Brexit

Brexit
Brexit: The Movie - Velká Británie, 2016, 71 min - Martin Durkin - anglické znění s českými titulky

Celovečerní dokumentární film financovaný crowdfundingovou kampaní vznikl v době, kdy se Velká Británie rozhodovala o vystoupení z Evropské unie. Představuje celou řadu důrazných a přesvědčivých argumentů, proč je členství v EU pro jakoukoliv zemi pouze nesmyslnou přítěží a brzdou rozvoje. Předvede bruselský byrokratický aparát, armádu úředníků, kteří chtějí rozhodovat o každém aspektu vašeho života. Tyto lidi s pohádkovými příjmy do jejich funkcí nikdo nevolí, do jejich rozhodování není možné demokratickou cestou zasahovat a nelze je demokraticky odvolat, nenesou za výsledky své práce žádnou odpovědnost. Vědomě, úmyslně a systematicky působí proti vůli a proti zájmům lidu, kterému by měli sloužit. Korporace je však milují.

My občané jsme lákáni, zastrašováni a tlačeni, abychom se vzdali svojí demokracie a svobody. Tento film je výzvou k boji. Musíme bojovat za svoji nezávislost – za právo rozhodovat si sami o zákonech, pod kterými žijeme, a za svobodu vytvářet naši vlastní budoucnost. Tohle je nejdůležitější volební rozhodnutí, jaké kdokoliv z nás učiní během našeho života. U voleb do parlamentu ve skutečnosti tolik nezáleží, jestli zvolíte Konzervativce nebo Labouristy, protože víte, že za čtyři roky si to můžete rozmyslet Tentokrát si to rozmyslet nemůžete. Tentokrát je to napořád. V tomto filmu uvidíme, jak EU funguje. Pro politika nebo byrokrata je to jako nebe, protože je to moc bez odpovědnosti. Bylo to vymyšleno tak, aby velká masa lidí už nikdy nemohla kontrolovat vládu. Z EU se stává diktatura – a to nepřeháním. Uvidíme, co EU udělala Británii. EU kompletně zničila anglický rybolov. Evropská politika, které čelíme, je tou největší překážkou naší konkurenceschopnosti. Zjistíme, proč je pevnost Evropa takovou kalamitou pro evropskou ekonomiku.

Vidíme, že EU zvedá padací most. Evropská unie se po ekonomické stránce stala případem na odpis.

Určitě není v našem ekonomickém zájmu zůstávat uvnitř Evropské unie – v žádném případě. – v žádném případě. Podíváme se na rizika svázání našeho osudu s upadající EU. Extremismus na obou stranách je podporován antidemokratickou podstatou Evropské unie. Pro nás to vůbec není bezpečnější být v EU. Jsou tady nebezpečí, která souvisí s tím, že jako členové EU jsme zatahováni do situací, ve kterých být nechceme. A podíváme se na to, jak by nezávislost mohla Británii transformovat. Máme velkou příležitost vytvořit obrovské množství nových pracovních míst. Mimo Evropskou unii můžeme mít prosperitu na takové úrovni, jakou si teď ani neumíme představit. Žádají po nás, abychom se vzdali práva vládnout si sami. Co nám proti tomu nabízejí, aby se to mohlo vyplatit? Ukazuje to naprosté pohrdání tím, jací si myslí, že lidé jsou, protože oni si opravdu myslí, že si nás nakoupí těmito malými tretkami. Na čem skutečně záleží, měli bychom mít moc odvolat lidi, kteří nám vládnou. Budeme rozhodovat o tom, jak si přejeme žít náš život. Tohle je to nejdůležitější politické rozhodnutí, jaké kdo z nás během svého života udělá. Je to přes 40 let, co se nás zeptali naposledy. Mohlo být to být půl století, než se nás zeptají znova, pokud vůbec někdy. Myslím, že tohle je poslední šance, kdy budeme moci hlasovat o členství v EU, dokud máme ještě rozpoznatelnou identitu jako Britové. A strašidelné je to proto, že když se rozhodneme špatně, budeme v tom určitě po celý můj život a pravděpodobně po celý život mých dětí. jsem na cestě do Bruselu, abych lépe porozuměl tomu, co nám nabízí. Jde o naši schopnost říct sami sobě, že jsme skutečně demokratický a svobodný národ. Tak důležité to je. Výměnou za naše demokratická práva nám slibují prosperitu a bezpečnost. Jsou tyto sliby přesvědčivé? Ve volbě před námi jde o demokracii a o to, jak moc si ji ceníme. Slovo „demokracie“ pochází ze staré řečtiny. Demos je národ. Národ má vládnout, ne politici nebo byrokrati. Ti nám mají sloužit, ne vládnout. Dali jsme jim nějakou moc, ale pouze dočasně, a můžeme si ji od nich vzít, pokud se nám znelíbí. Taková je teorie. EU, s’il vous plait. Hned zkraje je tu zádrhel. Při mém úkolu pochopit EU je mojí první výzvou vůbec ji najít. Tady v Bruselu je přes 90 budov EU, a spousty dalších ve Štrasburku a Lucemburku. Stejně impresivní jako ty modernistické budovy je počet ředitelství, rad, komisí a ministerstev, která je okupují. A tady máme první vrásku na EU. Aby demokracie fungovala, musí být transparentní. My občané musíme vědět, jak ten systém funguje. Lidé možná nerozumí, jak přesně funguje britský ústavní systém, ale chápou podstatu. Každých pět let zajdeme do školy nebo do kostela, kde nakreslíme křížek na hlasovací lístek, ty se potom sečtou a vyhraje chlápek, co má nejvíc hlasů. Tomu rozumíme. Zkuste pochopit, jak je jmenován evropský komisař. Je to vážně kafkovské. Nedokážete pochopit, kdo dělá co, proč a komu se zodpovídá. Evropská unie, která uvaluje zákony na 28 zemí, je tvořena sedmi hlavními institucemi, mezi které patří Evropská rada, Rada Evropské unie, Soudní dvůr Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament. Víte, jaký je rozdíl mezi Evropskou radou, Radou Evropské unie a Radou Evropy? To je velmi dobrá otázka. Řekněte mi, kolik předsedů má Evropská unie. Kolik předsedů? No. Tipnul bych jednoho. Jsou tam dva předsedové, proboha, já ani nevím, jaký je rozdíl mezi těmi dvěma– -Čtyřmi -předsedy je. Tam jsou čtyři předsedové, říkáte? Jsou tu armády výborů, předsedů tohoto a komisařů onoho. Výraz, který fakt nesnáším, je „sdílená suverenita“. Je to hovadina. Slovinští občané nemají o nic větší přehled než Britové nebo Švédi nebo Španělé o tom, co se ve skutečnosti děje. Netroufl bych si říct, že do detailu rozumím, jak to celé funguje, a myslím, že zčásti to je úmyslně. Jedna strana ví, že když jedna strana je kněžství a ví, jak to všechno funguje, a ten zbytek z nás obyčejných lidí neví, jak to funguje, tak dojde k obrovskému přesunu moci. Bylo to vymyšleno tak, aby velká masa lidí nemohla kontrolovat vládu. Už nikdy. Problém č. 2: Aby demokracie fungovala, musíte vědět, kdo ji řídí. Demokracie funguje jedině, když víte, kdo jsou vaši zástupci. David Cameron? Hejsek, snaží se to zakrýt, pravděpodobně pěkně zkažený člověk. Tony Blair: Kluzký, pokud bude v záchranném člunu jenom jedno místo: Tony Blair. Běžný volič, který jim předá všechnu tuto moc, si může rozmyslet, zda je má rád, nemá rád, protože je vídá v novinách. slýchá v rádiu, vídá je v telce. Poznáváte tohoto muže? Ne. Poznáváte tohoto muže? Ne. Vyzývám vás k pojmenování kteréhokoliv z nich. Poznáváte tohodle chlápka? Ne. No, je tam ten chlap Juncker, to je jeden z nich? Nevěděl jsem, zda to není tím, že jsou Britové trochu hloupí, tak jsem myslel, že se zeptám nějakých lidí v Bruselu. Ó, ano… to je… Martin… Martin?? Martin Sch… Můžete mi říct, kdo to je? Ne. Ne. Ne. Kdo jsou všichni