zazpívám si ji s nimi. V dubnu 1970 Nixon napadl Kambodžu a celá země prakticky vybuchla. Nechci být voják, mami, nechci umřít… 4. května 1970 zabila Národní garda čtyři studenty na Kentské státní univerzitě za to, že protestovali proti válce. Byly to 1 8leté děti z koleje bez špetky pudu sebezáchovy, které provokovaly jiné 18leté děti se samopaly. Ano, byli v uniformě, byla to Národní garda. Téměř bez výcviku. Cítili se ohroženi, měli zbraně. Co jste si mysleli, že se stane? Představ si, že není nebe, jde to, jen to zkus. Peklo nehrozí, je jen obloha. Představ si, že lidi nepoznají než mír… Řekni klidně, že jsem snílek, ale nejsem sám. Přijde den a ty se přidáš, a celý svět se završí… Mysleli jsme, že je to vlna, se kterou popluje celá Amerika, jenže jsme neviděli odvetný úder, který se připravoval a který byl evidentní, stačilo jen otevřít oči. Každý zvláštní agent FBI musí být připraven a schopen řešit jakýkoli úkol. Na něm může záviset bezpečnost našeho národa i vašich blízkých. Hoover měl trošku odlišnou verzi demokracie než my ostatní. FBI pod J.Edgarem Hooverem, o tom již není pochyb, FBI byla využívána jako nástroj, téměř jako politická policie. Kdokoliv mohl být neoficiálně prošetřován FBI. Někteří tvrdí, že pan Hoover je kontroverzní. Řeknu vám jedno. Kdokoliv je silný, kdokoliv bojuje za to, v co věří, kdokoliv povstane, když jde do tuhého, musí být kontroverzní. FBI tehdy pracovala aktivně. Nesbírala jen informace, snažila se narušit druhou stranu. Kdokoliv v hnutí, kdo jakkoliv napadl vládu, si uvědomil, v jaké šíři FBI odposlouchávala telefony, tajně sledovala lidi, falešně je obviňovala a zneužívala právní systém. Naše věc je spravedlivá. Budeme-li věřit v lidské hodnoty, ctít Boží vedení a sebereme-li odvahu našich Otců zakladatelů, naše dědictví svobody bude zachováno. Když na to vzpomínám, bylo to hrozné. Vláda nás jednoduše a prostě používala k zastavení disentu. A dospělo to až k politické vraždě vůdce Černých panterů v Chicagu Freda Hamptona. POLICIE V CHICAGU ZABILA DVA PANTERY To se Hooverovi líbilo, to rád slyšel, když agenti neutralizovali nějakou organizaci. Nešlo o to, jestli to bylo legální, etické, nemorální, cokoliv, jen když to bylo účinné. V Americe není místo pro bojácné, kteří naléhají na usmíření za jakoukoli cenu. Ani pro ty, kteří skandují „Lepší rudý než mrtvý“. Potřebujeme muže a ženy schopné morálního rozhořčení. Muže a ženy víry, muže a ženy s přesvědčením, muže a ženy se sílou seslanou Bohem a s odhodláním podpořit demokracii. ZÁŘÍ 1971 Když jsme přijeli do New Yorku, byli jsme unešeni. John New York miloval a pro mě byl jako rodné město. Potkávali jsme všechny možné umělce a politiky z undergroundu. Bylo to tak vzrušující, cítili jsme, že bychom měli zůstat. Cítil jsem se tu jako doma. Hned, jak jsem překonal to, že nejsem v Anglii, že žiju jinde. A naštěstí, nebo naneštěstí, tu mluvili anglicky. John řekl, že se cítí jako ve středu tvůrčího světa a že v době Říma by člověk chtěl být v Římě, a ne na předměstí. A v 70. letech jste chtěli být v New Yorku. John nestál o žádné spory. Ale vlezl rovnou do kotle. Ocitl se uprostřed politické bouře a dostal záznam. Problémem Johna Lennona nebyla jeho hudba, ale někteří přátelé, které si začal pěstovat. Oni mohou považovat Číňany nebo Vietkong za nepřátele, ale pro mě to jsou bratři, ne nepřátelé. Jsme ve válce s impériem, které znečisťuje tento svět i své vlastní mladé lidi. Jsme ve válce, Nixone, nezapomeň! Abbie Hoffman a Jerry Rubin byli angažovaní političtí aktivisté. Měli i milé rysy, ale byli okoralí boji, které vedli už několik let ve velmi veřejném prostoru. Oba jsme z toho setkání byli nervózní, říkal jsem si: „Nechci se setkat s nějakými šílenci, co vrhají bomby.