Bowling for Columbine

Národní asociace střelců (NRA) Natočila zajímavý film. Podívejte se na něj. Bylo ráno 20. dubna 1999 a začínalo jako každé jiné americké ráno. Farmář pracoval na poli, mlékař rozvážel mléko, prezident bombardoval zemi, jejíž jméno neumíme vyslovit. V Dakotě šel Kerry McWilliams na ranní procházku. V Michiganu vítala paní Hughesová děti ve škole. A v Coloradu šli dva chlapci v šest ráno hrát kuželky. Byl to obyčejný den ve Spojených státech amerických. – Přejete si? – Chci si založit účet. Jaký? Ten, co k němu dostanu zadarmo pušku. V michiganských novinách jsem našel inzerát, kde k bankovnímu účtu slibovali zadarmo pušku. Složíte základní vklad a my vám dáme pušku. Vyberete si ji v brožurce, a až vás prověříme, je vaše. Ten účet si založím. V trezoru máme vždycky – aspoň 500 zbraní. – Máte v trezoru 500 pušek? – Musíme vás prověřit. – V bance? Máme licenci na prodej zbraní. Aha, banka prodává zbraně. Jak mám vyplnit rasu? Bílá, nebo běloch? Běloch. Já věděl, že to budu muset psát. Bě-loch. – Takhle? – Ano. Pravopisné chyby nevadí. Trpíte duševní poruchou? Léčil jste se na psychiatrii? Nikde jsem se neléčil. Jaká „duševní porucha“? Taková, co souvisí se zločinem. Aha, můžu mít duševní poruchu, ale nesmím být zločinec. – Prosím. – Díky. Páni… Mám stejnou. Jde to hladce. Je fakt spolehlivá. Nádhera… Není to nebezpečné, rozdávat v bance zbraně? HOLLYWOOD CLASSIC uvádí Scénář, produkce a režie Bum! Bum! Každá zbraň má svůj zvuk. Zmáčkněte spoušť a poslouchejte! Tamhle se střílí! – Jsou opravdické? – Vypadají tak. A taky tak zní! Mocný zvuk! Vojenské a westernové pušky na hraní! To byla má první bouchačka. Těšil jsem se, jak si venku zastřílím. To byly časy… Domov můj je Michigan toužím jen po jediném, abych zas byl ve svém městě nejdražším… Jako kluk jsem byl tak dobrý střelec, že jsem vyhrál soutěž Národní asociace střelců (NRA). Vyrostl jsem v Michiganu, ráji milovníků zbraní. Jako držitel Oscara a šéf NRA Charlton Heston. Pocházíme ze státu, kde všichni milují lov. I psi… Dva lovci chtěli z legrace vyfotit psa v loveckém úboru. Jeden z nich dostal nápad, že mu dají na záda pušku, aby ty fotky byly zajímavější. Postřelený klečel před psem, když puška sklouzla. Kulka vnikla do holeně a prostřelila mu lýtko. – Zadržela toho psa policie? – Ne. V Michiganu mohou páchat zločiny lidé, ale zvířata toho nejsou schopna. – Zvíře nemůže spáchat zločin? – Ne. Věděl ten pes, co dělá? Nevím. To nedokážu říct. Ale ten pes byl oblečený jako lovec. Byla to docela legrační fotka. Vydařená. Z takového místa pocházím. – Krabici dvěstěsedmnáctek. – Ano. – Tady jsou. – Díky. Promiňte. Nemusíme omezovat počet zbraní, ale počet nábojů! Začneme náboji. Jeden by měl stát 5000 dolarů. Víte proč? Kdyby stál náboj 5000, nebyly by žádné nevinné oběti. Někoho by zastřelili a bylo by jasné: Ten něco proved, když do něj naprali náboje za 50000! Lidi si to rozmyslej, než vystřelej do vzduchu 5000. Ustřelil bych ti hlavu, kdybych na to měl! Najdu si vedlejšák, začnu šetřit, a seš mrtvej muž! Doufej, že mi nedaj náboje na splátky. Nedaleko místa, kde vyrůstal Charlton Heston i já, je střelnice Michiganské domobrany. Proč střílíte na kuželky? Je to malý cli, který pokrývá životně důležité orgány člověka, na kterého byste stříleli. Michiganská domobrana se proslavila 19. dubna 1995, kdy její dva členové Timothy McVeigh a Terry Nichols vyhodili do vzduchu vládní budovu v Oklahoma City a zabili 168 lidí. Michiganská domobrana pak chtěla lidem ukázat, že není jako oni. Je to americká tradice. Mít zbraň je odpovědnost. Beze zbraně nejsi odpovědný. Kdo ochrání tvé děti? Policie? Vláda? Ne. Rodinu musíš ochránit sám. Když to neděláš, neplníš svou občanskou povinnost. Chceme lidem pomáhat a ukázat jim, že nejsme žádní magoři. Vás by chtěli mít všichni za sousedy. V nouzi jim pomůžete. Jsme normální lidi. Máme práci, tohle je náš koníček. – Kde pracujete? – Jsem projektant. – A vy? – Teď nezaměstnaný. – Franku, čím se živíte vy? – Dělám řidiče v ocelárně. – A co vy? – Jsem realitní agent. – Kravaťák… – Snad to nenosíte do práce? To ne. – Kde bydlíte? – Ve Westlandu. – A co máte doma? – Smith a Wesson, 9 mm. – A vy? – Brokovnici. – A vy? – M-16. Doma? Nabitou. Musíš dávat pozor, kam to letí. Napřed mířím, pak střílím. Kdo vymyslel ten kalendář? – Asi Kristen. – Fotky vyjádři víc než slova. Za prvé, chceme ukázat, že domobrana má úroveň. Za druhé, jsme taky lidi. Je to pro nás zábava. Chtěli jsme ukázat, že se neberem vážně. Že nejsme blázni, kteří tají své fotky. Byla to zábava. Já měla zbraně od doby, kdy jsem do toho dorostla. Naučila jsem se střílet… Ty jsi trdlo. Pro ženu je důležité umět se ubránit. Na to potřebuju zbraň. Když se k vám někdo vloupá, koho zavoláte? Většina lidí volá policii, protože má zbraně. Nehledejte prostředníka. Postarejte se o rodinu sami. Kdo ji ochrání, když ne vy? Nejsme rasisti, extrémisti, ani fundamentalisti, nejsme teroristi, ani militanti, nebo podobné nesmysly. Jsme angažovaní občané, kteří plní své občanské povinnosti. Držení zbraní k nim patři. Toužím po jediném, zas vidět Michigan, rodnou zem svou… – Co tu pěstujete? – Teď sojové boby na tofu. – Pěstujete sóju? – Jo. Pěstuju jídlo pro lidi. – Žádný postřiky ani hnojiva. – Všechno přírodní. – Je to lepší. – Mám na to certifikát. Zdravé. To je James Nichols, bratr Terryho Nicholse. James skončil střední školu ve stejném roce jako já. Na této farmě vyráběli McVeigh a Nicholsovi zkušební bomby před útokem v Oklahoma City. Terry a James byli zadrženi. Šlo o spojení mezi Nicholsovými a atentátníkem z Oklahomy, Timothym McVeighem. Policie viní Jamese a Terryho z výroby a přechovávání bomb. Terry Nichols byl odsouzen k doživotnímu trestu. Timothy McVeigh byl popraven. Policie neměla proti Jamesovi důkazy, a tak stáhla žalobu. Jsem rád, že mě pustili a že můžu dál žít. – Byl tu někdy Timothy McVeigh? – Ano. Několikrát. Nejdéle se zdržel asi tři měsíce. Byl to hodný kluk. Slušný? – Tady na farmě nic nenašli? – Co jako? – Bomby? – Výbušniny. Ano. Měl jsem rozbušky k dynamitu, zápalné šňůry, Taky umělé hnojivo a naftu. Běžné farmářské věci. Nijak to nesouvisí s výbuchem v Oklahoma City a s výrobou bomb. Strážcům zákona, dá-li se jim tak říkat, se třásla kolena. – Opravdu se klepali, byli k smrti vyděšení. – Z čeho? Čekali, že to bude druhé Waco. Jistí lidé, hlavně má bývalá žena a další, jim řekli, že jsem radikál, že mám zbraně v rukou, v nohavicích, v botách, v každým koutě svýho domu! Řekneš slovo, a zastřelím tě. Kdyby lidi přišli na to, jak je podvádí a zotročuje naše vláda, naše výkonná moc, povstali by v hněvu. V ulicích by tekla krev. Změní-li se vláda v tyrana, máme povinnost ji svrhnout. Proč nepostupovat jako Gándhí? Ten porazil Brity beze zbraní. O tom nic nevím. Oscoda má tu nevýhodu, že v ní vyrůstaj psychouši. To je Brent. A tohle je jeho kamarád DJ. Žijí v Oscodě v Michiganu, přes záliv od Nicholsovy farmy. Eric Harris, jenž spáchal masakr na střední škole v Columbine, tu strávil část svého dětství. Eric žil na základně, kde jeho otec létal během války v Zálivu. 