Arundhati Roy – My

V roce 1997 Arundhati Roy vyhrála Booker Prize za její novelu The God of Small Things
V roce 2004 vyhrála Sydney Peace Prize

Tento film není o ní, je o jejích slovech.

Skutečnost a fikce jsou jenom dva způsoby vyprávění. Z důvodů, kterým úplně nerozumím, fikce je jenom v mé hlavě, zatímco skutečnost je spojená s bolavým, zlomeným světem, do kterého se každé ráno probouzím. Téma o kterém často píši, fikce a skutečnost je jako vztah moci a bezmoci a nekonečný kruh, ve kterém jsou spojeny. Nikdy více o jednom příběhu nebude smýšleno jako o tom jediném pravém. Nikdy nemůže být jenom jedna verze příběhu. Jsou to jen různé pohledy na věc. Když tedy vyprávím příběh, neříkám jej jako ideolog, který staví svou absolutní pravdu proti ostatním, ale jako vypravěč, který chce sdílet svůj pohled. Přestože to tak může vypadat, moje psaní není o národech a historii, je o moci, o paranoii a bezohlednosti moci, o zákonech síly. Věřím, že koncentrace neomezené síly v zemi, státě, korporaci nebo instituci, nebo i v rukou jednotlivce – partnera, přítele, sourozence, vyústí bez ohledu na ideologii ve zhýralost, o které se chystám mluvit. Žít jako já, jako miliony z nás, ve stínu jaderného holocaustu, který slibují vlády Indie a Pákistánu jejich zmanipulovanému obyvatelstvu, a žít v globálním sousedství války proti terorizmu. kterou prezident Bush biblicky nazval „Úkol, který nikdy nekončí“ mě nutí zamyslet se nad vztahem občana a státu. V indii, ti, kteří zažili výbuchy jaderných zbraní, zátarasy a korporátní globalizaci, názory, které jsou v nesouladu s Indickou vládou, jsou označováni jako anti-nacionalisté. Přestože mě toto obvinění nerozčiluje, není to přesný popis toho, co dělám, nebo jak smýšlím. Protože anti-nacionalista je ten, který je proti vlastnímu národu, potažmo proti někomu dalšímu, ale není nutné být anti-nacionalista, aby mohl být člověk podezíravý ke všemu nacionalismu. Nacionalismus v jedné nebo jiné podobě byl příčinou většiny genocid tohoto století. Vlajky jsou barevné kusy látky, které vlády užívají ke zmatení mozku lidí a také jako obřadní plášť k pohřbení mrtvých. Když se nezaujatě myslící lidé, a mezi ty nepočítám korporátní média, začnou shlukovat podle vlajek, když spisovatelé, malíři, hudebníci a režiséři podřídí svůj úsudek a zapřáhnou své umění do služeb národa, je na čase začít se strachovat. V Indii jsme to mohli pozorovat brzy po jaderných testech v roce 1998 a během ‚Cargill war‘ proti Pákistánu v roce 1999. V USA jsme to viděli během Války v zálivu a vidíme i nyní, během války proti terorizmu, která zvedá vichr od Made-in-China amerických vlajek. Poslední dobou, ti kteří kritizovali kroky americké vlády včetně mě, byli označováni jako anti-američané. Anti-amerikanismus je v procesu začleňování do ideologie. Výraz anti-američan je obvykle používaný vládními orgány k diskreditaci a ne lživě, ale nepřesně popisující jeho kritiku. Jakmile je někdo označen jako anti-američan, pravděpodobně bude zavrhnut ještě předtím, než je vyslyšen. A jeho argumenty budou ztraceny v pošramocené národní hrdosti. Ale co vlastně znamená termín anti-američan? Znamená to, že jste proti jazzu? Nebo že jste proti svobodě slova? Znamená to snad, že neobdivujete statisíce Američanů, v pochodu proti nukleárním zbraním? Nebo tisíce, protestujících proti válce ve Vietnamu, kteří přinutili svou vládu ke