Andreas Clauss: Peníze a právo

Nyní si poslechneme Andrease Clause z Německa. Chtěl bych ho krátce představit. Srdečně vítám. Narodil se 1950 odmaturoval a vystudoval podnikové hospodářství, od roku 1990 je samostatně činný ve finanční branži a má ve svém povolání za sebou tolik zkušeností, že tu ani nemáme čas všechny je uvádět, každopádně je vedoucím firmy Novertis Invest GmbH podporoval zakládání nebo podílnictví velkého množství firem a momentálně jsou těžištěm jeho činnosti přednášky o makroekonomických a fyzioekonomických procesech, zájem o fyzickou ekonomii a technické přírodovědné inovace a vývoj vlastních projektů v této oblasti. To jsou jeho současné činnosti. Ještě o něm vím to, že je dvacet let ženatý – srdečně gratuluji – dvě děti, osmnáctiletý chlapec a patnáctileté děvče, a jeho záliby jsou: povolání, rodina – to se mi líbí – přátelé, běh, jízda na kole a – což mě dnes obzvlášť těší – kabaretista – kabaret. A jak jsem vycítil, je to muž, který má nadání vyložit nám kabaretistickým způsobem některé skutečně tragické omyly, abychom se s nimi dokázali vyrovnat. A já vám přeji dobrou zábavu a veselí při přednášce. Bude hovořit o světové hospodářské krizi a já myslím, že do toho vidí. Myslím, že neznám nikoho – – vlastně se ještě vůbec neznáme, ale slyšel jsem ho mluvit – a myslel jsem si přitom, že něco takového jsem ještě neslyšel: člověk, který jde tak k jádru a tak vidí do celé té finanční krize a my jako AZK jsme prostě slyšeli, že to s celou finanční situací, s finanční krizí vypadá mnohem hůř než jsme doposud slyšeli a zajímá nás prostě, o co hůř to s námi vypadá. A děkujeme, že budete hovořit bez zábran, nepokrytě, necenzurovaně a myslím, že se s tím musíme vyrovnat. Teď tedy uslyšíme krátký intenzivní kurz o penězích a právu. Andreas Claus.

Děkuji pěkně. Mluviti stříbro. Mlčeti zlato. Kdo zlato má, mlčet si může. Kdo však si přál, abys jak stařec třaslavý jen potají a tiše proklínal bezpráví? Neboť – mlčíš-li vždy a všude vše ještě horší bude. Nespatříš ani záblesk práva o kterém se ti zdává. A pro toho, kdo jako ty nekoná a mlčí jen pro toho může svět zůstat nezměněn. Kdo nepozdvihne hlas, ten mlčí na souhlas. Herman van Veen. Ta báseň je přes dvacet let stará a já patřím k těm, kteří jsou už přes dvacet let činní v poskytování finančních služeb. 11-12 let z toho – řekl bych – jako neoliberální systémový idiot, potom na světě došlo k pár událostem a změnám, i v mém vlastním životě, které mě dovedly k hlubšímu zamyšlení. Studoval jsem sice podnikovou ekonomiku, národohospodářství, abych pak zjistil, že i tam se zavádí na nesprávnou kolej. Pak jsem se začal zabývat fyzickou ekonomikou, to je – téměř bych řekl – zakázaná věda, nebo to, o čem se nerado slyší, a to trochu změnilo můj pohled na svět a o tom bych vám chtěl dnes něco přednést. Jedním z nejdůležitějších poznatků ze zabývání se fyzickou ekonomikou byl fakt, že zdravá fyzická ekonomika takové lidi jako mne – poskytovatele finančních služeb – vlastně vůbec nepotřebuje. To je hloupý poznatek, když je člověk sám v tom oboru činný. Ale pak se mi trochu ulevilo, protože jsem při dalším studiu zjistil, že takové lidi jako daňové poradce, hospodářské kontrolory a tyhle všechny Mc Kinseyovské týpky zdravá fyzická ekonomika také nepotřebuje. A tak jsem si pomyslel: dobře, alespoň v tom nejsem sám – a pokud hledíte nevěřícně a ptáte se: co to vykládá? – můžeme hned udělat namátkovou zkoušku: představte si, že okamžitě a najednou by se všichni hospodářští kontroloři, poskytovatelé finančních služeb a daňoví poradci skáceli mrtví. A teď upřímně – a vážně: postrádali byste je? Postrádali byste je ve svém životě? Ale když svoji práci zastaví zemědělec, když vypne vypínač dodavatel energie, všimneme si toho hned. Pak tady prostě zhasne světlo. A když se člověk zabývá dále ekonomikou, zjistí, že příjem jmenovaných profesních skupin se má nepřímo úměrně k jejich fyzio-ekonomickému významu. A pak si člověk řekne, že něco na tomhle světě funguje nesprávně, a o tom bych vám chtěI dnes prostě a jasně pár věcí vyprávět, takže vstoupíme do tematiky. Nazval jsem to rychlokurs, protože za hodinu nebo něco přes hodinu není tolik času, ty věci se dají jen načrtnout a to bych chtěI – je už odpoledne a měli jsme už dnes těžkou stravu – podat to lehce stravitelným způsobem. Svoji přednášku nazývám také: Fyzická ekonomika kontra globalizace a finance. Nebo: Co jste už vždycky o hospodářství tušili, ale nechtěli tomu věřit! Většina lidí se totiž brání tomu, vzít na vědomí to, co se děje. Nebo vám můžu vyprávět něco o subprime krizi. Bylo to náhodné vykolejení kasínového kapitalismu, nebo plánované hromadné zničení fyzických hodnot? Ze subprime krize se