Persepolis

Persepolis
Persepolis - Francie / USA, 2007, 91 min - francouzské znění s českými titulky

O Zlatou plamu v Cannes bojoval tento celovečerní animovaný film francouzské režisérky původem z Íránu, Marjane Satrapi, která napsala a nakreslila první íránský komiks všech dob, a na jehož základě pak vznikl tento celovečerní film. Autobiografický příběh s lehkostí popisuje její krušné dětsví a dospívání v Íránu za dob islámské revoluce, války s Írákem a následného režimu. S humorem a lehkostí znázorňuje rozdílné vnímání kultury v evropském a arabském světě. A protože je to příběh umíněné dospívající holky, která si vždycky prosadí svoje a která žije v tuhém ideologickém režimu nesnášejícím odlišné názory, je to samozřejmě i příběh rebelantství a svobody. Originální film byl oceněn cenou poroty. Komiks vyšel snad ve všech evropských zemích a těší se velké oblibě.

Váš pas, prosím. Madam, Vaše letenka a Váš pas. Marji, neběhej tady! Podívej! Tamhle je Nioucha! Marji, ty jsi ale vyrostla! Přivezla jsi mi dárek? Jaká je Paříž? A Eiffelovka? Vítej v Teheránu. Vy jste tady! Tvoje zavazadla. Ne, ty jsou moje! Dělej! Čekají na nás. Pamatuji si, že tenkrát jsem měla poklidný život. Život malé holky. Milovala jsem hranolky s kečupem a Bruce Leeho. Nosila jsem addidasky a byla jsem posedlá dvěma věcmi: chtěla jsem si holit nohy a stát se posledním prorokem ve vesmíru. Když si dáš pero pod prso, a bude ti tam držet, tak máš teda pěknej problém. Kdybychom s tamtou zastřásli, z ní by toho asi vypadlo. Zklidněte se! Minulý týden mi dovolili se s ním vidět. Nebyl to hezký pohled. Řekli mi, že ho propustí. A už to jsou 4 roky. Neboj se. Tenhle režim už nebude trvat dlouho. Brzy tu bude pěkné pozdvižení. Mami! Marji mě praštila! Dračí pomstu je nejlepší jíst zastudena! Drak asi dostane pár… „Já, Marjane, budoucí prorok, jsem rozhodla, že: „Zaprvé, každý se musí chovat dobře. „Zadruhé, každý musí kázat dobrá slova. „Zatřetí, každý musí udělat jeden dobrý skutek. „Začtvrté, chudí musí mít možnost jíst smažené kuře každý den. „Zapáté, žádná stará žena už nebude nikdy trpět.“ Marji, kdyby to bylo takhle, byla bych tvým prvním následovníkem. Vážně? Bezva! Jak chceš zajistit, aby už nikdy netrpěli? Bude to zakázané. To mě mohlo napadnout. Co se děje? Smrt šáhovi! Já to věděl! Já to věděl! Tohle je historická chvíle! Konečně zaplatí. Ano, dceruško. Tvůj otec se dočká pomsty. Šáh bude následovat svoje kámoše z Washingtonu. Pokud jde o mě, myslím, že mám šáha ráda. Byl vyvolen bohem. Ano, rozhodně! Bůh sám mi to řekl. Můj učitel také. Šáh nebyl vyvolen bohem. Lžeš! Pšš… Tohle se jen říká. Řeknu ti, jak to bylo doopravdy. Pravda je, že před 50 lety šáhův otec, důstojník, chtěl svrhnout vládce Kadžára a nastolit republiku. Budu jako Ataturk! Zmodernizuji zemi. Vyhlásím republiku! Ale doslechli se o tom Angličani. Dobrý den! Proč chcete vyhlašovat republiku? Mohl byste být šáhem! Já?Šáhem? Jistě! Je to lepší než být prezident. Budete mít absolutní moc. A země jako vaše potřebuje vládu silného muže jako jste vy. Hmm… To je vlastně pravda. A také…víte přece, že duchovenstvo je proti republice. Mezi námi, mají pravdu. Co mám udělat? Nic. Dáte nám ropu. A my se postaráme o zbytek. Já jsem teď král! Vše, co patří vám je moje. Byl to pěknej zmetek! – Oh! – Ano i ne. Byl to diktátor, ale Írán modernizoval. Miloval svou zemi. Narozdíl od svého syna a nástupce. Já jsem teď král! Já jsem světlo Íránu! Udělám z této země nejmodernější zemi všech dob. Náš lid bude opět vzkvétat! Víš, šáhův otec byl krutý. Zavřel tvého dědečka do vězení. Ale jeho syn je ještě desetkrát horší. Dědeček byl ve vězení? Ano! Byl členem královské rodiny. Byl Kadžárským princem. Šáhův otec mu všechno sebral. No, šel do vězení, protože byl komunista. Můj dědeček byl kadžárským princem a k tomu i komunistou. Díky Bohu! Jste naživu. Bála jsem se o vás. – Střílejí na lidi! – Vře to tam. Unikli jsme, ale později nás chytili. Ty zkurvysyni mi sebrali filmy. – Byli jsme na policejní stanici. – Marji hrozně zlobila. Pořád otravovala s proletariátem a třídním bojem. a s tím vousáčem „Che Gueverou.