Mlha války: jedenáct lekcí ze života Roberta S. McNamary

Mlha války: jedenáct lekcí ze života Roberta S. McNamary
The Fog of War - USA, 2003, 107 min - anglické znění s českými titulky

Bývalý ministr obrany prezidenta Kennedyho a prezidenta Johnsona, Robert S. McNamara, byl jednou z nejkontroverznějších a nejvlivnějších politických osobností 20. století. Nyní se setkává s oscarovým režisérem Errolem Morrisem, aby vám nabídl upřímnou osobní výpověď o některých rozhodujících událostech současných amerických dějin. Jako velitel nejmocnějších vojenských sil ve velmi nestabilní situaci nedávné doby McNamara nabízí nový a často překvapující pohled na bombardování Tokia, Kubánskou krizi a důsledky Vietnamské války. Díky nově vydaným rozhovorům s prezidenty Johnem F. Kennedym a Lyndonem B. Johnsonem z Oválné pracovny a zasvěcenému a osobnímu pohledu se stala MLHA VÁLKY úspěšným dokumentem i u kritiky.

Je tam mapa v pro vás rozumné výšce? Nebo ji mám dát trochu dolů? – Bezva. – Ok. Dnes večer… Nejdřív se zeptám TV. Jste připraveni? Všechno připraveno? Promluvte, ať slyším jestli jsme slyšet stejně. Jak jsem slyšet? Fajn. Bezva. Pamatuju si přesně větu u které jsem skončil. Pamatuju si, jak začala, pak jste mě uprostřed přerušili. Můžete to opravit. Nechci se vracet, protože přesně vím, co jsem chtěl říct. Jedem! Ok. Každý vojenský velitel, který je k sobě upřímný, nebo k těm, se kterými mluví, musí přiznat, že udělal chyby v aplikaci vojenské síly. Zbytečně zabil lidi. Vlastní nebo cizí vojska. Díky omylům, díky chybám v posuzování. Stovky, tisíce, 10 tis. nebo dokonce 100 tis. Ale nezničil národy. A obvyklé je nedělat stejnou chybu dvakrát. Poučit se z chyb. A všichni to děláme. Možná děláme stejnou chybu 3x, ale doufejme ne 4x nebo 5x. U jaderných zbraní jsme se neměli z čeho poučit. Jedna chyba a zničíte národy. Ve svém životě jsem byl součástí válek. Tři roky v U.S. Army během Druhé světové. Sedm let jako ministr obrany během Vietnamu. Třináct let ve Světové bance. Napříč světem. V mém věku, 85, jsem ve věku, kdy se můžu ohlédnout zpátky a vyvodit závěry z mých činů. Moje pravidlo bylo „Uč se“. Snaž se pochopit, co se stalo. Vytvoř lekce a předej je dál. To je ministr obrany USA, Robert McNamara. Jeho ministerstvo spotřebuje 10 procent příjmů země a více než půlku z každého daňového dolaru. Jeho práce je ve Washingtonu nejtvrdší a je nejkontroverznějším člověkem, co ji dělal. Walter Lippmann ho nazývá nejen nejlepším ministrem obrany, ale také prvním, kdo kdy zavedl civilní kontrolu nad vojskem. Jeho kritici mu říkají „con man“ (podvodník, frajer), „počítač IBM s nohama“, „arogantní diktátor“. Pane ministře, viděl jsem v mnoha kancelářích ten malý stříbrný kalendář. Můžete to vysvětlit? Ano, to je dar od prezidenta Kennedyho. Jsou tam data říjen 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27 a konečně 28, byla ta data, kdy jsme se doslova podívali do hlavně nukleární války.

Lekce první: Vciť se do svého nepřítele

Pod pláštěm lži Sovětský svaz přemístil jaderné střely na Kubu, kde ohrožovaly 90 miliónů Američanů. CIA řekla, že hlavice ještě nedorazily. Mysleli si, že 20 jich pluje na lodi Poltava. Zmobilizovali jsme 180 000 jednotek. Na první den útoku jsme plánovali 1080 letů, velký letecký útok. 16.října 1962 J.F.K.: Co máme udělat v příštích 24 hodinách? Robert: Pane prezidente, myslím, že musíme udělat dvě věci. Zaprvé potřebujeme plán útoku. Zadruhé musíme zvážit následky. Nevím přesně v jakém světě budeme žít, až zaútočíme na Kubu. Jak potom zastavíme. Neznám na to odpověď. Šance, že by se z toho stal mnohem širší boj se zvýší, pokud vystupňujete řeč o nebezpečí pro USA. Kennedy se snažil válku odvrátit. Já se mu v tom snažil pomáhat. A generál Curtis LeMay, pod kterým jsem sloužil samozřejmě ve Druhé světové, řekl: „Pojďme do toho. Úplně zničme Kubu.“ V tu kritickou sobotu, 27. října jsme měli před sebou dvě zprávy od Chruščova. Jedna přišla v pátek v noci, a byla diktována člověkem, který byl buď opilý, nebe ve strašném stresu. V podstatě řekl, „Pokud zaručíte, že nenapadnete Kubu, stáhneme rakety.“ Potom, než jsme stačili odpovědět, dostali jsme druhou, která byla diktována partou radikálů. A říkala v důsledku, „Pokud zaútočíte, jsme připraveni konfrontovat vás s naší vojenskou silou.“ Takže, co dělat? Měli jsme měkkou a tvrdou zprávu. Po ruce prezidenta Kennedyho byl Tommy Thompson, dřívější velvyslanec v Moskvě. On a Jane, jeho manželka, příležitostně bydleli s Chruščovem. Tommy Thompson řekl, „Pane prezidente, doporučuju vám odpovědět na měkkou zprávu.“ Prezident řekl Tommymu: „Nemůžeme, to nás nikam nedostane.“ Tommy řekl: „Pane prezidente, mýlíte se.“ Chce to hodně odvahy. J.F.K.: Beztak nedostaneme ty zbraně z Kuby vyjednáváním. Thompson: Nesouhlasím, pane prezidente, stále máme šanci. J.F.K.: Že couvne? Thompson: Podstatná věc pro Chruščova je, myslím, schopnost říct „Zachránil jsem Kubu, zastavil jsem invazi.“ Thompson si myslel toto: „Chruščov se dostal do pěkné bryndy.“ Pak si pomyslí, „Panebože, pokud se z toho dostanu dohodou, můžu říct ruskému lidu: ‚Kennedy chtěl zničit Castra a já jsem tomu zabránil'“ Thompson, znaje Chruščova, si myslel: „Chruščov to přijme.“ A Thompson měl pravdu. Tomu říkám empatie. Musíme se obléct do jejich kůže a podívat se na sebe jejich očima, abychom porozumněli myšlenkám, které jsou za jejich rozhodnutími a činy. Chruščovovi poradci říkali: „Žádná dohoda, dokud nesnížíte tlak na nás, pokud chcete, abychom snížili tlak na vás.“ Takže, my jsme se rozhodli napadnout Kubu. V Zátoce sviní. To bezpochyby ovlivnilo jejich myšlení. Myslím že je to tak. Ale mnohem důležitější, z Kubánského a Ruského pohledu věděli něco, co jsem, v určitém smyslu, skutečně nevěděl. Pokusili jsme se zabít Castra. Eisenhower, Kennedy, a později Johnson. A navíc hlavní hlasy volali po invazi. V první zprávě Chruščov řekl toto: „Já a vy bychom neměli tahat za provaz, na kterém je uzel války. Protože čím víc budem tahat, tím bude uzel pevnější. A pak bude potřeba ho rozseknout. A co to znamená vám nebudu vysvětlovat. Zúčastnil jsem se dvou válek a vím, že válka končí, když se převalí přes města a vesnice, všude zasívá smrt a zkázu. Taková je logika války. Pokud lidé nebudou rozumní, srazí se jako slepí moli a začně vzájemné zničení.“