ti eurokrati? Komu se zodpovídají? A tady máme problém č. 3: Odpovědnost. Pomohlo by, kdybyste věděli, kdo jsou – nemáte nad nimi žádnou moc, k čemu by vám to bylo? V EU je něco, čemu se říká parlament, ale není to parlament v tom smyslu, jak ho známe. V EU parlament nerozhoduje. Už jste někdy potkali někoho, kdo ví, kdo je jejich europoslanec? Nikdo to neví. Protože víme, že ve skutečnosti nejsou voleni do smysluplné zákonodárné pozice. Tohle je jediný parlament v historii lidstva, kde nemůžete iniciovat zákon, navrhnout zákon nebo dokonce navrhnout zrušení zákona. Všechno pochází od nevolené Evropské komise. Takže vy nemůžete navrhnout zákon a zkusit, jestli projde? Ne, v žádném případě. V parlamentní demokracii můžete jednou za pět let vyhodit všechno z okna a začít znovu. Ale tady, jakmile je něco evropským právem, neexistuje nic, co s tím volič v demokratickém procesu může udělat. Lidé, které volíme, aby šli do Bruselu, nemají skoro vůbec žádnou moc. Dělají, co se jim řekne. Vždyť mají ještě menší moc než Sněmovna lordů, proboha. Naše hlasy pro tyhle lidi jsou zbytečné. Ti lidé jsou absolutně zbyteční. Evropský parlament je zbytečnost. Byrokratické struktury Evropské unie, které jsou jmenovány a ne voleny, mají všechnu reálnou moc. Reálná moc v EU, včetně zákonodárné pravomoci patří nikoliv parlamentu, ale úředníkům EU. Debatují o svých zákonech potají. Nesmíme slyšet nebo číst jejich debaty. Znáte jméno britského evropského komisaře? Ne. Už jste slyšeli o Jonathanu Hillovi? Ne. Ne. Ne. Volili jste ho? Volila jsem ho? Ne? Zajímavostí je, že zrovna loni jsme oslavili 800. výročí Magna Carty, zakládající listiny anglické svobody. Dějiny demokracie v Británii jsou dějinami daňových poplatníků požadujících právo na to, aby sami určili, kolik se od nich vezme a jak by se to mělo utratit. Pokud mám platit daně, tak chci vědět, kam jdou, a pokud jsou utráceny špatně nebo hloupě, chci mít možnost odstranit lidi, kteří je utrácejí. Británii učinilo odlišnou od většiny zemí to, že jsme už brzo řekli, že žádná vláda nesmí přijmout žádný zákon a uvalit žádnou daň, aniž k tomu nejdřív získá souhlas britských občanů Takže je to velká věc, že nemůžeme být daněni jinými lidmi bez našeho souhlasu. Ale teď jsme poddanými neskutečně komplexní státní mašiny, Jsme teď poddanými komplexní státní mašinérie, kterou řídí anonymní úředníci, které jsme nezvolili, ale kteří mají moc uvalit na nás zákony, o kterých jsme nedebatovali a které nemůžeme žádným demokratickým způsobem zrušit. Lidé, kteří vám říkají, že EU je nedemokratická, ji naprosto nechápou. Je antidemokratická. Ale pro úředníky a politiky EU je to jako teplá lázeň. Je to jako nebe pro politika nebo byrokrata, protože je to moc bez odpovědnosti. Důvod, proč jsou všechny velké strany velmi pro EU, je ten, že když jsou jejich politické kariéry ukončeny doma a oni zoufale hledají práci, nenajme je žádná komerční firma. Vědí, co jsou za sbírku sraček – a tohle je jediné místo, kde je vezmou. Můžou tady dostat práci, což jim dává svobodu nečelit voličům. Je to tu extrémně dobře placené, víceméně trvalé, nemají tu žádné voliče a nemusí se bát, že je ve volbách lidi vyhodí. Takže říkají: „Zůstaňme v evropském projektu, mně to vydělá sedm až deset miliónů ročně, bude to fantastické a ještě na konci dostanu šlechtický titul, je to skvělé.“ Protože se přímo neodpovídají daňovým poplatníkům, jsou vůči sobě politici a byrokrati v EU štědřejší, co se týče platu a výhod. To je to často zmiňované bruselské koryto a tady je můj příruční průvodce: Bruselské koryto Tohle je nákupní centrum. Ale tohle je pro politiky a byrokraty. To není pro veřejnost? Ne. Vaše kadeřnictví a nehtové studio. Tady si necháte dělat nehty. Tady je sauna a masáže. Proč by tady nechtěli zůstat, když tu můžou žít život v luxusu? Je tady řada lidí, kteří mají větší plat než britský premiér. Ale kolik jich je, můžete říct. Čtyři? Deset? Sto? Deset tisíc. Je tu deset tisíc lidí, kteří mají větší plat než David Cameron, to je každý pátý člověk, co pracuje pro EU. Pokud jste úředníkem EU, máte příplatek za přestěhování, příplatek na bydlení, rodinný příplatek, příplatek na zábavu, příplatek na soukromou zdravotní péči, příplatek na soukromé vzdělání pro děti. Ten příplatek na zdravotní péči obsahuje Viagru – i když byste si mysleli, že to patří pod zábavu… Jako europoslanec, dostanete k platu navíc přes 8 000 Kč denně za to, že se tu ukážete nadto 1,5 miliónu ročně na zaplacení počítačů a účtů za telefon a dalších 7,5 miliónu Kč ročně na pokrytí mezd asistentů, což v minulých letech často znamenalo manželku nebo děti. Navrch mají sami pro sebe speciální nízkou daňovou sazbu. Ale nejde jenom o úředníky a politiky, kteří z toho mají výhody. EU taky směřuje řeky peněz od daňových poplatníků k intelektuálům střední třídy v našem rozrůstajícím se establishmentu placeném z veřejných peněz. EU je velmi dobrá v kupování mocných a výřečných zájmových skupin ve všech členských státech. Když slyšíme velké veřejné instituce, neziskovek, muzeí, aktivistů, jak láskyplně hovoří o EU, musíme si vzpomenout, že jim EU dává obrovské částky peněz. EU dává obrovské sumy komunálním úřadům, univerzitám a uměleckým skupinám a operám. A tak vzniká ten refrén podporující Evropskou unii. Každá charita nad určitou velikost dostává peníze z Bruselu, každá neziskovka. Vidíme, že EU si účinně kupuje názory lidí. To, co tu vidíme, je mafie, která se stala velmi dobrou v braní peněz od běžných daňových poplatníků a v jejich předávání lidem, kteří mají to štěstí, že pro ten systém pracují. EU ráda propaguje svoji štědrost, třeba tady na severovýchodě Anglie. „Evropská unie investuje do vaší budoucnosti.“ No, není to od nich hezké? Kde na to asi vzali peníze? Často nám připomínají, že umělecké centrum SAGE v Gatesheadu bylo postaveno za pomoci peněz EU. Ale už nám neříkají, že když žijete na severovýchodě, musíte za každou libru, co přijde z EU, zaplatit 2,30 v daních. Ale to není jediná cena, kterou musí občané na severovýchodě platit za členství v EU. Jedu k ústí řeky Tyne. Případová studie: Ryby Odměnou za to, že se vzdáme suverenity, říkají nám, je větší vliv v Evropě. Abych viděl, jaký vliv máme, přijel jsem do místa, kde jsem vyrůstal. Po staletí se rybářským chatám u řeky Tyne říkalo Shields, odsud pochází jméno města, které se rozkročilo nad ústím řeky Severní a Jižní Shields. Moře je nebezpečné, ale voda je bohatá na makrely, lososy, sledě, tresky, rejnoky a krevety. Na začátku 20. století se tu v Severním Shieldsu vykládalo 14 tisíc tun ryb ročně. Je tu pořád každodenní aukce ryb v budově částečně financované z EU. 24, 25, 25 liber… 30 liber, 31, 31, 32… 37 liber V rohu jedné z hal leží méně než sto přepravek částečně naplněných rybami, zhruba tucet rybářů a kupců kolem nich. 74letý kupec ryb John Ellis na této aukci nakupuje od 50. let Když jsem tu začal pracovat, pracovalo tu na břehu asi 200 firem, byly