Ropný faktor: Za horizont války proti teroru

Ropný faktor: Za horizont války proti teroru
The Oil Factor: Behind the War on Terror - USA, 2005, 89 min - anglické znění s českými titulky

Dokument přináší neotřelý pohled na důvody „nikdy nekončící“ války proti teroru, jež v současnosti tvoří páteř americké zahraniční politiky. Filmaři sesbírali mnoho zajímavých myšlenek od významných respondentů z oblasti politiky, vědy, armády, byznysu a mnoha dalších, kterých se ptali na souvislost současných amerických válečných akcí s ropou, resp. územími, která jsou na ropu bohatá. Tvůrci se též vydali do některých míst Afghánistánu, Pákistánu a Iráku, kde točili rozhovory s místními autoritami, nebo se ptali tamních lidí, jaké dopady na ně má Bushova válka proti teroru. Věnují se obšírně vývoji světových událostí od začátku století a zejména po útocích z 11. září z pohledu ropy, regionů na ní bohatých a strategických oblastí nutných k jejímu transportu.

Dnes v noci jsme země probuzená v nebezpečí a povolaná bránit svobodu. Kdo zaútočil na naší zem? Důkazy, které jsme shromáždili, ukazují všechny na sběř volně spřátelených teroristických organizací těchto teroristů jsou tisíce ve více než 60 zemích. Tisíce nebezpečných zabijáků! učených v metodách vraždění, nyní rozesetých po celém světě jako tikající časované bomby nastavené k výbuchu bez varování. Naše válka proti teroru je teprve začátek. Navzdory mezinárodním zbraňovým inspekcím, na území Iráku, rozjel Pentagon masívní invazi v Perském zálivu Spojené národy, USA a Velká Británie lobbují pro rezoluci, která by válku v Iráku autorizovala. Ve snaze o shromáždění podpory nabídly Spojené státy mnoha rozvojovým státům odpuštění dluhu, ale většinu z nich si nedokázaly získat. 20. března 2003, za porušení mezinárodního zákona, bombardování Iráku začíná.. ..blížíme se k místu útoku.. ..dveře jsou otevřeny.. ..1 stupeň doprava.. ..1 stupeň doleva.. ..připravte bombu, 1,2,3 teď.. ..naber rychlost.. ..otoč to doprava.. ..a – zásah.. -Bingo! -Ano ..máme ..co to vlastně bylo za město? Během války měli Američané skupinu cílů, které nazvali „vysokohodnotné cíle“ a to byli iráčtí vůdci a ty bombardovali v městech a s tím je problém ten, že máte tisíce kilogramů zbraní, zabíjejících v civilních oblastech na iráckou elitu vystřelili 50 střel a nezasáhli ani jednoho ale během tohoto střílení iráckých vůdců zabíjejí mnoho a mnoho civilistů Čelíme problému, protože musíme přijmout mnoho pacientů zraněných od bomby, což je velký úkol pro 5 doktorů v této nemocnici – přijmout všechny zraněné z této oblasti. v tom čase byl nemocniční mrazák plný těl, a zahrada byla jediným místem, kde tato těla ponechat. Po krátké a jednoduché kampani přistál George (W.) Bush na letadlové lodi USS Lincoln u pobřeží San Diego (stát Kalifornie). Bitva o Irák je jedno vítězství ve válce s terorem, která začala 11. září 2001 Amerika je vděčná za dobře odvedenou práci (Mise splněna) Bush řekl, že toto byla nejhumánější válka, která se kdy bojovala. Ale civilisté stále umírali a jejich smrti humánní nebyly. Poté, co jsme toho z Washingtonu tolik slyšeli o tom, jak byl Saddám Hussajn nebezpečný, naprostý nedostatek odporu irácké armády v a poblíž Bagdádu se jeví jako skutečné překvapení. Odpor, který jsme zaznamenali, vůbec nebyl velký, největší hlavní hrozba, kterou jsme měli, byla vzrůstající (mezikmenová) válka a v tom období nebyla vůbec vážná měli jsme nějaké dopravní nehody, jeden džíp se v noci převrátil do škarpy ale to je v podstatě jediná skutečná hrozba, kterou jsme měli při cestě do Iráku. Informace, které byly vypuštěny ven, o nebezpečí, které Saddám Hussajn představuje pro USA či jejich zájmy, byly hrubě zveličovány. Sankce, které jsme na Saddáma Hussajna uvalili, dlouhá válka s Íránem, ze které se země zcela nevzpamatovala, a, upřímně, byl námi (USA) bombardován v bezletových zónách po 12 let, což v podstatě eliminovalo jakoukoli možnost, že by byl schopen znovusrotit jeho armádu. Základní problém je, že hlavní ospravedlnění pro vyhlášení války, jmenovitě to, že Irák vlastní (zdůrazňuji „vlastní“) zbraně hromadného ničení, což představuje ohromné nebezpečí USA, se k současnosti zjevně ukázal jako nepravdivý. A to je velmi vážný problém – poškozuje to naši celosvětovou věrohodnost jakožto Američanů. Politická perspektiva, že Saddám Hussajn musí padnout, nebyla postavena na rozvědce – byla formulována, rozvinuta a vyslovena velmi veřejně, během let administrativy (prezidenta Billa) Clintona a dokonce za jeho předchůdce George (H.W.) Bushe bylo vysloveno skrze mnoho organizací jako PNAC (Projekt pro nové americké století), American Enterprise Institute a dalších, které vystavěli případ na tom, že Saddám Hussajn musel padnout. Nástroj k plánování odstranění Saddáma Hussajna je Projekt pro nové americké století, se sídlem ve Washingtonu D.C., tento think-tank čítá i takové členy jako vice-prezidenta Dicka Cheneyho, ministra obrany Donalda Rumsfelda, obranného poradce Paula Wolfowitze a guvernéra Floridy Jeba Bushe. Politicky blízký izraelského straně Likud, projekt veřejně obhajuje přijmutí americké vůdcovské role, potřebu značně zvýšit výdaje na obranu, vyzývá režimy nepřátelské k našim (americkým) zájmům a hodnotám, rozvinutí mezinárodního řádu, přátelského k naší bezpečnosti, prosperitě a našim principům. Zatímco tradiční konzervativní republikáni se více zabývají problémy doma, tito (sami sebou nazývaní) neokonzervativci se zaměřují na propagaci americké ekonomické a vojenské dominance na světě. Myslím si, že americká veřejnost velmi rychle došla k závěru, po 11. září, nikoli, že Irák je..prostě nějak zapletený v 11. září, ale rychle dospěli ke stejnému závěru jako prezident Bush, a sice, že pokud by uvažoval ve smyslu dopadu 11. září, a sice, že to je stát, který poskytuje útočiště teroru, teroristům a teroristům, kteří chtějí použít zbraně hromadného ničení, a stát, který potenciálně vyráběl zbraně hromadného ničení nebo je kdysi vyráběl …americká veřejnost se velmi rychle přidala k prezidentově posouzení, že Irák je částí problému po 9/11 stejně jako další státy jako Afghánistán. Je mi zcela jasné, že co jsme dělali v Pentagonu – co ta nová neokonzervativní skupina dělala v Pentagonu, ve smyslu blízkovýchodní (zahraniční) politiky, bylo nejenom vyrobit lži pro ministerstvo zahraničí, ale předhodit je mainstreamovým americkým médiím. V hledání již neplatných nebo vyrobených důkazů proti Saddámovi Hussajnovi se Bushova administrativa spolčila s mezinárodně hledaným těžkým zločincem, (podle vlastních slov) iráckým opozičním vůdcem, Ahmedem Čalabím. Ahmed Čalabí předtím žil v Jordánsku, z této země utekl 11. srpna 1989. Byl předsedou banky (financující zpracování ropy) a byl obviněn z finanční zpronevěry byl odsouzen v absenci jordánským vojenským soudem na 22 let žaláře