Koho napadnout příště?

Koho napadnout příště?
Where to Invade Next - USA, 2015, 110 min - Michael Moore - anglické znění s českými titulky

Dokument politického aktivisty a oskarového filmaře Michaela Moora, ve kterém si klade za cíl ‚napadnout‘ celou řadu dalších zemí, aby shromáždil odpovědi na nejnaléhavější sociální a ekonomické otázky ve Spojených státech. V každé z navštívených zemí hledá ty nejlepší nápady, které si hodlá vzít s sebou domů. V Itálii jej zaujme systém placených dovolených a prozaměstnanecký přístup managementu, Francie překvapí úrovní gastronomie ve školních jídelnách a neobvyklými hodinami sexuální výchovy, Finsko předvede, jak větší volností pro děti dosáhlo velmi vysoké úrovně vzdělanosti, Slovinci nabídnou bezplatné vysoké školství. Německo, Portugalsko, Norsko, Tunisko, Island, všude se dají nalézt příklady hodné následování, které dělají ze světa lepší místo k životu.

2. ledna si mě zavolali do Pentagonu, abych se sešel s náčelníky štábu. Byl tam zástupce každého oddělení: armády, letectva, námořnictva i mariňáků. Řekli mi: „Michaele, nemáme absolutně tušení, co vlastně kurva děláme.“ Jsme vítězně oblečeni, jsme vítězně oblečeni… Nevyhráli žádnou válku od doby Druhé světové. Právě začínáme a nepřestaneme vyhrávat… Probrali každou válku, kterou kdy prohráli, Jednu… za… druhou. Litovali, že utratili biliony dolarů a pomohli vytvořit nové uskupení, jakým je ISIS. Přiznali, že to, co z těchto válek získali byla jen… další válka. Nedokázali obstarat ani ropu z Íráku, kterou nám slibili. Cítili se trapně a poníženě. Všichni měli položené ruce na poklopci. Chtěli, abych jim poradil. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem řekl: „Musíte si dát pohov.“ Pověděl jsem jim, že naše jednotky si zaslouží oddych. Konečně máme volno. V blízké budoucnosti, nebudou už žádné invaze, žádní vojenští poradci v cizích zemích, už žádné používání dronů ke zničení svatebního dne. Jaký je můj návrh namísto vyslání armády? Pošlete mě. Vydám se do zemí obývaných bělochy, kteří mají jména, které většinou dokážu vyslovit. Vezmu si od nich jejich nápady a donesu je domů do Spojených států amerických. Protože máme problémy, které žádná armáda nevyřeší. Věřím, že naše vláda je zodpovědná za to, aby poskytla pomoc našim občanům. Život Vietnamského veterána dospěl k tragickému konci. Muž umrzl k smrti ve svém vlastním domě poté, co mu energetická společnost zastavila přívod plynu. Vyjádřil jsem jasně, že chytíme všechny teroristy, kteří vyhrožují naši zemi, ať jsou kdekoliv. Nikde nebudete v bezpečí. Naši nepřátelé jsou vynalézaví, ale to my také. Nikdy nepřestanou nacházet nové způsoby, kterými by mohli naši zemi a našim lidem ublížit, ale to my také ne. Tato země chytí všechny teroristy a přivede je ke spravedlnosti. – Na zem! – Ne, nech mě být! Subtitles by Dino Zákony lidí, ne zákony přírody, jsou základem států a jejich vlád. Nech ji jít! Nech ji jít! Jedna z věcí, které tuto zemi definují… Dej ruce za záda. – …je svoboda. – Nemůžu dýchat. Nemůžu dýchat. Narušili jsme jejich velení a možnost zásobování. Zničíme jejich továrny a infrastrukturu, díky které financují svoje operace. Nemůžeme zachránit všechny děti na světě, ale můžeme jich zachránit hodně. Některé školy žádají rodiče, aby v přístím školním roce koupili svým dětem toaletní papír. Naše jednotky budou mít tu nejlepší možnou podporu z celého světa. Banky nelegálně zabavili majetek skoro 5 tisíců vojáků, kteří právě bojovali v zahraničí. Zničili jsme hrozbu a zavřeli samovládce do vězení v jeho vlastní zemi. Byl jsem ve vězení skoro 43 let za něco, co jsem ani neudělal. Celý svůj život, od svých 20 let až skoro do 60 jsem strávil ve vězení. Příjde den kdy my, Američané, zůstaneme nečinní tváří v tvář ozbrojené agresi… Uprostřed debaty o potratech byl jeden z doktorů zastřelen ve vestibulu kostela. …poté bude svoboda ztracena. Nebudeme váhat a použijeme naši vojenskou sílu, abychom ubránili naše spojence a náš způsob života. Ruce nahoře, nestřílejte. Stopnul jsem si americkou loď jménem Ronald Reagan a vypravil se za svým prvním cílem, do Itálie. POPULACE: 61 milionů RIZIKO: Armáda má 2 lodě ZNÁMÉ TVÁŘE: Ježíš, Don Corleone, Super Mario Nastal čas… na invazi. Všimli jste si jak Italové vypadají… jakoby zrovna byli po sexu? Seznamte se s Giannim a Cristinou Fancelli, Dvěma pracujícími Italy. Gianni je policajt a Cristina se stará o objednávky oblečení pro maloobchod. Bylo to moje první seznámení s nepřítelem. Zavedli mě k nim do bytu, kde nedokázali přestat mluvit o tom, kde všude byli na dovolené. Obvykle plánujeme jeden týden dovolené během zimy a potom první týden v červnu… – Jo. – …protože máme výročí. OK. Potom tři týdny v srpnu. OK. Protože v Itálii se během srpna vlastně „nic neděje“. A ty tři týdny máte placené? Jo, samozřejmě. Každý rok máme obvykle 30, 35 dnů volna, jakože placeného. – Placená dovolená. – Nemusíme pracovat. Takže, to máme 5 dní za týden… to je 7 týdnů. Navíc máme státní svátky. Těch je kolik? – Dodici. – 12? 12 dnů. Takže to máme další týden nebo dva. Každé město má svého patrona. Patrona, jo. – To je městský svátek. – To máte taky placené? – Jo. – Ano. A když se vezmete máte dalších 15 dnů volna. Jo. – 15… počkejte. – 15. Když se vezmete máte nárok na 15 dnů placeného volna? – Na líbánky. – Placené líbánky? – Ano. – Oni vám zaplatí líbánky? Jo. Osm týdnů placené dovolené. V prosince dostaváme ještě další plat. – Většina… možná všichni. – Co to znamená? Říkáme tomu 13. plat, kvůli 12 měsícům. Takže máme v prosinci 13. plat. – Počkejte. – Ano. Dostáváte peníze navíc za měsíc, který ani neexistuje… – Jo. – …a potom dostanete… další plat za měsíc prosinec. Kolik – 10, 20 % navíc? Ne, ne, celý plat. Takže za jeden měsíc práce dostanete dvouměsiční výplatu? Jo. Proč? Váše měsíční výplata jde na zaplacení účtů. Jaké peníze by vám pak zbyly na dovolenou? Takhle to vidí Italové. K čemu je dovolená, když si ji nemůžete dovolit. Když nevyužijete dovolenou, kterou na daný rok máte, můžete si ji převést do dalšího roku. – Počkejte. – Takže o ni nepříjdete. – Ne, ne, to není pravda. – Je to tak. Ne, to nemůže být pravda. Řekni mu, kolik dnů máš volno. – 80 dnů. – V bance máš 80 dnů? Je to banka. Nemůžu je ani využít, protože ona musí pracovat. Rád by pracoval více, jistě. Samozřejmě. Ale jak můžou firmy vydělávat, když platí tolik peněz svým zaměstnancům Zašel jsem za majitelem multimilionové společnosti vyrábějící oblečení, Lardini Company, kde se vyrábí třeba značky jako Dolce & Gabbana, Burberry nebo Versace. Vadí vám, že svým zaměstnancům musíte platit tak dlouhé dovolené? Ne, vůbec ne. Je to pro nás potěšením. Je to správné a spravedlivé. Jejich právo, naše potěšení. Já mám dovolenou, oni by měli taky. Musíme si brát dovolenou, ulevit si od stresu. Pak se vracíte do práce odpočatí. Stres je příčina nemocí. Jste nemocná často? Ne. Nikdy. Ne, protože v létě chodím na pláž. Slunce a moře jsou pro vás dobré. Italové mají míru dožití jednu z nejvyšších na světě. Žijí o 4 roky déle než průměrný Američan. Ano, v Lardini je čas na oběd. Nenasedají do svých aut, aby se rozjeli k automatům nebo do fast foodů. Jedou domů, každý den, aby si dopřáli dvou hodinový oběd a relaxovali. Chodíte obědvat domů každý den? Tady? Vždycky. Pokračoval jsem ve své cestě Itálií a navštívil Ducati, výrobce motorek. Claudio Domenicali, výkonný ředitel této společnosti souhlasil, že se se mnou setká. Toto je úplný konec výrobní linky. Tomu říkáte výrobní linka? Vůbec se to nehýbe. – Ale ano, velmi pomalu. – Hodně pomalu. Claudio mi vysvětlil, že jeho zaměstnanci mají několik týdnů placené dovolené včetně dalších výhod a také silných odborů. Neviděl v tom žádný problém. Cítíme, bereme to jako odměnu, protože lidé jsou velmi odhodlaní. Zisk společnosti a blaho zaměstnanců není v rozporu. „Zisk společnosti a blaho zaměstnanců není v rozporu…“ Ano. Vysvětlil mi, že i přes štědré mzdy a benefity, společnost má stále slušný zisk. A znovu. Jistě víte, co to znamená. Čas na oběd, po italsku. Dospělí muži, kteří se smějou a jí zeleninu. Co je to vlastně za továrnu? Všechny benefity, které zaměstnanci mají… dovolená, pestrý oběd… jak k tomu došlo? Docházelo k rozepřím, kdysi byli lidé v odborech pronásledovaní. Byli uvězněni, obviněni. Dokud tyto věci nebyly brány jako právo, jako součást smlouvy. Bojujete s tím pořád? Ano, ať už jsou to finance, vyjednávání… Pořád je to stejné, nikdy nám to není prostě „dáno“. Tímto způsobem zaměstnanci získávají odměny. Je to system, součást blahobytu. – Jo, sociální blahobyt… – Ano, samozřejmě. Blahobyt je sprosté slovo ve Spojených státech. – OK. – …mezi určitými konzervativci. Nemají to slovo rádi, blahobyt. – Tady je to v pořádku. – Není to sprosté slovo. – Ať už je důvod jakýkoli. – Je to pozitivní slovo. Jo, je to dobré slovo. Jistě, zaplatíte více… Staráte se o blaho lidí. Berete více, ale platíte více na daních. Uh-huh. Vadí vám to? Protože když zaplatíte více, ale dostanete něco na oplátku… – Jo? – Tak je to v pořádku, chápete? Zeptal jsem se v Lardini, jestli to vidí stejně. Vy, jako šéf, ředitel, kdyby jste to dělali americkým způsobem, firma by vydělala více peněz a sami by jste měli více. Proč být vůbec bohatší? Ne, vážně. Je důležité pracovat s lidmi, kteří se usmívají. Je třeba mít mezi sebou vztahy. „Ahoj, jak je tvoji mámě?