tu firmy s nákladní dopravou, které měly 30 nebo 40 náklaďáků, kterými ty ryby vozily pryč. A kolik přepravek bylo tenkrát na trhu? V těch letech tady bylo… 8, 10, 12 a taky… Dvanáct? Tisíc. -Dvanáct tisíc přepravek denně… -Takže to místo bylo úplně jiné. No, nemohli jste se tu ani hnout. A teď, no, myslím, že průměr je asi dvě stě přepravek denně. Takže to vlastně nic není, že? Když Británie vstupovala do společného trhu, ztratila kontrolu nad svými lovišti ryb. Když byly schvalovány kvóty, několik evropských zemí lobbovalo u EU, aby se práva k britským rybám rozdělily mezi ně. Britská vláda to nemohla zastavit. EU prostě totálně vyhladila anglický rybolov. Ten systém kvót, co teď mají, je prostě šílený. Lokálním rybářům se zakázalo rybařit ve vodách, ve kterých úspěšně rybařili po staletí. Jo! Hned za tím molem támhle. Možná tam dneska zrovna je ten velký Holanďan. Tak ten Holanďan má 25 % celé kvóty pro Anglii, je jenom tři nebo čtyři míle od Tyne a chytá makrely. Místní rybáři nemůžou chytat sledě a makrely a máme je přímo před nosem. Pořád tu je prosperující severoatlantický rybolov, ale pouze v zemích, které si uchovaly nezávislost. Podívejte se na Islanďany, Faeřany a Nory Prodávají nám ryby za milióny liber. A jsou mimo společný trh. Řekněte mi zemi ze společného trhu, která od nás kupuje ryby, ale oni mají rybářské lodě v Severním moři, chytají naše ryby, je to šílenství… EU platí britským rybářům za zničení jejich lodí. Říkají rybářům, že pokud chtějí z rybolovu odejít, dostanou odchodné na ruku. Tohle tady vypadá jako stará loď, která byla zničena. Sledujete je s řetězovými pilami, jak rozřezávají ty staré dřevěné lodě, a pálí je. EU platí rybářům, aby opustili odvětví a zničili svoje lodě? Přesně tak. A spolu s tím dávají právo lidem odjinud, aby lovili ryby v těch samých vodách. Jo, tak to je. Pro ty rybáře tady neznamená členství v EU, že máme větší vliv na evropské záležitosti, znamená to, že Evropa převzala řízení našich záležitostí My jsme nezískali moc, ztratili jsme ji. Za dvě poslední desetiletí hlasovala Británie proti 72 zákonům v Radě EU a 72krát byla poražena. Jak budete hlasovat v referendu? Určitě „vystoupit“. Určitě „vystoupit“. Vždycky jsem věděl, že jakmile dostanu šanci. budu hlasovat pro vystoupení. Pro mnoho lidí v Británii, je EU jako osina v zadku. Regulace EU vypadají absurdní a dotěrné. Nemáme rádi, když nás buzeruje nějaká parta byrokratů. Britům připadá, že to jde proti jejich nátuře. Je tu velký kulturní rozdíl. Viděl jsem to sám, když jsem byl ve vládě – když jsem jel na zasedání Rady ministrů mysleli si, že jsem z jiné planety. Na spoustě míst kontinentální Evropy pořád platí představa, že společnost by měla být organizovaná tak, aby třída moudrých, zkušených expertů, kteří se orientují na blaho veřejnosti řídila záležitosti ve prospěch všech. Britové byli historicky velmi skeptičtí k takovému přístupu. Myslím, že Británie v Evropě vyčnívá a jedna z těch divných věcí je, proč nás v tom klubu chtějí, když si na nás pořád stěžují. Proč jsou Britové ti, kterým se v Evropě nadává? Proč jsme tak připoutáni k naší nezávislosti a svobodě? Proč tak nemáme rádi regulace? Odkud to všechno pochází? Britové se uvolnili z dusivé feudální regulace několik století před ostatními Evropany. Zatímco nevolnictví stále ve velkých částech Evropy přetrvávalo, svobodní Britové vymýšleli obchodní a industriální revoluce, které zrodily moderní svět. V 19. století byla neregulovaná Británie pionýrem globálního svobodného obchodu, dílna světa, dominovala světové ekonomice jako Leviathan. I v předvečer první světové války stavěla Británie zhruba 60 % všech světových obchodních lodí a vlastnila téměř polovinu zaoceánských parníků na převoz nákladu. Ale první světová válka všechno změnila. Byla založena nová ministerstva, protože vláda rozšiřovala svoji kontrolu nad každý krok britského života. Odvětví byla čím dál více regulována, nejdřív lodě, potom uhlí, železnice, vodní kanály a zemědělství. První světová válka je v tomto a mnoha dalších ohledech významným předělem britské historie. Během války tu byla neuvěřitelně detailní státní kontrola nad celou řadou odvětví a na konci války panovalo přesvědčení, že musíme mít mnohem permanentnější regulaci a řízení společnosti státem. Firmy už nebyly soukromým majetkem, byly národním aktivem, řízeným shora. Vláda si čím dál více myslela, že má plánovat, že má řídit, že má regulovat. Když válka skončila, skončila také výmluva pro vládní regulace a mnohé byly zrušeny, ale ne všechny a ne na dlouho. Britské vlády chtěly úmyslně kartelizovat a řídit velké sektory britské ekonomiky tím, že kontrolovaly inovativního a iniciativního ducha, který byl takovým dominantním znakem britského továrního průmyslu v 19. století. Za druhé světové války regulace ještě více vzrostla Válečné plánování dalo politikům a administrátorům kontrolu nad našimi životy, jaká neměla obdoby. A po válce nebyli ochotni vrátit tuhle moc zpět. Válku jsme vyhráli, takže jsme si mysleli, že ta vláda musí být pěkně dobrá, a výsledkem je, že se všechno začalo plánovat. Jak stavíme domy, jak by ty domy měly vypadat, jak by měly být ozdobeny, kdo by v nich měl bydlet, skoro každou oblast života. Měli jsme expertní orgány, které vymýšlely nejlepší způsoby, jak dělat věci. „Mladý pár se zastavil na radu, jak uspořádat svůj dům. Nejdřív jim ukazují, jak se vyhnout přeplnění místnosti. Vždy nechte aspoň 18 palců mezi židlemi a nábytkem.“ Všechno od těžkého průmyslu po oděvy, jídlo a hračky pro děti, bylo regulováno. „Pokud jste nedokázali koupit na Vánoce panenku, tohle je pravděpodobně důvod. Všechny restrikce na vyrábění hraček byly zrušeny, ale vývoz má přednost.“ Británie se stala možná nejvíce státem řízenou a regulovanou ekonomikou v Evropě. Regulace firem, obchodu a trhu byla mnohem, mnohem větší než kdekoliv jinde. Regulace, povinné ceny, protekcionismus, podpora zbankrotovaných odvětví… Těžce regulovaná ekonomika řízená shora, bude obrovský úspěch, ujišťovali nás politici. Ale stal se pravý opak. Účelem regulace bylo skončit s plýtvavou konkurencí. Ale byla to konkurence, která zajišťovala, že každé odvětví je efektivní a inovativní. Hbití podnikatelé, kteří byli odměňováni za úspěch a trestáni za chybu, teď byli nahrazeni byrokraty, kteří si odškrtávali splněné úkoly. Produktivita a objem výroby se zřítily. Nedostatky hnaly ceny nahoru. „Kupní síla průměrné mzdy, 5–6 liber, klesá alarmující rychlostí, ale první mezi viníky rostoucích cen, byla samotná vláda. Rostla cena uhlí, to ovlivnilo další odvětví, poplatky za elektřinu vzrostly.“ „Jakmile dostaneme víc peněz, ceny všeho jdou nahoru, že jo?“ „To musí být ta inflace, o které všichni mluví.“ Pro běžné britské spotřebitele byl život ponurý, zboží bylo buď nedostupné, nemohli si ho dovolit, nebo bylo na přísné příděly. „Dobrá zpráva o konci přídělů na sladké přišla s hořkým koncem. Devět let se nad tímto skvělým dnem sbíhaly sliny a pro ekonomiku naší země to byl příliš velký břichabol a brzy se vrátily osobní problémy.