mezitím stala finanční krize. Řeknu vám, co je to ve skutečnosti – a že to tak je dobře. Jedná se o systémovou krizi, která právě probíhá, a my se nacházíme na jedinečném bodě ve vývoji lidských dějin – a sice poprvé pravděpodobně za celou dobu trvání lidstva – globálně. Ale na druhé straně se zde nabízí – když slyšíte spoustu strašných věcí – i mnoho pozitivního – protože zde máme možnosti něco konečně napravit. Podívejme se na to: Údajně to mělo začít touto takzvanou subprime krizí a přitom klesly ceny nemovitostí pod základni sazbu – pod základní sazbou se v USA poskytovaly úvěry na nemovitosti lidem, kteří si to vlastně vůbec nemohli dovolit. Tak asi podle motta: Koupíme si ten drahý dům, který si nemůžeme dovolit, a do druhé garáže si dáme Landrover, který si taky nemůžeme dovolit, abychom ohromili souseda, kterého vůbec nemáme rádi. To všechno pak neprobíhalo dobře a trh se zhroutil a tady právě vidíte MSCI World Index, který podchycuje akcie, tam to mezitím vypadá taky velmi chmurně, na světle ta křivka taky nevypadá lépe, pořád jsou to tytéž grafy. Když se člověk dívá na trhy s akciemi, na spálené miliardy, kapitalizaci trhu za poslední měsíce, a to je uděláno do prosince 2008, k tomu se ještě přidá asi 15%, od začátku roku do dneška, nevypadá to dobře, a jako poskytovatel finančních služeb jsem už pro jistotu odložil vázanku kompetencí, protože toto je model „hospodářská krize“ který ti lidé budou moci někdy použit a k tomu mám i vhodnou básničku – rád recituji básně nebo malá čtyřverší: Na burzách to krachlo, finance se rozvrátily, a tak jsme s dětmi draka z mých akcií vyrobili. Vyšli jsme si na luka, kde vlahé vánky foukají, a tam jsem přece jen spatřil, jak mé akcie stoupají. Děkuji za potlesk. Vy se smějete, ale jen proto, že to nebyly vaše akcie. Když se jedná o vlastní akcie, má člověk jiný pocit. To, co tu vidíme, je odpisová listina Lehman Brothers, používal jsem ji na prezentacích vloni v dubnu. Sčítali to a pak zjistili – proboha, máme v nejistých a mizerných papírech přes 400 miliard. A tady stojí banky, jejichž následující papíry nám dále patří. POZOR! NEROZUMÍM! To uvádím jen proto, abych ukázal, jak je mezitím narušeno i naše vnímání, nebo jak prostě akceptujeme to, čím nás denně zahlcují média. neboť to, co tu stálo jako úhrn do dubna minulého roku, to máme dnes během týdne. A nikoho to nevzrušuje. Pokračujeme nějak všichni jako by to vůbec neexistovalo. A Lehmann sám – je minulost. Jak víte, ti mezitím také zanikli. A tak to pokračuje svižně dál a já tvrdím, že to není náhodné vykolejení, nýbrž že to bylo uděláno úmyslně. Skutečně zajímavé je, že zkracovala Lehmanova banka, protože Lehman Brothers byla jedna ze systémových bank, protože vlastníci Lehman Brothers patří k vlastníkům Federal Reserve. A tím nechali zkrachovat jednu z pěti důležitých investičních bank. Jak to? Nebo otázka: Proč právě Lehman? Stručně vám ji zodpovím, nemohu to ale rozvádět – ověřte si sami, co vám tu vyprávím. Vzali Lehmana, protože Lehman měl nejvíce závazků v Evropě. To znamená, že ten problém neseme hlavně my zde, co se týče ztrát. A nedivíte se také, že spolu se subprime krizí, která se pak převalila k nám a ke které ale došlo v USA, se najednou dostaly do zpráv banky jako zdejší UBS, nebo v Německu, zemské banky zde a zemské banky onde a IKB, především vždycky banky s vysokým státním podílem. Proč asi? Protože s vysokým státním podílem ručí daňový poplatník rychleji a lépe než soukromé banky. A před pár týdny v Německu stát zasáhl – ach, co to povídám – stát – to je firma, ale k tomu se ještě dostanu, zasáhl, aby zachránil Komerční banku. Ten celý krám byl na burze ohodnocen na necelé čtyři miliardy pak do té banky vrazí 16 miliard a získá tím podíl 25 %. Ptám se pak, jestli jsem ve škole nepochopil počítání s procenty? Co se to tu vlastně děje? Nebo proč si necháme líbit určité věci, které se odehrávají každý den, protože… protože vysokému peněžnictví nejde nikdy, dámy a pánové, o peníze… prostřednictvím peněz k něčemu dochází: systematické přerozdělení majetku od chudých k bohatým. A to, jak jsem musel zjistit, je úloha moderních finančních služeb. Myslete na to, když vidíte svého bankéře – aha, jde o systematické přesunutí majetku od chudých k bohatým. Jestli tím teď myslí i mě? NEROZUMIM O tom se dá popřemýšlet. Hlavní problém je v tom, že většina lidí v tomto skvělém globalizovaném světě informací pořád ještě málo nebo vůbec nechápe tématiku peněz. Používáme je každý den. Je to téměř nejpoužívanější produkt, dalo by se říct. Produkt proto, jelikož peníze nejsou Bohem dané. Peníze nejsou univerzální princip. Peníze jsou člověkem vynalezený princip. Tvrdím, že to je jeden z nejlepších vynálezů, na