a je zodpovědný za ztrátu přes 1 miliardu dolarů (tak řekl soud) Ta hlavní věc, která se stala, byl vliv Achmeda Čalabího, v kanceláři, kde jsem pracovala, jsem ho viděla, přišel důstojník Bill Lootey, to byl vojenský důstojník v úřadu zvláštních plánů, jehož práce (tak, jak mně bylo popsáno) byla zprostředkovatel Čalábího organizoval setkání v centru (Washingtonu) cestoval do Londýna, aby se mohl potkat se členy I.N.C. Achmed byl klíčový zdroj mnoha těchto příběhů, že Saddám Hussajn měl obrovské množství blíže neurčených zbraní hromadného ničení, které hodlal buď použít přímo proti zájmům USA nebo dát teoristům, kteří by udělali to samé. V červnu 2004, tentokráte obviněný ze zpronevěry iráckých peněz, Ahmed Čalábí spravedlnosti opět utíká. Odletěl z Iráku, kde byl pověřený Bushovou administrativou do tzv. iráckého vládnoucího sněmu Pro prezidenta Bushe to přichází jako nejčerstvější ztrapnění, obepínající válku v Iráku. V dubnu 2004, státní tajemník Colin Powell sám veřejně připustil, že kdyby věděl, že Irák ve skutečnosti nepředstavoval hrozbu míru, byl by nepodpořil tuto válku. Obviňuje CIA, vedené Georgem Tennetem, za poskytování chybných rozvědných materiálů, ale jedním dechem dodal, že prezident Bush měl pravdu ve svém rozhodnutí odstranit to, co nazval „otřesným despotickým vůdcem“. John Negroponte, byl jmenován americkým velvyslancem OSN prezidenta Bushe v roce 2001 a jako takový se stal americkým prodejcem války v Iráku u Spojených národů. V 80. letech, kdy John Negroponte byl velvyslancem v Hondurasu. CIA byla zapletena v tajných operacích Střední Ameriky, včetně výcviku místních eskader smrti, odpovědných za zmizení mnoha středoamerických levicových protivníků. V červnu 2004 je Negroponte jmenován americkým velvyslancem Iráku. Soudě podle zjevného znepokojení Bushovy administravy o diktátoský režim v Iráku, jmenování Johna Negroponteho přichází jako překvapivá volba. Neděláme si starosti s diktátory, dokud jsou na naší straně a dělají, co jim řekneme, (nastolení) demokracie není důvod, proč jsme tam šli, Hlavním důvodem je geostrategické ovládnutí tohoto regionu, to, které se pojí s dodávkami energie. Další důvod pro tuto invazi/okupaci – v době, kdy jsme ji podnikli – mělo souvislost s tlakem na uvolnění sankce byl obrovský tlak ohledně uvolnění (ekonomických) sankcí vůči Iráku. S uvolněnými nebo částečně uvolněnými iráckými sankcemi by Irák mohl být zaplaven Evropany, Rusy, Číňany, Japonci, všemi možnými lidmi, ne Američany a Brity – My (USA) a Velká Británie jsme bombardovali Irák po 12 let S uvolněním sankcí a Saddámem Hussajnem v čele země, bychom nedostali žádné kontrakty a příležitosti investovat v Iráku ba co víc – bychom ztratili schopnost vůbec kdy zaútočit na Irák, protože Irák by byl zaplaven cizinci. A pro mě další aspekt je menší, ale má co dělat s rozhodnutím Saddáma Hussajna z listopadu 2000 „přepnout“ (z dolaru) na euro za jeho exporty v rámci programu „ropa za jídlo“. Za dolary obchodoval po desetiletí a rozhodnul se přepnout na euro. Pokud by šel s vývozem ropy na plné kapacity a pokud by pokračoval s obchodováním ropy za euro a ne dolary, to by mělo finanční dopad na Spojené státy a centrální banky na celém světě by byly více nakloněny více euru než dolaru. Nápad, že Spojené státy potřebovaly jít do války s Irákem z hlediska ropy, si myslím, že je prostě špatně postavené. Nebyl žádný tlak… na získání více ropy tím, že se zbavíme Saddáma. Máme spoustu ropy po celém světě a zásoby postačovaly. V červnu 2004 jen jeden den spotřeby ropy představuje šňůru sudů dlouhou natolik, že by dokázala obejmout zeměkouli. S téměř polovinou spotřebovanou jako palivo a další polovinou jako plasty a chemikálie – je ropa nenahraditelným v každém aspektu našich moderních každodenních životů. Světová populace byla schopna narůst během jediného století z přibližně 1,5 na 6,5 miliardy pouze kvůli tomu, že ropa umožnila, aby vyrostlo a bylo rozdistribuováno více jídla než kdykoli předtím. Světová produkce potravin je tak moc závislá na energii z uhlovodíků. Všechna komerční hnojiva se vyrábějí ze zemního plynu, který produkuje amoniak, všechny pesticidy se dělají z ropy, co se týče zemědělské výroby, řídíme stroje na naftu, kterými oráme a sázíme, pak půdu hnojíme s pomocí zemního plynu, potom ji zavlažujeme vodou pumpovanou elektrickými pumpami a tato elektřina ve většině případů pochází ze spalování zemního plynu nebo nafty pak ji sprejujete pesticidy vyráběnými z ropy pak z ní sklízíte strojem na naftu a myšlenka dne je taková, že jíme 10 kalorií energie z uhlovodíků na každou kalorii jídla, kterou na této planetě zkonzumujeme. Všude na světě se spotřeba ropy rychle rozrůstá nové gigantické trhy jako ty v Indii a Číně se otevřely modernímu konzumerismu a „probouraly strop“ poptávky po ropě. Čína se svou žhavou rudou ekonomikou zrovna překonala Japonsko coby 2. největšího dovozce ropy této planety. Čínská ekonomika vykazuje (roční) růst 10 procent – to je raketový růst. Číňané žádají více počítačů, aut – prodeje aut v Číně se zdvojnásobují každý rok, prodeje značky GM v Číně vzrostly o 300 % během jednoho roku – to je to, co drží americkou ekonomiku v chodu. Spojené státy – jediná supervelmoc – spotřebují 20 mil. barelů ropy denně a odhaduje se že kolem roku 2020 to bude 25 milionů. zatímco se naše rezervy zcvrkávají, USA produkují 5-6 milionů barelů za den, a dovážejí téměř 3/4 ropy, jež potřebují. Satelitní snímání aplikované na průzkum ropných nalezišť potvrdily tvrdou skutečnost – se zvyšující se spotřebou a zmenšujícími se rezervami svět rapidně spěje k vyčerpání ropy a se současnou mírou produkce bude Západní svět prvním regionem, který klesne na nulu kolem roku 2010. V tomto okamžiku budou jak Spojené státy tak Evropa naprosto závislé na zahraničních dodávkách ropy. Východní Evropa a býv. Sovětský svaz, – byť je dnes samozásobitelský – je další na řadě – do roku 2013. Se svou rostoucí spotřebou, Asie „vyschne“ k roku 2018. Nicméně, skutečnost je taková, že s velkou pravděpodobností zažehnou velké konflikty dříve než kterýkoli z těchto hráčů skutečně vyčerpá své zásoby ropy. Dá se vůbec předpokládat, že Spojené státy, které kralují světu se svou technologií, ekonomií, armádou, vesmírnými programy, dopustí svůj pád? Budou USA na milost a nemilost vnějšího světa ohledně nenahraditelných zdrojů energie, potřebných k jejich existenci? To je nemožné. Hned poté, co se Bushova administrativa ujala vlády, vice-prezident (Dick) Cheney převzal iniciativu a sestavil tzv. vývojovou skupinu v národně energetických otázkách National Energy Policy Development Group – NEPDG (většina to nazývá Energy Task Force) operovala tajně od ledna do května 2001. Nakonec bylo uvolněno sedm stránek jejích záznamů (z kdoví kolika tisícistránkového dokumentu) a to, co ukázaly, bylo.. byly to