“ Německo: Hospodářský zázrak Ale v Německu to bylo všechno jinak. Válka zanechala Německo jako jenom o něco málo víc než dýmající sutiny. Západní Německo dostalo Marshallovu pomoc, ale méně než půlku částky, kterou dostala Británie. Na konci druhé světové války bylo Německo ruina. Když vidíte staré záznamy, bylo absolutně srovnáno se zemí. Německo potřebovalo zázrak a tohle je muž, který ho přivodil. V prvních svobodných volbách po válce se stal Ludwig Erhard, syn prodavače, ministrem hospodářství a tuto pozici držel do roku 1963. Ludwig Erhard započal Wirtschaftswunder – hospodářský zázrak tím, že kompletně zrušil všechna nařízení, která zdědil po Třetí říši, a učinil tak proti silnému doporučení svých britských nadřízených, dalo by se říci, v okupované zóně. Erhard způsobil revoluci v německé ekonomice, protože se zbavil obrovského množství regulací. Zrušil regulace cen, zrušil obchodní bariéry. Měli radost, že mohli mít otevřený a svobodný obchod a deregulované hospodářství. Chtěli vidět odvětví, která se o sebe dokáží postarat sama. A ta, která nemohou, musí ustoupit těm, která ano. Německo se otevřelo světu, mělo mnohem volnější a snazší vstup na trh a do profese – a výsledkem bylo, že německá ekonomika se stala mnohem dynamičtější, mnohem inovativnější a nakonec mnohem, mnohem úspěšnější. Jen se podívejte, jak rychle se Německo zvedlo ze dna. Průmyslová výroba kvetla. V Británii byl nedostatek a rostoucí ceny. V Německu bylo zboží, kolik zákazníci chtěli, a mzdy strmě rostly. V Německu bylo zboží, kolik zákazníci chtěli, a mzdy strmě rostly. Výsledek byl pro běžného člověka v Německu senzační, protože výroba spotřebního zboží rostla, ceny klesly, – v Británii, která vyhrála válku, se pořád dávalo na příděl rok za rokem za rokem, zatímco v Německu, které válku prohrálo, se příděly zrušily. Než jste se nadáli, stačilo jedno dvě desetiletí tohoto přístupu a Německo se stalo motorem Evropy. Současníci to popisovali jako „zázrak“. Než Erhard opustil svůj úřad, dokázal přetvořit Německo z hromady doutnajících ruin na třetí největší ekonomickou moc na světě. Do toho přišla EU… Potom přišlo něco s názvem Společný trh. „V největším volnotržním experimentu moderní doby se zvedají závory mezi šesti evropskými zeměmi. Závory nahoru, cla dolů. To je smysl společného trhu, utvořeného Francií, Itálií, Západním Německem Holandskem, Belgií a Lucemburskem. Sníží a nakonec zruší obchodní bariéry mezi sebou a nechají si společná cla vůči ostatním zemím.“ Vstup do EHS vypadá jako dobrý nápad – znamená to utéct z ponurých, bezútěšných podmínek poválečné Británie. V 70. letech jsme měli obrovské problémy, měli jsme dvojcifernou inflaci, třídenní pracovní týden, regulace den a mezd, a když jsme se podívali přes La Manche, říkali jsme si: „Tihle chlápci to dělají dobře.“ V této době byla Británie velmi centralizované místo, přebyrokratizované a přeregulované místo. Evropa byla mnohem konkurenčnější a volnotržnější místo a vypadalo to, že jí paří budoucnost. Evropa byla budoucnost. Evropa znamenala slunce a víno a výborné jídlo jako těstoviny. Znamenalo to jít ven do světa a otevřít se, snad se přiblížit německému motoru. Jenže architekt EHS nebyl Němec, ale Francouz. Jean Monnet byl hluboko ve francouzské tradici velkého státu. Ve skutečnosti strávil druhou světovou válku v Británii a pomáhal právě s těmi regulacemi, které téměř zničily poválečnou britskou ekonomiku. Když Británie vstupovala v roce 1973, měli jsme vědět, co přijde. Když přinesli dokumenty k podepsání, museli je donést dva silní muži. „Nové a větší sjednocené Evropy…“ Brzy bylo jasné, že ten společný trh je mnohem více než jenom obchodní smlouva. Rostly blýskavé nové budovy, byrokracie rostla – a cena za členství rostla také, protože EU si přisvojovala nové pravomoci a od členských států požadovala více peněz. Nevyhnutelně začala ta rozkvétající byrokratická mašina reflektovat hodnoty lidí z univerzit, kteří ji řídili a kteří benefitovali z jejího štědrého financování. Zůstat v EU je správné, protože tak to chtějí civilizovaní, sofistikovaní lidé. Pokud věříte v EU, věříte v umění a ve financování umění. Myslím, že kulturní a politická elita má toto myšlení, že jejich rolí na planetě je řídit životy nás všech. Myslí si, že lidi musejí být řízeni a musí na ně být dohlíženo, myslí si, že světu musí být nařizováno shora a že oni mají být ti, kteří nařizují. Do toho projektu je zabudováno obrovské množství snobství. Myšlenka, že jste součástí elity, která by měla rozhodovat, jak mají běžní lidé žít svůj život. Tihle lidé tady, ti intelektuálové, kteří shlížejí dolů na plebs a říkají, že nejste dostatečně chytří, abyste rozhodli o budoucnosti svojí země. Jak stále rostla moc EU, stejně tak rostl počet regulátorů a objem regulací. Třída byrokratů nenajde žádnou oblast života, na kterou nechtějí napsat příručku. Jaký máte vysavač, kam jdete k holiči, jakou velikost mají vaše boty. A tyto příručky jsou vršeny jedna na druhou, takže žádná rozumná lidská bytost nemůže v žádném případě rozumět tomu, jaká pravidla musí poslouchat. Jsou tu tisíce a tisíce byrokratů, státních úředníků a administrátorů, jejichž prací je posouvat papír, psát na papír, mít pravidla na papíře, hromadit víc a víc papíru, takže máte rostoucí masu regulací a pravidel o velikosti zlatých stránek. Bez ustání a bez konce. To vidí byrokrati jako smysl svého počínání. Pokud by se měla všechna pravidla EU dát do jednoho dokumentu dnes, museli by je nést více než dva muži. Takový dokument by byl vysoký jako Nelsonův sloup. Regulace jsou tak rozsáhlé a komplexní, že ani EU není schopná říct, kolik zákonů pokrývá různé oblasti našich životů. A tak jsme použili některé šikovné databáze EU, abychom udělali nejlepší odhad, jaký můžeme…. Tady máme regulovaného euročlověka, který se probouzí ze svého regulovaného spánku a začíná svůj regulovaný den. Nemysleli byste si, že potřebujete zákon na povlak na polštář, ale EU jich má pět – ale to nic není, polštář uvnitř se řídí 109 různými zákony EU. Pokud správně počítáme, existuje pouze 11 zákonů EU, které se týkají radiobudíků. Máme kolem 400 zákonů, které regulují další věci na nočním stolku Honzy Občana. Nemůžete být příliš opatrní, co se týče povlečení a prostěradel, takže máme kolem 50 zákonů, které regulují je. Je tu 65 zákonů o koupelnách, ale mezi ty se netýkají toho, co je uvnitř. Jak dokázali vymyslet 31 zákonů pro zubní kartáčky, je pro mě nepochopitelné, ale přiznejme si, že zubní pasta je trochu divná, takže 47 zákonů zní celkem dobře. Víme o zrcadlech, že se rozbíjí a špiní, takže je pokrývá 172 zákonů. Co se týče sprchy – no, všichni jsme viděli Psycho – takže zabíjet takhle holky je teď přísně zakázáno. Šampón se vám může dostat do očí a působit nepohodlí, 118 zákonů. Eurobyrokrati se asi bojí