Držte huby a zpívejte

Držte huby a zpívejte
Shut Up & Sing - USA, 2006, 92 min - anglické znění s českými titulky

V roce 2003 byly Dixie Chicks nejúspěšnější americkou countryovou skupinou. Velmi je však roztrpčilo vypuknutí války v Iráku a když se na koncertě jedna z protagonistek vyjádřila k londýnskému publiku „my tuhle válku nechceme… stydíme se za to, že současný prezident Spojených Států pochází z Texasu,“ strhla se mediální bouře, která skupinu málem smetla. Konzervativní rozhlasové stanice a stanice vlastněné velkými korporacemi Dixie Chicks odsoudily a skupina přišla o značnou část publika. Odmítla však své názory odvolat a místo toho se vydala na turné po Státech, aby znovuzískala své fanoušky. Spíše než o politice je ale výsledný film Barbary Kopple, režisérky oceněné Oscarem, oslavou skutečných rodinných hodnot a útokem na lidskou lhostejnost.

Nemohla bys jít hloubš? V pohodě! Zahraješ mamince na kytaru. – Chtěl bys hrát na kytaru? – Jo. Chtěl by sis zahrát? „To je opravdu škoda. Rád jsem poslouchal Dixie Chicks. Miluji jejich hudbu. Dokonce i ty jejich nové, naštvané písně jsou dobré“ Co je to? Rightwingsparkle Blog. Sparkle! „Country hudba je z 90% podporovaná Bushem. Tyhle hloupé husy mají talent, jistě, ale strkají prsty do očí vlastním fanouškům.“ „Dixie Chicks? Existují ještě? Já myslel, že jejich 15 minut slávy už dávno uplynulo.“ Och! Ty další řádky raději nebudu vůbec předčítat. – Ale dělej! – Ne ne ne ne… – Nechcem zranit vaše city. – Ne ne ne ne. „Kdo jsou vlastně Dixie Chicks? Myslím, že nejsou tak významní, aby všichni znali jejich jména, jako tomu bylo u Beatles. Dixie Chicks jsou k zblití. Vůbec nevědí o čem mluví a měli by kurva držet hubu.“ DIXIE CHICKS Držte huby a zpívejte Je to hrozně jednoduché pro ty lidi, kteří sedí doma v anonymitě u svého počítače a píší všechny ty sprosté a nenávistné věci. Samozřejmě, že většinu z toho nemůže člověk brát vážně, ale když tě někdo tolik nenávidí za něco cos někdy řekl, že by tě chtěl dokonce zabít… Kdybys teď šel ven na ulici a zeptal se tam lidí: „Co řekla Natalie Maines z Dixie Chicks?“ Nevěřím tomu, že by věděli co jsem řekla. Ale tohle je část… toho co jsme my jako kapela, ať to chceme nebo ne, ať se nám to líbí nebo ne. Já to cítím jako… Lidé k nám všechno vztahují, protože jsme skuteční. A když je někdo skutečný, tak mu může občas z pusy vypadnout ledacos. Lidé vůbec nechápou jak hluboce jsme propojení. Jsme jako sesterský řád. Procházíme si vším dobrým, zlým i ošklivým všechny společně. O TŘI ROKY DŘÍVE Dámy a pánové, vítězové Grammy Award, Dixie Chicks. Die Dixie Chicks pokračují v turné „Top of the World“ které zahájili 10. března v Londýně. Po pouhých třech albech které Dixie Chicks vydaly se staly nejlépe prodávanou ženskou kapelou v dějinách. Hudba Dixie Chicks má tradiční kořeny, ale právě Dixie Chicks dokázaly předefinovat staré konvence a dát Country-Musik nový rozměr. Daly jsme čaji novou definici a servírujeme ho svým vlastním způsobem, osvěžující a plný energie. Lipton Tea je pyšný, že může být sponzorem Dixie Chicks‘ 2003 „Top of the World“. USA! USA! USA! Tak jedem. Ahoj, já jsem Simon Renshaw. Jsem manažer Dixie Chicks. Řekl jsem si, že vás při téhle příležitosti všechny pozdravím a přívítám na našem turné. Díváme se před sebe a vše jde dobře. – Kdo je tu online? – Já. Co je nového s válkou? Richarde? Už se zaznamenaly nějaké pohyby jednotek, ale ještě nevyrazily. Armádní jednotky se shromáždily na svých pozicích na hranicích a jsou připraveny k boji. Pocity zde jsou takové, že válka může každým okamžikem začít. Jako prostý fakt dnes důrazně prezentoval ministr zahraničí Colin Powell skutečnost, jak sám řekl, že existují důkazy, že Irák disponuje zbraněmi hromadného ničení. Jednoduše řečeno, není nejmenších pochyb o tom, že Saddám Hussajn vlastní zbraně hromadného ničení. My víme, že mají zbraně hromadného ničení. My víme, že mají aktivní program. O tom nemá cenu diskutovat. Nebezpečí je jasné. Použití chemických, biologických nebo, jednoho dne i nukleárních zbraní, se kterými by mohli teroristé s Iráckou pomocí uskutečnit své plány. Saddám Husajn a jeho synové musí v příštích 48 hodinách opustit Irák. Jak to vypadá? Jseš si jistá, že to není moc? – Ne. – Hm. Dobře, tak jdeme. Už musíme. Chce si někdo vzít s sebou dítě? Martie, musíme jít. – Martie, dělej jdeme. – Čapněte Martie a jdeme. S rostoucí válečnou propagandou roste zároveň odpor a protiválečné protesty. Mohlo by to být největší politické shromáždění v historii Velké Británie. V centru Londýna se sešlo kolem miliónu lidí, aby tu demonstrovali proti válce a odsoudili americkou politiku. Jak už víte jsme s vámi na té správné straně. Nechceme žádnou válku a jsme proti násilí. A stydíme se za to, že prezident USA pochází z Texasu. Víte co si myslím? Na první vystoupení to docela ušlo. Mise byla úspěšně dokončena. Publikum bylo nadšené, vypadalo to skvěle. Takže první štaci jsme zvládli, 99 jich ještě zbývá. Pokud se považujete za staromódní americké patrioty, tak se raději nedívejte na poprask, který způsobily Dixie Chicks. Jak někdo může říct, „Stydím se, že náš prezident pochází z Texasu“? Kde to jsme lidi. To je šílený. Tato poznámka byla vytištěna v londýnském listu „The Guardian“. Pár dní poté se zpráva dostala do ‚The Associated Press‘ (tisk. agentura) a poté vytištěna ve všech amerických denících. Já osobně tedy doufám, že se jejich muzika pěkně dlouho nikde nebude hrát. Myslím, že to bylo od nich velice nezdvořilé. Nataliin komentář, ještě k tomu na území cizího státu, to byl políček do tváře. Americká média to převzala od těch… těch anglických médií, víte, „Dixie Chicks urazily prezidenta“ a všechno to kolem. Všichni volají. Všichni chtějí nějaké prohlášení. A oblastí zájmu je to to, co vysílá country rádio, které je pravicové a konzervativní. Opravdu? – Jo, tak je to. – Jo. Takže to co jsem udělal bylo, že jsem prozatím zablokoval obě webový stránky, jasný? – Bože můj! – Počkej, počkej. – Já chci jen… – Byla tam i ta chatová místnost? – Zavřená. – Obě chatové místnosti? Jo, mám takovou myšlenku, že musíme vydat prohlášení a dát ho na webovou stránku. A se zřetelem na americká média, protože my potřebujeme, aby se to prohlášení dostalo do tisku. Co kdybys řekla něco jako: „Omlouvám se. Dostaly jsme se na veselou párty a trošku jsme to přepískly.