mapy mapy všech ropných polí v Iráku, všechna ropná pole Spojených Arabských Emirátů (Abú-Dhabí, Katar, Dubaj …) a mapy všech ropných polí Saúdské Arábie. Spolu s tím: seznam zemí a společností, které v nich mají kontrakty na těžbu ropy v tomto regionu. To vypovídá o mnohém. Mé rozbory říkají, že mohou potvrdit, že 60 % veškeré dosažitelné ropy této planety se nacházejí v oblasti velké asi jako Kansas – velmi malá oblast – ale to je zcela jasně to, co hledali. Do té doby jsme byli nespokojeni – myšleno se Saúdy – s našimi (americkými vojenskými) základnami v Saúdské Arábii. Velký tlak přesunout se ze Saúdské Arábie. Kam bychom se vrtli? S Kuvajtem naplněným našimi základami… Základna v Kataru je příliš daleko na jih, zcela zjevně v Iránu nebyla možnost, Turecko začínalo být problematické, protože v něm měli demokracii a museli by k naší přítomnosti tam dát souhlas, takže jsme hledali nová místa, kam bychom dali (vojenské) základny, kde by nám dovolili uplatnit politickou, něco ekonomické a určitě vojenskou sílu v daném regionu. Irák byl vybrán – splňoval požadované podmínky, první podmínka byla pochopitelná – byl zcela bezbranný neútočíte na zemi, pokud se nedokáže bránit, za druhé, bylo důležité, že má druhé největší ropné zásoby na světě a je v samotném srdci hlavního ropného těžebního regionu světa takže nastolení klientského státu v Iráku s předpokládanými vojenskými základnami by Spojené státy postavilo do ještě silnější pozice než předtím. Navíc, se spojeneckými silami všude kolem (Perského) zálivu a ovládajícími jednoho z největších vývozců ropy by USA měly strategickou kontrolu nad ropou z Perského zálivu. A to je .. moc. V této pozici by USA byly schopny zastavit přísun ropy ke komukoli, kdo by ji chtěl – zastavením tankerů vyplouvajících z Perského zálivu a vytvořením embarga. Takže si myslím, že to je víc „ropu kvůli moci“ než „ropu kvůli penězům“. Nepatřím mezi ty, kdo si myslí, že jít do války kvůli ropě bylo: A) to, s čím počítala současná americká administrativa, nebo B) skutečný faktor a rozhodnutí do té války jít. Ale spolu s tím si též myslím, že je to dobrá věc, protože prostě z Iráku, pokud bude stabilizovaný, vzejde decentní vláda a bude mít tyto zásoby ropy – myslím si, že je velmi důležité, že my v Západním světě – nyní tak závislí na ropě ze zemí jako Saúdská Arábie – myslím, že více zemí jako Irán .. rád bych víc .. raději bych, aby naše ropa přicházela ze zemí, které jsou k Západu přátelské. Rok a půl po začátku kontroverzní války s Irákem George (W.) Bushe se rapidně zvýšila nepřívětivost irácké populace k okupantům z USA. Sporadické násilí eskalovalo díky organizovanému odporu, sabotážím ropovodů, narušujících distribuci irácké ropy. Jako výsledek se cena ropy na mezinárodních trzích vyšplhala k historickým maximům. Zrna chaosu byla, nicméně, zaseta ve čase samotné americké invaze, kdy vojíni neměli čím zastavit hordy rabujících od ničení iráckých institucí. Co se týče rabování, sledovali jsme rabující a máme velmi zajímavé poznatky. Berou cokoli a vše, co mohou, berou dveře, panty, klimatizace, židle, pohovky – cokoli, na co jim dostane pod ruku, vezmou. Vzduch je čistej Bacha, padá! Rabující, (však víte) po válce, se.. se začali shromažďovat se zbraněmi. Takže byl boj – přestřelka. Americká armáda přišla do této oblasti. Podařilo se nám domluvit se s velícím důstojníkem, aby, nám (však víte) zařídil ochranu. Jedna z věcí, která je zajímavá, ohledně toho, na co se jednotky zaměřily: poté, co provedly invazi, okamžitě uchvátily ropná pole. Ale zaměření na promptní obsazení ropných polí – zdá se – odradilo (invazní) síly od obsazení ostatních důležitých míst. Například zajištění nukleárních zařízení. Jak americká armáda rychle zajistila aktiva irácké ropy, známá Ál-Thuwaita – jaderné výzkumné zařízení, asi 15 mil jižně od Baghdádu, je ponecháno zcela bezprizorní. Jako výsledek, místní vesničané se zmocnili radioaktivní sudy, které vyprázdnili na zem a zrecyklovali pro uložení jídla a vody. Když si to uvědomili místní představitelé, selhali v podniknutí správných kroků k ochraně civilní populace. Greenpeace se do toho vložil a po průzkumu celé oblasti nabízí občanům fungl nový náhradní sud za každý kontaminovaný. Nebezpečné kontejnery byly rychle zajištěny a odvezeny. Zaměření se na uchvácení ropného pole opomnělo mnoho a mnoho jiných stránek, a ve skutečnosti tak vystavilo mnohem větší hrozbu terorismu, což bylo – údajně – o čem to celé bylo. Ale uvnitř Iráku přichází radiace i v jiných formách: Stejně jako během války v Zálivu z roku 1991 a války v Kosovu – nábojnice z ochuzeného uranu opětovně používané americkou armádou tentokrát včetně centra Baghdádu. Leží kolem, aby je kdokoli mohl uvidět a dotknout. Geigerův počítač v typickém prostředí ukáže mezi 5 a 15 pulzů za minutu. Tato nábojnice z ochuzeného uranu spustí 10 tisíc pulzů za přibližně 40 sekund. Tento typ munice je radioaktivní, protože se dělá z jaderného odpadu zvaného uran 238 (též: ochuzený uran). Tento materiál zbude po zpracování uranu 234, používaného pro atomové bomby, a uranu 235, používaném v jaderných elektrárnách. Dlouho uvažovaný toxický odpad pro extrémně kontroverzní aplikace výroby vysoce průrazných bomb – uran 238 zůstává radioaktivní 4,5 miliardy let a jeho toxicita se ukáže jakmile jsou částice vdechnuty nebo pozřeny. Rakovina a „poruchy“ narozených dětí jsou nejčastější postranní efekty. Vojenské síly Spojených států použily 320 tun ochuzeného uranu v první válce v Zálivu v roce 1991. Rozdíl mezi první a druhou válkou v Zálivu je velmi významný – a sice, v druhé válce jsme viděli mnoho ochuzeného uranu, použitého v obydlených oblastech, v městských centrech, americká letadla A10(…) použila 30mm náboje z ochuzeného uranu, když jimi pálila na cíle uprostřed měst. Tyto konkrétní náboje byly nalezeny uvnitř areálu jednoho paláce Saddáma Hussajna v Baghdádu. Tento areál je bráněn americkými vojáky, kteří o kontaminaci naprosto nemají ponětí. Ironií osudu byl tento konkrétní palác vybrán americkými představiteli jako sídlo tzv. koaliční přechodné samosprávy. Jakožto jeho šéf, Bílý domem jmenovaný, bývalý výkonný ředitel konzultační firmy „Henry Kissinger a společníci“, pan Paul Bremer. Další klíčové úkoly pro koalici je pomoci vybudovat demokratické instituce, aby střežily nově nabytou iráckou svobodu. Chceme se ujistit, že vládní sněm, který z nich vyvstane, bude skutečně reprezentovat všechny Iráčany: šiíty i sunnity, muže i ženy, kurdy i araby, sekulární i s náboženským přesvědčením, vesničany i obyvatele měst. V Iráku je demokracie v pohybu. Svobodné volby – ať už v Iráku či jakékoli jiné arabské zemi – by znamenaly, že by se moci ujmuli islámisté, protože oni jsou většina, a – zejména v Iráku – by to takřka určitě byli šiíté, kteří by zvítězili, neboť představují 60 % obyvatelstva. (svatá mešita v Nadžafu) Nevítali jsme tuto invazi, protože naše hledisko je, že k válce nesmí dojít a že odpovědnost změny v Iráku byla a je na jeho lidech. Šiítská většina by samozřejmě hrála svou roli v jakékoli demokratické vládě. Jako první by se rozhodli vylepšit vztahy s Iránem. Což se tato země snažila roky, přes silné námitky USA. Tolerovaly by to Spojené státy? (irácký náboženský představitel Al Hakím, nad ním íránský ajatoláh Chomejní) Vztah mezi iráckým a iránským lidem je historický vztah. Snažili jsme se, aby byly dobré – dosáhnout bratrství s Iránem a jinými zeměmi. Od roku 1979, kdy zaměstnanci velvyslanectví Spojených států v Iránu se stali rukojmí islámského revolucionáře Ajatoláha Chomejního, zůstal pro americkou vládou Irán „na druhé straně barikády“. Americká nenávist pro šiítský režim v Iránu se ještě rozjitřila, když se Iránci stali sponzory Hizbaláhu – násilné vojenské skupiny, se sídlem v Libanonu, zodpovědné za mnoho útoků v Izraeli od počátku 80. let. (ano nejvyššímu sněmu islámské irácké revoluce) Dnes by svobodné volby v Iráku znamenaly okamžité vítězství potenciálně pro-íránské šiítské většiny. Něco, co by Washington ani Izrael nikdy nemohli tolerovat. (zabití Ajatoláha Ál-Hakima, srpen 2003) Místo toho, Spojenými státy vedená prozatímní koaliční samospráva jmenovala sněm nazvaný „Představitelé Iráku“. -Neznám novou vládu. -Myslíte si, že budou reprezentovat irácký lid? -Ne, ne. Budou zastupovat Američany, ne Iráčany. Jako své zástupce chceme Iráčany, kteří tu žili pod Saddámovým mučivým režimem. Nechceme ty, kteří si žili v bezpečí za hranicemi. Ten sněm – nevím, co to je za lidi – ale nemyslím si, že zastupují široké (spektrum) iráckého lidu. Rozpor mezi tím, co Iráčané chtějí pro svou zemi, a jak vidí svobodu a demokracii Washinton, je opět ilustrována jmenováním tak zkaženého individua jako je Ahmeda Čchalábího do iráckého vládnoucího sněmu. Nastolení představitelů více loajálním penězům než Iráku, je – zdá se – první krok Washingtonu k otevření (investičních) příležitostí americkým korporacím. Americké korporace pro sebe sehrály vítězství obrovského množství peněz v aktuálním procesu výstavby Iráku. A mnoho těchto lidí a korporací má velmi blízké vztahy k (americké) administrativě. Doposud bylo mnoho kontraktů vydáno bez jakéhokoli zakázkového řízení. A tak máte americké společnosti jako MCI pro zprovoznění telefonního systému, taktéž D ancore – společnost, která přepracuje právní systém, ATP Associates, který konzultoval otázky týkající se vzdělání, máte americké společnosti, které pro Irák píšou učebnice, máte v podstatě zprivatizovanou okupaci, kde americkou vládou jmenovaný Paul Bremer, dělá všechna rozhodnutí. Co se týče privatizace, tak není vůbec žádný důvod, proč by sektor služeb nemohl být povznesen a stát se zdrojem ekonomických aktivit a tím i zdrojem výnosů. Podle realistického odhadu, v následujících 18 měsících více méně vzhlížíme k výnosům z ropného průmyslu. To, co jsme viděli, byl velmi plíživý plán na převedení irácké ropy do soukromých rukou. To ale není překvapivé, vzhledem k tomu, že tato administrativa je řízena bývalým lidmi z vyššího managementu ropných společností. První společnosti, které mohly koupit iráckou ropu po okupaci, zahrnovala Chevron, bývalého zaměstnavatele Condoleezy Riceové, byla členem představenstva, pojmenovali po ní tanker. Teď nedávno prezident schválil více přímé moci v přestavbě Iráku od Condoleezy Rise, v podstatě.. vytvořil entitu národně-bezpečnostního koncilu která ji umožní řídit přestavbu z Národně-bezpečnostního úřadu Co se týče obnovy existujících zařízení na produkci ropy, potenciálně přinesou další společníky dovedu si představit, že velké množství těchto kontraktů jde do amerických firem. Halliburton je multimilardová americká korporace, která se specializuje na stavbu amerických vojenských základen a ropné infrastruktury po celém světě. V květnu 2004, Halliburton získal kontrakt na obnovu irácké ropné infrastruktury včetně ropných ložisek, produktovodů a rafinérií. Jak to asi pro zbytek světa vypadá, když první smlouvu na přestavbu Iráku dostane Halliburton – bývalá Cheneyho společnost. On od té firmy stále bere peníze. Bere 150 až 200 tisíc dolarů ročně za kompenzace. Stále vlastní její akcie, které může uplatnit, kdykoli se rozhodne. Čili – stále má finanční vztahy s touto společností, i když je to největší společnost, která profituje nejenom v Iráku, ale z celé války s terorismem. Protože staví základny v Afghánistánu, Uzbekistánu, postavili věznice v zátoce Guantánamo, kde zadržují podezřelé spolu se členy Ál-Kájdy, atd., druhá velká smlouva jde Bechtelu – jejíž částí jsou George Schaltz a jiné politické osobnosti. republikanské strany. Náš kontrakt s USA je ve skutečnosti docela široký, máme zodpovědnost za přestavbu infrastruktury v 7 různých sektorech: V první řadě přístav Unkasar, druhý – to jsou silnice, mosty a železnice. Třetí oblast jsou budovy a zařízení; a to jsou zejména školy, zdravotnická zařízení jako kliniky a některé ministerské budovy. Dalším sektorem je energetická síť, dalším je voda a odpadní voda, včetně zavlažování posledním sektorem je letecká doprava a (pardon), jedna oblast, kterou jsem zapomněl zmínit, jsou komunikace. Američtí smluvní podnikatelé pro ministerstvo obrany vydělali na americké armádě jmění prodejem zbraní a bomb, které zničily Irák. Nyní Bechtel, Halliburton a mnoho dalších amerických smluvních firem vydělají jmění na smlouvách k přestavbě iráckých infrastruktur. Ať už bude nebo nebude práce odvedena, Iráčané za to nakonec budou donuceni zaplatit prostřednictvím výnosům z těžby ropy. A mezitím, nejenom že američtí daňoví poplatníci zaplatí za válku, ale stejně tak budou muset finančně zajistit přestavbu Iráku. Naše smlouva je fundována americkou vládou, takže jsou to následně peníze amerických daňových poplatníků, jež jsou použity k financování naší smlouvy. Čili všechny peníze, které utratíme, pocházejí od daňových poplatníků z USA. 87 miliard dolarů, o které administrativa požádala na obnovu Iráku a vojenské operace, je obrovská částka peněz, speciálně od Spojených států, které strádají rozsáhlými deficity, právě před 2 lety, před útoky z 11. září jsme měli přebytek 127 mld, teď jsme na dluhu přes půl bilionu. Myslím si, že by lidé byli zcela pošetilí, pokud by si mysleli, že peníze na Irák by byly lépe využity k dodání..však víte.. zdravotní péče, nebo do škol (v USA). Naše školy získávají peněz víc než dost. Naše potřeba.. naše priorita musí být napravení problému v Iráku. A já myslím, že je to ekonomicky rozumné a jak říkám, je hloupé myslet jinak. Prezident Bush se snaží prezentovat, že ten balík 87 mld dolarů je pro irácký lid. Ale když se na ten balíček podíváte, tak především: většina z něho je pro vojenskou okupaci – ne