20% bomb v té válce shodila letadla, jež vyletěla z Oscody. Zeptal jsem se Brenta, jestli se na Erika pamatuje. Slyšel jsem o něm. Odstěhoval se dřív, než jsem sem přišel. – Jsem tu teprve sedm let. – Měli jste asi stejné spolužáky. Kámoš s ním chodil do třídy. Chodil jsem s ním do školy. Šokovalo mě, že to mohl udělat kluk odsud. – Z tý školy mě brzo vyhodili. – Proč? Pohádal jsem se s klukem a vytáh jsem na něj bouchačku. – Jakou? – Devítimilimetr. – Moh z toho bejt průser. – Nebo něco horšího. Mohl z tebe být Eric Harris. – Tak tě vyhodili? – Vyloučili mě na 380 dní. Nebo na 165. Na celej školní rok. Dlouho jsem měl v plánu odstěhovat se do Colorada. – Do Colorada? – Mám tam příbuzný. Strejda je školník na Columbine. Jaké to bylo po masakru v Columbine? Byl jsem druhej na seznamu kvůli svý zdejší pověsti. – Proč? Na jakém seznamu? – Podezřelých. Z bombového útoku? – A byls druhý podezřelý? – Druhej nebo třetí. Ale proč? Protože tohle město všechny lidi strašně deptá. Proč si vybrali zrovna tebe? Protože jsem měl problémy. – Ve škole? – Jo. Po masakru v Columbine tě dali na seznam nebezpečných osob? – Museli mít nějaký důvod. – No jo. Měl jsem Anarchistickou kuchařku. Je tam návod na výrobu bomby. Když se něco stane, hned přijdou za mnou. Jen proto, že máš tu knihu. – Nikdy jsi nevyrobil bombu? – Ne. Vlastně jo. Ale menší než trubková bomba. Byla asi jako tenisák. Podle Anarchistický kuchařky jsem naposled vyrobil asi 18-litrovej barel napalmu. Domácího napalmu. – Spolužáci věděli, co děláš? – Jo. – Tys byl druhý na seznamu? – Kdo byl první? – Nevím. To mi nikdy neřekli. – To mě štvalo. – Protože jsi nebyl první? Jo. Vím, že je to blbost, ale zvedlo by mi sebevědomí, kdybych byl v Oscodě první na seznamu bombových útočníků. Schvalujete bombový útok na budovu v Oklahoma City? – Ne. Proč k tomu došlo? – Na to se ptejte. Proč se to stalo? A kdo to udělal? – Myslíte, že je to špatné? – Ano. – Zabít ty lidi bylo špatné. – Ano. Já bojuji perem. Pero je mocnější než meč. Ale meč musíte mít po ruce, kdyby pero selhalo. Mám pod polštářem Magnum 44. To říká každý… – Opravdu? – Ano. Co kdyby… Když se vám podíváme pod polštář, najdeme Magnum 44? Vážně? Ukážete nám ho? Vzal mě do ložnice, ale kameraman tam nesměl. Ano, pod polštářem měl Magnum 44. Je tady. Je nabitý? NICHOLS NATÁHL KOHOUTEK A DAL SI ZBRAŇ KE SPÁNKU. Nejdřív ho odjistíte, natáhnete a pak teprve střílíte. Zase ho zajistěte. Nikdo mi to nemůže zakázat. Podle ústavy ho smím mít. Revolver? – Ne střelnou zbraň, ale zbraň. – Co je to zbraň? – Třeba atomová bomba. – Právě! Myslíte, že tu můžete mít zbraně s plutoniem? – Zbraně s plutoniem? – Ty nechci. Ale kdybyste je chtěl, měl byste na ně mít právo? To musí být nějak omezené. Takže jste pro omezení. Po světě běhá bláznů… Ve městě Virgin v Utahu musí mít podle zákona každý občan zbraň. Kerry McWilliams ukazuje terč, díky němuž získal zbrojní pas. Potíž je v tom, že ho nevidí. Je slepý. Kerry zbožňuje zbraně od chvíle, co si jako kluk sáhl na M-16. Nejradši mám automatické pušky. Tohle je opravdu báječné místo pro výchovu dětí. Máme tu dobré vztahy. – Všímáme si jeden druhého. – Slušní lidé? V téhle čtvrti se dva chlapci rozhodli k hroznému činu. Kvůli nim máme špatnou pověst po celém světě. Jinak se Littleton příliš neliší od jiných předměstí. LITTLETON V COLORADU, DOKONALÉ MÍSTO Dobrý den, pane Edwardsi a členové správní rady. Našel jsem pro nás dokonalé místo na předměstí Denveru. Tohle už nepotřebuju, je tady slunečno jako v Kalifornii. Je tu tak krásně, že se sem musíte přijet podívat sami. Co tomu říkáte, pane Edwardsi? Jsme v jižním Denveru, v obci Littleton. Tohle je obyčejný předměstský dům. Ten lupič a násilník tady pořád někde je. A občané si myslí, že… Kde je ten lupič a násilník právě teď? Kdybych vás chtěl bodnout, musel byste stát blízko. – Ano. – A co kdybych měl oštěp? Dole je kryt. Tohle jsou masivní dveře. Zločinec by se sem musel vlámat. Má další překážku. – Sekyrou by ji překonal. – Ano. Po masakru na Columbine se hodně věcí změnilo. Třeba to, jak mluvíme. Jak? Když řeknu Columbine, každý ví, o čem mluvím. Nemusím vám vysvětlovat, že Columbine… – Co je vám? – Nic. Co je? Občas jsem naměkko. Za chvilku to přejde. Připadá mi to… Úděsné, taková ta zloba, krutost, to bezhlavé vraždění. Největší světový výrobce zbraní Tahle továrna, a také dvě další, jsou buď v Littletonu, nebo poblíž. Máme přes 5000 zaměstnanců, většina žije v Littletonu. Děti mnoha z nich chodí na střední školu v Columbine. Myslím, že masakr ve škole v Columbine je odrazem toho, co se děje na celém světě. Všude tady jsou nápisy: „My jsme Columbine.“ To říká Lockheed Martin, největší firma v Littletonu? Tím říkáme, že tu žijeme a chceme jeden druhému pomáhat. Řekl, že nikdo v Littletonu, ani vedení firmy, nechápe, proč chlapci z Columbine rozpoutali takové násilí. Proč to ti chlapci udělali? Jednou z příčin může být, že je různé věci rozčilovaly. Proto jsme zřídili program, v němž se lidé učí ovládat hněv. Věnovali jsme zdejším školám sto tisíc, aby ho využily. Chceme naučit žáky i učitele, aby lépe ovládali svůj hněv. Myslíte, že děti nevědí, že táta chodí do práce a vyrábí rakety, zbraně hromadného ničení? Jaký je rozdíl mezi tím a masakrem v Columbine? Nevidím v tom souvislost, protože rakety stavíme na obranu před případným útočníkem. Státy a vlády někdy dělají věci, které se druhým nelibí. Ale musíme potlačit nesympatie, hněv či frustraci. Když nás někdo rozzlobí, nemůžeme ho hned bombardovat, nebo na něj začít střílet. 1953: USA svrhly íránského premiéra Mosaddeka. Šáh se stal z vůle USA diktátorem. 1954: USA svrhly prezidenta Guatemaly Arbenze Guzmána. 200000 civilních obětí. 1963: USA podpořily vraždu vietnamského prezidenta Diema. 1963-1975: Americká armáda zabila v Asii 4 miliony lidí. 11. záři 1973: USA provedly státní převrat v Chile. Demokraticky zvolený prezident Salvador Allende zavražděn. Nastolen diktátor Pinochet. 5000 Chilanů zavražděno. 1977: USA podpořily vojenskou juntu v Salvádoru. Zahynulo 70000 Salvádorců a 4 americké jeptišky. 1980: USA cvičily bin Ládina a další k boji proti Sovětům. CIA jim dala 3 miliardy. 1981: Reaganova vláda cvičila a financovala „Contras“. Zahynulo 30000 Nikaragujců. 1982: USA daly miliardy Saddámu Husajnovi na zbraně proti Íránu. 1983: Bílý dům tajně poskytl Íránu zbraně proti Iráku. 1989: Agent CIA Noriega neuposlechl rozkazy Washingtonu. USA vpadly do Panamy a prezidenta Noriegu odstranily. Zahynulo 3000 panamských občanů. 1990: Irák napadl Kuvajt americkými zbraněmi. 1991: USA vstoupily do Iráku. Bush umožnil návrat kuvajtského diktátora. 1998: Clinton vybombardoval zbrojovku v Súdánu. Ukázalo se, že továrna vyráběla aspirin. 1991 – současnost: Američané každý týden bombardují Irák. Kvůli bombardování a sankcím zemřelo 500000 iráckých dětí. 2000: USA pomohly talibanskému Afghánistánu 245 miliony dolarů. 11.9. 2001: Bin Ládin využil výcvik CIA k vraždě 3000 lidí. Na jih od Denveru a Littletonu stojí na půdě letecké akademie funkční letoun B-52. Pod ním je napsáno: Toto letadlo zabíjelo Vietnamce na Štědrý den 1972. Bylo to největší bombardování za vietnamské války. U Denveru je největší továrna na atomové zbraně na světě, dnes obři skládka radioaktivního odpadu. Nedaleko je velitelství amerických vzdušných sil, disponující jadernými hlavicemi, rozesetými po celém Coloradu. Každý měsíc vezou jednu raketu s náloží ulicemi Littletonu. Cestou k základně míjí střední školu Columbine. Rakety se převážejí v noci, když děti z Columbine spí. 20. DUBNA 1999 „Největší jednodenní americké bombardování za války v Kosovu.