“ Zabili kluka, kterému nebylo ani 20. Co je tohle za zemi? – Je tu strašný zmatek, dceruško. – Smrt šáhovi! Už je to tu zas! Smrt šáhovi! Smrt šáhovi! Marji! Jdi do postele! Smrt šáhovi! Smrt šáhovi! Chápu vaši vzpouru. Pokusíme se společně jít cestou demokracie. Vybudujeme budoucnost společně. Siamaku! – Propustili tě? – Ahoj, Ebi. To je Siamak! Vrátil se. Ahoj, Tadji. Jsme tak rádi, že jsi naživu! Pojď dál! Nestůj tady u dveří. Ale to je Marjane! Ty jsi vyrostla! Byla jsi ještě malé dítě, když mě zatkli. A teď už jsi mladá slečna. Kdo je ten chlap? Můj táta. Byl ve vězení. Je to hrdina. Jejich vědci věděli moc dobře, jak funguje lidské tělo. Věděli, kam uhodit, kde to bolí. Mlátili mě obrovskými elektrickými kabely. Moje chodidlo už nevypadá jako chodidlo. Jsou tam nervy, které vedou přímo do mozku. Je to nepopsatelná bolest. Ty, co nás mučili, trénovala CIA. Ti vedli mučení. A co Hamid? Co se s ním stalo? Hamid byl zavražděn. Jako pro člena guerily to pro něj bylo peklo. Měl s sebou kyanid. Ale bohužel si ho nemohl vzít. Takže si prošel tím nejhorším mučením. Ten, kdo prohraje bude umučen k smrti. – Super! – O jaké mučení půjde? Zmlátíme ho elektrickým kabelem! Ale nejdřív si bude muset dát do pusy tohle… … a třikrát to rozžvýkat. Jo! Podívej, to je Ramine! Farzad mi řekl, že jeho otec byl členem šáhovy tajné služby. Jeho otec zabil milion lidí vlastníma rukama. Million!? Jasně. Dáme za ně Raminovi za vyučenou. Ano! Vypíchneme mu oči! Marjane! Co to děláte? – Marji našla nějaké hřebíky. – Dáme Raminovi přes hubu. Líbilo by se vám, kdybych vás přišpendlila za uši? Vrať se domů do svého pokoje a zůstaň tam. Marjane, co se to s tebou děje? Takhle by se prorok neměl chovat. Ale, Bože, Raminův otec zabíjel lidi! Marjane, nebohý Ramine nemůže nést břemeno otcových chyb. Špatní lidé dříve či později zaplatí. Věř spravedlnosti. Tvojí povinností je odpouštět, ne soudit. Ramine? Co chceš? Poslyš, tvůj otec je vrah, ale to není tvoje chyba. Odpouštím ti. Zabíjel komunisty a komunisti jsou zosobněním ďábla! Země byla během měsíců po šáhově odstoupení v euforii. Každý byl náhle revolucionář a bojoval proti šáhovi. Ze skvrny od vína naše sousedka udělala zranění z boje. Náš učitel, šáhův obdivovatel, nám nařídil, abychom vytrhali všechny obrázky královské rodiny. Politická setkání se rozrůstala a z někdejších nepřátel se stali národní hrdinové. V této atmosféře, do mého života jedné noci vstoupil strýc Anouche. Teď už bude všechno jen lepší. Lidi nic nezastaví. Konečně budeme mít svobodnou a spravedlivou společnost. Bude vládnout proletariát, jak předpovídal Lenin. Strýčku Anouchi? Jak dlouho jsi byl ve vězení? Devět let. To je déle než otec Laly. Kolik ti je? Jsi komunista? Marji, nech strýčka najíst! Chce všechno vědět. Je dobré být zvídavý. Už jsi najedený? Jdi do postele! Ale…! Jdi si vzít pyžamo, já za tebou přijdu. Viděl jsi to? Připravují volby. Lidé si chtějí zachovat svobodu po letech diktatury. Nemůže to být horší než za šáha. Jsem připravená! Uvidíš, jak tě z ní bude brnět hlava. Jsem připravená!! Začnu od začátku. Bylo mi 18, když můj strýc a mí přátelé vyhlásili nezávislost ázerbajdžánské íránské provincie. Wow! Fereydoun se sám ustavil ministrem spravedlnosti této republiky. Spravedlnost je zákadem demokracie. Lidé si musí být před zákonem rovni. Já se stal jeho sekretářem. Tohle je jen začátek. Osvobodíme Írán od diktatury. Provincii po provincii, město po městu. Tím si jsem jistý! Nebylo to pro mě snadné, protože můj otec byl loajální šáhovi. Můj syn je zrádce! Jdi si za mým hloupým bratrem! Všechny vás zastřelí! Zastřelí! Můj otec se nemýlil. Jednoho rána… Můj Bože! Fereydoune! Musel jsem utéct. Neměl jsem na výběr. Zatímco můj strýc čelil svému osudu sám… Celé dny jsem putoval v bouři. Měl jsem hlad a byla mi zima, ale šel jsem dál. Přešel jsem pohoří Elborz a hledal jsem úkryt v domě svých rodičů. v Astaře. Kdo se opovažuje budit mě v tuto hodinu? Můj Bože, Anouchi! Můj Bože! To je náš syn, je skoro mrtvý. Můj drahý synu! Můj synu… Můj drahý synu, odpusť mi to! Nemohl jsem zůstat, pátrali po mně. Musel jsem odejít do exilu. Přeplaval jsem přes řeku Aras do SSSR. Co jsi dělal pak? Jel jsem do Leningradu. Pak do Moskvy, získal jsem doktorát z marximu-leninismu. Ale chyběla mi moje rodina. Chtěl jsem se vrátit vlakem s padělanými doklady, ale nefungovalo to. – Zatkli mě. – Pak jsi šel do vězení? Ano. Víš… Je důležité, abys věděla, že nesmíš zapomenout na svou rodinu. I když je to těžké, i když všemu nerozumíš. Neboj se, strýčku Anouchi. Nikdy nezapomenu. Oženil jsi se v Rusku? Je pozdě, musíš spát. Tady, to je pro tebe. Udělal jsem to ve vězení. Je to ze chleba. 