“ Souhlasíte s ní? Ano. Říká, že mnoho Italů má sen žít právě v Americe, ve Spojených státech. Možná neví, jak to tam ve skutečnosti chodí. Jo, víte co říká právě v Americe? Když příjdete do Ameriky, víte na kolik dní dlouhou dovolenou máte právně nárok? – Ne. – Nula. – Nula? – Jo, žádnou. Nula. Opravdu. Takže přehodnotíte jestli je Amerika opravdu tak skvělé místo pro život, když víte, že nemáte nárok na ani jeden den placeného volna? Nula. Žádná dovolená. Zákon říká, že povinná placená dovolená neexistuje. Takže když se rozhodnete odjet na dovolenou, nedostanete zaplaceno? – Přesně tak. Pokud jste v silných odborech, tak můžete dostat tak dva týdny placeného volna. – Za rok? – Ano, za rok. – Dva týdny jsou hodně dobré… – Dva týdny, v dobré práci… – Přesně tak. – Wow. – Tři by byly úžasné – Ah. Pokud takovou práci vůbec seženete. Upřímně, neznám nikoho kdo má 4 týdny placené dovolené. Neznám. Žádná placená dovolená. Tomu nevěřím. To je směšné. Ještě k placené dovolené, pokud žena očekává dítě, dostáváme volno, abychom se mohli o naše děti starat. Vím, o co tu jde. Nejdříve 8 týdnů dovolené, kdy můžete souložit a potom přichází… Máte nárok na 5 měsíců mateřské dovolené. 5 měsíců? A to je taky placené? – Samozřejmě. – Co tím myslíte, „samozřejmě“? Říkáte, jakoby to… Pro nás je to úplně přirozené. A co tátové? Myslím, že jeden nebo druhý. Něco jako náhrada, víte? Ale matka si musí vzít 5 měsíců? Rozhodně. Jak si můžete nechat ujít prvních pár měsíců s miminem? To je tak krásné, pro ženy nezbytné. Myslím, že celý svět to tak cítí, nejen Italové. Je to tak, celý svět má placenou mateřskou dovolenou, kromě dvou zemí, které jsou tak chudé, že si to nemohou dovolit. Papua New Guinea a toto místo. I přes dlouhou dovolenou a dlouhé pauzy na oběd, Spojené státy a Itálie jsou mezi patnácti nejproduktivnějšími zeměmi světa. Pracujeme více hodin než Italové, ale nejsme o moc více produktivní než vy. – Ano, protože nemáte dostatek volna. – Protože mě nerozesmějete. Myslím, že to je pravda. Myslím si, že tady u vás spolu více souložíte a díky tomu jste šťastnější a lépe se vám pracuje. Rozhodně. Jako u krav, když jim pustíte hudbu, dají více mléka. Přišel jsem do Itálie, napadnul jsem ji, jeden muž, jako armáda, abych od vás převzal ty nejlepší nápady a vzal je sebou zpět do Ameriky a přesvědčil Američany, aby dělali více věci tak, jako to děláte vy v Itálii. Jedna z věcí, kterou si sebou odnesu, je osmitýdenní placená dovolená. Bylo nám potěšením. Za dva, tři roky se bude povídat, že to byl americký nápad, přestože jste to zavedli jako první. – Jo. – Nevadí vám to? Nevadí. V pohodě. Na to si s vámi potřesu rukou. Díky, pane. A díky za to, že jste první ředitel, který se se mnou kdy setkal přímo v továrně. – Bylo mi potěšením – Tady mám velkou americkou vlajku a postavím ji přímo tady v Ducati. Výborně, něco jsme získali. Něco dobrého pro Spojené státy. Nechám vám tady tuto americkou vlajku, přímo ve vašem obýváku. – Oh. – Může být? – Na zdraví. – Na zdraví. – Salute. – Salute. Jistě, i Itálie má svoje problémy jako jiné země, ale mým posláním je sbírat květiny, ne plevel. – Žijeme jen jednou. – Přesně tak. – Máme jen jeden život. – Znovu už se nenarodíme. Musíme si to užít. Tvoje láska mi dala křídla… -Jsem Francouz. – Ooh. Říkáš, že jsi Francouz? Oui. „My“? Ne, my nejsme Francouzi. Jsme Američané, protože jsi v Americe. OK? Nejlepší země na světe. A co jste světu dali, kromě George Bushe, Cheerios, a ThighMaster? – Čínské jídlo. – Čínské jídlo. To je z Číny. – Pizza. – Itálie. – Chimichanga. – Mexiko. Opravdu, ty chytráku? Co Francouzi dali nám? Vynalezli jsme demokracii, existencionalismus a orální sex. To jsou 3 docela povedené věci. Ano, to byly jen některé příklady, ale jsou i další věci, které můžeme Francouzům ukrást. Jak je zvykem, Francie nekladla žádný odpor. Vstoupil jsem do jedné vesnice v Normandii a zašel do jedné z nejlepších restaurací, abych se podíval jak připravují jídla opravdoví labužníci. Vypadalo to na tří, možná čtyř hvězdičkovou kuchyni. Bylo to určitě to nejlepší místo ve městě, kde jsem se mohl najíst. Byla to školní jídelna. Na škole jsem se učil francouzsky pouze jeden rok. Chcete slyšet moji první lekci francouzštiny? – Ano. – Ahem. Francouzi milují svůj sýr a snědí ho opravdu hodně. Šéfkuchař Montignac jich má spoustu přímo tady ve školní lednici. – Jaký mají děti nejraději? – Řekl bych, že Camembert. Ukázal jsem dětem, co jsem dělal v jejich věku, když jsme ve škole měli něco, čemu se říkalo „čtvrteční překvapení“. Americký způsob. Netrvalo dlouho to rozjet. V úterý rajčatový salát s mozzarellou, hořčice se šunkou, těstoviny a vanilkový dezert. Jednou za měsíc se šéfkuchař sejde s představiteli města a dietikem, aby prošli každodenní menu. Můžeme odstranit dezert a přidat sýr a ovoce. – Ano. Proč se starosta vůbec zajímá o to, co děti jí ve školní jídelně? Protože časem se dětí naučí jak správně jíst a hlavně co jíst. Víte, tady ve Francii netrvá oběd jen 20 minut, kdy se snažíte do pusy nacpat co nejvíc věcí v co nejkratším čase. Tady je to považováno za součást výuky. Celou hodinu se učíte jak civilizovaně jíst a vychutnávat si zdravé jídlo. A ano, také pít vodu. Hodně vody. Mm, voda. Nestojí ve dlouhé řadě a nečekají až na ně příjde řada s plastovým táckem v ruce. Jste připraveni jíst? Páni, opravdová čína. Nerozbíjte to, dobře? – Jo. – Jde to rozbít. Šéfkuchař jim jídlo přinese. Korýši s kari omáčkou. Kari omáčka s čerstvou smetanou. Páni, a mrkev taky. To je korýší specialita. Oh, OK. A to byl jen předkrm. Je to dobré. Hranolky? Oh, oui. Dvakrát za rok máte hranolky? Ale u vás to přece vzniklo? Ve škole jsem nenašel ani jeden automat, takže jsem musel něco propašovat. – Pijete Coca-Colu? – Ne. Vy nepijete… ne? Žádná Coca-Cola? Ne? Coca-Cola? Vy nepijete… vy nepijete Coca-Colu? Ne? Nikdo nepije Coca-Colu? Ne. Na, zkus to. Ochutnej. – Ne. – Ne? Chceš zkusit Coca-Colu? – Chutná dobře. – Cože? Dost dobře. Jo? Dobře, za 15 minut mi řekni jak se cítíš. Co třeba Sloppy Joe? Jamais. Nikdy. – Nikdy? – Vůbec. Dnes se dětem podávalo jehněčí a kuřecí s kuskusem. Čtyřchodové jídlo obsahovalo sýr a dezert. Tohle jsem ještě nikdy neviděl. Odkdy se děti dělí o zmrzlinu? No tak, určitě si měl Whopper. Někde, někdy si se tajně připlížil a dal sis Whopper. Nikdy jsem nejedl hamburger. No, nežil jsi dokud jsi neochutnal Whopper. Co je na oběd? Dcera jednoho z našich kameramanů studuje na střední škole blízko Bostonu. Když se dozvěděla, že budeme natáčet ve školní jídelně, začala své máme posílat obrázky se svým školním obědem. Toto jí americké děti ve školách. To je chleba? – Jo, to vypadá povědomě. – Ne, vážně, co to je? Připadá ti to dobré? – Ne. – Ne. Ani nevíme co je uvnitř. – To není zdravé. – Ne, ne, ne, ne. Upřímně, to není jídlo. Jo, já vím. Je to jako bych vám ukazoval fotky z epizody Kriminálky Las Vegas. Uh… Ubohé děti. Víte, že jste na tom špatně, když vás Francouzi litují. Za zmínku stojí i to, že šéfkuchař Montignac utratí za oběd méně než my ve Spojených státech. A tato škola se nenachází v bohaté čtvrti. Ve skutečnosti jsem získal přístup k dennímu menu jedné z nejchudších škol v jedné z nejchudších oblastí Francie a toto je jídlo, které tento měsíc mají. Tresku v koprové omáčce. Dušené hovězí. Mousaku. A výběr mezi karamelovým a vanilkovým koláčem. Nehledě na to, že každý den mají na výběr aspoň z jednoho sýru. Vypadá téměř neuvěřitelně, že tato země, ve které je zdravotní pojištění zdarma a mateřská škola skoro zdarma, si dává záležet i na tom, aby jídlo ve školní jídelně bylo jako z královské kuchyně. Musel jsem se sám sebe zeptat, jak si to vlastně mohou dovolit. V Evropě se za poslední čtyři desetiletí zvýšily daně. Velmi vysoké daně z příjmů. – Vysoké daně. – Vadí jim vysoké daně. Gerard Depardieu řekl: „Víc už ne! Padám odsud!