“ 22 raket NATO dopadlo na ves Bogutovac u Kraljeva. Smrtící náklad byl svržen na obytnou část vesnice. Při útocích na srbské represivní složky se snažíme neubližovat nevinným lidem. Zasažena byla místní nemocnice a základní škola. ZA HODINU Odehrál se strašný masakr ve škole v Littletonu. Doufám, že se Američané pomodlí za žáky, rodiče i učitele. Až se situace vyjasní, budeme moci říct více. – Tísňová linka 911. – Ve škole v Columbine se střílí! – Je někdo raněný? – Ano. Mají trubkové bomby a automaty! – Děláš si srandu! – Ne. Průstřel páteře v Columbine. Jeden žák zasažen do hlavy. Mají automaty, chápete? Pošlete sem hodně doktorů! – Útok ještě pokračuje? – Ano! Na chodbě jsou raněné děti. Zatím nikdo nesmí dovnitř. – Tísňová linka 911. – Povichová, zpravodajství NBC. Volám kvůli té střelbě ve škole. Jsme v živém vysílání. Pustím vás do éteru, můžete nám o tom něco říct? – Můžu vás tam pustit hned. – Chápu. Prý je v knihovně. Je ve školní knihovně. Tady Phillipsová z NBC. Mám ráda váš pořad. – Děkuju. – Koukám se na něj každý den. Tísňová linka 911. – Tady učitelka z Columbine. – Žák s pistolí střílí z okna. – Je někdo raněný? – Ano! Je tu strašná panika. Jsem v knihovně… Hlavy pod stůl! Zahlédla jsem ho venku. Viděla jsem, že má zbraň. Ptám se: „Co se děje?“ A on na nás vystřelil. Trefil chlapce vedle mě. Pomoc je na cestě. – Panebože! – Nezavěšujte. Střílí v knihovně. – Slyším výstřely z knihovny. – Střílí v knihovně. – Máme utíkat? – Počkejte. Právě střílejí v jídelně. Jestli se odsud dostanu, zavolám. Volala jsem už čtyřikrát, a vždycky jsem musela čekat! Tady Wendy z CNN. Nechte nám číslo. Ale na Foxu už někdo mluví! Někdo od vás! Mluvili jsme s mnoha lidmi a pořád volají další! Mám tam dceru! Už hodinu se tam pokouším dostat! Uklidněte se. Chceme vědět, kde máme děti! – Na místě je mnoho jednotek. – Chci najít svou dceru! Kde o ní získám informace? Žádné informace nemám. Můj syn Eric Harris se asi účastní střelby v Columbine. Jak? Je v „mafii dlouhých kabátů“. – Mluvil jste s ním? – Ne. Už někoho zadrželi? Útočníky zatím hledají. V jakém gangu je váš syn? V „mafii dlouhých kabátů“. Slyšel jsem to v televizi. Buďte potichu. Jinak po vás začnou střílet. – Buďte zticha. – Máme být zticha… Když střelba utichla, ukázalo se, že Eric Harris a Dylan Klebold zabili 12 žáků a jednoho učitele. Mnoho dalších bylo zasaženo 900 vystřelenými náboji. Použité zbraně byly zřejmě legálně zakoupeny v obchodě. Náboje byly zakoupeny v obchodě Kmart ve stejné ulici. Podle Harrisova deníku chtěli také unést letadlo a naletět s ním na New York. Někomu to připadá jako pohádka. Nakonec obrátili zbraně proti sobě. Přišel do knihovny a střílel… Dal mi pistoli k hlavě. Ptal se, jestli chceme umřít. Z chodby jsme slyšeli výstřely. Řekli, ať vlezeme pod stoly. A pak začali střílet v knihovně. Brečela jsem a křičela, ať mě nezabíjejí. A on střelil do hlavy jednu holku přímo přede mnou. Taky zastřelil jednoho kluka, protože byl černej. Řeknu jen pár slov: Jen přes mou mrtvolu! Pouhých 10 dní po masakru, přes prosby truchlících lidí, uspořádal Charlton Heston velkou akci na podporu zbraní pro Národní asociaci střelců. Děkuji vám, že jste přišli podpořit naši asociaci. Oceňuji i vaši odvahu, že jste sem přišli. Mám tu vzkaz od starosty Denveru, pana Webba. Poslal mi dopis, kde píše: Nejezděte sem, nechceme vás tu. Odpovídám panu starostovi: Tohle je naše země. Američan si může ve své zemi cestovat, kam se mu zachce. Nejezděte sem? Vždyť my tady už jsme! Přišel jsem, protože můj syn Daniel by si to přál. Kdyby Daniela nezabili, byl by tu dnes se mnou. V naší zemi je něco v nepořádku, když se dítě dostane tak snadno ke zbrani a vystřelí… do obličeje jiného dítěte, jako se to stalo mému synovi. Něco je v nepořádku. A přišel čas, kdy musíme pochopit, že Tech-9, poloautomat na 30 nábojů, který zabil mého syna, není lovecká zbraň. Nemá smysluplné využití. Musíme si tento problém uvědomit. Musíme hojit bolavá srdce, potírat zlo a sjednocovat zemi. Můžeme mít různé názory. A možná přijdou další tragédie. Ale až bude dnes nad Denverem zapadat slunce, ať navěky zapadá nad jedním národem, nad zemí svobodných a domovem statečných. Já pro to udělám, co budu moci. Děkuji. Pořádat sjezd v Coloradu týden po Columbine byla blbost. Měli na to právo, ale čeho tím dosáhli? Naštvali celé město. To je Matt Stone. Vyrostl v Littletonu a rád vzpomíná na Columbine. Columbine je hnusná škola mezi hnusnejma barákama. Matt a jeho přítel Trey Parker překonali zlost, že se liší od ostatních v Littletonu. Neřešili to krveprolitím, ale kresleným filmem. Zase máme krásné ráno v našem tichém horském městě… V zimě pára jde ti furt od pusy a kašleš na všechny houmlessy. V moři úsměvů však utopíš se rád! Je ráno v našem tichém, buranském, horském městě… Columbine je normální škola na normálním předměstí. Strašně normální. Šedivý průměr. A celý Littleton taky. Když jsem byl v šesté třídě, psal jsem test z matematiky, abych se dostal mezi pokročilé. Říkali: Nesmíš to zvorat, nebo tě tam nevezmou… Umřeš chudej a opuštěnej. A to je ten problém. Ve škole věříš spolužákům, ale učitelé a poradci ti nepomůžou. Straší tě, abys byl poslušný a učil se. Říkají: Když jsi střevo teď, budeš střevo pořád. Eric a Dylan si mysleli, že budou nemožný pořád. Někdo jim měl říct: Střední škola není konec… Kolik jim zbývalo? Rok a půl? Měli končit za pár týdnů. Po škole se rychle od těch lidí odpoutáš. Vtloukají ti do hlavy: Nesmíš to zvorat, nebo umřeš chudej a opuštěnej. Musíš řict: Jděte do hajzlu, jakej jsem, takovej jsem! V životě je to obráceně. Střeva to dotáhnou nejdál. A největší frajeři dělají pojišťováky. Skoro všichni tak dopadli. Kdyby jim to někdo řekl, třeba by to neudělali. Už se nedovíme, proč to udělali, ale na jedno nesmíme zapomínat: Být puberťákem je k vzteku. Největší buzerace je škola. Co si myslíš o střední škole? Zbožňuju ji. Musím se učit. Pruděj mě hajzlové, co mě nesnášej, a ředitel je vůl. Proč je na školách násilí? Kvůli němu. Po Columbine bylo k vzteku být americkým studentem. Po střelbě na Columbine zavedly školy tvrdší tresty. Vylučují studenty za nevhodné chování, které zavání násilím. Tento druhák byl vyloučen na 10 dní za kleštičky na nehty. Prvňák byl vyloučen, že mířil na učitele kuřecím stehnem. Osmiletý chlapec jím namířil na učitele a vykřikl: Pif, paf! Složil papír jako pistoli a řekl spolužákům, že je zabije. Hráli si na policajty a zloděje. Není to snad varovný signál? Tento student byl vyloučen, když si obarvil vlasy na modro. Dnes možná vyloučí dalšího středoškoláka. Jeremy Hicks si vzal na školní ples skotský dudácký úbor, kilt, klobouk s perem a tradiční nůž „Skein dhu“. Tričko přivedlo středoškolačku k soudu. Založila anarchistický kroužek. Malé časované bomby tikají a kdykoli mohou vybuchnout. Studenti v sedmi státech byli vyloučeni nebo zatčeni. Mluvili o tom, že plánují útok. Je to