staženi? Bylo by absurdní si myslet, že ti, kteři kritizují Indickou vládu jsou anti-Indové, ale sama vláda nikdy neváhá použít tento výraz. Je nebezpečné uznat, že Indická vláda, Americká vláda nebo kdokoli jiný má právo definovat, jaká Indie nebo Amerika je, nebo by mely být. Nazvat někoho anti-američanem, nebo být anti-američanem, nebo stejně tak anti-Indem, nebo anti-Timbuktuanem, je nejenom rasistické označení, je to také selhání představivosti. Je to neschopnost vidět svět jinak, než jak nám ho připravila vláda. Pokud nejste Bushovec, jste Talibanec, pokud nás nemilujete, nenávidíte nás, pokud nejste dobrý, jste zlý, pokud nejste s námi, jste s teroristy. Každý den mě zarazí, jak moc lidí věři, že odpor válce v Afghánistánu povede k podpoře terorismu, nebo volbě pro Taliban. Jako mnoho dalších jsem udělala chybu a vysmívala se po-zářjiové rétorice, hodnotíc jí jako bláhovou a arogantní. Ale uvědomila jsem si, že vůbec není bláhová. Je to vlastně klidný verbující impulz pro nevhodnou a nebezpečnou válku. Nyní, když původní záměr války dostat Usamu bin Ladina živého nebo mrtvého vyšel z kurzu, cíle byly posunuty. Téměř 3000 civilistů přišlo o život během tohoto smrtonosného útoku. Zármutek je stále hluboký, nenávist stále živá, slzy ještě nevyschly a zvláštní smrtonosná válka zuří po celém světě. Ale každý kdo ztratil svého blízkého ve skrytu duše ví, že žádná válka, žádný čin odplaty, ani daisy-cutters (bomby) shazované na blízké někoho jiného, nebo na jeho děti, nezmírní jeho bolest, nebo nevrátí jeho blízké zpět. Válka nepomstí mrtvé, je to jenom znesvěcení jejich památky. K přiživení další války, tentokrát v Iráku cynickou manipulací se smutkem lidí prezentovanou televizními speciály sponzorovanými společnostmi, které prodávají čistidla a sportovní boty. Je to ponížení a znehodnocení smutku, vytržení jej z významu. Co sledujeme nyní je vulgární ukázka businessu se smutkem, obchod se smutkem, drancování i těch nejsoukromějších lidských pocitů pro politické účely. Je to špatná věc pro stát, který dělá toto svým lidem. Není to zrovna vhodné téma, o kterém hovořit z pódia, ale ráda bych mluvila o ztrátě. Ztráta a ztrácení, truchlení, nezdar, zlomenost, otupělost nejistota, strach, úpadek citu, úpadek snění, neúprosnost a notorická nespravedlnost světa. Co znamená ztráta pro jednotlivce? Co znamená ztráta pro kultury? Pro celé národy, které se naučily žít se ztrátou jako s neustálým společníkem? Od té doby, co se bavíme o 11. září, možná je to souhra věcí, že si pamatujeme, co toto datum znamená. Nejenom pro ty, kteří ztratili své milované minulý rok v Americe, ale těm v jiných částech světa, pro které mělo toto datum velký význam. Toto historické rýpání není myšleno jako obvinění nebo provokace, ale jako sdílení smutku historie. Abych trochu rozhrnula mlhu, řekla bych obyvatelům Ameriky nejjemnější, humánní cestou „Vítejte do světa“. V Chille 1973 generál Pinochet svrhl demokraticky zvolenou vládu Salvadora Allendeho Během zásahu s podporou CIA. V režimu teroru, který ustavil, bylo zabito tisíce lidí. Mnoho dalších jednoduše ‚zmizelo‘. Popravčí čety řídily veřejné popravy, koncentrační tábory a mučící komory se otevíraly napříč zemí. Mrtví se pohřbívali v prázdných dolech a neoznačených hrobech. Po sedmnáct let žili obyvatelé Chille ve strachu před půlnočním zaklepáním na dveře, před rutinním ‚mizením‘ lidí, náhlého zatčení a mučení. V roce 1999 následovalo zatčení generála Pinocheta v Británii. Tisíce dokumentů bylo odtajněno vládou USA. Obsahovaly nezpochybnitelné důkazy o zapletení CIA do převratu, stejně jako fakt, že vláda USA měla detailní informace o situaci během Pinochetova režimu. Přesto Kissinger ujistil generála o jeho podpoře. „Ve spojených státech jak jistě víte, máme pochopení pro to, co se chystáte udělat“, řekl „Přeji vaší vládě vše nejlepší“. Ti z nás, kteří poznali pouze život v demokracii, jakkoli špatné, si umí těžko představit, jak život v diktátorství a trvalá ztráta lidských svobod vypadá. Nejsou to jen ti, které Pinochet zavraždil, ale také lidé, kterým znemožnil žít musí být započítáni. Bohužel, Chille není jedinou zemí v Jižní Americe, která byla využita pro zájmy US vlády. Guatemala, Costa Rica, Ekvádor, Brazílie, Peru, Dominikánská Republika, Bolívie, Nikaragua, Honduras, Panama, El Salvador, Mexiko, a Kolumbie, všechny tyto země byly hřištěm pro tajné i veřejné operace CIA. Statisíce lidí v Jižní Americe byly zabity, mučeny nebo jen zmizely vinou despotických režimů, které vtrhly do jejich země. Aby nebylo zostuzení dost, byli obyvatelé Jižní Ameriky označeni jako ti, kdo nejsou schopní demokracie. Jako by převraty a masakry byly nějak zakódované v jejich genech. Tento seznam samozřejmě nezahrnuje státy Afriky nebo Asie, které utrpěly vojenské výpady USA. Vietnam, Korea, Indonésie, Laos a Kambodža. Kolik září po celá desetiletí byly miliony asiatů bombardovány, spalovány a masakrovány? 11. září má také tragickou ozvěnu na Blízkém východě. 11. září 1922, ignorujíc arabské rozhořčení, Britská vláda vyhlásila mandát nad Palestinou. Ten následoval po Balfourově deklaraci z 1917, kterou Britská vláda ustavila s její armádou před branami Gazy. Balfourova deklarace slibuje evropským Zionistům židovský národní domov. V tomto čase impérium, nad kterým nezapadalo slunce, rozdávalo národní domovy jako školní rváč rozdělující hrací kuličky. Jak bezohledně imperiální mocnost odstranila starodávné civilizace. Palestina a Kašmír jsou Britský, krví nasáklý a hnisající dárek modernímu světu. V obou dnes zuří mezinárodní konflikty. V roce 1937 Winston Churchil řekl Palestiňanům, cituji, „Nesouhlasím s tím, že pes u koryta má konečné právo na koryto i kdyby u něj ležel po velmi dlouhou dobu. Takové právo nepřipouštím. Například nepřipouštím, že se stala nějaká hrozná věc rudým indiánům v Americe, nebo černochům v Austrálii. Nemyslím, že se těmto lidem stalo něco špatného z toho důvodu, že silnější rasa, rasa na vyšší úrovni, více světově známá rasa, abych tak řekl, přišla a zabrala jich jejich místo.“. Toto nastavilo trend Izraelského státu vůči Palestincům. V roce 1947 OSN formálně ustanovilo Palestinu a vyhradilo 55% palestinské země Zionistům. Během roku obsadili 76%. 14.3.1948 byl ustanoven stát Izraele, minuty poté byl uznán Spojenými Státy. Západní břeh byl anektován Jordánskem. Pásmo Gazy přešlo pod vojenskou kontrolu Egypta. Palestina přestala formálně existovat, mimo mysli a srdce statisíců Palestinců, kteří se stali uprchlíky. V roce 1967 Izrael okupoval Západní břeh a pásmo Gazy. Během desetiletí proběhly povstání a války. Desítky tisíc lidí přišlo o život. Dohody a smlouvy byly podepisovány, příměří vyhlašována a porušována, přesto krveprolití neskončilo. Palestina stále zůstává nelegálně