které lidstvo kdy přišlo. Jen byl naprosto zpervertován. A moc nad penězi, nad našimi penězi, bychom si zase měli vzít zpátky a nedovolit soukromému sdružení aby je ze zájmu o zisk tisklo. To je vlastní jádro problému celé věci. A chtěl bych ukázat, jak k tomu dochází a co to mělo doposud za důsledky. Filosofové kladou s oblibou otázku – ostatně zcela zbytečnou – co bylo nejdřív: vejce, nebo slepice? O tom se dá dlouho diskutovat. V peněžním systému lze tuto otázku velmi snadno zodpovědět. Žijeme v systému dlužených peněz a už samo jméno to říká: dlužené peníze. Nejprve tedy dluh. A pak přišly peníze. Příčinou jakékoliv bankovky, kterou máte v kapsách, je úvěr, který si někdo vzal. Jinak by tento dluh nebo tato bankovka prostě a jednoduše neexistovaly. Pročež je výše veškerých dluhů vždy stejně vysoká jako výše jmění na světě. Nebo jinak řečeno: kdyby všechny lidi napadlo nebo měli možnost – většina tuto možnost bohudík nemá – splatit své dluhy – což už nemohou – ale kdyby existovala schopnost splatit všechny dluhy, zmizely by všechny peníze. Žádné peníze by už neexistovaly. To si většina lidí vůbec neuvědomuje. A především ani to, jak se peníze dělají. A tento pohyb se vždycky zakládá na exponenciálním růstu. Proč? Protože při tvorbě peněz – nebo v tomto případě při tvorbě dluhu nebyly zároveň vytvořeny i úroky, které byly požadovány. To je úplně jednoduché. Představte si, že máme 100 tisíc € a to jsou veškeré peníze a nás je deset ekonomických účastníků a každý z nás dostane 10 tisíc €. A jako bankéř řeknu, že to musím vytisknout, musím to spravovat, musím se o to starat a to má svoji cenu a ta je 5%. Souhlasíš s tím? A my se na sebe podíváme a řekneme: ano. 5 % – to se svým ekonomickým potenciálem zvládnu. Stanovíme splatnost za jeden rok a začneme se honit, abychom si navzájem vyfoukli ty peníze na úvěr, protože každý musí na konci roku splatit o 5 % víc. V celkovém součtu 105 tisíc. Problém je – nebo jde o to – a to je šikovně narafičeno – že banka říká, že jako platidlo přijme pouze peníze, které sama vydala. Ale oni vydali přesně jen těch 100 tisíc. To znamená, že 105 tisíc vůbec nelze zaplatit, protože vůbec neexistují. Každopádně neexistuje těch pět tisíc. Jen si toho nikdo nevšimne. My se honíme jako křečkové v kolečku, abychom si navzájem vyfoukli peníze na úvěr. Sedmi nebo osmi lidem se povede úvěr splatit a ti ostatní se diví: zatraceně, kde je mých 5%? Kdo je teď asi má? A proč nejsou tady? A existují teď dvě možnosti – a to je smysl tohoto systému: první možnost je přihlásit se, že už nemůžu. Hloupé je, že všechno, co jsem do té doby udělal, je pryč. To totiž připadne jako záruka bance. Protože ta nebyla tak hloupá, aby mi dala peníze jenom tak – ne – ti chtějí vždycky záruky. Už jste si toho všimli? Když jste chtěli u banky úvěr – ti chtějí vždycky záruky. Vždyť o ty jde – ne o nějaké pitomé peníze. Ty se dají každý den vytisknout – a to oni také dělají. Protože banka musí jako záruku za těch 100 tisíc, které vydá – víte, jakou musí složit maximálně částku? Jako záruku? Záruku ve výši 4% – víc ne. No a to si od vás jistě budou moci přinejmenším vzít, když to nevyjde. To je zajímavé. Další možnost, která se s oblibou užívá, protože v úhrnu a díky různým dobám splatnosti a zúročení atd. si toho nikdo nevšimne – a pak si člověk řekne: osud, náhoda, špatná tržní situace, je to nevýhodné, nějaké zdůvodnění se pro všechno vždycky najde – zkus to ještě jednou od začátku, NEROZUMÍM, dostaneš další úvěr. Tím chci říct, že dluhy nelze v úhrnu nikdy splatit, nýbrž jde to jen s dalším zadlužením. A ať už vezmu 5% nebo 10% nebo 20% přijde k tomu pak úrok a úrok z úroku a proto to musí vést k takové exponenciální křivce. A sice z matematických a ne z ideologických důvodů. A teď se podíváme – to je jedna z podstatných fólií – tu musíte – nemusíte vůbec nic – ale bylo by velmi radno, abyste tomu porozuměli, abyste mohli hned od začátku příštího týdne vyvodit důsledky – co se týče vašich vlastních peněz. Protože – když vezmu tenhle úrok z úroků se 100 %, je to velmi jednoduché a každému to je okamžitě jasné a každý tomu rozumí. Neboť z 1 při 100 % jsou 2, a zase 100 % 4 – 8 – 16 – 32 – 64 – 128 atd. atd. A člověk si řekne – ouvej, tam je ale rychle game over. U 5 % se ale stane přesně totéž. Jen ne v prvních 20-30 letech, tam si toho ještě nikdo nevšimne. A pak to stále narůstá. A pak mám přesně tentýž efekt, jen časově posunutý. A sice máme pak tyto katastrofy každých 60-80 let, podle toho, jaká byla průměrná výše úroků v dotyčném společenství. To taky navlékli šikovně – proč tak dlouho – jednou za 60-80 let? A proč potřebuji takové úrokové sazby? Protože všichni lidé, kteří by mohli o katastrofách