“ Zde vám ukážu kolik průměrný pracující Američan odvede na daních. Tyto daně nám zajišťují základní služby… policii, hasiče, cesty, vodu, válku, a finanční pomoc krachujícím bankám. Zde zase vidíte, kolik odvede na daních průměrný Francouz. O trochu více než my. A tím, že zaplatí o něco více, dostanou také základní služby, ale i něco navíc. My to můžeme mít také, ale musíme zaplatit větší daně. A když zaplatíme více na daních, neříkáme tomu daně. Říkáme tomu školné, příspěvky na důchod, zdravotní pojištění atd. atd. Neříkáme tomu daně, ale oni ano a přitom platíme mnohem více než Francouzi. Ještě jedna věc… Každá výplatní páska ve Francii obsahuje seznam položek, kam všechny tyto jejich daně jdou. Takto vypadají naše mzdové lístky. Kromě sociálního zabezpečení a Medicare, to neříká vůbec nic. Možná kdybychom viděli kam naše daně mizí, nenechali bychom Kongres utratit skoro 60 % z nich. na toto. ARMÁDA Ale Francouzi nejsou bojovníci, jsou to milovníci. Miláčku, Pepe Le Pew tě miluje… A pokud je jedna věc, kterou Francouzi dokážou dělat správně, je to vášeň a touha. Ale kde se něco takového dá vůbec naučit? První sexuální zážitek si pamatujeme do konce života. Věnujte pozornost citům, přáním. Dáváme a přijímáme. Tomu se říká láska. Takže si dejte na čas. Dejte svým milovaným vědět co přesně potřebujete, neboť to může být kouzelný moment. Kouzelný moment? Měl jsem za to, že sexuální výchova se ve škole učila proto, aby nás vystrašili a my žádný sex nikdy neměli. Riskuješ tím, že děláš něco, co je společností zatracováno. Možná sis neuvědomil jaké nástrahy sebou syfilis přináší. Syfilis? Jaké znáte způsoby antikoncepce? Ty nejběžnější… – Ano? – Kondomy. – Pilulku? – Ano. A co třeba abstinence? Abstinence pro nás ve skutečnosti není antikoncepce. Je to příliš riskantní. Příliš riskantní? Co tím myslí? Jedna menší střední škola v Texasu, která nezavedla sexuální výchovu se potýká se sexuálně přenosnými nemoci. K velkému nárustu došlo mezi teenagery v Utahu. Rodiče mohou o abstinenci vykládat jak chtějí, ale jejich děti ne vždy poslouchají. – Rozšíření chlamydií. – Chlamydie. Chlamydie. Proč Texas pokračuje s výukou o sexuální abstinenci když toto řešení očividně nefunguje. Vlastně čísla ukazují, že jsme třetí co se týče počtu těhotných teenagerů v zemi, v porovnání s ostatními státy. Abstinence funguje. Ale máme jako třetí největší počet těhotných… jsme třetí co se týče počtu těhotných teenagerů v zemi, v porovnání s ostatními státy. Otázka zněla, že to vypadá, že váš program nefunguje. Můžu vám povědět z vlastních zkušeností, že abstinence funguje. Myslím, že máte o hodně více těhotných teenagerů než u nás. Počet těhotných teenagerů ve Spojených státech je více než dvojnásobný oproti Francii, více než šestinásobný oproti Německu a sedmkrát větším než ve Švýcarsku. Proto potřebujeme děti vzdělávat. Ano, vzdělávat. Vzal jsem jednu z jejich středoškolských učebnic. Milování je zábava, díl 1. Vzal jsem také pár jejich obědů a naskočil na jeden z jejich vlaků do země, která je opravdu jedničkou ve vzdělávání. Finsko je jedna z nejlépe hodnocených zemí, ve které mají nejvíce vzdělané studenty. Každý si asi říkáte: „Finsko? Opravdu?“ Tito lidé, kteří založili turnaj ve hraní na imaginární kytaru… Halo? Halo? …soutěže v házení mobilem a nošení manželek. Toto jsou géniové, kteří přišli na to, jak co nejefektivněji vzdělávat? Jak je možné, že děti ve Finsku jsou oproti zbytku světa tak popředu? FINSKÉ ŠKOLY KDYSI Stalo se toto. Kdysi dávno to ve finské škole stálo za prd, stejně jako nyní v těch našich. V mezinárodních testech na tom byli finské a americké děti zhruba stejně, někde vespod žebříčku. Ale Finsku se to nelíbilo, tak přišlo s novými nápady a najednou patří k nejlepším na světě. Jejich studenti byli číslo jedna. Jak to dokázali? To byla otázka, na kterou jsem chtěl znát odpověď. Proto jsem šel navštívit samotného ministra školství. Než jsem vůbec něco řekl, začala mi říkat jejich tajemství. Nemají úkoly. Moment, takže jim nedáváte žádné domácí úkoly? Ano, ano. Měli by mít více času na to, aby byli opravdu dětmi. Užívat si života. Kolik času jste včera večer strávili nad úkoly do školy? Asi 10 minut. – 10 minut? – Jo. – Možná 15 nebo 20 minut. – 20 minut. – 20 minut? – Jo, tak nějak. Kdyby jsem svůj úkol udělal, trvalo by mi to maximálně 10 minut. Obvykle ani úkoly nedělám. Myslím si, že celý ten koncept domácích úkolů je docela zastaralý. – V tomhle směru… – Domácí úkoly jsou zastaralý způsob? Jo, jo. Děti mají přece na práci jiné věci, které můžou po škole dělat. – Co třeba? – Být spolu, být s rodinou, dělat nějaký sport, hrát na hudební nástroj, číst si. Takže nemají žádné domácí úkoly. Co když třeba chtějí lézt po stromech? Tak ať lezou po stromech. Můžou lézt po stromech. Můžou se učit jak lézt po stromech. Zatímco lezou po stromech tak příjdou třeba na to, že existuje hodně druhů hmyzu. Pak můžou druhý den přijít do školy a povědět mi o tom, co našli. V porovnání se staršími žáky, kolik hodin denně stráví ti mladší ve škole? Pondělí tři hodiny. Úterý čtyři hodiny. Liší se to. 20 hodin týdně. Takže jsou… páni. Zahrnuje se do těch tří hodin i oběd? Ano. Jak se pak můžou něco naučit? Jak zvládnete probrat všechno učivo? Váš mozek musí… občas vypnout. Pokud je to jen práce, práce, práce, nic se nenaučíte. Tohle nepomáhá nikomu v dlouhodobém měřítku. Finští studenti mají nejkratší školní den a nejkratší školní rok mezi všemi západními zeměmi. Tím, že mají méně školy, se naučí více. Yay! Kolika jazyky mluvíte? Anglicky, švédsky, španělsky. Finsky a švédsky. Finsky, anglicky a německy. – Francouzky, německy. – Finsky a anglicky. – Anglicky. – Švédsky, francouzsky a španělsky. Takže jsi nějakou dobu studoval v Americe? – Jo. – Když ses vrátil zpátky sem, co ti přišlo jako vítaná změna? Zkoušky, kde se kroužkují odpovědi. Oni… – Tady to tak nemáte? – Hodně málo, spíš vůbec. – Opravdu? – Protože všechny zkoušky v Americe… Jak chcete odpovědět správně, když tam ta odpověď není? Není uvedena. – Napíšete odpověd. – Musíte to vědět. – Musíte to opravdu vědět. – Jo. – Musíte to vědět? – Jo. Jednu věc, kterou jsem slyšel znovu a znovu bylo to, že Amerika má přestat učit podle standardizovaných testů. – Zbavte se jich. – Národní testy. – Standardizované testy. – „Standardizované testy“ Pokud je připravujete pouze na tento typ testu, aby ho udělali, tak je vlastně neučíte vůbec nic. Ne, učíme je. Učíme je jak tyto testy nezvládnout, potom tyto školy propadnou v hodnocení a je třeba je vládně financovat a někdo na tom vydělá hodně peněz. Ale škola je o nalezení štěstí, najít si a učit se to, co vás naplňuje. Zjistili, že zhruba třetina výuky… že studenti tráví tento čas přípravou na standardizované testy. Takto neprobírají hodně věcí, které se tam třeba vůbec neobjevují. Žádná hudební výchova, výtvarka, literatura… – Žádná výtvarná výchova? – Jo, v hodně školách. Občanská výchova v těchto testech ani není, takže se přestává učit. – Opravdu? – Ano. – Občanka, občanská nauka. – OK. Neuvěřitelné. – Neučíme poezii. – Opravdu? – Jo. – Proč? Je to ztráta času. Když budou dospělí, budou snad mluvit jako básníci? Jak jim to pomůže získat práci? Snažíme se je naučit všechno co potřebují, aby mohli svůj mozek využívat naplno, jak nejvíce to jde. včetně tělocviku, výtvarky, hudebky… všechno co stimuluje práci mozku. Děti mají péct, zpívat, měli by kreslit a chodit na procházky a dělat všechny tyto věci, protože mají jen omezené množství času na to, aby byli opravdu dětmi. Pokud ve Finsku nemáte standardizované, plošné testy, jak víte, které školy jsou nejlepší? Lidé potřebují seznam. Ta nejbližší škola je ta nejlepší. Nijak se mezi sebou neliší, jsou úplně stejné, protože všechny školy ve Finsku si jsou rovny. Když se přestěhujeme do jiného města, nikdy se neptáme, která škola je nejlepší. Taková otázka neexistuje. Nemusíte to řešit. Žádná naše škola není odlišná. Jsou stejné. Ve Finsku je nelegální otevřít si školu a požadovat školné. Proto zde soukromé školy skoro neexistují. To znamená, že bohatí rodiče se ujišťují, že veřejné školy jsou opravdu kvalitní. Tím, že děti bohatých chodí do stejných škol jako děti chudých, vyrůstají s nimi a stávají se přáteli. Když se pak stanou bohatými rodiči, dvakrát si rozmyslí, než někoho podrazí. Ve spojených státech je vzdělání byznys. Jsou to firmy generující peníze. Tady je to tak zaměřené na studenty, že když jsme chtěli předělat dětské hřiště, přišli tu architekti a mluvili přímo s dětmi. – Měli nějaké nápady? – Ano, jo. Na hřišti teď máme atrakce, které děti opravdu chtěly. Tady je škola více nezávislá. Je s námi zacházeno jako s dospělými. – Jo. – Jakože třeba nepotřebujeme propustku, abychom si během hodiny mohli zajít na záchod. – Jo. – Jo. Jsou tu i děti, které do školy dojíždí metrem už od svých sedmi, osmi let. Naprosto sami. Když jsem začínala učit, ještě ve Spojených státech, říkala jsem dětem: „Až vyrostete, můžete být kýmkoliv“. To je tak trochu lež. A když jsem přišla do Finska, moje výuka se začala zakládat na tom, co děti opravdu chtěly, čím chtějí být až vyrostou, takže to není lež, když řeknu, že až vyrostou, mohou být opravdu kýmkoliv. Opravdu se to děje. Už teď mají takovou sílu. To je nemilé, když na to pomyslím. Že naše děti toto nemají. To je opravdu krásné. Nepřišli jsme na nic převratného, na nic nového, co tu ještě nebylo. Hodně z těchto věcí, které Finsko zavedlo, ve skutečnosti pochází z Ameriky. Snažíme se je naučit myslet za sebe, byt kritičtí k tomu, co se učí. Snažíme se, aby byly štaštní, aby… respektovali sebe a své okolí. Zajímá vás jejich štěstí? – Samozřejmě. – Co teda učíte? Učím matiku. Takže učitel matematiky říká… první věc, kterou chcete, aby si děti ze školy odnesly, je to, aby byly šťastní a měly šťastný život? Yep. – A vy učíte matiku? – Yep. Kdy mají čas na hraní a na zábavu se svými kamarády a na to vyrůst v lidské bytosti? Existuje toho mnohem více než jen škola. Chcete, aby si hrály? Chci, aby si děti hrály. A to byla ředitelka. Nechám vám tady uprostřed školy americkou vlajku a přebírám od vás tento skvělý nápad. Díky, že ho ukradnete. Jo, tak my to děláme. – Dobře. – Jen říkám… Poté, co jsem dostal skvělý nápad ohledně vzdělávání, kam se vydáme teď? Hluboko v srdci východních Alp, je domov Rapunzela a Šípkové Růženky. Slovinsko. Ne Slovensko, ale Slovinsko. Vlastně hodně slovinské pošty se omylem doručí na Slovensko, ale proto tu nejsem. Slovinsko je pohádková země, domov vzácných a mýtických stvoření a vysokoškolského studenta bez dluhů. Kolik už dlužíš peněz, za to že tady studuješ? Žádné. – Nic. – Je to zdarma. Slovinsko je jednou z mnoha zemí, kde je vysoká škola v podstatě zadarmo. Máš nějaké dluhy? Ne. Víš, co tím vůbec myslím? – Ani ne. – Ne? Dluh je, když někomu dlužíš hodně peněz. – Ah. To my nemáme. – Ne, žádné nemáme. Ne. Ne. Ne. – Vůbec? – Žádné dluhy. Našel jsem jednoho zadluženého studenta. Přestěhoval jsem se tady před čtyřmi lety, abych dokončil vysokou školu, protože už jsem si nemohl dovolit studovat na univerzitě v Coloradu. – Opravdu? – Univerzitě v Colorado, jo. – Jo. – Stále dlužím státu 7 tisíc dolarů. – A kolik platíš tady? – Vůbec nic. – Nic? – Ne. Jsi Američanka? Proč jsi přišla zrovna tady? Nemohla jsem si dovolit studovat u nás. Pak jsem zjistila, jaká je situace ve Slovinsku. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela, aby byla škola tak levná. – Věděla jsi, kde Slovinsko vůbec leží? Neměla jsem tušení. A teď vážně, co tě tady vlastně učí? – Je to o mnoho lepší. – Opravdu? Ano, nedá se to ani porovnat. Třeba střední škola je tady mnohem těžší než třeba v Americe. Jak řekneš slovinsky: „Každý Američan tady může přijet a studovat zadarmo?“ Počkej. Pomalu. Používáte klasickou abecedu? A-B-C-D-E-F-G? Ano. Máme 25 písmen. – Máme 26 písmen, že? – O jedno míň, ano. Které jste vynechali? Nepoužíváme „W“. Vynechali jste ho předtím nebo po tom, co byl George W. Bush prezidentem? Jen mě to zajímá. Ne, tak je to odjakživa… Určitě, nemá to nic společného s Bushem? – Ne, nic. – Tak dobře. Naštěstí univerzita v Ljubljani nabízí skoro 100 kurzů v angličtině. Proč to dělají? Jsi cizinec. Platí tvoji výuku z jejich daní. Myslím si, že se tady na vzdělání pohlíží jako na veřejný statek a problém je, že jakmile budete chtít po zahraničních studentech peníze, najednou se může stát, že je budete chtít i po našincích. A jakmile někdo začne platit školné, celá ta myšlenka „vzdělání zdarma a pro všechny“ bude ohrožena. Tím se změní myšlenka, že škola je veřejný statek. Kdysi dávno se slovinská vláda rozhodla, že je načase, aby studenti začali platit školné. Odezva z řad studentů na sebe nenechala dlouho čekat. Odstupte!. Zloději! Zorganizovali jsme demonstraci. Devět měsíců jsme jednali s ministrem školství, s rektory univerzit. Podařilo se nám tento zákon zdržet natolik, že se vláda nakonec rozpadla. Počkejte. Organizace, která má asi 40 nebo 50 členů… – Ano. – …a vám se to podařilo zastavit. – Přesně tak. – …a vymoci si nové volby? – Ano. To je něco úžasného. Tohle studenti dělají pokud se jim vláda snaží vzít jejich práva v Kanadě… …Německu, Francii, Finsku a Norsku. A toto se děje ve Spojených státech, když se školné znovu navýší… Rád bych vám na památku věnoval malý dárek… – Oh, děkuju. – …že jste navštívil naši univerzitu. Tady u nás máme takovou tradici. – Krajky? – Krajky. Ale tato je z kovu. Nikdo mi ještě nic takového nikdy nedal, takže vám moc děkuju. Myšlenka vysokého školství, které je zdarma a nezatěžovat mladé, 22-leté studenty dluhy bylo něco, co jsem rozhodně mohl přivést zpět do Ameriky. Požádal jsem o schůzku se slovinským prezidentem. A oni mi opravdu vyhověli. – Jak se máte? Vítejte. – Děkuji. – Jak se máte? – Je mi potěšením. Jsem opravdu rád, že jste se se mnou sešel. Prezident byl rád, že mě vidí, ale můj natáčecí štáb musel odejít, protože nechtěl žádné svědky u toho, co se mi chystal říct. O 45 minut později… Nebude vám vadit, když vám ukradnu vaš vzdělávací systém? – Změníte věci v Americe. – Ano. – Děkuju. – Rád jsem vás poznal. Vidíte, jak to bylo lehké? Úspěch. Žádné oběti, žádné PTSD, žádný Dick Cheney. Jen já s něčím lepším, než je ropa. Právě jsem se sešel se slovinským prezidentem… …a on se vzdal Spojeným státům. V podstatě jsem napadl vaši zemi a vezmu si tento neskutečný nápad, že vysoká škola by měla být pro všechny zadarmo. Děkuji. Německo. POPULACE: 81 milionů VTIPNÉ FAKTA: žádné RIZIKO: Vážně se ptáte? Bez zatížení studentskou půjčkou, představte si, že jdete do světa a dostanete práci, kde jste pouze 36 hodin týdně, ale platí vám za 40, místo, kde stále existuje střední třída i mezi lidmi, kteří vyrábějí tužky. Vyrábíme tužky. – Tužky? – Stále to dobře vynáší. – Opravdu? – Ano, pořád. I když už máme počítače? Lidé stále kupují tužky. A mimochodem, minulý rok byl ten nejúspěšnější vůbec. Kde jsou továrny na tužky? Továrna na tužky je tamto. – Přímo za náma? – Jo, přímo tam. Ne, ne, ne, ne. To nejsou továrny. – Mají okna. – Co tím myslíte, okna? Továrny nemají okna. Ale ovšem že mají. Lidé musí mít dobré světlo. Na co potřebují sluneční světlo? Přece jen vyrábějí tužky? Ano, ale kvalitní tužky a aby se cítili lépe a neonemocněli. Protože pokud máte zaměstnance, kteří jsou nemocní, tak máte problém. To nechceme. Otevřel jsem dveře… Zdravím vás. …a našel něco, co v Americe chybí. Střední třídu. Co tady děláte? Máme pauzu. Máte pauzu? Vždyť pracujete jenom 36 hodin týdně! Kolik z vás má dvě, nebo tři zaměstnání? Nikdo. Smějete se, jakoby to byl vtip. V Německu to tak není. Máme práci a žijeme spokojený život. Nemáme s tím problém. Končíte ve 14h, doma jste ve 14.30, co děláte s tolika volným časem? Jdu na procházku se psem, s přítelkyní na kafe. A děláte co? – Nic. – Nic? – Odpočíváme. Utužujeme přátelství, užíváme života, sluníčko svítí, pozorujeme ostatní. V Německu, práce je práce. A když práce skončí, tak opravdu skončí. Ve skutečnosti se bojí, že práce způsobuje tolik stresu, že podle německého zdravotnictví si můžete od doktora nechat předepsat třítýdenní pobyt v lázních zcela zdarma. Nemusíte vařit, nemusíte umývat. Potřebuju čas na sebe, čas na svoje děti. Máme masáže, cvičení, pak jdeme do bazénu a jíme zdravě. Je to velmi chutné. Nechápu, proč to vláda dělá. Protože je to levnější, z dlouhodobého hlediska. Určitě. Zabránit zhoršení zdravotního stavu. Mm-hmm. Jo. Takže to dává smysl. A co vaše děti? Jo, no, některé děti dostanou masáž a… – Děti dostávají masáže? – Jo, yep. Jo. – Líbi se nám tu. – Je to tady jako v ráji. Pokud se každý aspoň trochu stará o toho druhého, život je pak lehčí pro všechny. Je to selský rozum. Jeden z důvodu proč němečtí zaměstnanci mají tolik volného času a dalších vymožeností je to, že mají také značnou sílu. Opravdovou sílu. Zákon říká, že každá firma musí mít dozorčí radu, která se aspoň z 50 % skládá právě ze zaměstnanců. Přesně tak. Nejen nějaké nastrčené figurky, ale opravdoví zaměstnanci. A jedna z dobrých věcí, které z toho plynou je ta, že když společnost poruší zákon… A je konec! Volkswagen, světový výrobce automobilů, byl přistižen při porušování práva. …zaměstnanci se ujistí, že firma bude trestně stíhána. Proto společnosti své zaměstnance opravdu poslouchají. Ptáme se našich lidí: „Co můžeme zlepšit?“ Proč? Jste ředitel. Vy to tady vedete. Prostě jim řekněte co mají dělat. Sledují co děláme a dávají návrhy, co můžeme zlepšit. Zavádíte některé jejich nápady do praxe? Ano, samozřejmě. Pravidelně. – Samozřejmě. – Proč? Aby se neřeklo nebo…? Ne, ne, mají zkrátka dobré nápady. – Mají dobré nápady? – Mají dobré napady. – Ví… – To nemyslíte vážně. Ale samozřejmě. Je to pravda. Říkáte to jen proto, že vás zrovna točíme na kameru. Ne, ne, ne. Jsou pro nás důležití a mají nápady. Veřte mi, je to klíč k úspěchu. Víme, že čím více prostoru lidem dáte, tím více firmě pomohou k úspěchu. Jeden z problému poslední doby je to, jak je s pracovníky zacházeno ve volném čase, když nejsou zrovna v práci. V Německu je protiprávní kontaktovat zaměstnance zatímco je na dovolené. Mnoho podniků v Německu si osvojilo přístup, že nebudou svým zaměstnancům posílat emaily po pracovní době. V Mercedesu, firemní počítače zablokují jakýkoliv pokus nadřízeného, který se snaží kontaktovat svého zaměstnance zatímco je doma. Zaměstnanci mají právo neodpovídat na emaily a nadřízení by je neměli kontaktovat o víkendech nebo na dovolené či po pracovní době. Nikterak zasahovat do jejich soukromého života. Ah! Ne, Němci nechtějí zasahovat do vašeho osobního života. Ale takhle to nebývalo vždycky. Tady v Norimberku nevyrábí jen tužky. Točí dokumenty. Tento muž, majitel kufříku, musel opustit Berlín. Byl odvezen do koncentračního tábora a musel si sebou sbalit věci. Kdybyste věděli, že se nikdy nevrátíte, co by jste si vzali sebou? Chtěla jsem po vás, ať si přinesete něco, co je pro vás moc důležité. Mojí povinností je, aby se tyto věci už nikdy nestaly. Udělat vše pro to, aby k tomu nikdy nedošlo. Proč si pamatovat? Každý den v Německu, v každé škole, učí svoje děti, co jejich předkové udělali. Potkali jsme nějaké přeživší a ti nám řekli své příběhy. A ano, to nejde zapomenout. Nezkrášlují to. Nepředstírají, že se to nestalo. Neříkají: „Hej, to bylo dávno. Co to má společného se mnou? Já nikoho nezabil!