Lekce 2: Racionalita nás nezachrání

Chci říct, a to je velmi důležité: Na konci jsme měli kliku. Bylo to štěstí, co zabránilo nuklerní válce. Byli jsme takhle blízko od nukleární války. Racionální lidé. Kennedy byl racionální. Chruščov byl racionální. Castro byl racionální. Racionální lidé byli takhle blízko totální destrukce svých národů. A to nebezpečí stále existuje. Hlavní poučení z kubánské krize je toto: Neurčitá kombinace lidské omylnosti a jaderných zbraní zničí národy. Je správně a v pořádku že v současnosti je 7500 strategických útočných jaderných hlavic z nichž 2500 může být do 15 minut odpáleno rozhodnutím jednoho člověka? Až v lednu 1992 na setkání, kterému předsedal Casto v Havaně na Kubě jsem se dozvěděl, že 162 nukleárních hlavic včetně 90 taktických hlavic bylo na ostrově v kritický moment krize. Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším a Castro se na mě naštval, protože jsem řekl: „Pane prezidente, přerušme setkání, tohle je pro mě úplná novinka. Nevím jestli mi to přeložili správně.“ Pane prezidente, mám tři otázky. Zaprvé: Věděl jste, že tu byli hlavice? Zadruhé: Pokud ano doporučil byste Chruščovovi v případě útoku USA, aby je použil? Zatřetí: Pokud by je použil, co by se stalo s Kubou? Řekl: „Zaprvé: Věděl jsem o nich. Zadruhé, neradil bych! Chruščovovi. Poradil! jsem mu, aby je použil. Zatřetí: Co by se stalo s Kubou? Byla by úplně zničená“ Tak blízko jsme byli. A on by to přijal? Ano… A řekl: „Pane McNamaro, pokud byste vy a prezident Kennedy byli v podobné situaci, udělali byste to také.“ Řekl jsem, „Pane prezidente, doufám, že bychom to neudělali.“ Nebolí vás z toho hlava? Panebože! V určitém smyslu jsme vyhráli. Odstranili jsme rakety bez války. Můj zástupce a já jsme přivedli 5 šéfů a sedli jsme si s Kennedym. A on řekl: „Pánové, vyhráli jsme. Nechci abyste to někdy říkali, ale vy víte, že jsem vyhráli, já vím, že jsme vyhráli“ A LeMay řekl, „Vyhráli? Doprdele prohráli jsme! Měli jsme do toho jít a zlikvidovat je.“ LeMay věřil že nakonec se střetneme jadernými zbraněmi. A že je lépe to udělat, když máme větší převahu než budeme mít v budoucnu. V té době jsme měli v jaderných zbraních převahu 17:1. Udělali jsme 10x tolik testů co oni. Byli jsem si jisti, že si dokážeme udržet výhodu i když jsme omezili testy. Šéfové byl všichni proti. Řekli: „Sověti budou podvádět.“ Řekl jsem: „Jak budou podvádět?“ Nebudete tomu věřit, ale řekli: „Otestujou je v zákrytu za Měsícem“ Řekl jsem: „Zbláznil jste se?“ To je absurdní. Je teď skoro nemožné pro naše lidi vrátit se do toho období. Během mého sedmiletého ministrování jsem se přiblížili na vlásek válce se Sověty při třech různých příležitostech. 24 hodin denně, 365 dní v roce sedm let mého ministrování jsem žil ve Studené válce. Během Kennedyho vlády, sestrojili 100megatunovou bombu. Byla testována v atmosféře. Pamatuju si to. Studená válka? Doprdele to byla Horká válka. Myslím, že lidé musí více přemýšlet o zabíjení o válkách. Je to to co chceme v 21. století? Moje nejstarší vzpomínka je na město bouřící radostí. Bylo to 11. listopadu 1918. Byly mi dva roky. Nemusíte mi věřit, že si to pamatuju, ale pamatuju. Pamatuju si na střechy tramvají pokryté lidmi kteří oslavují, líbají se a křičí. Konec První světové. Vyhráli jsme. Ale také oslavovali víru mnoha Američanů, obzvláště Woodrowa Wilsona že jsme bojovali ve válce za ukončení všech válek. Jeho snem bylo že se svět může vyvarovat velkých válek v budoucnu. Hádky velkých národů se vyřeší. Taky si pamatuju že jsem nemohl jít ven a hrát si s kamarády bez roušky. Byla strašná epidemie chřipky. Spousta Američanů umírala, 600 000. A miliony na celém světě. Moje třída na prvním stupni sídlila v boudě, dřevěné boudě. Ale měli jsem naprosto suprovou učitelku. A tato učitelka dávala třídě každý měsíc test a přesazovala třídu podle výsledků testu. Byly tam kolmé řady, a ona posadila nejlepší(ho) na první sedadlo vlevo. A já bych udělal cokoliv, abych tam seděl. Většina spolužáků byli bílí. Wasp (White Anglo-Saxon Protestant), pokud chcete. Ale moji soupeři o to místo byli Číňani, Japonci a Židi. V sobotu a v neděli jsem si hrál se spolužáky. Chodily do svých etnických škol. Učili se rodný jazyk. Učili se svoji kulturu, historii. A vraceli se v pondělí odhodlaní vyhrát na tím Irem. Ale moc se jim to nedařilo. Jeden kongresman Vám říkal: „Pan Mám-na-všechno-odpověď McNamara.“ A byl návrh několika kongresmanů že tam přijdete, navzdory jejich zkušenostem připraven je poučovat. Je to váš postoj? Ne. Možná neví, kolik toho nevím. A že je toho hodně. Vážně se snažím připravit se pořádně na diskuse v Kongresu. Předpokládám, že jsem strávil asi 100 nebo 120 hodin v Kongresu každý rok. A každá hodina tam potřebuje 3 nebo 4 hodiny přípravy. Co říkáte na názor, že Váš přístup je někdy arogantní? Mýlil jste se někdy, pane? Oh, ano, mnohokrát. Můj Bože. Nebudu Vám říkat, kdy jsem se mýlil. Pokud to nevíte, řeknu Vám to. Oh, bezpočtukrát. Přihlásil jsem se na Stanford University. Moc jsem tam chtěl jít. Ale nemohl jsem si to dovolit, tak jsem bydlel doma a chodil na Berkeley. Roční poplatek 52 dolarů. Nastoupil jsem na Berkeley v nejhorší části (hospodářského) propadu. 25 miliónů nezaměstaných mužů. Z 3500 ve třídě tři zvolili do Phi Beta Kappa na konci druháku. Z těchto tří, jeden se stal vědcem na Rhodosu, já šel Harvard a třetí nastoupil do práce za 65 dolarů měsíčně a byl sakra šťastnej že ji má. Společnost byla na prahu nechci říct revoluce ačkoliv pokud by Roosevelt některé věci neudělal mohlo to být mnohem násilnější. V každém případě jsem do toho byl vržen. Nikdy jsem neslyšel o Platónovi a Aristotelovi než jsem přišel na Berkeley. A pamatuju si profesora, Lowenberga čerstvý profesor filozofie… Nemohl jsem se dočkat další hodiny.