zpravovat, ti už zemřeli. Už nejsou. Ti, kteří za poslední hospodářské krize v letech 1932-1933 byli v plném rozkvětu života, dvaceti až padesátiletí, a účastnili se ekonomického procesu, ať jako dělník, zemědělec nebo podnikatel, ti už z biologických důvodů zpravidla nejsou. A proto musíme tu zkušenost činit stále znovu. To je taky docela šikovné, protože věříme tomu, co stojí v novinách, a ty nám o tom vykládají něco jiného. Tak – a teď se podíváme, jak probíhala minulá hospodářská krize. Nemůžu to teď přesně odůvodňovat – věřte mi to, nebo si to ověřte – akciové trhy stoupají vždy tehdy, když už se v reálném hospodářství nedá nic vydělat. Protože pak to jde do spekulace. Tak tomu bylo počátkem 20. let, v náběhu k 1. světové hospodářské krizi, A nový trh v 20. letech byl automobilový průmysl – Henry Ford, pásová výroba, nové chemické výrobky atd. atd. Ty vedly k ohromnému vzrůstu produkce, naneštěstí špatným směrem. Když se člověk zabývá fyzickou ekonomií, dospěje jednou k zjištění, že – co se týče tématu mobility a individuální dopravy – to, co řeknu, vás udiví – od vynalezení auta neexistuje žádný vědecko-technický pokrok. Proč jsem dospěI k této výpovědi? Má to pořád ještě čtyři kola a NEROZUMÍM a spalovací motor a hotovo. A v osobní dopravě tím na světě přepravovat 6,5 miliardy lidí – to nebude fungovat. Tečka. A jako fyzický ekonom člověk zkoumá všechny potřebné procesy látkové přeměny ve výměně mezi lidmi a přírodou k dosažení nějakého ekonomického účinku. A ekonomický – ne ekonomický, ale materiální efekt je dopravit nějakou osobu z místa A na místo B. Jestli tam musí, to mě teď nezajímá. Ale jde o to, jaké vynaložení energie v úhrnu vývoje infrastruktury atd. bylo zapotřebí k přepravení osoby z A do B. A když to zkoumáte a abstrahujete to od peněz, jen z hlediska vynaložené energie – zjistíte u osobní přepravy a tématu auto následující: od vynalezení auta stoupá spotřeba energie k přepravě osoby z A do B permanentně. Takže žádná produktivita. My se tam sice dnes velice pohodlně dostaneme, s elektronickým zavíráním oken ZEPTAT SE ŘIDIČŮ, klimatizací, a zítra mi tam zabudují kávovar ale z energetického hlediska je to šílenství. Bude to fungovat pro bohatou část světa, ale ne pro všechny lidi. Představte si – nemusíte si nic představovat – tak to prostě je – v Evropě máme na 100 obyvatel 50 aut. A víte, jaký je poměr v Číně? Na 100 obyvatel 2 auta. Víc nemají. Jen celou spoustu Číňanů. Proto musel být silniční provoz v Číně – v Pekingu během olympijských her – regulován Kdyby to Číňané jen zdvojnásobili, už tu nepůjde vůbec nic. Ne abyste si mysleli, že dojde ropa – ne, nejdřív by zmizely všechny kovy pro všechna auta, která se musí postavit, aby měl každý Číňan vlastní auto. Můžeme jim na to upírat právo a říct, že jen my tady v Evropě smíme mít 50 aut na 100 obyvatel? Když Číňan řekne: poslyšte, my chceme mít taky 10 %. Jakým právem bychom jim to chtěli odpírat? Jen to nebude fungovat – a sice z fyzické stránky – to nemá nic společného s penězi – kvůli energii, přesunu energie apod. to nebude fungovat. Číňané ovšem také zapomněli Konfucia a Lao-Tse – vydávají se právě evropskou a americkou cestou. Dobrou noc, dámy a pánové. Za světové hospodářské krize to bylo tak – abych se vrátil k tématu – akciové trhy stoupaly – zadlužení stoupá. To je taky docela šikovně uděláno, protože lidi zjistí: člověče, na burzách vyděláme za rok 10 – 20 – 30 – 40 % a úvěry jsou na 5-6 %. Tak si vezmu úvěr a investuju do akcií. A pak je peněz víc a víc a víc… A tak se přijde na nápad investovat do akcií na úvěr. Úvěry mi jsou vystavovány denně. (FÄLLIG GESTELLT – splácím je denně?) A jednou – to byl tzv. černý pátek, který byl sice v úterý, ale to je jedno – se přišlo na nápad, vypovědět hranice úvěrů a někteří museli své akcie prodat. Když hodně lidí prodá akcie, má to zase co dělat s cenou – nabídka a poptávka. A tenhle krach na burze byl vyvolán úmyslně. Zajímavé je, co se dělo: zadlužení dále stoupalo. Musím ještě vyložit, co znázorňuje tento graf: Nahoře stojí: celková úvěrová expanze v poměru k hrubému národnímu produktu. Takže: udělá se graf z poměru hodnot – v čitateli stojí úhrn veškerých dluhů, které nějaké společenství – v tomto případě americké – udělalo. A ve jmenovateli stojí – vyjádřen v penězích – celková hodnota statků a služeb kterou toto společenství vytvořilo a vyrobilo. A z toho se vypočítá podíl a z toho se udělá graf a na tom je pak vidět, jak vysoký byl stupeň zadlužení k nahospodaření určitého hrubého národního produktu. To je tu znázorněno. A 1929 jsme měli na trhu vyvolání této krize a zajímavé bylo, že zadlužení dále stoupalo – na 270 % hrubého sociálního produktu. A teď přišlo něco