“ Přijal jsem německou národnost a myslím si, že jsem tím přijal zároveň i jejich historii a cítím se zodpovědný za věci, které Němci udělali, protože jsem také Němec. Je to pro ně jako první hřích, znamínko na jejich německé duši, za které stále hledají vykoupení a litují ho, ale nikdy nezapomínají. A nemohou zapomenout, protože před jejich domy, na chodníku, jsou malé otisky, které jim připomínají jméno židovské rodiny, která kdysi v jejich domě žila, ale byla zavražděna. Místní umělci vyzdobili okolí nápisy „Židům vstup zakázán“, „Židé nemohou zpívat ve sboru.“ „Židé mohou sedět jen na žlutých lavičkách.“ aby připomněli dnešním generacím, že být Němec neznamená jen Beethoven a Bach… ale také genocidu a zlo. Jak by vypadaly naše cedule? „Aukce 104 zdravých otroků proběhne v pondělí.“ „Žena, která se půjde snažit volit, bude zatčena.“ „Všichni Indiání z Floridy budou v úterý přestěhování do Oklahomy.“ Co by se ve třídách učilo, pokud bychom chtěli, aby naše děti znali celou pravdu o tom, co je to být Američan? Jak by vypadala naše náprava? Opravdu jsme se změnili? Do roku 2015, Spojene státy neměly muzeum otroctví. Proč se schováváme před našimi hříchy? První krok k nápravě, první krok k tomu být lepším člověkem, lepší zemí, je být schopen se postavit a upřímně říct, co jste zač. „Jsem Američan. Žiju ve skvělé zemi, která se zrodila z genocidy a byla postavena na zádech černochů.“ Pokud je jedna věc, kterou Němcům máme ukrást, je to myšlenka, že pokud příjmete svou temnou stranu a budete jí litovat, můžete se stát lepšími lidmi a být lepšími i pro ostatní. Pokud to dokážou oni, dokážeme to i my. Moje invaze do Evropy pokračuje. další zastávkou je Portugalsko, země, která pomohla přivést otroctví do Ameriky. Po několika stoletích se vzdali obchodu s otroky, ale nechali si jejich bubny. Nějakým způsobem se jim podařilo odhalit, že přicházím. Nikdy nebudeme poraženi! Ale toto byl 1. květen, oslava všech pracujících z celého světa. V některých zemích jde o státní svátek. Ale ne ve Spojených státech. Portugalští pracanti stojí při sobě. Portugalsko, jako většina zemí, vedla válku s drogami. A jako většina zemí i oni prohrávali. Takže se rozhodli zkusit něco nového. Chápu správně, že lidi už nezatýkáte za to, že berou drogy? Ne? Heroin? Trávu? Meth? Extázi? Nic? Kdybych vám řekl, že u sebe mám kokain, nic by jste neudělali? – Ne? OK. – Ne. Strážnící, mám v kapse kokain. Hodně. Omlouvám se, ahem, alergie. Dostal jsem se do kanceláře jednoho portugalského… no, vlastně ani nevím jak tomu chlápkovi říkají. Myslím, že je to nějaký drogový car Nuno Capaz. Vypadáte jako uživatel drog. Jo, to už jsem slyšel několikrát předtím. Pomáhá mi to se s nimi sblížit, takže je to v pohodě. – Nevadí vám to? – Ne, vůbec. Dobře. Berete drogy? Ano, beru. Jaké drogy užíváte? Většinou alkohol, internet, hodně kafe, nějaký cukr, občas sex. Hodně věcí, které mi dělají dobře. Kolik lidí jste za poslední rok poslali do vězení kvůli drogám? Za užívání drog? Nula. A kolik lidí to bylo před dvěma roky? – Nula. – Před pěti? Za posledních 15 let nebyl v Portugalsku nikdo zatčen za to, že užíval drogy. – Nikdo? – Ne. Není to považováno za zločin, takže za to nemůžete nikoho poslat do vězení. Takže kdybych měl u sebe 25 jointů, byl bych považován za uživatele? Mm-hmm, jo. Ano. Došlo u vás ke zvýšení zločinosti ve spojitosti s drogami… Ne, čím méně lidí drogy užívá, tím méně lidí pak způsobuje problémy, protože zrovna užívají. OK, počkejte. Říkáte, že zlegalizováním všech drog a nezatýkáním za jejich užívání, kriminalita šla dolů, ne nahoru? Mm-hmm. Um… Když si vezmete uživatele drog, každý má na mysli těch 10 %, kteří jsou problémoví. Lidé neberou v potaz těch zbylých 90 %, kteří žádné problémy nedělají, přestože užívají tyto zakázané látky. Lidé, kteří užívají drogy, mohou ubližovat. Ubližovat sobě, ne nutně ostatním… …ne ostatním. Mohou přinést smutek do manželství, do jejich rodiny nebo… No a? To dělá i Facebook. Zakážeme ho? Víte, vidíme to opačně. Tím, že identifikujeme ty, kteří drogy užívají mužeme je odstranit. – Díváme se na to jako na zločin… – Funguje to? No, ve skutečnosti ano. Je to asi jen náhoda, ale v 50. a 60. letech, černoši ve Spojených státech, po 400 letech útlaku, nabyli sebevědomí a začali se dožadovat svých občanských práv. A začali uplatňovat svoji sílu. Naši lidé chtějí ukončit to peklo, které sebou drogy přínášejí. Abychom dokázali bojovat a porazit nepřítele, je nutné zahájit plnou ofenzívu. – Dolů. – Na zem. Na zem, chlape. Na zem. Tohle je jediná oblast, kde si nemůžeme dovolit šetřit. Drogy jsou hrozbou pro společnost. Ohrožují naše hodnoty a podkopávají naše instituce. Myslím si, že za 100 let, budou knihy říkat toto. „V době, kdy se černí začali bouřit náhodou byly prosazeny nové zákony, které zavedly přísnější tresty na drogy, které byly určeny pro „chudší“ společnost.“ Vidíte tu malou lahvičku? To je kokain. Tohle je kokain. …“zatímco drogy užívané bílou komunitou byly trestány méně.“ Pomáhej mi Bůh. Experimentoval jsem s marihuanou jednou nebo dvakrat a nezalíbilo se mi to. Nevdechnul jsem to a nikdy už to znovu nezkoušel. „Jejich lídři byli zavražděni, povstání pomalu utichlo a v příštích čtyřiceti letech policie shodou okolnosti pozatýkala miliony černochů, zbavila je práva volit, s 35 státy, které jim to ani nedovolí po tom, co vyšli z vězení. Což znamená, že ve státech jako Florida nebo Virginie jeden ze tří černochů nemůže volit.“ Když bojujeme proti drogám, bojujeme s terorem. „A způsob, jakým přesvědčíte státy s nějvětším počtem teroristů, aby se stali republikánskými, je ten, že jim vezmete jejich právo volit. Ano, bílá Amerika nevědomky přišla na způsob, jak přivést otroctví zpět. A pán věděl, že způsob jak zbohatnout, je využít všechnu tuhle volně dostupnou pracovní sílu. Dnešní pání přišli na to, že naše vězení je perfektní místo na výrobu jejich produktů, za 23 centů na hodinu. Ano, hamburger, který jíte, letenku, kterou jste si rezervovali, software, s jehož pomocí sledujete pirátskou kopii tohoto filmu, batoh vašeho dítěte s domácími úkoly na 5 hodin. Vždycky jsem se divil, jaké je „Victoriino tajemství“. A teď to vím. Je to jedna z mnoha společností, která využívá otroky 21. století. Byl to akt šíleného génia. Co děláte s vašími černými? – Máte tady vůbec černochy? – Yep. A vy… vy nemáte zákony proto, abyste je mohli pozavírat? Ne, ne. Whoa, whoa, whoa, whoa, whoa. Chcete říct, že pokud zatknete černocha za užívání drog, tak ho nepošlete do vězení? Nebyl by ani zatčený. Uživání drog není důvod pro to, abychom někoho zatkli, nehledě na barvu kůže. To ano, ale je to způsob jak mít kontrolu nad populací, jestli chápete, co tím chci říct. – Ve Spojených státech máme miliony… – Já vím. …černých, většinou mužů… kteří mají záznam v trestním rejstříku… I když už jsou venku z vězení, a nemůžou už nikdy jít k volbám. Naši vězňové třeba volí jako první. Jsem tu, abych vám tento skvělý nápad ukradl. Vezmu si ho sebou zpět do Spojených států. Nebude to fungovat, když si ho jen tak vezmete a pfft. Pokud prostě příjdete a zlegalizujete drogy, nebude to fungovat. Musíte ukrást i jiné naše nápady. Jo? Co třeba? Zdravotní systém, který je univerzální a zdarma pro všechny. Tím se zvýší dostupnost léčby. Takže říkáte, že to není jen o tom vzít váš nápad ohledně legalizace drog. Budu muset přesvědčit vládu Spojených států, aby zvýšila výdaje na léčbu, v podstatě, aby přestali sedět na prdeli a konečně začli lidem pomáhat. Přesně tak. Lidská důstojnost je základem naší společnosti. Právo by mělo být založeno na tomto principu. Všechno je to v nás zakořeněno, i při policejním výcviku. Základem je respekt k lidské bytosti. Vždy. Chystali jsme se odejít, když se lisabonský policista zeptal, zda může říct něco přímo policejním složkám Spojených států. Dokud dovolíte existenci trestu smrti, lidská důstojnost nemůže být ochráněna. Lidská důstojnost je nade vše. A trest smrti je proti tomu. – Proti lidské důstojnosti? – Jo. Vy jste policisté a takhle to cítíte? Nevím, co na to říct. Ještě je třeba mnoho vykonat. – Děkuju. – Díky moc. V této části Norska je asi nejmírumilovnější společnost. A myslím si… Snažíme se tady žít pokojně jak nejvíc to jde. Chceme lidi učit, jak být dobrými sousedy. Až je propustí na svobodu. Jsou tu vrahové, násilnící, zloději, drogově závislí. Vítejte v norském vězeňském systému, který je založen na napravení, ne pomstě. Chci poznat vězně. – Jo, chcete se s něma poznat? – Jo. Jsem jeden z nich. Vy… vy jste vězeň, takhle oblečený? Ano. Tohle je dům a obývací pokoj. Má pěkný výhled. A toto je můj pokoj. Je docela povedený. Takže tohle je tvoje cela? Ano. Zamykají tě na noc? Ne, jsem jediný kdo má klíč. Sledujeme televizi, můžeme hrát basketbal. – Jezdíme na kole nebo běháme, plavem. – Rybaříme. Počkejte. Co myslíte plaváním? Můžete plavat na opačnou stranu? To není dovoleno. Z druhé strany můžete plavat sem, ale opačně to nejde. Říkají tomu útěk. – Vy jste tu za vraždu. – Jo. – Zabil jste někoho. – Jo. Nemohl jsem si nevšimnout, že přímo za vámi je spousta velmi ostrých