ručníků z nějakého důvodu, o něco méně potom radiátorů. Máme 1246 zákonů o chlebu, ale jenom 52 se týká toho šíleného anarchistického toustovače. Pouze 84 zákonů pokrývá ledničky, ale úžasných 12 000 zákonů o mlíku – koneckonců se může zkazit. Miska 99 zákonů, lžíce více než 200 zákonů. To samé pro pomerančový džus, ale kafe – wow, ruce pryč, babi! Tenhle toxický džus z džungle tě může držet vzhůru celou noc. Nejlepší britský pes ani neví o psí legislativě – ale dávej bacha, Ruby, neznalost neomlouvá. Náš regulovaný člověk opouští svůj regulovaný dům. Máme jenom 92 zákonů o chodníkách – nakonec jsou to jenom chodníky, ale už máte tu představu. Regulace EU nás uvězňuje jako ostnatý drát. Když jsme frustrovaní v našich každodenních životech těmito stupidnímu euroregulacemi, je to k vzteku, ale je to mnohem víc k vzteku, když chcete založit novou firmu. Je to jako vstoupit na minové pole regulací. Pro malé a střední podniky a pro startupy je to nebezpečné. Vyhovět regulacím znamená veliké náklady a nedodržení regulací hrozí ukončením podnikání. Velkým zavedeným firmám regulace tolik nevadí. Znamenají totiž méně konkurence. Velké zavedené firmy EU milují – jejich účelům slouží perfektně. Všechny korporace milují Evropskou unii, protože ta vytváří regulace, které ničí jejich menší konkurenty. Velký byznys miluje regulace – – na to nezapomínejte! Velké firmy mohou lobbovat v Bruselu. Objem peněz, které utratí tam je neuvěřitelně velký. Jedna z věcí, která vás ohromí, je počet pozvání, která dorazí na váš stůl. Pozvání na oběd, snídani, večeři, šampaňské, která vždy pocházejí od lobbistických skupin. Existují lidé, kteří se kompletně živí tím že jsou profesionálními lobbisty v Bruselu. Tady probíhá velké množství lobbingu. Takže tu uvidíte lobbisty z různých firem a neziskovek. Výnosy, které dostávají potlačením konkurence a navrhováním regulací tak, jak sedí jim, a ostatní nechává mimo, jsou velmi, velmi velké. Říkalo se tomu Klub bohatých a to je celkem přesný popis toho, co to je. Ale regulace nedusí jenom konkurenci doma. Abychom to znázornili, představte si méně efektivního evropského výrobce. Tato firma byla kdysi skvělá, ale během let trochu usnuli na vavřínech. Továrna je trochu ošuntělá, ale je domácká a pořád to dělají tak, jak to dělali kdysi. Co jim chybí v efektivitě a nových nápadech, dohánějí v šarmu ze starého světa. A sakra – co je tohle – nová otravná konkurenční firma někde v Asii. Nosí pláště a podívejte se, jak mu jde matematika. Jeho kolegovi taky, i když ne tolik. A kontrolují všechny produkty – šprti. V naší eurofirmě se produkty nějaký pátek nezměnily. Jaký je smysl krásného nového stroje, když můžete zákazníkům nabídnout osobní přístup? V minulosti to vycházelo. Ale podívejte se na ty asijské kluky. Jejich deštníky mají chytrá sci-fi tlačítka, kterými se otevírají. Cože? Těmi tlačítky jdou ty deštníky i zavřít! Jak to vůbec dělají? Naše eurofirma čelí těžké volbě. Uklidí továrnu, nakoupí si pláště a dají všem kalkulačky? Nebo nasednou na příští vlak do Bruselu? Tady v Evropském ředitelství Výboru Komise pro zahraniční vztahy jejich problém vyslechne chápavý úředník. Tyto kosmické asijské deštníky jsou lepší a levnější. Aha! To je přesně to zneužívání, kvůli kterému byla EU založena, aby s ním bojovala. Úředník navrhne tři vynikající řešení. Zaprvé: Cla. Uvalme prostě na ty krásné orientální deštníky daň. Zadruhé: Kvóty. Omezme počet dovážených asijských deštníků. Zatřetí: Chytře napsané komplexní regulace, které říkají, že abyste mohli vyrábět deštníky, musíte nosit kšandy a jíst špagety. Protekcionismem se v podstatě snažíte chránit odvětví, která by si v jinak konkurenčním prostředí nevedla dobře. Jinak byste se je neobtěžovali ochraňovat. Bariéru v obchodování uděláte jedině, když někdo má lepší a levnější produkt. Proč byste dělali bariéru v jiném případě? Máme tu něco, co samo sebe představuje jako zónu volného obchodu, ale ve skutečnosti to staví závory a zdi zbytku světa. Náš neefektivní výrobce je nadšený, ale co ten zbytek z nás? Pokud podporujete a udržujete neefektivní způsoby podnikání, tak ti lidé, kteří trpí, jsou zákazníci. Bráníte svým občanům v přístupu k lepším a levnějším produktům. Ať řeknete cokoliv: televize, notebooky, pohovky – regulace EU a obchodní bariéry tlačí nahoru cenu všeho. Životní náklady jdou nahoru a Evropani chudnou. Životní náklady jdou nahoru a Evropani chudnou. Ale nebyli to jenom výrobci, kteří chtěli ochranu. Zemědělcům se líbí, když jsou ceny vysoké. Takže když francouzský zemědělec zjistí, že např. afričtí zemědělci začínají prodávat svoje produkty v Evropě, nelíbí se mu to. Náš evropský komisař už tu rutinu zná. Cla, kvóty a regulace říkající, že musíte nosit baret a pít Ricard Pastis, abyste mohli pěstovat jídlo. Pro africké producenty jídla je to obzvláště zhoubné, kteří zjišťují, že čelí velkým celním překážkám, když se snaží vyvážet do Evropy. Takže je to špatně pro ně, protože si nemůžou vydělat peníze a je to špatné pro britské zákazníky, protože jejich jídlo stojí více peněz. Ale protože jim nestačily obchodní překážky, chtěli zemědělci, aby ceny jídla byly ještě vyšší. Za tímto účelem nakoupila EU obrovitánské objemy zemědělské produkce a prostě ji nechala shnít, čímž vytvořila umělý nedostatek, který tlačil ceny nahoru. To byly ty slavné jezery vína a hory másla. V severní Francii – část tzv. „hory másla“. Britové říkají, že hromady másla jako tato jsou neobhajitelné nesmysly, Francouzi říkají, že jsou nezbytné a naprosto rozumné. Netrvalo dlouho, aby lidé pochopili absurditu tohoto přístupu – a není to jenom absurdita, upřímně je to i amorálnost. A to poškozuje nás spotřebitele. Kvůli EU stálo jídlo a pití po desetiletí mnohem více, než by mělo. Přidává to 10 až 20 % k ceně jídla. mnohem více, než by mělo. Přidává to 10 až 20 % k ceně jídla. Ale je to ještě horší, protekcionismus poškozuje i průmysl. Podívejme se na ocelářství. Pokud jste producent oceli, nelíbí se vám myšlenka levné oceli, která pochází z Ameriky nebo z Asie. Raději byste, kdyby EU přišla s nějakými bariérami, skvělé pro oceláře, ale co když jste spotřebitel oceli? Předpokládejme, že vyrábíte mosty nebo železnice nebo jeřáby nebo roboty nebo lodě nebo auta nebo raketoplány nebo jiné věci, které se vyrábějí z oceli. Vy teď musíte za ocel platit více než vaši konkurenti např. v Jižní Koreji nebo Brazílii. Chránění jednoho výrobce zvedlo náklady ostatním výrobcům. Ta nemoc se šíří. Namísto jednoho nekonkurenčního odvětví jich teď máme několik. Přijel jsem do cukerné rafinérie Tate and Lyle v Londýně. Po staletí připlouval nezpracovaný cukr v ohromných množstvích po Temži, aby byl rafinován v továrnách, jako je tato. V přístřešku je připraveno přes 60 000 tun surového třtinového cukru ke zpracování. Jsem v doku samotného Tate and Lyle. V minulých letech to tu bylo přeplněno loděmi ze zemí jako Brazílie a Austrálie a Indie, které tu stály