99,99% lidí si demokraticky zvolilo islámskou republiku. To je normální, každá revoluce má svojí přechodnou fázi. Polovina země je negramotná. Jen nacionalismus nebo náboženství dokáže sjednotit lid. Mina opustila zemi. Myslí si, že je to tu moc nebezpečné. Našli jsme Mohsena utopeného ve vaně. Neboj se, všechno bude v pořádku. Siamak a jeho rodina odjeli. Ti parchanti zabili jeho sestru. Možná bychom také měli odjet. Ty bys mohla být uklízečka a já taxikář. Zbavíme se protirevolučních živlů. Mezi námi a nimi je jen jeden zákon, zákon krve. – Marji? – Ano? Zatkli Anouche. Já vím. – Tati! – To bude v pořádku, zlato. Nechceš pro něj něco udělat? Anouche může mít jednu návštěvu. A on chce vidět tebe. Půjdu. Deset minut. To jsou ale hezké šaty! Jaká hezká holčička! Tvoje návštěva mě těší. Holčičku jako ty jsem si vždycky přál mít. Ale uvidíš, že jednoho dne bude vládnout proletariát. Tady. Udělal jsem pro tebe další labuť z chleba. Je to strýček té první. Hvězdičko mého života. Co se děje, holčičko? Nebuď smutná. Buď sakra zticha! Zabili ho a ty jsi nic neudělal! Já s tím nemám nic společného.. Zklapni! Už tě nechci nikdy vidět! Jdi pryč! Jdi pryč! Zmiz!!! Rok po revoluci, Irák napadl Írán. Saddam využil oslabení země ke svému útoku. Revoluce a rozsáhlé armádní čistky nás oslabili. Ve jménu boje proti vnějšímu nepříteli, stát vymýtil vnitřní nepřátele, staré oponenty šáhova režimu. Přibývalo zatčení a poprav. Každý měl strach. Nová vláda zavedla ještě represivnější zákony. Během dvou let se náš každodenní život zcela změnil. A my také. Dělejte! Na srdce za naše mučedníky! Synové a dcery Íránu, válka zabila naše nejlepší děti. Skrze jejich krev brzy vyjde najevo pravda. Pro koho zemřeli? To pro nás. To pro nás! Hej! Mučedníci! Mučedníci! Doražte mě! Satrapi, co to děláš? Trpím, není to vidět? Jdi okamžitě do třídy! Závoj je synonymem pro svobodu. Řádná žena se musí zahalovat… …před zraky mužů. Ta, která se odhaluje, je hříšná. – Shoří v pekle. – Hej! Viděla jsi tohle? – Wow! – Naši vojáci umírají za naši zemi… – Hej! Podívej! -Pfff! Abba, to je pro blbce! Jděte ven a držte se u sebe! Dělejte! Mami, co budeme jíst? Co třeba chilli? Jasně, budem pak dobře prdět! Dej mi to! – Já to viděla první! – To určitě, ty krávo! Přestaňte! Takhle budou obchody za chvíli úplně prázdné! Každý si musí brát podle svých potřeb. Co je ti do toho? Zmlkni! Vem si zase svůj šátek. Hej, mluvím na tebe! Nebuďte moc dotěrný. Ukažte trochu respektu. Respektu? Ženský jako ty ošukám a postavím ke zdi! Nasedni! Mami, jsi v pořádku? Ano, zlatíčko. Je mi dobře. Tak hneš se nebo co? Drž sakra hubu! Mami, dej mi 50 tomanů! Na co? Na kazetu. A co tvoje kazety s Bee Gees? Bee Gees jsou na nic! Stevie Wonder. Julio Iglesias. Pink Floyd. „Jichael Mackson.“ Rtěnka, lak na nehty, karty. Iron Maiden. – Kolik? – 100. – 50. – 60. – 50. – 60. – 50. – 50. Co je to skara za oblečení? Punkerské boty! Jaké? Tyhle. To jsou kecky. Jsou punkerské. Hraju ve škole basketball. A ta bunda? A tohle? Michael Jackson! Symbol dekadence! Vůbec ne, madam. To je…To je… – Malcolm X. – Děláš si ze mě legraci? Nandej si šátek, ty malá děvko! – Půjdeš s námi před komisi. – Omlouvám se, madam. Moje matka je mrtvá. Stará se o mě zlá macecha. Zabije mě, když nepřijdu domů. Bude mě pálit žehličkou. Donutí mého otce, aby mě dal do sirotčince. Mějte slitování! Prosím, madam. Milost… Milost. Slitujte se, madam… Statečnost našich vojáků přinesla plody. Dnes v noci, naše armáda zničila 36 iráckých tanků a 26 letounů. Krev naši mučedníků skrápí naši svatou zemi. Pouště zoufalství rozkvetou. Umřít jako mučedník znamená vlít naší společnosti krev do žil. Jste v pořádku, paní Nassrinová? Ne, nejsem. Tohle dali ve škole mému synovi. Řekli jim, že když zemřou v boji, dostanou se s tímhle klíčem rovnou do ráje! Řekli jim, že v nebi je spousta jídla a žen… Žen?! No…ano. Je mu 14, už ho to zajímá. Hodně jsem toho vytrpěla. Vychovat mých 5 dětí mě stálo spoustu slz. A teď mi chtějí vzít tímhle klíčem mého nejstaršího syna. Vždycky jsem byla věrná víře. Modlila jsem se, nosila jsem závoj a byla jsem poslušná. Jestli se ale věci mají takhle, pak už nechci věřit ničemu. To jsem já! Zatkli Rochanise. Našli u něj doma nějaký alkohol. Kvůli komu se zahalujete? Kvůli pánovi. Takhle jsem byla vychovaná. Nebojte se. Promluvím s vaším synem. Díky mým rodičům, syn paní Nassrinové neodešel na frontu. Mezi strachem z bombardování, vládními represemi a špehováním sousedů, život nabíral svůj vlastní směr. Aby to bylo snesitelné, lidé pořádali tajné večírky. Na večírcích se lidé opíjeli. Alkohol byl zakázaný, takže strýček zásoboval naši rodinu vínem. Ve sklepě si zařídil laboratoř na výrobu vína. Paní Nassrinová, strýčkova uklízečka mačkala hrozny. Ať mi Bůh odpustí! Chodit na ty večírky bylo nebezpečné. Ale byly to pro nás jediné okamžiky svobody. Pojďte ven! Vaše doklady a řidičský průkaz. Ok, ok. Pojďte blíž. Dýchněte. Jste opilý. Ne. Lžeš, ty špinavý zápaďáku! To stačí! Jak se opovažujete se mnou takhle mluvit? Drž hubu! Poslyšte. Mohla bych být vaše matka. Kolik vám je? Mojí dceři je 13. Bez tvojí ženy bys skončil v pekle. Děkuji! Nastupte si! Pojedeme k vám, abychom zkontrolovali, jestli tam nemáte nějaké lahve. Babi, Marji, půjdete první. Vylijte všechny lahve. – Ale jak? – Nestarej