Lekce 3: Existuje něco nad námi

Zúčastnil jsem se více filozofických kurzů, zvlášť jednoho o logice a jednoho o etice. Důraz na hodnoty něco nad námi a zodpovědnost k společnosti. Po promoci na University of California jsem šel na dva roky na Harvard Graduate School of Business a pak se vrátil do San Francisca. Začal jsem se ucházet o tuhle mladou dámu, kterou jsem poznal v 17 první týden na Berkeley: Margaret Craig. A udělal jsem nějaký pokrok po 8, 9 měsících. Vyslovil jsem se a ona přijala. Jela s matkou a tetou na výlet po venkově. Zatelegrafovala mi, „Musím objednat pozvánky musí obsahovat tvoje druhé jméno, jaké je?“ Telegrafoval jsem zpátky: „Moje druhé jméno je Strange (překl. divný).“ Povídala „Vím, že je divný ale jaké je?“ No je to Strange. Robert Strange McNamara. A byla to božská svatba. Na konci roku jsme měli naše první dítě. Doprava stála 100, a platili jsme 10 měsíčně. To byly nejšťastnější dny. A pak přišla válka. Byl jsem jmenován docentem. Nejmladším na Harvardu. S platem asi 4000 za rok. Zájem o Harvard Business School opadal. Chlapci byli odvedeni nebo šli dobrovolně. A tak děkan, dalekozraký, přinesl smlouvu s vládou školu důstojnických kandidátů pro to co se jmenovalo Statistical Control in the Air Force (Statistická kontrola v letectvu). Říkali jsme: Podívejte nevezmeme každého, koho sem pošlete Vybereme si.“ Máte pro každého člověka děrný štítek přijatého do Air Corps (letectva). Projedeme ty štítky třídící mašinou IBM a seřadíme podle věku, vzdělání, výkonu stupňů, atd. Hledáme nejlepší a nejbystřejší. Nejlepší mozky, největší kapacitu k vedení nejlepší posudky. USA právě začínaly s bombardováním. Bombardovali jsem za světla. Ztráty byly velké, velmi velké. Tak si objednali studii. A co jsme zjistili? 20 procent akcí bylo zrušeno. 20 procent letadel z Anglie letících bombardovat Německo, se vrátilo zpátky před dosažením cíle. Byli jsme v pěkné bryndě. Ztráceli jsem 20 procent naší capacity. Myslím, že formulář 1-A nebo tak nějak bylo Hlášení o misi. Pokud jste přerušili misi, museli jste napsat proč. Takže jsme to všechno vzali a analyzovali a došli k závěru: Nesmysly. Končili ze strachu. Protože ztráty byly 4 procenta na vzlet. Bojová mise byla 25 vzletů. Nemyslím tím, že 100 procent zemřelo ale hodně z nich ano. Věděli to a našli si důvody jak nejít na cíl. Nahlásili jsme to. Jeden z velitelů by Curtis LeMay. Plukovník velel skupině B-24. Byl to nejlepší velitel, kterého jsem za války potkal. Ale byl obzvláště bojechtivý, mnozí mysleli i brutální. Dostal tu zprávu. A vydal rozkaz. Řekl: „Budu sedět v prvním letadle na misi. Každé letadlo doletí k cíli nebo půjde posádka před polní soud.“ Počty nedokončených letů přes noc klesly. Takový to byl velitel. Dámy a pánové, prezident USA. Moji přátelé, na Štědrý večer je 10 miliónů mužů v US ARMY osamocených. Před rokem 1,7 mil. sloužilo v zámoří. Od července se poprvé zvedne na 5 mil. Spousta špatných zpráv pro Japonce v nedaleké budoucnosti.

Lekce 4: Maximalizujte výkonnost

V U.S. Air Force měli nové letadlo B-29. B-17ky a B-24ky v Evropě bombardovaly z 15, 16 tisíc stop. Problém byl že byly cílem protiletadlové střelby a bojových letounů. Proto byl vyvinut B-29 který bombardoval z velké výšky a díky tomu jsme mohli efektivněji ničit cíle. Stáhli mě z 8. Air Force a přidělili k prvním B-29, 58. Bomb Wing. Museli jsme s nima přeletět ze základen v Kansasu do Indie. A potom přes hory do Číny. Letiště byla postavena čínskými dělníky. Byla to bláznivá operace. Pořád si pamatuju ty těžké válce aby rozbili kameny a srovnali to. Kdyby někdo uklouzl, válec by ho přejel každý by se zasmál a pokračoval. Měli jsem vzít ty B-29ky… Nebyla tam žádná tankovací letadla. Museli jsme je naplnit palivem letět z Indie do Chengdu, vyložit palivo, a zpátky do Indie několikrát zopakovat na doplnění nádrží v Chengdu letět do Yawaty, Japonska, bombardovat ocelárny a zpátky do Indie. Měli jsme tak malý výcvik o problému maximalizace výkonnosti vlastně jsme zjistili, že aby se některé B-29 dostaly zpátky místo vykládání paliva, ho museli natankovat. Abych to zkrátil, nemělo to cenu. A byl to LeMay kdo skutečně přišel na řešení a poradil šéfům přesunout všechno na Mariánské ostrovy, což zničilo Japonsko. LeMay se soustředil jen na jedno: Zničení cíle. Spousta Air Force generálů může říct kolik letadel měli kolik tun bomb shodili, atd.. Ale on byl jedinou osobou, co jsem znal ve velení Air Force kdo se soustředil jen ztrátu posádek na jednotku zničení cíle. Byl jsem na ostrově Guam, pod jeho velením, v březnu 1945. Za tu jedinou noc, jsme upálili 100 000 japonských civilistů v Tokyu. Muže, ženy, děti. Věděl jste, že se to stane? Ano, věděl součást toho mechanismu, v určitém smyslu jsem to doporučil. Analyzoval jsem bomové operace, a jak je udělat efektivnější. Ne efektivnější ve smyslu jak více zabíjet ale efektivnější v oslabení protivníka. Napsal jsem jednu analýzu Efektivita operací B-29. B-29 se mohla dostat nad bojová letadla i protiletadlovou obranu takže ztráty by byly menší. Problém byl, že přesnost byla také menší. Nechci říkat, že to byla moje zpráva která vedla k… říkám tomu zápalná bomba. Není to tak, že se chci zbavit viny za zápalné bomby. Nechci říct, že jsem to byl já kdo dal LeMayovi myšlenku že jeho operace byly totálně neefektivní a musí být drasticky změněny. Nicméně udělal to. Nařídil B-29kám létat na 5000 stopách a nařídil shazovat zápalné bomby. Spolupracoval jsem na výsleších posádek B-29, které se tu noc vrátily. Místnost plná lidí z posádek a zpravodajců (rozvědka). Kapitán vstal, mladý kapitán řekl: „Doprdele, chci vědět, který zkurvysyn nařídil, aby tohle velké letadlo, sestrojené na bombardování z 23000 stop létalo ve výšce 5000 stop, a já ztratil parťáka. Zastřelili ho.“ LeMay mluvil jednoslabičně. Nikdy jsem ho neslyšel říct víc než dvě slova za sebou. Obvykle „Yes,“ “ No,“ „Yep“ „To je všechno,“ nebo „Dohajzlu s tím.“ To je všechno, co řekl. A LeMay vůbec netoleroval kritiku. Nikdy s nikým nediskutoval. Vstal. „Proč jsme tady? Proč jsme tady? Ztratil jste parťáka. Bolí mě to stejně jako vás. Poslal jsem ho tam. A já tam byl, vím co to je. Ale ztratil jste jednoho muže a my zničili Tokyo.“ 50 čtverečních mil Tokya. Tokyo bylo ze dřeva, a my shazovaly zápalné bomby spálily ho.