zajímavého. Velká světová hospodářská krize začala až 1932-1933 – milióny nezaměstnaných všude v Evropě, v Americe, znáte to možná z dějepisných knih, to znamená nekonečné zavírání podniků, to na druhé straně znamená, že hrubý národní produkt, totiž úhrn hodnoty vyrobených statků a služeb musí zákonitě klesat. Souhlasíte? Jmenovatel se zmenší. Když se už nikdo nezadluží ani markou nebo frankem nebo eurem, musel by ten poměr vystřelit ještě víc vzhůru. A jak vidíte – přesně to ale nečiní. Dluhy se splatily ještě rychleji než klesal hrubý národní produkt. A teď přijde důležitá otázka: jak je to možné? Vyjádřím to velice vybraně: umoření dluhů zřeknutím se věřitele. (JE TO SPRAVNA FORMULACE?) V USA zkrachovalo během dvou let 16 tisíc bank. A – dámy a pánové – co tento graf jednoznačně ukazuje, je následující fakt: peníze se neztrácejí tam, kde si myslíte – na nespolehlivých trzích s akciemi. Ty také klesly o 80-90 %, ale když investuji do nějaké firmy, která produkuje něco smysluplného pro vývoj lidstva a naši existenci, ta firma možná zanikne, ale schopnost a činnost lidí dělat něco, aby zde na zemi mohli žít, to se neztratí a bude to tu stále – ať už s akciovým trhem, ať už s peněžním systémem nebo bez peněžního systému, na tom se prostě a jednoduše nic nezmění – změní se jen ocenění podniků, které jste bohužel moc draze koupili – ale ty nezmizely a schopnost se také neztratila. Ale dá-li se hovořit o trvalosti – vaše peníze na vašem účtu, vaše peníze ve smlouvách o stavebním spoření, (TERMÍN SPRÁVNÝ?) životních pojištěních, ty zmizely. A ty zmizely vždycky natrvalo. Tam se ztrácejí peníze. Peníze se ztrácejí vždycky v hotovosti. A na sporožiru. To, co vám říkám, berte vážně, protože další vývoj ukazuje dodnes, že když dnes vytvoříme poměr mezi celkovým zadlužením a BSP, dostali jsme se na 550 %, a to je tak vysoké jako ještě nikdy v dějinách. A když mi hodně lidí říká: vždyť to ale jde, pane Clauss, tak říkám: jasně, že to jde, oni optimalizují výšku pádu. To je všechno, co se dělá. A přesně na to, aby mohli optimalizovat výši pádu, vynalezly se všechny ty zvláštní finanční produkty – total return fonds – a v oblasti našeho jazyka existuje spousta anglických pojmů, které vám přívětivý bankéř také nedokáže vysvětlit – proto první tip pro vás – kupujte jen takové produkty, o kterých víte, co za tím vězí a co je tím skutečně míněno – to totiž většinou neumějí vůbec vysvětlit. A to všechno se zatím nezhroutilo jenom proto, protože zatím mohli v principu nechat peníze v kasinu. Ale běda, vlije-li se tato spousta peněz do reálného hospodářství. Pak – dobrou noc. A tyto peníze – tuto spoustu peněz – je třeba odbourat. A hádejte, kde je jedno z největších volných jmění? U Němců. A kam to uložili? Cílevědomě a důsledně přesně tam, kde se to má ztratit. Totiž přesně do těch produktů, které jsem právě jmenoval. Tam to uložili. Když víte, co se s penězi v budoucnu stane, zvykněte už si na ten pohled, ten už není tak veselý – už nejsme u akcií, ale u tématu peněz. A proč to musí pryč? Musí to pryč z následujícícho důvodu – i ve smyslu vysokého peněžnictví: V posledních 30 letech se objem produkce zboží průmyslových zemí zčtyřnásobil, ale ve stejné době se objem peněz a úvěrů zčtyřicetinásobil. A teď k té hlavní zvrácenosti: Peníze byly – dámy a pánové – vynalezeny proto, to byl hlavní důvod pro peníze, a bylo to revoluční a senzační – aby existoval jednotný směnný prostředek pro účastníky trhu. Jestli vezmu jako na některých tichomořských ostrovech pár vzácných mušlí nebo jestli vezmu zlato nebo stříbro, tam spočívá hodnota alespoň v platidle samém. Nebo vezmu nějaký papír, na kterém se všichni shodneme, to jsme tu právě udělali a říkáme, že to je náš výměnný prostředek. Proč se neudržuje stabilní hodnota? Vždyť to je vlastně nejdůležitější měřítko hodnoty… Ale nejdůležitější je toto: v globalizovaném světě mění každý den svého majitele zboží v hodnotě 26 miliard. Hřebíky, šrouby, nemovitosti, ropa, zlato, všechno, co je. Všechno zboží, s kterým se dá obchodovat. Denně za 26 miliard. Hedge Fund kapitál má momentálně celosvětově objem 1,1 biliónu. Měnový obchod za den – musím tu fólii obnovit – ten mezitím vystřelil na 2,2-2,5 biliónu za den. Každý den mění vlastníka více než dva bilióny – bilión je číslo s dvanácti nulami – před desetinnou čárkou – dvojka, dvanáct nul – tolik biliónů dolarů mění denně majitele. A obchod s deriváty to všechno trumfne – se skoro 4 bilióny denně. Finanční nástroje odvozené od reálného zboží, které se denně virtuálně přesunují sem a tam. To znamená, že jen 0,5 % veškerých peněz, které na světě denně kolují, se pohybuje z důvodu, pro který byly původně vynalezeny. 