okupovaná, její obyvatelé žijí v nehumánních podmínkách, ve virtuálních Banthustánech, kde jsou podřízeni kolektivním trestům, 24 hodinovému stannému právu. Jsou ponižováni a tyranizováni na denním pořádku, nikdy neví, jestli bude jejich dům zničen, jestli jejich děti budou zastřelené, kdy budou jejich památné stromy poraženy, kdy budou jejich cesty zavřeny, kdy jim bude dovoleno jít na trh koupit jídlo a léky a kdy jim to dovoleno nebude. Nemají ani zdání důstojnosti, s malou nadějí ve zlepšení. Nemají kontrolu nad vlastní zemí, nad bezpečností, pohybem, komunikací, ani nad dodávkami vody. Takže když se podepisují smlouvy a užívají se slova jako „autonomie“, nebo „stabilita“, vždy stojí za to se zeptat, jaký druh autonomie? Jaký druh státu? Jaká práva budou obyvatelé mít? Mladí Palestinci, kteří nezvládnou svůj hněv se stávají živými bombami a loví Izraelity na ulicích a veřejných místech. Odpalujíc se, zabíjejí obyčejné lidi, vpravují teror do jejich denního života a tím ještě víc zatvrzují oba národy v podezřívavosti a vzájemné nesnášenlivosti. Každý bombový atentát zve nemilosrdnou odplatu a ještě více zatvrzuje Palestince. Ale sebevražedné útoky jsou akce individuálního zoufalství, ne revolucionářské taktiky. Tím, že Palestinci útočí terorismem na Izraelské civilisty, poskytují perfektní výmluvu pro Izraelskou vládu k denním invazím na Palestinské území. Perfektní výmluva pro staromódní kolonialismus 19. století, převlečený za válku dvacátého století. Nejspolehlivější politický a vojenský spojenec Izraele jsou a vždy byly Spojené Státy. Vláda USA zablokovala téměř všechny rezoluce OSN, které hledaly mírové a férové řešení konfliktu. Podpořili téměř každou válku, kterou Izrael vedl. Když Israel zaútočil na Palestinu, byly to americké rakety, které proděravěly Palestinské domovy. A každý rok dostává Izrael miliardy dolarů od USA – peníze z daní. Jakou lekci bychom si měli vzít z tohoto tragického konfliktu? Je opravdu nemožné pro židy, kteří trpěli tak krutě sami, možná nejkrutěji ze všech národů v historii, aby pochopili zranitelnost a truchlení těch, které vyhostili? Způsobuje snad extrémní utrpení krutost? Jakou naději dává toto lidstvu? Co se stane s Palestinci v případě vítězství? Když národ bez státu najednou vyhlásí stát, jaký druh státu to může být? Jaké hrůzy budou spáchané ve jménu jeho vlajky? Je to oddělený stát, za který bychom měli bojovat, nebo právo života plného svobody, důstojnosti, pro všechny bez ohledu na jejich etnickou příslušnost nebo víru? Svět volá po odsouzení sebevražedných atentátníků, ale můžeme ignorovat dlouhou cestu, kterou ušli, než se jimi stali? od 11. září 1922 je to 80 let. To je dlouhá doba na vedení války. Má svět nějakou radu pro Palestinu? V jiné části Blízkého východu 11. září vypukl méně dávný převrat. Bylo to 11. září 1990, kdy G.W.Bush senior, tehdejší prezident USA, pronesl řeč před Kongresem prezentujíc usnesení vlády jít do války proti Iráku. Vláda USA tvrdila, že Saddam Husain je válečný zločinec, krutý válečný despota, který spáchal genocidu proti vlastnímu lidu. To je vcelku přesný popis tohoto člověka. V roce 1988 Saddám Husain vyplenil stovky vesnic v severním Iráku, použil chemické zbraně a kulomety, zabil tisíce Kurdů. Dnes víme, že ten samý rok ho vláda USA podpořila 500 miliony dolary dotací, aby si mohl koupit zemědělské produkty. Další rok, poté