pro přestavbu. Z 87 miliard dolarů, které si administrativa G.W.Bushe vyžádala od Kongresu, ve skutečnosti celé 2/3 jdou na udržování amerických jednotek na území Iráku. Podstatná část těchto peněz taktéž jde Kellog, Brown & Root – dceřinné společnosti Cheneyho korporace Halliburton. na účty, které udržují americké vojenské základny v zahraničí. Antož těchto 87 miliard je pouze pro rok 2004, podobné nebo ještě větší výdaje se dají očekávat za každý rok, po který USA bude Irák okupovat. Rok po americké invazi do Iráku nebyl splněn žádný ze slibů o zlepšení situace a irácké obyvatelstvo je více a více frustrovanější. Když Bush přišel do Iráku, nebojovali jsme s ním. Chtěli jsme mír. Dali jsme Bushovi šanci, ale nic (žádnou změnu) jsme od něj neviděli. Ani peníze, ani práci. Nemůžeme cestovat. Pijeme vodu z Tigrisu. Elektřinu bereme z nemocnice. Občas přerušují dodávky. Všechno je horší – nemohou zajistit dodávky vody, elektřinu, klimatizaci.. Víme, že síly Spojených států jsou silné. Proč neudělaly něco – i málo – pro nás, dokonce ani pro nemocnici? Umíráme tu z horka. Není tu žádná elektřina. Amerika je velmi silná, nemohou (nám) přinést diesel(ový agregát)? Nemohou se postarat o elektřinu? Mnoho civilistů ztratilo své domovy během amerického bomardování Iráku Někteří žijí v dočasných táborech, řízených komisí Spojených národů pro uprchlíky Má žena skonala na nedostatek (zdravotní) péče. Tohle místo není pro lidi. Přeji si, aby nám někdo pomohl postavit byť i malý přístřešek, kde bychom mohli žít. Není pochyb o tom, že je velké utrpení a frustrace některých Iráčanů, obzvlášť těch z Baghdádu, co nemají přístup k veřejným službám, které by si přáli, zejména elektřinu, vodu a přístup k benzínu na benzínových pumpách. Drolící se ropná zařízení po 12letém embargu vedeným Spojenými státy spolu se sabotážemi hrálo roli v nedostatku dostupnosti fosilních paliv v ulicích iráckých měst (irácká fronta na zemní plyn) Ale hlavní faktor je, že Washington chce zaplavit světový trh levnou iráckou ropou, aby cenově podrazil organizaci zemí vyvážejících ropu (OPEC) (lidé ve frontě na palivo pro vaření) Pro Iráčany, tento paradox v zemi na ropu tak bohaté je jen důkaz, že Američané přišli ukrást jejich národní bohatství. Na velmi krátký čas se na Američany v Iráku shlíželo jako na osvoboditele země. a lidé byli určitě veselí a šťasní, že byli oproštěni od tohoto velmi krvavého režimu Nicméně, jak šel čas, když se jejich každodenní život nezlepšil, když byla stále zpochybňována jejich důstojnost když jim nebylo poskytnuto ani to nejzákladnější samozřejmě, že tu bylo velké zklamání, a od té doby nevidíme veselé Iráčany – naopak – viní je a odsuzují. Čili: Američané transformovali tuto situaci z osvoboditelů na stranu viníků, protože všechna ta frustrace vychází ven proti Američanům. Současná situace v Baghdádu je mizerná. Na ulicích není bezpečno – v Iráku není bezpečno Bojíme se vyjít na 10 m z univerzity nebo 10 m od našeho domu. Je mnoho útoků od zlodějů. Lupiči vcházejí do domovů a tam dokonce i zabíjejí lidi. Myslím, že toto není osvobození Iráku – je to šok pro celou zemi. Vraťte nám bezpečí! Tohle není osvobození. Věřte mi. Tohle je chaos. Potřebujeme bezpečí. Bezpečí, prosím. Zatímco armádu Spojených států a iráckou policii zaměstnávalo stopování odpůrců proti okupaci, běžným zločincům se dařilo. Násilnosti a nebezpečí se stali normou a přispěli k hlubšímu rozkladu irácké společnosti. Irácká policie ukradla 450 tisíc iráckých dinárů, šperky a AK47 (Kalašnikov) Američanům a zmlátila moji sestru. Jak byste očekával, že se země vrátí do normálu, když není zajištěna bezpečnost? Jak byste očekával od zaměstnanců, doktorů, aby šli do svých nemocnic, zaměstnání, když se stále obávají o svoje bezpečí? První na seznamu problémů je bezpečnost. Je důležitější než potřeba léčiv, elektřina, voda, protože, když není bezpečnost, nikdo v nemocnici nezůstane. Proč se situace po invazi ukázala být tak obtížná, bylo vyhrání míru, a to je to, co USA účinně nenaplánovaly: nenaplánovaly problémy, s kterými se bude potýkat (poválečná) přestavba (Iráku). Jak zapojit zpět energii, jak zajistit tekoucí vodu… a to je proč se Iráčtí lidé začali bouřit, protože vše, co jim doposud administrativa dala, byly prázdné sliby. Berou zlato a peníze a berou benzín a nedávají nám svobodu. protože po všech těch měsících s nimi budeme bojovat, věřte mi. Kdokoli, kdo přijde do Iráku ho obsadit, s tím budu bojovat. Proti nim. Určitě jsou tu Iráčané, kteří odmítli ideu vojenského obsazení. Nutně nebojují za nebo kvůli Saddámovi, o většinu z toho tu nejde – ale věří ve svobodný Irák, nechtějí vidět Američany, jak ovládají jejich zemi nebo nesou odpovědnost za jejich oblast. Ameriká pěchota padá v nelibost obyčejných Iráčanů každý den, tím, že je namátkově prohledávají na ulicích i v jejich domovech. Tisíce podezřelých protivníků jsou v poutech převezeni do věznic bývalého Saddámova režimu a bezlimitního tábora uvnitř Baghdádského mezinárodního letiště, které stále ještě nebylo znovuotevřeno. Policie Spojených států doposud zadržela stovky a tisíce lidí z Baghdádu někteří rabovali, někteři jen byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Američané mě uvěznili před třemi dny. Američané, kteří mluví o svobodě a demokracii, mě zmlátili tak strašně, že jsem div neumřel. Podmínky (tábora) u letiště a v Abú Ghraíb jsou extrémně špatné, jsou zdrojem chladného a nelidského jednání (s vězni). Po první 3 dny, jsou zadržení obehnáni dráty a jsou necháni na otevřeném Slunci. V květnu 2004 svět oběhl skandál ohledně zacházení s vězni americkými jednotkami. Tyto nyní nechvalně známé fotografie se staly poslední kapkou k uvolnění hněvu, jak v Iráku tak napříč muslimským světem. Jak se politická uvěznění násobí, sporadické incidenty rychle eskalují ve velké povstání. Poté, co v Iráku máme (vojenskou) základnu (tj. americké a britské jednotky) nemyslím, že je byť pomyšlení na „okupanty“. Na druhou stranu, pokud se věci v Iráku nebudou vyvíjet dobře a budeme muset tam zůstat na velmi dlouhou dobu a bojovat s Iráčany, že si myslím, že si v podstatě, velká část obyvatel bude myslet, že okupanty jsme. V červenci 2004, Pentagon připouští, že značná část obyvatelstva podporuje povstání. A že válka pravděpodobně nebude vyhrána zcela. Byť pěchotě bylo řečeno, že přicházejí jako osvoboditelé, skutečná válka v Iráku teprve začala. Pro mnoho tisíců pěšáků, kteří se domů vrátili zranění, život nebude nikdy jako předtím. Stovky jiných se domů vrátí v truhle. Tři námořníci z Camp Pendleton přišli do mého domu a řekli: „Suarez zemřel v boji v Iráku.