se, dceruško. S tvým otcem jsem na to byla zvyklá. Museli jsme schovávat letáky. Poslyšte, náš soused na patře, je už starý. Má problémy se srdcem. Mohl by zemřít, když budeme dělat moc velký hluk. Mohli bychom se nějak domluvit? Hej! Kam jdete? Jsem diabetička, synu. Musím si vypít sirup. Diabetička? Jako moje matka. Jděte. Kde jsou ostatní? Nejsou tak zapálení pro ideologii. Pár bankovek to spravilo. Pověz, vyhodili jste všechno? No ano! Sakra! To je to jeho srdce. Zase chtěli zastavit komunisty. Hodili granát. Taher to nevydržel. Když jsem dorazila, ležel na zemi. Všechno bude v pořádku. Ne, nebude. Musí mu operovat srdce. Tady to nemohou provést. Musí ho poslat do Anglie. Šla jsem tedy za ředitelem nemocnice. Nemůžu tomu uvěřit. Víte, kdo to byl? Můj bývalý čistič oken. Předstírala jsem, že toho troubu nepoznávám. Jen vážně nemocní lidé mohou opustit zemi. Můj manžel měl tři infarkty. Musí jít na operaci, jinak zemře. Uděláme, co budeme moci. Když Bůh bude chtít, bude mu lépe. Vše záleží na Bohu. Potřebuji od vás povolení na pas. Když Bůh bude chtít. Ten kretén si nechal narůst plnovous a nosí ten hábit. A teď je z něj ředitel! Osud mého manžela má v rukou čistič oken! Už se ani ženám nedívá do očí. Zasranej kretén! Znám někoho, kdo dělá pasy. Uklidni se, to bude v pořádku. Tati, počkej. Jdu s tebou. Kam jsem to jen dal? Ha! Tady to je! Podívejte. Vypadá jako opravdové. Celý měsíc jsem pracoval jen na tomhle razítku. Jak se jmenuješ? Kolik času potřebujete? Pasy jsou teď hodně žádané. Obstarávají mi obživu. A souvisí s mým vydavatelstvím. Zabere to 15 dní, ale udělám to za týden. Skvělé, pospěšte si. To je Niloufar. To je Ebi, Bratr Anouche, vyprávěl jsem ti o něm. Dobrý den. Ona je také komunistka. Její bratr byl mým poslem. Schovávám ji u sebe ve sklepě. Je to jediné místo, kde je v bezpečí. Je snad úplně pitomej? Vždyť ho rozmáčkne! No, co jsem říkala! Nedívej se. – Je to moc ošklivé. – Přestaň! To byla ale blbost! Kromě toho, že rozpářou někomu břicho a udělají nechutnou nestvůru, tyhle Japonci nic jinýho neumějí. Babi, myslíš, že strýček Taher umře? – Samozřejmě. – Vážně? To si myslíš? Jestli nesežene nějaký pas, aby odjel, tak to nezvládne. Neměl tolik kouřit. To jsou ale nesmysly! Má nemocné srdce, protože jsou jeho děti daleko. Jedny horké fazole, prosím. Děti vždycky dříve nebo později odcházejí. Ale to, že tě odloučí od tvých 13-letých dětí kvůli válce, je absurdní! To ti může zlomit srdce. Já bych na jeho místě už byla mrtvá. Ať Bůh vyhladí ty barbary. Ať vás Bůh vyslyší. Haló? Khosrowo, jsi to ty? Tak co se děje? Zatkli Niloufar. Musím utéct! Haló? Khosrowo? Haló? Niloufar popravili. Khosrow utekl přes hory do Turecka a pak šel do Švédska. Strýček Taher měl pohřeb tři týdny po těchto událostech. Válka byla stále intenzivnější. Nechte mě projít! Promiňte! Nechte mě projít! Stůj! Já tam bydlím! Jdi. – Marji! – Mami! Jsi v pořádku? Ano, zlatíčko. Jsem v pořádku. Kam mířila raketa? Zasáhla Baba Levys. Cože? Baba Levys? Díky vládě už nemáme žádné politické vězně. Madam? Konečně jsme dosáhli svobody. – Madam? – Co je? To nová vláda nařídila popravu mého strýčka. Místo 3000 vězňů za šáha, teď máme 300 000 vězňů díky vám. Jak se opovažuješ lhát? Přestaň! Kdo to byl? Škola. Marji se pohádala s učitelkou náboženství. – Zase – Ano. Brání svého strýce. Chceš, aby skončila jako její strýc? Na popravišti? Víš, co dělají mladým dívkám jako Niloufar? Zákon zakazuje popravovat panny. Donutili ji vdát se za muže z revoluční gardy. Ten ji pak připraví o panenství a popraví ji. Chápeš? Jestli ti někdo jen zkřiví vlas, zabiju ho! Chvíli poté se rozhodli, poslat mě do zahraničí. Protože jsem chodila na francouzskou školu v Teheránu, poslali mě na francouzskou školu do Vídně. Mému otci se podařilo, sehnat mi víza. Měla mě k sobě vzít nejlepší přítelkyně mé matky. Den před mým odjezdem k nám přišla spát babička. Každé ráno si dávala květy jasmínu do podprsenky. Když se svlékla, květa jasmínu jí padaly z prsou. Bylo to kouzelné. Jak to že máš i v tomhle věku tak pevná prsa? Každý den je na 10 minut dávám do ledové vody. Budeš mi chybět. Přijedu se na tebe podívat. Poslyš. Dám ti radu, která se ti bude vždycky hodit. Během svého života potkáš spoustu hlupáků. Pamatuj si, že to kvůli své hlouposti dělají zlé věci. To ti zabrání v tom, abys opětovala jejich hanebnosti. Protože není nic horšího než zahořklost a touha po pomstě. Vždy si važ sama sebe a buď k sobě upřímná. Uvidíš, všechno bude dobré. Neplač. Mysli na budoucnost. Evropa se ti otvírá. Až přijedeš do Vídně, dej si sachr dort. Je to výborný čokoládový dort. Přijedem se za tebou podívat. Už jsi přece velká. Žádné slzy. – Tati… – Dost. Musíš odjet. Nikdy