jak partyzánská válka. Nevíte, kde se vynoří nepřítel. Pravidla vhodného oblékání zajistí škole bezpečí a žákům lepší studijní prostředí. Tady vidíme, že laxní přistup k oblečení umožní žákům ukrývat zbraně a cizím osobám přistup do školy. Předpisy v oblékání snižují napětí mezi gangy, omezují kázeňské přestupky a zlepšují atmosféru ve škole. Naši studenti mají zastrčené tričko, aby byl vidět pásek. Nesmí nosit volné kalhoty nebo barvy a odznaky gangů. Tyto předpisy jsou výsledkem dohody. Ano, našich dětí bychom se vážně měli bát. Stali se z nich netvoři. Ale kdo za to může? Odborníci znají odpověď. Agresivní heavymetalová kultura. Nezájem rodičů. Násilné filmy. – South Park. – Videohry. – Televize. – Zábava. – Satan. – Komiksy. – Společnost. – Drogy. Rocker Marylin Manson. Marilyn Manson zrušil turné, aby uctil oběti z Littletonu. Zpěvák se domnívá, že umělci jako on na tom nenesou vinu. Je to nejúchylnější kapela, jakou kdy někdo vydal. Po Columbine se zdálo, že jedinou příčinou střelby bylo to, že vrazi poslouchali Marylina Mansona. Dva roky po Columbine přijel Manson do Denveru. V rámci Ozzfestu vystoupí zítra v Denveru Marylin Manson. Křesťanská liga protestovala. Šel jsem si s ním promluvit. Když jsem byl kluk, hudba pro mě znamenala únik. Hudba tě nesoudí. Pustíš si desku, a ta na tebe neječí kvůli oblečení. Ptáte se, zda si myslíme, že návštěvníci Mansonova koncertu se zítra dopustí nějakého násilí. Odpověď zní ne. Copak si každý, kdo vidí reklamu na auto, hned koupí auto? Ne. Jen někdo. Chápu, proč si vybrali mě. Je snadný ukázat mě v televizi, protože jsem prototyp strachu. Ztělesňuju něco, čeho se lidé bojí. Protože si dělám, co chci. Jestli tu chce Manson propagovat nenávist, násilí, sebevraždu, smrt, drogy a agresivní chování, řeknu mu: Bez boje se to neobejde. Ta tragédie vyvolala debatu o dvou věcech, a sice o násilí v zábavě a o omezování zbraní. Hodilo se to, protože to byla témata pro nadcházející volby. Přebila Lewinskou i to, že prezident bombardoval cizí země. Ten zlej jsem já, protože zpívám rockový písně. Kdo má větší moc – prezident, nebo Marilyn Manson? Rád bych to byl já, ale spíš je to prezident. Víš, že v den masakru v Columbine shodily USA na Kosovo víc bomb než kdykoli předtím? Vím. Je to ironie, že se neříká, že za to násilí může prezident. Média to tak nechtěla prezentovat. Když se díváš na zprávy, vyvolává to v tobě strach. Povodně, AIDS, vraždy… Následuje reklama – kup si Colgate, ať ti netáhne z pusy, nesmíš mít beďary, jinak si nezašukáš… Je to kampaň strachu a konzumu, založená na myšlence, že vyděšený lidi budou konzumovat. Je to jednoduchý. Co bys řekl dětem v Columbine, nebo lidem, co tam žijí? Nic. Nechal bych mluvit je. To nikdo neudělal. – Jsem Nicol Schlieveová. – A já Amanda Lamontagneová. Chodily jste na Columbine? – Na hodiny s Erikem a Dylanem? – Na hodiny kuželek. Co to je za hodiny? Jedna z hodin, na které se dá chodit jako na tělocvik. Naučily jste se tam něco? – Asi nic moc. – Nic. Naučila jsem se hrát kuželky, to jo. – Jací byli Eric a Dylan? – Divní. – Moc se nedružili. – Bavili se jen spolu. Jak šly Erikovi a Dylanovi kuželky? Vzpomínám si, že byli divní, jen tak to tam házeli. – Bylo jim to úplně jedno. – Kašlali na výsledky. Co dělali ráno před útokem? Prý hráli kuželky. Eric a Dylan si zaskočili na dvě hry kuželek, než šli střílet do školy? A házeli koulí jen tak? Je to důležité? Šli na svou oblíbenou hodinu. Proč neříkáme, že za ten strašný čin můžou kuželky? Nemá to stejnou logiku jako obviňování Marylina Mansona? Byla to poslední věc, kterou dělali před masakrem. Ale počkat! V jiných zemích se přece taky hrají kuželky. A Marylina Mansona poslouchají i v Německu, kolébce metalu. Nedívají se na stejné filmy plné násilí i ve Francii? Většina násilných videoher je z Japonska. Všichni věří, že mladí lidé z narušených rodin se obracejí k násilí. Ušetřím vám starosti! Uteču a zabiju se! Už mě tu neudržíte! Podle statistik je však víc rozvodů v Anglii než v USA. Fergie se rozvádí! Podle liberálů je příčinou násilí v Americe chudoba. Ale v Kanadě je nezaměstnaných dvakrát víc než u nás. Většina lidí si myslí, že my Američané máme násilnou minulost. Kovboje, indiány, Divoký západ, krvavé a dobyvačné dějiny. Jestli je to tak, proč se pak stalo tohle? NĚMCI VYVRAŽDILI 12 MILIONŮ LIDÍ. JAPONSKÁ OKUPACE ČÍNY. FRANCOUZSKÝ MASAKR V ALŽÍRU. BRITSKÉ VRAŽDĚNÍ V INDII. A přesto – kolik lidí je ročně zabito střelnou zbraní? V Německu 381. Ve Francii 255. V Kanadě 165. Ve Velké Británii 68. V Austrálii 65. V Japonsku 39. V USA 11127. Tak se ptám… Čím se Američané tak liší? Jsme vrazi od přírody? V Evropě, Austrálii a jiných zemích se to neděje. Nejsou tam lidi, kterým přeskočí a vyrazí zabíjet. Občas se to stane i jinde. Co třeba britští fotbaloví fanoušci? Mluvím-li o jiných zemích, slýchám: Naše kultura je jiná. Jak jste říkal – taky mají agresivní videohry a filmy, nespokojenou mládež, nemodlí se ve škole jako my. V čem je ten rozdíl? – Čím se tak lišíme? Tak čím? – Já nevím. Stručně si shrneme historii Spojených států amerických. Ahoj, kluci a holky! Začneme? V Evropě žili tzv. Poutníci, kteří se báli pronásledování. Tak odpluli do Nového světa. – To je pohoda. – Hned se cítím v bezpečí. Ale tam je uvítali domorodci, takže se zase vyděsili. Radši je povraždili. A když zlikvidovali celou rasu, začali se bát sami sebe! – Čarodějnice! – A upalovali čarodějnice. V roce 1775 začali vraždit Brity, aby získali svobodu. Ani pak se necítili bezpeční. Proto vymysleli Druhý dodatek, že každý běloch může mít zbraň. Zbožňuju svou pušku… A teď geniální nápad – otroctví. Lidem se nechtělo pracovat. Jeli do Afriky, unesli černochy a nutili je pracovat zadarmo. Nemyslím „zadarmo“ jako: Dělám ve Wal-Martu zadarmo. Myslím za nula dolarů! Díky tomu jsou USA nejbohatší stát na světě! A když měli tolik peněz, už se ti běloši uklidnili? Ne! Začli se víc bát, protože tam bylo víc černochů než bílých. No a černoši se začali bouřit. Pár pánů přišlo o hlavu! Běloši zoufale volali: Nezabíjej mě, černý muži! Právě včas přišel Samuel Colt. V roce 1836 vynalezl revolver. Z toho se střílelo pořád dokola, bez nabíjení! A Jižani křičeli: „Jupí!“ Pozdě. Sever vyhrál válku, otroci byli svobodní a mohli usekat hlavy všem pánům! Všichni volali: „Umřeme!“ Bývalí otroci se nemstili. Ale běloši tomu nevěřili. Proto založili Ku-klux-klan. 1871 byl postaven mimo zákon a vznikla Národní asociace střelců (NRA). Pak vznikl zákon, který zakázal černochům vlastnit zbraně. Byl to prima rok pro Ameriku, KKK a NRA! Neměli nic společného. Jedni propagovali vlastnictví zbraní, druzí stříleli černochy. To trvalo do roku 1955, kdy si černoška odmítla sednout v autobuse dozadu. Běloši tomu nevěřili… Proč si nepřesedne? Černoši chtěli rovnoprávnost. Běloši se mohli zbláznit strachy. Volali: „Utíkejte!