“ Chápete? Zahrát to, jako by to… Ale tohle je daleko vážnější. – …“Tohle je fakt…“ – Tohle je mnohem vážnější. Ale bylo to přece myšlený… bylo to jako na způsob srandy. Ale je to pravda. Podívejte, My jsme nikdy… nebo „Já“… pokud se nechcete držet toho „My“. Mělo by to být „My“. – Promiňte… – Omlouvám se, ale mělo by to být „My“. No, jestli se mě na to někdo zeptá tak řeknu, „Hele, já jsem nic takovýho neřekla, běž si za ní“. Díky za podporu. Ne, ale žehlit to za tebe nebudu. Stejně bych nakonec ještě řekla nějakou blbost. Já bych to řekla tak, že ten můj komentář jsem řekla… Jako reakci na… …jako reakci na rozčarování které cítím… – Něco jako že cítím… – Frustraci. …frustraci amerického občana, který se cítí být ignorován. V pořádku, myslím že bysme se neměli bát jít do diskuze. Myslím, že by bylo skvělé zmínit takové věci jako vypalovaná CD a zákazy hraní v rádiu… My bojkotujeme jejich hudbu a budeme bojkotovat i vás pokud je nepřestanete pouštět. Dobře, madam, tak jste je teď slyšela naposledy. Jejich největší hit „Travelin‘ Soldier“ se rychle propadl ze špičky žebříčku. Měly nejlepší písničku v zemi. Ale jak začla celá ta záležitost, tak byla mrtvá. Nikdy jsme nechtěly být politickou kapelou a najednou jsme se ocitly přímo uprostřed téhle politické mašinérie. Rádiové stanice zřídily tyto odpadkové koše, pro lidi, kteří chtějí vyhodit jejich CD. Víte, měla jsem je ráda, ale za to, co řekly, je to pro mě teď odpad. Nezničily jen písničku „Traveling Soldier,“ zničily úplně všechny nahrávky. Mezitím jste se staly cílem útoků mnoha různých lidí a skupin. Myslím tím terčem opravdových útoků. Americké bombardéry shodily sérii tisíclibrových bomb. Jak je to dnes s tím vaším komentářem o válce? – Litujete toho? – Má se to tak, že to vlastně ani nebylo žádné politické stanovisko. Byl to jen vtip, abysme si získaly aplaus publika a zároveň ho pobavily. Tak se také stalo. Ale Amerika se moc nebavila. Někteří demonstranti používají traktory, aby svými koly přejeli přes CD této kapely. Martie, už jsi mluvila s mámou? Ne. Nechala jsem jí vzkaz na záznamníku, pak mi bylo celý den zle, takže už jsem jí pak znovu nevolala. Myslím, že všechno co od nás chtějí slyšet je… kolik toho víme a v jakém je rozpoložení. Ti lidé, kteří tohle všechno začali byli z pravicové konzervativní skupiny zvané „Free Republic“. Jedna extrémně pravicová skupina se pokouší manipulovat americká média k prosazování svých politických cílů a americká média jim na to skočila. „Free Republic“ jsou velmi dobře organizovaní. Tady je konečný seznam Free Republic, se všemi radiostanicemi, které se pokusili ovlivnit. Pořádně se na to zaměřili. Jen aby ty holky zničili. Dobré ráno, 61 Country. Měli by poslat Natalii do Iráku, přivázat jí na bombu a nad Bagdádem vyhodit. Je nespočet věcí, které mě na tom rozčilují. Jsem připravená jet domů a dát vše do pořádku. O DVA TÝDNY POZDĚJI Tady nejde jen o náš úhel pohledu. Věci se maj tak, že se nám to vymklo z rukou…nebo ne? Ten…ten problém není v tom… co…co se stalo, nebo co bylo řečeno. Je to o tom, jak to bylo prezentováno a jak se to změnilo v něco, co vůbec není pravda. – A nabalilo se to jako sněhová koule. – Jde tady o to, že nejste patriotky Takže to nemá s tím co bylo řečeno nic společného. – My se omlouvat nebudeme. – Neomluvíme se za něco, čemu věříme. – Proto nevyjádřili podporu prezidentovi. – Tady nejde o to… – Podporu těm vojákům. – Nehraje roli co bylo řečeno. – Ne, to je… – Ale to je blbost! To je blbost! Co mají za prohlášení? Vzali si z toho co se jim hodí. – Přesně tak! – Správně. To je ono. – Už jsem řekla, že jsem patriotka. – Rozhodně. – Ve svém prohlášení jsem jsně řekla, že jsem patriotka. – Přesně tak. Ve svém prohlášení jsem taky řekla, že podporuji vojáky. – Přesně tak. Ale najednou vojáky nepodporuju a nejsem patriot? – Přesně, to je… – Tak to bysme měli. – Přesně tak to je. – Tak to je! Počkej, podívej, podíváme se na to a popřemýšlíme, ale jedna věc je na tom všem moc zajímavá. Co přivedlo ‚Lipton Tea‘ k myšlence… ‚Lipton‘ se chce stáhnout? Myslím, že ‚Lipton‘ je znepokojený. Hledají důvod pro to, aby to udělali. Každý v ‚Lipton Teamu‘ říká, „Dejte nám důvod v tom pokračovat“. Myslím, že jedním z důvodů, který mě k vám přivedl je pokusit se vám z téhle situace pomoci ven, protože koneckonců vy jste nejen skvělí muzikanti, ale i obchodní značka. A když ti tvoje značka začne způsobovat potíže… šla bys do takového rizika? Já… já osobně… myslím, že bysme z toho měli ‚Lipton‘ vynechat, řeknem, „vyplatili nás rozumíte, a my nechceme poškozovat jejich produkt“. a bude to. Ale tady jde o úplně něco jiného. Pro mě je to, jako… sněhová koule. Pak bysme byly venku. – Správně. Lidi ještě neměli příležitost vidět naše obličeje, slyšet co říkáme. Podle mě je pro nás veliká výhoda před tím interview… že jsme.. myslím, že jsme roztomilé osůbky. – Bezpochyby. – Myslím, že si můžeme lidi získat už jen tím, že tam budeme sedět, dobře vypadat a rozumně mluvit. Tak je to. Myslím, že tak to bude pro naší kariéru lepší. Myslím, že si získáme větší publicitu než kdykoliv předtím. Nikdy bysme se bývali předtím nedostali na titulní stranu „Entertainment Weekly“. Nikdy bysme nedělali interview s Barbarou Walters. 75% v podvědomí občanů? Nikdy bysme jinak nevstoupily do tolik do podvědomí lidí… To je šílený. …ti kdo o nás předtím nikdy neslyšeli, nás teď poslouchaj, naší muziku. Moment… A to je dobře. Myslím, že kdyby jsme se omluvily a řekly jim tam nějaké bla bla bla, pak naši fanoušci… všichni budou uchlácholený a bude to vyřešený. Mám tomu věřit…? – Já bych v první řadě… mohlo by to ovlivnit ten čaj… – Udělej si to po svém. Žádný… reagování na reakci. Vše co ti můžu říct je, drž se toho co děláš, ale dělej to po svém. Lidi si jistě řeknou: „Ó můj bože! Co to má znamenat?“ – Ale řeknou „Zrádci“ tak… – Ne, my sami to o sobě řeknem. – Tuhle nálepku jsme dostali od lidí. – Tak vás označili. Je mi líto, ale nelíbí se mi tam napsaní ti prominenti. Obávám se, že obyčejní lidé to nevezmou. „SADDÁMOVI ANDÍLCI“ Budou pobouřeni, až něco takového uvidí. Není to žádná legrace, když tě považujou za tvrdohlavce, Není legrace, když tě považujou za odvážlivce. Je to jako, my musíme ukázat jak strašné… Není to legrační, když tě nazývaj tlučhubou. Ne, je to pravda. Pravda bolí. Toto je brilantní umělecké dílo, ale už tu máme „Dixie Sluts (coury)“… – Ježiši Kriste! – Co je? Musíš to nečím vyvážit… „Hrdí Američané“ Ano, takhle se označily, ale já si nemyslím… Myslím, že přeceňujete americkou veřejnost. Tak chytrá není. Nemyslím, že by to nějaký člověk z ulice pochopil. V tom případě budem v prdeli, tak je to. V tomhle teda… v tom já nepojedu. Tohle má být jako náprava škody? Takže, tento pikantní obal časopisu, který je ode dneška v prodeji, shrnuje některá ze jmen kterými jsou Dixie Chicks v těchto dnech v Americe nazývány: „Zrádkyně“ „Dixie Sluts,“ „Protiameričanky“.. A to vše kvůli jediné krátké poznámce proti prezidentu Bushovi krátce před začátkem Irácké války. Maines říká, že se jen snažila opětovat palbu a přitom se sama střelila do nohy. Omluvila se prezidentovi, ale tím jen přilila olej do ohně. Anylyzovali jsme celou situaci s Diane Sawyerovou a Chris Willmanem jak jsme to dělali v minulém interview a dáme vám nějaké příklady. Pravděpodobně to začalo jedním opravdu tvrdým úderem. – Přesně tak. Tak je to. Víte, co jste řekli a proč jste to řekli… Takže, nikdy si předem nedomlouváte co budete říkat mezi písničkami a někdy z vás prostě vypadně neúmyslně něco, co jste ani říct nechtěli. Já nikdy neřeknu, že podporuji vrchního velitele, já jen vyjádřím podporu těm vojákům. To… to je správné. Ale nepokoušej… nepokoušej se hodnotit prezidenta. Já ti řeknu proč: Má souhlas a podporu z nejvyšších míst Válka probíhá skvěle. Když se bude vysílat to interview, tak bude na samém vrcholu. Vzpomeňte, je to dva týdny. Rabování je u konce. Začíná budování nového Iráku. Saddam Husajn bude buď mrtvý, nebo bude brzy dopadený. Jen jsem vám chtěl říct, že tak za dva týdny by mohla být situace mnohem lepší. Stydíte se za to, že prezident Spojených států pochází z vašeho státu? Ne, opravdu se nestydím za to, že prezident Bush pochází z mého státu. Tohle opravdu není věc která by mě trápila. Byla to jen chybná volba slov. Jestli se omlouvám za to, co jsem řekla? Ano. Jestli se omlouvám, že jsem mluvila otevřeně? Ne. Nebudete mi přece vykládat, že nikdy nedošlo k tomu u vás dvou, jakkoliv se máte rádi, jakkoliv si rozumíte… že jsi se nezeptala, „Proč to udělala? Proč to udělala?