“ Nakonec jsme se sešli. A byli jsme příjemně překvapení. Neodpovídali své image, stejně tak jako my a spousta jiných. Já bych to měl znát nejlíp, protože o sobě jsem viděl napsáno dost hovadin, co nebyly pravda. Setkali jsme se a objevil jsem na nich něco uměleckého. Řekli jsme jim: „Hele, vy jste jako umělci. Píšete knihy, hrajete divadlo, jste jako umělci.“ Oni na to: „A vy dva jste revolucionáři.“ Když se seznámili s Hoffmanem a Rubinem, staly se z nich nástroje v rukách dvou politických mistrů. Když John a Yoko přišli s jejich „Give Peace a Chance“, pomysleli si: „Máme zbraň proti státu.“ Nůž ležící na stole nikoho neohrožuje. Je zapotřebí někoho, kdo vezme nůž a podřízne jím někomu hrdlo. Dívali se na něj jako na nástroj. V tomto případě jím bylo manipulováno způsobem, který poškozoval úsilí USA vyhrát válku ve Vietnamu a dosáhnout pořádku a stability doma. S Yoko jsme měli to štěstí, že jsme se s ním sešli. Zjistili jsme, že je to úžasný člověk a má toho dost co říct. Udělal i jiné věci, než jsem četl v Anglii v novinách. Věci jako nadace, rozdávání jídla, vzdělávací programy. Řekli jsme si: „Podívejme se na ty lidi z této strany.“ Člověk, kterého vám představíme, je náš přítel a váš, doufám, taky. Bobby Seale, předseda Černých panterů. Bobby Seale k této rovnici přidal mnohem nebezpečnější aspekt okamžité, fyzické hrozby. Byl zlověstnější a nebezpečnější než jiní. Můžeme mluvit o znečištění ve smyslu historického znečištění fašismem, válkou, hladem ve světě. Historické znečištění vraždami, znečištění, jemuž jsme my, chudí a utlačení tohoto světa, byli vystaveni příliš mnoho let. To je základ znečištění světové přírody. Jediné řešení znečištění je lidově humanistická revoluce. Cítili jsme, že je to velmi inteligentní člověk. Komunikovali jsme na této úrovni. Tohle je jedno z těch osobních spojenectví. Řekl mi přímo: „Chci pomoct. Chci sehnat nějaké peníze a pomoct tomu, co děláte.“ Viděl, o co nám jde, a vyprávěl jsem mu, co jsme dělali. Jaká je politika strany Černých panterů? Možná bys měl mluvit o filozofii. Naše filozofie je interkomunalismus. Nejsme nacionalisti. Nevěříme v nacionalismus nebo v „národovost“. To má blízko k nadřazenosti, k rasismu a sektářství. Já zpívám: „Představ si, že nejsou státy.“ Řekl bych, že jsme byli přátelé. Měli jsme se rádi. Ten kluk hájil něco, co jsem považoval za nezbytné a podstatné v té době protestních hnutí. Jakmile zařadíte Bobbyho Seala do týmu, každý policajt vás nenávidí, kdokoliv, kdo na světě prosazuje zákon, bude proti vám a zařadí vše, co uděláte, do kontextu nepřítele státu. Mohl se držet hudby, zříct se drog a mlčet o tom, co se mu líbí nebo nelíbí na USA. „Nepleť se do politiky. Zpívej své písně a mlč.