frontu, aby vyložily svůj náklad. Evropská unie je největší překážkou konkurenceschopnosti našich podniků. A co přesně dělají, co je tím problémem? Jak vidíte za mnou, v kotvišti dnes není žádná loď s nezpracovaným cukrem a to je přesně náš problém. Lodě, které dovážejí nezpracovaný cukr sem do Londýna, ten cukr na nich, jeho cena je nafouknuta tím, že Evropská unie omezuje, od koho můžeme nakupovat cukr. A na množství toho cukru také uvalují dovozní clo. Když neefektivní evropští producenti řepného cukru požádali EU o ochranné bariéry proti producentům třtinového cukru ze světa, bylo to neštěstí pro rafinérie jako Tate and Lyle. Některé z těch lodí cukru, které přijedou, mohou platit jakoukoliv částku mezi 2 a 3,5 milióny € v dodatečných nákladech vinou evropské politiky. Jak rostly náklady, tak rostla i cena cukru pro zákazníky, zatímco obrat a zisk v Tate and Lyle se propadly. Ohrožuje to 850 pracovních míst tady ve východním Londýně a znamená to, že jsme rafinérii museli zmenšit od roku 2009 na polovinu. Jak silné je tady protiunijní cítění právě teď? Projděte se po rafinérii a promluvte si s lidmi. Dobře vědí, že ať budou pracovat sebetvrději, ať budou sebeproduktivnější, regulace, které nastavila Evropská unie, nás pořád můžou zničit. Ochrana neefektivních odvětví postihuje dobré producenty. Do roku 2009 jsme vyváželi 300 tisíc tun cukru, euroregulace nás teď učinili neschopnými konkurence a nejenom, že jsme přestali ten cukr vyvážet, ale čelíme teď 250 tisícům tun dovozů do Británie, kterým musíme konkurovat, takže je to dvojitá pohroma. A odhadujeme, že to stojí britskou ekonomiku zhruba 80–90 miliónů eur ročně jenom za tuhle jednu rafinérii. Namísto toho, abychom se dívali do celého světa, vidíme, že EU zvedá padací most. Evropská unie se posunula z volného obchodu do kapitalismu pro kamarádíčky a protekcionismu. Ochrana poškozuje zákazníky, kteří musí platit více za horší produkty, poškozuje odvětví, jejichž náklady nuceně rostou. Nakonec poškozuje firmy, které má chránit. Chránit firmu před konkurencí ji nedělá konkurenceschopnější. Najednou se můžete uvolnit a postavit vodu na kafe. Konkurence vás nutí být na pozoru a inovovat. Když tohle odstraníte, je to jako vyndat kabel ze zásuvky. Chráněním více a více odvětví rok za rokem skončila Evropa s ekonomikou na smrt nemocnou. Když podpíráte krachující, zastaralé podniky, které samozřejmě nemohou konkurovat, dostanete hospodářskou stagnaci, ne růst. Protekcionismus ochuzuje Evropu, všichni jsme na tom díky němu hůře. A pak přišel šok, když byla ustavena Světová obchodní organizace (WTO). Zdi pevnosti Evropa začaly padat. Od rozvinutého světa po rozvojový svět se očekává, že redukce celních sazeb zasadí semínka globálního hospodářského růstu. Světová obchodní organizace, jejímiž členy jsme jak my, tak Evropská unie, udělala obrovský pokrok v odstraňování cel a bariér. Začali jsme vidět otevírání trhů – z velké části díky WTO. Každá velká země je nyní vázána jejími pravidly. Cla a další obchodní překážky byly roztrhány, jak vidíte. WTO snížila většinu cel. V EU padla průměrná celní sazba na zemědělské produkty na 12 procent a na výrobky na pouhá 4 procenta. Evropská odvětví teď čelí výzvám mezinárodní konkurence. Myslím, že Evropská unie dostává velmi tvrdou lekci, ale pokud jste od konkurence izolováni několik desetiletí, tak je to trochu šok, když konkurence přijde. Růst v EU, už tak slabý, se téměř zastavil, nezaměstnanost mladých dosahuje šokujících proporcí. EU zoufale potřebuje svůj vlastní poválečný hospodářský zázrak po německém vzoru. Ale ne aby EU rušila regulace, hory pravidel stále rostou. Pořád chce dosáhnout růstu harmonizací, řízením shora a centrálním rozkazováním, ale my víme, že to nefunguje. Je to na škodu právě té individuální iniciativě a inovaci, která je srdcem ekonomického růstu. Regulace je nepřítel konkurence a konkurence je motorem růstu. Proto není žádným překvapením, že se Evropská unie stala případem na odpis. Každý světadíl teď roste rychleji než Evropa. Když pomyslíte na Čínu a pak se podíváte zpátky na tempo růstu Evropské unie, tak to mi říká, že jsme na špatném místě. Vstoupili jsme do Evropské unie a ta se stala jediným obchodním blokem na světě, který upadá. Mysleli jsme, že nasedáme na vlak dynamické hospodářské lokomotivy, ale místo toho jsme se připoutali k mrtvole. Lidi nikdy nevyslovili Bruselu větší nedůvěru. Dnešní světové trhy se nervózně dívají… akciové trhy nebyly ujištěny… Co se z EU stalo ve 21. století, je to, co byla Británie, když byla „nemocným mužem Evropy“. I přes desítky let hospodářského úpadku pokračují elity EU, jako by se nechumelilo. Nepohne s nimi kritika, nespokojenost občanů je netrápí. Ale frustrace běžných lidí se začíná projevovat. Musíme se teď soustředit na vybudování protipožární zdi, abychom předešli nákaze uvnitř eurozóny. Co všude vidíte, je konflikt mezi vizí poměrně úzké profesionální střední třídy, která dominuje evropské politice, a reakcí vůči tomu od větší části evropské populace. Nakonec dojde k tomu, že když cpete lidem do chřtánu diktaturu, kterou nechtějí – vzepřou se. Naneštěstí to má na mnoha místech velmi nepěknou podobu pravicového populistického nacionalismu. Extremismus na obou stranách je podporován antidemokratickou podstatou Evropské unie. Co vidíme? Extrémně pravicové strany, ultranacionalistické strany. V tuhle chvíli nevíme, jak bude vypadat budoucnost Evropy, ale nevypadá to dobře. Nevíme, jaké politické síly v budoucnosti posílí, nevíme, do jakých konfliktů můžeme být zataženi… Vůbec pro nás není bezpečnější být v EU, kde jsme zataženi do nebezpečí z toho titulu, že jsme členové EU. Do situací, do kterých se nechceme dostat. Krajně pravicová strana Marine Le Penové vyhrála volby, získala 25 % hlasů. Vzhledem k tomu, že EU neroste, vypadají sliby prosperity a bezpečnosti prázdně. Ale kdybychom odešli, poradili bychom si? Nejsme příliš malí? Pokud budeme mimo EU, bude s námi někdo obchodovat? Abych to zjistil, vypravil jsem se do evropské země, která pevně odmítá vstoupit do EU. Švýcarsko. Přijet do Curychu je velmi příjemné – nádraží je krásné, místo kolem je krásné – ve skutečnosti je tu všechno krásné. Taky je to nejbohatší město na světě a je řazeno jako město s nejvyšší kvalitou života na světě. Všechna klišé jsou pravda: všechno je tak úhledné a efektivní, lidé jsou zdvořilí a ochotní, a budovy jsou nádherné. Tohle místo je bohaté a samozřejmě je bohaté už několik století. Chci vědět, jak Švýcaři zvládají žít bez těch úžasných výhod členství v EU. Takže jsem zašel do jedné z curyšských kaváren, abych se setkal s veteránským švýcarským ekonomem a autorem Beatem Kappelerem. Takže Švýcarsko není v Evropské unii – je to pro vás problém? Ne, protože Švýcarsko má smlouvy o volném obchodu s mnoha zeměmi ve zbytku světa, s Japonskem, Čínou, Latinskou Amerikou. Říkají nám, že musíme být v EU kvůli obchodu, ale Švýcarsko exportuje