Duch doby 3: Stále kupředu

„V upadající společnosti se musí v umění, pokud je pravdivé, také odrážet úpadek. A pokud nechce zradit své společenské poslání, musí zobrazit svět jako změnitelný. A pomoci ho změnit.“ – Ernst Fischer

No, moje babička byla úžasný člověk, naučila mě hrát hru Monopoly. Rozuměla tomu, že smyslem hry je získávat. Nahromadila všechno, co mohla a nakonec se stala pánem hry. A pak mi vždy řekla tu samou věc. Podívala se na mě a řekla: „Jednoho dne se tu hru naučíš hrát.“ Jedno léto jsem hrál Monopoly skoro každý den, po celý den a toho léta jsem se tu hru naučil hrát. Porozuměl jsem tomu, že jediný způsob, jak vyhrát, je naprosto se oddat získávání majetku. Porozuměl jsem tomu, že peníze a majetek jsou cesta, jak bodovat. A koncem toho léta jsem byl víc nemilosrdný a tvrdší než moje babička. Byl jsem připraven podvádět, abych vyhrál. A na podzim jsem si s ní znovu zahrál. Vzal jsem jí všechno, co měla. Koukal jsem na to, jak odevzdala poslední dolar a skončila v drtivé porážce. Ale pak mně naučila poslední věc. Řekla: „Teď to půjde všechno zpátky do krabice. Všechny ty domy a hotely. Všechny ty železnice a firmy veřejné správy. Všechny ty nemovisti a všechny ty báječné peníze. Teď to jde všechno zpátky do krabice. Nic z toho nebylo opravdu tvoje. Nějakou dobu jsi pro to byl zapálený, ale bylo to tady dlouho před tebou, a bude to tu i po tobě. Hráči přicházejí a odcházejí. Domy a auta. Tituly a oblečení. Dokonce i tvé tělo.“ Protože všechno, co si nahrabu, spotřebuju nebo si někam zašiju, půjde zpátky do krabice a já příjdu o všechno. Takže se musíte zeptat sami sebe, až se konečně kariérně dostanete na vrchol, až si pořídíte maximum, až si koupíte vysněný domov, až se finančně zajistíte a vystoupáte po žebříčku úspěchu na poslední příčku, na kterou se můžete dostat. A vzrušení opadne. A ono opadne. Co potom? Jak daleko musíte po této cestě jít, než si uvědomíte, kam vede? Určitě chápete, že to nikdy neskončí. Takže se sebe musíte zeptat: „Na čem záleží?“ Jsou sexy! Jsou bohaté! A jsou rozmazlené! Nejlepší americká show je tu zas! Gentle Machine Productions uvádí Film Petera Josepha Když jsem byl mladík, vyrůstající v New Yorku, odmítl jsem složit přísahu věrnosti vlajce. Samozřejmě mě poslali do kanceláře ředitele. A ten se mě zeptal: „Proč nechceš složit Přísahu věrnosti? Každý ji skládá!“ Řekl jsem: „Kdysi každý věřil, že Země je placka, ale to z ní placku nedělá.“ Vysvětlil jsem, že Amerika za všechno co má, dluží jiným kulturám a jiným národům, a že bych raději přísahal věrnost Zemi a každému na ní. Netřeba dodávat, že netrvalo dlouho, než jsem odešel ze školy úplně a zařídil si laboratoř ve své ložnici. Tam jsem se začal učit o vědě a přírodě. Tehdy jsem si uvědomil, že vesmír je řízen zákony a že člověk, zároveň s celou společností, není od těchto zákonů nijak osvobozen. Potom přišel pád v roce 1929, který zahájil to, čemu teď říkáme „Velká hospodářská krize“. Přišlo mi nepochopitelné, že miliony lidí byly bez práce, bez domova, trpěly hladem, zatímco všechny továrny byly stále na svém místě. Zdroje byly nedotčeny. A právě tehdy jsem si uvědomil, že pravidla této hry na ekonomiku jsou přirozeně neplatná. Krátce potom přišla Druhá světová válka, kde se různé národy střídaly v systematickém ničení jiných. Později jsem spočítal, že veškerá ta destrukce a plýtvání zdroji pro potřeby této války, by pohodlně stačily na pokrytí všech lidských potřeb na planetě. Od té doby jsem sledoval, jak si lidstvo režíruje svůj vlastní zánik. Sledoval jsem, jak neustále plýtváme a ničíme vzácné a omezené zdroje, ve jménu volného trhu za účelem dosažení zisku. Sledoval jsem, jak se snižují hodnoty společnosti až na samý základ nepřirozenosti materialismu a bezduché konzumace. Sledoval jsem také, jak finanční giganti ovládají politické struktury u takzvaných svobodných společností. Nyní mně je 94 let. A obávám se, že můj pohled na svět je stejný, jako před 75 lety. Je čas skončit tyhle sračky.

Nikdy nepochybujte o tom, že malá skupina myslících a odhodlaných občanů může změnit svět. Opravdu, to je to jediné, co ho kdy změnilo. – Margaret Mead

Část první: Lidská přirozenost

Tak ty jsi vědec a postupem času jsi narazil na ono osudné „přirozenost versus výchova“ a to máš stejné, jako Coca Cola versus Pepsi. nebo Řekové versus Trojani. Takže přirozenost versus výchova je teď úplně zjednodušená ukázka toho, čím jsme ovlivňováni. Vliv na to, jak se buňka potýká s energetickou krizí až k tomu, co nás dělá tím, kým jsme na té nejvíc jedinečné úrovni naší osobnosti. A co tu máme, je tahle totálně nepravdivá dvoudílnost, přidělená přirozenosti jako daná a jako základ veškeré příčinné souvislosti. Život je DNA, kód kódů, Svatý Grál, a tím je vše řízeno. A na druhém konci je mnohem širší pohled společenské vědy, která říká Jsme „sociální organismy“ a biologie ať studuje bahno a plíseň. Lidí se biologie netýká, a je jasné, že oba tyto pohledy jsou nesmysl. Z toho vyplývá, že je téměř nemožné pochopit, jak biologie funguje, bez souvislosti s prostředím.

Za to mohou geny

Jeden z nejšílenějších, přesto velmi rozšířených a potencionálně nebezpečných názorů je: „No jo, to jsou geny.“ Co to tedy znamená? Znamená to různé druhy choulostivých věcí, pokud znáte moderní biologii, ale pro většinu lidí to nakonec znamená tohle: deterministický pohled na život, zakořeněný v biologii a genetice, kde se geny rovnají věcem, které nelze změnit, kde se geny rovnají věcem, které jsou dané, a proto tedy nemá cenu plýtvat energií ve snaze to napravit, ani zkusit využívat sociální energie pro zlepšení, protože je to neodvratitelné a nezměnitelné. A to je naprostý nesmysl.

Nemoc

Většina se domnívá, že poruchy jako ADHD jsou geneticky naprogramovány, poruchy jako schizofrenie jsou geneticky naprogramovány. Opak je pravdou. Nic není geneticky naprogramováno. Existují velmi vzácné choroby, jen malá hrstka, velmi zřídka zastoupené v populaci, které jsou skutečně geneticky dané. Nejsložitější poruchy mohou mít předpoklad, který obsahuje genetickou součást, ale předpoklad není to samé co předurčenost. Celé toto hledání zdroje nemocí v genomu bylo odsouzeno k selhání předtím, než o tom někdo vůbec přemýšlel, protože většina nemocí není geneticky předurčena. Nemoci srdce, rakoviny, mrtvice, revmatické poruchy, poruchy imunity všeobecně, mentální poruchy, závislosti. Žádné z nich nejsou geneticky předurčeny. Například rakovina prsu. Ze 100 žen s rakovinou prsu má v sobě geny pro rakovinu pouze 7 žen. Ostatních 93 je nemá. A ze 100 žen, které mají tyto geny, ne všechny dostanou rakovinu.

Chování

Geny nejsou jen tím, co nás nutí chovat se určitým způsobem, bez ohledu na naše prostředí. Geny nám nabízejí rozmanité způsoby, jak reagovat na naše prostředí. Vlastně to vypadá, jako by některé vlivy z raného dětství a způsob výchovy dětí, působily na projevy genů tím, že zapínají a vypínají různé geny, aby vás připravili na jinou cestu vývoje, která bude optimální pro svět, se kterým se budete muset vypořádat. Tak například. Studie provedená v Montrealu s obětmi sebevražd zkoumala pitvy mozků těchto obětí a ukázalo se, že pokud oběť sebevraždy – těmito byli obvykle mladí lidé, byla v dětství zneužívána, toto zneužívání způsobilo genetickou změnu v mozku, která nebyla přítomna v mozcích lidí, kteří zneužíváni nebyli. Toto je epigenetický vliv. „Epi“ znamená nadto, takže epigenetický vliv je to, co se stane pod vlivem prostředí a buď aktivuje nebo deaktivuje určité geny. Na Novém Zélandu proběhla studie, která byla provedena ve městě Dunedin, ve kterém bylo sledováno několik tisíc osob od narození až do dvacátých let věku. Objevili, že lze identifikovat genetickou mutaci, abnormální gen, který má jistou souvislost se sklonem k páchání násilí, ale pouze tehdy, byl-li dotyčný jedinec v dětství vystaven těžkému týrání. Jinými slovy, děti s tímto abnormálním genem by nebyly více násilnické než kdokoliv jiný a ve skutečnosti se u nich projevovala nižší míra násilí, než u lidí s normálními geny, za předpokladu, že nebyly v dětství týrány. Další přesvědčivý příklad toho, že geny nejsou „alfou a omegou všeho“. Senzační metoda, pomocí které lze z myši vyjmout určitý gen a tato myš a její potomci tento gen už nebudou mít. Gen byl „vyřazen“. Je zde tedy gen, který kóduje bílkovinu, která má určitou souvislost s učením a pamětí a v tomto úžasném pokusu „vyřadíme“ tento gen a máme zde myš, která postrádá schopnost učení. „Aha! Genetický základ inteligence!“ Čemu však v této významné, médii mnohokrát citované studii byla věnována mnohem menší pozornost, je skutečnost, že pokud vezmeme tyto geneticky poškozené myši a vychováme je v prostředí bohatším na stimuly, než je obvyklá laboratorní klec, tyto myši svůj nedostatek úplně překonaly. Takže pokud vám někdo v určité souvislosti řekne: „No jo, toto chování je genetické,“ jako by tato fráze měla konečnou platnost. Co v podstatě říkáte je, že geny přispívají k reakci organismu na prostředí. Geny mohou ovlivnit připravenost, s jakou se organismus vypořádá s určitou výzvou přicházející z prostředí. Víte, většina lidí o této verzi nemá ani tušení, ale aby neimprovizovali, drží se staré verze – „Je to v genech!“ A to není tak daleko od historie eugeniky a podobných věcí. Je to rozšířená mylná představa a potenciálně docela nebezpečná. Jeden důvod, že biologické vysvětlení pro násilí. Důvod, že tato hypotéza je potenciálně nebezpečná – není jen zavádějící, může opravdu uškodit, je, že pokud tomu věříte, můžete velice jednoduše říct: „No jo, holt se nedá nic dělat. Nelze nijak změnit sklony lidí, díky kterým se lidé stávají násilníky. Jediné, co můžeme udělat, je trestat je – zavřít je nebo je popravit. Ale nemusíme si lámat hlavu se změnou sociálního prostředí nebo společenských předpokladů, které mohou vést lidi k násilnostem, protože to je bezvýznamné.“ Argument genetiky nám dopřává luxus ignorovat dřívější a současné historické a společenské faktory, a slovy Louise Menanda, který psal pro New Yorker. Velmi vychytrale řekl: „Vše je to v genech. Vysvětlení způsobu, jakým se věci mají, které neohrožuje způsob, jakým se věci mají, Proč by se měl někdo cítit nešťastný nebo se angažovat v antispolečenském chování, když ten člověk žije v nejsvobodnějším a nejvíce prosperujícím národu na zemi? Nemůže to být systém. Chyba musí být někde v člověku.“ Což je dobrý způsob, jak to podat. Takže, argument genetiky je jednoduše výmluva, která nám umožňuje ignorovat společenské, ekonomické a politické faktory, které v podstatě zapříčiňují mnohá problémová chování.

Případová studie: Závislost

Závislosti jsou většinou považovány za záležitost spojenou s drogami, ale když se na to podíváme více zeširoka, závislost bych definoval jako jakékoli chování, které je spojené s touhou, dočasnou úlevou a s dlouhodobými negativními následky, spolu se zhoršenou kontrolou nad tím tak, že si člověk přeje s tím přestat nebo slibuje, že tak udělá, ale nemůže tak učinit. A když tomu rozumíte, vidíte, že je mnohem víc závislostí, než jen ty spojené s drogami. Je tu workoholismus, závislost na nakupování, na Internetu, na videohrách… Je tu závislost na moci. Lidé, kteří mají moc, ale chtějí víc a víc. Nikdy nemají dost. Akvizice – podniky, které musí vlastnit víc a víc. Závislost na ropě nebo alespoň na bohatství a výrobcích nám zpřístupněných díky ropě. Podívejte se na negativní dopady na prostředí. Kvůli této závislosti ničíme tu samou Zemi, kterou obýváme. No, tyto závislosti mnohem více zničující v jejich společenských dopadech, než závislosti na kokainu nebo heroinu mých pacientů z centra. Přesto jsou odměňovány a považovány za respektuhodné… Ředitel tabákové společnosti, která vykáže vyšší zisk, dostane mnohem větší odměnu. Právně, ani jinak, nečelí žádným negativním následkům. Vlastně je váženým členem představenstva několika dalších společností. Ale nemoci spojené s tabákovým kouřem zabijí každoročně 5,5 milionu lidí po celém světě. V USA zabijí 400 tisíc lidí za rok. A na čem jsou závislí tito lidé? Na zisku. Jsou závislí do takové míry, že si v podstatě nepřipouští dopad svých činů, což je pro závisláky typické. A to je úctyhodný člověk. Je úctyhodné být závislý na zisku bez ohledu na cenu. To, co je přijatelné, a co je úctyhodné, je v naší společnosti svévolný fenomén a vypadá to, že čím větší újma, tím úctyhodnější závislost.

Mýtus

Je tu obecný mýtus, že drogy samy o sobě jsou návykové. Ve skutečnosti je válka proti drogám založena na myšlence, že zakážete zdroj drog a tím se se závislostí vypořádáte. A pokud rozumíme závislosti v širším slova smyslu, vidíme, že nic samo o sobě není návykové. Žádná látka, žádná droga není sama o sobě návyková a žádné chování není samo o sobě návykové. Spousta lidí může jít nakupovat, aniž by se z nich stali shopaholici. Ne každý se stane závislým na jídle. Ne každý, kdo si dá sklenici vína, se stane alkoholikem. Takže opravdový problém je to, co dělá lidi náchylnými, protože to je kombinace náchylného jedince a potenciálně návykové látky nebo chování, co dává závislosti plný rozkvět. Ve zkratce, to, co je návykové, není droga, je to otázka náchylnosti jedince k závislosti na určité látce nebo chování.

Prostředí

Pokud si přejeme pochopit, co tedy dělá některé lidi náchylnými, musíme se podívat na životní zkušenosti. Tato myšlenka, ačkoli je stará, je stále široce uznávaná, že závislosti jsou způsobeny nějakou genetickou příčinou, tak je prostě vědecky neobhajitelná. V podstatě jde o to, že určité životní zkušenosti dělají lidi náchylnými. Životní zkušenosti, které nejen tvarují lidskou osobnost a psychologické potřeby, ale také v určitých směrech samotné mozky. A tento proces začíná v děloze.

Před narozením

Například bylo prokázáno, že pokud jsou matky v průběhu těhotenství stresovány, jejich děti získají s větší pravděpodobností rysy, díky kterým budou náchylnější k závislostem, a to proto, že vývoj je formován psychologickým a sociálním prostředím. Takže lidská biologie je velmi ovlivněna a programována životními zkušenostmi a to už v děloze. Prostředí nevzniká v okamžiku narození, ale jakmile máme jakékoliv prostředí. Už když jsme plodem, jsme vystaveni veškerým informacím procházejícími matčinými oběhy. Hormony, hladinami živin atd. Názorným příkladem toho je tzv. holandská Hladová zima. V roce 1944 nacisté okupovali Holandsko a z různých důvodů rozhodli vzít všechny potraviny a odvézt je do Německa. Po tři měsíce tam všichni hladověli, desetitisíce lidí umřelo hlady. Výsledkem holandské Hladové zimy je to, že pokud byl plod ve druhém či třetím trimestru během tohoto hladovění, jeho tělo si z toho vezme mimořádné ponaučení. Jak se ukázalo, během druhého a třetího trimestru se naše tělo pokouší se učit o okolním prostředí. Jak nebezpečné to tam venku je? Je tam hojnost? Kolik živin dostávám z matčina oběhu? Dejme tomu, že jste plod a v tomto období jste hladověli a vaše tělo se jednou provždy naprogramuje být velmi, velmi lakomé co se týče cukrů a tuků a každou trošku ukládá do zásob. Jste plodem holandské Hladové zimy a o půl století později, za jinak stejných životních podmínek, máte větší pravděpodobnost vysokého krevního tlaku, obezity nebo metabolického syndromu. Toto je prostředí přicházející na velmi nečekaném místě. Stresujte v laboratoři těhotné živočichy a jejich potomek bude v dospělosti náchylnější k užívání kokainu a alkoholu. Matky mohou být stresovány. Např. podle britského výzkumu ženy, které byly v těhotenství zneužívány, mají v placentě při porodu vyšší hladinu stresového hormonu kortizolu a u jejich dětí je větší pravděpodobnost vytvoření předpokladů být náchylný k závislostem do zhruba 7 či 8 let věku. Takže už v děloze stres připravuje podmínky pro různé druhy duševních problémů. Izraelská studie provedená na dětech narozených matkám, které byly těhotné před počátkem války v roce 1967. Tyto ženy byly samozřejmě velmi stresované a jejich děti mají častější výskyt schizofrenie než ostatní děti. Takže nyní máme dostatek důkazů, že prenatální vlivy mají ohromný vliv na vyvíjejícího se člověka.