nezapomeň, kdo jsi, a odkud pocházíš. Holčičko! – Mami! – Moje malá Marji. Evropa se mi otevřela, ale ne tak, jak jsem si představovala. Po pár dnech se nejlepší přítelkyně mé matky rozhodla, že její byt je moc malý na to, aby mě tam ubytovala. Našla mi ubytování v místě, které pro mě mělo být dobré, aspoň podle ní. Cože? Co? Našla jsem plné regály věcí které už v mé zemi nebyly k dostání. Na nějakou dobu, bylo chození do supermarketu mojí nejoblíbenější činností… mojí nejoblíbenější činností… mojí nejoblíbenější činností… Nicméně…potřebovala jsem si nutně najít nějaké kamarády. Na francouzské škole jsem ostatním rozuměla a oni rozuměli mně. Nemáš cígo? Rychle se o mě začali zajímat místní odpadlíci. Byli to Momo, Thierry, Olivier a Eve. Moje národnost a můj příběh je fascinoval. Viděla jsi revoluci a válku? – Jo. – Viděla jsi hodně mrtvých lidí? – Err…pár Wow! Skvělý. Brzy jsem se stala členem bandy. S Momem jsem objevila nonšalanci, koncept silového nihilismu a alternativní vídeňský život. Přiznávám, že zpočátku to bylo trochu těžké. Ale vlastně, proč ne? Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že jsem si našla svoje místo. Ale pořád jsem byla jiná. Svátky mi to vždycky připomněly. Do hajzlu, už jsou zase Vánoce! Budu se muset vidět s celou svojí rodinou. A to všechno kvůli nějakýmu americkýmu vynálezu. Santa Claus je v červený a bílý… …protože to byl maskot Coca-Coly. Já se v Monte-Carlu asi ukoušu nudou. Monte-Carlo je docela v pohodě. To já jedu za tátou do Brazílie, to je teprve vopruz! Letí se tam nejmíň 13 hodin! Svátky jsou odpad, který zbyl pro plebs. Kdyby vyhráli anarchisti, tak už bychom ani nepracovali. Je všechno v pořádku, zlatíčko? – Je to v pohodě. – Co budeš dělat o Vánocích? Tak co? Bude s nějakými přáteli ze školy. Buď opatrná. Nepotřebuješ něco? Máš pravdu. Užij si to. Posílám pusu. A jez hodně ovoce a zeleniny. Copak je tohle normální? Co? – To jak jíš? – Můžeme přece jíst u televize. Možná, ale ne přímo z hrnce. Takže je to pravda, že Íránci nemají žádné vychování. A je pravda, že vy všechny jste byly prostitutky? Oh! A takhle začal sled dalších událostí. Stěhovala jsem se z bytu do bytu. Vzala mě k sobě Eve a její máma. Pak jsem bydlela s 8 homosexuály. Pak jsem zase bydlela v pokoji pro služku v domě jednoho kamaráda a u dalšího a dalšího kamaráda… …a nakonec jsem skončila ve vile doktorky Schlossové. Byla to učitelka filozofie v důchodu. Stručně řečeno, byla blázen. Nájemné je 2000 šilinků měsíčně. – Máš ráda psy, ne? – Ano, ano. Zbožňuju je. Yuki tě přijal. Psi mají šestý smysl. Poznají dobrého člověka. Rozhodla jsem se, že se během příštího roku zařadím do společnosti. Ale někdy pro mě západní kultura zůstávala záhadou. Ja voll! Ja voll! Musela jsem zlepšit své znalosti. Od Sartra po Bakounina, od Zweiga po Freuda… Četla jsem, co jsem jen mohla. Ale pochopila jsem, že některým věcem prostě neporozumím nikdy. Viděls to? Zvolili to tlustý prase Waldheima. Je mi z toho na blití! Takhle už to dál nejde. Musíme demonstrovat! To jsou jen plané řeči. Život je prázdný. Když si to člověk uvědomí, vytvoří hry pro vládce a .. Blbost! Život není absurdní! Lidé jsou ochotni za svobodu položit život! Můj strýc nezemřel jen tak pro zábavu. Zasranej kreténe! Cítila jsem se opravdu strašně. Byla jsem tu v bezpečí, zatímco moji blízcí trpěli ve válce. Nemohla jsem se zbavit toho pocitu viny. Chtěla jsem žít jako ostatní holky v mém věku. Čas změny se už blížil. Za pár měsíců se ze mě stala mladá žena. Bylo to období donekonečna se opakujícíh ohyzdností. Nejdřív jsem vyrostla o 18 cm. Pak se mi změnil obličej. Obličej se prodloužil, zvětšilo se mi pravé oko a poté i brada. Moje pravá ruka byla najednou obrovská, a pak i moje levá noha. Nos se mi zvětšil třikrát. Vyrostly mi prsa. Narostl mi zadek, takže jsem znovu získala rovnováhu. A nakonec se mi na nose objevila obrovská piha. Vidíš, Yuki? Já to říkala, že je to děvka. To je ale děsná hudba! Jsou tady samí kreténi. Bakunin chtěl, aby se o sociálních rozhodnutích hlasovalo. Nebyli bychom tam, kde teď. Vážně? Kapitalismus požírá naši společnost, copak to nevidíš? Jo, jasně. No a odkud jsi…Marie-Jeanne? Jo… Jsem z… Jsem Francouzska. Ah? To bych ani neřekl. Loni jsem byl v Paříži. Promiň, musím jít. Dobře, tak zatím, ahoj. Tak ty jsi Francouzska? Babi, nech toho. Jen jsem se ptala. Nevěděla jsem, že jsi Francouzska. Myslíš, že je to jednoduchý, být z Íránu? Lidi se na mě dívají jako na barbara. Jsme pro ně jen fanatici, co na sebe ječí a bojují spolu. A to proto popíráš svůj původ? Pamatuj, co jsem ti řekla. Buď k sobě upřímná. Víš, co řekla mýmu bráchovi? Že je Francouzska. – Fakt nekecám. – A uvěřil jí? Cože? Vidělas