Lekce 5: Přiměřenost má být pravidlem ve válce

Výběr zápalných bomb kdo to vymyslel? Myslím, že problém není tolik v zápalných bombách. Myslím, že problém abyste vyhrál, měl byste zabít 100 000 lidí za noc? Zápalnými bombami nebo jinak? LeMayova odpověď by byla jasná, „Ano.“ „Pane McNamaro, myslíte tím že místo zabití 100 000 upálení 100 000 japonských civilistů za noc bychom měli upálit méně nebo nikoho? A pak nechat naše vojáky vylodit na plážích Tokya a nechat je zabíjet po desetitisících? To je to co navrhujete? Je to morální? Je to rozumné?“ Proč bylo nezbytné shodit jadernou bombu když LeMay vypálil Japonsko? A po Tokyu vypaloval další města. 58 procent Yokohamy. Yokohama je zhruba velikosti Clevelandu. 58 procent Clevelandu zničeno. Tokyo je zhruba velikosti New Yorku. 51 procent New Yorku zničeno. 99 procent ekvivalentu Chattanoogy, což bylo Toyama. 40 procent ekvivalentu Los Angeles, což bylo Nagoya. To všechno udělal před shozením jaderné bomby. Která byla mimochodem svržena na LeMayův příkaz. Přiměřenost má být pravidlem ve válce. Zabití 50 až 90 procent obyvatel 67 japonských měst a potom jejich vybombardování jadernou bombou není přiměřené, pro některé lidi cílům, které jsme chtěli dosáhnout. Nekritizuju Trumana za shození jaderné bomby. Válka USA – Japonsko byla jedna z nejbrutálnějších za celou historii lidstva. Piloti Kamikaze, sebevraždy, neuvěřitelné. Co mohu kritizovat že se lidstvo předtím nikdy skutečně nedrželo toho, čemu říkám „pravidla války“. Bylo pravidlo, které říkalo: nebombarduj, nezabíjej neupal 100 000 civilistů za noc? LeMay řekl: „Pokud prohrajem válku měli by nás všechni odsoudit jako válečné zločince“. A myslím, že má pravdu. On a chci říct, že i já jsem se chovali jako váleční zločinci. LeMay přiznal, že to co dělal bude považováno za nemorální pokud bychom prohráli. Ale co to dělá nemorální pokud prohrajete a morální pokud vyhrajete? 2. března 1964 Johnson: Chci byste mi předepsal memorandum na pár stránek Krátká slova, krátké věty o situaci ve Vietnamu ‚Obrázek o Vietnamu‘. Dnes ráno senátor Scott řekl: Válka kterou nemůžeme ani vyhrát, prohrát ani vzdát se jí je důkazem nestability myšlenek kolísající série rozhodnutí, pojistka uklidnění nervů, která je extrémně zneklidňující. Myslíte, že je chyba vysvětlovat situaci ve Vietnamu a čemu čelíme. McNamara: Pane prezidente, myslím, že bude rozumné říkat co nejméně. Upřímně, nevíme o co tam jde. Zprávy, které přicházejí přes kabely jsou zneklidňující. Je to velmi nejistá doba. Johnson: Potřebujeme tam někoho, kdo nám dá lepší plány než máme. Chci někoho, kdo nám dá plány, jak ty chlapce chytit… a vykopat je odsud. Pár jich zabít, to chci udělat. McNamara: Pokusím se donést něco, co splní úkol. Trochu jsem se přiblížili k Vietnamu a chci vědět jak mi to můžete nejlépe vysvětlit. No to je těžká, těžká otázka. Myslím… Myslím, že k tomu musíme přistupovat v kontextu se Studenou válkou. Ale nejdřív musíme mluvit o Fordovi. Musíme se dostat zpátky na konec války. Měl jsem strašné bolesti hlavy tak mě Marg dovezla do oblastní nemocnice Air Force. O týden později, Marg měla spoustu stejných symptomů. Těžko uvěřit, a neznám žádný jiný případ kde dva jedinci, manžel s manželkou se nakazili v podstatě ve stejnou dobu obrnou. Byli jsme oba v nemocnici V-J Day. Můj přítel řekl: „Najdeme v Americe společnost, která potřebuje rady a schopnosti této výjimečné skupiny kterou tvořím a ta budeš v ní“. Řekl jsem: „Do hajzlu s tím. Vracím se na Harvard. Marg a já to chceme. Budu tam žít“. Řekl: „Podívej, Bobe, nemůžeš zaplatit Marg účty z nemocnice. Jseš blázen.“ Řekl: „Mimochodem firma, která nejvíc potřebuje naši pomoc je Ford. “ Řekl jsem: „Jak to víš?“ „Četl jsem článek v Life“. Nevěřím, že z 1000 vedoucích u Forda má aspoň 10 s vysoku školou a Henry Ford II potřebuje pomoc. Dají nám testy. Dva celé dny testování iq, výkonnost, osobnost. Zní to absurdně ale pamatuju si, že jedna otázka v testu byla: „Byl byste raději zahradníkem nebo horníkem?“ Byl jsem zahradníkem. Pracoval jsem jako zahradník během některých vánočních prázdnin. Zaškrtl jsem horníka. Důvody jsou vám myslím jasné. Tahle skupina 10 lidí se školila ve škole pro kandidáty na důstojníky na Harvardu. V některých testech jsme měli víc bodů než kdokoliv před námi. V některých testech jsme byli v horním percentilu. Mezi 1926 a 1946, včetně válečných let Ford Motor Company jen tak tak neprodělávala. Byla v pořádné kaši. Myslel jsem, že máme odpovědnost k akcionářům a Bůh ví, že neuvěříte, jak špatná ta situace byla.