Dětství

Jde o to, že na vývoj člověka a obzvlášť lidského mozku, má vliv především prostředí, a to nejvíce po narození. Pokud člověka porovnáme s koněm, který je schopen běhat první den svého života, vidíme, že jsme velmi nevyvinutí. Nemáme k dispozici tolik nervové koordinace, rovnováhy, síly svalů nebo ostrosti zraku, dokud nám nejsou 1,5 nebo 2 roky. Je to proto, že vývoj mozku koně se odehrává v bezpečí dělohy, zatímco u lidí k tomu dochází až po porodu, a to má svoji prostou evoluční logiku. Jak se hlava zvětšuje, což nás činí lidmi – růst předního mozku je ve skutečnosti to, co v podstatě dělá člověka člověkem. Zároveň chodíme po dvou nohách. Takže naše pánev se zúží, aby se tomu přizpůsobila. Takže teď máme užší pánev a větší hlavu. Bingo, musíme se narodit předčasně. A to znamená, že vývoj mozku, k němuž u jiných živočichů dochází v děloze, u nás přichází po narození a ve velké míře pod vlivem prostředí. Koncept Nervového darwinismu zjednodušeně znamená, že nervové obvody, které získávají příslušný impuls z okolí, se vyvinou optimálně, a ty, které takový implus nedostávají, se vyvinou špatně nebo třeba vůbec. Vezmeme-li novorozeně s perfektním zrakem a na pět let ho zavřeme do temné místnosti, tak bude po zbytek svého života slepé, protože oční nervy ke svému vývoji potřebují světlo, a bez toho i ty nejzákladnější obvody, přítomné a aktivní již při narození, zakrní a odumřou, a nové se již nevytvoří.

Paměť

Existuje velmi důležitý proces, při kterém rané zážitky formují chování v dospělosti A to dokonce i velmi brzké zážitky, na které nemáme žádné vzpomínky. Bylo zjištěno, že existují dva typy paměti. Máme explicitní paměť, což jsou vzpomínky, využíváme ji, když se snažíme vybavit si fakta, detaily, události, okolnosti. Ale část mozku, zvaná hipokampus, která ukládá vzpomínky, se do půldruhého roku života ani nezačne zcela vyvíjet, a plně se vyvine až mnohem později. Proto si málokdo pamatuje události, které se udály před 18. měsícem života. Ale existuje ještě jiný druh paměti, říká se jí paměť implicitní, což je v podstatě emoční paměť, kde jsou emoční dopady a interpretace, které dítě udělá z citových zážitků, zakořeněny v mozku ve formě nervových obvodů, které se mohou aktivovat bez konkrétních vzpomínek. Takže například lidé, kteří byli adoptovaní, mají často celoživotní pocit zavržení. Nepamatují si na adopci. Nevzpomenou si na odloučení od biologické matky, protože nemají odkud vzpomínky vyvolávat. Ale emoční vzpomínka na odloučení a zavržení je v jejich mozku hluboce zaryta. Z tohoto důvodu je u nich mnohem pravděpodobnější, že zažijí pocity odmítnutí a velkého emočního rozrušení, když vnímají, že jsou zavrhováni ostatními lidmi. Neplatí to pouze u adoptovaných jedinců, ale u nich je to obzvlášť výrazné právě kvůli této funkci implicitní paměti. Lidé, kteří jsou závislí – podle odborné literatury a zvláště z mých zkušeností, především ti těžce závislí, byli prakticky všichni v dětství hrubě týráni nebo utrpěli těžkou emoční ztrátu. Jejich citové nebo implicitní vzpomínky zobrazují svět jako nebezpečný a nevstřícný, opatrovníky jako nedůvěryhodné a vztahy jako nedostatečně bezpečné k tomu, aby se v nich plně otevřeli, a tím pádem jejich reakcí bývá držet se daleko od opravdu intimních vztahů. Nevěří opatrovníkům, doktorům ani dalším lidem, kteří se jim snaží pomoct a celkově vidí svět jako nebezpečné místo. A to se děje vyloženě kvůli implicitní paměti, která má často co do činění s událostmi, které si nepamatují.

Dotek

Předčasně narozené děti nebo děti v inkubátorech, či napojené na různé přístroje, týdny a někdy i měsíce. Nyní víme, že když je těmto dětem dopřán dotek a pohlazení po zádech alespoň 10 minut denně, je tím podpořen vývoj mozku. Lidský dotek je tedy pro vývoj nezbytný a děti, které nikdo nepochová, dokonce časem zemřou. Tak moc je vzájemný kontakt pro lidské bytosti potřebný. V naší společnosti je nešťastná tendence říkat rodičům, aby nechovali své děti, aby je nenosili, nezvedali plačící miminka ze strachu z rozmazlení. Nebo aby je donutili spát celou noc, nezvedají je. To je přesný opak toho, co děti potřebují a tyto děti možná opět usnou, protože to vzdají a jejich mozky se prostě vypnou jako způsob obrany před zranitelností skutečně způsobenou opuštěním vlastními rodiči, ale jejich implicitní vzpomínky budou takové, že tento svět se o ně nezajímá.

Dětství

Mnoho takových odlišností je formováno v raném životě. Tím způsobem jsou životní zkušenosti rodičů, jak těžký nebo snadný život je, předány dětem. Ať už prostřednictvím poporodní deprese, nebo rodiči, kteří se na děti rozčílí, protože měli těžký den nebo jsou prostě na konci dne příliš unavení. A toto jsou velmi mocné efekty programování dětského vývoje, o kterých nyní víme mnoho. Tato počáteční citlivost není pouhou evoluční chybou, ale vyskytuje se u mnoha živočišnýc druhů. Dokonce i sazenice se v raném stádiu přizpůsobují druhu prostředí, ve kterém vyrůstají. Ale u člověka jde o adaptaci na kvalitu společenských vztahů. A tak je ranný život – podle toho kolik péče, konfliktů a pozornosti se nám dostane, jakousi předzvěstí našeho světa v dospělosti. Vyrůstáte ve světě, kde musíte bojovat o něco, co můžete dostat, krýt si záda, starat se sami o sebe, naučit se nevěřit ostatním? Nebo vyrůstáte ve společnosti, kde záleží na porozumění, oboustrannosti, spolupráci, kde je důležitá empatie, kde se bezpečnost odvíjí od dobrých vztahů s ostatnímí lidmi? A k tomu je potřeba velmi odlišný emoční a myšlenkový vývoj. A právě o tom je počáteční cítění. A rodičovství je v podstatě zcela nevědomý proces předávání těchto zkušeností dětem. O typu světa, ve kterém žijí. Uznávaný dětský psychiatr z Velké Británie, D. W. Winnicott, řekl, že v dětství jsou dvě základní věci, které se mohou pokazit. Jedna je, když se dějí věci, které by se dít neměly. A potom věci, které se stál měly, ale nestaly. Do první kategorie patří dramatické, urážlivé prožitky, a zážitky opuštění mých pacientů z centra a mnoha dalších závisláků. Tyto věci se neměly stát, ale staly se. Ale pak tu máme i tu nenucenou, chápající, nerušenou pozornost rodičů, kterou potřebuje každé dítě, ale velmi často se jí dětem nedostává. Nejsou zneužité. Nejsou zanedbané a nejsou traumatizované, ale stane se to, že přítomnost emočně dostupných, láskyplných rodičů, pro ně prostě není k dispozici kvůli tlakům v naší společnosti a v prostředí, kde jsou děti vychovávány. Psycholog Allan Schore toto nazývá „Blízké opuštění“. Když je rodič přítomný fyzicky, ale ne emočně. Strávil jsem, zhruba posledních 40 let svého života, prací s největšími kriminálníky, které naše společnost plodí – vrazi, násilníci a tak dále, kdy jsem se snažil pochopit, co toto násilí způsobuje. Zjistil jsem, že ti nejhorší z kriminálníků v našich vězeních se sami stali obětí dětského zneužívání takového rozsahu, který jde nad míru všeho, co jsem si vůbec pod pojmem dětské zneužívání představoval. Neměl jsem vůbec tušení o míře zkaženosti, se kterou se děti v naší společnosti až moc často setkávají. Ti největší násilníci, které jsem poznal, sami přežili pokus o vraždu, kterou na nich často chtěli spáchat jejich vlastní rodiče, či jiní lidé z jejich okolí. Nebo ti, jejichž nejbližší příbuzní byli zavražděni někým cizím. Budha tvrdil, že vše souvisí se vším. Říká, že jedno obsahuje mnohé a mnohé obsahuje ono jedno. Že nelze porozumět ničemu odříznutému od svého prostředí. Je žrejmé, že list obsahuje Slunce, nebe a Zemi. To se nyní samozřejmě ukázalo být pravdivé všude a konkrétně pokud se jedná o lidský vývoj. Moderní vědecký termín to označuje jako „bio-psycho-sociální“ povaha lidského vývoje, která tvrdí, že biologie člověka hodně závisí na jeho interakci se sociálním a psychologickým prostředím. A konkrétně psychiatr a věděc Daniel Siegel z Kalifornské university v Los Angeles poprvé použil pojem „mezilidská neurobiologie“ která v podstatě tvrdí, že funkce našeho nervového systému velmi závisí na našich osobních vztazích. V první řadě na našich rodičích, dále na ostatních vazbách hrajících důležitou roli v našich životech, ale také na celé naší kultuře. Takže nemůžeme oddělit neurologické fungování člověka od okolního prostředí, ve kterém vyrůstal a v němž nadále žije. A to platí během celého života. Obzvláště to platí v době, kdy se váš mozek teprve vyvíjí a jste bezmocní a závislí. Ale je to pravdivé dokonce i u dospělých, i na sklonku života.

Kultura

Lidé žili skoro v každém druhu společnosti. Počínaje rovnostářskými. Společnosti lovců a sběračů vypadají, že byly velice rovnostářské. Byly založené například na sdílení potravy, výměně darů. Malé skupiny lidí, které převážně žily hledáním potravy a občasným lovem Převážně mezi lidmi, které znali v podstatě celý svůj život, pokud nebyli přímo obklopeni příbuznými z druhého kolena a blíž, ve světě, ve kterém existovala velká přizpůsobivost mezi různými skupinami. Ve světě, kde toho z pohledu materialistické kultury nebylo moc. Takto lidé trávili většinu své hominidní historie. A není překvapením, že to přispěje k vytvoření velmi odlišného světa. Jedna z věcí, kterou tím získáme, je mnohem méně násilí. Organizované skupinové násilí není něco, co se v oné éře lidských dějin objevovalo a to je celkem zřejmé. Kde jsme tedy udělali chybu? Násilí není universální. Není ho všude mezi lidmi stejně. V různých společnostech můžeme najít obrovské rozdíly v míře násilí. Existují společnosti, kde se násilí prakticky nevyskytuje. Existují další, které samy sebe ničí. Některé novokřtěnecké skupiny jsou naprosto striktně pacifistické – Amenité, Mennonité, Hutterité. Některé z těchto skupin, např. Hutterité, neevidují jediný případ zabití člověka. Během našich největších válek, jako byla Druhá světová válka, kdy byli lidé odváděni do armády, odmítali narukovat do armády. Raději se nechávali uvěznit, než aby sloužili v armádě. V izraelských kibucech je úroveň násilí tak nízká, že izraelské soudy často pošlou násilníky, lidi, kteří spáchali trestný čin, žít do Kibucu, aby se naučili, jak žít život bez násilí, protože tam se takhle žije. Jsme tedy silně formováni společností. Naší společností v širším smyslu, včetně teologických, metafyzických, jazykových a dalších vlivů. Společnost nás zčásti formuje, zda si myslíme, že život je v podstatě o hříchu nebo o kráse. Jestli se nám dostane odměny nebo trestu za to, jak jsme žili nebo jestli je to bezvýznamné. V širším slova smyslu můžeme různé rozsáhlé společnosti označit za individualistické nebo kolektivistické, s různými typy lidí, odlišnými náhledy na svět a myslím si také, že odlišné myšlení s tím jde ruku v ruce. My v Americe žijeme v jedné z nejvíce individualistických společností a máme zde kapitalismus, který nám dává možnost stoupat výš a výš po pyramidě našich možností. A vtip je v tom, že pod sebou máme stále méně záchranných sítí. Už z definice vyplývá, že čím více vrstev společnost má, tím méně lidí si je sobě rovných, tím méně je lidí, se kterými máme vyvážené, vzájemné vztahy. A místo toho máme rozdílné rysy a nekonečné hierarchie. Svět, ve kterém máme jen málo sobě blízkých, je svět s podstatně menší mírou altruismu.

Lidská přirozenost

A to nás přivádí k absolutně nemožnému kritickému bodu, který spočívá v pochopení perspektivní vědy, neboli jakou má vlastně povahu lidská přirozenost. Podívejte, na jisté úrovni povaha naší přirozenosti nemá být zvlášť spoutána naší přirozeností. Přicházíme s větším množstvím společenské proměnlivosti, než jakýkoliv jiný životní druh. Více systémů víry, typů rodinných uspořádání, způsobů výchovy dětí. Škála rozmanitosti, kterou disponujeme, je pozoruhodná. Ve společnosti založené na konkurenci a velmi často nemilosrdném vykořisťování jednoho člověka druhým. Rejžování na problémech jiných lidí a velmi často vytváření problémů za účelem zisku. Vládnoucí ideologie velmi často ospravedlní takové chování odvoláním se na nějakou základní a neměnnou lidskou přirozenost. Takže mýtem v naší společnosti je, že lidé jsou přirozeně soupeřiví, a že jsou individualističtí a sobečtí. Ale právě opak je pravdou. Máme určité lidské potřeby. Jediný způsob, jak lze skutečně hovořit o lidské přirozenosti je pochopit, že existují určité lidské potřeby. Máme lidskou potřebu přátelství a důvěrného kontaktu, být milováni, být spojeni, být přijati, být viděni, být přijímáni za to, kým jsme. Pokud jsou tyto potřeby uspokojeny, stáváme se soucitnými a spolupracujícími lidmi, kteří jsou empatičtí k ostatním. Takže… Opak, který často vidíme v naší společnosti je v podstatě deformace lidské přirozenosti právě proto, že potřeby tak mála lidí jsou uspokojeny. Takže ano, dá se mluvit o lidské přirozenosti, ale jen ve smyslu základních lidských potřeb, které jsou instinktivně vyvolané. Jinak řečeno, určité lidské potřeby, které vedou k určitým rysům chování, pokud jsou uspokojeny, a k jiným, pokud jsou odepřeny. Takže… Uznáme-li fakt, že lidský organismus, jenž má velkou dávku přizpůsobitelnosti, která nám umožňuje přežít v mnoha rozdílných podmínkách, má také přísně nastaveny určité požadavky na prostředí, neboli lidské potřeby, začne se objevovat společenský imperativ. Tak jako naše těla požadují hmotnou výživu, lidský mozek vyžaduje pozitivní formu podnětů z prostředí ve všech fázích vývoje, přičemž také potřebuje být chráněn před ostatními negativními druhy podnětů. A jestli se věci, které by se dít měly, nedějí nebo jestli se věci, které by se dít neměly, dějí, tak pak je patrné, že se tím může otevřít cesta nejen pro řadu mentálních a tělesných nemocí, ale rovněž i pro mnoho druhů škodlivého chování. Takže, jak otáčíme pohled směrem ven a bereme v úvahu současnou situaci, musíme si položit otázku: Podporují podmínky, které jsme si vytvořili v moderním světě, naše zdraví? Je podstata našeho socioekonomického systému pozitivní hybnou silou pro člověka a společenský vývoj a pokrok? Nebo má naše společnost ve skutečnosti sklon jít proti základním evolučním požadavkům, potřebným k vytvoření a udržení našeho osobního a společenského blahobytu?

Část druhá: Sociální patologie

Takže, možná se ptáte, kde to všechno začalo? To, co máme dnes. V podstatě svět ve stádiu rostoucího úpadku.