co úspěšně dokončil jeho genociální kampaň, mu vláda USA zdvojnásobila dotace na 1 miliardu dolarů. Také mu poskytla vysoce kvalitní mikrobiální kultury pro výrobu antraxu, dále helikoptéry a materiál, který mohl být využit pro výrobu chemických a biologických zbraní. Takže se ukazuje, že když Saddám Husain páchal největší zvěrstva, USA a Británie byly jeho blízcí spojenci. Co se tedy změnilo? V roce 1990 Saddám Husain zaútočil na Kuvajt. Jeho hřích nebyl ani tak to, že vyvolal válku ale to, že jednal nezávisle na svých pánech. Ukázka nezávislosti byla dostatečným impulsem pro porušení rovnováhy sil v zálivu. Usoudilo se tedy, že Saddám Husain by měl být odstraněný, jako domácí zvíře, které se znelíbilo svému pánovi. První útok na Irák se uskutečnil v Lednu 1991. Svět sledoval válku živě tak, jako by byla přímo v jeho televizi. V Indii jste toho času museli jít do pětihvězdičkového hotelu, aby jste mohli sledovat CNN. Desítky tisíc lidí byly zabity během měsíců devastujícího bombardování. Co většina lidí neví, válka vlastně nikdy neskončila. Původní zběsilost se přeměnila v nejdéle udržovaný vzdušný útok na nějakou zemi od Vietnamské války. Během posledního desetiletí Americké a Britské síly vystřílely tisíce raket a bomb na Irák, není pochyb o objemu a dostřelu amerického arzenálu jaderných a chemických zbraní. Přijala by americká vláda válečné inspektory? A co Británie, nebo Izrael? USA vlastní největší arzenál jaderných zbraní na světě a je to také jediná země, která použila jadernou zbraň na civilistech. Pokud USA ospravedlňuje preventivní útok na Irák, proč by stejným způsobem nemohla ospravedlnit své jednání jakákoli jiná země? Indie by mohla zaútočit na Pakistán, nebo naopak, pokud se vládě USA znelíbí premiér Indie, může ho odstranit preventivním útokem. V nedávné době hrály USA významnou úlohu při usmiřování Indie a Pákistánu od plánů na válku. Je tak těžké poučit se z vlastních rad? Kdo je vinen kázáním o míru, zatímco sám vede válku? USA, které označil George Bush za „nejmírumilovnější národ na zemi“. Vedly války každý rok s tou či jinou zemí po posledních 50 let. Války se nikdy nevedou pro nesobecké účely, obvykle jsou vedeny pro získání nadvlády, pro business. Samozřejmě pak také pro business z války. Obrana kontroly nad světovými zásobami ropy je zásadní pro zahraniční politiku USA. Vojenské výpady vlády USA na Balkáně a v centrální Asii mají co do činění s ropou. O Hamidu Karzaiim, loutkovém prezidentu Afghánistánu instalovaném USA, se mluví jako o formálním zaměstnanci Unocalu – ropné společnosti s americkým základem. Paranoidní hlídkování na blízkém východě vládou USA existuje proto, že dvě třetiny světových zásob ropy jsou tam. Ropa drží americké motory ladně běžet, ropa udržuje volný obchod v pohybu. Kdokoli kontroluje světové zásoby ropy, kontroluje světový trh. A jak se dá kontrolovat ropa? Nikdo to nenapsal elegantněji než „sloupkař“ New York Times Thomas Friedman. V článku „Craziness Pays“ píše: „USA by měla ukázat Iráku a svým spojencům, že nebude váhat s použitím síly. Bez vyjednávání, váhání, nebo čekání na souhlas OSN.“ Jeho rada byla dobře využita. Nejprve při válce v Iráku a v Afghánistánu, stejně tak jako nyní, při každodenním ponižování, které vláda USA nakládá na OSN. V jeho knize o globalizaci „The Lexus and the Olive Tree“ Friedman říká, cituji: „Skrytá ruka trhu nebude nikdy fungovat bez skryté pěsti. McDonalds nemůže prosperovat bez McDonnel Douglas (výrobce letadel). A skrytá pěst, která drží svět v bezpečí pro technologie ze Silicon Valley se jmenuje US Army, Air Force, Navy a Marine Corps.