“ A byl by klid. Jak ale začne financovat lidi, které se pokoušíme zavřít, je zle. Představa, že největší, nejmocnější impérium, Spojené státy americké, může vážně ohrozit spisovatel, intelektuál, zpěvák, malíř… To je k smíchu, to je vtip. Ale ukazuje to, jak byli nervózní. Děsil státní úředníky, protože měl takovou váhu. Nebáli se lidí jako Mick Jagger. To byli jen nevychovaní frackové s příliš mnoha penězi. S Johnem je potíž, že za jeho argumenty je intelektuální síla. Komu se tahle země nelíbí, ať mlčí nebo vypadne. Tak jsme to tenkrát cítili. Říkali: „Co tu dělá ten cizák se svými sprostými písničkami, které kritizují nás a naši válku.“ Vlastenectví je poslední útočiště darebáků. Teď mluvím o skutečných darebácích jako Nixon a lidé, kteří dnes předvádějí stejné číslo. „To je nevlastenecké.“ John Lennon, Yoko Ono. Přišli jsme sem, nejen abychom pomohli Johnovi a posvítili si na to, o co jde, ale také vám všem dali najevo, že apatie je špatná. A že něco můžeme dokázat. „Síla květin“ nezabrala. A co? Začneme znovu. Tuhle píseň jsem napsal pro Johna Sinclaira. Kulturním aktivistou jsem se stal před 40 lety v Detroitu. Chtěli jsme, aby zastavili válku a lidi se měli rádi. Pak jsme začali získávat podporu pro legalizaci marihuany a přitom jsme ji dost kouřili, což nebylo nejmoudřejší. Člověk by měl dělat jedno, nebo druhé, jestli chce v něčem uspět. Párkrát mě sebrali za držení marihuany a pak za to, že jsem dal dva jointy tajné policistce. Je už dva a půl roku vězněn za vykouření dvou jointů. Existuje cosi jako solidarita chuti, když je jeden kuřák trávy ve vězení, jsme tam všichni. V červenci 1969 mě odsoudili na 9,5-10 let do vězení s maximální ostrahou a michiganský apelační soud mě označil za hrozbu pro stát. To není fér, John Sinclair aby seděl, že dýchat chtěl. To není fér, John Sinclair aby seděl, že dýchat chtěl. Osvobodit! Nechte ho být, ať je zas jak každý z nás. Deset mu dali za dva. Co jinýho soudce může dát? Musíme dát mu, dát mu… …dát mu svobodu! Byl to dvanáctihodinový koncert vysílaný živě do celého státu. Den před koncertem mu zamítli kauci na odvolání. Soud ho nepustil. Bejt dnes vojákem, párá žlutý bodákem. Bejt tak u CIA, prodávat koks, bejt vysmátej, měl by klid, volný byl, vím, dejchal by vzduch, jak já smím. Deset mu dali za dva. Co jinýho soudce může dát? Musíme dát mu, dát mu… …dát mu svobodu! A, lidi, najednou všechno vyletělo do nebe a veřejný mínění se obrátilo o 180 stupňů v můj prospěch. Normální lidi si pomysleli: „Týjo, zajímá se o to ten chlapík z Beatles, s tím něco nebude v pořádku.“ V pondělí ráno michiganský nejvyšší soud Sinclaira propustil. Tehdy si FBI uvědomila sílu Johna a Yoko Ono. Obzvlášť Johna Lennona. Potvrzujeme 26. dodatek Ústavy Spojených států. Tento dodatek zaručuje volební právo všem našim mladým lidem ve věku 18 až 21 let, je to 11 milionů nových voličů, kteří budou registrováni u Úřadu všeobecných služeb. Nixon čelí obrovské voličské základně, jakou zatím nepoznal, populaci mezi 18 a 21 lety, jádru Johnových fanoušků. Byl tu strach, že by John mohl ovlivnit a ohrozit politickou existenci Richarda Nixona. Kdybych si dělal seznam svých nepřátel a stanovil si, kdo z nich je nejnebezpečnější… Být Nixonem, zařadil bych Lennona nejvýš. Před dvěma lety byste řekli: „Nebudeme volit. Nemá to význam.“ Já to taky tak cítil, a nikdy jsem nevolil. Ale teď všichni říkáte: „Zapište se k volbám.