ten její ksicht? – Chtěl jí sbalit? – Nebuď směšná! Zabila bych se, kdyby chodil s takovou šeredou. Držte kurva hubu! Jsem Íránka a jsem na to hrdá! Po třech letech jsem se v Rakousku konečně začala cítit dobře. Momo, Thierry, Eve a Olivier odešli ze školy. Měla jsem nové přátele. Byla to Birgit, 30-letá hippiesačka s tváří přerostlého dítětě. Měla v lese dům, kde pořádala večírky. Stát mohl být zcela v klidu. Takzvaná setkání anarchistů byly jen záminkou pro pití piva a pojídání párků. Na jednom z těch večírků jsem potkala Fernanda. Když jsem ho uviděla, hned jsem věděla, že je to muž mého života. Marjane, jsi tady? Ha! Téhle noci jsem to konečně pochopil, děkuju ti. Poznal jsem sám sebe. Když to nejde s tebou, nepůjde to ani s žádnou jinou. Teď už to vím. Jsem homosexuál. Ha! Je dobré to říct nahlas. Děkuju ti, Marjane. Děkuju. Nemáš zač. Přísahala jsem si, že už se nikdy nenechám takhle zasáhnout. Už nikdy nedovolím, aby mě to zasáhlo! Láska je konvenční cit! Jenže „Life is life“, jak zpívají v jedné písni jiní zoufalci. Jednoho listopadového rána do mého života vstoupil Markus. Mám tě doprovodit domů? Konečně jsem našla lásku. Z ničeho jsem neměla strach. Čekala mě zářivá budoucnost. Markus se měl stát slavným spisovatelem. Četl mi ve svém pokoji úryvky ze svých prací. Byli jsem jako jeden. Koupila jsem nějaké croissany! Oh! Počkej. Není to tak, jak si myslíš. Marjane, já tě miluju! Miluju tě! Nemůžu najít svou brož. Ty jsi mi jí ukradla! Dejte mi pokoj! To ti teda nedám! Zasraná zlodějko! Táhni do pekla! Nenávidím tě! Ty a ten tvůj podělanej čokl!!! Nemluv tak o mém pejskovi. Kam to jdeš? – Nevykroutíš se z toho tak snadno. – Jdi do prdele!!! Zasraná zlodějko! Vrať mi mou brož! Zavolám policii! Vrať se! Jak jsem mohla být tak hloupá? Ten parchant mě vodil za nos. Jsem pitomá kráva, kráva, kráva! Jak jsem se mohla zamilovat do takovýho ubožáka, do takovýho lakomce? Mám tě doprovodit? Musím natankovat. Zaplatíme to 50-50? Tomu kreténovi smrdělo z huby, kvůli tý jeho přirozenosti! Sakra! Co jsem to byla za blbou krávu? Hrozně mě bolí oko! – Ukaž, lásko. – Ne! Kretén! Spisovatel, pěkný hovno! Ty jeho podělaný spisky! Byly na zblití! Ten zkurvysyn byl pěknej srab. Ani se mě nezastal před svou matkou. Ano, matko. Bezpáteřní křivák, jo! A já vždycky kupovala matroš! Ten sráč na mě čekal v autě. Ani by si nevšiml, kdyby mě zatkli. Jak já jsem byla pitomá! Blbá kráva! To byla moje první noc na ulici. První z mnoha. Při revoluci jsem přišla o některé lidi z rodiny. Přežila jsem válku. A nakonec mě málem dostala láska. Jak vám je? Jste vzhůru? No, tohle bylo na poslední chvíli! Ještě že jsme vás našli. Měla jste těžkou bronchitidu. Máte přísný zákaz kouření. – Příjmení? – Satrapi. – Křestní jméno? – Marjane. – Kde bydlíte? – V Íránu. V Íránu? Můžu si zavolat? Haló? – Tati? – Marjane! Jsi to ty? Poslední dva měsíce jsme byli vystrašení k smrti! Tati…Můžu se vrátit? – Jistě. – Nebudete se mě na nic ptát? Ne, slibuju. Předám ti matku. – Marjane? – Mami, prosím tě, nebreč. Vrať se domů. Čekáme na tebe. – Mami… – Nebudeme se tě na nic ptát. Slibujeme. Nemáte něco zakázaného? Vepřové, alkohol, karty, hudbu, filmy, módu, porno? Ne, pane. Upravte si šátek. Ano, pane. Můžete jít. To je Marji! – Dceruško… – Nepoznal jsem tě. – Jem tady. – Ty jsi vyrostla. Jsem tady. Znovu jsem viděla pohoří Elbroz. Zrovna sněžilo. Můj otec přemýšlel, jestli má nandat sněhové řetězy. Společně jsme posnídali, jako dřív. Má matka mi připravila mou oblíbenou omeletu. Nic se nezměnilo, a přesto jsem věděla, že… nic nebude jako dřív. Mluvili jsme o spoustě věcí. Moji rodiče dodrželi slovo a na nic se mě neptali. Necítila jsem se úplně příjemně, ale myslela jsem, že ta noční můra je už za mnou. Budoucnost bude lepší, když ta válka konečně skončí. Ta válka určitě skončí. Ale lidé zapomněli, proč celých těch 8 let bojovali. Nezatěžuj jí tím. Sotva přijela! Ne, ne, mami. To je v pořádku. Západ prodával zbraně oběma stranám. Byli jsme hrozně hloupí, že jsme se nechali zatáhnout do té cynické hry. Osm let války pro nic. Milion mrtvých pro nic. Poslední dny byly strašlivé. Měsíc před příměřím bombardoval Irák Teherán prakticky denně. Jakoby ho chtěl vymazat z mapy. Těsně před uzavřením příměří dostala vláda strach, protože nějací lidé z opozice uprchli z Íránu. Vláda se obávala hrozby, kterou pro ni představovaly tisíce politických vězňů. Takže se stát rozhodl skoncovat s nimi. Navrhli vězňům aby se zřekli svých ideálů a aby přísahali věrnost režimu, a odpykali si svůj trest, jinak že budou popraveni. Většinu z nich popravili. Tak to bylo. Ulice se teď jmenují po mučednících. To je vše, co rodinám zbylo. Jména ulic. Když jdeš dnes po Teheránu, je to jako procházka po hřbitově. Ty jsi vážně vyrostla! Za chvíli dosáhneš Bohu až do rozkroku. Babi! Pověz mi. Jaká byla Vídeň? No…bylo to tam jiné. Pamatuješ si Minu? Jistě, je to moje sestřenice. Vdala se, má dvě děti. Je pořád stejně pitomá jako dřív. A Shila, pamatuješ na ni? – Ano . – Ta je ošklivá. Má chlupatý obličej. Vypadá jak gorila. A pamatuješ na Mojdeha? Pamatuju si na všechny. Rozvedla se. Ten její měl moc malýho ptáka. Aspoň to říkala Shahri. Ta to řekla Mehri a ta zas mně. Brzy je všechny uvidíš. To ne! Ale ano… To teď musíš umět německy. Ano, trochu. Umím říct: „Ich liebe dich.