Lekce 6: Získej data

Neměli žádnou organizaci pro průzkum trhu. Založil jsem ji. Manažer řekl: „Co chcete studovat?“ Řekl jsem: „Zjistit, kdo kupuje Volkswageny. Každý říká, že to auto není nic moc. Prodávalo se ho 20 000 ročně ale já chci vědět co se stane. Zůstane to stejné, půjde to nahoru nebo dolů? Chci zjistit, kdo je kupuje.“ Za šest měsíců řekl: „Profesoři, doktoři, právníci jsou evidentně lidé, kteří mohou přinést více.“ To mě přivedlo k přemýšlení o tom, co bychom měli dělat v průmyslu. Byl tu trh, který jsme míjeli? Tou dobou nikdo nevěřil, že Američané by chtěli levnější auta. Chtěli nápadné zboží. Cadillac, s těmi velkými nápadnými ploutvemi nastavil styl pro průmysl na 10, 15 let. A to bylo to, proti čemu jsme bojovali. Vyrobili jsme Falcon jako ekonomičtější auto a finančně to byl velký úspěch. Hodně jsme tím dosáhli. Řekl jsem „A co nehody? Slyšel jsem hodně o nehodách.“ „Ano, dáme ti o tom nějaká data.“ 40 000 mrtvých ročně při autonehodách a asi 1 nebo 1.2 milionu zraněných. Řekl jsem: „Co to způsobuje?“ „Je to jasné. Lidská chyba nebo mechanická závada.“ Řekl jsem: „Pokud je to mechanické, můžeme to ovlivnit. Najít. Pokud je to mechanické, chci to opravit.“ Řekl: „Je o tom málo statistik“. Řekl jsem: „Sakra, najděte, co se dá zjistit.“ „Jediné místo, které o tom něco ví je Cornell Aeronautical Labs.“ Řekl: „Hlavní problém je obal.“ Říkají: „Kupujete vejce a víte, jak se vejce dostanou do kartónu?“ Řekl jsem: „Nekupuju. To moje žena.“ Říkali: „Dobře, zeptejte se jí, když upustí kartón rozbijou se vejce?“ Zeptal jsem se Marg a řekla ne. V Cornellu řekli: „Protože jsou dobře zabalené. Takže pokud zabalíme lidi v autech stejně můžeme snížit zranění.“ Neměli jsme laboratorní vybavení, takže jsem pouštěli lidské lebky v rúzných obalech ze schodů nocleháren v Cornellu. Zní to absurdně, ale ten chlap měl absolutně pravdu. To v čem byl rozdíl byl obal. Při srážce byl řidič často naražen na volant. Cestující byli často zraněni, protože narazil na přední sklo nebo sedala nebo palubní desku. Tak jsme v modelu Ford 1956 uvedli volant který bránil naražení. Uvedli jsme polstrované palubní desky a pásy. Odhadovali jsme, že pokud si všichni zapnou pásy zachráníme kolem 20 tis. životů ročně. Každý byl proti. Nedonutíte lidi používat pásy. Ale kdo je použil si zachránil život. Trošku poposkočíme. Červenec 1960. John Bugas, viceprezident, průmyslové vztahy mě chtěl mít prezidentem. Jsem viceprezident skupiny, která vede všechna oddělení aut. Henry byl noční pták. Vždycky chtěl někam jít. V 2 ráno nebo tak nějak. „Pojď, dáme si skleničku před spaním.“ „Nechci, jdu do postele.“ John říkal „Já jdu, Henry.“ „Tebe jsem se neptal. Ptal jsem se Boba.“ „Bobe, pojď.“ Tak jsem šel. Tam mě vyzval, abych se stal prezidentem. Byl jsem první prezident v historii společnosti kde byli prezidenty jen členové Fordovy rodiny. A po 5 týdnech jsem skončil. Telefon zazvonil přichází člověk a říká: „Jsem Robert Kennedy. Můj bratr, Jack Kennedy, by byl rád, kdybyste se setkal s naším švagrem, Sergeantem Shriverem.“ 4 hodiny, Sarge přichází. Neznal jsem ho. A řekl: „Jsem pověřen svým švagrem Jackem Kennedym, nabídnout vám místo ministra financí.“ „Zbláznil jste se? Trochu toho o financích vím ale nemám kvalifikaci na to místo.“ „Jelikož to nově zvolený prezident předvídal pověřil mě nabídnout vám ministra obrany.“ „Byl jsem 3 roky v Druhé světové ale ministerstvo obrany? Nemám na to kvalifikaci. “ Řekl: „Jelikož to předpokládal prokážete mu tu čest se s Vámi aspoň setkat?“ Tak jsem šel domů. Promluvil jsem s Marg. Kdybych tak mohl jmenovat všechny vyšší úředníky a kdyby mi bylo zaručeno, že nebudu součástí toho zatraceného Washingtonského sociálního světa. Řekla: „Tak proč prostě neuzavřeš s prezidentem dohodu že když akceptuje tvoje podmínky, tak to vezmeš.“ Moje celková aktiva byla tou dobou kolem 800 000 dolarů ale měl jsem velké nepoužité akciové opce za miliony. Byl jsem jedním z nejlépe placených manažerů na světě. Budoucnost byla úžasná. Zavolali jsme děti. Jejich život by se totálně změnil. Plat ministra byl tehdy 25 000 dolarů za rok. Tak jsme vysvětlili dětem že budou mít trošku míň… Mohou mít míň starostí. Marg mohla mít míň starostí. Sněžilo. Tajná služba mě vzala do domu zadem. Pořád ho vidím. Je tam sedačka pro milence dvě křesla se stolkem s lampou mezi. Jack Kennedy sedí v jedné Bobby Kennedy ve druhé. „Pane prezidente, to je absurdní. Nemám kvalifikaci.“ „Podívejte, Bobe…“ Řekl: „Pro prezidenty myslím taky není škola. Oznamme to. Napíšu oznámení.“ Napsal oznámení a vyšli jsme předními dveřmi. Tam byly všechny televizní kamery a tisk. Tak se Marg dozveděla, že jsem to vzal. Bylo to v televizi, naživo. Pak uděláme pár fotek. Požádal jsem Roberta McNamaru aby převzal odpovědnost za ministerstvo obrany. A jsem rád že to přijal. Pan McNamara odchází z vedení Ford Company s velkou osobní obětí. Tak to začalo. Víte byla to těžká doba. Moje žena z toho určitě měla vředy možná nakonec umřela ze stresu. Můj syn měl vředy. Bylo to velmi těžké, ale byly tam některé nejlepší chvíle našeho života a všichni členové rodiny z toho profitovali. Bylo to prima. 2. října. Vrátil jsem se z Vietnamu. Tou dobou jsme měli 16 tisíc vojenských poradců. Doporučil jsem prezidentu Kennedymu a Radě bezpečnosti abychom udělali plán a cíl zbavit se jich během dvou let. Kennedy: Výhoda toho, že se jich zbavíme? McNamara: Můžeme říct Kongresu a lidem, že máme plán na snížení počtu bojového personálu. Kennedy: Moje jediná námitka k tomu je že kdyby válka nepokračovala dobře vypadali bychom jako příliš velcí optimisté. Potřebujeme způsob jak se dostat z Vietnamu a tohle je cesta. Kennedy oznámil, že se zbavíme všech vojenských poradců ke konci roku 65, tisíce v roce 63, a udělali jsme to tak. Ale byl převrat v Jižním Vietnamu. Diem byl svržen a se svými bratry zabit. Byl jsem u prezidenta když jsme oba dostali informaci o převratu. Nikdy jsem ho neviděl víc otřeseného. Totálně zbělěl. Kennedy i já jsme měli hrozné problémy s Diemem, ale panebože byl autorita. Byl hlava státu. A byl sesazen vojenskou vzpourou. A Kennedy i já jsme věděli, že do jisté míry za to byla vláda USA zodpovědná. Byl jsem ve své kanceláři v Pentagonu když telefon zazvonil a byl to Bobby. Prezidenta střelili v Dallasu. Asi o 45 minut později, Bobby volal zas a řekl že prezident je mrtvý. Jackie chtěla abych přišel do nemocnice. Vzali jsme tělo do Bílého domu asi tak ve 4 ráno a zavolali správci Arlingtonského Hřbitova. A on a já jsme procházeli hroby. Jsou tam nádherné hroby. Bílé kříže, řady a řady. Konečně jsem myslel, že jsem našel správné místo nejhezčí na celém hřbitově. Zavolal jsem Jackie do Bílého domu a požádal jí, aby přišla. Hned to přijala. A tam je dnes pochován prezident. Hlídač z parkoviště přišel ke mě a řekl… Že doprovázel prezidenta Kennedyho na procházce okolo hrobů před pár týdny. A Kennedy řekl řekl, že je to nejhezčí místo ve Washingtonu. Tam je pochovaný. Udělám co umím. To je vše co můžu udělat. Prosím o pomoc vás a Boha. 25. 2. 1964 3 měsíce po Kennedyho smrti. Johnson: Ahoj, Bobe. McNamara: Ano, pane prezidente. Nerad měním tvou řeč protože byla dobrá ale chci tam dvě minuty pro Vietnam. McNamara: Problém je, co o tom říct. Johnson: Řekl bych že máme závazek osvobodit Vietnam. Pokud se odsud stáhnem, domino spadne a ta část světa připadne komunistům. Můžeme tam poslat vojsko a být zataženi do Třetí světové nebo druhé Koreje. Nikdo skutečně nerozumí tomu, co se tam děje. A kladou otázky a říkají proč neděláme víc. Můžete mít víc války nebo víc politiky usmiřování. Ale nechceme víc ani jednoho. Naším záměrem je vycvičit je a jde to dobře. Vždycky jsem si myslel že bylo od vás bláznivé dělat oznámení o přerušení. Že to bylo psychologicky špatně. Ale vy a prezident jste mysleli jinak a já jen tiše seděl. McNamara: Problém je. Johnson: Potom přijdou otázky. Jak to doprdele McNamara myslí že když prohrává, že odsud může stáhnout lidi? 9. 6. 1964 McNamara: Kdybyste šel do CIA a řekl: „Jaká je dneska situace v Jižním Vietnamu?“ Myslím že by řekli, že je to horší. Vidíte to v míře dezerce, v morálce v potížích získat lidi ve větší ztrátě populační kontroly… Mnoho z nás by v soukromí řeklo, že věci nejsou dobré, jsou čím dál horší. Dokud to říkáme v soukromí a ne veřejně jsou dostupná data, která si najdou cestu do tisku. Pokud tam zůstaneme a pokud polezeme po tom řetězu eskalace… budeme to muset lidem vysvětlit, pane prezidente. Ještě jsme to neudělali. Nejsem si jist jestli je na to správný čas. Johnson: Ne, a myslím, že pokud to uděláte, nazvou Vás „Válečným štváčem“. McNamara: Úplně s Vámi souhlasím. Nedělejte z toho kosti. Nezkoušejte to zamést pod koberec. Jsme ve válce ve Vietnamu. A nyní prezident a jeho ministr obrany pokračují v klamání a dezinformování Američanů, a bylo toho už dost.