na hlavu pětkrát více než my. Ve skutečnosti jsou nejúspěšnějšími exportéry na světě. Pak nám říkají, že musíme být v EU kvůli pracovním místům. Máme velmi velkou účast na trhu práce – 83 % všech lidí v pracovním věku pracuje. To je mnohem více než ve zbytku Evropy. Míra nezaměstnanosti ve Švýcarsku je jedna z nejnižších na světě, nižší než ve všech zemích v EU. Nenechte se zmýlit těmi horami, krávami nebo kukačkovými hodinami, které jsou stejně z Německa. Švýcarsko je průmyslový gigant. Asi už jste slyšeli o Nestlé, Novartisu a Roche, hornické firmě Glencore, jeřábech Liebherr, high-tech inženýrské firmě ABB a samozřejmě o všech luxusních hodinkách, na které si vzpomenete, od Rolexu a Omegy a TAG Heuer po Patek Philippe a Zenith a Breitling. Tito jsou giganti, kteří poráží svět. Stačí se podívat na nejhodnotnější firmy v Evropě, Novartis, Roche, Nestlé – všechny jsou švýcarské, jo, evropské největší firmy ani nejsou v EU. Curych je také jedno z největších světových finančních center, přestože jeho populace je méně než 2 milióny. Má totiž globální firmy jako UBS nebo Credit Suisse. Na milión obyvatel má Švýcarsko více mezinárodních firem než snad jakákoliv jiná země. Není proto žádné překvapení, že Švýcarsko je nejbohatší země s HDP zhruba dvakrát větším, než máme my. Říkat, že když vystoupíme z EU, tak budeme jako další Švýcarsko, je absolutně bizarní. Je to jedna z nejvíce prosperujících zemí na světě. Švýcarsku se nedaří jenom o trošku lépe než nám, daří se mu fantasticky lépe než nám. Je zbytečné říkat, že Švýcaři mají lepší platy než my. Jejich průměrné platy mají opět zhruba dvakrát vyšší než my. A co více, mají tam mnohem větší příjmovou rovnost. Příjmy z práce jsou tu rozděleny zhruba stejně rovně jako ve Skandinávii. Pokud si myslíte, že vysoké daně vedou k rovnosti, podívejte se na Švýcarsko. Mají mnohem nižší daňové sazby než my, ale velmi vysokou úroveň příjmové rovnosti. Takže vypadá to, že i bez pomoci EU se Švýcarsku daří poměrně dobře. Ale jak si máme vysvětlit dechberoucí švýcarský úspěch? Přišel jsem do kanceláří švýcarského časopisu Die Weltwoche neboli „Svět tento týden“. Důvod, proč je Švýcarsko ekonomicky tak úspěšné, je, že Švýcarsko není členem Evropské unie. V EU jsou to politici a byrokrati, kdo rozhoduje o tom, co lidé musí dělat. V EU to je prostě systém řízený shora a Švýcarsko je, řekl bych, ztělesněním systému řízeného zespoda. Švýcarsko je dokonalý opak rozpadajícího se modelu Evropské unie. Švýcarsko je taková super-demokracie: Mnohem demokratičtější než Británie, natož EU. Švýcarsko má jednu z nejstarších ústav ve světě a taky je to jedna z nejdemokratičtějších. Nezáleží na premiérovi, zda se bude konat referendum. Záleží na lidech. Sesbíráte 50 tisíc podpisů a referendum musí být. Lidé ve Švýcarsku rozhodují o všem. Je to úplně jiné než elitářská koncepce politiky, kde rozhoduje osvícená elita, která má pravdu – tady jsou to lidé, kdo má pravdu, a politici se musí přizpůsobit. Proč je švýcarský stát úspěšný? Protože politici jsou nuceni plnit zájmy lidí. Klíčem k jejich úspěchu je, že třída byrokratů a politiků je držena na mnohem kratší uzdě, pod mnohem větší kontrolou veřejnosti. Prostě vám tu neprojdou všechny možné grandiózní plány, které můžete najít třeba ve Francii. Ve Švýcarsku to nebude veřejnost tolerovat. Švýcarská ekonomika se řadí mezi nejméně regulované na světě a podle samotné EU je švýcarský průmysl také nejvynalézavější. Příliš regulace dusí vynalézavost, omezuje kreativitu, takže si myslíme, že nejvyšším úsilím politika by mělo být rušení regulací, ne jejich vytváření Švýcarsko je jedna z nejméně regulovaných ekonomik na světě. A taky je to jedna z nejbohatších zemí na světě. To není náhoda. Udělejte to jako Švýcaři – mějte s Evropou nějaké dohody, ale buďte nezávislí a dívejte se do světa. Aha, být jako Švýcarsko. To zní dobře, ale je to tak jednoduché? Abychom obchodovali s Evropou, potřebujeme obchodní smlouvu? Ne, napovídá se tolik nesmyslů o obchodních dohodách, EU je obchodní smlouva a je pro nás hodně špatná. Existuje staromódní pohled, že obchod je něco, co organizují politici – ale tak to není! V obchodu dříve šlo o to, že velcí a dobří z jedné země podepsali smlouvu s velkými a dobrými z jiné země. Ale skutečný život nás nechává za sebou. Jedu zpátky do Jižního Shieldsu, abych navštívil Johna Millse, jednoho z největších dárců Labouristické strany. Jeho firma JML má stovky produktů, které se pro ně vyrábějí v zemích po celém světě, a vyváží kvanta kontejnerů naplněných produkty do každého koutu země. Tenhle podnik je opravdu globální. Exportujeme do asi 85 zemí, jak jsme to počítali naposledy. Většina z těchto zemí není v Evropské unii. Ale ve skutečnosti pro nás není o nic těžší prodávat do Spojených států nebo do Austrálie nebo dokonce do Číny než prodávat do EU. Myšlenka, že musíte být v EU, abyste s ní mohli obchodovat, je naprostá absurdita. Zatoulejte se do kteréhokoliv obchodu v Británii a najdete zboží z celého světa – foťáky a televize z Japonska, počítače a telefony z Ameriky – ale s těmito zeměmi nemáme žádné obchodní smlouvy. Nepotřebujete obchodní smlouvu s nějakou zemí, abyste s ní mohli obchodovat. Když jdete nakupovat – tak co děláte – no, nakoupíte čínské zboží – nakoupíte korejské zboží – nakoupíte americké zboží a přitom žádná z těchto zemí není součástí Evropské unie. Čína nemá s Evropskou unií obchodní smlouvu, stejně tak Spojené státy, stejně tak Indie – nepotřebujete obchodní smlouvy – obchod obsahuje, že máte produkt nebo službu, kterou jsou ostatní lidé připraveni koupit za tu kterou cenu, za kterou to dokážete vyrobit. I když nepotřebujeme obchodní smlouvu, abychom mohli s Evropou obchodovat, velmi pravděpodobně bude EU nějakou chtít. Důvod je prostý. EU zoufale potřebuje udržet prodej svých výrobků do Velké Británie. Odejdete a spočítejte si – nevím to přesně – spočítáte si počet audi, BMW, mercedesů, volkswagenů a zjistíte, že je to přes 30 % našeho trhu. Největší německý průmysl nás potřebuje v rozsahu více než 16 miliard liber ročně. Ve skutečnosti jsme pro Evropskou unii největším trhem. Nejsme prosebník, potřebujeme trochu sebedůvěry a trochu sebevědomí. I když jsme členové EU, snižuje se od začátku nového století strmě podíl našeho obchodu s EU, zatímco podíl našeho obchodu se zbytkem světa strmě roste. V této chvíli nemáme žádnou smlouvu o volném obchodu s Čínou, EU žádnou takovou smlouvu nemá. Ale když se podíváte na anglicko-čínský obchod za posledních třeba deset let, tak ten roste několikrát rychleji než náš obchod s EU, kde samozřejmě máme obchodní smlouvu. Náš podíl obchodu s EU padá v podstatě minutu za minutou, padá, zatímco tu točíme tento rozhovor. Každý rok, který uplyne, zvedá se procenta britského obchodu mimo EU dvojnásobnou rychlostí než náš obchod s EU. Potřebují nás více, než my potřebujeme je. Ale co když nám EU navrhne obchodní smlouvu, která nám vnutí otevření hranice a další věci, které se nám nelíbí? Pokud bude navržená obchodní dohoda nepřijatelná, ať už je od EU nebo kohokoliv jiného, tak ho prostě nepodepíšeme. Je pravda, že britské firmy, které vyvážejí do EU, budou muset aplikovat regulace EU, ale taky je pravda, že firmy z EU budou muset aplikovat naše pravidla. Němci, kteří vyvážejí do Ameriky, se musí řídit americkými regulacemi, to stejné platí pro americké exportéry do Číny, čínské exportéry do Brazílie a brazilské do EU. Každá exportující firma na světě se musí vyrovnat se zákony místa, kam exportují. Obchodní smlouvy na tom nic nemění. Jedním z argumentů, který používají zastánci EU, je: „Víte, ono to trvá dlouho, než EU přijde se smlouvou o volném obchodu. Trvalo 9 let, než se přišlo se smlouvou o volném obchodu s Kanadou.