“ Ale později jsme se dozvěděli o skutečné situaci. Smrt mého syna Jesuse Suareze zavinila americká tříštivá bomba. Má rodina se cítí velmi rozhořčena, neboť vláda zastřela skutečnou situaci. Můj syn byl zabit 24. července poblíř Mosulu v Iráku. Co se děje, když se vrátí domů? Vrátí se v noci a jejich rodiny u toho nesmějí být. Když byl můj syn přepravován z Doveru do Burabenke, žádala jsem být u toho, ale řekli, že tam nemůžu být a já bych bývala chtěla být u toho, když se můj syn vrátil do Států. V obavách o svoji popularitu, administrativa George W. Bushe zakázala jakýkoli záznam médii příletu pěchoty a jakékoli obrázky vracejících se rakví. Jako odpověď, federace mnoha amerických měst zbudovala symbolické hřbitovy na památku padlých vojáků. I když uznáváme Američany, kteří v Iráku zemřeli, nechceme, aby si lidi mysleli, že ignorujeme irácké ztráty, protože jsou desetitisíce nevinných Iráčanů, kteří neměli nic společného se Saddámem Hussajnem a ztratili život jakožto výsledek naší invaze. A to samé platí o lidech v Afghánistánu. Více nevinných civilistů zemřelo v Afghánistánu v důsledku výškového bombardování US Airforce než bylo obětí z 11. září v New Yorku. Je potřeba si tyto věci uvědomit. Prakticky okolním světem zapomenutá, válka v Afghánistánu stále pokračuje. Po 3 letech americké okupace a neustálých misí typu „najdi a znič“, není Usáma bin Ládin k nalezení. Velmi málo stoupenců Ál-Kájdy bylo zabito nebo zadrženo a mnoho Tálibánců překročilo hranici do Pákistánu k znovuseskupení. Zatímco v pozemním boji dosahuje nejskromnějších výsledků, staví americká armáda velké základny a zdá se, že se v Afghánistánu usadí na dlouhou dobu. Kromě boje s terorismem, byla ropa pro USA činitelem pro to, aby provedla invazi do této extrémně chudé a opuštěnou země? Zatímco Afghánistán má minimální ropné zdroje, na sever do republik bývalého Sovětského svazu: Kazachstánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu disponují podstatnými zásobami ropy a zemního plynu, kterých Rusko zneužívalo před svým pádem v roce 1990. Již máme americké základny a jednotky v Uzbekistánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu a Rusové jsou ohledně toho zcela jasně nervózní. Čína je další velký hráč: Čína by chtěla těžit velkou část této ropy a možná je i dopravovat na své území. Takže si myslím, že prostě v budoucnosti, můžeme dost dobře zakusit soutěžení mezi třemi hráči – Ruskem, Čínou a Spojenými státy – o (energetické) zdroje Střední Asie. Americké vojenské základny mohou klidně nahradit ty sovětské, ale pro americké společnosti přetrvává problém. Kudy postavit produktovody, aniž by procházely teritoriem soutěžících mocností? S Ruskem na severu, Ázerbajdžánem přes Kaspické moře na západě, Íránem na jihozápadě, Indií na jihovýchodě a Čínou na východě, se zdá být zjevná odpovědí vedení produktovodů přes Afghánistán a Pákistán k Indickému oceánu. Takový projekt byl skutečně započat ropnou společností se sídlem v Kalifornii, Unocal v raných 90. letech. Na mapě možná jednoduchý, ale v reálu se projekt stal těžko uskutečnitelný ze 2 důvodů: drsný terén afghánských hor a přetrvávající občanská válka, pramenící z bodu zvratu v dějinách této země – sovětské invaze do Afghánistánu. 1979 – plníce starý sen ruských carů, sovětská armáda překračuje hranice do Afghánistánu. Pod záminkou podpory existující komunistické vlády, je Afghánistán přivozen do područí Sovětů. Okamžitě se proti komunistům zorganizují místní ohniska odporu. Od rolníků po válečné diktátory (warlordy), srocujícím voláním je islámské náboženství začnou se nazývat múdžahedínové (neboli svatí bojovníci). V 60. letech sovětská pomoc Vietnamské Ming sehrála roli v porážce Američanů ve válce ve Vietnamu. O 20 let později se Washingtonu naskytne šance vyrovnat tento „dluh“. Pomoc múdžáhedínům od Spojených států se stala klíčovým prvkem v porážce Sovětů v Afghánistánu. Americká CIA podporovala múdžahedíny, prostřednictvím pákistánské ISI (Inter-Services Inteligence) byl to slepý plán pro to dostat na scénu cizí islámské bojovníky z celého světa, aby bojovali na apel Afghánců. Tak trochu to proměnit v mezinárodní džihád proti komunismu. Američanům, prezidentovi Reaganovi, CIA se tento nápad líbil, podporovali to peněžně, Pákistán zajišťoval logistiku a přivedl tisíce lidí z okolo 32 různých zemí muslimského světa. A to ve skutečnosti zformovalo základy Ál-Kájdy. Ál-Kájda v arabštině znamená „základna“, odkazuje na afghánský tábor, placený a řízený CIA v 80. letech pro tréning anti-sovětských múdžahedínských bojovníků. Klíčový přínos CIA, zrozen z jiného jejich tréningového tábora v Saúdské Arábii, byl Usáma bin Ládin. Bin Ládin přichází z velmi bohaté saúdské rodiny, velmi oblíbené tamní královskou rodinou, když přišel z Pákistánu do Peshevar v 80. letech, byl u CIA i pákistánské ISI velmi oblíbený, protože byl považován téměř za šlechtu, téměř něco jako mít saúdský prince, bojujícího proti Sovětům, na vaší straně, takže.. v druhé řadě – protože to byl čas budování – pomohl múdžahedínům postavit mnoho jejich tvrzí, fundovaných CIA 1988 – přátelství mezi CIA a afghánským hnutím odporu proti Rudé armádě přetrvává. Na pokraji svého kolapsu se Sovětský svaz stahuje z Afghánistánu. Vítězné Spojené státy se okamžitě v Afghánistánu přestávají angažovat. Po zuby ozbrojené, různé múdžahedínské frakce začínají bojovat o moc. Zatímco obyčejní rolníci se vracejí domů k půdě, warlordi se vracejí k nicneřešícímu násilí a utápí zemi do krvavé občanské války. V roce 1994, unaveni 6 lety pokračujících násilností a zločinů, desetitisíce afghánských rolníků povstanou proti warlordům pod vedením jednoho klerika – Mulaha Omára. Vzděláni v Pákistánu v náboženských školách – Madrass, tisíce mladých uprchlíků se rychle připojí v jejich boji. (Ať žijí pobožní muslimové! Ať žije afghánský lid!) Jako plod různých hnutí přichází, co je známo jako Tálibán („náboženští studenti“). Byl jsem velmi blízkým svědkem Tálibánu u moci. Vzešli ze zbožného lidu. Patří k nejchudším vrstvám afghánské společnosti. A najednou byli u moci – měli zbraň. Snažili se uvalit jejich verzi islámu a kultury na afghánský lid. A též protože to byla bojující síla – ne politické hnutí – ozbrojená skupina. A Pákistán a Saúdové přesvědčili Američany, aby se vrátili a podporovali tuto skupinu, protože byla považována za anti-íránskou skupinu a protože se též snažila pomoci zajistit bezpečí v jižním Afghánistánu. V roce 1995 CIA „naskočí do špatného vagónu“ a rozhodne se pomoci Tálibánu ovládnout celý Afghánistán. Zaplaven hotovostí, zbraní a pick-upy, se Tálibán postupně rozšíří po Afghánistánu a v roce 1996 získá hlavní město Kábul. Jeho protivník – warlordi – uniknou na sever a stanou se „severní aliancí“. Nicméně, Washington měl velmi přesnou motivaci, proč Tálibán podporovat. Podepsáním dohody by mu umožnilo vést produktovody napříč Afghánistánem, jakmile bude tato země stabilizována pod vedením Tálibánu. Američané však nejsou jediní, kteří o tom uvažovali. V 90. letech byla intenzívní konkurence