“ To se mi nezdá nijak radikální. Co se za ty dva roky změnilo? Teď máme pro volby hranici 18 let a měla by být snížena na 12 a všichni mladí lidé by měli volit jako jeden blok. Neměli bychom volit nikoho, kdo nestáhne vojáky z Vietnamu, a měli bychom jít na volební sjezdy do Miami i San Diega a dát jim pocítit naši přítomnost. Byli tak opojení z toho, že dostali Sinclaira z vězení, že po pár schůzkách v New Yorku naplánovali dost velké turné. Mluvili jsme o tom, jak uspořádat turné, které by šlo ve stopách R. Nixona při jeho prezidentské kampani v roce 1972. Musíme říkat, že je ještě naděje a že máme před sebou práci. Musíme změnit myšlení mladých. Říct: „Můžeme to změnit. Není po všem jen proto, že ‚síla květin‘ nevyšla.“ To je jen začátek změn, zárodek revoluce. Mladí jsou apatičtí a myslí si: „Dnes to nevyšlo, je po všem.“ Musíme je znovu nadchnout. Proto se chceme vydat na cesty. Chtěli jsme to zakončit třídenním rockovým festivalem vedle celostátního sjezdu Republikánů. Z Ameriky se rozšíří do celého světa. Viva la revolución! Z našeho pohledu byl Lennon většinu času mimo z drog. Ale byla to významná osoba, tak se jeho činnost sledovala. Nechtěli stovky, tisíce, milion mladých lidí na anti-sjezdu, zvlášť kdyby tam měl vystoupit John Lennon. Neuvědomoval si moc amerického politického establishmentu a jak velkou sílu na něj uplatní, aby ho umlčeli, nebo jaké skryté způsoby užijí, aby sledovali jeho činnost. Byli jsme si jistí, že naše telefony odposlouchávají, ale, jak to bývá, ani v nejdivočejších snech jsme se nepřiblížili tomu, co proti nám opravdu dělali. -Myslíte, že si na vás zasedli? -Ano. Sledovali mě v autě a měl jsem napíchnutý telefon. Chtěli mě vystrašit. A já byl až paranoidní. Lidi si mysleli, že jsem blázen. To si stejně myslí, ale ještě víc. „Lennone, ty nafoukanej maniaku, kdo by tě sledoval?“ Ptám se: „Co chtějí?“ Nechci jim dělat potíže. Překvapilo mě, když jsem se dozvěděl, že Lennona sledovali, že byl odposlouchávaný. Stejně, jako že byl sledován M.L.King. Tyhle věci, které vyšly z FBI, mi přišly zbytečné a riskantní a proč vlastně? Nemůžu to dokázat. Jen vím, že ve sklepě probíhá spousta oprav. Poznám rozdíl mezi normálním telefonem a telefonem plným zvuků. Otevřu dveře, a na ulici jsou nějaký chlapíci. Sednu do auta, a oni mě sledují. Neskrývají se. Proto jsem lehce paranoidní. Chtějí, abych věděl, že mě sledují. Najednou mi došlo, že je to vážné. Šli po mně. Pronásledovali mě. Vzpomínám si, že John mi řekl: „Jestli se Yoko a mně něco stane, nebude to náhoda.“ Zjistili jsme, že byli zaměření na to, zarazit naše plány. Tehdy jsme si uvědomili, že nejde o obvyklé sledování, ale že se proti nám chystají podniknout agresivní kroky. Z pohledu Bílého domu to začalo dopisem senátora Stroma Thurmonda. Kongres má velké zpoždění ve vyšetřování radikální levice pro účely přijetí nové legislativy na ochranu bezpečnosti našeho národa před podvratnou činností. Byl významným představitelem pravicových sil, které se v 70. letech staly dominantní silou naší politiky. Strom Thurmond byl v senátním podvýboru pro vnitřní bezpečnost. Dostal informace o plánech J. Lennona, J. Rubina, A. Hoffmana a dalších na celonárodní koncertní turné. O něm psal Strom Thurmond do Bílého domu. A přišel s návrhem, jak vše zarazit. Jeho zpráva končí: „Strategickým protiopatřením by bylo ukončit platnost víza pro Johna Lennona.“ Jednoho dne někdo zaklepal na dveře. Neotevřeli jsme. Zeptali jsme se: „Kdo tam?