“ Proč ses tak nezeptala? Zčásti proto, že nás nás naše publikum dostalo tam kde dneska jsme a protože jí mají rádi takovou jaká je. Ahoj. Rudy Blair, 680-News. Tak si říkám, že když tu dnes máme největší padouchy, tak bych se rád zeptal, jak se celá ta záležitost vyvíjí od začátku toho sporu s Bushem? Jak si teď momentálně stojíte? Prudce poklesl prodej našich alb a v rádiu nás nikdo nehraje. Dozvěděly jsme se, že na to co se s námi stalo bylo vymyšleno nové sloveso. Můžeš být „Dixie-Chicked“. Jestli máme jít v tomhle příkladem, tak dobře. Nechtěly bysme ale, aby tohle byl náš odkaz. Chtěly bysme jako odkaz zanechat naší muziku. Pozitivní na tom je, že se nám teď otevřely vrátka, abychom si hudebně mohli dělat to co opravdu chceme, aniž bychom cítily od někud tlak a aniž bychom se musely někoho prosit, protože teď už nejsme nikomu za nic odpovědní. A to ani co se týče rádií. Ó jé, bejby. Tohle je hezké. Daří se nám dobře. Odstěhovaly jsme se na nějakou dobu do L.A., aby tady mohla Emily přivést na svět dítě, zatímco my budeme psát nové písničky. Dobře, nejdřív ze všeho by tam mělo nějaké to „my jsme“ něco jako… To je k popukání. – Neměla bys jim líbat zadky… – Oh-ho-ho! …to mi taky řekli. Je to dobrý? Do pusy bych jim ho vzít mohla, ale líbat zadky ne? Protože už jsi nějakej zadek políbila. To je dobrý. Já bych teda něco takovýho zazpívat nedokázal, ale jestli to dokážeš, tak jsem pro. Co… co znamená, „Bojovala jsem s cizincem“? – Bojovala jsem s cizincem, jo. – Ten cizinec je něco jako Bush. – Dobře, Emmie, dobře! Velký prachy, velký prachy! Nikdy by mě nenapadlo, že bysme byly schopné napsat celé album písniček. A čím víc najednou začneš psát, tím víc si začneš uvědomovat, z kolika věcí každodeního života se dá složit písnička. Tak dobře mi to ale napsat nedokázaly, teď, alespoň na tomhle albu se všechno zdá takové pochybené. Tahle nahrávka je, jak už jsi řekl, v určitém smyslu něco jako naše terapie. To je to, co jsme chtěly říct. – Znělo to skvěle. – Jo, pojď dál. Jak to děláš… jak píšeš všechny svoje písničky? No. Myslím, že jdeme do studia a tam jamujeme a improvizujeme. Někdy to začnem bicími a nědy basou… Podílíte se na skládání všichni stejnou měrou? – Ne. – Ty se ale podílíš dostatečně? – Jo. – Páni. Necítila bych se dobře, kdybych… Jeden všechno udělal… …rozumíš, třeba basák, nebo kdokoliv… Necítila bych se dobře dostat za pak ocenění, nebo peníze. Ale je lepší když jsou všichni takříkajíc spokojení, protože členové kapely mívají sklony zazlívat frontmanovi kapely, že na sebe strhává veškerou pozornost. – Opravdu? Ne. – V mužských kapelách. – Ženské kapely… Myslím členky kapely… Ale ty víš, může se zrodit… Proto se kapely rozpadají, protože… Každopádně myslím… …uvnitř kapely se začnou všichni navzájem nesnášet… Ale to je právě to co mu říkám… tahle kapela by se mohla rozpadnout kvůli nesnášenlivosti vůči zpěvákovi. To je to, co jsem chtěla říct. Je to jako chemická záležitost, jestli mi rozumíte. No vždyť by se mohl vydat na sólovou dráhu, tak je to: zpěváci nejlíp překonávají rozpad kapel. Jo. Víš proč si vzala s sebou banjo? Protože jsme všechny hrály na housle. Když jsem začala fidlat, tak jsem opravdu žárlila na to jak umí hrát, protože cokoliv jsem dělala, tak ona dělala líp… – Jak ve sportu, tak ve všem. – Jo. A když by chtěla začít hrát na housle, tak bych k ní přišla a majzla bych jí mejma houslema po hlavě. Tak’s ji dohnala k banju. Bylo to jako, „Teď si hezky vezmeš jinej instrument.“ Jejda. Já nevím, proč si to banjo vzala. Funguje to dobře. Je to dobrá kombinace. Jo. Byly jste… jako malé sestry… jako že… udělají všechno aby jedna druhou předčily. Zadrž zadrž. – Teď jsme to dělali jako intro na té demoverzi? – Jo. – Dobře. – Zkusíme to ještě jednou? – Jo. Dobře, můžem. – To je neuvěřitelné. – Díky. Takže.. chceš vědět o co se tam jedná? – Jasně. – Je to o Lubbocku v Texasu. Vzpomínám si na jeden článek o té soše. – A o Buddy Hollym. – Jo. Nenáviděli ho, když se stal hvězdou, považovali jeho a rock ‚n‘ roll za zlo, – Rozumíš… – Je to Nataliino rodné město. – A to je v podstatě… – Lubbock? …prakticky celé město se od ní odvrátilo všechny ty rádia se chovali strašně a … Je to jak s Buddy Hollym, přesně to samý. Spíš mi to připomíná obyčejné pěstní právo. Jo. Tyhle články… Dobrá změna. Ten refrén i ta melodie jsou dobrý. Ty akordy a ta melodie, má to grády. Ten text se ti nelíbí? Je v tom cítit snaha, ale myslím, že se ti to samotné nelíbí. Já bych ale celý ten text přepsal. Myslím… myslím, že sloky i refrén, muzikantsky i melodicky je to opravdu silné. Jen mi tam chybí to propojení s textem písně. Tak ho přepiš… napiš nový, pro sebe. Jo, to se ti lehko řekne. Napiš ho znova. Beze srandy. Pak nebudeš cítit propojení. já jsem pořád ještě trochu zmatená. Pořád ještě s tím mám problém, jako třeba s našimi rolemi při psaní některých písní. Protože koneckonců, rozumíte, co je nejlepší pro napsání písničky by pro ní mělo být nejlepší. Nedá se to vynutit… „Tak čapnem nějaké housle, jen proto, abysme si zahráli,“ Rozumíte? Já… já… k tomu jen, Můj zájem je ten udělat z toho všeho skvělé písně, pod dozorem všech. A ty pak taky navzdory všemu se stanou jakýmsi Dixie Chicks filtrem, tím co známe. Bude to… sebeodhalení… to jak budem pracovat na těch písních. – Hmm. Podívejte, nejsem nic jinýho, než lepší lokaj… (Nataliin otec) který jí obskakuje. „Nemůžu uvěřit, že mě to nechá nosit…“ Omlouvám se. Bylo to sólo dost country? Líbí se mi to. Nevím, jestli to teď bylo ono, ale bylo to dobrý. – Já bych jen podotkla… Ten tvůj zvláštní styl, jakým’s na to šel… Přála bych si z toho dostat víc. V pořádku. Rozumím. Ale všechno co děláš je hrozně dobrý. Přestaň s tím provokováním. Dělali jsme tenkrát demonahrávku pro Natálii když dělala konkurz o přijetí na Berkleeovu školu umění v Bostonu. A já jsem tenkrát hrál s Chicks v Dallasu nebo někde jinde a jen jsem jim dal tu kazetu. Jen jsem to tak prostě nadhodil, bylo to takový to, „Hej, poslechněte si tohle. To je moje dcera.“ Myslím, že trvalo přes rok než si to poslechly. Myslím tím od té doby co jsem odešel z jejich karavanu… toho do růžova obarveného karavanu. Tenkrát jsem si nemyslel, že o nich ještě uslyším. Ale zřejmě jí musely Martie a Emily mít někde skrytou v podvědomí, protože když se rozhodly vyměnit zpěvačku, tak mluvily o Natalii. To byl neuvěřitelný song, chlape. Ó, dobře. Musíš o tom ale ještě přesvědčit všechny okolo. Sotva jsem se o to pokusil. Setkal jsem se s Chicks v roce 1994. Stály tam s těmi opravdovými dlouhými vlasy měly na sobě takové ty páskované sukně, klobouky a všechny ty kovbojské cetky. Pak přišly na pódium a zahrály svoje písničky které byly opravdu špatné… v podstatě to byl staromódní western swing, prostě nic co by šlo s dobou. Ale jedna věc byla nad slunce jasná, byly to překrásné, neuvěřitelně talentované dívky, které uměly opravdu hrát. Pokud by byly ochotné trošku pozměnit svůj styl, víc směrem k současné country musik, pak by mohly vytvořit opravdu něco zajímavého. Museli jsme přijít na to, jak z této substance vytvořit něco úplně nového. Ale stejně mi ty holky řekly, „Víš ty co, Simone? Nemůžeme uvěřit tomu, že jsi nás sem vzal. Jak jsi to mohl dopustit?