Trh

Začalo to s Johnem Lockem. John Locke zavádí pojem vlastnictví. Má tři podmínky pro spravedlivé soukromé právo a majetek. A ty tři podmínky jsou: Musí zbýt dost pro ostatní, nesmíte ho nechat zpustnout a to nejdůležitější je, že do něj musíte investovat svou práci. Zní to spravedlivě – investujeme do světa svou práci a pak jsme oprávněni vlastnit výsledný produkt. Pokud je na světě dost pro ostatní a pokud ho nenecháte zchátrat a nedopustíte žádné plýtvání, pak je to v pořádku. Locke strávil spoustu času prací na svých slavných pojednáních o vládě, které jsou od té doby uznávánými texty pro pochopení ekonomiky a politiky a práva. Dodnes se tyto klasické texty studují. Takže, představil ty 3 podmínky – a vy už skoro přemýšlíte, ať už jste zastáncem soukromého vlastnictví nebo ne, že představil velmi dobře přijatelnou a účinnou obranu soukromého vlastnictví. Ale, on od ní upustil! Upustil od ní jakoby nic. V jedné jediné větě. Říká: „Jakmile do toho jednou vstoupily za tichého souhlasu člověka peníze, stalo se z toho…“ a neříká, že všechny podmínky jsou tím zrušeny nebo vymazány, ale přesně to se stalo. Takže nyní už nemáme výrobek a váš majetek vydělaný vaší vlastní prací. Kdepak, peníze nyní kupují práci. Už se neberou ohledy na to, jestli zbývá dost na ostatní. Už se neberou ohledy na to, zda chátrá, protože říká, že peníze jsou jako zlato a stříbro a zlato nemůže chátrat, a proto peníze nemohou být zodpovědné za plýtvání, což je směšné. Nemluvíme zde o penězích a stříbru, mluvíme o jejich následcích. Je to jeden logický klam za druhým. Ta nejvíce zarážející logická iluze, která mu tady projde… Ale která se hodí majitelům kapitálu a jejich zájmům… Pak přijde Adam Smith a co do toho přidá je náboženství. Locke začal s tím, že Bůh to tak stvořil, že to je Boží právo. A teď tu máme Smitha se svým pořekadlem „Není to jen boží…“ Ve skutečnosti to tak přesně neříká, ale filozoficky to tak v podstatě je. Říká, že to není jen otázka soukromého vlastnictví. Vše, co je nyní „předpokládáno“, tak to je DANÉ. A že tu máme „‚investory, kteří kupují práci“, je DANÉ. Neexistuje žádný limit, kolik práce jiných lidí si mohou koupit, kolik si mohou nahromadit, jak velkou nerovnost – to vše je nyní dané. A tak přijde s jeho velkou myšlenkou, která je opět jen představená v závorkách – mimochodem. Víte, když lidi nabízí zboží na prodej – nabídka a ostatní nakupují – poptávka a tak dále. Jak se nabídka rovná poptávce nebo poptávka rovná nabíce? Jak mohou dosáhnout rovnováhy? A to je jeden z hlavních nápadů ekonomie – jak se dostanou do rovnováhy. A on říká, že to je „NEVIDITELNÁ RUKA TRHU“, která je přináší do rovnováhy. Takže teď je „Bůh“ vlastně nevyhnutelný. Nejenže zaručuje právo na vlastnictví a všechny jeho pěněžní prostředky a jeho „přirozená práva“ ohledně toho, co řekl Locke. Nyní je „Bůh“ systém samotný. Smith v podstatě říká – a to musíte přečíst celé „Bohatství národů“, abyste našli tuto citaci. Říká: „Omezenost minimálních životních prostředků nastavuje limity reprodukce chudých, a že příroda se s tím nemůže vypořádat jinak, než odstraněním jejich dětí.“ Předpovídal evoluční teorii v tom nejhorším smyslu. To bylo hodně před Darwinem. Nazval je „rasou dělníků“. Jak můžete vidět, byl tu zabudován vrozený rasismus, vrozená celoživotní slepota k zabíjení nespočtu dětí. A on si myslel, že to je „neviditelná ruka“, která vyrovnává nabídku s poptávkou a naopak. Vidíte, jak je „Bůh“ moudrý? Můžete tedy vidět spoustu opravdu zhoubných, život zničujících, eko-genocidních věcí, které pokračují a mají, v jistém smyslu, základy i ve Smithovi. Když se podíváme na původní koncept takzvaného volného trhu – kapitalistického systému zahájeného ranými ekonomickými filosofy, jako třeba Adam Smith, vidíme, že původní záměr „trhu“ byl založen na skutečném, hmotném, života podporujícím zboží. Adam Smith nikdy nepomyslel na to, že ten nejvíce profitující ekonomický sektor na planetě bude nakonec v oblasti finančního obchodování, nebo takzvaného investování, kde samy peníze jsou jednoduše získány pohybem jiných peněz v svévolné hře, která nemá žádný produktivní význam pro společnost. Přesto, navzdory Smithovu záměru, byly dveře pro tak zdánlivě náhodné jevy doširoka otevřeny jedním z nejzákladnějších principů této teorie: Peníze samy o sobě jsou brány jako komodita. Dnes, v každé ekonomice světa – nehledě na jejich společenský systém, jsou peníze žádané kvůli pěnězům a ničemu jinému. Základní myšlenka, která byla záhadně kvalifikovaná Adamem Smithem s jeho náboženskou deklarací „neviditelné ruky“, znamená, že omezená, egoistická honba za touhle fiktivní komoditou nějak záhadně způsobí lidský a společenský blahobyt a pokrok. Skutečností je, že peněžní podnět zájmu nebo něco, co někteří označili jako „žebříček peněžních hodnot“ se nyní naprosto oddělil od základního životního zájmu, který můžeme označit jako „žebříček životních hodnot“. Došlo k tomu, že tu máme naprostý zmatek v ekonomické doktríně mezi těmito dvěma přístupy. Oni si myslí, že žebříček peněžních hodnot přináší žebříček životních hodnot, a proto říkají, že pokud se prodá více zboží, pokud HDP poroste, a tak dále, tak tu bude větší blahobyt. Můžeme vzít HDP jako základní ukazatel zdraví společnosti. No, tady vidíte ten zmatek. Je to rozmlouvání o žebříčku peněžních hodnot, což znamená všechny tržby a zisky, které jsou odvozené z prodeje zboží. A oni si to pletou s reprodukcí života. Takže už od začátku tu máme zabudované naprosté spojení peněz a žebříčku životních hodnot. Potýkáme se tedy s typem strukturovaného klamu, který se stává čím dál tím více fatální, čím více se hodnota peněz odděluje od vytváření čehokoliv. Je to tedy porucha systému, a tato porucha systému se zdá být osudnou.

Vítejte v systému

Ve dnešní společnosti málokdy slyšíte někoho mluvit o pokroku jejich země nebo společnosti, ve smyslu fyzického blahobytu, stavu štěstí, důvěry nebo společenské stability. Naopak tyto měřítka jsou nám prezetovány spíše skrze ekonomické abstrakce. Máme hrubý domácí produkt, index spotřebitelských cen, hodnotu burzy cenných papírů, míry inflace a tak dále. Ale říká nám to něco o skutečné hodnotě týkající se kvality lidských životů? Ne. Všechna tato měřítka se týkají hodnoty peněz samotných a ničeho jiného. Například, hrubý domácí produkt země je měřítko hodnoty prodaného zboží a služeb. Toto měřítko má být odrazem „životní úrovně“ lidí v určité zemi. Ve Spojených státech vyšla zdravotní péče na 17% HDP v roce 2009. To odpovídá více než 2,5 bilionu dolarů. Tudíž měla pozitivní dopad na toto ekonomické měřítko. A podle této logiky by bylo pro ekonomiku USA ještě lepší, kdyby se zdravotní služby víc prodražily. Možná na 3 biliony dolarů nebo 5 bilionů A to by vytvořilo větší růst, více pracovních míst, a tudíž chloubu ekonomů jako růst životního standardu v jejich zemi. Ale moment. Co vlastně zdravotní služby představují? No, NEMOCNÉ A UMÍRAJÍCÍ LIDI. Správně. Čím více nemocných lidí v Americe, tím lepší je ekonomika. Tohle není zveličování nebo cynický pohled. Pokud opravdu ustoupíme dostatečně daleko, uvědomíte si, že HDP nejenže neodráží skutečný veřejný nebo sociální zdravotní stav na žádné hmatatelné úrovni, ale že to je ve skutečnosti hlavně měřítko průmyslové neefektivity a společenského úpadku. A čím více jej vidíte stoupat, tím více se věci zhoršují s ohledem na osobní, společenskou a ekologickou integritu. K vytvoření zisku musíte vytvořit problémy. V současném systému nepřináší zisk záchrana životů, udržování rovnováhy na této planetě, mít spravedlnost, mír nebo cokoliv jiného. V tom prostě žádný zisk není. Existuje staré pořekadlo: „Protlač zákon a vytvoř obchod.“ Ať už chcete vytvořit byznys pro advokáta nebo kohokoliv jiného. Takže, zločin vytváří byznys, stejně jako destrukce vytváří byznys v Haiti. V této zemi (USA) máme nyní uvězněných zhruba 2 000 000 lidí A mnoho z nich je ve věznicích provozovaných soukromými společnostmi – Corrections Corporation of America, Wackenhut, které obchodují své akcie na Wall Street podle toho, kolik je lidí ve vězení. Tak to je na poblití. Ale je to odraz toho, co tento ekonomický systém vyžaduje. Takže co přesně tento ekonomický systém vyžaduje? Co je to, co drží náš ekonomický systém v chodu? Spotřeba. Nebo přesněji – CYKLICKÁ SPOTŘEBA. Když rozebereme základy klasické tržní ekonomiky, zůstane nám model peněžní směny, který prostě nemůže být zastaven nebo alespoň podstatně zpomalen, pokud má společnost, jak ji známe, zůstat funkční. V ekonomice jsou tři hlavní subjekty: zaměstnanec, zaměstnavatel a spotřebitel. Zaměstnanec prodává pracovní sílu zaměstnavateli za mzdu. Zaměstnavatel prodává svou výrobu, tedy zboží, spotřebiteli za příjem. A spotřebitel je samozřejmě akorát jiná role zaměstnavatele a zaměstnance, kteří tímto vracejí peníze zpět do systému, čímž umožňují pokračování cyklické spotřeby. Jinými slovy, světový trh je založen na předpokladu, že ve společnosti bude neustále dostatek poptávky po produktech, abychom mohli přesouvat peníze v takové míře, která udrží proces spotřeby v chodu. A tedy čím je rychlejší spotřeba, tím více roste tzv. hospodářský růst a tak to pokračuje. Ale počkat. Já myslel, že ekonomika má, no nevím, nějak „hospodařit“? Nesouvisí snad právě tento termín se zachováním a efektivitou a omezením plýtvání? Jak tedy náš systém, který požaduje spotřebu – a čím více, tím lépe, účinně chránit nebo se prostě chovat „hospodárně“? No… nechová. Záměr tržního systému je vlastně naprosto opačný, než co by opravdové hospodaření mělo dělat. A to je efektivní a opatrné nakládání se zdroji určenými pro výrobu a distribuci zboží zajišťujících přežití. Žijeme na omezené planetě s omezenými zdroji, kde například ropa, kterou používáme, potřebovala miliony let, aby se vytvořila. Kde nerosty, které používáme, vznikaly miliardy let. Takže, používat systém, který úmyslně podporuje zvyšování spotřeby kvůli takzvanému „hospodářskému růstu“, je naprosté ekologické šílenství. Žádné plýtvání, to je efektivita. Žádné plýtvání? Tento systém plýtvá více, než všechy systémy, co kdy existovaly. Každá úroveň organizace života a životních systémů je ve stavu krize, úpadku nebo kolapsu. Žádné noviny během posledních 30 let vám neřeknou nic jiného než, že všechny životní systémy upadají. Stejně jako sociální programy. Stejně jako dostupnost pitné vody. Zkuste jmenovat jedinou lidskou potřebu, která není ohrožena. Nemůžete. Žádná taková neexistuje a to je velmi, velmi zoufalé. Ale my jsme ani nepřišli na příčinu problému. Nechceme této přičině čelit. Chceme jen pokračovat v chodu. Víte, to je šílenství, když děláte stejnou věc pořád dokola, přestože je jasné, že nefunguje. Takže se ve skutečnosti nepotýkáte s ekonomickým systémem, řekl bych dokonce, že spíše s anti-ekonomickým systémem.

Anti-ekonomie

Existuje staré přísloví, že model konkurečního trhu hledá cestu, jak „vyrobit co nejlepší zboží za co nejmenší cenu.“ Tento výrok je v podstatě představa podnětu, který ospravedlňuje konkurenční boj, založený na předpokladu, že výsledek produkce je kvalitnější zboží. Pokud bych si chtěl vyrobit stůl pěkně od základu, samozřejmě bych ho vyrobil z toho nejlepšího, nejodolnějšího dostupného materiálu, ne? Se záměrem, aby mi vydržel co možná nejdéle. Proč bych měl chtít vyrobit nekvalitní věc, když vím, že pak ji budu muset vyrobit znovu, a tím spotřebovat další materiály a energii? No, jakkoliv se tohle zdá být rozumné v reálném světě, pokud jde o svět obchodu, nejen, že je to jasně nelogické, není to ani reálné. Je technicky nemožné vyrobit všechno nejlépe, pokud chce společnost být konkurenceschopná a zůstat cenově dostupná pro zákazníka. Doslova všechno, co je vyrobeno a na prodej v globální ekonomii je okamžitě méněcenné v momentě, kdy to je vyrobeno. Je to matematická nemožnost vyrobit technologicky nejdokonalejší, nejefektivnější a strategicky udržitelný produkt. Je to díky faktu, že tržní systém vyžaduje „nákladovou efektivitu“, neboli potřebu snižovat náklady, která je přítomna v každé fázi výroby. Od ceny práce, po cenu materiálů a obalů a tak dále. Tato soutěživá strategie samozřejmě zajišťuje, že veřejnost dá přednost jejich zboží před zbožím konkurenčních výrobců, kteří dělají úplně to samé, aby také měli konkurenceschopné, cenově dostupné zboží. Tento neměnně nešetrný důsledek systému se označuje jako „skutečné zastarávání“. Avšak toto je pouze část většího problému. Základní řídící princip tržního hospodářství – který mimochodem nenajdete v žádné učebnici, je následující: „Žádnému produktu nesmí být dovolena životnost delší, než jaká dovoluje pokračování cyklické spotřeby.“ Jinými slovy je nezbytné, aby se věci rozbíjely, selhávaly a porouchávaly během určité doby. To se označuje jako „plánované zastarávání“. Plánované zastarávání je základ obchodní strategie všech výrobců na světě. Samozřejmě jen málo z nich by otevřeně přiznalo takovou strategii, takže tento fakt maskují v právě zmíněném fenoménu skutečného zastarávání, který jsme teď probírali, zatímco často ignorují nebo dokonce potlačují nové technologické objevy, které by mohly vytvořit udržitelnější a trvanlivější zboží. A pokud by nebylo dostatečné plýtvání tím, že si tento systém v podstatě nemůže dovolit výrobu nejtrvanlivějšího a nejefektivnějšího zboží, plánované zastarávání záměrně uznává, že čím déle jakékoliv zboží funguje, tím horší je to pro udržení cyklické spotřeby, a tudíž pro tržní systém samotný. Jinak řečeno, s delší životností produktu klesá ekonomický růst, a tudíž tu je přímý, posílený podnět k zajištění krátké životnosti veškerého vyrobeného zboží. A ve skutečnosti nemůže tento systém fungovat jinak. Letmý pohled na množství skládek po celém světě dokazuje realitu zastarávání. Máme tu miliardy levně vyrobených mobilních telefonů, počítačů a jiné technologie. Každá plná vzácných, obtížně získávaných materiálů jako třeba zlato, coltan, měď, které nyní hnijí v ohromných haldách. Obvykle kvůli pouhé poruše nebo zastaralosti malých částí, které by – v konzervativní společnosti, byly nejspíše opraveny nebo zmodernizovány, a tím prodloužena životnost výrobku. Naneštěstí, jakkoli účinné se to může zdát v naší fyzické realitě – že žijeme na omezené planetě s omezenými zdroji, je to s ohledem na trh vysloveně neefektivní. Vyjádřeno ve větě: „Efektivita, udržitelnost a zachování jsou nepřáteli našeho ekonomického systému.“ Podobně jako fyzické zboží musí být neustále vyráběno a reprodukováno, nehledě na jejich ekologický dopad, trh služeb funguje na stejné logice. Pravdou je, že nelze peněžně profitovat na řešení problémů, na kterých zrovna vykonáváte své služby. A nakonec to poslední, co zdravotní systém opravdu chce, je vyléčení nemocí jako je rakovina, což by odstranilo bezpočet míst a biliony příjmů. A když už jsme u tohoto tématu – kriminalita a terorismus jsou v tomto systému dobré! Tedy alespoň ekonomicky, neboť zaměstnávají policii, vytvářejí vysoce cenné komodity pro bezpečnost, nemluvě o cenách věznic, které jsou v soukromém vlastnictví – kvůli zisku. A co třeba válka? Válečný průmysl v Americe tvoří obrovskou část HDP. Jeden z nejziskovějších průmyslů, který vyrábí smrtící a ničící zbraně. Oblíbená hra tohoto průmyslu je vyhodit věci do vzduchu a pak je znovu postavit, za účelem zisku. Toto jsme viděli u sakra dobře uzavřených miliardových smluv u války v Iráku. Závěr je ten, že negativní atributy společnosti se staly velmi výhodnými zakázkami pro průmysl a jakýkoliv zájem na řešení problémů nebo na udržitelnosti a zachování životního prostředí je v rozporu s ekonomickou udržitelností. A proto pokaždé, když vidíte růst HDP v nějaké zemi, jste svědky růstu nouze, skutečné nebo zinscenované. A samozřejmě nouze je zakořeněná v neefektivitě. Z toho důvodu znamená zvýšená nouze zvýšenou neefektivitu.