“ A odstěhovali se na předměstí, kde byl klid. Nakoupili čtvrt miliardy zbraní a dali si na dveře zámky. Konečně byli v bezpečí a šťastný jak blechy. A žili šťastně až do smrti… TENTO DŮM JE PŘIPRAVEN. Byli připraveni? Když si pustíte zprávy, je Amerika dost děsivé místo. Je nebezpečný? Co na nás chystáš? Proč mají lidé strach? Vzpomínáte na hrozbu Y2K? Společnost se měla sesypat, protože někdo nezadal do počítače pár čísel. Bude to velký chaos. Dnes začínáme odpočítávat. Vedoucí obchodu sledoval přípravy zákazníků na Y2K. Nejlíp se prodávají baterie, petrolej, generátory… Celá země zpanikařila, hodiny odbily půlnoc… …a nic se nestalo. A co zabijácké včely, které měly napadnout Ameriku? Přiletí letos. Schmidt očekává, že africké včely přiletí do Texasu a do dvou let jsou v Arizoně. Tyto včely jsou velmi agresivní. Poletí za vámi až půl míle. Včely nepřiletěly. A co fáma, že někdo schoval o Halloweenu do jablka žiletku? Děti nesměly chodit večer koledovat k neznámým lidem. Lidé nebudou rozdávat bonbóny. Je to nebezpečné. Zkuste hádat. Žádná žiletka nikdy v jablku nebyla. Za 40 let zemřely po bonbónech z Halloweenu jen dvě děti. Obě byly otráveny vlastními příbuznými. Jako z hororu. Tento muž sekal trávu, přiběhla liška a vrhla se na sekačku. Pozor na dietní přípravky. Můžou vás zabít. Používáte je každý den. Jezdící schody vás mohou zranit. Sledujte „Schody do nebezpečí“! Pozor, buďte nenápadní. Netančete s Američany v ulicích. Nezdůrazňujte, že jste Američan. Každý pátý Američan trpí duševní poruchou. Postižení by měli vyhledat pomoc. Médiím, firmám i politikům se podařilo vyděsit americkou veřejnost natolik, že už se jí ani nemusí říkat, čeho všeho se má bát. Ministerstvo spravedlnosti vyhlásilo všeobecné varování. Stalo se tak, protože máme zprávy o obecném ohrožení. Ministerstvo nepřijalo toto opatření poprvé. Doufám, že naposled. Ale vzhledem k postoji teroristů možná ne. Mám rád tyhle bulváry. V Los Angeles jsou jen někde. Když si pustím zprávy, proč pořád slyším: V South Central se střílelo. V South Central se něco stalo… Přece si to nevymýšlejí? Ne, ale vybírají si témata. Když si pustíte zprávy, slyšíte o nebezpečných černoších. O bezejmenném černochovi, který spáchal nějaký zločin. Uvidíte záběry černochů, jak dělají něco špatného… Podezřelý je mladý černoch s afro-účesem a licousy… Policie hledá černocha, 182 cm, 70 kg a asi 35 let. Podezřelý je černoch, 16-18 let. Podezřelý je Afroameričan… Susan Smithová utopila své dvě děti řekla, že je unesl nějaký černoch. Všichni tomu věřili. Na semaforu skočil do auta, kde byly děti. Byl to černoch. – Černoch? – Ano. Volala jsem, že je mám ráda. Je to tragédie. Neznámý muž, obvykle černoch, přijde a něco udělá. Právník Charles Stuart zabil svou těhotnou ženu a řekl, že to udělal černoch. Každý mu věřil. Pachatel je 180 cm vysoký černoch. Manžele napadl ozbrojený muž. Zlý sen se stal skutečností. Na své zemi mám rád tohle: Ať jste psychopatický vrah, nebo kandidát na prezidenta, můžete spoléhat na to, že bílí Američané se bojí černochů. Známe je ze zpráv i z tisku. Několik lidí už zabily. Zabijácké včely, známé též jako africké včely. Mám z nich strach. Paní Shibleyová nečekala, že se roj afrických zabijáků uhnízdí u ní v ulici. Jsem na ně alergická! Vnuk taky. Pocházejí z Afriky, v r. 1956 byly dovezeny do Brazílie. Tam je zkřížili s evropskou včelou, která žije u nás. Ale včely ulétly a dostaly se až na jih Spojených států. Oproti evropským včelám jsou ty africké agresivnější. Kdybych se dotkl jejich úlu, hned bych měl stovky žihadel. Danny Self chová klidnější evropské včely. Rozpoznáte je jedině podle tělesných rozměrů. Černoši se stali zábavou pro zbytek společnosti. Jak to myslíte? Lidi zajímají hlavně zločiny. Krev přitáhne diváka. Takový je náš svět a tak nás svět vnímá. Je to zkreslený obraz. Většina černochů ve skutečnosti nechce vlastnit zbraně. Na předměstích si lidé myslí, že se přihrne nějaký gang z města či odněkud z neznáma a vyplení jejich čtvrť. Tahle představa je bizarní a zcela neopodstatněná. Zbraně nenacházíme nejčastěji u dětí z města, ale u dětí z venkova, nebo z vilových čtvrtí. Já myslel, že zbraně mají spíš černošské městské děti. Ne… Ve městě jsme nikdy vážné problémy se zbraněmi neměli. Horší je to se zbraněmi u dětí ve vilových čtvrtích. – Kdes vzal zbraň? – Ukrad. – Komu? – Kámošovi. – Jeho táta jich má spoustu. – Co děláte s kradenými zbraněmi? Prodáváme je v Detroitu. Dostaneš 150 dolarů za jednu. Vážně? Komu je prodáváš? Komukoli. Nejvíc gangům. Gangům v Detroitu? Černochům? Většinou. – Teď je to dobrý? – Jo, jsem čistej. – Dál prodáváš zbraně? – Ne, je to nebezpečný. Kdo chce zbraně a drogy, jde za mnou. – A to nejde. – Moc starostí. Ze všech svých výzkumů mám nejradši statistiku, kdy počet vražd klesl o 20%, a ve zprávách vzrostl počet reportáží o vraždách o 600%. Televize a místní zprávy podsouvají Američanům názor, že jejich okolí je nebezpečnější, než opravdu je. Tady ale kriminalita už osm let klesá. Zato majitelů střelných zbraní stále přibývá. Počet zločinů klesá, klesá, klesá. Strach ze zločinu stoupá, stoupá. Nedává to smysl! Dává, když si poslechnete, co říkají politici a média. Na rohu Florentské a Normandské začaly nepokoje v Los Angeles. Nikoho neudiví, že jsou v South Central zavražděni dva běloši. Pravděpodobnost, že se nám něco stane, je minimální. Tamhle vidíte jiný symbol. Nápis Hollywood vypovídá o jiném světě. O světě slavných. Není vidět. Kde je? Není vidět kvůli vzduchu, který nás ohrožuje. Kvůli smogu není vidět nápis Hollywood. To je nebezpečnější než věci, kterými nás straší média. Na rohu Florentské a Normandské jsem zahlédl vrtulníky. Za chvíli přijeli novináři. – Co se stalo? – Já myslel, že to víte vy. – Nevím. – Prý je tu chlap s pistolí. Víc mi neřekli. Nic se tu neděje, tak netočím. – Máme natočit reportáž. – Jakou? – Někdo se málem utopil. – Utopil se? Málem. Natočte reportáž, že kvůli smogu není vidět Hollywood. – Natočíte to dneska? – Smog? Vážně není nic vidět. Když si máš vybrat mezi střelcem a topícím se miminem, vybereš si vždycky střelce. – Tady všude se střílí? – Ještě ne. Počkejte na naše kolegy, ti vám to řeknou. Dneska jsem přijel, a nevidím nápis Hollywood. Kvůli smogu. Nemůžete někoho zatknout za znečišťování ovzduší? – Kdepak. – Ne? – Ne? – A proč? Proč, seržante? Už deset let běží v televizi dokumentární pořad, který podporuje přátelství mezi bělochy a černochy a oslavuje to, že jsme jiní. Jmenuje se „Policajti“. Navštívil jsem Dicka Herlana, bývalého producenta záznamů policejních akcí. Když se řekne liberál, můžete si představit mě. Proč nezačnete točit pořad, který by pátral po příčinách zločinnosti, ne po honičkách na zločince? To je složité. Nevím, jak by ten pořad měl vypadat. Agresivita, nenávist a násilí jsou pro diváka přitažlivé. Tolerance a porozumění diváka nezajímají. – Nezvýší sledovanost? – Ne. Nedělá televize z černochů a hispánců strašáky? Divák si pak řekne: Těmhle lidem nebudu pomáhat. Nemám je rád, protože mi můžou ublížit. Chápete? Chápu, ale to my neděláme. Neděláme z černochů a hispánců strašáky. Rád bych, aby nepáchali zločiny, ale oni to dělají. Neděláme z barevných strašáky. Ale televize je předvádí jako lidi, ze kterých jde strach. Rád bych, aby to tak nebylo. Začněte to měnit dneska. Nevím, jak to udělat. – Kdybych měl nějaký nápad… – Ten vám dodám. Začněte točit pořad „Policajti honí podnikatele.