“ Já na to, „jak jsem to mohl dopustit? Pak si vzpomeňte, kdo vám tu show zajistil“… Jo, jo. to byl rok 1996. To bylo na Pillsbury Bake-Off. (známá hudební soutěž) A tohle je… Kdepak je tohle? Ó, tohle je produkční oddělení ve kterém hrály… fantastické angažmá, s tím já neměl nic společného. Ty holky to dokázaly sami. Může někdo ztratit rozum z toho, že nějaká osoba kterou znáš přijde a zařadí tě podle tvé duševního rozpoložení, nebo podle tvého rozumu? – Jé, ahoj! – Ahoj! Chyběla’s mi! Chyběla’s mi. Tolik vyrostl. Tak dlouho jsem tě neviděla. Vypadáš úplně jinak. Teď už vypadáš víc jako chlapec. Vypadáš jako bys u táty nejedl nic jiného než žebírka a chipsy. Gussie, co to má máma v břiše? Co má máma… Co má máma v břiše? – Velrybu. – Velrybu. – Dvě! – Velrybu! Ne, máma je větší než velryba. myslíš, že mi teď bude říkat „Shamu“. (Show s kosatkami v Sea World) Není tam miminko? Je tam miminko… je tam miminko? – Jaké miminko? – Jaké miminko? Miluju tě. (Emilin manžel) – Jak se cítíte? – Připravená. – Už brzy. – Velmi připravená. Je to v pořádku, lidi. To je… jejda! – Tady. – Pohroma. Tak se na to podíváme. Myslím si, že… jasně, že než jsme se vzali tak jsme věděli, že chceme mít děti. Ale pak najednou, když jsme to zkoušeli, tak to nešlo. Znáš to, člověk najednou začne být nervózní. Takhle to jde rok a půl a pořád nic… Pak tě to zavede přes test plodnosti až k umělému oplodnění a skončí to „In Vitro“ metodou. Řekněte, kdyby to bolelo. – Jde to? – Omlouvám se, uletělo mi to. Má sestra a já jsme obě použily In Vitro metodu. Emily to vyzkoušela jako první a já to celé sledovala. Pořád to narůstalo a narůstalo. Je to velice náročná metoda. Extrémní zátěž pro celý organismus, se všemi těmi hormony a všemi těmi injekcemi. Bereš spousty léků a úplně si tím změníš cyklus, změníš celou svou chemii se vším všudy. – Je toho prostě moc. – Jo, ale oni dvě vycházely z toho že by mohly otěhotnět obě najednou. – Bylo to jako, „Tak dobře…“ – Jo, ale kdyby začla mít Emily problémy, tak jsem si říkala, že by se to mohlo stát i nám. Ale teď jsme zato rádi a jsme šťastní. Vyzkoušely jsme In Vitro a vyšlo nám to. Ahoj! Věděli jsme, že šance na dvojčata je okolo třiceti procent. Šli jsme tam a on zapnul ten ultrazvuk, klidně a ležérně, pak přišel, „Tak, tohle je tlukot srdce.“ A my byli tak vzrušení. Pak s tím pohnul nahoru a říká, „A támhle je další.“ Gareth a já jsme oba najednou začali… ječet. On říká, „Nekřič, nekřič,“ jako bych tím mohla ublížit dětem. Tak jak se jí vede? Má tu pohodlí. Dostala anestetika. Její stahy začínají, víš, pomaličku… Tady nejsou žádné pokroky. – Nic se tu neděje. – Má chuť číst časopisy? Čte si „US Weekly“ s Bradem a Angelinou? Jsou tam. Jé, to jsi ty. Teď jsem si říkala, „Bože, ta vypadá jako Natálie.“ Já jsem doufala, že to neuveřejní… Proč? Vypadáš dobře. Emily vypadá štíhlejší než já. Emily si měla víc nalíčit oči. Já si měla dát víc všeho. Podívej jak jsem tam ohromná. To se nám zas něco povedlo. – Bill Maher (televizní moderátor) dnes večer, že jo? – Jo. Ale Bill Maher mě pěkně štval. – Já vím. Je to tak… – Bohužel, já s ním souhlasím. Raději bych… – Hele, já teda ne. – Bylo by mi milejší, kdyby to šlo v Iráku hladce a pravdu měli nakonec oni… Ne, já vím, ale nechat si v záloze možnost pak říct „neměli bychom tam být.“ Přirozeně, teď už tam jsme… jo, udělejme tedy to nejlepší. Ale neměli bychom tam být. Bylo tam tolik lží a nesmyslů. Mimochodem, ona bude rodit. Děti slyší o čem si tu povídáme. A třeba si teď říkaj, „Zatraceně, to se mi tam ven ani moc nechce.“ Och… Dvě… co mám teď dělat se dvěma? Bolavé bradavky už jsou na cestě. Jsou překrásné. Řekněte, „Uděláme si nejdříve místečko, abychom se tam vešly,“ správně? Říkám si, že teď když spolu zase můžem společně dělat muziku, že bych byla velmi smutná, kdyby nás už nikdo… kdyby nás nikdo nechtěl poslouchat… – Publikum. …a kdybysme už nemohly tak neúnavně pokračovat v práci na naší kariéře. Myslím, že to není jen náš životní styl, ale že je to prostě část našeho života. Emily a já jsme začínaly hrát v kapele už když jsme byly velmi mladé. Já začala ve dvanácti a ona se ke mně přidala když jí bylo deset. A Dixie Chicks byly založeny v roce 1989. Myslím, že je to víc než jen práce. Je to životní styl. Je… je to část našeho bytí. Tak si myslím… teprve nedávno jsem si pomyslela, „Bože, dej ať se naš kariéra začne zase ubírat tím správným směrem, protože to potřebuju.“ Myslím, že byl dobrý nápad, kdybysme začli mluvit našich plánech do budoucna, něco jako udělat si rozvrh na příštích pár let. Co je naší strategií, námluvy s MTV a VH1 a…? VH1 chce… VH1 by ráda vysílala vaše videa. MTV ne… tam jste mimo… Pro MTV jste moc staré. Jsme moc staré? Prostě jste staré. I kdybysme vypadaly ‚cool‘, tak jsme moc staré? I tak byste byly moc staré. Nemůžu… nemůžu ani tohle sama určit? – Já ještě nejsem stará. – Už je ti 30, he! – Ty jsi na tom stejně. – Jsi moc stará. Sakra. Abych k vám byl upřímný, tak si v tuhle chvíli nejsem jistý, jakou metodu použít, abysme vaší muziku dostali ven. – Myslím tradiční… – Nechceš vydávat singl těsně před koncem roku? – Takže, obvyklá metoda je vzít část nového alba a nechat ho vysílat v rádiu. Ano? Ale měli bysme vycházet z toho, že v tomto okamžiku s country žádný velký obchod neuděláme. Myslím, že bysme měli nechat Sony dělat co umí. – Nás už se to netýká. – Já si tohle nemyslím. Ty vydáš singl; oni ho zahrají; a znovu začne ta kampaň… „Už nikdy nebudu poslouchat vaší stanici“; a bude z toho „My to taky chceme“ než naše album vyjde. Já jsem nemyslela, že bysme to dělaly pro Country. Já myslela… Já jen nejsem ochotná něco dělat pro Countryrádio, protože si myslím, že by to skončilo pořádnou katastrofou. – To bysme neměli. – Myslím, že to bysme neměli. Ale já říkám tohle, když to přijme Countryrádio, tak se tím všechno změní, a najednou budeš číslo jedna v Countryrádiu. myslím, že by bylo hloupé vrátit se zpátky a neříct, – „Jsme šťastné, že se vám naše album líbí.“ – To jsou loňské sněhy. Už jsme zase všichni dobří přátelé. Mohlo by se nám stát, že z nás budou námezdní dělníci. Ale já si myslím, že jsme se dostali k bodu, ze kterého není návratu a teď už si musíme navlíknout sami svůj nitkový kříž. Buď pyšný na svojí zem. Styď se za Dixie Chicks. Kontroverzní country kapela dnes večer přistála. Dixie Chicks odstartují své americké turné „Top of the World“ v Greenville v Jižné Karolíně Jsou to ignorantky, které nevědí co říkají. Kdo podporuje Dixie Chicks, podporuje komunismus. Podporujete zrádce. Už nás nebaví poslouchat protiamerické žvásty. Už nás nebaví poslouchat protiválečné žvásty. Lístky na koncert Dixie Chicks jsou již měsíce předem vyprodané. Koupily jsme si lístky ještě před tou událostí. Nemohly jsme dostat peníze nazpátek, proto jsme teď tady Ale tito fanoušci z Jižní Karolíny neměli tušení, že show, za kterou měsíce předem zaplatili, se stane něcím mnohem víc, než jen koncertem. Myslím, že bychom měli všichni v Jižní Karolíně říci Dixie Chicks sbohem, každý kdo přijde na tento koncert by se od nich měl navždy distancovat. Bůh ochraňuj GW! (George W. Bushe) Když Natalie Maines předevčírem učinila své prohlášení ohledně války, tak to většina z nás odsoudila jako hanebnost. Urazilo to naše vojáky za mořem, co si vůbec myslí. Je to ještě otázka svobody slova, nebo je to špatné vychování? Jejich názory jsou ignorantské. Vůbec nevědí o čem mluví. Myslím, že jsou to Ditzy Twits, to znamená nejhloupější, nejblbější namalované panenky, se vším respektem, které jsem kdy viděl… Jsou to nezralé, hloupé ženštiny které by si zasloužily profackovat. Přesně tak. Bi-Lo centrum spolupracuje s policisty v Greenvillu, aby spolu provedli nejpřísnější opatření která budou celý koncert provázet. Sedni. Psi na hledání bomb. Myslím, že die Dixie Chicks mají právo říct svůj názor. Můžou si říkat co chtějí. Nikdo by neměl urážet jejich city jen proto, že už si lidé nechtějí kupovat jejich desky kvůli jejich prohlášení. Víte, svoboda je jako jednosměrná ulice. „Nikdo by neměl urážet jejich city?