Lekce 7: Víra a zrak se oba často pletou

2. srpna torpédoborec Maddox ohlásil, že byl napaden Severovietnamským hlídkovým člunem. Byl to akt agrese proti nám. Byli jsme v mezinárodních vodách. Vyslal jsem zprávy z ministerstva a získali jsme střepiny které byly jasně identifikovány jako Severovietnamské z paluby Maddoxu. Takže nebyly žádná pochybnosti, že se to stalo. Ale, v každém případě, jsme neodpověděli. Bylo to velmi těžké. Bylo to těžké pro prezidenta. bylo tam mnoho, mnoho starších lidí v uniformách i bez, kteří říkali: „Můj Bože, ten prezident je…“ Nepoužili slovo zabělec, ale… „Nechrání národní zájmy.“ O dva dny později Maddox a Turner Joy, dva torpédoborci ohlásili útok. Johnson: Odkud ta torpéda přicházejí? McNamara: Pravděpodobně z těch neidentifikovaných plavidel. Byly tam sonarové detektory. Detekovali torpéda. Další známky útoku z hlídkových člunů. Strávili jsme ten den 10 hodin zjišťováním, co se vlastně stalo. Na jednu stranu velitel řekl: „Nejsme si jisti útokem.“ na druhou zase: „Je to jisté.“ Nakonec, později, admirál Sharp řekl: „Ano, jsme si jisti, že se to stalo.“ Tak jsem to sdělil Johnsonovi, a výsledkem byly bombové útoky na cíle v Severním Vietnamu. Johnson řekl: „Možná budeme muset přitvrdit. Ale ne bez souhlasu Kongresu.“ Předložil jsem rezoluci, která dávala prezidentu úplnou moc vtáhnout národ do války: The Tonkin Gulf Resolution. Vraťme se k útoku ze 4.8. Admirál Sharp: pravděpodobně bylo ve vodě nejméně 9 torpéd… Všechny minuly… Nejsem si tím číslem jist. Musíme to tu prozkoumat. o 97 minut později: [Moore] řekl že mnoho z nich vypadá pochybně. Může za to možná jen počasí a moc horlivý chlapi u radarů. Generál Burchinal: Ok, řeknu to McNamarovi. To je to nejlepší, co ti můžu, Dave, dát, promiň. o 9 minut později Sharp: vypadá to, že hodně útoků bylo jen výmyslem mužů od sonaru. Mysleli, že všechno co slyší v sonaru je torpédo. Burchinal: Jste si jisti, že byl vůbec nějaký útok? Bezpochyby. Myslím. Byl to zmatek. A následující události ukázaly že náš názor, že jsme byli toho dne napadeni byl špatný. Nestalo se to. A názor, že jsme byli napadeni 2.8 byl správný. Byli jsme napadeni. Ačkoliv se o tom tehdy diskutovalo. Takže jsem měli jednou pravdu a jednou ne. Nakonec prezident Johnson schválil bombardování kvůli tomu, co jsme považovali za druhý útok. Nestal se ale je to nepodstatné k poznámce kterou tu teď dělám. Schváli útok v domnění, že se stal. A jeho víra že to bylo vědomé rozhodnutí severovietnamských politických a vojenských vůdců eskalovat konflikt a známka, že nepřestanou, dokud nezvítězí. Mýlili jsme se. Ale měli jsme mysli nastavené tak, že to vedlo k té akci. A já nesl tak těžké ztráty. Viděli jsme nesprávně, nebo jsme toho tehdy viděli jen půlku. – Vidíme to čemu chceme věřit. – Máte absolutní pravdu. Víra a vidění. Se oba často mýlí. My Američané známe, ačkoliv ostatní vypadají že zapomněli riziko rozšíření konfliktu. Nehledáme další válku. Sestrojili jsme „Rolling Thunder“ která se za ta léta stal velmi, velmi těžkým bombovým programem. 2-3x tolik bomb co bylo svrženo na západní Evropu během Druhé světové. To není primárně vojenský problém. Je to bitva za srdce a mysli lidu z Jižního Vietnamu. Jako nezbytnou podmínku musíme docílit jejich fyzického bezpečí. 26. 2. 1965 Johnson: Letíme bombardovat ty lidi. Už jsme přeskočili laťku. Hra je nyní v 4. 1/4 a je to 78-0. K smrti se bojím tam poslat pozemní síly, ale jsem více než vyděšený ze ztráty hromady letadel kvůli nedostatku bezpečí.. McNamara: Já taky… 6. 3. Johnson: Psychologický vliv toho, že „Mariňáci přicházejí“ bude špatný. A každá matka si řekne: „Už je to tady“. To, co jsme udělal s B-57 bude nedělní škola ve srovnání s mariňáky. Odpověď je „Ano“. Ale úsudek „Ne“. McNamara: Postaráme se o to, pane prezidente. Johnson: Kdy vydáte rozkazy? Uděláme to dnes pozdě v noci, takže to mine některá ranní vydání. Postarám se o to způsobem, který zminimalizuje rozruch. 10. 6. McNamara: [Generál] Westmoreland doporučil přidat 10 praporů, kromě těch 13, co jste schválil. Kolem 45 tis. mužů. Doporučím 5 s 25 tis. muži. Protože mám v hlavě určité limity. A nemyslím, že to Rada udělá. Vím, že to neudělá. Snad nikdo si nemyslí, že 50 tis., nebo 100 nebo 150 tis. mužů ukončí válku. Neutíkáme, ale snažíme se udržet to co máme. Udělali jsem špatné… Prohráváme… Dnes byly oznámeny celkové americké ztráty ve Vietnamu jsou 4877 včetně 748 zabitých. Ministr obrany McNamara, na každé ze svých 7 cest do Vietnamu našel nějaký pozitivní aspekt průběhu války. Nejživější dojem, který si odnáším je, že jsem přestali prohrávat. Věříme, že Severní Vietman má 9 regimentů… Někteří muži měli malý výcvik v parku v Kentucky než nastoupili. Ale nepřipravilo je na hustý porost, trny, ostny kolmé srázy, teploty 90 stupňů, hmyz… Změnilo se to z hnusné malé války na hnusnou střední válku. Vietnamci stále hodně bojují a umírají ale týden po týdnu, stoupaly americké ztráty. Amerika vyhrává válku. O tom nepochybujte. A my jsme vyhlásili válku tyranii a agresi. Pokud si tento malý národ nedokáže zachovat nezávislost zeptejte se sami sebe co se stane s ostatními malými národy. 2. 12. 1965 McNamara: Jsem čím dál víc přesvědčen, že jiné akce, ne vojenské, jsou tady tím správným. Myslím, že takhle je to sebevražda. Vraťme se o chvilku zpátky. Na konci kubánské krize si myslím že jsem se dostali do kůže Sovětů. V případě Vietnamu, jsem je neznali tak dobře, abychom byli empatičtí. Jako výsledek bylo totální nedorozumnění. Věřili, že jsme nahradili Francii jako kolonisté a že chceme celý Vietnam pro své koloniální zájmy, což bylo absolutně absurdní. A my jsme viděli, že Vietnam byl součástí Studené války. Ne jak ji viděli oni, jako občanskou válku. Není mnoho příkladů ve kterých spojíte dva dávné nepřátele na nejvyšších úrovních a diskutujete, co by se mělo dít. Zformulovat jsem hypotézu, kterou mohl mít každý z nás dosáhnout cílů bez velkých ztrát na životech. A chtěl jsem to otestovat ve Vietnamu. Tehdejší ministr zahraničí Vietnamu úžasný muž jménem Thach řekl: „Naprosto se mýlíte. My jsem bojovali za nezávislost. Vy jste bojovali za naše zotročení.“ Málem nás ranila mrtvice. To bylo poledne prvního dne. „Myslíte, že by pro vás nebyla tragédie kdybyste ztratil 3 400 000 Vietnamců což je na naše počty 27 miliónů Američanů? Co byste tím dokázal? Nedostal jste víc než jsme chtěli dát na začátku. Mohli jste mít celou tu zatracenou věc: Nezávislost, jednotu.“ „Pane McNamaro, asi jste nikdy nečetl knihu o historii. Pokud byste ji četl, věděl byste, že jsme nebyli vazalem Číňanů ani Rusů. Věděl jste to? Nerozumíte, že jsem bojovali s Číňany 1000 let? Bojovali jsme za nezávislost a budeme bojovat do posledního muže. Byli jsme k tomu předurčeni a žádné množství bomb USA by nás nezastavilo. “