Porucha systému hodnot

Tzv. Americký sen je založený na nespoutaném konzumismu. Je založený na skutečnosti, že média a především obchodní reklama – všechny korporace, které potřebují tento nekonečný růst, přesvědčily nebo vymyly mozky většině lidí v Americe a ve světě, že musíme mít X materiálního bohatství a možnost získávat nekonečně více materiálního bohatsví, abychom byli šťastní. To prostě není pravda. Takže proč lidé stále nakupují tímto způsobem, který programově narůstá a ve výsledku vede k ekologické genocidě? A to je právě jeho typická, předurčená funkce. Jednoduše zadáte data do nastavení organismu a jako výstupy dostanete požadované chování, cíle či záměry. A mají k tomu veškeré technologické možnosti a chlubí se, jak se dostanou do vědomí dětí a ty pak tím, že o tom slyší, jsou hned nalaďeny na danou značku. Je třeba si uvědomit, že právě to dělá z lidí takové hlupáky. Lidé jsou naučeni být hloupí. Jedná se o poruchu systému hodnot. Víte, jestli existuje nějaký doklad o tvárnosti lidské mysli, jestli je nějaký důkaz, jak poddajné lidské myšlení může být a jak snadno se dají lidé řídit a usměrňovat na základě charakteru podnětů z jejich prostředí a co ho utužuje, tak svět komerčních reklam je jasným důkazem. Je třeba smeknout před stupněm vymývání mozků, kdy tito naprogramovaní roboti, zvaní „konzumenti“ cestují po světě, jenom proto, aby zašli do obchodu, kde utratí třeba 4000 USD za kabelku, kterou stojí vyrobit zhruba 10 USD v sweatshopu na druhém konci světa. A to jenom z důvodu společenského postavení, kterou tato značka představuje v naší kultuře. Nebo třeba ty starověké společenské tradice, které zvyšovaly důvěru a soudržnost ve společnosti, a které nám byly sebrány akvizičními a materialistickými hodnotami, kdy nyní obměňujeme bezcené „šmejdy“ několikrát do roka. Možná se divíme tomu, proč má dnes tolik lidí nutkání nakupovat a vlastnit. Přitom je jasné, že jsou naladěni již z dětství pohlížet na hmotné statky jako na symbol společenského postavení mezi přáteli a v rodině. Faktem je, že základy jakékoliv společnosti jsou hodnoty, které jsou styčnými body jejího fungování. Naše společnost, tak jak dnes existuje, může fungovat jedině, pokud naše hodnoty podpoří tu očividnou spotřebu, která je nutná k udržení systému tržního hospodářství. Před 75 lety byla spotřeba na jednu osobu v Americe a ve většině zemí 1. světa na polovině toho, co je dnes. Dnes máme vytvořenou a zavedenou novou konzumní společnost, a to kvůli skutečné nutnosti vyššího a vyššího stupně spotřeby. A právě z tohoto důvodu většina korporací utrácí více peněz za reklamu, než kolik stojí vlastní výroba samotného produktu. Pilně pracují na vytváření falešných potřeb pro naše uspokojení. A ono to funguje.

„Ekonomové“

Víte, oni ekonomové nejsou ve skutečnosti vůbec žádnými ekonomy. Jsou to propagátoři peněžních hodnot a je zjevné, že všechny jejich modely spočívají ve výměně symbolů, které jsou spojené se ziskem, ať už na jedné nebo na obou stranách, ale přitom jsou úplně odpojeni od skutečného, stávajícího světa reprodukce. V Ohiu jeden stařec nezaplatil účet za elektřinu – možná jste o tom slyšeli, a dodavatel elekřiny mu odpojil elektřinu a on umřel. Důvodem odpojení byl fakt, že by nebylo výdělečné poskytovat elektřinu někomu, kdo za ní nezaplatil. Myslíte si, že to bylo správné? Odpovědnost za odpojení však neleží na dodavateli elektřiny, ale na jeho sousedech, přátelích a kolezích, kteří nebyli natolik dobročinní, aby mu umožnili, jako jednomu z nás, zaplatit své účty za elektřinu. Hmmmmmm… Slyšel jsem dobře? Řekl snad právě, že smrt člověka, způsobená nedostatkem peněz, byla vinou… jiných lidí… nebo snad nedostatkem dobročinnosti? No tak to potom budeme potřebovat zavést hromadu televizních reklam a také ty malé, ubohé kasičky na výběr mincí v putykách a pár pěkných žebracích misek pro miliardu lidí trpících hladem na této planetě právě kvůli tomuto systému, který Milton Friedman podporuje. Když už se zabýváte filosofiemi Miltona Friedmana, F. A. Hyacka, J. M. Keynese, Ludwiga von Miseseho, či jakéhokoliv jiného tržního ekonoma, základní principy prakticky nikdy neopouští peněžní omílačky. Je to jako náboženství. Analýza spotřeby, politika stabilizace rozpočtových schodků, agregátní poptávka… Tohle existuje jako nikdy nekončící, sebestředný, sebeobhajující se tématický okruh, kde potřeby lidstva, přírodní zdroje a jakékoliv formy životapodpůrných snah jsou ze zásady vyloučeny a nahrazeny zvláštní představou, že lidé, kteří spolu bojují o peníze, každý motivován jen svými vlastními, skoupými zájmy, záhadně vytvoří udržitelnou, zdravou a vyváženou společnost. V této teorii, v této doktríně nejsou žádné směrnice pro život. O co se snaží? Jde jim o sledování toku peněz. A to je vše! Předvídá snad sledování toku peněz vše, co je podstatné? Zaprvé – nejsou tu žádné směrnice pro život. Hej, žádné směrnice! Zadruhé – všichni agenti jsou „zlatokopky“, sledující pouze svůj vlastní prospěch. Jinak řečeno, nemyslí na nic, než na sebe samé a jak pro sebe získat co nejvíc. To je podstata jejich logiky. Jejich volba je sebe-maximalizace. A jediný jejich zájem je co nejvíce peněz a komodit pro sebe samé. Takže, kde tady máme společenské vztahy? Nikde, tedy až na proces obohacování se. A kde jsou přírodní zdroje? Nikde, kromě jejich vykořisťování. A kde tu najdeme rodinu a její schopnot přežití? Nikde. Rodina musí mít peníze, aby se o sebe postarala. Takže, neměla by ekonomika nějak řešit potřebu lidstva? Není právě to ten základní problém? Slovo „potřeba“ snad ani není ve vašem slovníku, že? Překrucujete to v „chtění“. A co je to chtít? To znamená koupěschopnou poptávku s odhodláním nakupovat. Pokud to je tedy koupěschopná poptávka s vůlí nakupovat, nijak to nesouvisí s lidskými potřebami, protože možná někdo není součástí koupěschopné poptávky, ale zato zoufale potřebuje například vodu. Nebo koupěschopná poptávka možná chce zlaté záchodové prkénko. Takže kam tohle spěje? Ke zlatému záchodovému prkénku. A tomu říkáte ekonomika? Vážně, když se nad tím zamyslíte, je to určitě ten nejbizarnější klam v historii lidského myšlení.

Monetární systém

Zatím jsme se soustředili na systém trhu. Ale tento systém je vlastně jen polovinou globálního ekonomického paradigmatu. Druhou polovinou je „monetární systém“. Zatímco tržní systém řeší interakci lidí, usilující o zisk napříč pracovním spektrem, výrobou a distribucí, monetární systém je základní soubor opatření, nastolených finančními institucemi, které mimo jiné vytváří podmínky pro tržní systém. Ten obsahuje často slýchané pojmy jako jsou úrokové sazby, půjčky, dluh, peněžní nabídka, inflace atd. A zatímco by se vám možná chtělo si rvát vlasy, když slyšíte ty žvásty monetárních ekonomů: „Mírná preventivní opatření mohou zabránit potřebě drastičtějších zásahů v budoucnu.“ Povaha a následky tohoto systému jsou ve skutečnosti celkem prosté: Naše ekonomika nebo globální ekonomika, je ovládána třemi základními prvky. Jedním je bankovní systém částečných rezerv – banky vytváří peníze z ničeho. Dále je založena na dohodnutém úroku. Když si půjčíte peníze, musíte splatit víc než jste si půjčili, což vlastně znamená, že vytváříte peníze z ničeho, což musí být kompenzováno vytvářením ještě většího množství peněz. Žijeme v nekonečném paradigmatu růstu. Ekonomické paradigma, ve kterém žijeme je Ponziho schéma. Nic neroste věčně. To je nemožné. Skvělý psycholog James Hillman napsal: „Jediné, co v lidském těle roste po dosažení určitého věku, je rakovina.“ A není to jen objem peněz, který musí neustále růst, ale také množství spotřebitelů. Spotřebitelů, kteří si půjčují peníze za úrok, který generuje více peněz a to samozřejmě nelze dělat do nekonečna na omezené planetě. Lidé jsou v podstatě nástroje k vytváření peněz, které musí generovat další peníze, aby se celá ta věc nerozpadla. A to se právě teď děje. Jsou jenom dvě věci, které potřebujete vědět o monetárním systému. Zaprvé – všechny peníze jsou vytvořeny z dluhu. Peníze jsou zpeněžený dluh. Ať už je zhmotněný ve státních dluhopisech, ve spotřebitelských úvěrech nebo v kreditních kartách. Jinými slovy. Pokud by všechny dluhy světa teď měly být splaceny, nezůstal by v oběhu jediný dolar. A zadruhé – všechny půjčky jsou zpoplatněny úrokem. A peníze, potřebné na zaplacení těchto úroků jednoduše neexistují v oběhu, ani nikde jinde. Půjčkami je tvořen jen jeden mechanismus, a to množství peněz v oběhu. Takže, kdyby teď měl být celý dluh splacen, nejen že by v oběhu nezůstal jediný dolar, ale obrovské množství peněz by zůstalo nesplaceno, které by doslova nešlo splatit, protože by nebylo čím. Následkem tohoto všeho jsou dva nevyhnutelné jevy. Inflace a bankrot. Pokud jde o inflaci, tu dnes vidíme jako dlouhodobý trend prakticky v každé zemi. A pevně spjatou se svou příčinou, kterou je neustálý růst množství peněz, které jsou potřeba k pokrytí úroků a udržení celého systému v chodu. Pokud jde o bankrot, tak ten přichází v podobě zhroucení z předlužení. K tomuto kolapsu nevyhnutelně dojde u jedince, podniku nebo státu a typicky nastává v okamžiku, kdy úroky už jednonuše není z čeho zaplatit. Ale tohle všechno má i svou světlou stránku. Tedy alespoň pokud jde o tržní systém. Dluh totiž vytváří tlak. Dluh vytváří otroky příjmu. Zadlužený člověk spíš přistoupí na nízkou mzdu, než člověk nezadlužený, a tak se stává levnou komoditou. A to je skvělá zpráva pro korporace – mít k dispozici hromadu lidí bez finanční mobility. Ale momen – totéž platí pro celé státy. Světová banka a Mezinárodní měnový fond, které většinou slouží jako prostředníci pro zájmy nadnárodních korporací, dávají gigantické půjčky zemím v problémech za velmi vysoké úrokové sazby. A potom, když jsou tyto země po krk ve sračkách a nemohou platit, jsou aplikována úsporná opatření. Korporace vtrhnou do země, zřídí sweatshopy a vezmou jejich přírodní zdroje. To je panečku tržní efektivita. Ale pozor! To není všechno! Víte, máme zde unikátní hybrid monetárního a tržního systému, zvaný trh s cennými papíry, který namísto toho, aby produkoval něco hmatatelného, jen kupuje a prodává peníze. A když přijde na dluh, víte co udělají? Přesně tak! Obchodují s ním! Oni vlastně kupují a prodávají dluhy pro zisk. Od obchodu s nesplacenými úvěry, přes spotřebitelské úvěry s ručitelským závazkem, až po komplexní deriváty sloužící k zamaskování dluhů celých států, jako byla např. tajná dohoda investiční banky Goldman Sachs a Řecka, která téměř zbortila celou evropskou ekonomiku. Takže pokud jde o obchod s cennými papíry a Wall Street, máme zde zcela novou úroveň šílenství, která se zrodila spolu s žebříčkem hodnoty peněz. Vše, co potřebujete vědět o trzích, bylo napsáno v úvodníku Wall Street Journal před několika lety s názvem „Lekce mentálně postiženého investora“. A v tomto úvodníku objasnili, proč jsou lidé s mírně poškozeným mozkem lepší investoři, než lidé s normálně fungujícím mozkem. Proč? Protože člověk s částečně poškozeným mozkem nemá schopnost empatie. To je klíčové. Pokud nemáte schopnost empatie, jste dobrý investor. A tak je Wall Street plná lidi bez empatie. Jít tam, rozhodovat a obchodovat a nemít vůbec žádné výčitky svědomí, žádnou představu, jak by to, co dělají, mohlo ovlivnit jejich bližní. Takže vychovávají takové roboty. Tito lidé nemají duše, a protože těmto lidem už ani nechtějí platit, tak vytvářejí roboty, skutečné roboty, opravdové algoritmické obchodníky. Goldman Sachs a skandál s vysokofrekvenčními obchody. Umístili počítač poblíž New Yorské burzy. Tento počítač, umístěný ve speciálním datacentru, předpřipravuje všechny obchody a posílá na burzu množství příkazů takovým způsobem, že získají centy a pěticenty z každé transakce. Je to jakoby celý den přečerpávali peníze. V jednom čtvrtletí minulého roku udrželi 30 nebo 60 dní v řadě bez jediného poklesu a vydělali denně miliony dolarů? To je statisticky nemožné! Když jsem pracoval na Wall Street, fungovalo to tak, že každý dává úplatky nadřízenému. Makléř uplácí ředitele kanceláře, ředitel kanceláře uplácí regionálního manažera prodeje, regionální manažer prodeje uplácí celostátního prodejního manažera. To je běžná praxe. Který z průměrných makléřů dostane největší bonus na Vánoce? Úředník dohlížející na dodržování pravidel. Dohlížející úředník tam sedí celý den. Má zajistit, aby nedošlo k porušení pravidel při tvorbě marže a abyste dodržovali zákony. Jasně, samozřejmě do takové míry, že můžete úředníka podplatit, no jasně, to je v pořádku, dodržujete zákon! Takže jak se z podvodu stal systém? Už to není vedlejší efekt. Je to systém. Je to jako ve starém vtipu od Woodyho Allena. Říká: „Doktore, můj bratr si myslí, že je kuře.“ A doktor říká: „Vezměte si prášek, to by mělo problém vyřešit.“ A on říká: „Ne doktore, vy to nechápete. My potřebujeme vajíčka.“ Jasné? Tak se z obchodování s falešnými pohledávkami sem a tam mezi bankami, za účelem vytvoření poplatků a bonusů, stal motor ekonomiky Spojených států, který vytváří růst HDP. Přestože v podstatě obchodují s falešnými pohledávkami, u kterých není absolutně žádná naděje, že budou splaceny. Zpracovávají, vytvářejí a zajišťují něco, co neexistuje. Pokud napíšu $20 mld. na ubrousek a prodám ho J. P. Morgan a J. P. Morgan napíše $20 mld. na ubrousek a u baru si tyto ubrousky prohodíme, navzájem si proplatíme 0,25% na poplatcích, vyděláme spoustu peněz na náše vánoční bonusy. Každý máme na účtě ubrousek v hodnotě $20 mld., který nemá vůbec žádnou hodnotu do té doby, než systém už není schopen absorbovat falešné ubrousky a v tomto případě půjdeme za vládou, aby nám pomohla. A kvůli Wall Street a globálnímu akciovému trhu zde máme minimálně okolo 700 bilionů dolarů nesplacených falešných pohledávek, zvaných deriváty, stále čekajících na zhroucení. Částka přesahující desetinásobek hrubého domácího produktu celé naší planety. A zatímco jsme byli svědky finančních záchran korporací a bank vládami, které si samozřejmě peníze na jejich záchranu vypůjčily komicky od bank, nyní jsme svědky pokusů vyplatit celé státy uniemi jiných států skrze mezinárodní banky. Ale jak potom vyplatit celou planetu? Neexistuje jediná země, která by se netopila v dluzích. Kaskáda nesplatitelných dluhů, které vidíme, může být jen začátkem krachu, stačí použít matematiku. Bylo odhadnuto, že daň z příjmu by v USA musela být zvýšena na 65% na osobu, jen pro pokrytí úroků v blízké budoucnosti. Ekonomové nyní předpovídají, že během několika dekád zbankrotuje 60% všech států na světě. Ale moment, ujasněme si to. Celý svět zbankrotuje – ať už tenhle nesmysl znamená cokoliv, jen kvůli vynálezu jménem „dluh“, který vlastně ani fyzicky neexistuje. Dluh je jen součástí hry, kterou jsme zavedli. A přitom blahobyt miliard lidí je tím teď ohrožen. Extrémní nezaměstnanost, stanová města, rozšiřující se chudoba, zavedená úsporná opatření, zavírání škol, hladovějící děti a další podoby strádání rodin. Všechno díky tomuto pečlivě propracovanému výsmyslu. Jsme vážně tak zkurveně dementní?! Hej! Hej! Marsi, kámo. Pomoz trochu příteli, ne? Už dospěj. Saturne! Jak se daří? Pamatuješ tu kouřící mlhovinu, s kterou jsem tě tehdy dal dohromady? Hele, Země, poslyš. Už nás všechny trochu štveš. Dostala jsi všechno a všechno jsi promarnila. Máš víc než dost surovin a dobře to víš. Proč už nedospěješ a nenaučíš se kurva trochu zodpovědnosti? Tvoje máma by z tebe neměla radost. Jsi v tom sama, holka. No jo, jasně.