“ To jsou ale blbý žvásty. Ty seš ale vůl. Přirozeně všichni s napjetím očekávají co se stane, až Dixie Chicks vystoupí poprvé na jeviště. 14,000 fanoušků Dixie Chicks je připraveno. Mám z toho dobrý pocit. Ohlušující aplaus a ovace ve stoje zdraví Dixie Chicks na začátku jejich prvního amerického turné od kontroverzního prohlášení Natalie Maines. Vřelé přivítání přišlo právě ve chvíli kdy prezident Bush adresoval poselství národu na palubě USS Abraham Lincoln. Amerika je vděčná za dobře odvedenou práci. Říkali, že nepřijdete, ale vy jste přišli. Protože máme ty nejlepší fanoušky na celém světě. Ale počkat, zaslechla jsem bučení. Máme pro tento případ jeden návrh. Když uslyšíte bučení, tak my ho přivítáme… neboť my jsme pro svobodu vyjadřování. Takže, dáváme vám 15 sekund, abyste si užili svobodu projevu. Tak jdeme na to, až napočítám do tří, tak kdo chce ať bučí. Raz, dva, tři. – Tak dámy… – Bučel někdo na konci? …bylo to kurevsky skvělý. – To bylo něco. Bylo to jako… – Och, bylo to skvělý… Och, bylo to skvělý. Všichni ti od novin dělali „Och…“ Chci říct… – Simone, jsi náš manažer. – Pozor na pusu. – Dobrá. Tak to teda stálo za hovno. Stálo to za vyližprdel. Na zdraví, lidi. Teď začnu bejt jako osina v prdeli, přesně to budu, teď si máme ještě co vyřizovat s těma rádiovejma stanicema, – Takže… – Ale no tak! To co nám způsobovalo těžkosti nebyly jen telefonáty typu, „Nepřeji si, abyste hráli tuhle písničku“, nebo „nelíbí se mi, co děláte.“ Bylo to, „Už vás nikdy nebudeme poslouchat. Najdeme si jinou stanici“, znáte to, k tomu ještě výhrůžky, pořád jen, „Už vás nikdy nebudeme poslouchat.“ Bylo to fakt příšerné. Máme tohle své publikum, celou dobu jsme mávaly country vlajkou, bránily jsme country muziku, no a v tu samou chvíli jste se k nám otočili zády. To já si myslím, že vy byste měly být největší poslové v country rádiích. To jsou kecy, kde bereš všechny ty věci o country rádiích? S lidmi, kteří nás zavrhli, už nikdy více nepromluvím. A ti lidé, kteří nás podpořili, dostanou více lásky než kdykoliv předtím. Umíš říct, „Ahoj“? Řekni „Aghhh!“ – Plíživý útok! – Aggh! Děsíš mě. Svoboda projevu je krásná věc, ale proboha, člověk přece nemůže jet do ciziny a něco takového prohlásit na veřejnosti. „Stydím se za svého prezidenta znamená, že se stydím i za svou zem. Táhněte do Francie, Dixie Chicks.“ Jděte se bodnout! Je to tak? Řekni to. Neřekl vám Simon, že by od nás americký Červený kříž dostal milión dolarů? No jo, víte přece, že George W. Bush je čestný prezident. Celý týden nás nehráli. – Celý tenhle týden nás nehráli. – Tady je jedna písnička. – Nikdo vás nebojkotuje. – Tohle je bojkot. – Ta jedna tam byla. – To není bojkot. Jaktože to není bojkot? Už několik týdnů nehráli naší muziku. Bojkot je, když někdo jasně řekne, „My to hrát nebudeme…“ Simone, činy mluví jasněji než slova. V čem je tedy rozdíl? Vysvětli mi ten rozdíl. Vše co vím je to, že rádia jim naslibovala, že je podpoří ale stejně je nehrajou. My je o to žádáme a prosíme, ale oni je nehrajou. Kvůli žádnému jinému umělci, kterého jsme hráli v našem rádiu jsme nedostali tolik nenávistných mailů a telefonátů a „Už vás nebudeme nikdy poslouchat. Už s vámi nechceme mít nic společného.“ To by nikdo neunesl. Mohl bych například do programu zařadit Marilyn Mansona a nesklidil bych takovouhle negativní odezvu, ačkoliv jsme country rádio. Ti lidé nás tedy „nebojkotují“, ale pouze už nehrají naše písničky a mají částečnou zodpovědnost za to, že se náš první singl propadá. Já se jen snažím najít nějaké spřízněné médium. – Kašli na to. – Je na nich, aby dělali, co je správné. My jsme nic špatného neudělaly a nemáme žádný důvod, abysme vyklízely své pozice. – Souhlasím. – Jaká jsou naše prodejní čísla? – Skoro bych řekl na hovno. – Kolik? – V tuhle chvíli jste klesly na 56 místo v Top 200. Ale teď… – Je to to nejnižší vůbec? – Jo. Myslím, že čas zahojí všechny rány. Podívejte, samotný Tracy Lawrence, který mlátil svojí ženu, začal znova. Ale já nechci začínat znova. Dokud se nezmění postoje našich posluchačů, nebudeme je moct hrát. Byla by to jednoduše finanční sebevražda. Hrajte dál, dělejte dál muziku. A dál držte jazyk za zuby. Tak je to, rozumíte, každopádně jsme se šli bodnout, Myslím, že máme zodpovědnost za to… pokračovat v tom jít se bodnout. Já jsem jen… já myslela… že bysme se v tom neměly kvůli jedné epizodě babrat celý zbytek kariéry. USA! USA! USA! Skoro jsem tam venku začla bulet. Proč? Všichni ti lidé v té obrovské aréně, a já jsem si říkala, kdy se zase dostaneme na takovou úroveň? Přišlo mi to tak líto. Myslela jsem si, „Je tohle ten vrchol, víte co myslím, ze kterého už vede jen cesta dolů?“ Tady je Countryradio, KJ97. dobré ráno. Randy Carroll a Pam Tyler. Právě je 8:54. Jejich kariéra je mnohem větší, než jádro country music samotné. Jako rozhlasová stanice si nemůžeme dovolit ztratit jádro country music. Jako umělci si samozřejmě můžou dovolit vyjádřit své pocity a to si myslím, že je zřejmě to, co mě celé té události nejvíc vadí… ani ne to, co řekli, ale jak to řekli. A několik dalších věcí, nejen to, co řekli o prezidentovi, ale i nějaké výroky, které řekli o Toby Keithovi a jeho muzice. A tito lidé ukazují skutečné opovržení všemi těmi věcmi kterým posluchači country music věří. Já bych měl jen jednu malou otázku co se týče záležitosti, která se přihodila s Toby Keithem. Pár týdnů předtím vydal krátké video ve kterém si z vás dělá legraci. Co si o tom myslíte? Je to všechno jen legrace, nebo jde v té záležitosti o něco vážnějšího? Pro mě to tedy legrace není. Neoceňuji zrovna to, co v té show udělal s mojí fotkou. A ani za to nebyl odsuzován. Měly jste tak slavný skandál, nepřipadá vám to teď pod vaší úroveň, že jste spojováni s takovým omezeným trotlem? Tím jsem ostatně myslel George Bushe. Teď jsi nás dostal do pěkný bryndy, Bille. – Nemyslím, že bysme se mohli dostat do větší. – V jakém stavu je váš spor? Může si říkat, že mé písně jsou ignorantské a od ní je ignorantské něco takového říct, protože ona písničky neskládá. Podle ní si může kdokoliv psát a říkat cokoliv o komkoliv, jen ne o ní. Nebude vadit, když si vezmu tričko s nápisem „Fuck Toby Keith“? Myslím, že by to bylo skvělý. Vsadím tisícovku, že si nevezmeš tričko s nápisem „Fuck you, Toby Keith“ třípalcovým nápisem. Měla bych si teda vzít tričko s nápisem „Miluji Tobyho.“ „Miluji TK.“ „FCTK.“ – Co je to? – FUTK. Co to znamená? Fuck you, Toby Keith. A když se tě lidé budou ptát na význam té zkratky? Ať použijí fantazii. Pro každého to může znamenat něco jiného. Takhle to udělám Bude to jistější. Fans United Together in Kindness. (Fanoušci v jednotě a svornosti) Já osobně bych si přála, aby jen zpívaly a držely huby. Protože by zase mohl někdo říct něco hloupýho, než se celá ta záležitost uklidní a pak by to zase všechno mohlo začít nanovo. Dixie Chicks! Fuck you, T.K.! F.U.T.K.! Mé tričko znamená „Svoboda, jednota, pravda, vzdělání.