mezi americkou společností Unocal, která byla rozsáhle podporována státním departmentem a argentinskou společností Bridas – obě se angažovaly v přípravě na vedení produktovodů z Turkmenistánu do Pákistánu přes Tálibánem ovládaný Afghánistán. Aby podpořil snahu Unocalu, Clintonova administrativa iniciovala jednání s vládou Tálibánu. Tálibán však již měl na vrubu porušování lidských práv a brutální násilí proti ženám. Na tlak organizací za práva žen, prezident Clinton nakonec v Afghánistánu ohledně lidských práv vyžaduje zlepšení. Argentinská ropná společnost Bridas, po Tálibánu takové věci nevyžaduje, a nakonec se pro něj stane lepší volbou. Jak se násilí Afghánistánu opět zmocňuje, Unocal se v roce 1998 oficiálně vzdává svého projektu produktovodu. Tálibánský režim ztrácí téměř veškerou mezinárodní podporu. Páchali excesy proti lidem a – co Američany lítilo – bylo rozhodnutí Tálibanu, dát útočiště Usámovi bin Ládinovi. A odmítnutí bin Ládina vydat Američanům s odkazem na to, že byl jejich hostem a byl nevinen. Již jako uprchlík hledaný za údajné útoky na zájmy USA po celém světě, hledá Usáma bin Ládin útočiště v Afghánistánu v roce 1994. Se skupinou spřátelených veteránů Ál-Kájdy z války proti Sovětům, pomáhá Tálibánu ovládnout celý Afghánistán. Jeho boj po boku Tálibánu nijak neodrazuje americkou tajnou podporu pro jejich věc. V roce 1998 je, nicméně, Usáma bin Ládin obviněn z vedení bombových útoků na americkou ambasády v Africe. Prezident Clinton (..) rakety Tomahawk na základny Tálibánu v Afghánistánu a Spojené státy oficiálně opouštějí jejich projekt afghánského produktovodu. ..První budova zasažena v horních patrech prvním letadlem je zakryta kouřem.. 11. září 2001 si americké televizní stanice okamžitě předávají vládní „ukazování prstem na viníka“ coby Usámy bin Ládina a afghánského Tálibánu. -od bin Ládina z Tálibánem ovládaného… -my všichni dokonale dobře víme, že Tálibán doposud ukrývá a hostí Usámu bin Ládina -Tálibán byl varován, Spojené státy odpoví silou proti samotnému Afghánistánu -Nebudeme dělat rozdíly mezi teroristy, kteří tyto činy spáchali, a těmi, kteří jim poskytují útočiště. I přesto, že údajný seznam teroristů (z 11. září) neobsahuje žádné Afghánce, prezident Bush nekonzultoval ani s americkým Kongresem ani Spojenými národy a útočí na Afghánistán do měsíce po 11. září. Zcela jistě jsou USA zapleteny do mnoha bombardování, ve kterých nerozlišují mezi nepřítelem a nevinnými obětmi; na to vznikl mohutný odpor. Zvláště po válce, kdy se snažili dopadnout bin Ládina, bylo obrovské bombardování v civilních oblastech, které podle mne bylo naprosto neadekvátní vzhledem k (jejich) cíli, vycházeje z toho, že míříte na možná několik málo Tálibánců, ale používáte tyto obrovitánské bomby, které zabíjejí mnoho civilistů. Po intenzivní bombardovací kampani, Tálibánští vůdci a „hosté“ z Ál-Kájdy mizí v komplexním systému hor, údolí, strží, jeskyní a tunelů země. Americká armáda se snadno přesouvala po primitivním Afghánistánu, aniž by se střetla s povšimnutíhodným odporem. Naše mise je zabít, zajmout a zabránit poskytnutí zázemí protikoaličním silám, mezi které patří Ál-Kájda, Tálibán a jakékoli jiné elementy, které by byly proti koalici („koalice ochotných“). Poté, co Bushova administrativa rozostřila rozdíly mezi Tálibánem a Ál-Kájdou, přibližně 600 Tálibánců (z Tab Tabada) bylo zadrženo spolu s podezřelými členy Ál-Kájdy a deportováno do základně amerického námořnictva v zátoce Guantánamo na Kubě Deportace válečných zajatců do země třetí strany porušuje mezinárodní práva, ale americká vláda popírá, že Tálibán a podezřelí členové Ál-Kájdy byli váleční zajatci. Místo toho je nazývá „nepřátelskými bojovníky“ – termínem vykonstruovaným pro to, aby obcházel Ženevské konvence o zacházení s válečnými zajatci, protože nenosí uniformu a neodpovídají tradiční vojenské hierarchii. Spojené státy říkají: „Je válka proti teroristům s globálním dosahem, jsme ve válce s Ál-Kájdou, a můžeme lidi držet tak dlouho, dokud bude tato válka pokračovat.“ Problém je, že toto je válka, která nemá žádnou pravděpodobnost konce za našeho života, a oni neskončí nikdy. Tito lidé jsou zavření, někteří (k dnešnímu dni) až dva roky, bez jakéhokoliv právního postupu. Někteří byli zcela jasně zadrženi v tom kontextu, že bojovali v Afghánistánu, někteří byli zjevně zadrženi proto, že to byli taxikáři nebo studenti, kteří byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě, a prostě je nějak sebrali. Někteří byli posláni do Guantánama, protože Spojené státy nabízely odměny, které by vedly k zadržení členů Ál-Kájdy, a ta honba za odměnou vedla lidi, kteří nebyli v alianci, k tomu, aby ukázali prstem na někoho, kdo ve skutečnosti nebyl terorista, ale oni by shrábli peníze a dostali by se ze svrabu. Amerika a Afghánistán jsou nyní spojenci proti teroru. Jako druhý krok pro tzv. Operaci Trvalá svoboda, americká vláda dosadila nového prezidenta Afghánistánu, bývalého konzultanta firmy UNOCAL, Hamída Karzáího. O tři roku později, přes sliby americké vlády o osvobození země a zlepšení situace v ní, je situace v Afghánistánu stejně nuzná jako předtím. Snažíme se vybudovat v Afghánistánu infrastrukturu, snažíme se vytvořit podmínky, které umožní, aby v této zemi převládla bezpečnost a prosperita. Inu, víte, měli bychom pochopit, že pouze první silnice, mezi Kábulem a Kandahárem, byla v Afghánistánu přestavěna, a pouze ta byla otevřena, v prosinci 2003. Což znamená, že dva a půl roku od 11. září 2001 bylo uděláno velmi málo práce. Mimochodem, pouze 24-25 % Afghánců má přístup k pitné vodě, a jen 12-13 % populace se může sprchovat nebo koupat. Naše potřeby zahrnují hlavně léky proti dětským nemocem, tuberkulóze, malárii, podvýživě, potřebujeme vodu, soc. zařízení. Ale my tento program implementujeme – to není věc jiných zemí. Další tragédie pro Afghánistán – za poslední dvě desetiletí konfliktů je po zemi je poházeno asi 10 milionů nášlapných bomb. Každý jediný den 10 až 20 lidí ztratí končetinu nebo život, nejvíce děti a zemědělci. V důsledku toho Mezinárodní výbor červeného kříže řídí největší továrnu v Afghánistánu na výrobu prostatických končetin. Zatímco tadyta kletba pravděpodobně nikdy úplně neskončí, alespoň Spojené národy a místní nevládní organizace dělají, co mohou v odminovávání cest za pomoci psů, výcviku a vybavení, dodávaném z velké části německou vládou. Coby poslední přídavek této příšerné noční můře jsou nevybuchlé americké tříštivé bomby. Toto je BLU 97, která byla použita v Afghánistánu stejně tak jako v Iráku. V Afghánistánu americká armáda svrhla 1228 tříštivých bomb, které vypustily téměř 250 000 menších bomb. To jsou čísla, která jsme obdrželi od americké armády po skončení mise. V mnoha případech, bomby při dopadu neexplodují. Po konfliktu leží vůkol a mohou být aktivovány mnoha