Veřejné Zdraví

S tímhle vším na zřeteli. Od stroje na plýtvání jménem tržní systém, až po stroj na dluhy známý jako monetární systém, tvořící paradigma peněz a trhu, které dnes definuje globální ekomoniku. Je zde jeden důsledek, který se vine celým tímto systémem: Nerovnost. Ať už jde o tržní systém, který má přirozený sklon ke vzniku monopolů a posilování moci, přičemž také vytváří skupiny bohatých průmyslových odvětví, které vyčnívají nad ostatními bez ohledu na prospěšnost. Například fakt, že špičkovým manažerům z Wall Street jde do kapsy přes 300 miliónů dolarů ročně, zatímco jejich přínos je doslova nulový. Mezitím vědci hledající léky na choroby a snažící se pomoci celému lidstvu, berou nějakých 60 tisíc ročně, pokud mají to štěstí. Nebo pokud jde o monetární systém, který má rozdělení lidí do tříd vestavěn přímo ve své struktuře. Například: Pokud mám 1 milion přebytečných dolarů a dám je na vkladový účet se 4% úrokem, získám ročně 40.000 dolarů. Žádný přínos společnosti, nic takového. Nicméně pokud patřím k nižší třídě a musím si půjčit, abych si koupil auto nebo dům, platím úrok z úvěru, který, ve své podstatě, financuje výnos toho milionáře se 4% úrokem na vkladovém účtě. Toto okrádání chudých pro obohacování bohatých je základním, neodmyslitelným aspektem monetárního systému. Mohlo by být označeno jako „strukturální třídění“. Samozřejmě, historicky bylo společenské rozvrstvení vždy považováno za nespravedlivé, přesto evidentně celkově akceptováno, stejně jako dnes, kdy 1% populace vlastní 40% světového bohatství. Pomineme-li materiální nespravedlnost, je zde ještě něco jiného, co se odehrává pod povrchem této nerovnosti, co způsobuje obrovské zhoršování veřejného zdraví jako celku. Víte, myslím, že lidé jsou často rozpačití z kontrastu mezi materiálním úspěchem našich společností, nebývalou úrovní blahobytu, a celou řadou sociálních selhání. Když se podíváte na míru zneužívání drog, násilí nebo sebepoškozování mezi mládeží, nebo na psychické nemoci, je jasné, že v našich společnostech dochází k něčemu krajně nemorálnímu. Údaje, které vám popisuji, jednoduše prokazují, že intuice, kterou lidé mají po celá staletí, a to sice, že nerovnost je rozvratná a společensky korozní. Avšak tato intuice je pravdivější, než jsme si kdy mohli představit. Existují velmi silné psychologické a sociální dopady nerovnosti. Domnívám se, že více souvisejí s pocity nadřazenosti a podřízenosti. Tento druh rozdělení. A možná s ním přichází i projev respektu a neúcty – lidé na spodku společnosti cítí, že je na ně pohlíženo shora. Což je mimochodem důvod, proč je násilí mnohem běžnější ve více nerovných společnostech. Spínačem násilí jsou často právě pocity lidí, kteří se cítí přehlíženi a nerespektováni. Pokud bych měl zdůraznit jeden princip, ten nejdůležitější princip, zásadní pro prevenci násilí, byla by to „ROVNOST“. Tím nejpodstatnějším faktorem, který ovlivňuje míru násilí, je stupeň rovnosti proti stupni nerovnosti v dané společnosti. Takže to, co tu sledujeme, je druh všeobecné sociální dysfunkce. Nejde jen o jednu či dvě věci, které selhávají. Jak se totiž nerovnost zvětšuje, zdá se, že jde úplně o všechno. Ať už mluvíte o kriminalitě, zdraví, psychické nemoci a dalších. Jedním z opravdu znepokojujících zjištění týkající se zdraví je, že hlavně nesmíte nikdy udělat jednu chybu – být chudý. Nebo se narodit chudý. Vaše zdraví za to zaplatí nekonečně mnoha způsoby. Něčím, co je známé jako „socioekonomický zdravotní pád“. Jak jdete dolů z nejvyšší společenské vrstvy – ve smyslu socioekonomického postavení, každým krokem se zdraví zhoršuje celou řadou různých nemocí. Průměrná délka života se zkracuje. Novorozenecká úmrtnost – všechno, na co se podíváte. Takže velkým problémem je, proč vlastně tento pád existuje. Odpověď je velmi jednoduchá. Pokud jste chronicky nemocní, nebudete dostatečně produktivní, tudíž zdraví spoluurčuje socioekonomické rozdíly. V každém případě – na této jednoduché úrovni byste se mohli podívat na současné socioekonomické postavení desetiletých, které předurčí jejich zdravotní stav o desetiletí později. Takže tady máme kurz příčinné souvislosti. Další – Aha, to je naprosto jasné – chudí si nemohou dovolit lékaře. To je dostupnost zdravotní péče? Nemá to s tím co dělat, protože vidíte ty samé sklony v zemích s všeobecným systémem zdravotnictví a sociálním lékařstvím. Ok – další „jednoduché vysvětlení“. Aha. V průměru, čím jste chudší, tím spíše budete kouřit, pít a podléhat rizikovým faktorům životního stylu. Ano, ty přispívají, ale pečlivé studie ukázaly, že objasňují možná tak třetinu případů. Takže co zbývá? Co zbývá, má ohromnou souvislost se STRESEM z chudoby. Tedy, čím jste chudší, a můžeme začít u osoby, jejíž příjem je o dolar nižší, než má Bill Gates… čím jste v této zemi chudší, tím horší je vaše zdraví. Tohle nám říká něco velmi důležitého. Spojitost zdraví a chudoby není o tom, jestli jste chudý, ale o tom, jestli se cítíte chudý. Stále více pozorujeme, že chronický stres má velmi zásadní vliv na zdraví, ale tím nejzávažnějším zdrojem stresu je kvalita společenských vztahů. A je-li tu něco, co snižuje kvalitu sociálních vztahů, pak je to socioekonomické rozvrstvení společnosti. Věda nyní ukázala, že bez ohledu na hmotný blahobyt, stres ze života v rozvrstvené společnosti vede k obrovskému spektru zdravotních problémů. A ty jsou tím horší, čím větší je společenská nerovnost. Průměrná délka života: vyšší v rovnějších zemích. Zneužívání drog: nižší v rovnějších zemích. Psychické nemoci: méně v rovnějších zemích. Sociální kapitál – ve smyslu schopnosti lidí si navzájem důvěřovat: Přirozeně větší v rovnějších zemích. Úroveň vzdělání: vyšší v rovnějších zemích. Počet vražd: menší v rovnějších zemích. Zločinost a počet věznů: nižší v rovnějších zemích. A tak to jde dál a dál: Novorozenecká úmrtnost – obezita – počet nezletilých matek: méně v rovnějších zemích. A možná to nejzajímavější: Inovace: větší v rovnějších zemích, což zpochybňuje ten celé věky starý názor, že soutěživá, rozvrstvéná společnost je nějak kreativnější a vynalézavější. A navíc, studie, provedená ve Velké Británii, zvaná Whitehall Study, potvrdila, že existuje sociální rozdělení nemocí podle toho, na jaké příčce socioekonomického žebříčku stojíte. Například se zjistilo se, že nejnižší příčky této hierarchie měly čtyřnásobně vyšší úmrtnost způsobenou nemocemi srdce, než nejvyšší příčky. A tento vzorec existuje bez ohledu na dostupnost zdravotní péče. Tedy – čím horší je relativní finanční situace jedince, tím horší je jeho průměrný zdravotní stav. Tento jev je zakořeněn v něčem, co můžeme nazývat „psychosociální stres“. A to je základem těch největších sociálních deformací zamořujích naši dnešní společnost. Jejich příčina? Monetárně-tržní systém. Nenechte se mýlit: Největší ničitel ekologie. Největší zdroj odpadu, spotřeby a znečištění. Největší dodavatel násilí – války – zločinu – chudoby – týrání zvířat a nelidskosti. Největší generátor sociálních a osobnostních neuróz, mentálních poruch – deprese, úzkosti. Nehledě na největší zdroj společenské paralýzy, která nám zabraňuje pohnout se k nové metodologii – zdraví jedince, globální udržitelnosti a vývoji na téhle planetě. Není to žádná zkorumpovaná vláda nebo zákonodárci. Žádná korporace nebo bankovní kartel. Žádná chyba v lidské povaze. A žádná tajná společnost, která ovládá svět. Ve skutečnosti je to SOCIOEKONOMICKÝ SYSTÉM jako takový, v jeho samotných základech.