“ Jistě, znamená to „FUDC.“ Můžete si pod tím představit co chcete. Já nevím, co to znamená. Já tím myslím „Svobodu Spojeným Státům, demokratické zemi.“ NEOMLOUVEJTE SE! Viděly jste toho týpka, jak zuřivě mával tím plakátem na kterým bylo „FUDC“? – Jo. – Mělas mu říct… – Už jsem mu málem řekla… „Hej, to je od tebe milé, chlapče.“ „Všem se nám tvůj plakát líbí, ale co máš proti Dicku Cheneymu?“ Výbor pokračuje v sérii výslechů které prošetřují vlastníky médií a vrací vše tam kde to všechno začalo… do rádia. Podle výpovědí učiněných s členkami hudební skupiny Dixie Chicks během koncertu, dva rádivé řetězce… Cox a Cumulus… vyškrtly Dixie Chicks ze svého playlistu v žebříčcích. Pane předsedo, nejdříve ze všeho, pan Renshaw tu označil naší společnost jako řetězec (network) a my přitom řetězec nejsme. my jsme spolek 270 různých stanic v 55 různých městech… Učinil jste rozhodnutí z hlavního ředitelství, které bylo závazné… pro vaše DJ. – Pane předsedo… – A teď nám tu tvrdíte, že jste jen spolek nezávislých rozhlasových stanic. To je přece naprostý protimluv, pane Dickey. Myslím, že tu došlo k nedorozumění, jak jsem se již zmínil, bylo to společné, nezávislé rozhodnutí všech. Ve všeobecné shodě. Nebylo to… bylo to naprosto jednomyslné rozhodnutí. „Všeobecná shoda,“ Rozumím. Myslíte si, že když jste vysílali ta hrozná prohlášení různých lidí o tom, že by měly držet huby a podobně… že to nemohlo svým způsobem vypadat jako váš vlastní názor? – Doufám, že ne. – Dobře. Pane Renshawe, věříte tomu, že ředitelé programů mají právo určovat program na základě působení, aktivit, nebo otevřených prohlášení umělců? Já si myslím, že mají právo rozhodovat o tom, co se bude hrát a co se hrát nebude. Ale to, co tu teď vidíme nás zavádí někam zpět do časů politické cenzury, bez ohledu na to, co bylo řečeno. Jen málo manažerů by mělo takovou odvahu. Oni se… oni se bezděčně ocitly ve světě politiky. Já to vidím tak, že když se nějaký člověk pustí do politiky, i když je to třeba umělec, tak to může mít své důsledky. Rozhodly se udělat politické prohlášení. A mělo to dopad na jejich obchodní záležitosti. Myslím, že umělci, obzvláště po tomto konfliktu, by si měli být vědomi, že když se zapletou do politiky, že to pak může mít politický dopad na jejich obchodní záležitosti. Viděl’s tohle? Když dáme VH1… když do toho půjdem s VH1 a dáme jim remixovou verzi „Top of the World“ – Ano. – Nemohli bysme zároveň nechat country verzi pro CMT? – K čemu by bylo kopat do mrtvoly? – Nemyslím si, že by diváci CMT… – Tak dobrá, to by znamenalo… Myslím, že bysme je neměly trestat… když to chtějí zkusit… …proč trestat CMT za to, že nic nepodnikli. Oni ale stáli při nás. Nechci se tlačit na trh, který nás nechce. Prostě to vidím tak… „Nechte Country music odpočinout.“ – Prostě jen nechtít jít… – Nešly jsme za CMAs. (Asociace Country music) – Nešly jsme… – Ne?! Takže… Tak ty myslíš, že bysme neměli… Takže, teď jim mám jako říct „Nejdem do toho, zapomeňte na to, konečná. uvidíme se za pár let.“ – Třeba. Dobře, „Teď je vedlejší, co se ti líbí a co ne, ale za pár let se musíme s něčím objevit.“ – Možná. – To už nikdy nic nevydáš? – Nebude to ale country. – Já to věděl. – Funguje to… – Mohlo by být. Dal jsem si dohromady… že to… Dal jsem si dohromady, že se někdy nějaká nahrávka vydá. V pořádku. Jo, ale nebude… Nebudem se o tom hádat… – Během dvou let. – Jo. Jdem na to. Možná, že jsem úplně mimo mísu, ale myslím si, že je to svým způsobem country nahrávka. Je to skrz naskrz country, to je to co jsem slyšela, je to velká část mého života. Myslím, že to nemá daleko… – Já to vidím jinak. – …k country. Jsou tam písně jako „Lubbock“, která se dá sotva označit jako country, ale to je věc vkusu… Já nevím, já jsem opravdu ještě neslyšel kapelu, která by měla takovýhle zvuk. Posledně jsem chtěla jít za Rickem a říct, „Dobře, uděláme rockovou nahrávku.“ Tak bych to ze sebe všechno dostala. On slyší něco jiného, Natalie slyší něco jiného, Emily slyší něco jiného, já slyším něco jiného, ale pro mě je to reminiscence na country, ve kterém jsem vyrostla a které miluju. Cítím jak ze mě padá tlak, hned v ten moment co projdu touhle branou. Je to přesně to, so potřebuju k uklidnění. Být na cestách je jedna věc, ale LA je něco úplně jiného. To není můj šálek čaje. Nechápu jak někteří lidé můžou žít v místě jako je Los Angeles. Když jí tam vždycky jedu navštívit, tak jsem celou dobu pěkně nasranej. Je… on je doslova a do písmene nasranej a já mu jen řeknu „Jeď domů“. Vždycky se mi dařilo oddělovat práci a rodinu a ještě nikdy jsem se žádným projektem nezabývala tak dlouho jako tentokrát. Nikdy jsem se nemusela stěhovat. Byl to tvrdý rok. Víš, být od sebe oddělení, obzvlášť těžké to bylo pro našeho dvouapůlletého syna. Jo, on odletěl zpátky a byl týdny sám se svým tátou, ale vysvětluj dvouapůlletýmu klukovy, „Proč nejsme všichni pohromadě?“ To bylo opravdu těžké. Hej, Mami. Přestaň. – To je fakt dobrý. – Dej to sem. Tancujte dokola, držte se za ruce… Ukažte jazzové ruce? Neznám mnoho žen, které by si braly do práce manžela a dvě děti. Chutná? Jsem tak šťastná. Můj muž cestuje vždycky se mnou. Rád dělá ‚Mr. Mom‘ (pan máma) a miluje to být otcem a doprovázet nás na všech tour. – Mám to rád, být tam pro ní když se večer vrátí ze studia. Ví, že tu má děti a má tu mě. Jídlo je na stole… někdy. No a víš… je to prostě dobrý. Opravdu, je to skvělý. Je jedno kde zrovna jsme, dokud jsme všichni spolu, tak se cítím jako doma. Šťastný Halloween. – Nechci to, nechci to. – Pusť to. – Huh-uh, huh-uh. – Vem si to. Podívej Když se ti nebude líbit, tak ji zase sundáme. Věř mi, chlape. Já jí musím nosit pořád. Víš, táta hraje právníka. To je všechno, co dělám. Podívej na mě… Vypadám jako právník? Tohle je kravata… každý po ní blázní. Ach, je tak roztomilý. Holky šílí po klukách v kravatě. – Já nechci mít kravatu. – Hej, víš co, kámo? Nebudu tě dál oblbovat. Kravaty jsou na prd. Komu by se taky líbilo mít smyčku kolem krku? V podstatě je to tak. Tak to chodí v americkém podnikání, „Tak dělej. Jdeme. Honem. Dělej, honem. Dalších pár stovek miliónů dolarů. Dělej, dělej.“Tudy se dostaneme až do Exxonu.“ Tak je to. Dělej, jedem, hop, hop! Dobře, nebudu z tebe dělat blbce. Nemusíš jí nosit. Co ještě potřebujem? Och! Ty jsi krásná. Podívej na Kathleen. Krásná. Myslím, že jsme připravení. – Šťastný Halloween! – Jsi hotový, Harry? – Tady. – Mami, podívej, hřbitov. Já vím. Podívej, ten je strašidelnej. Kde je Kathleen? Cítím se o pět let starší, od té doby co mám dvojčata. Podívám se do zrcadla a říkám si, tys ale zestárla a ráno jsem byla vždycky tak unavená. Když jsi takhle unavená, tak bys dala cokoliv za to, nemuset vstávat. Jednou jsem Adrianovi nabídla tisícovku za to, že vstane a on nevstal. Tisícovku… Asi takhle, „Dám ti tisícovku.“ Takhle vážně jsem to řekla. Co je to ovšem pro někoho, za koho seš vdaná? Co je to pro někoho, když nevstane? Po našem by to bylo, dobře, uděláme ti kuřbu. „Dobře, udělej mi to.“ Já na to, „Ne, neudělám.“ „Vstávám. Nevadí. Smlouváš tvrdě.