“ Ten nápad se mi líbí, ale pro nás by to nebylo zajímavé, pokud by podnikatelé nenaskákali do sporťáků a neujížděli před policií. Každý obyčejný Američan se rád podívá, jak jeho šéfa někdo honí po ulici a pak ho srazí na zem. Prosím, ale ty podnikatele by bylo třeba pořádně zmáčknout. Policie jinak zachází s tím, kdo ukradl kabelku s 85 dolary, a jinak s tím, kdo ukradl chudým lidem 85 milionů. My to natočíme, jenže se zlodějem 85 milionů jedná policie v rukavičkách a není to zajímavá podívaná. Kdybyste ho donutil, aby si sundal košili, hodil mobilem po policajtovi nebo skočil z okna, to by byla podívaná. Násilí v kanadské televizi vnímáte jako cosi vzdáleného. U nás víte, že se to děje všude kolem. – Ten rozdíl tu je. Proč to není v Kanadě běžné? Proč nemají 10000 vražd ročně? V důchodu se tam odstěhuju, protože je to tam asi lepší. – Rád bych věděl proč. – Zkusím to zjistit. – Kde byste teď měli být? – Ve škole. Nebojíš se, že něco zameškáš? Většinou pomáhám ostatním a pak nestíhám svý úkoly. – Nezůstaneš pozadu? – Ne, mám učebnici. Proč je v Americe tolik lidí zastřeleno? Nevím. Možná se tam lidi nemají rádi. Kanaďani ano? Ne, ale nestřílíme po sobě, když se chceme pomstít. – A co děláte? – Nevím. Popichujem se. – Děláme si srandu. – Házíme vajíčkama. Kolik máte letos zastřelených? – Žádného. – Loni? Myslím, že to byl jeden. – Předloni? – Už si nevzpomínám. – Jeden za tři roky? – Asi tak. Na město je to dost málo. Nevraždí se tu, protože tu žije jen 70000 lidí. A je to „Město polibků“. Jel jsem do jiného, pětkrát většího města. Windsor v Ontariu leží přes řeku od Detroitu. Tam se jistě vraždí víc. Znáte někoho, koho ve Windsoru zastřelili? Měli jste tu nějakou vraždu? Jednu. Ale už dávno… Jak dávno? – Pamatujete si to? – Asi před 15 lety. Tento policista tvrdí, že jedinou vraždu za tři roky spáchal muž z Detroitu zbraní ukradenou v Minnesotě. Ačkoli tady žije 400000 lidí, Kanaďané po sobě nestřílejí. Řekl jsem si, že zjistím nějaké zajímavosti o Kanadě. V New Yorku jsem se ptal lidí, co si myslí o našich sousedech. Kanaďani se tolik nedívají na filmy o násilí. Omyl. Kluci v celé Kanadě se těší na další hollywoodský krvák. – Tomu chlápkovi usekli nohu. – Byly tam holky… – Nahý. – To se mi líbí. – Na čem jste byli? – Na „Šestém dni“. S Arnoldem Schwarzeneggerem? Pak jste dostali chuť zahrát si tuhle střílečku? V Kanadě není taková chudoba jako v Americe. Další omyl. Máme vysokou nezaměstnanost. Vyšplhalo se to na 8%. V Kanadě žijí samí běloši. To je zvláštní. V Kanadě potkávám černé lidi, žluté i hnědé lidi, 13% obyvatel není bílých. Kanaďani se od nás moc neliší, ale vraždí míň než my, protože mají míň zbraní. Jaké máte zbraně? Jsem myslivec: Mám pušky, brokovnice a pistole. – Kolik celkem? – Asi sedm. – Máte zbraň? – Mám jich víc. – Kolik jich máte? – Šest. Kolik znáte lidí, kteří mají zbraň? – Dva, tři, dvanáct? – Víc. Je tu mnoho zbraní. Jsme velká země s tradicí lovu a rybaření. V Kanadě je asi 30 milionů lidí, 10 milionů rodin, a asi 7 milionů zbraní. Kanada je země milovníků zbraní, fanoušků a bláznů do zbraní. Kde bych tu sehnal zbraň? Kdekoli ve městě. Vidím, že máte Glock. Kde se tu dá sehnat Glock? V obchodě ze zbraněmi, když máte povolení. Podívejte se, co si cizinec přes přísné zákony může koupit v kanadském Wal-martu. – Kde máte munici? – Tamhle vzadu. – Co byste potřeboval? – Náboje. Je to tak. V Kanadě si můžu koupit nábojů, kolik chci. Berete americké dolary? – Zamykáte dveře? – Ne. – Bojíte se něčeho? – Ani ne. – Zamykáte v noci dveře? – Ne. Vy se nezamykáte? – A nebojíte se? – Ani ne. – Vloupali se k vám někdy? – Jo. Co se stalo? Vloupali se mi do domu. Ukradli alkohol a cigarety a zase odešli. Asi to byli jen puberťáci, kteří se chtěli pobavit… Byla jste někdy obětí zločinu? Jakého? V noci se ke mně vloupali, zničili to tam a okradli mě. – Nezačala jste se zamykat? – Ne. Jako Američan se třemi zámky na dveřích jsem byl zmatený. Ani v Torontu lidé své domy nezamykali. Na rozdíl od nás Američanů se nezamykáte. Proč? Asi se bojíte sousedů. Necháváte doma odemčeno? Kde bydlíte? Za rohem. Necháváte odemčeno? Američani mají zámky, aby se nikdo nedostal dovnitř. Kanaďani mají pocit, že když se zamknou, tak nemůžou ven. – To nechcete? – Ani ne. Nechceme… Šel jsem se přesvědčit, jestli se v Torontu opravdu nezamyká. Promiňte, jen to zkouším. Není zamčeno. – Tady se nikdo nezamyká! – Mám zamknout? Ne. – Jak se vám tu líbí? – Moc. – A to tričko? – Taky. Máte odemčeno. Nebojíte se? – Měla bych se bát? – Nevím. Nebojím se. – Díky moc. – Za málo. – Promiňte, že jsem obtěžoval. – Nic se nestalo. – Díky, že jste mě nezastřelil. – Nashle… Jako Američanovi se mi to zdálo trochu zvláštní. Ale pak jsem se podíval na jejich večerní zprávy. Jsou to naši přátelé. Budeme jim naslouchat, ale pro nic za nic do války nepůjdeme. Sdělovací prostředky Kanaďany nestraší. A jejich politici mluví dost zvláštně. Musíme zajistit vhodnou péči pro jejich staré rodiče, poskytnout jim zdravotní péči. Na tom stojí dobrá společnost. Systém musí být spravedlivý. Není spravedlivé brát chudým. Pravicové vlády chudým berou, a poskytují daňové úlevy lidem, kteří to nepotřebují. Kde tu bydlí chudí lidé? Chudí? Vy to slovo neznáte? Tyhle problémy tady nemáme. Poprosil jsem ho, aby mě zavedl do chudinské čtvrti. Takhle vypadá chudinská čtvrť v Kanadě. – Má mít každý nemocný člověk právo na zdravotní péči? – Jasně. Proč? – Proto! – Každý má právo na život. – Byl jste na pohotovosti? – Ano. Kolik jste platil? Nevím, kolik to stojí. – Nic jste neplatil? – Ne. Příbuzní se přestěhovali do USA. – Je to tam úplně jiné. – Víc se tam bojí? Ano. Lidi jsou tam zbrklí. Moc si věci nerozmýšlejí. Hned vytáhnou zbraň: „Jsi na mým pozemku!“ Však to znáte… Tady je to jiné. – Odkud jste? – Z Detroitu. Večer budete v Kanadě? Lidi jsou tu tolerantnější. – Cítíte se tu líp? – Je tu pohoda. V USA je mnohem větší rasová segregace. Je to znát. – Tady mě nechají být. – Ano, Kanaďani jsou takoví. V Americe jsou v televizi samé vraždy, střílení… Ve Státech chtějí všechno řešit násilím. Když se někde něco děje, pošlou tam vojáky. Kanada se snaží jednat. USA všechny pobijou. Kdyby zbraně přinášely bezpečí, jsou USA nejbezpečnější zemí, ale je to naopak. Tísňová linka 911. Mám tu postřelené dítě. Hned sem pošlete sanitku! Kde je to dítě? Ve třídě na podlaze. Bože! Je úplně bílá! Ta holčička je úplně bílá! Dýchá? Ne! Kde je útočník? V ředitelně. Kam byla zasažena? Nevím, nechci s ní hýbat. Panebože… Slyšel jsem záznam tísňové linky. Bylo to strašné. Říkala: Potřebuju pomoc. – Ta holčička tam ležela? – Ano. Přijela policie a sanitka? Když přijeli, řekli: Všichni běžte ven. Přijede sanitka a policie, a pak už je to jejich věc. – Byla ještě naživu? – Začaly jí modrat rty. Ve městě Flintu v Michiganu prvňáček ze základní školy našel ve strýcově domě pistoli. Dočasně tam bydlel. Vzal si pistoli do školy a zastřelil šestiletou Kaylu Rollandovou. Zasáhla ji jediná kulka a ona umírala na zemi, když učitelka volala pomoc. Nevíme, proč chlapec tu holčičku zabil. Za posledních dvacet let zažilo město mnoho neštěstí, a teď získalo i smutný primát: Nejmladšího střelce v USA. Tehdy ráno přijeli novináři na místo za pouhou půl hodinu. Stovky lidí přijdou uctít památku malé Kayly, která měla ráda pizzu a plyšáky a předčasně nás opustila. Pohřební ústav