99,5 % všech existujících kolujících peněz každý den na světě je z ekonomického hlediska k ničemu. Nejsou zapotřebí. Je jich přespříliš, musí se odstranit. Ostatně i ve smyslu vysokých financí. Musí to zmizet. Ničí to svět. Je to zvrácenost. Momentálně se tyto peníze pohybují v mezinárodním globálním kasinu a každý den se tam ničí o trochu víc. V USA to teď vypadá následovně – jen pár čísel – dotknu se toho úmyslně jen letmo a nechci to dále prohlubovat a jen to rychle projdu. Celkové dluhy USA obnášejí momentálně 53 biliónů. A to je vyšší než celosvětový národní produkt ve výši 40 biliónů. Jen dluhy Američanů. Ta čísla s bilióny vám nic neříkají, proto něco jiného: americký státní dluh narůstá denně o 2 milardy. Deficit zahraničního trhu vzrůstá denně o 2,2 miliardy. To znamená, že americký stát a jeho občané vydávají za vteřinu o 45 tisíc dolarů víc, než vydělají. Než sami vyhospodaří. A to i o vánocích, na Silvestra… Proč to mohou dělat? Protože mají v rukou monopol na peníze. Oni tisknou světové peníze a existuje jen dolar. Protože všechny ostatní měny jsou zpravidla pojištěny dolarem jako rezervou, jako zárukou. Euro ostatně z 80 %. Vy zde ve Švýcarsku jste si nechali vzít krytí vaší měny zlatem v roce 1992. Na světě už nejsou peníze kryté hodnotami, je to už jen „fiat money“, „buďtež peníze“, jak se říká, oni je prostě tisknou a každý den nanovo. Samozřejmě produkujeme také odpovídající větší množství zboží, že? Jako miliardy a bilióny, vkládané denně nebo týdně do hospodářského koloběhu na záchranu systému, ne lidí. To je na tom to zločinné. Snaží se tím zachránit svůj zničený sytém a ne lidi. Jde ale o nás. Nejde o peníze. Jde o naši životaschopnost a schopnost přežít jako lidská společnost. O to se jedná. Kdosi jednou řekl, že s ekonomikou je to úplně jednoduché. Dobře si žiju tehdy, když dlouhodobě víc přijímám než vydávám. Tak jednoduchý je svět. A tady se podívejte, jak si počíná americká vláda ohledně výdajů: příjmy odpadají a výdaje závratně stoupají. To, co se děje, vypadá nějak nezdravě. K tomu se ještě přidají záchranné balíky jakéhosi pana Obamy, jehož volební boj byl financován právě pěti bankami z Wall Street. Ti ho udělali. Přes miliardu dolarů. Člověk by se mohl domnívat, jaké zájmy bude případně zastupovat. Lehce o tom zafilozofovat… A pak si člověk řekne: aha, Američané mají problém. Mají deficit zahraničního obchodu. Dostanou tedy více dodávek fyzického zboží, než sami do světa dávají. A ten deficit vzrůstá také exponenciálně. Ti tedy mají problém, řekneme si. V roce 1992 se říkalo: vedoucí hospodářská světová velmoc dělá ročně deficit zahraničního obchodu ve výši 50 miliard. To je katastrofa – říkala spousta ekonomů. Dnes už to nikoho nevzrušuje, dnes to dělají každých čtrnáct dní. Tento deficit. A víte, pro koho je to problém? – Pro nás. Hlavně pro Německo jakožto mistra světa v exportu. Co znamená „mistr světa v exportu?“ „Mistr světa v exportu“ znamená, že jsme do světa vyvezli více fyzického zboží, než jsme od nich dostali. A jak se to saldo vyrovnává? Už to tušíte – malými zelenými cedulkami, zvanými dolary. To je ale hloupé. A oni to jednoduše tisknou. A tento dolar se případně měnovými spekulacemi sníží nebo vyzdvihne – v posledních 2-3 letech ztratil dolar nejméně 20 % své hodnoty, vidíte, že jen přebytek zahraničního obchodu Němců činí 150-200 miliard, vezměme 200 miliard, minus 20 % měnové spekulace, a nazdar 40 miliard. Je ještě někdo, kdo má ještě větší problémy než my, a to jsou Číňani. Ti mají měnové rezervy dva bilióny. 12. 6. 2007 byl ohledně toho osloven bývalý šéf emisní banky Greenspan – člověče, Číňané to mají s dolarem v rukou, bylo to na konferenci o nemovitostech v New Yorku, poté, co už nebyl šéfem emisní banky, ti jsou pak nějak upřímní, někdy říkají pravdu. Oni vlastně říkají vždycky pravdu, musí se jen přesně naslouchat. Četl jsem to ráno v novinách a div jsem si nerozlil kafe, když jsem to viděl – to jsem si musel schovat. Zeptali se ho: Číňané to mají v rukou, kdyby teď ty svoje dolary – mají skoro dva bilióny dolarů měnové rezervy, proto hrají na stejné straně. Ti nepotřebují slabý dolar, přišli by o dva bilióny. Číňané mají velký zájem – jsou také orientováni na export. Víte, jaký byl pokles minulý měsíc? 18 % u Číňanů. Importy poklesly o 43 %. Vidíte, že se právě děje něco významného, ale v zákulisí. Tyhle zlomy – ty chtějí – donutili nás zúčastnit se všude hry. Protože najednou má každý své zájmy. Oni své bilióny taky nechtějí ztratit tím, že by se dolar vypařil do vzduchu nebo případně do nirvány. Takže všichni se účastní hry. Němci nakonec také. Ti také nemají zájem o to, aby se dolar vypařil do vzduchu. Protože to je naše pokrytí exportních přebytků, které jsme dodali. A podle hlášení agentury Reuters se ptali 12. 