“ Musíme si najít způsob, jak připravit lidi na nový zvuk na našem novém albu, myslím, že bysme měli udělat čtyři vystoupení. Myslím, že bysme měli zahrát v LA, New Yorku, Chicagu a Austinu. Chtělo by to víc lidí z průmyslu? Chtělo by toho víc z průmyslu a víc fanoušků. Na to je brzo, Simone. Obzvlášť pro lidi z průmyslu, myslím, že tyhle písničky bysme neměly jako první hrát pro lidi z průmyslu, když sami ještě máme pocit jako bysme… – Jak bysme to měly udělat? – …jako bysme si hledaly místo. Pokud to chceš opravdu udělat dobře, tak všechno co potřebuješ je tam hned jít a udělat to dobře, takže nechápu v čem je problém. Myslím, že bysme měly být opatrnější. Myslím, že by se to mělo ještě dobře promyslet. Já cítím, že na tom děláme jako na každé předešlé nahrávce a všechny se shodujem v tom, že to prostě není to pravé. To mě děsí. Tam venku je spousta lidí, kteří už si o tom předem vytvořili své vlastní mínění. – To je jedno. – Co teda udělat… Nikdy jsme žádnou novou nahrávku takhle neposuzovaly jako to děláme teď. Nikdy. Po tom nešťastném prohlášení, když jsme sklízely všechnu tu kritiku, to byly opravdu těžké časy. Bylo to špatné co se stalo, a to nejen pro nás, byli i jiní lidé, kteří měli jak se říká držet hubu, nebo jim bylo vyhrožováno kvůli názorům na válku, nebo co já vím kvůli čemu ještě. Bylo to tak bizarní, že to bylo skoro až legrační. Nikdy bych bývala nevěřila, že by se někdy lidi starali o to, co já někdy někde řeknu. Musel to být někdo nebo nějaká skupina, která zastupovala všechny americké dívky. Bylo to perfektní. Muselo to být řečeno neurčitým hlasem, který by zněl jako konzervativní srdce Ameriky. To bylo perfektní. pro mě osobně to byla jen taková malá epizoda, propadly jsme se v prodejnosti, to je pravda, ale mnohem důležitější je stát si za tím, co je správné, být pevně pospolu a podpořit navzájem jedna druhou. Když ale přišly i výhrůžky zabitím, tak to jsem si řekla, „Jo, tak tohle je jiná liga. Tohle už je úplně jiná liga.“ Díky, Los Angeles! Tohle přišlo dneska v noci v obálce. Stojí tu, „Natalie Maines bude v neděli 6 června zastřelena v texaském Dallasu.“ – Víš o té výhrůžce z Dallasu? – Jo. Už někoho mají, policie se domnívá, že zná totožnost pisatele. – Opravdu? – Protože už párkrát vyhrožoval i senátorům tím samým způsobem… Jsou si jistí, že se nebude pohybovat blízko Dallasu? Rád bych na něj nasadil jednoho policistu, po celou dobu, co budeme v Dallasu, bude ho celou dobu sledovat v blízkosti jeho domu. Myslí si, že tohle je on. Bože. Podle jeho rukopisu. FBI už o něm zjistila nějaké informace, i jeho ostatních výhrůžkách, možná i o těch proti vám, ale nikomu je nesdělí. My se pokusíme sami nějaké informace získat, ale máme na to lidi, kteří ho budou během show sledovat. Je to hezký kluk. Jo je. Ten kluk vypadá dobře. Lakem na vlasy dostaneš. Když začneme v Texasu, tak se ocitnem opravdu na nebezpečném území. Měli bychom být připravení fakt na všechno, protože… Je to opravdu děsivé. Jak už jsem řekl, uděláme nějaké změny v bezpečnostních opatřeních. To by si měla vzít na starost texaská zásahovka. S nima si nikdo nic raději nezačne. Nemyslíte, že by tam měla být raději národní garda? Národní garda? Cože, jako tanky? Pancéřové vozy? – Jako jsou na letištích. – Uvnitř budov? Hlídkování ve všech sekcích? Kdybych byla někdo, kdo chce na koncert propašovat zbraň, tak bych si vybrala tu nejmenší a asi bych si jí schovala mezi nohy, protože tam by mi nikdo nesahal. Já bych to udělal jinak. Dal bych si jí na kotník. – Nohy přece kontrolujou. – Tak daleko nezajdou. A to od nás čekáš, že uděláme show v Dallau, když nám zároveň tvrdíš, že tam lidem ani neprohledaj nohy. Nesměj se lidí dotýkat. Nesměj se jich dotýkat. Dobře, v Dallasu máme detektory kovu. Cítím se teď hrozně zranitelná a nedovedu si představit jak se asi cítí Natalie. Když tam nahoře stojíš, tak se cítíš jak nahý. Tak nahý. Ahoj. Poslední věc, kterou jsem řekla Charliemu bylo… „Večer ti zavolám, pokud mě někdo nezastřelí.“ Řekni jim, že v 6:30 vyrazíme 6:45 letíme a až pak přistaneme, tak na ná hned bude čekat policie. Nebude čas na žádnou mezizastávku. Ahoj, Asvio, tady je Natalie Pasdar. Asi před rokem jsi mi věštila. Ráda bych teď věděla, jestli cítíš, že jsem v nebezpečí, nebo v bezpečí. Pak mi zavolej zpátky. Díky, ahoj. Připrav se. Jdeme, Mindi. Očekávám, že tady nikoho neuvidím, ve chvíli kdy odsud vyjdeme a řekne se, „Je tu čisto?“ Očekávám jen, aby tu bylo čisto. A chci mít někoho před sebou, až půjdeme, a chi mít někoho tady, kdo tu na nás počká, až se vrátíme. Číslo dvě. Navrhl jsem takovou představu o písničkách, říkal jsem jim „bezpartajní“, protože jsem si myslel, že lidé tam budou politicky rozdělení, něco jako, „Dobře, vy jste teď na téhle straně a vy na téhle. Jen tak dál a klidně se nenáviďte.“ A ukažte jim jak kontroverzně jste vy dívky jednaly. Místo abyste byly nejednotné a poražené tak držíte při sobě. Natalie chvilku přemýšlela. Pak řekla, „Takže by to mělo jako znamenat, že tou písní těm lidem odpouštíme, co nám udělali?“ A já řekl, „Možná by to měla být taková písnička. Možná.“ A ona na to, „ani nápad.“ Tohle je pro mě nejdojemnější písnička na celém albu. Musela jsem si jí, řekla bych více než stokrát poslechnout než se mi po ní přestalo svírat hrdlo, a to doslova, pokaždé když jsem ji pak někde hrála, slyšela někde v autě, nebo kdekoliv, jsem si pokaždé uvědomovala, jak silně na mě působí. Dixie Chicks by mohli texty na svém novém albu brzy zase vyvolat pobouření. Tento singl „Not Ready to Make Nice“ není stvořen pro rádio a už vůbec ne pro countryrádio. Dixie Chicks tím poslali výzvu všem country stanicím, které přestaly vysílat jejich písničky. Joannin e-mail přišel dnes ráno z jihu Mason-Dixon Line. Neztratili jsme víc, než jednu stanici… Pár jich bylo. Miami, LA a Knoxville. Alespoň že to album bylo distribuováno. Dávejte pozor ka šlapete, dámy. Vím, že z toho máte legraci, ale dávejte pozor. Takže, děvčata, jedna z věcí, která dneska na mém setkání se Sony vyšla najevo, byla veliká starost, kterou mají z vašich nevyjasněných vztahů s rozhlasovými stanicemi. Chtěli by vás vidět v TV daleko častěji, než tomu bylo doposud. Takže já vám tady teď řeknu pár návrhů a vy mi na to řeknete svůj názor. Talkshow „The View,“ to by bylo jen interview s Barbarou Waltersovou, no a kdyby se uskutečnilo tohle, tak bysme oplátkou za „The View“ dostali „Regis a“… Kelly? Nejdřív nám vysvětli, která z těch show by byla protislužba za kterou? Dobře, můžu k tomu alespoň něco podotknout? Proč nemůžeme… nemohly bysme se sami rozhodnout, jaký druh umělců zrovna teď budeme? Jistě. Můžem být Brucem Springsteenem a Bobem Dylanem… teda ne že bych je s náma a naší hudbou chtěla srovnávat… ale musíme být vším tím, čím nás být nechají? Mně už je to jedno. To je to, cím se zabývají. Vy jste za posledních osm let nejprodávanější kapelou. Nikdo dohromady neprodal tolik alb jako vy. Já seru na to co chce Sony. Všichni víme co chce… prachy. Vždycky jsme jim dělaly zlatýho oslíka. Teď jim dělá starost, že už jím nejsme. Myslím, že se zabývají tím, jak naplnit svá očekávání. Vidí vás jako objekt od kterého očekávají větší prodej, než u kterékoliv jiné kapely u Columbie, které má vyjít tenhle rok. Hej, Natalie, Natalie. Přečetla jsem si, že by vaše nové album mělo být něco jako znovuzrození, nebo nějaký nový začátek. Zdá se, jako by to vše začínalo znova od začátku. – Věděly jsme, že to musí být osobní. – Je to opravdu dobrý pocit. Jak se očekávalo, nové album Dixie Chicks obsadilo 1. místo v „Billboard 200“ stejně jako v žebříčku Country rádií. Každý mluví o Dixie Chicks. Teď vidíte titulní stranu časopisu „Time“. Jste překvapeni tím, co se odehrálo? Největším překvapením pro mě bylo, kolik lidí mělo strach, že s námi budou spojováni. Veřejné mínění ze za poslední tři roky změnilo. Bushova popularita šla dolů. Mělo to nějaký vliv? My jsme jen nahrály album… nepřály jsme si to takhle dělat, ale potřebovaly jsme ho udělat. Nové veřejné průzkumy jsou těžkým úderem pro prezidenta, ukazuje se, že veřejnost má plné zuby války a všech, kteří s ní mají co do činění. Dnes večer otázky o výrocích prezidenta a členů vlády v roce 2003. Existuje spousta oprávněných dotazů na prezidenta, jak klamal veřejnost ohledně zbraní hromadného ničení. Nenašli jsme žádné zbraně hromadného ničení a to přirozeně vyvolává otázku jestli byly oběti v Iráku nezbytně nutné. 