Část 3: Projekt Země

Představme si na chvíli, že bychom měli možnost předělat lidskou civilizaci úplně od základu. Představme si, že bychom objevili přesnou kopii planety Země, jen s tím rozdílem, mezi tou novou a stávající, že na té nové se nevyvinuli lidé. Bylo by to jako čisté plátno. Žádné státy, města, znečištění, pravičáci, levičáci. Jenom původní, nedotčené prostředí. Co bychom udělali? Napřed potřebujeme stanovit „cíl“, ne? A můžeme s klidem prohlásit, že cílem by bylo přežít. Ne jenom přežít, ale přežít vyváženým, zdravým a prosperujícím způsobem. Většina lidi pochopitelně touží žít, a to nejlépe bez zbytečného utrpení. Proto by měl být základ této nové civilizace postaven na podpoře lidského života, a to co možná nejlépe a nejdéle udržitelný, S ohledem na materiální potřeby všech lidí na světě a současně se snažit vyvarovat všemu, co by nám mohlo z dlouhodobého hlediska ublížit. S pochopením cíle „maximální udržitelnosti“, přichází na řadu otázka, jakou „metodu“ zvolit. Jaký zvolíme postup? Tak se podívejme. Až do teď byla nástrojem společenských operací na Zemi politika. Takže co nám doktríny republikánů, liberálů, konzervativců, demokratů a socialistů říkají o rozvržení sociálního systému? Hmmm, ani hovno. Dobře, tak co třeba náboženství? Určitě nám tu velký stvořitel musel někde nechat nějaké projekty. Kdepak, nikde ani ťuk. Dobrá tedy, tak co nám zbývá? Zřejmě něco, čemu se říká „věda“. Věda je jedinečná v tom, že její metody požadují nejen, aby její navržené idee byly testovány a replikovány, ale také se je pokouší sama vyvrátit. Jinými slovy – na rozdíl od politiky a náboženství, věda nemá žádné ego a u všeho, s čím přijde, automaticky přijímá možnost, že se eventuálně prokáže jako chybné. Věda se ničeho křečovitě nedrží a stále se vyvíjí. To mi zní jako dostatečně přirozené. Takže – na základě současných vědeckých znalostí na začátku 21. století, společně s cílem „maximální udržitelnosti“ lidské populace, jak tedy začneme ten vlastní proces našeho výtvoru? Nejprve si musíme položit otázku: Co potřebujeme k přežití? Odpověď je zřejmá – zdroje dané planety. Ať už jde o pitnou vodu nebo energii, kterou potřebujeme, nebo suroviny pro výrobu přístřešků a nástrojů. Planeta nám poskytuje rozsáhlý inventář surovin, z nichž je většina nutná pro přežití. Takže, za těchto okolností je nutné zjistit, jaké zdroje máme a kde. To znamená pustit se do výzkumu. Jednoduše najdeme a označíme každé ložisko na planetě, společně s dostupným množstvím u každého z nich. Od zásob mědi a nejlepších míst pro výstavbu větrných elektráren pro výrobu energie, k lokalizaci pramenů pitné vody a odhadu množství ryb v oceánech, až po nalezení nejvhodnější orné půdy a podnebí pro pěstování potravy. Ale vzhledem k faktu, že my, lidé, budeme tyto zdroje neustále spotřebovávat, tak je třeba si uvědomit, že nestačí tyto suroviny jen najít a identifikovat, ale musíme také sledovat spotřebu. Musíme zajistit, že nám žádná z těchto surovin nedojde. To by bylo zlé. Znamená to tedy vést záznamy nejen o spotřebě, ale také o procesu zemského obnovování surovin. Například jak dlouho trvá, než vyroste strom, nebo než se doplní zásoba vody. Tomu se říká „dynamická rovnováha“. Jinými slovy, pokud vykácíme stromy rychleji, než stihnou dorůst, máme vážný problém, protože takový přístup není udržitelný. Takže, jak uděláme evidenci surovin, když víme, že jsou rozházené po celé planetě? Máme velké doly nerostných surovin v Africe, koncentraci energie na Středním východě, obrovské možnosti mořských proudů na pobřeží Atlantiku v Severní Americe, největší zásoby pitné vody v Brazílii atd. I tady má stará dobrá věda jeden návrh: nazývá se „teorie systémů“. Tato teorie hlásí, že „látka“, ze které je utkán náš vesmír – od lidské biologie, přes celou biosféru, po gravitační sílu sluneční soustavy, je vlastně jeden obrovský systém, kompletně synergicky propojený. Stejně, jako jsou propojeny lidské buňky k vytvoření orgánů a orgány k vytvoření našich těl. A vzhledem k tomu, že naše těla by přestala existovat bez surovin planety, jídla, vzduchu a vody, jsme stejně tak my součástí Země. A tak dále. Takže jak nám říká zdravý rozum – vezmeme veškerý tento inventář, nashromážděná data a vytvoříme „systém“ řízení. „Systém globálního managementu zdrojů“, který by v podstatě bral v potaz každý relevantní zdroj panety. Skutečně, není jiná logická alternativa, pokud chceme jako lidstvo přežít. Musíme postupoval společně. Pokud jsme v tomto za jedno, můžeme začít zvažovat výrobu. Jak s tím vším naložíme? Jaké budou výrobní procesy a co musíme vzít v potaz, abychom zajistili co možná nejoptimalizovanější výrobu a maximalizovali naši udržitelnost? První věcí je zcela bezesporu fakt, že se musíme snažit chránit a zachovávat, co máme. Zdroje planety jsou omezené, takže je důležité jednat „strategicky“. Klíčem je „strategicky zachovávat“. Další věc je, že ne všechny zdroje jsou stejně dobré pro dané využití. Ve skutečnosti některé suroviny, které používáme, mají tragický dopad na prostředí, což samozřejmě poškozuje naše vlastní zdraví. Například ropa a fosilní paliva – nehledě na to, jak moc je omezíme, vypouštějí do prostředí velmi škodlivé látky. Proto je velmi důležité takové věci používat jen když je to naprosto nezbytné, pokud vůbec. Naštěstí máme mnoho možností využití slunce – větru – mořských proudů – vln – teplotních rozdílů – geotermální aktivity pro výrobu energie, takže můžeme vytvořit strategii toho, co používat a vyvarovat se toho, čemu se říká „negativní zpětný účinek“. Neboli to, cokoliv má z produkce či užívání škodlivé následky na prostředí a tedy na nás samotné. Nazvěme to „strategické zajištění“, které půjde ruku v ruce s naší „strategickým zachováním“. Ale tímto výrobní strategie nekončí. Budeme potřebovat „strategii efektivity“ pro mechanizmy výroby samotné. A přišli jsme na to, že máme tři základní pravidla, kterých bude třeba se držet: Zaprvé – každý produkt musí být navržen tak, aby vydržel funkční co nejdéle. Je jasné, že čím více bude poruchový, tím více surovin potřebujeme k jeho nahrazení, a tím více zbytečného odpadu vytvoříme. Zadruhé – pokud se věci rozbijí, nebo nejsou z jakéhokoliv důvodu použitelné, je důležité je v co největší možné míře recyklovat. To musí brát tvůrce výrobku v úvahu na samém začátku. Zatřetí – rychle se rozvíjející technologie, jako např. elektronika, které díky rychlému vývoji podléhájí rychlému zastarávání, by musely být navrženy tak, aby je bylo možno postupně vylepšovat. Poslední věc, kterou potřebujeme je nutnost vyhodit celý počítač jen proto, že jedna jeho součástka je zastaralá nebo selhala. Takže prostě navrhneme standardizované komponenty, které bude možné obměňovat za novější, součástku za součástku, a to po celém světě tak, aby držely krok s trendy technologických inovací. A když si uvědomíme, že popsané mechanismy „strategického zachování“, „strategického zajištění“ a „strategické efektivity“ jsou čistě technické úvahy zbavené jakýchkoliv lidských názorů nebo předsudků. Jednoduše tyto strategie naprogramujeme do počítače, který umí změřit a spočítat veškeré důležité proměnné, čímž vždycky dospěje k té absolutně nejlepší metodě pro dosažení udržitelné výroby na základě našich současných znalostí. A i když to může znít složitě, jde jen o skvělou kalkulačku. Nehledě na to, že tyto monitorovací a rozhodovací systémy jsou již dnes používány po celém světě pro osamocené účely. Jde pouze o zvětšení toho měřítka. Takže, nyní nemáme pouze systém managementu zdrojů, ale také systém managementu produkce. Oba systémy mohou být snadno automatizované počítačem, aby se maximalizovala efektivita, zachování a zajištění. Je jasné, že jeden člověk, ani skupina lidí, prostě nemohou sledovat všechno, co se sledovat má. Musí to být provedeno počítači a to není problém. A tím se dostáváme dál: Distribuce Jaký smysl tu má strategie udržitelnosti? Víme, že nejkratší vzdálenost mezi dvěma body je vzdušná čára. A protože pro provoz transportních zařízení je potřeba energie, platí, že čím je kratší vzdálenost dopravy, tím je lepší efektivita. Produkce zboží na jednom kontinentu a jeho doprava na jiný má smysl pouze v případě, že dané zboží je nemožné vyrobit v oblasti jeho spotřeby. Jinak to není nic, než plýtvání. Musíme umístit produkci tak, aby distribuce byla jednoduchá, rychlá a vyžadovala co nejméně energie. Říkejme tomu „strategie blízkosti“, což jednoduše znamená, že omezíme dopravu na minimum, ať už se jedná o dopravu nezpracovaných surovin nebo hotových produktů. Samozřejmě by bylo třeba důležité vědět, jaké zboží převážíme a proč. A to spadá do kategorie „poptávky“. A poptávka je jednoduše řečeno to, co lidé potřebují ke zdraví a k vysoce kvalitnímu životu. Spektrum hmotných potřeb člověka sáhá od základních, pro život nezbytných potřeb jako je potrava, čistá voda a přístřešek, až po rekreační statky poskytující odpočinek a osobně společenský požitek. Obě jsou důležitými složkami zdraví člověka i společnosti jako celku. Takže, velmi jednoduše, provedeme další průzkum. Lidé určí své potřeby, tím je odhadnuta poptávka, a na základě této poptávky se začne vyrábět. A vzhledem k tomu, že úroveň poptávky různého zboží v různých regionech přirozeně kolísá a mění se, potřebujeme vytvořit „systém sledování poptávky a distribuce“, abychom se vyhnuli přebytkům a nedostatkům. Tento nápad samozřejmě není nic nového. Dnes jej používá každý větší obchodní řetězec k zajištění potřebné úrovně zásob. V tomto případě ale monitorujeme už v globálním rozsahu. Ale počkat. Ve skutečnosti nemůžeme znát poptávku, pokud nevezmeme v úvahu skutečné využití zboží. Je logické a udržitelné, aby měl každý člověk jeden kus od všeho na světě? Bez ohledu na využití? Ne. To by bylo nehospodárné a neefektivní. Jestliže člověk potřebuje určitou věc, ale řekněme v průměru jen na 45 minut denně, bylo by mnohem efektivnější, pokud by tuto věc měl k dispozici, když jí potřebuje, a jinak by byla k dispozici ostatním. Mnozí zapomínají, že nepotřebují věc samotnou, ale účel, kterému slouží. Pokud si uvědomíme, že samotná věc je jen tak důležitá, jako její užitek, pochopíme, že „vnější omezení“, to, čemu dnes říkáme „vlastnictví“, je nanejvýš nehospodárné a ekologicky nelogické v základním ekonomickém smyslu. Potřebujeme tedy vymyslet strategii zvanou „strategický přístup“. To by byl základ našeho „systému sledování poptávky a distribuce“, který by zajistil uspokojení poptávky populace v případě potřeby a přístup k čemukoli, co je potřeba a kdy je potřeba. Co se týče fyzického obdržení zboží, centralizovaná a regionálně přístupná centra mají smysl, především protože většina položek je umístěna v blízkosti obyvatelstva, a člověk by jednoduše přišel, vzal by si věc, použil by ji a poté vrátil, když by ji už nepotřeboval. Asi tak jako fungují dnešní knihovny. Tato centra by ve skutečnosti neexistovatovala jenom tak, jak dnes existují lokální prodejny, ale v určitých oblastech by existovala specializovaná přístupová centra, ve kterých by člověk mohl věc využít přímo na místě, což by šetřilo energii díky nižšímu využívání dopravy. Jakmile je tento systém sledování poptávky v chodu, je provázán se systémem řízení výroby a samozřejmě se systémem řízení zdrojů. A tím vytváří jednotný, dynamicky aktualizovaný systém globálního ekonomického managementu, který jednoduše zajistí stálou udržitelnost. Počínaje zajištěním integrity našich omezených zdrojů, směřující k vytváření nejlepšího, strategicky nejvýhodnějšího zboží, a zároveň vše distribuuje tím nejinteligentnějším a nejefektivnějším způsobem. A jedinečným výsledkem tohoto hospodárného přístupu, který je intuitivně v rozporu s mnohými lidmi, je, že tento logický, od základů empirický proces hospodárnosti a efektivity, který jako jediný může stanovit skutečnou udržitelnost na planetě, by pravděpodobně umožnil něco, co lidská historie ještě nezažila. VSTUP DO BLAHOBYTU. A to nikoli pouze pro pár procent světové populace, ale pro celou civilizaci. Tento ekonomický model, jak byl právě zobecněn. Tento odpovědný, systémový přístup k Zemi jako celku, management zdrojů a procesů. Navržený za účelem ničeho jiného, než je péče o lidstvo jako celek, tím nejefektivnějším a nejudržitelnějším způsobem, by mohl být nazván: „EKONOMIKA ZALOŽENÁ NA ZDROJÍCH“. Tato myšlenka byla formulována v 70. letech sociálním inženýrem Jacquem Frescem. Fresco tehdy pochopil, že společnost směřuje ke kolizi s přírodou i sama se sebou – neudržitelná na všech úrovních. A pokud by se nezměnila, tak nebo onak bychom sami sebe zničili. A co všechny tyto věci o kterých mluvíš, Jacqueu. Mohly by být vybudovány se znalostmi, které dnes máme? Nebo se jenom domníváš na základě toho, co dnes víme. Ne, všechny tyto věci lze vybudovat s tím, co dnes víme. Trvalo by 10 let, aby se změnil povrch Země. Přestavět svět v druhou Rajskou zahradu. Volba je na nás. Hloupost závodů jaderného zbrojení. Vývoj zbraní. Pokusy o politické řešení problémů volbou té či oné politické strany, přitom celá politika je ponořena v korupci. Dovolte mi to říci znovu: Komunismus, socialismus, fašismus, demokraté liberálové – my chceme lidi zahrnout. Všechny organizace, které věří v lepší život člověka, nemají problémy s černochy nebo polské problémy, židovské problémy nebo řecké problémy nebo ženské problémy – existují pouze lidské problémy! Nikoho se nebojím, pro nikoho nepracuji. Nikdo mě nemůže propustit. Nemám žádného šéfa. Bojím se žít ve společnosti, ve které dnes žijeme. Naše společnost nemůže být udržována takovou nekompetentností. Systém volného trhu byl skvělý přibližně před 35 lety. To bylo naposledy, kdy to mělo nějaký užitek. Nyní musíme změnit náš způsob myšlení nebo zahyneme. Hororové filmy o budoucnosti se stanou naší společností. Ty nefungující způsoby. A politika, ta bude součástí tohoto hororu. No, hodně lidí dnes používá termín „studená věda“, protože je analytická a oni ani nevědí, co analytická znamená. Věda znamená: bližší odhad způsobu, jakým svět ve skutečnosti funguje. To znamená říkat pravdu, nic víc. Vědec se nesnaží s lidmi vycházet. Řekne jim, jaké jsou jeho poznatky. Musí vše zpochybňovat a pokud nějaký vědec přijde s pokusem, který ukazuje, že jisté materiály mají určitou pevnost, ostatní vědci musí být schopni ten experiment zopakovat a dojít ke stejným výsledkům. Dokonce když vědec matematickými výpočty dojde k tvrzení, že křídlo letadla může ustát danou zátěž, stejně na něj naskládají pytle s pískem, aby se přesvědčili, kdy se zlomí, a řeknou: „Víte, moje výpočty jsou správné nebo špatné.“ Miluji tento systém, protože je bez zkreslování i bez představy, že matematika může vyřešit všechny problémy. Svou matematiku také musíte podrobit testu. Myslím, že každý systém, který může být otestován, by měl být otestován. A všechna rozhodnutí by měla být založena na výzkumu. Ekonomika založená na zdrojích je jednoduše vědecká metoda vztahující se k zájmům společnosti – přístup úplně chybějící v současném světě. Společnost je technický vynález. A ty nejúčinnější metody optimalizace lidského zdraví, výroby, distribuce, městské infrastruktury a podobných věcí spočívají na poli vědy a technologie – ne politiky nebo monetární ekonomiky. Funguje stejným způsobem jako třeba letadlo, a neexistuje republikánský nebo liberální způsob, jak vyrobit letadlo. Podobně příroda sama je fyzický odkaz, který používáme pro ověření naší vědy. A je to nastavený systém – vycházející pouze z našeho lepšícího se porozumění. Po pravdě, nebere ohledy na to, co si subjektivně myslíte nebo čemu věříte. Spíše vám dává na výběr: můžete se učit a žít v souladu s přírodními zákony a přizpůsobit jim své chování – trvale žít zdravý život a zachovávat udržitelnost, nebo můžete jít proti proudu – bez výsledku. Nezáleží na tom, jak moc věříte, že můžete jen tak vstát a zkusit jít po zdi vedle vás, zákon gravitace vám to nedovolí. Pokud nebudete jíst, zemřete. Pokud se o vás v době kojenectví nikdo nestará, zemřete. Jakkoli krutě to může znít, příroda je diktatura a my jí buď můžeme naslouchat a žít s ní v souladu nebo zažijeme nevyhnutelné, nepříznivé následky. Takže, Ekonomika založená na zdrojích není nic jiného, než řada osvědčených, životapodpůrných porozumění, kde všechna rozhodnutí jsou založena na optimalizované udržitelnosti lidstva a prostředí. Bere v úvahu empirickou „životní půdu“, kterou každá lidská bytost sdílí jako potřebu, bez ohledu na politické nebo náboženské vyznání. V tomto případě nejde o žádný kulturní relativismus. Není to otázka názoru. Lidské potřeby jsou lidské potřeby a mít přístup k životním nutnostem jako je čistý vzduch, nutriční strava a pitná voda, spolu s pozitivně podpůrnou a stabilní výchovou, nenásilným prostředím, je nezbytné pro naše mentální a fyzické zdraví, naši evoluční zdatnost, a tudíž přežití životního druhu jako takového. Ekonomika založená na zdrojích by byla založena na dostupných zdrojích. Nemůžete na ostrov jen tak přivést bandu lidí nebo postavit město s 50 tisíci lidmi, aniž byste měli přístup k základním životním potřebám. Takže, když používám termín „komplexní systémový přístup“, mluvím v první řadě o vytvoření soupisu invetáře dané oblasti a určení, co která oblast může poskytnout. Nejen z pohledu architektury, nejen z pohledu projekčního záměru, ale tento projekt musí být založen na všech potřebách, které zlepšují lidský život. A tomu já říkám integrovaný způsob myšlení. Potrava, oblečení, přístřešek, teplo, láska – všechny tyto věci jsou nezbytné a pokud někoho zbavíte jakékoliv z nich, stane se z něj ochuzený člověk, méně schopný fungovat. Jak již bylo nastíněno, globální, systematický přístup Ekonomiky založené na zdrojích, k těžbě, výrobě a distribuci, je založen na soustavě pravého mechanismu ekonomiky, který garantuje výkonnost a udržitelnost v každé oblasti ekonomiky. Setrvajíc v tomto myšlenkovém pochodu týkajícího se logického schématu – co je další krok naší rovnice? Kde se to všechno zhmotňuje? Města. Nástup měst je definující rys moderní civilizace. Role města je umožnit efektivní přístup k životním potřebám, společně se zvýšením vzájemné podpory a interakce v komunitě. Takže, jak bychom postupovali při projektování idálního města? Jaký tvar bychom mu dali? Čtvercový? Lichoběžníkový? Vzhledem k tomu, že se budeme pohybovat sem a tam, tak ho z důvodů pohodlí udělejme co možná nejvíce ekvidistantní, proto kulaté. Co by mělo to město obsahovat? No, přirozeně potřebujeme residenční oblast, oblast výroby, oblast energetiky a zemědělskou oblast. Ale také se vychováváme jako „lidské bytosti“, a proto také oblast kultury, rekreace a vzdělání. A tak zahrňme do projektu také nějaký zábavný park pro konání událostí a akcí pro kulturní a společenské účely a také vzdělávací a výzkumná zařízení. A protože se pohybujeme v rámci kruhu, je logické umístit tyto jednotlivé aktivity do „pásem“ na základě toho, kolik půdy každá z nich vyžaduje, s ohledem na pohodlnou dostupnost. Velmi dobře. A nyní se pusťme do detailů: Nejdříve musíme vzít v úvahu jádro infrastruktury a vnitřek městského organismu. Těmi jsou voda, odvoz odpadu a kabeláž na dodávku energií. Tak, jako dnes máme vodovody a kanalizace pod našimi městy, tak bychom rozšířili tento koncept kanálových chodů, aby zahrnoval i recyklaci odpadu a samotnou dodávku. Žádní listonoši ani popeláři. Vše je zabudováno v systému. Mohli bychom dokonce použít automatizovanou potrubní poštu a podobné technologie. Stejně tak s dopravou. Je potřeba ji integrovat a strategicky naprojektovat tak, aby snížila či dokonce odstranila nutnost automobilů, Elektrické tramvaje, dopravníky, přepravníky a maglevy, která vás dopraví téměř kamkoliv ve městě, dokonce i nahoru a dolů a současně i do jiných měst. Samozřejmě v případě, že máte potřebu využít automobil, je k dispozici, řízen přes satelit bezpečně a s integritou. V podstatě tato řízená technologie je právě teď v provozu. Automobilové nehody zabijí ročně 1,2 milionu lidí a zraní kolem 50 miliónů lidí. To je absurdní a nemusí k tomu vůbec docházet. V rámci schopně vypracovaného projektu města a auty bez řidičů lze smrtelné nehody takřka vyloučit. Zemědělství. Dnes, skrz naše chaotické, šetřící průmyslové metody užívající chemikálie na škůdce, nadměrná hnojení atd. jsme úspěšně zničili velkou část orné půdy na této planetě, nemluvě o rozsáhlém znečištění a otrávení nás samotných. Skutečně, průmyslové a zemědělské chemické toxiny se nyní vyskytují u každého pozorovaného člověka, včetně dětí. Naštestí máme možnost záchrany – hydroponické a aeroponické směsi bez zeminy, které zároveň redukují potřebu živin a vody o zhruba 75% současné spotřeby. Potrava se dá nyní pěstovat organicky v průmyslovém měřítku v uzavřených vertikálních farmách. Jako například v 50 patrech, o pozemku necelého půl hektaru, téměř bez potřeby pesticidů a hydrocarbonů vůbec. Tohle je budoucnost průmyslového pěstování potravy. Účinné, čisté a vydatné. Tyto pokročilé systémy by byly v části města, která představuje pás pěstování plodin, s výrobou veškeré potravy potřebné pro obyvatele celého města, bez potřeby dovážet cokoliv odjinud, s úsporou času, energie a minimalizací odpadu. A když už mluvíme o energii – Oblast Energie by pracovala v systematickém přístupu, tedy získávání energie z našich hojných obnovitelných zdrojů – jmenovitě větrná, solární, geothermální a další tepelné, a v případě blízkosti vody – energie z vln, přílivu a odlivu. Abychom se vyhnuli přerušení dodávek a zajistili efektivní síť, kde se vynaložená energie vrací, tyto zdroje by fungovaly na základě integrovaného systému, napájené jeden druhým v případě potřeby, zatímco přebytek nespotřebované energie by se ukládal do velkokapacitních zásobníků pod zemí, takže žádná energie by nepřišla v niveč. A nejen že by se město napájelo samo, ale jednotlivé jeho součásti by se také napájely nezávisle, a získávaly by elektřinu z fotovoltaických panelů, z tlakových generátorů na budovách, z tepelných akumulátorů a jiných současných, ale málo využívaných technologií. A to si samozřejmě vynucuje otázku: Jak vůbec vzniká tato technologie a zboží obecně? To nás vrací k Výrobě: Průmyslová zóna, kromě jiného zahrnujíc nemocnice, by byla středem továrenské výroby. Soustředěná na jednom místě, by získávala suroviny skrz již zmíněný systém globálního managementu zdrojů – dle poptávky generované právě obyvateli daného města. Co se týká způsobu výroby, je třeba začít hovořit o novém výkoném fenomenu, který zajiskřil velmi nedávno v historii lidstva, a který má našlápnuto změnit vše. Říká se mu Mechanizace, nebo Automatizace pracovní síly. Pokud se podíváte kolem sebe, všimnete si, že skoro všechno, co dnes používáme, bylo vyrobeno automaticky. Vaše boty, oblečení, domácí spotřebiče, auta atd. Všechno to bylo vyrobeno na strojích automatickým procesem. Můžeme si dovolit prohlásit, že naše společnost není ovlivněna těmito významnými technologickými vymoženostmi? Samozřejmě, že nemůžeme. Tyto systémy skutečně diktují nová uspořádání, nové potřeby a ze spousty ostatních věcí dělají „zastaralé vykopávky“. Takže se stále zlepšujeme v rozvoji užívání technologií exponenciálním způsobem. Trend automatizace bude jistě pokračovat. Nelze zastavit technologie, které jsou skutečným přínosem. Automatizace pracovní síly je základem každé zásadní transformace společnosti v historii lidstva. Od zemědělské revoluce a vynálezu pluhu k průmyslové revoluci a vynálezu poháněných strojů, po éru informačního bůmu, ve kterém nyní žijeme, v zásadě díky vynálezům pokročilé elektroniky a počítačů. A s ohledem na dnešní pokročilé metody výroby, mechanizace se nyní vyvíjí sama o sobě. Vzdalujíc se od tradičních metod skládání součástek v konfigurace – k pokročilým metodám vytváření hotových produktů během jediného procesu. Stejně jako většina inženýrů jsem i já fascinován biologií, protože je plná příkladů pozoruhodných děl inženýrství. Co je biologie – je to studium věcí, které se reprodukují. Stejně tak se dá definovat život, který máme. Opět, jako inženýr, jsem byl vždy zaujat myšlenkou reprodukujících se strojů. Rep-Rap je trojrozměrná tiskárna. Řekněme, že je to tiskárna, kterou připojíte k vašemu počítači a místo, aby vám tiskla dvojrozměrné papíry, tak dělá reálné, fyzicky trojrozměrné předměty. Dnes 3D tiskárna není žádná nová technologie, neboť ji známe už zhruba 30 let. Nejlepší na Rep-Rapu je, že tiskne většinu svých vlastních částí. Takže když máte jeden, můžete udělat další a dát ho příteli. Stejně jako jste schopen vytisknout spoustu užitečných věcí. Od jednoduchého tisku základních domácích potřeb až po tisk celé automobilové konstrukce najednou. Pokročilý, automatizovaný 3D tisk má nyní skutečný potenciál k transformaci každého výrobního oboru. Včetně výstavby domů. Contour Crafting je v podstatě montážní technologie, tzv. „3D tisk“ – kdy si přímo stavíte 3D předměty z počítačového modelu. Pomocí Contour Crafting, bude možné zcela automatizovaně postavit dům o rozloze asi 220 metrů čtverečních za jediný den. Důvodem zájmu lidí o automatizovanou výstavbu jsou výhody, které sebou přináší. Například stavařina je fyzicky velmi náročná, a ačkoliv vytváří pracovní místa pro velkou část společnosti, tak s sebou nese spoustu problémů a komplikací. Stavařina je třeba jedním z nejnebezpečnějších povolání vůbec. Je horší než těžba a zemědělství. Zastává největší počet úmrtí ve všech zemích. Dalším problémem je odpad. Každý průměrný dům v USA má 3 až 7 tun odpadu. To je enormní, když se podíváme na dopady stavebnictví a když víme, že 40% všech světových materiálů je používáno ve stavebnictví. Tak velké plýtvání zdrojů a energie a zároveň závažné poškození životního prostředí. Výstavba domů pomocí kladiv, hřebíků a dřeva je vzhledem k dnešní úrovni naší technologie absurdní a půjde stejnou cestou jako naše dělnická třída ve vztahu k průmyslové výrobě ve Spojených Státech. Nedávno zveřejněná studie ekonomem Davidem Autorem z MIT ukazuje, že naše střední třída je už mimo kurz, a začíná být nahrazována automatizací. Je to jednoduché, mechanizace je produktivnější, efektivnější a udržitelnější než lidská práce prakticky v každém odvětví dnešní ekonomiky. Stroje nepotřebují dovolenou, přestávky, zdrav. a soc. pojištění nebo důchod a mohou pracovat 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Potenciál výkonnosti a přesnosti je v porovnání s lidskou prací bezkonkurenční. Sečteno a podtrženo: opakující se lidská práce se vychyluje z kurzu a stává se nepraktickou na celém světě a nezaměstnanost, kterou kolem sebe dnes vidíte je jednoznačně výsledek evoluce výkonnosti technologie. Již léta ekonomové odmítají tento rozšiřující se model, který bychom mohli nazvat „Technologická nezaměstnanost“, protože faktem je, že nové oblasti se vždy objeví, aby znovu absorbovaly propuštěné pracovníky. Dnes je ale sektor služeb poslední oblast, která zbývá a nyní zaměstnává přes 80% Americké pracovní síly, u většiny průmyslových zemí je to zhruba podobný poměr. Nicméně tato oblast teď čelí výzvě ve formě zvyšujícímu se počtu automatických stánků, restaurací a dokonce automatických obchodů. Ekonomové dnes konečně uznávají, to co odmítali dlouhá léta : že nejenom použití technologií provokuje stávající pracovní krizi, kterou vidíme po celém světě, způsobenou globálním ekonomickým útlumem, ale čím víc se recese prohlubuje, tím rychleji se průmysl mechanizuje. Háček, který si neuvědomují, je v tom, že čím rychleji se mechanizuje z důvodu snižování nákladů, tím více se propouští lidí, a tím více se redukuje kupní síla obyvatelstva. To znamená, že zatímco korporace mohou vše vyrábět levněji, stále méně a méně lidí bude mít peníze na nákup čehokoliv bez ohledu na to, jak levné to bude. Ve finále to znamená, že hra „práce za příjem“ pomalu ale jistě končí. Ve skutečnosti, když se na chvíli pozastavíte a zamyslíte nad zaměstnáními, která dnes existují, a která by mohla automatizace převzít hned teď, v případě potřeby, 75% globální pracovní síly může být nahrazeno mechanizací už zítra. A proto u Ekonomiky založené na zdrojích neexistuje systém finančního trhu. Vůbec žádné peníze, protože nejsou nijak zapotřebí. Tato ekonomika uznává efektivitu mechanizace a akceptuje ji kvůli tomu, co nabízí. Nebojuje s ní tak, jako je tomu dnes. Proč? Protože je nezodpovědné odvracet pohled od efektivity a udržitelnosti. A to nás přivádí zpět k našemu systému města. Uprostřed je Centrální kopule, v níž jsou umístěna nejen vzdělávací centra a centrální dopravní uzel, ale také je v něm hlavní počítačová jednotka, která řídí technický provoz města. Město je ve skutečnosti jeden velký automatický stroj. Má sensory ve všech technických pásmech a dohlíží na rozvoj struktury – zásoby energie, výrobu, distribuci, apod. Bude tedy zapotřebí lidí, aby na tento provoz dohlíželi a řešili případné problémy? Nejspíše ano. Ale jejich počet by klesal s tím, jak se bude systém postupně vylepšovat. Za současného stavu by pro tuto funkci bylo zapotřebí zhruba 3% městské populace. A mohu vás ujistit, že v ekonomickém systému, který je navržen tak, aby se staral o vás, a o váš šťastný a bezpečný život, bez nutnosti být každodenním otrokem v rukách privátní diktatury. Většinou ve formě zaměstnání, které je buď prakticky vzato zbytečné, nebo společensky bezvýznamné. A současně se trápit s dluhy, které jsou imaginární. A to vše jen z důvodu přežití. Mohu vám zaručit, že lidé se budou dobrovolně hlásit k údržbě a vylepšení systému, který se o ně skutečně stará. Ruku v ruce s tímto podnětem přichází obvyklá domněnka, že pokud neexistuje tlak, který lidi nutí „pracovat kvůli přežití“, tak se budou jen poflakovat, nic nedělat a stanou se z nich líné mrchy. To je nesmysl. Systém práce, který máme teď, je ve skutečnosti generátorem lenosti, ne jejím řešením. Když si vzpomenete na naše dětství, kdy jsme byli plní života, s chutí objevovat nové věci, se smyslem pro kreativitu a dobrodružství; ale jak šel čas, systém nás donutil soustředit se především na to, jak vydělávat peníze. Od prvotního vzdělání až po studium na univerzitě se náš pohled zužoval. A to vše jen proto, aby se z nás stali bytosti, sloužící jako zub v kolose systému, které posílá všechny plody hornímu 1%. Vědecké studie dokázaly, že lidé ve skutečnosti nejsou motivováni peněžní odměnou, pokud jde o vynalézavost a tvorbu. Právě sama tvroba je odměnou. Peníze jsou ve skutečnosti motivací jen pokud jde o manuální, stále se opakující obyčejné činnosti. Role, která, jak jsme viděli, může být nahrazena stroji. Když přijde na skutečné zlepšení, využití lidské mysli, ukazuje se, že peníze jsou naopak překážkou, která narušuje a nabourává kreativní myšlení. A právě z tohoto důvodu Nikola Tesla, bratři Wrightové a mnozí další, kteří významně přispěli světu, ve kterém dnes žijeme, nikdy nebrali peníze jako motivaci pro své vynálezy. Peníze jsou jen narušujícím podnětem, který způsobuje 100 krát více škody, než užitku. Dobrý den třído, prosím, posaďte se. Dnes bych jako první věc ráda všechny obešla a každého se zeptala, čím chce být, až vyroste. Kdo chce být první? Dobře, tak co třeba ty, Sáro? Až vyrostu, chci pracovat u McDonalds jako moje maminka! Á, rodinná tradice, že? A co ty, Lindo? Až vyrostu, bude ze mě prostitutka v ulicích New Yorku. No jo, hezká holka, jasná věc! Velmi ambiciózní. A co ty, Tommy? Až vyrostu, bude ze mě boháč a elitní byznysman, který pracuje na Wall street a budu rejžovat prachy na bankrotu ekonomik cizích zemí. Podnikavej kluk. No, je dobré vidět, že máte různé multikulturní zájmy!