Lekce 8: Buď připraven přezkoumat své argumenty

Co nás dělá vševědoucími? Máme o tom doklad? Dnes jsme nejsilnější národ na světě. Nevěřím, že bychom měli používat ekonomickou, politickou a vojenskou sílu jednostranně. Pokud bychom dodržovali pravidla ve Vietnamu, nebyli bychom tam. Nikdo z našich spojenců nás nepodpořil. Japonsko, Německo, Británie, Francie.. nikdo. Pokud nemůžeme přemluvit národy s podobnými hodnotami o výhodách našich pohnutek, měli bychom raději přezkoumat své důvody. Američané utrpěli minulý týden největší ztráty. 543 zabito v boji. Dalších 1247 bylo zraněno a hospitalizováno. Ztráty vystoupili na 18 239. Jižní Vietnam vypočetl ztráty z minulého týdne na 522. Ztráty komunistů se nehlásily. Příspěvkem k těmto ztrátám bylo komunistické bombardování námořnické hlídky v Khe Sanhu. Severní Vietnamci uzavřeli kruh… Vojsko očekávalo útok v plné šíři. Do jaké míry jste cítil že jste autorem věcí nebo jste byl nástroj věcí vně vaší kontroly? Myslím, že ani jedno. Sloužil jsem na přání prezidenta který byl zvolen americkým lidem. A byla moje zodpovědnost se mu pokusit pomoci vykonávat úřad, který, jak věřil, byl v zájmu našeho lidu. Co bylo za války morálně přiměřené? Dovolte mi ukázku. Když jsem byl ministrem používali jsem ve Vietnamu „Agent Orange“. Chemikálii, které shodí listy ze stromů. Po válce se zjistilo, že to byla toxická chemikálie a zabila mnoho lidí vojáků a civilistů jí vystavených. Byli ti kteří schválili užití Agent Orange zločinci? Spáchali zločin proti lidskosti? Podívejme se na právo. Jaký druh práva máme který říká tyto chemikálie jsou akceptovatelné ve válce a tyto ne. Nemáme jasné definice. Nikdy bych neschválil nelegální akci. Nejsem si skutečně jistý, že jsem schválil Agent Orange, nepamatuju si to. Ale určitě se používal když jsem byly ministrem.

Lekce 9: Aby dělal dobro, musíš se občas spojit s ďáblem

Norman Morrison byl Quaker. Byl proti válce, násilnostem, zabíjení. Přišel do Pentagonu namočený v benzínu. Upálil se pod mojí kanceláří. Držel v rukách dítě, svou dceru. Kolemjdoucí křičeli: „Zachraňte dítě!“ Vyhodil dítě z náruče a to dítě žije dodnes. Jeho žena vydala velmi dojemné prohlášení: „Lidé musí přestat zabíjet jiné lidi.“ A to byla víra, kterou jsem sdílel. Sdílel jsem ji tehdy a ještě pevněji ji věřím dnes. Kolik zla musíme udělat abychom dělali dobro? Máme určité ideály, určité závazky. Pochopte, že občas musíte dělat zlo, ale minimalizujte to. Pamatuju si, že jsem to četl generálu Shermanovi, v občanské válce starosta Atlanty se na něj odvolával, aby zachránil město. A Sherman řekl starostovi než ho zapálil: „Válka je krutá. Válka je krutost.“ To bylo to, co LeMay cítil. Snažil se zachránit zemi. Snažil se zachránit náš národ. A během toho byl připraven udělat cokoliv. Je to velmi, velmi těžká pozice pro citlivé lidi. Morrison byl jeden z nich. Myslím, že já taky. 50 000 lidí přišlo do Washingtonu demonstrovat proti válce. Okolo 20 000 z nich šlo k Pentagonu. Pentagon je budova, která se velmi špatně brání. Postavili jsem okolo ní ozbrojené stráže. U.S. Marshals před vojáky. Ale řekl jsem prezidentovi, že ani jedna zbraň nebude nabita bez mého osobního svolení. Ale nezaručil jsem to. Jaký efekt měli všichni disidenti na naše myšlení? Norman Morrison je ’65. Tohle je ’67. Bylo to velmi napjaté období. Velmi napjaté období pro moji rodinu, kterou nechci probírat. Jak se během té doby měnilo naše myšlení? Nemyslím, že se moje myšlení měnilo. Byli jsme ve Studené válce. A tohle byla činnost Studené války.