“ „Imigrační.“ A ta osoba prostě pod dveře podstrčila papír. Asi proto, že jsme neotevřeli. Podívali jsme se na ten papír a bylo to oznámení o vyhoštění. Podívali jsme se na sebe. „Co budeme dělat?“ Byl to dost děsivý okamžik. OZNÁMENÍ O VYHOŠTĚNÍ Vážený pane a paní Lennonovi, platnost vašich turistických víz vypršela 29. února 1972. Opusťte USA do 15. 3. 1972. Pokud tak neučiníte, bude zahájeno řízení o vašem vyhoštění. Horečka stoupá… Horečka je zlá… Budoucnost v troskách… Nebe je v tmách… Johne, neříkal jste, že vás to šokovalo? -Ano, jsme trochu v šoku. -Myslíte, že vás vyhostí? Netuším. Možná budeme jen jednat. Měli bychom jít. Jdeme pozdě. Jestli chcete, sejdeme se, až půjdeme odsud. -Můžeme pak s vámi mluvit? -Máme spoustu vyřizování. Imigrační a naturalizační služba chystala monstrproces. Chtěli předhodit Johna Lennona veřejnosti. Ukázat ho jako nežádoucího cizince kvůli jeho životnímu stylu, přátelům a politice. Chystali se přehrát slova z některých jeho písní. Řada z nich byla nepřátelská vůči Nixonově administrativě. -Jak na vás toto jednání působí? -Jako bych byl znovu ve škole. Měl jsem celý život průšvihy všeho druhu a jsem zase v ředitelně. Tentokrát jsem nedostal rákoskou, už mě nebijí. K procesu nedošlo. Vyšetřovatel si zachoval chladnou hlavu. Věděl totiž, že by si odcizili mládež celé Ameriky. A byla to ztráta času a peněz, protože už měli páky na to, jak Lennona vyhnat ze země. Koncem 60. let byl na drogovém oddělení v Londýně lovec lebek. Nebyl moc vysoko a byl nový. Na celé oddělení měli dva psy. Čmuchal kolem a zašil každou hvězdu popu, kterou mohl, tím se proslavil. Některé popové hvězdy měly doma drogy a jiné ne. To mu nevadilo. Klidně je tam nastrčil. To provedl mně, protože v té době jsem žádné drogy neměl. Ani nás nenapadlo, že tohle vytáhnou, aby nás zastrašili. V Anglii mě odsoudili za držení a dali mi pokutu 100 liber. Poradili mi, abych se přiznal, jinak mám malér. -Proto nemůžete zůstat? -Ano. Jeho problém je trest za držení marihuany. V tomto případě není možná žádná forma úlevy. Kdyby měl čtyři pokuty za rychlou jízdu nebo jiné přestupky, které mohl spáchat jako americký občan, pokusili by se najít jeho zranitelné místo, jeho Achillovu patu. A tou to také bylo. Mitchellovi to otevřelo možnost, jak ho napadnout. Johne, proč vás vyhošťují? Oficiálně je to za to, že mě v Anglii zatkli kvůli trávě. Skutečný důvod je, že jsem „peacenik“. Nemyslíte, že vláda Lennonovy pronásleduje? Naprosto ne. Takhle bychom zacházeli s kýmkoli, kdo byl odsouzen za přestupky s narkotiky. Náš advokát se jmenuje Leon Wildes a není právník radikálů. Šli jsme za imigračním právníkem, který s imigranty pracoval 1 5 let, a ten byl překvapen, co se děje. Ujal jsem se toho případu, protože to byla výzva. Zaprvé proto, že mně imponovali tito mimořádní lidé. A za druhé proto, že byly uplatněny zásady, jež v této formě ještě žádný soud v Americe neaplikoval. Říkáte, že máte průšvihy celý život. Proč? To ten můj obličej. Lidem se nikdy nelíbil. -Učitelé z něj šíleli vzteky. -Protože jste proti establishmentu? Asi je to na mně vidět. Původně jsem jejich případ vyhodnotil jako prohraný. Proč? Protože většina mých klientů skončí ve vyhošťovacím řízení, a když ho prohrají, je konec. Když se vůči rozhodnutí odvolají, dostanou se k odvolací imigrační komisi a tam se uspěje jen stěží. Leon pořád zbytečně radil: „Měli byste být trochu mírnější.