nožů. Jo. Ano. – To tady nikoho netrápí? – Ne, ne. – Měl bych se bát? – Ne. – Vy se nebojíte? – Nebojím. Je to jen na přípravu jídla, není to zbraň. Tohle je ten nejlepší. – Tak to je super. – Jo. Kdybych si to mohl odnést sebou domů, dával bych si kečup na všechno. To je bomba… Podívejte se, pořád to teče. Jo. Přes víkend tu jsou čtyři dozorci ve vedlejší budově. – To je vše? – Jo, to je vše. A kolik vás je tady? – 115. – 115 vězňů a 4 stráže? – Jo. – Wow. Správce, kde je trest? Kde je ten trest? Hlavní myšlenka je vzít jim svobodu. To je jediná věc, kterou je trestáme. Chybí jim jejich rodiny a přátele. Aha, OK. Ale také si myslím, a můžete se jich zeptat, že jim připadá, že se jim snažíme pomoci začlenit zpět do společnosti. Pro Američany to bude velmi těžké, vidět něco takového. Je těžké pochopit, proč to takto děláte, proč váš systém funguje zrovna tímto způsobem. Nechápu, proč vám to připadá divné. Tohle je americký nápad. Máte to přímo v ústavě: „Žádný krutý nebo neobvyklý trest“. Musíme jeden druhému ukázat více lásky, starat se jeden o druhého. – Tohle je cesta. – Jo. Takhle to má být, chápete? Kdybychom si prokazovali více lásky a byli k sobě hodní… Jo, ano. Tudy vede cesta, je to velmi důležité. – Důležité. – Jo. Spojené státy mají jednu z nejvyšších recidivit na světě. Skoro 80 % vezňů se do pěti let vrací zpět do vězení. Norsko má jednu z nejnižších, asi 20 %. A to je něco, co vezmu zpět domů. Jistě, navštívil jsem modelovou věznici. Místo pro vězně, kteří jsou odměněni za své dobré chování. Říkal jsem si, že by nebylo fér ukázat Američanům pouze toto místo. Chtěl jsem vidět jak vypadá zařízení s maximální ostrahou. A tak jsem se tam vydal. Když věznici v roce 2010 otevřeli, dozorci chtěli vyslat jasnou zprávu všem novým vězňům. Rozhodli se natočit toto video. Přichází čas, kdy slyšíme jisté volání. Svět se musí spojit. Lidé umírají. Je čas nabídnout jim pomocnou ruku, prožít ten nejlepší dárek ze všech. Nemůžeme pokračovat, předstírat každý den, že někdo, někdy, někde udělá nějakou změnu. To je Braillovo písmo? Pro slepé? Jo. Pro slepé, ano. Je to umění. Moderní umění. Vy tady ve vězení máte moderní umění? My jsme svět, my jsme děti, jsme ti, kteří dělají svět lepším. Začněme dávat, je to volba, zachraňujeme naše vlastní životy. Je to pravda, děláme svět lepším, ty a já. Kolikrát jsi se tady popral? Nikdy, vlastně. Nepotřebuješ nůž, aby ses dokázal ubránit? – Oh, ne, ne, ne. – Ne? – To nepotřebujem. – Ne. Ukaž mi jizvy, kolikrát tě už pobodali. – Oh, ne, nikdy. – Nikdy tě nepobodali? Nikdy. Kolikrát tě někdo zmlátil? Mě, nikdy. Kolikrát tě znásilnili ve sprše? Nikdy, to se nikdy nestane, protože máme vlastní sprchu. Tady je postel. OK, to je postel. Televize. – Plochá televize. – Mm-hmm. Tady máme každý svoji poličku, naše oblečení, Větrák, kdyby nám bylo horko. Maluju a studuju výtvarné umění. Studuješ fylosofii? V září mám zkoušku. Chci se věnovat společenským problémům a tak. Možná politika, ale až později. To není špatný nápad. Nejdřív jít do vězení a pak se stát politikem. Když už jsme u politiků, stejně jako v Portugalsku, vězňové mohou volit. A aby jejich hlasi získali, kandidáti se zúčastní volební debaty, která se vysílá živě přímo z vězení. Jak to jako ministr spravedlnosti obhájíte? Nedokážu to obhájit. Neustále jsem si musel připomínat, že je to zařízení pro ty největší zločince. Tady mají vězňové také svoje klíče. A tento vězeň je vrah. Mají Xboxy a knihovnu, která je stejně hezká, jako na školách v Americe. Knihovna je ve vězení tím nejnavštěvovanějším místem. Mají i svoji nahrávací značku a nahrávací studio. Nejsem týpek se kterým chceš vymrdat, protože tě dostanu… Hudba v nich otevírá tvořivého ducha a pokud můžu o těchto lidech něco říct, tak je to to, že jsou kreativní v mnoha směrech. Říkej mi psychopat, můžeš mě nenávidět… Mají vlastní prádelnu, spižírnu, a ano, i vlastní nože. Kde máte zbraně? – My ne… – Nepotřebujeme je. – Nepotřebujete zbraně? – Ne. Mluvíme s něma, to je naše zbraň. – Vaše zbraň je vaše pusa? – Jo. Když dojde na práci, dělají to dobře, protože tihle dozorci, oni nám slouží. Chápeš, jsou tady pro nás. – Stráže. – Není to jako v Americe. Tam jsou akorát od toho, aby tě zmlátili… Plaz se, zmrde, plaz! Tady, dělej! Vemte ho! Nenechte se pokousat. Lehni si na zem a roztáhni nohy! – Nehýbej se! – Chovej se slušně. Tohle je Trond Blattmann, instalatér. 22. července roku 2011 přišel o svého 17-letého syna, když byl zavražděn spolu s dalšími 54 teenagery na letním táboře u jednoho norského jezera. Jeden vrah nacistického vyznání, nejenže všechny ty děti zabil, ale také vyhodil do vzduchu federální budovu v centru Osla. Můj syn mi z tábora zavolal a řekl: „Tati, tati, někdo tady na nás na ostrově střílí. Co máme dělat?“ Nikdy jsem na ostrově nebyl, takže jsem nevěděl co tím myslí a řekl jsem: „jsi s ostatními lidmi, s ostatními dětmi? Schovejte se a zůstaňte spolu, postarejte se o sebe a buďte opatrní.“ Volal mi okolo 5.20h a byl mrtvý něco po 6h. Přejete si, aby měl váš syn ten den místo mobilu pistoli? Co bych si přál, aby udělal, je plaval. Protože ti co plavali, přežili. V Norsku nemáme trest smrti takže jsme řekli: „S tím masovým vrahem bude zacházeno jako s kýmkoliv jiným.“ Bude souzen a bude nad ním vynesen rozsudek. Zajímalo vás, zda se mu dostane spravedlivého soudu. – Jo. Jo. Jo. – Vy? Vy sám? Ale vy osobně, nechcete ho zabít? – Ne. Ne. – Kdybyste měl šanci? – Kdybyste měl šanci? – Ne. – Ale zabil vašeho syna. – Ano, ale já… ne. – Nechcete ho zabít? – Ne. – Ale zabil vašeho syna. – Ano, zabil mého syna. – Nechtěl byste… – Ale já nechci… Ale já nechci přijít a říct: „Mám stejné právo zabít, stejné jako ty.“ Nemám právo to udělat. I přesto, že je to jen ubohá špína? Ano, ale to je… Ja vím, že je to odpad, ale to mi nedává právo ho zastřelit nebo zabít. Takže ani po tomto strašném činu Norsko nezměnilo svůj systém. Nesnažíte se zavést nová pravidla. Ne. Nesnažíte se vzít lidem jejich svobodu. Ne. Myslíte na to, že dáte policistům do rukou zbraně, ale i to vás trápí. Proč vaše odpověď nebyla stejná jako naše po 11. září? No, řekl bych to asi takhle. Celá vláda, včetně premiéra, přes královskou rodinu a ostatní ministry, i v mediích se říkalo: „Postarejme se o Norsko, stejně jako jsme to dělali doposud, postaráme se o Norsko.“ Takže jsme stáli při sobě, otevřeli jsme svá srdce, naši společnost. Budeme mít více demokracie, více svobody slova, protože uzavřít se by nám nepomohlo. Podpořilo by to jen nenávist. Je odsouzen k nejméně 10 letům a nejvíce 21 letům ve vězení. Uděláme svět lepším, ty a já. My jsme svět, my jsme děti, my jsme ti, kdo dělají svět lepším. Začněme dávat, je to naše volba, zachráníme tím vlastní životy. Děláme svět lepším, ty a já, děláme svět lepším, ty a já. Nejdelší možný trest v Norsku je 21 let. Mají téměř nejmenší počet vražd na světě. Hodně jsem si z Norska odnesl a ještě více jsem měl nad čím přemýšlet. Země, která odpustila. Země, která když někoho pošle do vězení, tak se k němu chová jako k lidské bytosti. Co jsem měl dělat teď? Koho dalšího napadnout? Švédsko? Dánsko? Mohl bych jít jinam. Třeba do Íránu. Výzkum kmenových buněk. Nebo Brazílie. Právo volit od 16 let. Nebo dokonce do Rwandy. Velkou část parlamentu tvoří ženy. Ale vybral jsem si Tunisko. Muslimská země v severní Africe, která má něco, co my ne… Vládou financované kliniky pro ženy a vládou financované potraty. V Tunisku máme celkem 24 takových center a je to naše hlavní poslání, antikoncepce. Máme pilulky, implantáty a samozřejmě kondomy. – A co potraty? – Ano, samozřejmě. V Tunisku jsou potraty legální od roku 1973. A vašim občanům to nevadí? Nevadí jím to, protože tyto služby pomáhají ženám, aby byly rovny mužům, a když je žena vzdělaná, když chodí do práce, vede kvalitnější život. Dožívá se také vyššího věku. A myslím, že rodina a její založení sehrává velkou roli. Jako v jiných zemích. Jakmile ženy získají kontrolu nad svými těli, nakonec spolu s muži mohou převzít kontrolu nad svými životy. A v případě Tuniska to znamenalo, že diktátor musel odstoupit. Nyní se podíváme na jednu téměř neuvěřitelnou protestní akci. Po celém Středním Východě se více než tucet mužů zapálilo na protest proti korupci a utlačování ve své vlasti. Toto masivní povstávní započalo jedním můžem, Mohamedem Bouazizim. Tento vystudovaný 26-letý mladík nemohl najít práci a byl donucen prodávat ovoce na ulici. Byl však obtěžován a napaden zkorumpovanými policisty, až už to neunesl a zapálil se. Pan Bouazizi byl hrdina. Pan Bouazizi byl mučedník. Byl to hrdina. Stal se symbolem. Je… děkuju mu, protože mě osvobodil od strachu. Strachu z čeho? Z utlačování, od politického strachu. Ozbrojeni pouze ovocem z jeho stánku, lidé z města zaútočili na vládní palác a revoluce mohla začít. Když revoluce začala, byla jsem těhotná a byla jsem ráda, že se mé dítě narodí do svobodné země. Narodí se jako svobodný občan. Narodí se a budou hrdí na to, že pochází z Tuniska. Já hrdá nebyla. Styděla jsem se. Studovala jsem v Paříži a říkala si: „Tady s vámi mohu svobodně mluvit, jsem ve Francii, je tu bezpečno.