“ No, tak to je dobrý důvod pro vystoupení. V globalizovaném 21. století nejsou obchodní smlouvy pro obchod potřebné, ale i tak jsou užitečné. Otázkou je Budeme mít pravděpodobně větší a lepší obchodní smlouvy uvnitř EU, nebo mimo ni? Sečtěme HDP všech zemí, se kterými má EU smlouvu o volném obchodu. Je to 172 biliónů Kč. Božíčku, to zní jako hodně! Ale podívejme se na Švýcarsko – jeden trilión Kč. A co maličký Singapur? Jeho obchodní smlouvy jsou sedmkrát cennější než ty, co má EU. A Jižní Korea? Devětkrát! Chile – 8 miliónů obyvatel, jeho smlouvy mají 1700 biliónů… Neuvěřitelné! Ale když budeme podvádět a započítáme na hromádku EU i hodnotu jejího vlastního vnitřního trhu, jako kdyby měla obchodní smlouvu sama se sebou. Pořád to nic není! Nemůžete hodit dopravním kontejnerem, abyste netrefili zemi s lepšími obchodními smlouvami, než co má EU. Vlastně pokud se snažíte obchodním smlouvám vyhnout, je vstup do EU asi to nejlepší, co můžete udělat. EU nemá žádnou obchodní dohodu s Čínou, Indií nebo Ruskem nebo Spojenými státy. Je neuvěřitelné, že to nedokázali vyjednat. Z 10 nejdůležitějších obchodních partnerů Británie mimo EU má EU sjednanou obchodní pouze se dvěma. Co se obchodních smluv týče, být součástí EU vás odřízne od zbytku světa. Naše dějiny jsou obchodními dějinami, bukanýrskými dějinami – víte, od Draka dále. A v tom jsme dobří. V téhle chvíli jsou naše ruce spoutány tím, že jsme v Evropské unii. Máme mnohem, mnohem lepší možnost podepsat dobré obchodní dohody, pokud budeme mimo EU, než když budeme uvnitř. Pokud opustíme Evropskou unii, mohli bychom velmi rychle uzavřít obchodní dohody s nejdynamičtějšími částmi světové ekonomiky. Dnes Evropa nevypadá jako budoucnost. Budoucnost sestává ze zemí v Asii, Americe a Africe. Zaseknout se v pevnosti Evropa je to nejhorší, co by se nám mohlo stát. Myšlenka, že musíme v EU zůstat kvůli svojí prosperitě, je pomýlená. Proč se potřebujeme připoutat k té jediné části světa, které se daří opravdu špatně? Uvnitř Evropy známe do jisté míry naši budoucnost – bude to pěkná stagnace, zatímco svět požene vpřed. Máme obrovskou příležitost, obrovskou příležitost vytvořit obrovský počet nových pracovních míst. Být posedlý pouze tímto kouskem světa znamená být „malým Evropanem“. Mimo EU bychom mohli mít prosperitu na úrovni, jakou si teď ani neumíme představit. Útěk z pevnosti Evropa by mohl být pro Británii nový začátek. Konečně návrat ke globálnímu komerčnímu a obchodnímu gigantovi, kterým jsme byli v 19. století. Pokud přijmeme volný obchod a utečeme otupujícím restrikcím evropské přeregulovanosti, tak je tu potenciál pro mimořádnou hospodářskou renesanci v Británii. Británie je skvělá země a myslím, že naše ekonomika má nakročeno k mnohem větším věcem. Něco velmi zajímavého se stalo v této zemi. Změnili jsme se, přijali jsme podnikavost, mladí lidé to teď chtějí zkusit sami, chtějí svoje vlastní podniky, chtějí zaměstnávat sami sebe. Už nechtějí pracovat pro tyto velké mezinárodní firmy, chtějí vybudovat vlastní mezinárodní firmy. Ale abychom se znovu dostali na takovou úroveň prosperity, musíme získat zpět právo vládnout si sami. Chtějí po nás, abychom prodali svoji svobodu – a podívejte se, co nám za ni nabízejí. Je to chléb a hry, že? Chléb a hry pro drobné lidi, politická třída nám říká: „O suverenitu a tak se nemusíte bát, dostanete lepší sazby u mobilních operátorů a to je dobrá zpráva, budete mít o něco levnější dovolenou a to jsou věci, na kterých vám opravdu záleží, že, protože vy jste jeden z těch drobných lidí“ Vážně byste vyměnili svoji národní identitu za levnější telefonování z mobilu, když jste v zahraničí? Zacházejí s námi jako s domorodci v 18. století, když na břehu přistál kapitán Cook a začal rozdávat korálky a cetky a my za to budeme šťastní a prodáme jim za to svoji zemi. Ukazuje to na totální opovržení tím, jací si myslí, že lidi jsou – protože oni opravdu věří, že si nás těmito cetkami koupí. V referendu si budeme vybírat. Chceme, aby nám vládla organizace, které nerozumíme, řízená lidmi, které neznáme a které jsme nezvolili, kteří mají moc uvalovat na nás zákony, o kterých jsme nedebatovali a které máme pouze malou šanci zablokovat nebo zrušit. Musíme znovuzískat právo britských občanů tvořit britské zákony. Pokud věříme, že nejlepším způsobem, jak posílit Spojené království, je odevzdat každý rok více peněz a více pravomocí nikomu neodpovědné byrokratické elitě v Bruselu, tak bychom měli usilovat o to, abychom zůstali v Evropské unii. Jde o ten základní problém, pracující muži a ženy této země proti lidem, kteří si myslí, že mají lepší plán a lepší mozek než vy. A pokud se vám to nelíbí, tak co uděláte? Odpověď je, že budete hlasovat pro vystoupení… Je několik důvodů, proč si myslím, že bychom měli vystoupit… Je to lid proti establishmentu – lid proti elitě – doufám, že masa lidí, kteří nejsou moc dotazováni v průzkumech, o kterých nám média nebo televize neříkají, přijdou 23. června k urnám a řeknou, že tohle je naše šance dostat zpět, co je naše. Vraťte nám kontrolu nad naší zemí. U voleb do parlamentu ve skutečnosti tolik nezáleží, jestli zvolíte Konzervativce nebo Labouristy, protože víte, že za čtyři roky si to můžete rozmyslet Tentokrát si to rozmyslet nemůžete. Tentokrát je to napořád. Tohle referendum je nejdůležitější politickou událostí mého života. Jde tu o naši budoucnost, naši svobodu, naši demokracii, naše právo vládnout si sami. Na čem skutečně záleží – měli byste mít pravomoc odvolat lidi, kteří vám vládnou. Důvod, proč šly sufražetky do všech těch trablů, aby mohly hlasovat, je protože chtěly, aby s nimi bylo zacházeno jako s dospělými, a chtěly rozhodovat o vlastním osudu. Pokud by mi řekli, že za pět let budu muset pást kozy a ovce, abych uživil svoji rodinu, pokud upustíme Evropskou unii – pořád bych to udělal! Nadešel čas, abychom znovuzískali naši svobodu a nezávislost – právo sami rozhodovat o tom, jak žijeme naše životy. V sázce je toho hodně – chceme demokracii. My lidé bychom měli určovat svůj vlastní osud. Máme na to, abychom utvářeli vlastní budoucnost Takže moje otázka zní: Jaká je cena za svobodu?