“ Oznamujeme vznik konceptuální země Nutopie. Občanství této země se získává prohlášením, že o Nutopii víte. Nutopie nemá území, nemá hranice, pasy, jen lidi. Nutopie nemá jiné zákony než zákony kosmu. Všichni lidé Nutopie jsou jejími velvyslanci. Jakožto dva velvyslanci Nutopie žádáme o diplomatickou imunitu a uznání naší země a lidu Spojenými národy… Yoko se mi pak omlouvala, že musím pochopit, že umělci nejsou vždy vypočitatelní. A já na to: „Ale vždycky zábavní.“ -Co ta vlajka znamená? -Podřízení a vzdání se. Začalo mi být jasné, že jde o člověka vyšších principů. Chápal, že to, co mu provádějí, je špatné. Bylo to zneužití práva, a on byl ochotný se bránit a pokusit se to dokázat, pořádně na to posvítit. Mění vlastní pravidla, aby nás dostali, protože jsme „peaceníci“. Myslíte, že to není kvůli odsouzení za marihuanu? Pár kamarádů z pop byznysu bylo odsouzeno stejně jako já, a můžou sem přijet, kdy chtějí. Jen nemají stejné názory jako já. Nebo je neříkají. -Přestanete mluvit proti válce? -Nic mě nezastaví. Tady nebo jinde, pořád cítím stejně a říkám, co cítím. Měli jsme ho rádi za to, jaký byl a kým se stal během toho období. A pochodoval s námi. Šel proti této mocné vládě, která neměla pravdu a která nás zavedla do této hluboce nemorální války. Nesklonil se. Je skvělé, že jste přišli, i když prší. Někde jsem četl, že mírové hnutí skončilo. Jsme tady, abychom přivedli kluky domů, ale nezapomeňme na stroje. Přivezte stroje domů, a pak se někam dostaneme. A jen vy to můžete dokázat. Ani tolik nešlo o to, že Lennon kritizoval politiku USA, spíš, že byl tady a užíval si všech výhod úspěchu, které jsme mu dávali, bohatství atd., a on nám nadával. Náš postoj byl: „Chceš to dělat? Vrať se do Liverpoolu.“ Jsem tady rád, protože odtud vzešla muzika, která ovlivnila celý můj život. A miluju to město. Mám tu spoustu kamarádů. Chci tady zůstat. Socha Svobody. Vítej. Dokonce jsem sem přinesl svý prachy. Žil tady s příkazem opustit zemi do 60 dnů skoro celý rok 1972 a kus roku 1973. Naše reakce na vládní opatření z minulého týdne stručně vyjádřil Wall Street Journal ve svém úvodníku: „Jen stěží se dá pochopit, že úřady nenašly zákonný způsob, jak vyřešit to, co je jen velice neobvyklá shoda okolností. Nereflektuje-li zákon lidskou slušnost, musí být změněn.“ Případ byl v té době velmi obtížný a on dělal jediné: prodlužoval náš pobyt, což byla velmi moudrá taktika. Nerozumím zákonu, protože je konečný. Tuhle scénu vážně nežeru. Je kafkovská, jak někdo řekl. Byrokracie. Jednou se rozjedou, a pak nevědí kam uhnout. Hra začala a my ji musíme dohrát. Když jsem mluvil s Jerrym Rubinem a Abbiem Hoffmanem o téhle době, řekli mi, že chtěli zkusit něco účinnějšího, co by zastavilo válku. Jerry Rubin mluvil o jakémsi politickém Woodstocku, který by pořádali vedle Národního sjezdu Republikánů. Opravdu chtěli, abychom jeli do Miami. My mu opakovali, že nepojedeme. Ale Jerry z politických důvodů prostě ohlásil, že tam budeme. Myslí, že pojedeme do San Diega nebo do Miami. Nejedeme. Nebude žádné velké jamování s Dylanem, protože toho je moc. Nikdy jsme neřekli, že pojedeme, a dost! Uvědomili jsme si s Johnem, že by to pro nás bylo nebezpečné. Měli jsme jasný, jednoznačný pocit, že kdybychom jeli na sjezd Republikánů, ohrozili bychom své životy. Jak můžu jít vpřed, když nevím, kam mířím? Jak můžu jít vpřed, když nevím, kam jít? „Víte,“ řekl, „jedinou věc, kterou jsem kdy chtěl dělat, bylo hrát v rokenrolový kapele.