“ Vídeň mi vždycky připomene císařovnu Sissi. Viděla jsi Romy Schneiderovou? Marjane… Hvězdy září na nebi a ty v mém srdci. Tváříš se jak jeptiška! Nevypadáš, jako bys žila v Evropě. Vážně? Tak mluv trochu. Řekni nám něco. Já nevím… Jaké jsou vídeňské noční kluby? No….nechodila jsem moc ven. – Nemám moc ráda noční kluby. – Cože?! Spala jsi s někým? No…ano. Je to dobrý? Jak kdy. Cože? Ty jsi měla víc kluků? – Jdi na zdravotnickou školu – Nech si předělat nos. Už to nemůžu vydržet! Je 40°C! Už to dál nesnesu. Zatracený šátky! – Nejsi hodna mého syna! – Oh! Anahito! Ahoj! Marjane šla právě ven. Dobře, řeknu jí to. Měj se. Přestaň se už koukat na televizi! Nechtěla jsi jít na ty zkoušky? Ničíš si nejlepší léta svého života. Jdi mezi lidi! Každej mě jen štve. Mezi těmi 7 miliony lidí není ani jeden člověk, o kterém si nemyslíš, že je blb? Byl tu Kia, můj kamarád z dětství, chtěla jsem ho vidět. Když jsem ho viděla, pochopila jsem, co babička myslela tím, že byl skoro mrtvý. Kia šel do války. Přišel o ruku a o nohu. Bylo mi s ním dobře. Dokonce jsme se i smáli. Potom jsem to porovnala s mými problémy. Ano, on má zničený celý život. A přesto jsme se tomu smáli. Hmm. Jen tak se dá snést nesnesitelné. Ale i když si to říkám pořád dokola, nejde to. Pořád je to nesnesitelné. To, co jsem zažila mě pořád strašně tíží, ale copak o tom můžu s někým mluvit? – Chápete? – Hmm. Moje rodina tolik trpěla. V Rakousku jsem byla cizinka a tady jsem taky. Chápu, vaše nemoc má jméno. Je to nervové zhroucení. Existuje na to účinná léčba. Napíšu vám nějaké léky. Nechceš jít s náma? Čerstvý vzduch ti udělá dobře. Ne, chci být sama. Nedělej si starosti. Copak tady děláš? No…jsem mrtvá. Mé dítě, tvůj čas ještě nenastal. Vážně? Dceruško, musíš se z toho dostat. Tentokrát má pravdu! Máš toho ještě hodně na práci. Růst a zářit. Jdi a udělej, co musíš. Nezapomeň, že boj pokračuje! Jo, jo. Boj pokračuje. Znovu jsem se objevil na ulici. Odseděl jsem si svý a riskoval jsem dost. Došel jsem daleko, teď zase stojím na nohou. Jen člověk a jeho vůle přežít. Je to oko tygra, je to vyvrcholení boje. Postavit se výzvě našeho protivníka. A ten, kdo přežije jako poslední se v noci dojde pro svou kořist. A na nás všechny se dívá oko tygra. Mám hroznej hlad! – Už jsi jedla? – Drží dietu. – Zbláznila jsi se? – Její sestřenice jí říkala, aby jí už vrátila Vogue. Pořád si to čte! Vypadá to, jako by ses zakoukala. Nechte toho! Stydím se. Budeme mluvit o Botticellim. Obzvláště o Zrození Venuše. Mohli bychom to také… pojmenovat Jaro, jako další velké dílo… ..Botticelliho, inspirované mytologií. Hej! Vy tam! Čemu se smějete? Vsadíte se, že si sundám šátek? – Jo, jasně! – O co se vsadíme? 400 tomanů? Do toho! Na začátku 90.let velká ideologická válka skončila. Po revoluci vláda uvěznila tolik studentů, že už jsme se ani neodvažovali mluvit o politice. A teď byla válka konečně za námi. Tolik jsme toužili po štěstí, že jsme zapomněli že nejsme svobodní. Babi, jsi tady? Ano, přišla jsem za tebou. Sluší ti to, ty jsi se tedy nastrojila! Jsi zamilovaná? Ano, zrovna jsme měli schůzku. Měla jsem teď docela nahnáno. Revoluční gardy zase zatýkaly. A vidíš přece jak jsem namalovaná? Stála jsem jak přimražená. A pak jsem si vzpomněla na toho chlapa, co na mě zíral. Znáš to Nemohla jsem už předstírat, že jsem malá bezbranná holka. Bratře! Ano? Tamten muž mi říkal neslušné věci. Kde je, abychom ho mohli umlčet? Tamhle. To je on! To se nestydíte? Copak nemáte matku? A sestru? Líbilo by se vám, kdybychom je takhle uráželi? Au! Nic jsem neudělal! Přísahám na život své matky! Co s tím mužem udělali? Sebrali ho. Myslíš, že je to sranda? Ano, ty ne? Myslím si, že jsi pěkná mrcha. To si myslím. Neměla jsem na vybranou! Ale ano, měla! Každý má na vybranou! Každý má vždycky na vybranou! Tvůj dědeček šel do vězení, aby ochránil nevinné. A co tvůj strýc Anouche! Zapomněla jsi, proč zemřel? Co jsem tě učila? Čestnost! Říká vám to slovo něco, slečno? Stydím se za tebe! Paní, vy s tou taškou! Přestaňte utíkat! Paní, vy s tou taškou! Přestaňte utíkat! Hej! Přestaňte utíkat! Madam, proč