Oběti kultury

Jak již bylo řečeno, Ekonomika založená na zdrojích uplatňuje vědecké metody pro dobro civilizace a není omezena pouze a jednoduše na technickou výkonnost. Bere totiž v potaz i lidské a sociální aspekty života. K čemu je nám dobrý systém, který nám ve finále neposkytuje šťastný život a klidné soužití? Takže je důležité podotknout, že pokud se zbavíme monetárního systému a umožníme naplnění lidských potřeb pro všechny, budeme svědky globálního snížení kriminality o 95%, a to téměř okamžitě. Protože už nebude jediný důvod krást, švidlovat, atd. 95% lidí, kteří jsou dnes ve vězení, jsou zavřeni z důvodu trestného činu spojeného s penězi či majetkem, drogám. Užívání drog však není zločin, nýbrž porucha. A co těch zbývajících 5%? Ti skuteční násiníci. Často někomu připadajíc jako násilníci, aby to z nich udělalo násilníky. Jsou to skutečně od přírody „zlí“ lidé? Důvod, proč si myslím, že je ztrátou času morálně odsuzovat lidi, kteří se chovají násilně, je ten, že jejich odsouzení se vůbec nezaobírá příčinou nebo prevencí takového chování. Lidé se mě často ptají, zda je podle mě správné odpouštět kriminálníkům. Moje odpověď je: „Nevěřím na odpouštění o nic více, než věřím v jejich odsuzování.“ Jde prostě o to, abychom, jako společnost, zaujali správný postoj tím, že budeme kriminalitu brát jako následek nezdravé společnosti a zaměřili se na prevenci, než na odsuzování důsledků. Jen když uděláme změnu v našem chápání a našich hodnotách, tak uspějeme ve snižování míry násilí, spíše než ho podněcovat, jak to děláme dnes. Čím více hledáte spravedlnost, tím více jste zarmoucení, protože spravedlnost jako taková neexistuje. Kolem nás je jenom to, co kolem vidíme. Nic víc. Jinými slovy, pokud člověk vyrůstá v prostředí rasové nesnášenlivosti, pokud je k tomu tlačen a vychováván, proč ho z toho obviňovat? Je jen obětí subkultury, ve které vyrostl. Proto mu je třeba pomoci. Cílem je předělat prostředí, které je příčinnou scestného chování. To je ten problém. Ne zavřít člověka do vězení. Proto jsou soudci, advokáti, všichni ti, kteří hlásají „svobodu volby“ nebezpeční, protože nás dezinformují. Tamhle ten chlapík je zlý, tenhle zas sériový vrah. Serioví vrazi jsou tvořeni společností, stejně jako vojáci jsou serioví vrazi se samopaly. Stávají se stroji na zabíjení, ale nikdo se na ně nedívá jako na vrahy, protože u vojáků je to přeci „přirozené“. Takže lidi osočujeme. Říkáme: „Tenhle chlápek byl nácek – mučil Židy.“ Ne, on byl vychován k tomu, aby mučil Židy. Jakmile přijmete fakt, že lidé mají individuální výběr a mohou si svůj výběr volit svobodně. Mít svobodu ve výběru znamená nebýt ovlivněn, a tomu já vůbec nerozumím. Všichni jsme ovlivněni ve všech našich volbách kulturou, ve které žijeme. Našimi rodiči a hodnotami, které ve společnosti převažují. Takže jsme ovlivněni – svoboda ve výběru tedy neexistuje. Jaká je nejlepší země na světě? – správná odpověď zní: Neprocestoval jsem celý svět, a tak nemám o jiných kulturách dostatek informací na to, abych dokázal odpovědět. Ale neznám nikoho, kdo takhle mluví. Řeknou, že: „Jsou to přece staré dobré USA! Nejlepší země na světě!“ Nemají žádný přehled. „Byl jsi v Indii?“ – „Ne.“ „Byl jsi v Anglii?“ – „Ne.“ „Byl jsi ve Francii?“ – „Ne.“ „Tak na čem zakládáš své předpoklady?“ Na to nemůžou odpovědět a tak se na vás naštvou. Řeknou: „Ježišimarjá! Kdo sakra seš, že mi říkáš, co si mám myslet?“ Znáte to. Nezapomeňte, jednáte s poblouzněnými lidmi. Za své odpovědi nenesou odpovědnost, jsou to oběti své kultury, a to znamená, že jsou právě svojí kulturou velmi ovlivněni.

Část 4: Vzestup

Téma Ekonomiky založené na zdrojích často vyvolá množství argumentů… Hele! Hele, hej! Tak počkejte chvilku! Já vím, co tohle je. Tomu se říká marxismus, kamaráde. Stalin kvůli podobným názorům zabil 800 miliard lidí. Můj otec zemřel v gulagu! Komunista! Fašista! Pokud nemáte rádi Ameriku, měli byste prostě odejít Dobrá, všichni se uklidněme… Smrt Novému Světovému Řádu Smrt Novému Světovému Řádu A jak iracionalita publika rostla, šokovala a mátla – z nenadání vypravěče zasáhl infarkt. A zdánlivě komunistický propagandistický film skončil. Chyba systému Zahájeno zálohování – obnoveno Ale víte, říkal jsem tyhle věci lidem ze „střediska znalců“, a v podobných situacích. A znáte ty Římské kluby a jiné. A oni na to, ty „MARXISTO!“ Cože? Marxisto? Jak jste k tomu přišli? Prostě mají svoji ikonu, které se drží. Jejich Svatý grál a tak je jim to pohodlné. Lidé se mě ptají, zda jsem socialista, komunista nebo kapitalista. A já říkám, že ani jedno. Proč si myslíte, že to jsou jediné možnosti? Všechny tyto politické pojmy byly vytvořeny spisovately, kteří předpokládali, že žijeme na planetě s nevyčerpatelnými zdroji. Žádná z těchto filozofií ani nezvažuje, že by mohl být něčeho nedostatek. Já věřím, že komunismus, socialismus, volné podnikání, fašismus jsou součástí sociální evoluce. Nemůžete udělat obrovský krok z jedné kultury do jiné. Jsou zde mezi-systémy. Předtím než tady byl nějaký „ismus“, jsme měli základ života a ten, jak jsem již zjednodušeně popsal, je o všech podmínkách potřebných pro Vaše další nadechnutí a zahrnuje vzduch, který dýcháme, vodu, kterou přijímáme, bezpečí, které máme, vzdělání, ke kterému máme přístup. Všechny tyto věci, které sdílíme a používáme, bez kterých nemůže život v žádné kultuře existovat. Musíme se vrátit k ZÁKLADU ŽIVOTA. a základ života už není žádný „ismus“. Je to „analýza životních hodnot“.