způsoby – dětmi, které na ně házejí kameny, zvedají je a hrají si s nimi; mohou být aktivovány farmáři, kteří se jich dotknou pluhy, v některých případech mohou být aktivovány teplem. Další selhání pro vládu sponzorovanou Spojenými státy: opiové makovice, zdecimované Tálibánem coby součást jejich prohlašovaného „řádu zítřka“, byly znovu zavedeny warlordy Severní aliance. V roce 2003 se ve světové produkci heroinu Afghánistán vyhoupl z 93. na 1. místo. Všichni warlordi jsou hluboce zapleteni v prodeji a transportu opia, nebo dokonce poskytují farmářům zdroje pro jeho pěstování. Američané nic neudělali, stejně jako koaliční síly, mírové síly NATO či prezident Karzáí. Transport opia je vážný katalyzátor potíží: nejenom, že znemožňuje místní farmářům pěstovat plodiny (čímž způsobuje nedostatek jídla), ale umožňuje warlordům kupovat si více zbraní a stávat se silnějšími a násilnějšími. Tamní mezinárodní síly skutečně ovládají pouze Kábul a zbytek země spadl opět pod kontrolu tradičních warlordů, kteří rozhodně demokraticky nevládnou.(*) Můžete vidět, jak se situace naprosto nezměnila, od doby, co byl u moci Tálibán, kdy warlordi a fundamentalističtí vůdcové byli silnější – dá se říci, že se vrátilo stejné násilí a stejné zvěrstva proti jak mužům tak ženám. Revoluční organizace afghánských žen (RAWA) je organizace zasvěcená pro práva žen v Afghánistánu. Jejich činnost zahrnuje dokumentování zneužívání síly proti ženám skrytými kamerami, poskytováním vzdělávacích lekcí pro ženy, ve společnosti, která od vzdělanosti žen odrazuje, a provozováním sirotčinců pro stovky dětí, které ztratily své rodiče během afghánských válek. Přestože je naprosto neškodná, byla RAWA zakázána za sovětské okupace, zakázaná Tálibánem, a zůstává zakázána i dnes za USA sponzorované vlády Severní aliance. Dnes můžete vidět, že několik málo žen má sundanou „burko“, jsou oprávněny mít zaměstnání nebo posílat své dcerky do školy. Je to jen v Kábulu, ne v ostatních vesnicích a částech Afghánistánu – jenom v Kábulu můžete vidět něco málo změn. Není to velmi obrovský rozdíl mezi Tálibánem a Severní aliancí, obě jsou fundamentalisti, obě jsou teroristi. Vláda USA se nikdy nezabývala etikou místních skupin, které se sjednocují kvůli nadvládě nad jejich společným nepřítelem. V dnešním Afghánistánu warlordi opět plení zemi a válčí proti sobě navzájem. Bez ohledu na to se americká armáda úzce zaměřuje na pronásledování Tálibánu a členů Ál-Kájdy, zatímco způsobuje zuřivost za Pákistánskou hranicí. Agresivně vyhledáváme protikoaliční síly, hledáme je, hledáme je 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Nějaký čas to potrvá, jedeme podle plánu. Koalice tu zůstane, dokud nebude „práce odvedena“. Mnoho Afghánců v Američanech a dalších západních pěchotních jednotkách vidí okupační síly. Jako sovětskou Rudou armádu. A proto podporují volání po svaté válce. Mnoho Tálibánců po jejich porážce přešlo do Pákistánu, kde se vrátili ke svému původnímu sponzorovi, islámským stranám a rozvědným pákistánským službám; a jejich současný rozmach, kdy vidíme útoky Tálibánu proti americkým silám, se odehrávají za podpory těchto islámských skupin v Pákistánu. Nechaje se svést protiamerickými pocity napříč muslimským světem po americké invazi v Iráku a Afghánistánu, radikální islámské skupiny v Pákistánu a jinde rekrutují více dobrovolníků než kdykoli předtím. V odpovědi na Bushovu „křížovou výpravu proti terorismu“ bojovníci za džihád již začali provádět bombové útoky – nejen proti americké vládě a armádě, ale též proti americkým a mezinárodním civilním cílům po celém světě. „Buďto jste s námi nebo jste s teroristy.“ Jako na oplátku využívá americká vláda tuto situaci jako záminku k umístění vojsk v zahraničí, poblíž přírodních zdrojů, z nichž jsou 3/4 „náhodou“ situovány v muslimských zemích. V současné době máme trvalé základny v Iráku (nějaký čas jsme je měli v Kuvajtu), máme trvalé základny v Afghánistánu, stavíme trvalé základny v Uzbekistánu, máme 4 základny v Gruzii. Takže, pokud byste obtáhli mapu a spojili body všech základen, které jsme postavili od konce Studené války, uviděli byste americkou vojenskou převahu, která pokrývá 90 % světových energetických zdrojů co se týče zemního plynu a ropy. V květnu 2002, ve víře, že americká armáda přinese Afghánistánu mír, prezident Karzáí podepsal smlouvu s čelními představiteli Pákistánu a Turkmenistánu na stavbu produktovodu za 2 miliardy dolarů z Turkmenistánu k Indickému oceánu. Turkmenistán a Afghánistán doufají, že tím vyprodukují tolik potřebný příjem pro své ekonomiky. Pákistán doufá, že si pro sebe zajistí odbyt ropy. Jeho pozice též zaručí kontrolovat alespoň část dodávky ropy do Indie. Nicméně, Washington – zdá se – rozeznal možnost konfliktu ohledně produktovodu, který by konec konců stejně tak posloužil i 1 a půl miliardě čínských spotřebitelů Zajisté, americké ropné společnosti nyní upřednostňují „západní cestu“ skrz řídce obydlené oblasti Turkmenistánu, Ázerbajdžánu, Gruzie a východní Turecko do Středozemního moře a nakonec Evropu a Spojené státy. Proto je důvod, že se americká armáda ani nesnaží kontrolovat afghánské warlordy, jejichž neutuchající násilnosti by překážely stavbě produktovodu. Ke zbylým ospravedlněním, rozsáhlá vojenská přítomnost v Afghánistánu, která zůstane jakožto odstrašující prostředek proti jakékoli jinému cizímu obtěžování v této oblasti. Boj s terorismem zcela jasně není důvod pro tak rozsáhlé nasazení pozemních jednotek, už jen proto, že proti tajným teroristickým buňkám se dá lépe bojovat prostřednictvím tajných agentů a speciálních jednotek. Je to shoda okolností, že masivní šikování jednotek americké armády vyšlo na Střední Asii, Perský záliv a jiných na ropu bohatých regionů světa? Je boj s terorismem skutečný motiv? Nebo se Washington více zajímá o urvání kolik ropných rezerv ještě zbylo, rozdmýchávaje tím více terorismu a válek za sebou? Ale masivní nasazení vyžaduje masivní pracovní sílu. Představ si simultánní zaměřování 100 cílů na zemi, na moři a ve vzduchu, tisíce mil daleko. V zaměření se na americký dorost, Armáda USA naplnila svou přítomnost v televizi ve stylu MTV. Já jsem svá vlastní síla, s nejmodernější technologií, výcvikem a podporou. Kým jsem, se stalo lepší, než čím jsem byl. S připraveným seznamem jsou úsilí o nábor největší v historii. Život … svoboda … a stíhání všech, kdo je ohrožují. Námořnictvo – zrychli svůj život. Opět, myslím si, že máme… naše armáda je vpravdě příliš malá, aby zvládla veškerou globální odpovědnost, již máme Dick Cheney nám po 11. září řekl, že bude válka, která neskončí za našich životů. Je to sekvenční válka za ovládnutí posledních zbývajících ropných rezerv planety. Bezpečnost budoucnosti: Spojené státy závisejí na prezidentově programu pro transformaci Blízkého Východu a Irák je první krok k tomu.