“ Ale ve své vlastní zemi bych si tohle nemohla dovolit, protože jsem si vybrala život a neměla jsem odvahu postavit se proti zákonu. A za to se docela stydím. Takže co jste udělala, když revoluce začala? V den revoluce, 14. ledna, jsem nebyla v ulicích, protože jsem byla těhotná. Setkávala jsem se s novináři z celé země. Snažila jsem se cenzurovat jen to nezbytné, protože cenzura byla všude. Pak najednou mi jeden z těch novinářů zavolal s brekem a řekl mi: „Můj bratr byl před 3 minutami zastřelen. Co budete dělat teď?“ A to byl pro mě bod zlomu. Byla jsem připravena přijít o práci, o všechno, ale tento muž… Doteď si pamatuju, když jsem položila telefon a řekla si: „OK, stop. Už není cesty zpět. Jeho bratr byl zabit přímo před jeho očima.“ Šla jsem do studia a řekla: „Lidé umírají, musíme to dát vědět světu.“ Existovalo spoustu žen jako Amel, které sehrali při revoluci klíčovou roli. Svrhli diktátora a vytvořili demokratickou vládu. Ale když se nově zvolená Islámska strana rozhodla, že nebudou ctít práva žen, jakožto součást nové ústavy, ženy v Tunisky opět povstaly. Ženy jsou plnohodnoté, ne doplňky. Máme spoustu nových politických hnutí, které tu dříve nebyly a tyto hnutí ohrožují práva žen. Proto jsme tady, abychom tomu zabránily a ukázaly, že se nedáme. Jsme tu, abychom ukázaly tuniským ženám, že stějně jako muži máme své místo ve společnosti a nikdy nechceme být vnímány jako něco podřadného. E.R.A.! E.R.A.! Stejně jako ženy v Tunisku, tak se i ženy v Americe snažily prosadit svá práva v 70. letech. Kvůli třem státům toto ale neprošlo. Ženy v Tunisky byly odhodlány, aby je nepotkal stejný osud jako ženy v Americe. Vzaly ulice útokem spolu s dalšími lidmi. A netrvalo dlouho a získaly podporu většiny země. „Článek ústavy 46: Práva žen.“ „Stát se zavazuje hájit práva žen a zároveň je i rozvíjet.“ „Stát by měl zajistit rovnost mezi muži a ženami ve všech oblastech života.“ „Stát se bude snažit o to, aby měly ženy v politice stejné zastoupení jako muži. „Stát se bude snažit odstranit veškeré násilí proti ženám.“ Došlo ke schválení nového članku ústavy v poměru 200 pro, 12 se zdrželo a 4 hlasovali proti. Přestože konzervativní Islámská strana měla pod kontrolou většinu parlamentu, rozhodli se podvolit vůli lidí, kteří chtěli tyto práva prosadit. Také se nabídli, že odstoupí i přesto, že vlastně ani nemuseli. To je opravdu pozoruhodné, že jste se rozhodl odstoupit a následovat vůli lidu místo toho abyste prosazoval to, co vám řekl nějaký duchovní vůdce. Bylo to opravdu těžké rozhodnutí. Udělali jsme to proto, protože moc není všechno. Modlitba má přednost. Stejně tak vyhnutí se konfliktu a krveprolití. To není zrovna něco, co si u nás ve Spojených státech o muslimech myslíme. Požadujete tady po ženách, aby si zakrývaly hlavu? To je otázka osobní víry, po svojí ženě to třeba vyžaduji, ale stát by to dělat neměl. Neměl by jim říkat jak se oblékat a ovlivňovat jejich životy. Neexistuje jednotná interpretace Islámu. Každý si ho vykládáme po svém, protože každý z nás jsme jiný. Co si myslíte o diskriminaci homosexuálů? Co se děje doma není záležitost státu, je to osobní. Nehledě na víru, vláda by se měla soustředit pouze na věci veřejné. Je něco co myslíte, že by se Amerika od vás mohla naučit? Američané mají štěstí. Jsou… patří k nejmocnějším zemím světa. Ale tím, že jsou silní, už nejsou tolik zvědaví. Vím o vás hodně. Znám vaši hudbu od 70. let až dosud. Tančím na vaši hudbu. Umím i docela dobře anglicky. Znám Henryho Millera, Kerouaca, Scotta Fitzgeralda. Nosím vaše oblečení. Jím vaše jídlo. Ale mám také svoji kulturu. Co vy víte o moji kultuře, nebo estonské kultuře, zimbawské? Četla jsem zajímavý článek o tom, jak dlouho průměrný Američan stráví sledováním seriálu Držte krok s Kardashiany. Proč se na to vůbec díváte? Vynalezli jste tu nejmocnější zbraň na světě. Internet. Používejte ho tím správným způsobem. Ověřujte, čtěte, sledujte a pak nás přijeďte navštívit. Stojíme za to. Je to hodně malá země. Jmenuje se Tunisko. Nachází se v severní Africe. A myslím si, že si zasloužíme, stejně jako jiné země vaši pozornost, protože pokud nepřestanete přemýšlet tím způsobem jako dosud, že jste nejlepší, že víte všechno, nebude to fungovat. Bylo mi 7, když ženy na Islandu stávkovaly. Bylo to 24. října, 1975. Vydaly se do centra Reykjaviku a zaplnily ulice. 90 % žen ten den nepracovalo. Školy byly zavřené, banky byly zavřené. Děti nejedly, autobusy nejezdily. Bylo nemožné cokoliv udělat, protože když ženy nepracují, nic se neudělá. Změnily navždy pohled na hodnotu žen. Nic ten den na Islandu nefungovalo. Změnily způsob, jakým byly do té doby vnímány a změnily ho navždy. O pět let později jsme byli první zemí, která demokraticky zvolila ženu prezidentem. Byla to svobodná matka. Měla 7-letou dceru. Nemůžete těmto ženám nic než jen poděkovat… a tyto ženy, které se za nás postavily dlužíme jim to, dluží jím to i příští generace. Posílilo nás to a stejně tak posílí i generace po nás. Jezdila jsem po celé zemi a byl to opravdu unikátní zážitek. Nikdy jsem nespala v hotelu. Spala jsem v dětských postelích. Chtěla jsem to tak. Věděla jsem, kdo přesně mě bude volit a nakonec jsem vyhrála. Před mým domem byly stovky lidí. Moje dcera, měla 7 let, stála vedle mě. Když se podíváte hluboko do minulosti, tak je to v podstatě tisíce let pořád to samé. Muži ve vedení. Muži mají kontrolu. Muži dělají rozhodnutí a určují směr, politicky, ekonomicky, společensky i v osobním životě. Podívejte se co se stalo po roce 1975, po tom, co jste v roce 1980 byla zvolena. V kolika dalších zemích byla zvolena žena? Jen ve velmi mála. A to ani nepočítám ženy, které byly zvoleny parlamentem. Všichni otcové vědí, že jejich dcera je stejně chytrá jako jejich syn. Všichni bratři vědí, že jejich sestry jsou stejně chytré jako oni. Jsem velmi pyšná na to, že Island šel příkladem. – Ano. – A mělo to opravdu velmi dobrý… velmi pozitivní efekt na naše ženy a kulturu v zemi. OK. Přesně takhle bych to odpálil já. Přesná trefa. Seznamte se s Hafdas, Brynveig a Margrat. Kromě toho, že mě porazily v golfu v tento příjmený den, tyto ženy jsou všechny C.E.O., jedna z nich je bývala předsedkyně Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv. Jsou součástí generace islandských žen inspirované zvolením prezidentky Vigdas. Myslím, že Island je pro ženy ta nejlepší země na světě. Došlo k mnoha změnám za posledních 15… – 15… jo, 15, 20 let. – 20 let. – Tak nějak. – Jo. Máme stejné šance jako muži. – Máte? – Jo, rozhodně. Opravdu to tak cítíte? Ano, cítíme. Vyrostly jsme s tímto vědomím. Ani nad tím nepřemýšlíme. Máme kvóty pro ženy ve velkých společnostech. Myslíte ve správní radě? – Yep. – Musí se skládat aspoň ze 40 % žen nebo 40 % mužů. Protože musíme myslet i na mladé muže. Musí mít také příležitostí, takže je to dobré i pro ně. Aha, dobře…. Takže v nich nemůže být více jak 60 % žen? – Ne, nemůže. Přesně tak. Průzkum ukázal, a to je mezinárodní studie, že jakmile máte ve správní radě 3 ženy, tehdy se věci začnou měnit. Ne když máte jednu nebo dvě, protože jedna je figurku a dvě jsou menšina. Ale jakmile máte tři, změní to celou dynamiku skupiny, změní to způsob dialogu, předmět konverzace. A bylo jasně prokázáno, že mít ženy v radě zlepší nejen finanční výsledek firmy. Ptají se více na akcionáře a tomu říkám rozdílný morální a etický kompas. A myslím si, že je to v dnešní době třeba, protože jinak nedokážete dlouhodobě udržet firmu nad vodou. Během mé invaze jsem se dozvěděl, že v zemích, kde ženy mají sílu a stejná práva jako muží, se lidem zkrátka daří lépe. Ale tady na Islandu jsem cítil, že tuto myšlenku pozvedli na zcela jinou úroveň. Tím, že jsou ženy zastoupeny téměř polovičně ve správních radách a stejně tak v parlamentu, mě to přinutilo se zamyslet… co je vlastně na Islandu pod kontrolou mužů? Když většina zemí minulý rok upadla do hospodářské krize, žádnou zemi to nezasáhalo tak tvrdě jako Island, kde zbankrotovaly tři největší banky. Jediná banka, která nezkrachovala je vedena ženami. Takže, otázka zní, je pohlaví ve finančním světě důležité? Předávám slovo Sheile MacVicar. Island postihla krize nejrychleji, když zasáhla téměř 85 % země. Přežila jenom jedna finanční instituce. Audur Capital nepřišel o žádné peníze. Byl založen dvěma ženami na principu: „Pokud tomu nerozumíme, nekoupíme to.“ Hodně se diskutuje o tom, jaký rozdíl by to způsobilo, kdyby se ženy více podílely na obchodech. 99 % mužů chtělo riskovat, chtělo rychlost, chtělo individuální odměny, chtělo přemrštěné odměny. Na povrch vyplývají nové důkazy, že to, co se při obchodování ve skutečnosti děje je zčásti kvůli mužským hormonům. Když je testosteron na vysoké úrovni, obchodníci se stávají příliš sebejistými, a podstupují vyšší riziko, až bublina nakonec splaskne. Ženy přemýšlí: „Co je dobré pro všechny?“ Kdežto muži jsou spíše: „Co z toho budu mít já?