6. Greenspana, Číňané to přece mají v ruce, ti mohou manipulovat s dolarem, a Greenspan povídá: ne, to mi nedělá žádné starosti. A oni, ohromení, říkají: Ale vždyť to mají v rukou. Když Číňané vrhnou prostě svoje dolary na trh, co potom? A Greenspan na to podal skvělou odpověď, kterou vám nechci upřít: „Je velmi nepravděpodobné, že by Číňané odprodali své dolarové rezervy, protože nenajdou nikoho, kdo by jim je odkoupil. “ Novináři jsou z toho hotoví, co se to děje, Greenspan odchází, ještě jednou se otočí a řekne ještě jednu zajímavou větu: „Lidi, užívejte si života, dokud ještě můžete. “ Berte to vážně. A tady vidíme dolar v střemhlavém pádu. Kupní síla 1 dolar r. 1970- dnes už je to jen 13 centů. Nejstabilnější měna na světě – německá marka, byla jen o 15 % lepší. A to byla nejstabilnější měna na světě. A nabízí se tedy otázka – nevím, jak je to tady u vás ve Švýcarsku, ale v průměru má každý Němec dvě životní pojištění. Na co to mají? Kdo jim to prodal? A proč? A konkurence se snaží o to, že jedni vyplatí za 100 € na 30 let 100 tisíc a ti druzí říkají – my vyplatíme 120 tisíc. (ABLAUFLEISTUNG – SPRAVNY TERMIN UPRESNIT) A kolem toho se odehrává konkurence. Protože duch si představuje – aha – 120 tisíc – a uvažují vždycky v dnešní kupní síle, to jim ale slibují za třicet let. Největší riziko, které si nakoupíte, není to, jestli vyplatí 100 nebo 120 tisíc, to nedělají a nedělali. Před 30 lety slibovali ostatně Němcům 120 tisíc marek – a dostanete je? Jsou to eura. Lež. Pryč to bylo. Žádné marky. Ty mezitím zrušili. Ale při měně z toho udělali polovinu. 1 € byly 2 marky. A dnes dostanete za € tolik co za marku. Nazdar. Pryč. A pizza, která stála dříve 8 marek, stojí dnes 8 € V čem je rozdíl? Můj majetek se přitom o polovinu zmenšil. A tak jak dnes rozšiřují množství peněz, za 120 tisíc výplatného životní pojistky – když budeme mít štěstí, dostanete za to jízdenku k nádraží. A mezi tím mohou ležet dva týdny. Tak rychle to může jít. Hyperinflace v Německu v roce 1923 proběhla během 9 měsíců. A tam jsme byli u biliónů za 1 US-dolar. A nemyslete si, že se to nemůže znovu stát. A to vám ukážu zde – toto byly hyperinflace v minulém a tomto století: Těch dat si jen tak povšimněte, protože v médiích to nepodávají nijak zřetelně, to není dobré, abyste se to případně dozvěděli, a jsou tu jen hyperinflace, kde ztráta měny obnášela minimálně 80 % za rok. Ty ostatní tu vůbec nejsou zaznamenány. 80 %. Těch zbylých 20 %, to už je taky jedno, tvrdím. A tady vidíte explo – expanzi – přeřeknutím jsem řekl téměř správné slovo – explozi množství peněz. Nemusím to dále komentovat, jak množství peněz přibylo, vidíte tu poslední čtvrtletí roku 2008 – přírůstek množství peněz ve Spojených státech. Co k tomu ještě říct? Dejte si to sami dohromady. Inflace neznamená, že podražily ceny, jak si někdo může mylně myslet. Tomu něco předcházelo. Totiž rozšíření množství peněz. To tomu předcházelo. A když je vyšší množství nekrytých peněz, které hledá kupní sílu, musejí se tomu ceny samozřejmě přizpůsobit. – To je inflace. Ta hrstka, která systém chápe, bude mít natolik zájem o jeho prospěch nebo budou natolik závislí na jeho milosti, že z jejich řad nikdy nevzejde opozice. Velká masa lidí, mentálně neschopná pochopit, ponese však jeho břímě bez reptání, možná dokonce netušíce, že systém je vůči jejich zájmům nepřátelský. To řekl jistý Rothschild. 1863. Bohužel má pravdu. Nebo – udělali to tak, aby to tak bylo. Ostatně – když otevřete noviny a čtete, co všechno se ve světě divného děje a řeknete si: ach, ti politici… Člověk je obklopen samými idioty. Ti jsou ale hloupí, že to udělali. Ti musejí být blbí. To už jsem si odvykl. Ti nejsou blbí. Máme ty nejlepší politiky, které si lze představit. Jen – pro koho? To je otázka. A pokud vám ještě připadá něco divné, že byste si řekli: proboha, ti jsou hloupí, pokuste se najít toho, kdo má přesně z té situace prospěch. A zjistíte jednu věc – děkuji… Nejsou takoví hlupáci, za které jste je považovali. Jen zastupují určité zájmy. Otázkou je jen: jaké zájmy – nebo čí zájmy? A my, kteří tu sedíme, k tomu nepatříme a měli bychom si pomalu naši moc vzít už zatraceně zase zpátky. K porozumění penězům zábavným způsobem si vezměme tuto hlavní měnu. A první otázka zní: jsou toto peníze? To nejsou peníze. To je bankovka. Pravé peníze jsou v USA definovány dokonce v ústavě, stal se z toho článek ústavy. Tam stojí, co je to dolar. A když si to přečtete, určitě se podivíte. Dolar je kousek stříbra o váze 412,5 gránů, to je přibližně 26 gramů. To je americký dolar. Tečka a hotovo. Tohle – to jsou soukromé peníze, vydané soukromou institucí – ne soukromé