“ A pak řekl: „Nemůžu jim dovolit, aby mi to vzali.“ Bylo ohroženo samo jádro jeho existence tím, co mu chtěli provést. Jak můžeme jít vpřed, když slunce zapadlo? Nejsme si jistí. Ne… ne… Je jasné, že vítězem voleb je Richard Nixon. Prezident je znovu zvolen díky velkému přesunu hlasů. Zas to tady máme… Kdy to začalo? Kdy se konce dočkáme? To, že McGovern prohrál, že Nixon byl znovu zvolen, nás opravdu rozhodilo, protože v celkovém pohledu politika Spojených států ovlivňuje celý svět. Byli jsme hodně sklíčení. Po Nixonově zvolení FBI ztrácí o Lennona zájem a uzavírá složku. lmigrační služba je ale dobrá byrokracie. Když dostanou úkol, splní ho. A na Lennonovi pracovali další 1,5 – 2 roky. Pořád se odvolávám. Pokaždé mi řeknou: „Máte 30 dní na to odjet.“ Můj právník se odvolá, a jdeme k jinému soudu. Prostě to jde pořád dokola. Terry Soden to řekl dobře: „Konzervativce uspokojuje, že se mnou něco dělají, a liberály zas uspokojuje, že mě vlastně nevyhodili.“ Takže všichni jsou spokojení. Jednoduché by bylo odplížit se a vrátit se do Anglie, on si ale vybral trvat na svých právech a já jsem rád. Lennon a jeho tým právníků pokračoval v ofenzivě a podal několik zajímavých žalob. Zažaloval jsem ministra spravedlnosti Mitchella a další, o nichž jsem tvrdil, že byli zapleteni do spiknutí s úmyslem odepřít Johnovi a Yoko právo na soud a dostat je z USA. Jaké myslíte, že máte šance zůstat v této zemi? -99:1 . -Pro nebo proti? -Pro. -Proč? Protože jsem vždy přespříliš sebevědomý. Konečně nám bylo umožněno prozkoumat dokumenty případu. A ejhle! V Johnově imigrační složce – přísně tajné složce – byly dokumenty vedoucí až k prezidentu Nixonovi, jež dokazovaly nepatřičné zasahování do imigračního případu a předčasné odsouzení. Patrně nejdůležitější dokumenty ve spisu FBI o Lennonovi jsou zprávy adresované do Bílého domu a podepsané přímo J. Edgarem Hooverem. Nebyly poslány Nixonovi, ale jeho asistentu Haldemanovi. Přes Haldemana jste se mohli dostat k Nixonovi. Když Hoover něco poslal Haldemanovi a psal, že zde je zpráva o pokračujícím pokusu vykopnout Lennona z USA, poslal to proto, že to chtěl vědět Nixon. Nemyslím, že odepřít Lennonovi právo usadit se v této zemi by bylo integrální součástí politiky Nixonovy vlády. Byla to ukázka všeobecné sprostoty jeho administrativy. Je mi zle ze škrobených, krátkozrakých, úzkoprsých pokrytců. Já chci jenom pravdu. Tak dejte mi pravdu. O vloupání do Watergate jsem předem nic nevěděl. Měli jste prezidenta Spojených států Richarda Nixona, jenž prezidentoval jako darebák a zločinec. Z příkazů prezidenta Nixona z 22. května vyplývá, že již mnohem dříve odsouhlasil program odposlouchávání a dokonce i vloupání ve věcech národní bezpečnosti. Porušovali i ostatní prezidenti zákon, přizpůsobovali si ho? Občas určitě. Provozoval někdy náš prezident zločinnost ve velkém? Ne. Spáchali loupež, a pak zničili vládu USA tím, že to kryli. To je kontext, v němž je třeba posuzovat a hodnotit to, co udělali Johnu Lennonovi. V řízení proti Johnu Lennonovi vedeném FBI a imigrační a naturalizační službou, prezidentem Nixonem a jeho lidmi, ho