rozdává růžové stužky lidem, kteří dnes budou vzpomínat na malou Kaylu. Jeff Rossen pro stanici Fox. Díky, Jeffe. Máme technický potíže! Zavolej přenosový vůz. Musím se dát ostříhat. Vypadám děsně. Jedem! Večer se koná vzpomínkový obřad. Z Flintu v Michiganu se hlásí Jeff Rossen. Díky. Mělo to být barevný, ne? Je tu dost stanic, které vysílaly o Columbine. Některé televize se specializují na tragédie. Je mi jich líto, protože vidí jen jedno. Tragédie… Musíme to dodělat do zpráv v pět a v šest. Dneska točíme pro CNN a Fox. Celostátní televizní stanice ve škole nebyly. Nebyly ani v tomto obvodě ani v této části města. I teď se málokdo z reportérů obtěžoval podívat kolem. Kdyby popošli jen blok od školy a pohřebního ústavu, možná by našli odpověď na otázku, proč ta holčička zemřela. Přes 20 let toto chudé město, sídlo firmy General Motors, lidé přehlíželi a devastovali. V Buellu, Beecheru a Flintu žije 87% žáků v chudobě. Tato oblast se nehodí do obrazu, který stvořila americká média. Do obrazu bohaté Ameriky. Nejčastější příčinou smrti mladých lidí tu je vražda. Sponzorem fotbalového hřiště ve Flintu je pohřební ústav. Děti z Beecheru vyhrály 13 státních závodů v běhu, ale doma mají kolem hřiště jen tuhle bahnitou cestu. Kdysi dávno tu pojmenovali ulice po prestižních univerzitách, jako by snili o lepších časech a o lepším životě. Dětem i zaměstnancům se daří dobře. Ale nezapomínáme. Nechci, aby se to stalo znovu. Já vím… Taky si to nepřeju. To nic… – Promiňte. – To nic. Jen přes mou mrtvolu! Stejně jako po Columbine, přijel Ch. Heston do Flintu na demonstraci na podporu zbraní. Svoboda je ohrožena jako nikdy a potřebuje zastání. Před příjezdem do Flintu se Heston vyjádřil ke Kaylině smrti. Stejně jako na webu NRA. Chceme Asociaci střelců ukázat, že na Kaylu nezapomínáme. Sypou nám sůl do ran. Jejich akce mě šokovala. Jeden novinář se Hestona zeptal, proč sem po té tragédii přijel a co si NRA myslí o tom, že šestileté děti střílejí. Každý rok utratíme 21 milionů, abychom šestileté děti naučili: Když najdeš zbraň, nesahej na ni a zavolej dospělého. Přišel sem jako Mojžíš. – Sem do Flintu? – Ano. Chtěli lidé, abyste toho chlapce obžaloval jako dospělého? Ano. Psali mi z celé Ameriky, volali, posílali maily. Překvapilo mě, že členové skupin blízkých NRA, různí militantní blázni mi vytýkali, že jsem řekl, aby si lidé hlídali zbraně, které mají doma. Chtěli toho chlapce pověsit. Bylo v tom tolik rasismu, nenávisti a zloby! Odporné. To namaloval chlapec, který střílel v Buellově škole. Po střelbě ho přivedli a já mu dal pastelky, abych ho zabavil. Nakreslil mi obrázek. Chtěl, abych si ho sem taky pověsil. Co vám nakreslil? To je on u nich doma. Proč jste si to nechal? Bylo mi ho líto. Přál si, abych si to sem pověsil, tak jsem to udělal. Tamarla Owensová je matka toho šestiletého chlapce. Na poukázky na jídlo a zdravotní péči pro děti musela pracovat, aby mohla splácet státní podporu. Program splatné podpory byl tak úspěšný, že jeho zakladatele Millera si najala největší firma, která privatizuje státní systém sociální podpory, firma Lockheed Martin. Po konci studené války už neměla čím strašit lidi, tak si našla nový způsob, jak vydělávat na strachu, a bližšího nepřítele: Chudé černošské matky. Když matka-samoživitelka cestuje hodinu a půl do práce prospívá to společnosti? Stát nutí rodiče pracovat. V Programu splatné podpory? Ano. Ten program by měli zrušit, protože je k ničemu. Situaci jen zhoršuje. – To říkáte jako šerif? – Ano. Chtěl bych tu mít jen úplné rodiny, ale to nejde. Nic se nevyřeší, když budou rodiče dojíždět pro almužnu. Tímhle autobusem denně jezdila, aby splatila státu podporu. Ona a další lidé z Flintu jezdili každý den 130 km do Auburn Hills, jednoho z nejbohatších regionů v okolí. Odjížděla ráno a vracela se večer. Své děti skoro neviděla. Jaký to má smysl? Jak to pomůže státu? Jak to prospěje Flintu? Jedno dítě zemřelo. Myslím, že to s tím souvisí. Vyštvali jsme matku z domova. Copak to prospívá společnosti? Zatím jsem nedostal odpověď. Jak dlouho už dojíždíte? Dělám tam už tři roky. Dělá tam i brácha, sousedi… Všichni pracujou v obchoďáku. Ve Flintu platěj za stejnou práci minimální mzdu. Když jedu o 60 km dál, vydělám si víc. – Kolik máte na hodinu? – 8,5 dolaru. – Stačí to na zaplacení účtů? – Ne. Znáte Tamarlu Owensovou? Její syn zastřelil to děvče. – Jezdila tímhle autobusem. – Moc jsem ji neznal. – Byla slušná? – Chodila do práce každý den. Měla dvě zaměstnání. Musela se nějak uživit. Tohle je gril Dicka Clarka, kde Tamarla pracovala. Pracovala na baru, připravovala pití, mléčné koktejly, moučníky… – Byla dobrá? – Ano. Pracovala ještě v cukrárně. Tam byla přidělená. Dick Clark je americký idol. Každý týden nám pouští v televizi rock-and-roll. Každý kousek našeho života se váže k nějaké hudbě. Ta nás provází celým životem. Dickova restaurace požádala o daňovou úlevu, protože zaměstnávala lidi, kteří brali podporu. Tamarla pracovala 70 hodin týdně, ale na nájem to nestačilo. Týden před střelbou se musela vystěhovat. Neměla kam jít a nechtěla brát své dvě děti ze školy, proto se rozhodla zůstat pár týdnů u bratra. Právě tam našel její syn zbraň a vzal si ji do školy. Tamarla u toho nebyla. Právě jela do práce obsluhovat bohaté lidi. Zeptal jsem se Dicka Clarka, co si myslí o tom, že chudé matky takto bojují o přežití. Točím dokument o zbraních a střílení na školách… U nás ve Flintu zastřelil chlapec spolužačku. – Promiňte… – Spěcháme. Matka toho kluka pracuje – ve vaší restauraci. – Zavři ty dveře. – V Programu splatné podpory… – Pomozte mi přesvědčit michiganského guvernéra… Ty ženy musí pracovat. A mají doma děti. Dicku! Pro Ameriku George Bushe nebyli prioritou chudí. Po 11. záři 2001 bylo řešení sociálních problémů nahrazeno strachem, panikou a novými prioritami. Naše jednota se projeví tím, že Kongres přijme za prioritu vojenské výdaje na obranu USA, a vyhoví všem mým požadavkům. Prodalo se hodně protichemických obleků, rukavic, plynových masek. Kupuju ji pro sebe a pro psa. Marksovi shromažďují zásoby. Zbraně. Munici. Ve Wal-martu se zvýšil prodej zbraní o 70% a munice o 140%. V Dallasu trénují střelbu na Usámu bin Ládina. Po 11. záři žili Američané v permanentním strachu. Nevěděli jsme, jestli nás nezabijí teroristé nebo cvok s bombou v botě. Cítili jsme se ohroženi. Možná jsem paranoidní, ale chci chránit sebe a svou rodinu. Na našem strachu vydělalo mnoho lidí. Miku Blakeovi stoupl prodej za minulý měsíc o 30%. Lidé se po teroristických útocích necítí bezpečně. Proč se všeho bojíme? Protože na tom jiní vydělávají. Potřebují, abychom se báli dál. Je lepší způsob boje s teroristy než koupit stíhačky Lockheedu? Když armáda odváží smetí z Park Avenue, hned se lidé míň bojí. U vyděšené veřejnosti politikům a podnikatelům všechno projde. Neznám lepší příklad principu „něco za něco“ než Bushovu vládu a Enron. Dost věcí jsem po 11. záři nevěděl, ale jedno bylo jisté. Před útokem ani po něm by vystrašená veřejnost neměla mít tak snadný přistup ke zbraním a munici. – Střelili mě Tech-9. – Devítimilimetrem? Je to poloautomat, ale mně připadal jako automat. To je Richard Castaldo. A tohle je Mark Taylor. Oba byli postřeleni