“ Je to provokativní otázka, kterou se zabývá celý svět. Co by se stalo, kdyby existovala Lehman Sisters? Myslíte, že by se něco z toho stalo, kdyby byly ženy ve vedení v roce 2008? Myslím si, že jsme vytvořili svět, který je založen na chtíči, na tom mít více a mám otázku, zda je tato cesta opravdu tak dobrou a úspěšnou obchodní strategií, kterou jsem možná vynechala při mých studiích M.B.A. Je to neúprosná honba za tím být větší? Nebo je to o tom, kdo má větší penis? Takže 20, 30 lidí na Islandu převrátilo celou ekonomiku vzhůru nohama? Ano. 20, 30 lidí? Ano. To je šílené. Ano, to je. Islanďané začali protestovat. Nasrat na systém. Hej. Ahem. Založil jsem novou politickou stranu, Nejlepší stranu. Myslím, že mám skvělé předpoklady pro to, abych se stal starostou. Několik let jsem pracoval v psychiatrické léčebně a skoro jsem udělal zkoušky na pobřežní stráž. Také mám řidičák a umím řídit náklaďák. Jmenuje se Jan Gnarr a je to islandský komik. Rozhodl se kandidovat na starostu hlavního města Islandu, Reykjaviku, jako vtip. Občané Reykjaviku si mysleli, že to je nejlepší způsob jak poslat zprávu bankéřům a lidem, kteří zničili jejich zemi. Proč jste se rozhodl vaši stranu nazvat Nejlepší strana? Kvůli té myšlence, že je něco „nejlepší“. Tady u nás není dovoleno říkat, že je něco nejlepší. Tady, myslíte… Není to proti zákonu. Myslíte islandskou kulturu? – Jo, je to zákon. – Oh, je to v zákoně. Nemůžu říct, že tato značka kávy je tou nejlepší značkou. – Oh, vážně? – Ne, nemůžete to říct. – Zkoušel jste ji? – Jo, je hodně dobrá. Ale není nejlepší. Je nejlepší, ale nemůžu to říct. Může být… dobře. V politice taková pravidla nemají. S převahou zvítězil. Jeho výhra byla jako prstem do oka všem bankéřům. Každý kdo má děti ví, že pokud něco provedou a projde jim to, je velká šance, že to udělají znovu. Když bankéři přišli k soudu, šli před opravdový kriminální soud. A když soudci vyřkli své rozsudky, skončili daleko. Hodně daleko. Daleko… daleko… daleko… opravdu daleko. Drželi je tak daleko od společnosti, jak jen to bylo možné, aby už nemohli lidem Islandu ublížit. My jsme to udělali trochu jinak. Vlastně byl tu jeden chlápek jménem Kareem. Ale po krizi v roce 2008, žádný bankéř bez islámského jména nebyl v Americe přiveden před soud. Na Islandu, téměř 70 bankéřů a manažerů hedge fondů bylo trestně stíháno a hodně jich šlo do vězení. Šel jsem za policistou, který byl pověřen tyto lidi poslat do vězení. Jeho jméno bylo Alafur Thor Hauksson. Bankéři jej znají jako Thora. Takže Thore, mám tady sebou dokumenty lidí, kteří se podíleli na finančním kolapsu v Americe. – OK. – Jestli se na to můžete podívat, až budete mít chvilku. Pokud si je přečtete, postaví se vám hrůzou vlasy na hlavě. – OK. – Mám na mysli… – Můžu si je nechat? – Můžete. Yep, chci, abyste si je nechal. Ve Spojených státech máte možnosti a prostředky – udělat správnou věc. – Ano. V Americe už se vám to několikrát stalo. Měli jste ten skandál s úsporami a půjčkami. Dokonce došlo i k žalobám. To ano. A lidé šli do vězení. Jeden z vašich prokurátorů, který na těch případech pracoval, nám dokonce pomáhal. Takže jeden z našich žalobců vám dával rady… – Jo. – …jak na to? Jack Black? Ne, ne, ne. Ne Jack Black. Byl to Bill Black, myslím. Bývalý žalobce Spojených států. Nebral si servítky. Hodně jsme se od něj naučili. Thore, napadnul jsem Island, protože jste se rozhodli vyšetřovat a stíhat vaše bankéře kvůli finanční krizi a dokonce některé z nich zavřít do vězení. A to je geniální nápad. Chci si ho vzít sebou zpět do Ameriky. OK. Seš chlapák. Děkuju. – Díky. – Bůh ti žehnej. Protože se na Islandu rozhodli finančně nepodpořit jejich banky a místo toho trestně stíhat bankéře a předat kontrolu nad finančními institucemi ženám, jejich ekonomika se kompletně zotavila. Ve skutečnosti se ji daří lépe než kdy předtím. Proč si myslíte, že se Spojené státy takto zachovaly? Proč nemáme to co vy? V Americe máte „americký sen“. je to země příležitostí. Každý může dělat co chce. Ale ve skutečnosti tomu tak není. Každé dítě by mělo mít stejné možnosti… vzdělávat se a dostat zdravotní péči. Není to komunismus, ale prostě jen hodní lidé. Mm-hmm. – Jste více individuální. Starám se o sebe a o svou rodinu a zbytek mě nezajímá. Ale my jsme více jako velká skupina a snažíme se starat jeden o druhého. Vaše mysl vám říká „my“, kdežto ta naše říká „já“. – Je to ženami. – Více ženami. – Je to ženami, že? – Je v naši DNA. Jo. Jsem přesvědčena, je to moje přesvědčení. Věřím ženám, jejich kapacitě a inteligenci. Jestli svět bude spasen, bude to díky ženám. A neudělají to pomocí války, udělají to pomocí slov. Kdyby ženy řídily společnost, byl by mír. Chtějí zachránit lidstvo. Chtějí zachránit své děti. Pokud by se muži více otevřeli a vnímali svět více jako ženy, přejali jejich způsob pohledu na věc, potom by byl svět lepším. Pokud byste mohly něco říct Američanům, kdybyste měly dvě minuty a mohly říct cokoliv, co by to bylo? Nebojte se, že raníte naše city. – Ne. – Potřebujeme slyšet pravdu. Ne. Nechtěla bych v Americe bydlet ani kdybyste mi za to zaplatili. Protože vaše společnost a to, jak se lidmi zacházíte, jak se k nim chováte, k vašim sousedům. Nikdy bych nechtěla být váš soused. Nikdy. Protože se svými občany nezacházíte jak by jste měli. Jak můžete přijít domů a cítit se dobře, když víte, že existuje tolik lidí, kteří nemají co jíst, jsou nemocní, nemohou si zajít k doktorovi, nemají přístup ke vzdělání. Jak můžete přijít domů a cítit se dobře? Já bych nemohla. Já se dobře necítím. To je dobře. Nemělo by vám to být jedno. Měli jsme kladivo a majzlík a prostě jsme… Nevím, bylo tu několik desítek lidí a prostě jsme… začli tesat, víte. Dělali jsme to dvě, tři noci, dav se pořád zvětšoval. Nebyla tam ještě žádná díra, ale prostě jsme do toho rýpali, chápete, až se objevila malinká prasklina a východní Němci na druhé straně, jen tak si tam pokuřovali. Myslím, že věděli, že je konec. Tohle je můj kámoš Rod z Michiganu. Potkali jsme se v Berlíně na konci mojí cesty. V listopadu 1989, jsme náhodou cestovali Berlínem když jsme slyšeli, že několik lidí je u Berlínské zdi a z nějakého důvodu se do ní snaží tesat. Řekli jsme si: „Hej, máme trochu času, pojďme to omrknout.“ Nejdříve jich moc nebylo, byly to jedny z prvních nocí. A ani nevím, prostě jsem se přidal a najednou se podívám nahoru a tam jsem tě uviděl, jak tam na té zdi tančíš. Snažím se vzpomenout, kolik bylo potřeba Němců, aby tě tam nahoru dostalo? Byl tu jeden, který mě… vzal mě za nohu. Druhý mě chytil za pásek a postrčil mě nahoru, kde jsem se už dokázal chytit. Zůstali jsme nahoře a následující tři dny jsme do ní tesali. Ty a já, vyrůstali jsme během – studené války… – Jo. …a pokud byla jedna věc jistá, tak to bylo to, že tahle zeď – nikdy nebude zničena. – Ano. Měla stát navždy. Neprolomitelná. Vydržela méně než 30 let. Jo. A během jedné noci byl konec. Pamatuji si, že někdy v té době se Mandela dostal z vězení a stal se prezidentem Jižní Afriky. A tyhle dvě události, od toho momentu v mém životě, jsem si říkal: „Oh, už to chápu. Může se stát cokoliv.“ Říká se, že řešení je vždy příliš komplikované, ale na tyto věci existují jednoduché odpovědi. Prostě vezmete kladivo a zničíte to. – Chápete? – Bylo to opravdu tak jednoduché. Kladivo? Majzlík, klepnutí. – Klepnutí. – Kladivo, majzlík, klepnutí. – Umýt, opakovat. – Kladivo, majzlík, klepnutí. Chápete? O tři měsíce později to bylo oficální. – Jo. Tahle Studená válka, zeď, která měla vydržet věčnost, všechno to bylo…boop… pryč, jen tak. Před třemi lety byly svatby homosexuálů v Americe ve všech státech zakázány. – Jo. – A teď? Páni, to bylo rychlé. Chápeš? Takže se ze mě stal v podstatě šílený optimista, že když mi řekneš něco nemožného, a tahle zeď to dokazuje, může se to stát. – Jo. – Že najednou… nejdřív to byla zeď, pak se v ní objevila díra a nakonec ta zeď vůbec nebyla. – Dost dobrý. – Jo. Probrali jsme všechny skvělé věci, které jsem si ze své invaze odnesl, ale začal jsem toho litovat, protože to vypadalo jakoby „americký sen“ existoval všude jinde kromě Ameriky samotné. Tehdy mi Rod připomněl, že já a většina mojí generace jsme chodili na výšku v podstatě zadarmo. Připomněl mi, že ve Finsku mi řekli, že jejich nápady jsou ve skutečnosti naše nápady a že svátek práce se nezačal slavit v Moskvě nebo Lisabonu, ale v Chicagu v roce 1886. Tam začal boj o osmihodinovou pracovní dobu a o dovolenou v práci… Americké odbory. Boj o rovná práva začal osm let předtím, než na Islandu byla zvolena prezidentem první žena. Stejně tak správce věznice, který mi řekl, že myšlenka mírného trestu byla ve skutečnosti naše. A byl to náš stát Michigan, který se stal první anglicky mluvící zemí, která zrušila trest smrti. A prokurátor na Islandu založil celou svoji obhajobu a trestní stíhání bankéřů na našem skandálu z 80. let. Dokonce si najal Američana, který mu s tím pomohl. Tohle nebyly evropské nápady. Tohle nebyly nové nápady. Byly to naše nápady. Nemuseli jsme napadnout tyto země a ukrást jejich nápady. Dávno byly naše. Nemuseli jsme je napadnout. Stačilo navštívit americké ztráty a nálezy, možná tohle byla odpověď. Oh, pomůžete mi? Můžete mi pomoct? Už žádnou pomoc nepotřebuješ. Vždy jsi měla sílu na to vrátit se zpět do Kansasu. Určitě? Určitě. A stejně tak my. Vždy jsme ji měli. Chce někdo odvést do Kansasu?