utíkáte? Jdu pozdě. Nesmíte takhle běhat. Když běžíte, vaše pozadí dělá neslušné pohyby. Tak se mi nedívejte na zadek!!! Zatraceně! Pokaždé tu vidíme jen jednu a tu samou věc. To jsou lekce anatomie na dvě věci. Vidíme z ní stejně jen ten její frňák. Jděte ihned do hlavní budovy univerzity. Každý, kdo bude chybět, bude na dva týdny vyloučen. Musíme se chovat správně. Květy revoluce vyrostly na krvi našich mučedníků. Když se budeme chovat nepřístojně, je to jako bychom šlapali po krvi mučedníků. Takže žádám dívky, aby nosily užší kalhoty a delší plášť. Musí mít zakryté vlasy a nesmí používat make-up. Nějaké otázky? Jestli ne, schůzka končí. Ano? Naše pláště jsou krátké, naše kalhoty nevhodné, používáme moc make-upu atd. Trávím spoustu času na dílně. Musím mít volnost pohybu, abych mohla kreslit. S delším pláštěm to bude těžké. Naše kalhoty zakrývají dostatečně naše křivky. Vzhledem k tomu, že jsou tyto kalhoty módní, brání náboženství naši cudnost… nebo se prostě staví proti módě? Nás kritizujete, zatímco bratři… nosí spoustu různého oblečení a účesů. Někdy dokonce vidíme jejich spodní prádlo. Jaktože jako žena, nesmím při pohledu na ně nic cítit, když muže dokáží rozrušit i naše kratší pláště? To je skvělé. Jako bys jim uřízla jejich mrňavý ptáky. Sundej si ten závoj, mám z toho klaustrofobii. Vždycky na to zapomenu. Tohle nikdy nezapomeň. To kvůli strachu ztrácíme sebeuvědomění. A dělá to z nás zbabělce. Máš kuráž. Jsem na tebe pyšná. – Chci odjet. – A kam chceš jít? Do USA nebo do Evropy. Kam do Evropy? Už tady nemůžu dál žít. A co bude s náma? Půjdeš se mnou. – Já nechci odjet. – Protože jsi pořád ještě nostalogická. Dřívě nebo později tě tu lidé taky znechutí. Na Západě klidně můžeš umřít a nikoho to nebude zajímat. Neboj se. Zvládneme to. Jaký k němu máte vztah? Dobře. Zavoláme vašim rodičům. Buď zaplatí, nebo dostanete pár ran bičem. Když bylo mně a tvé matce 15 let, povídali jsme si a drželi se za ruce. Oh la la! A přesto to bylo v téhle zemi. Víš, jaká je teď situace. Musíš být opatrná. Lepší bude, když tě venku už nikdo neuvidí. Je to tu nesnesitelné. Nemůžeme nikam jít. Jsme tu jak ve vězení. To není žádný život. Jo…jedině že bychom se vzali. Tak co? – Ty jsi brečela, mami? – Ne. Vždycky jsem chtěla, abys byla nezávislá, vzdělaná a kultivovaná. A teď se v 21 letech vdáváš. Chci, abys odjela z Íránu, abys byla volná a svobodná! To je dobré. Věř mi, vím, co dělám. O rok později – Neviděl jsi klíče od auta? – Huh? Nechala jsem je tady. Nevím. Byly tady. Nemáme už nic společného. Nám připadáte jako idaální pár. Ideální pár, to ani náhodou! Co je? Chcete mojí fotku? Kretén! Ještě nedávno jsi říkala, jak ho miluješ. Nemůžeš si být jistá… dokud spolu nežijete pod jednou střechou. Co budeš dělat? Rozvedeš se? Nevím. Moje sestra opustila loni manžela. Sotva se rozvedla, všichni muži s ní chtěli spát. Řezník jí dělal návrhy. Pak pekař a zelinář. A dokonce i žebrák. Muži si myslí, že jsou neodolatelní, a že rozvedená žena bude souhlasit, protože už není panna. Zůstaň s manželem, dokud to jde. Děje se něco? Neměla by ses takle trápit! Promiň. Proč ten smutek? Babi! Je to hrozné! Co je tak hrozného? Myslím, že…myslím, že už Rezu nemiluju. Myslím, že se rozejdem. Tak to je ta hrozná věc? Myslela jsem, že někdo umřel! Nemáš tušení, o čem to mluvíš. Mám problémy se srdcem. A ty se mnou mluvíš takhle! Tolik slz kvůli nějakému rozvodu! Poslouchej pozorně. Já to udělala před 55 lety. Tenkrát se nikdo nerozváděl. Věděla jsem, že budu šťastnější sama, než s tím ubohým zabedněncem! Ale… Žádná ale! První svatba je jen zkouška na tu druhou. Příště to bude lepší. Pláčeš, protože jsi se spletla. Je těžké přijmout vlastní chybu, že? Kde jsi byla? Dělal jsem si starosti. Nima je mrtvý. Huh? Cože? Nima je mrtvý. Odcházím od tebe. Nadešel čas pro to, abych odešla. Rozhodla jsem se odjet do Francie. Musela jsem čekat 3 měsíce na víza. Jeli jsme s babičkou ke Kaspickému moři. Tam jsem do plic nasála jedinečný vzduch. Vzduch, jaký není nikde jinde. Pak jsem babičce slíbila, že na mě bude hrdá. Potom jsem šla k vězení, kde odpočíval můj strýc Anouche, spolu s dalšími tisíci nevinnými. Slíbila jsem mu, že k sobě budu upřímná, jak to jen půjde. Pak, jednoho den, nastal čas odjezdu. Můj otec plakal, jako obvykle. Odjíždíš navždy. Jsi svobodná žena. Dnešní Írán není pro tebe. Zakazuju ti, aby ses vrátila. Ano, mami. Babi! Moje sladká holčičko! Už jsem pak babičku nikdy neviděla. Chvíli potom zemřela. Svoboda vždycky něco stojí. Ah! To je ale děsný počasí! Odkud jste? Z Íránu. Babi, ty vždycky tak hezky voníš. Jak to děláš? Každé ráno trhám jasmín a dávám si ho do podprsenky. A proto vždycky hezky voním. Páni! To je super!