při masakru v Columbine. Richard je ochrnutý a do smrti bude na vozíku. Mark se po mnoha operacích skoro neudrží na nohou. Odnesly to děti v Columbine. Za celý tenhle národ. Marka a Richarda zranily kulky z Kmartu, jež mají stále v těle. Ukázali mi místa zásahů a mě napadlo, jak můžeme snížit počet zbraní a nábojů. Zeptal jsem se chlapců, zda by šli to zboží do Kmartu vrátit. Můžeme? Tak běž. CENTRÁLA KMARTU TROY, MICHIGAN Vypněte tu kameru. Jdeme za panem Conawayem. – Vypněte tu kameru. – Tak dobře. Vypni to. ZA HODINU Jsem Mary Lorenzová z tiskového oddělení. – Co si přejete? – To je Richard Castaldo. A Mark Taylor. Jsou to studenti z Columbine. Byli při tom masakru postřeleni kulkami z Kmartu. Jedete zdaleka… Přestali jste prodávat zbraně. Neměli byste prodávat ani náboje. Žádáme, abyste neprodávali devítimilimetrové náboje. Doufám, že znáte Kmart a že u nás nakupujete. Víte, že vedeme jen sportovní zbraně a lovecké potřeby. Vyřídím váš vzkaz panu řediteli. – Dnes tu není. – Není tu? – Bude celý týden pryč. – Celý? Existuje nějaký limit při nákupu munice? To vám neřeknu. O prodeji munice rozhoduje někdo jiný. Je tady? Pošlu vám odpovědi na otázky. Nechte mi tu adresu. Nenecháme, protože tady Marek má kulku z Kmartu těsně vedle aorty… Mezi aortou a páteři. Jsem ráda, že vůbec stojíš. Slíbil jsem jim, že je někdo vyslechne a bude je brát vážně. Někdo, kdo bude znát odpovědi na jejich otázky. Kmartu to není lhostejné, ale nemůžu vám pomoct, dokud si nezavolám. Skočím si do kanceláře… Mary šla nahoru a za dvě hodiny přivedla muže, který měl na starost prodej munice. Mark jim ukázal své jizvy. Jizvy po kulkách… Tudy mu do těla vnikly kulky z Kmartu. Přijde sem někdo? Nebo ne? – Zeptám se. – Děkuju. Čekali jsme ještě pár hodin, ale už nikdo nepřišel. Když jsme odcházeli, dostal Mark nápad, že půjdeme do nejbližšího Kmartu a vykoupíme všechny náboje. Dejte mi všechny, co máte. Co tu ještě máme? Máte 357? Vezmu si je všechny. – Tobě je 17 a tobě? – 16. Krucifix… Marek vykoupil všechny náboje. Druhý den jsme je nesli do centrály Kmartu. Spolu s novináři. Místní zprávy v Michiganu přinášejí další zajímavosti. Budeme vás varovat před hady. Dozvíte se o matce, kterou uštkl chřestýš. Studenti, kteří přežili masakr v Columbine, se zlobí na Kmart. Přijeli jsme za šéfem Kmartu. – Dobrý den. – Už jste tady zas? To jsou devítimilimetrové náboje. Takové kulky jsou v Richardově a Markově těle. Hned za vámi někoho pošlu. Neblokujte vchod, prosím. Někdo přijde? Jsem McTavishová a přečtu vám stanovisko naší firmy. V Columbine se odehrála tragédie, která dojala všechny Američany. Litujeme i těchto dvou chlapců. Kmart omezí prodej střeliva. Podle plánu tak učiní ve všech státech během příštích 90 dnů. Zástupci Kmartu se včera sešli s panem Moorem a studenty a vyslechli jejich názory na zboží, které prodáváme. V závěru schůzky Kmart slíbil, že jim do týdne odpoví. Chceme vám poděkovat za slib, že nebudete prodávat střelivo. – Do 90 dnů… – Omezíme prodej za 90 dnů. Náboje do střelných zbraní za 90 dní nebudeme prodávat. Moc si toho vážíme. – Děkuji. – Mockrát děkujeme. Páni! To jsem nečekal. To je víc, než jsme doufali. – Čekal jsi to? – Ne. Teď pojedeme na letiště. Hoši z Columbine překvapivě zvítězili nad Kmartem a inspirovali mě k něčemu, co jsem musel udělat. Potřeboval jsem jen mapu domů filmových hvězd. Pan Heston? Tady Michael Moore. – Režisér. – Ovšem. – Jak se vede? – Dobře. Chci si s vámi promluvit. Točím dokument o zbraních. Jsem členem NRA. Chci se zeptat… Podívám se do diáře. Měl bych čas zítra, teď mám návštěvu. – Prosím? – Vydržte chvilku. – Mám chvilku zítra ráno. – Ano. – Řekněme v půl deváté. – Ráno? Mám přijít sem? Dobře. DRUHÝ DEN RÁNO Tady Michael Moore, jdu za panem Hestonem. Dobrý den. Díky, že jste mě přijal. Sedli jsme si v domku u bazénu a začali si povídat. Řekl jsem mu, že jsem členem NRA, a ukázal mu průkazku. – Máte tady v domě zbraně? – Jistě. Zločinci, pamatujte si to. – Máte je pro svou obranu? – Ano. – Byl jste někdy obětí zločinu? – Ne. Napadl vás někdy někdo? Přesto máte doma zbraně? Navíc nabité. Chcete-li použít zbraň k obraně, musí být nabitá. Ale vy se nemusíte bránit. Nebyl jste obětí zločinu, nikdo vás nikdy nenapadl… Proč z ní nevyndáte náboje? Druhý dodatek ústavy mi umožňuje vlastnit zbraň. Souhlasím, ale… – Asi mám lepší pocit. – Když tu máte nabitou zbraň. Jste klidnější a nemáte strach. Nedělám si starosti. Nebojím se, jen využívám právo, jež mi poskytli moudři běloši, kteří založili náš stát. Mám stejná práva jako oni. K tomu nemusíte mít tu zbraň nabitou. Takhle to chci. Nižší počet vražd spáchaných střelnou zbraní v jiných zemích je prý způsoben tím, že tam je obtížnější získat zbraň. Zajeli jsme do Kanady, kde mají 7 milionů zbraní. To nepotrvá dlouho. Kanaďané jsou národ lovců. Přesto měli loni jen pár vražd. A je jich 30 milionů. Ptám se: Jak to, že se nevraždí tak jako my? V americké historii bylo prolito mnoho krve. A co v německé a britské? Ne tolik. Němci neprolévali krev? Ale ano. A Britové? Tři sta let vládli světu zbraněmi! Jsou to agresivní národy. Mají zločince, zločiny, zbraně… Je to zajímavé téma, ale já k tomu už nemám co říct. Nepřemýšlíte o tom, proč se u nás lidé tolik střílejí? Žije tu víc různorodých etnik než v jiných zemích. – Je to tedy etnický problém? – To bych neřekl. S lidskými právy už jsme měli dost starostí… Čemu říkáte „různorodá etnika“? To nechápu. Ptáte se, proč se Američané tolik zabíjejí? Nevím, jestli je to pravda… Víte, že u nás je víc vražd střelnou zbraní než jinde? Jediné vysvětlení, které mě napadá, jsem už řekl. Jaké? Že máme krvavou historii. Krvavější než jiné země. Ne než Rusko a Japonsko… – A co Německo? – Ne. Ale krvavější než Kanada. Jsem z Flintu v Michiganu. Loni tam šestiletý chlapec zastřelil spolužačku. – Byla to tragédie. – To byly děti, že? Slyšel jste o tom? Chlapec zabil dívku. Po tom incidentu jste přijel do Flintu na demonstraci… Viceprezident taky přijel. Nebylo to k těm lidem bezohledné? Já o té střelbě nevěděl. Přijeli jsme ráno. A hned jsme jeli dál. O té vraždě jste nevěděl? – Kdybyste to věděl… – Zda bych to zrušil? – Nevím. – Kdybyste věděl, že se stala vražda, přijel byste? Kdybyste o tom věděl, jel byste tam? Nevím. Nemám ponětí. Možná ne. Neomluvíte se lidem ve Flintu, že jste tam vystoupil? Já se mám omlouvat lidem ve Flintu? Ano. Nebo lidem v Columbine. Proč jezdíte na místa, kde došlo k tragédii? Jsem člen téže organizace… Myslím, že se neshodneme. Myslíte, že je správné, že na ta místa jezdíte? Není to správné? Pane Hestone, ještě něco. To je ona. Tedy byla. Neodcházejte. Pane Hestone, podívejte se na tu holčičku. Vracel jsem se z Hestonovy vily do skutečného světa, do Ameriky, jež žila ve strachu. Představte si člověka, který se k vám vloupá a chce vám ublížit. Jak vypadá? Jako vy, jako on, kameraman… Může mít pistoli v kameře. Kde počet prodaných zbraní lámal historické rekordy. Střílí rychle jako poloautomat. Kde se nakonec všechno vrací ke kuželkám v Columbine. Tři zaměstnanci kuželníku byli v noci zastřeleni. Nic o tom nevím. Jen to, že tři lidé zemřeli v Littletonu v kuželníku. – Promiňte. – Mějte se. Ano, bylo krásné být Američanem.