59% lidí považuje válku v Iráku za pochybení. Proč jste nám lhali, abyste nás zatáhli do války, která nebyla nutná a která způsobila tolik ztrát? Jak jsme se již zmínili, předběžný počet obětí války je 2500, přičemž zraněných vojáků je 18490. Prezident s touto válkou totálně vyhořel. Mrzí mě, že to musím říct, ale říkám jen pravdu. Proto mají teď status statečných a nebojácných. – Máte absolutní pravdu. Teď na sobě zrovna nemáš kalhotky. – Ne. – Je to politická záležitost? – Je to záležitost Dixie Chicks? Nebudu nosit kalhotky, dokud válka neskončí. Mají nejprodávanější album v žebříčku a to se nemohli ani spolehnout na podporu rádií. Hraje pro vás nějakou roli to, jak si vaše nové album stojí? Já mám daleko větší obavy z toho aby naše Tour bylo příznivě přijato, než z prodeje našeho alba. – Jo, větší než z prodeje alba. Je jedno co se stane, my budem pořád dělat muziku, ale existuje určitá energie a pak ten adrenalin, když vstoupíš na pódium a tam všichni ti fanoušci, kteří tam jsou. Živé vystoupení, je pro mě… největší odměnou. Když máš sedm dětí, tak už si nemůžeš dovolit bydlet v karavanu. Nemůžeš… nemůžeš to zvládnout, když budeš hrát někde v klubu. Bez své rodiny bych nebyla nic, tak si myslím, že člověk by měl dělat pro svou rodinu to nejlepší. Pro mě je rodina… je to jako měřítko úspěchu. Arény nebo nic. Byla nám navrhnuta úplně nová dohoda. AG nám chce dát nabídku na celou tour. Garantováno je 26 miliónů proti 90-10 z obchodu. Nezmiňuješ slovo riziko „Riziko… je to na naše riziko.“ Poznáme to až když to risknem. – Jasně. – Možná se na dívám blbě, ale já bych raději pak věděla, že jsme to riskly a bojovaly a pak přišly o peníze, než dělat to, co by pro nás bylo bývalo lepší, a mít z toho pocit jako „Proč jsme sakra nevěřily sami sobě?“ Víte co? Když už tady vedem tuhle konverzaci, měli bysme do toho zapojit Ala, měli bysme se na to dívat ekonomicky. Nemáte vyprodáno v Nashvillu, nebudete mít vyprodáno v Memphisu a ani v Oklahoma City. Myslím, že teď můžeme přijít velmi rychle o peníze. Já vím že můžem. Je tu určitá hranice, na kterou můžete bezpečně vsadit. Jestli to nechcete dělat bezpečně, tak to nedělejte bezpečně. – Já… já říkám, že dostanu všechno. Já stojím při Natalii. – To je… – Jak těžké… pro nás, víc než si myslíš, ale ještě těžší je pro mě to, že by to tour mělo být za dva dny vyprodané a já bych na sebe nevsadila, když vím, že bych měla a že musím… tady už vůbec nejde o peníze! Sama bych si nasrala na hlavu. Jsem z toho nešťastná. Je to skoro jako když něco neprodáš, a jdeš hrát sám o sebe, je to jako… zkouška ohněm. Dá ti to chuť k boji. – Jako… – Já ne… Myslím, oni milují… poslyšte, já miluju tenhle vztah. – Dej se do toho! – Nate, nedělej to… Neříkal tohle Bush? „Dej se do toho!“ Přesně. Poslyšte, ty a Al jste buď s náma, nebo proti nám. Naneštěstí jsme s tebou. – A se ti to líbí, nebo ne. – Ať se ti to líbí, nebo ne, jsme v tom. Dobře, podle Ticketmaster zbývá ještě minuta do začátku prodeje vstupenek. – Dobré ráno. – Dobře… – Philadelphia… – Dobře. …prodáno, 69; zbývá, 7942. Toronto? Simone… – Toronto se teď musí předvést. – To není moc dobrý. Můžeš přesunout Toronto jako druhou show? Rozhodně. Ihned to odešlu. Díky. Philadelphii, zastavit. Atlantu zrovna tak. S ničím nehýbej s výjimkou Toronta. Fakt? Dobře, čau. Takže bereme Toronto. Co jiného se ještě stalo? Toronto zaválelo. Ostatní… jsou tam ještě volná místa. – To je jih. – Atlanta jde rozhodně pomalu. To není dobrý. Říkám si jak nenávidím tuhle čistou porci tvrdé reality. – V tom jsme zajedno. – To samý v Bostonu… tohle nejsou dobrý čísla. Měli bysme k sobě být upřímní, to nejsou dobrý čísla. – Ne. Můžu vám říct svůj radikální návrh? Mohli bychom Milwaukee, KC, Saint Louis, Indy, Des Moines, přesunout na říjen a nejdřív zkusit projet Kanadu s vyjímkou Chicaga a Minnie a strávit tím všechen čas v Kanadě? Myslím, že je to dobrý nápad. Zdá se, že v Kanadě to běží skvěle. Myslím tím města jako Kamloops, Moose Jaw… všude tam mají hokejové stadióny, na kterých můžeme hrát. – Moose Jaw. – Jo, takové město tam maj. – A maj tam hokejový stadión? – Jo. A teď jsme se k tomu právě dostali. My tu teď neprodáváme country. – Získáváme tu nové publikum. – Dobře, my nejsme… My jsme nová kapela. A příští tour uděláme, když se bude nové album novému publiku líbit, způsobem návratu… to je to, kam přesměrujeme naší novou kariéru s novým… bude to nová kapela a nové publikum. Je to jako když člověk dostane nakládačku a je pak vpuštěn zpět do ringu. Je to emocionálně vyčerpávající a… a… A ta tour, Myslím, že je to první… tak neúspěšné, co jsme kdy měly. Lidé se ptají na to, jak pomalý je prodej vstupenek… tady si nemá cenu nic nalhávat, naše vstupenky se prodávaj pomalu. Já tím nejsem… nevyvádí mě to z míry. Nemám zapotřebí si něco nalhávat. Ale myslím si, že už jsme překročily ten bod, kdy to bylo jen znepokojivé… jestli se ten prodej takhle povleče dál… znamená to, že je v tom zaangažovaná spousta lidí. rozumíš, ti lidé jsou na nás příštích šest měsíců závislí. Je to obrovské břemeno a tím pádem i spousta stresu. Víme, že každý z vás už slyšel určité zvěsti o téhle tour… co se děje, jen jsme se chtěly s těmi báchorkami vypořádat a sdělit vám, že tour začne 21. června, jak bylo naplánováno. Jo…Jo… chtěly jsme vám ještě říct že teď musíme šetřit kde se dá, maso je drahé a každý z vás vypije spoustu piva, proto se obojí škrtá. Kdybych hodnotila svou kariéru podle toho, kolik lidí si koupí album, nebo kolik jich přijde na koncert, tak bych nikdy nevěřila, ze se někdy na tohle místo vrátíme. Ale, víš, už jsme znova přímo v ohnisku. Já nevím, dalo by se toho ještě tolik říct o… návratu, o tom chtít… získat nové fanoušky, nebo… nebo sám sobě znova něco dokázat. Myslím, že Natalie je pořád pod tlakem toho, co se tenkrát událo i když jsme jí znova a znova opakovaly „Byla to ta nejlepší věc“ Mohla bych jí to říkat a třást s ní celý den. „Bylo to to nejlepší, co se mi kdy přihodila. Byla to ta nejlepší věc v celé naší kariéře. Nikdy bysme na tom nic nezměnily. Je to skvělý. Nic jsi neprovedla.“ A já si myslím, že se pořád ještě… pořád ještě… cítí zodpovědná. A kdyby za mnou ráno přišla a řekla by mi, „Já nechci jet na tour. Už nechci nikdy nahrávat. Už to nechci dál dělat,“ Stála bych při ní. Řekla bych, „Dobře.“ Vzdám se své kariéry… pro tebe, a byla bych šťastná a spokojená. Je skvělé být zase zpět v Sherpards Bush. Zpátky na místě zločinu. Celé týdny se nás lidé neptali na nic jiného než, „Co budete říkat? Už víte co tam řeknete?“ Jako obvykle jsme nic neplánovaly, ale myslela jsem, že bych měla říct něco úplně nového a já jen říkám, „Jak už víte, stydíme se za to, že prezident spojených států pochází z Texasu.“