Za hranicí

Je to záležitost historických faktů, že dominantní intelektuální kultura jakékoli specifické společnosti odráží zájmy svých dominantních skupin. V otrokářské společnosti budou názory na lidké bytosti a jejich práva odrazem potřeb otrokářů. Ve společnosti založené na moci určitých jednotlivců, kteří kontrolují a profitují z životů milionů dalších, bude převládající intelektuální kultura odrážet potřeby dominantní skupiny. Jestliže se podíváte napříč spektrem, myšlenky převládající v psychologii, sociologii, historii, politické ekonomii a politické vědě z podstaty odrážejí konkrétní zájmy elit. A akademici, kteří se moc ptají, jsou odsunuti stranou nebo vnímáni jako radikálové. Převládající kulturní hodnoty spějí k podpoře a zachování toho, co je touto kulturou odměňováno. A ve společnosti, kde se úspěch a postavení posuzuje podle materiálního bohatství – nikoli dle přínosu společnosti, je jednoduché vidět, proč je dnešní svět jaký je. Máme zde co do činění s poruchou systému hodnot, úplně zbavených přirozené podoby, kde priority jako zdraví člověka a společnosti stojí až na druhém místě za zhoubnými představami umělého bohatství a neomezeného růstu. A tato porucha, jako virus, proniká všemi aspekty vlády – médii – zábavou – a dokonce i oblastí akademie. A v této struktuře jsou vestavěné ochranné mechanismy proti všemu, co by jí mohlo narušovat. Stoupenci finančně-tržního náboženství, samozvaní ochránci statusu quo, neustále hledají způsoby jak se vyhnout jakýmkoli myšlenkám, které by překážely jejich víře. Nejběžnější z nich jsou „předurčené duality“. Pokud nejste republikán, musíte být demokrat. Pokud nejste křesťan, jste možná vyznavač Satana, a pokud cítíte, že společnost by mohla být výrazně zlepšena řekněme třeba, co já vím, staráním se o ostatní? Jste pouze „utopista“. A ta nejvíce zákeřná ze všech je: Jestli nesouhlasíte s volným trhem, jistě jste proti svobodě jako takové. Já věřím ve svobodu! Pokaždé, když slyšíte slovo „svoboda“ nebo „zásah vlády“, tak to v překladu znamená: blokování maximalizace toku peněz, z důvodů většího zisku pro boháče. Tak to je. Každá další věc, kterou budou hlásat: „Áno, potřebujeme více zboží pro lidi.“ „Áno, tohle je svoboda proti tyranii,“ a tak dále. Pokaždé si to můžete takto přeložit. A myslím, že mezi nimi najdete vzájemný vztah, kdykoli je použijí. A to můžeme, v jistém smyslu, nazvat „syntaxí“. Řídící skladbou porozumění a hodnot. Ta panuje bez jejich vlastního uvědomnění, takže mohou říci: „Já to vůbec takhle nemyslel!“ Ale v podstatě to takhle dělají. Stejně jako když třeba mluvíte spisovně a postupujete podle pravidel gramatiky, aniž si uvědomujete jaká ty pravidla jsou. A tak to, co tu máme, nazývám „Vládnoucí syntaxe hodnot“, která to všechno podtrhuje. Takže, kdykoli použijí slova: „vládní zásah“, „nedostatek svobody“, „svoboda“ nebo „pokrok“ nebo „vývoj“, můžete si je všechny přeložit tak, že nesou tento skrytý význam. Jistě, když slyšíte slovo „svoboda“, bývá většinou ve stejné větě s něčím zvaným „demokracie“. Je fascinující, jak si dnes lidé myslí, že mají významný vliv na to, co dělají jejich vlády. Přitom zapomínají na samotnou podstatu našeho systému, kde je vše na prodej. Jediný hlas, který se počítá, je hlas peněz a nezáleží na tom, jak moc aktivisté volají po morálce a odpovědnosti. V tržním systému je každý politik, každá legislativa, a tudíž i každá vláda na prodej. A navzdory 20 bilionům dolarů záchranných balíčků pro banky od roku 2007, což je částka, která mohla změnit, řekněme, globální energetickou infrastrukturu na plně obnovitelné systémy, skončila místo toho v řadě institucí, které nedělají doslova nic, aby pomohly společnosti. Jsou to instituce, které mohou být zítra bez jakýchkoliv následků zrušeny. Slepé oblbování, že politika a politici existují pro veřejné blaho, stále pokračuje. Skutečnost je taková, že politika je byznys. Nijak odlišný od jakéhokoliv jiného v tržním systému, a politici staví své vlastní zájmy před cokoliv jiného. Upřímně, opravdu v hloubi duše, nevěřím v politické činy. Myslím, že systém se smršťuje a rozpíná, jak se mu zachce. Přizpůsobuje se těmto změnám. Hnutí občanských práv vidím jako výpomoc těm, co vlastní tuto zemi. Myslím, že chápou, kde leží jejich vlastní zájmy. Vědí, že určitá míra svobody vypadá dobře – iluze svobody. Dejme těmto lidem možnost jednou ročně volit, aby mohli nadále setrvávat v iluzi o svojí bezvýznamné volbě. Bezvýznamné volby, že jdeme jako otroci, a řekneme: „Tak, já jsem volil.“ Hranice diskuze v této zemi jsou dané dříve než diskuze začne a každý, kdo se vymyká, je přehlížen a označen buď za komunistu nebo za jakousi neloajální osobu – „cvoka“ – mají pro to slovo. A nyní je to „konspirace.“ Vidíte – to vytvořili oni. Něco, čím bychom se neměli zabývat ani minutu. Že mocní lidé se možná dali dohromady a mají plán! To je blbost! Jsi „cvok“! Jsi „konspirační fanatik“! A ze všech obranných mechanismů tohoto systému opakovaně vyvstávají dva. Prvním z nich je ten, že systém je „příčinou“ materiálního pokroku, který tato planeta zažívá. Tak to v žádném případě. V zásadě existují dvě klíčové příčiny, které způsobily nárůst takzvaného „blahobytu“, a současný růst populace. První: exponenciální vývoj výrobních technologií, neboli vynalézavost vědy. A druhá: zásadní objev vydatné uhlovodíkové energie, která je v současnosti základem celého socioekonomického systému. Volnotržní / kapitalistický / monetární tržní systém – jakkoli ho chcete nazývat – se pouze veze na vlně těchto objevů se zvráceným motivačním systémem a čistě libovolným, očividně nerovným způsobem využití a rozdělování plodů, které přinášejí. Druhou obranou je útočná tendence společnosti, vzniklá léty propagandy, která vnímá jakýkoliv jiný sociální systém jako cestu k takzvané „tyranii“, lemovanou nejrůznějšími jmény jako Stalin, Mao, Hitler a lidskými obětmi, které po sobě zanechali. Ať už byli tito muži jakkoliv despotičtí se svými přístupy ke společnosti, které zvěčnili, pokud jde o hru na smrt, pokud jde o systematické, každodenní masové vraždění lidí, nic v dějinách se nevyrovná současnosti. Hladomory – v průběhu přinejmenším minulého století našich dějin, nebyly způsobeny nedostatkem jídla. Byly způsobeny relativní chudobou. Ekonomické zdroje byly tak nerovnoměrně rozděleny, že chudí prostě neměli dost peněz, aby si koupili jídlo, které by bylo k dostání, kdyby si mohli dovolit za něj zaplatit. To byl příklad strukturálního násilí. Další příklad: V Africe a dalších oblastech, zaměřím se konkrétně na Afriku, desítky miliónů lidí umírají na AIDS. Proč umírají? Není to proto, že neumíme léčit AIDS. V bohatých zemích máme milióny lidí, u kterých dochází k nápadnému zlepšení stavu, protože užívají účinné léky. Lidé v Africe, kteří umírají na AIDS, neumírají kvůli HIV viru, umírají, protože nemají peníze, aby zaplatili za léky, co by je udržely naživu. Gandhi tohle viděl. Řekl: „Nejzhoubnější forma násilí je chudoba.“ A to je nezpochybnitelná pravda. Chudoba zabíjí mnohem víc lidí, než všechny války v dějinách, víc, než všichni vrahové a než veškeré sebevraždy v histori. Strukturální násilí nejen zabíjí více lidí, než všechny formy násilnického chování dohromady. Strukturální násilí je také hlavním důvodem násilného chování.

Za vrcholem

Ropa je základem a je přítomna po celou dobu budování lidské civilizace. V každé kalorii jídla, které jíme v industrializovaném světě, je 10 kalorií uhlovodíkové energie – z ropy a zemního plynu. Hnojiva se vyrábějí ze zemního plynu. Pesticidy z ropy. Řídíme ropou poháněné stroje, abychom zaseli – zorali – – zavlažili – sklidili – přepravili – zabalili. Jídlo se balí do plastu – a to je ropa. Veškerý plast je ropa. V každé pneumatice je 7 galonů (26,5 litrů) ropy. Ropa je ve všem, je všudypřítomná. A jenom díky ropě je právě teď na této planetě 7 miliard nebo téměř 7 miliard lidí. Nástup této levné a snadné energie, která mimochodem znamená miliardu nepřetržitě pracujících otroků, změnila svět v průběhu posledního století radikálním způsobem a zdesetinásobila počet obyvatel. Ale v roce 2050 budou dodávky ropy schopny pokrýt méně než polovinu současné světové populace v jejím dosavadním způsobu života. Takže, náš způsob života se musí razantně změnit. Nyní spotřebujeme 6 barelů ropy na každý barel, který vytěžíme. Před pěti lety to byly 4 barely na každý vytěžený barel. Za rok bude naše spotřeba 8 barelů na každý vytěžený barel. Co mě znepokojuje, je absence jakékoli skutečné snahy vlád a vůdčích představitelů průmyslu po celém světě dělat něco jinak. Pokoušíme se sice postavit více větrných elektráren, a možná nějak použít energii mořských proudů, máme snahu trochu zvýšit výkonnost našich aut, ale není tu nic, co by opravdu vypadalo jako skutečná revoluce – toto jsou všechno menšinové jevy, a to si myslím, že je celkem děsivé. A vlády, které jsou řízeny těmito ekonomy, kteří opravdu neuznávají to, o čem tu mluvíme, se snaží stimulovat spotřebu, aby obnovily bývalou prosperitu, ve víře, že se jim povede navrátit minulost. Tisknou ještě více peněz, postrádajíce jakékoliv záruky. Takže, pokud se hospodářství obnovuje a zlepšuje a slavný růst se vrací, bude to pouze na chvilku, protože během krátké doby, počítáno v měsících spíše než v letech, se znovu narazí na mantinely nabídky. Přijde další cenový šok- a hlubší recese. Takže si myslím, že kráčíme v sérii začarovaných kruhů. Takže máte rostoucí hospodářský růst – vyhrocené ceny – všechno spadne. Tady se nacházíme právě teď. Pak to začne jít znovu nahoru, ale to už jsme v oblasti, kde nejsme schopni vyrábět levnou energii. Těžba ropy je nyní na vrcholu – a bude klesat. Neexistuje způsob, jak jí dostat ze země víc a rychleji, což znamená, že se blíží konec, cena ropy klesne, tak jako začátkem roku 2009, ale pak, když přijde „oživení“, cena začne znovu stoupat. Nyní se pohybuje kolem 80 dolarů za barel a už teď se ukazuje, že i pouhých 80 dolarů za barel, v době finančního a ekonomického kolapsu, si mohou lidé dovolit stále méně a méně. Světová produkce ropy nyní čítá asi 86 miliónů barelů denně. Za 10 let budeme muset něčím denně nahradit zhruba 14 miliónů barelů ropy. Nemáme nic, co by mohlo uspokojit alespoň 1% takové poptávky. Když něco neuděláme, a to hodně rychle, nastane obrovský energetický deficit. Myslím, že je velkou chybou, že jsme před zhruba dekádou nerozpoznali společnou potřebu začít cíleně pracovat na vývoji těchto udržitelných forem energie. Myslím, že naše vnoučata na to budou pohlížet naprosto nevěřícně. „Vy jste ale věděli, že jste zacházeli s omezenou surovinou. Jak jste mohli stavět vaší ekonomiku na něčem, co mělo tak krátkého trvání?“ Poprvé v lidské historii je lidstvo konfrontováno s vyčerpáním hlavního zdroje, který je ústřednou pro přežití našeho systému. A pointou celé věci je, že navzdory faktu, že se ropa stává stále vzácnější, ekonomický systém stále slepě protlačuje ten svůj rakovinotvorný model růstu. Takže lidé mohou jít a kupovat si další auta poháněná ropou, a tím zvyšovat HDP a vytvářet pracovní místa a tím zhoršovat úpadek. Existují způsoby nahrazení této konstrukce uhlovodíkové ekonomiky? Samozřejmě. Ale cesta, kterou je třeba ujít pro dosažení takových změn, se neprojeví skrze požadavky „protokolů tržního systému“, vzhledem k tomu, že nová řešení mohou být za současného stavu realizována pouze skrz „mechanismus zisku“. Lidé neinvestují do obnovitelných energií, protože v nich z dlouho- i krátkodobého hlediska nejsou peníze. A úsilí, které by to mohlo změnit, by vyvstalo pouze s obrovskými finančními ztrátami. Proto neexistují žádné finanční motivy a v tomto systému, pokud není finanční motiv, věci se prostě nestanou. A vrcholem toho všeho je, že ropná krize je jen jedním z mnoha vynořujících se důsledků toho, jak náš vykolejený, ekologicko-sociální vlak, nabírá na rychlosti. Další nedostatky zahrnují pitnou vodu. Základní látku naší existence, které se v současnosti nedostává 2,8 miliardám lidí, a její nedostatek se bude v roce 2030 dotýkat 4 miliard lidí. Potravinářský průmysl: Ničení orné půdy, ze které dnes pochází 99,7% veškeré lidské potravy, postupuje až 40 krát rychleji, než její obnovování. A během posledních 40 let se 30% orné půdy stalo neúrodnou. Nemluvě o tom, že uhlovodíky jsou páteří dnešního zemědělství a s jejich úbytkem bude i méně jídla. Pokud jde o zdroje všeobecně, podle našich současných vzorců spotřeby budeme pro naše uspokojení v roce 2030 potřebovat 2 planety. Nemluvě o tom, že soustavně likvidujeme životně důležitou biodiverzitu, což způsobuje smrtící křeče a destabilizaci životního prostředí po celé zeměkouli. A se všemi těmito úpadky přichází zároveň exponenciální růst populace, kvůli kterému by na této planetě v roce 2030 mohlo být přes 8 miliard lidí. Samotná výroba energie by musela do té doby stoupnout o 44%, abychom pokryli takovou poptávku. A znovu, dokud jsou peníze jediným iniciátorem činnosti, můžeme čekat, že se na světě najde země, která si bude moci dovolit masivní změny potřebné k převratu v zemědělství, získávání vody, výroby energie a tak dále? Zatímco pyramidové schéma celosvětové zadluženosti pomalu ochromuje celý svět. Nemluvě o faktu, že současná nezaměstnanost se stane běžnou, a to díky povaze technologické nezaměstnanosti. Pracovní místa se znovu nevytvoří. A nakonec, jasná společenská perspektiva. V letech 1970 až 2010 se chudoba na planetě kvůli tomuto systému zdvojnásobila. A podle současného stavu věcí, opravdu si myslíte, že nás čeká něco jiného, než další zdvojnásobování, více utrpení a další masový hladomor?

Začátek

Nečeká nás žádné zotavení. Tohle není pouze období úpadku, ze kterého se někdy vyhrabeme. Myslím si, že další fází, kterou uvidíme po příštím kole ekonomických kolapsů, budou masivní občanské nepokoje. Poté, co se přestanou vyplácet podpory v nezaměstnanosti, protože státům nezbydou žádné peníze. A poté, co bude situace tak špatná, že lidé ztratí víru v ty, které si zvolili do vlády, budou požadovat změnu. Pokud se během toho nepozabíjíme, nebo nezničíme životní prostředí. Prostě se bojím, že se dostaneme tam, odkud už nebude návratu. A to mě nepřestává trápit. Děláme vše, abychom se takovému stavu vyhnuli. Je jasné, že stojíme na pokraji obrovské proměny lidského života. Stojíme tváří v tvář stěžejní proměně života, tak jak ho známe z minulého století. Ekonomika musí být nezbytně spojena se zdroji na této planetě, se všemi existujícími zdroji, samozřejmě, se všemi živočichy a rostlinami, se zdravím oceánů a vším ostatním. Toto je monetární model, který neskončí, dokud nezabije posledního člověka. Ti u moci udělají všechno pro to, aby u moci zůstali. Na to nesmíte zapomenout. Použijí k tomu armádu, vojenské námořnictvo a lži, nebo všechno, co mají k dispozici, aby si udrželi moc. Rozhodně se nebudou chtít vzdát, protože neznají žádný jiný systém, který by umožnil zachování jejich druhu.