Lekce 10: Nikdy neříkej nikdy

Někteří komentátoři říkali, že válka se chýlí k patu. Ne, ne. Myslím naopak jak generál Westmoreland ukázal v těchto týdnech v Saigonu, vojenské operace vojenské operace velkých jednotek ukazují významný pokrok. Jedna z lekcí, kterou jsem se brzy naučil: Nikdy neříkej nikdy. Nikdy, nikdy, nikdy. Nikdy neříkej nikdy. A zadruhé nikdy neodpovídej na otázku, na kterou se ptají. Odpovídej na otázku, na kterou chceš, aby se tě zeptali. A docela upřímně, držím se toho pravidla. Je to velmi dobré pravidlo. Pokud mluvíte o zodpovědnosti za něco jako Vietnamská válka čí odpovědnost to je? Je to odpovědnost prezidenta. Nechci zneuznávat ohromný přínos, který, myslím si, Johnson měl pro zemi. Nechci dávat zodpovědnost za Vietnam jen na jeho hlavu ale já… mám sklon věřit, že pokud by Kennedy žil.. …udělal by to jinak. Neměli bychom tam 500 000 mužů. Dvě velmi výmluvné fotografie. Jednu z nich má Johnson takto: Můžete ho vidět přemýšlet, „Panebože, jsem v pěkné kaši. A tenhle chlap se mi snaží říct, abych něco udělal co je špatně a co neudělám. Ale jak se z toho do hajzlu dostanu?“ Na druhé fotografii mě vidíte říkat: „Ježišikriste, mám toho chlapa rád, respektuju ho, ale mýlí se. Co mám dělat?“ Johnson nemohl přesvědčit mě a já nemohl přesvědčit jeho. Já jsem měl tenhle enormní respekt, loajalitu k oběma, Kennedymu a Johnsonovi. Ale na konci, Johnson a já jsme se nacházeli na opačných pólech. A řekl jsem svému velmi blízkému příteli Kay Grahamové… „Ani dodnes nevím, Kay, jestli jsem skočil, nebo byl vyhozen“ Řekla: „Zbláznil ses. Vyhodili tě.“ 1.11.1967. Předložil jsem Johnsonovi memorandum, ve kterém bylo: „Směr, kterým se ubíráme je úplně špatný. Musíme ho změnit. Omezit to, co děláme ve Vietnamu. Musíme snížit ztráty,“ atd. Bylo to mimořádně kontroverzní memorandum. Donesl jsem mu ho. Osobně. „Pane prezidente, nikdo to neviděl. Ani Dean Rusk, ani předseda Sboru náčelníků. Nikdo.“ „Vím, že může obsahovat doporučení nebo názory se kterými nesouhlasíte a nepodporujete je.“ Slyšel jsem od něj. Jednou jste mi to dát musel. Kolovaly fámy, že čelím mentálnímu zhroucení byl jsem pod takovým tlakem a stresem. Myslím, že to tak vůbec nebylo. Ale byl to skutečně traumatický odchod. Tak to skočilo. Až na jednu věc. Vyznamenal mě Medailí za svobodu při krásném ceremoniálu v Bílém domě. A byl při proslovu velmi srdečný. A já byl tak naměkko, že jsem nemohl odpovědět. Pane prezidente nemůžu najít slova abych vyjádřil, co mám dnes na srdci. Myslím, že raději odpovím při jiné příležitosti. Kdybych odpověděl, řekl bych: „Vím, co si mnozí z vás myslí. Myslíte si, že tento chlap je pokrytec. Myslíte si, že si to vzal moc k srdci. Myslíte, že nereagoval úplně na přání Američanů. Chci vám říct, že se mýlíte.“ Samozřejmě jsme byli rozdílné osobnosti. O tom žádná. Nepřijal všechny rady, které dostal. Při mnoha příležitostech mu jeho blízcí poradili, aby byl víc vstřícný. Nebyl. Lidé nerozumněli, že tam byly doporučení a tlaky které přinášely riziko války s Čínou a jaderné války. A on byl určen tomu zabránit. Tvrdím, že měl důvody udělat to co udělal. A samozřejmě, krátce potom, co jsem odešel se Johnson rozhodl, že nemůže pokračovat. Kolik Američanů bylo zabito ve Vietnamu? Asi 25 000. Méně než polovina všech zabitých, 58 000. Historici nemají rádi co by kdyby. Chtějí mluvit o historii. „Jak sakra víte, McNamaro, co by se stalo? Kdo to ví?“ Vím určité věci. Promýšlím si to zpětně. Ale to nemůžete v tu dobu. Jsem hrdý na svoje výkony. A omlouvám se za svoje tehdejší chyby.

Lekce 11: Nemůžete změnit lidskou přirozenost

Všichni děláme chyby. Víme, že je děláme. Neznám žádného upřímného vojenského velitele který by řekl, že neudělal nikdy chybu. Znám krásnou větu: „The fog of war – Nejasná situace.“ Co „the fog of war“ znamená: Válka je tak komplexní, že je za schopnostmi lidské mysli chápat všechny proměnné. Úsudky a porozumnění nejsou adekvátní. A zbytečně zabíjíme lidi. Wilson řekl, „Vyhráli jsem válku za konec všech válek.“ Nejsem tak naivní abych věřil, že můžeme žít bez válek. Nezměníme lidskou přirozenost. Není to tím, že nejsme racionální. Jsme racionální. Ale máme svoje limity. Znám výrok T.S. Eliota který prostě miluju: „Neměli bychom přestat s objevováním a na konci našeho objevování, se vrátíme tam, kde jsem začali a napoporvé to poznáme.“ Teď jsem v určitém smyslu na začátku. Potom, co jste skončil v Johnsonově vládě proč jsem nevystoupil proti válce ve Vietnamu? Neřeknu víc než musím. Jsou otázky, které mě dostávají do problémů. Nevíte jak se moje slova mohou zdát výbušná. Mnoho lidí špatně pochopilo válku i mě. Hodně lidí mě má za zkurvysyna. Cítíte nějakou zodpovědnost za válku? Cítíte se vinen? Nechci se pouštět do další diskuse. Jen to otevře další kontroverze. Nechci nic dodat k Vietnamu. Je to tak komplexní, že cokoliv řeknu bude potřebovat doplnění a kvalifikace. Je to ten pocit, že jste zatracovaný ať uděláte (nebo neuděláte) cokoliv…? Ano tak. A raději bych byl za to že jsem to neudělal. Robert McNamara sloužil jako prezident Světové Banky v letech 1968 – 1981. Až do důchodu pracoval na řešení problémů chudoby, zdraví a ekonomického rozvoje.