“ Možná to bylo napsáno v momentě slabosti, ale je to rozhodně nejstručnější a nejvýstižnější popis projektu korporátní globalizace, který jsem kdy četla. Po 11. září 2001 a při válce proti terorismu skrytá pěst odkryla závoj a my máme možnost vidět další americkou zbraň. Volný trh. Doléhající na rozvojové země a svírající jej nalepeným úsměvem. Úkol, který nikdy nekončí, je americká dokonalá válka. Perfektní stroj pro nekonečnou expanzi amerického imperialismu. V posledních deseti letech nespoutané korporátní globalizace se světový příjem zvýšil o 2,5% za rok, ale přesto se počet chudých ve světě zvednul o 100 milionů. Ze sta největších světových ekonomik je 51 korporací, ne zemí. Nejbohatší 1% má stejný kombinovaný příjem, jako nechudších 57% a tato neúměrnost stále roste. A nyní, pod rozšiřujícími se nebesy války proti terorismu je tento proces tlačen do krajnosti. Muži v oblecích jsou v nevídaném spěchu. Zatímco bomby prší na nás a rakety kreslí čáry napříč oblohou, zatímco jaderné zbraně jsou v silech, aby udělaly svět bezpečnějším místem, kontrakty jsou podepisovány, patenty registrovány, ropovody jsou pokládány a nerostná bohatství drancována. Voda je privatizována a demokracie jsou podkopávány. V zemích jako Indie „strukturální úpravy“ končící korporátní globalizací ničí lidem životy. Developerské projekty, masivní privatizace a odborové reformy tlačí lidi z jejich půdy a z jejich práce. Ústí v barbarské vyvlastnění, které má jen pár paralel v historii. Napříč světem, jak Volný trh bezostyšně brání západní trhy a nutí rozvojové země ke zvednutí jejich obchodních bariér, chudí se stávají chudšími, bohatí se stávají bohatšími. Veřejný nepořádek začal zuřit v globální vesnici. V zemích jako Argentina, Brazílie, Mexiko, Bolívie a Indie odpor hnutí proti korporátní globalizaci roste. Ke zklidnění používají vlády přitažení pravidel. Demonstranti jsou označováni jako teroristé a také je tak s nimi jednáno. Ale veřejný nepořádek neznamená jen pochody, demonstrace a protesty proti globalizaci. Bohužel také znamená zoufalou spirálu do zločinnosti, chaosu, všech druhů zoufalosti a zbavení iluzí, které známe z historie, a ze kterého se vše odvíjí před vašima očima, postupně se stává výnosný, poskytuje zázemí pro špatné věci – kulturní nacionalismus, náboženský fanatismus, fašismus a samozřejmě i terorismus. Všechny tyto kroky kráčí ruku v ruce s korporátní globalizací. Objevuje se sílící názor, že Volný trh ruší národní bariéry že konečná stanice korporátní globalizace je ráj hippies, kdy srdce je jediný potřebný pas a všichni bychom žili šťastně spolu, jak zpívá John Lennon v písni „Imagine there’s no country“. Ale to je nesmysl. Volný trh nepodkopává národní suverenitu, ale demokracii. Jak roste rozdíl mezi bohatými a chudými, skrytá pěst dělá svou práci. Mezinárodní korporace slídí po skvělých smlouvách, které přinesou enormní profity. Nemohou přesunout tyto projekty a administrovat je v rozvojových zemích bez tiché podpory státní mašinérie – policie, soudů, někdy i armády. Dnešní korporátní globalizace potřebuje mezinárodní konfederaci loajálních, zkorumpovaných, raději autoritářských