vinili z toho, že je neloajální vůči USA a jejich principům. Skutečnou neloajalitu prokázali Nixon, Hoover, INS a všichni ti, kdo do toho byli zapleteni v FBI, INS a jinde. Jejich zkaženost, překrucování ústavy, porušení základních principů – to nebylo loajální vůči této zemi. Budu rezignovat na úřad prezidenta s účinností od zítřejšího poledne. V tu hodinu složí prezidentský slib viceprezident Ford. Lennon byl rozený nepřítel vládců Spojených států. Byl vším, co nenáviděli. Říkám jen, že on představoval život a zaslouží obdiv. Pan Nixon a pan Bush představují smrt, a to je zlé. Teď vám musím říct malou historku o konci toho případu. Volal mi kdosi od apelačního soudu a řekl: „Případ Lennon jste vyhrál.“ Já zavolal Johnovi a on řekl: „Počkej, jak to, vyhráli? Říkal jsi, že je to prohrané.“ „Protože jsem ve vás nechtěl budit přílišné naděje.“ On na to: „Leone, já teď musím do newyorské nemocnice, protože Yoko každou minutou porodí. Zavolám ti odtamtud.“ Asi v 17:30 volá, nebyl jsem duchem přítomen, a on říká: „Tady John.“ A já: „Který John?“ On: „John Lennon a mám nádhernýho kluka.“ Ten den měl narozeniny, narodil se mu syn a vyhrál svůj případ. Vzpomínám si na Johnovu tvář, jak mu bylo, když dostal tu zprávu k narozeninám a ještě dostal dítě. Takového jsem ho nikdy neviděla. Vypadal jako malý chlapeček, byl tak šťastný. 27.7. 1976 John Lennon konečně obdržel svou „zelenou“ kartu, která je ve skutečnosti modrá, a pak promluvil k tisku. O tohle šlo. Po čtyř a půlletém boji John Lennon dostal zelenou kartu, na níž stojí, že má trvalé bydliště v USA. Přesně tak, bratře. Dobrý Bože, než mohl vyjít na schodiště Federálního soudu, musel porazit J.Mitchella a síly zla, aby mohl zůstat v této zemi! Rád bych využil příležitosti a poděkoval děckám a fandům, kteří psali svým senátorům, psali petice a pět let zadarmo pracovali v zákulisí. Jen za hubičku. Cítíte nějakou zášť vůči Thurmondovi a Mitchellovi? Ne, věřím, že všechna hojení poraní čas. John byl na Seana tak hrdý, měli tak neuvěřitelně blízký a srdečný vztah. Byla to nádherná doba. Dohlídnu na to, abys měl čistou plínku. Je to příjemné? Protože mám pocit, že někteří lidé za to platí. Přesně tak. A odkud máš ten ohoz, smím se zeptat? Naprosto souhlasím, ano. Vzrušující, co? Každý den, na každý pád je to lepší a lepší… John, Sean a já jsme začali žít fantasticky milý a úžasný život. Všichni tři jsme si byli tak blízcí. Téměř v tom byl až pocit naléhavosti. Jak jsme chtěli prožít každý den spolu. A prožívali. Už se tak těším, až mi zestárneš, jen si myslím, že oba si musíme ještě počkat… Tady jsou večerní zprávy CBS z Washingtonu, Walter Cronkite. Dobrý večer. Smrt člověka, jenž zpíval a hrál na kytaru, zastiňuje dnes zprávy z Polska i z Washingtonu. Bývalý Beatle John Lennon byl včera v noci zastřelen před svým luxusním bytem v New Yorku. Údajný vrah je nezaměstnaný člen bezpečnostní služby a tiskař z Havaje. Zpráva o Lennonově smrti vyvolala šok a smutek po celém světě. NEZAPOMEŇTE NA LÁSKU Myslím, že vigilie byla výborná věc. Spojila lidi z celého světa. Všichni jsme se tak sešli. Utvořili jsme kruh kolem světa. Byl to velmi silný kruh. Cítím smutek a cítím sny… Vše je jasné v srdci mém… cítím život, cítím lásku… Domnívám se, že se pokusili Johna zabít. Ale nedokázali to, protože jeho poselství je stále živé.