vlád v chudých zemích k protlačení nepopulárních reforem a ke zklidnění bouří. Je potřeba tisk, který předstírá, že je svobodný. Jsou potřeba soudy, které předstírají že rozhodují spravedlivě. Je potřeba jaderných zbraní, velkých armád, tvrdších imigračních zákonů a pozorných pobřežních hlídek aby zajistily, že pouze vlastní peníze, zboží patenty a služby se globalizují. Ne volný pohyb osob, ne respekt k lidským právům, ne mezinárodní smlouvy s rasovou diskriminací nebo chemické a jaderné zbraně, emise skleníkových plynů, změny klimatu nebo – bože chraň – spravedlnost. I myšleno jako gesto k mezinárodní odpovědnosti by ústilo ve zkázu celého podniku. Blízko k jednomu roku od vyhlášení války proti terorismu, v ruinách v Afghanistánu a v jedné zemi za druhou se omezují lidská práva ve jménu ochrany demokracie. Všechny druhy nesouhlasu jsou definovány jako terorismus. Všechny druhy zákonů procházejí, aby se terorismu zabránilo. Usama bin Ladin zmizel do čistého vzduchu, Mullah Omar pravděpodobně unikl na motocyklu. Zřejmě za ním měli poslat TinTina. Taliban měl zmizet, ale jeho duch, jejich systém hromadné spravedlnosti, se objevuje na nejneočekávanějších místech jako je Indie, Pákistán, Niger, Amerika, ve všech zemích centrální Asie řízené všemi druhy despotismů a samozřejmě v Afghánistánu pod kontrolou USA a NATO. Mezitím je v nákupní galerii výprodej z prostředku sezóny. Vše je zlevněno. Oceány, řeky, ropa, genetický materiál, květiny, dětství, továrny na hliník, telefonní společnosti, znalosti divočina, lidská práva, ekosystémy, vzduch. Celých 4,6 miliard let evoluce je zabaleno, zataveno, označkováno, oceněno a připraveno v regále. Bez možnosti vrácení. Ještě ke spravedlnosti – bylo mi řečeno že je v nabídce také, dostanete tu nejlepší, kterou lze za peníze sehnat. Donald Rumsfeld řekl, že jeho mise ve válce proti terorismu byla přesvědčit svět, že Američanům musí být dovoleno pokračovat v jejich způsobu života. Když rozčílený král vstoupil, otroci se třásli ve svých chýších. Stojíc dnes tady, je to pro mě dnes těžké říct, ale Americký způsob života je jednoduše neudržitelný, protože nezohledňuje, že je i svět mimo Ameriku. Naštěstí síla má jepičí život. Až přijde čas, možná toto impérium tak jako ostatní před ním přesáhne samo sebe a ipmloduje. Vypadá to, jako by se praskliny již objevovali. Válka proti terorismu vyslala svou síť šíře a šíře. Americké korporátní srdce krvácí. Za všechny nekonečné a prázdné řeči o demokracii, svět je dnes ovládán třemi nejcitlivějšími organizacemi na světě – Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a Světovou obchodní organizací. Tyto tři jsou ovládány USA. Jejich rozhodnutí jsou tajná, lidé, kteří jim předsedají jsou vybíráni za zavřenými dveřmi, nikdo doopravdy neví nic o jejich politice, jejich víře nebo záměrech. Nikdo je nezvolil, nikdo jim nedovolil, aby nás zastupovali. Svět řízený hrstkou chamtivých bankéřů a ředitelů, které nikdo nezvolil, nemůže trvat. Sovětský styl komunismu selhal ne proto, že byl doopravdy zlý, ale proto, že byl špatně navržený. Dovolil příliš málo lidem aby si usurpovali tolik moci. Dvacáté první století obchodní kapitalismus, americký styl, selže ze stejného důvodu. Oba jsou impozantně konstruované lidskou inteligencí, ale neproveditelné lidskou přirozeností. Přijde čas, řekl Walrus, možná věci budou horší, aby poté mohly být lepší.