peníze – promiňte – ale bankovka. Bylo to taky docela praktické. Cválali po divokém Západě se svým stříbrem a zlatem a to nebylo dobré. Takže vydávali mezi jednotlivými bankami skladovací lístky a cestovali s cedulkami a když někdy potřebovali skutečné peníze, totiž zlato nebo stříbro, šli do pobočky banky a řekli: tady je můj skladovací lístek. Dej mi to. A pak to dostali. Co stojí na bankovkách dnes? To je vždycky zajímavé – vezměte si bankovky a pořádně si je prohlédněte. A pak zjistíte, že nám ani nelžou. Stojí tam přesně, co to je. Tato bankovka je legálním platidlem pro všechny soukromé a veřejné dluhy. Stojí tam něco o penězích? Ne. Tak to ani nezamýšleli. Dříve byla tato měna krytá zlatem. Co tam stálo? Dříve tam stálo – poté co se vynalezla emisní banka – nejprve nám museli po generace odvykat – abychom jim to všechno spolkli. Naplánovali to ale už dávno. Víte, když si myslíme – za 3 týdny, to jsem předvídal – tak si poklepáváme na rameno, to je pro ně jeden tah, oni naplánovali celou šachovou hru. A plánují na generace. Jsou opravdu dobří. Tam ještě stálo: doručiteli vyplatit na žádost ve zlatě – od 10 dolarů, a od 5 dolarů tam stálo: doručiteli vyplatit na žádost ve stříbře. Jak to bylo u nás? Mám tady bankovku, tu můžete koupit u eBay za 50 centů – 1000 říšských marek. To si člověk myslí, že to jsou peníze. Když si ale tu bankovku přesně pročte, co tam stojí? – Stojí tam toto: 1000 marek vyplatí hlavní pokladna říšské banky v Berlíně bez ověřování legitimace – ti ještě neznali Osamu – doručiteli této bankovky. A to si člověk řekne: hele, já myslel, že to jsou peníze. Ne ne, to byl úložní lístek pro peníze. Peníze byly ušlechtilé kovy: zlato a stříbro. A víte, kolik jste dostali za tuto bankovku? Bylo to opravdu hodně – uvedu vám příklad. Oba dva jsme měli dědečka. A oba dědečkové chtěli něco udělat pro své děti a jejich děti a oba měli tuto bankovku – opravdu hodně – a tak si řeknou: zakopeme to na zahradě a neřekneme to ani vládě atd. atd. – daně a tak – pryč s těmi penězi. Jeden si řekne, zahrabu, našel si na to pěknou krabičku, ten druhý ne, taška z umělé hmoty ještě nebyla vynalezena a tak si řekne: Tak si za to vezmu zlato, to v zemi tak nehnije. – A nic si u toho nemyslí. Jde tam a dostane za to kolik? 55 uncí zlata. 1913. Dnes hrabeme v zahradě, jeden najde bankovku, jde k eBay a řekne, dám to za sběratelskou hodnotu 50 centů, ten druhý najde 55 uncí zlata a jedna unce zlata stojí dnes 992. Násobení přenechám vám, to by byla vaše cena. Porozuměli jste rozdílu mezi papírem a penězi? U amerického dolaru je ještě zajímavé prohlédnout si zadní stranu. Američané říkají vždycky pravdu. Říkají za co dolar stojí. Přečtěte si to. „Důvěřujeme v Boha.“ No tak pěknou zábavu – v peněžních záležitostech. Berte to vážně. Nemusíme se tak smát. Dostanu se k tomu. Dolar skonává a někteří se radují, ale všechno ostatní nakonec zaniká společně s dolarem, protože to je rezervní měna pro všechny ostatní, je jedno, jestli to jsou švýcarské franky nebo eura, to dělají jen proto, aby nás drželi v šachu. A to na čtvrtém místě po desetinné čárce. Protože když chcete péct housky, na to už úvěr nedostanete. Chcete si otevřít pekárnu, 50 % vlastního kapitálu – to je nám příliš riskantní. Ale když chcete hazardovat s měnovými opcemi, dostanete úvěr 100 %. Vím, o čem mluvím, protože jsem to dělal, dával jsem na to také dohromady takové produkty. Dnes to nedělám, protože si nemyslím: Tady bych mohl udělat pár marek… Američané říkají: „make money“. Sledujte řeč, o vydělání se nemluví. Dělat. Make money. Je to neetické. Protože si u mezinárodního ruletového stolu zkoušíme navzájem vyfouknout peníze. Je to hra s nulovým součtem, ale chybí to přesně tam, kde by to bylo zapotřebí k fyzické reprodukci lidského společenství. A do toho už se momentálně neinvestuje. A to je to drama. Peněz je nekonečně. Jen jsou špatně umístěné. Na euru už nestojí vůbec nic. Když se podíváte na kritéria občanské politické ekonomiky, nesplňuje tento papír už ani kritéria bankovky, to jsou oficiální falešné peníze. A nestojí tam ani nic, kdo za to ručí. Jednou se to rozsype – sorry, to jsme měli takový nápad, a nějak to nevyšlo, s tím eurem. Na zadní straně totéž, všude podivné mostové konstrukce, a já vám řeknu, o co vlastně jde, a k tomu bych chtěl ještě jednou citovat bývalého šéfa emisní banky Alana Greenspana, který před pěti lety řekl – to je ostatně můj nejmilejší citát od něj: „Pokud jste mi rozuměli, nevyjádřil jsem se dostatečně nesrozumitelně.“ Mluvíval vždycky záhadně o penězí a o burzách aby nás nějak držel v šachu, a všichni si mysleli: ó, ten se ale vyzná. Ano, vyzná – otázkou je – pro koho. A v návalu upřímnosti někdy řeknou věci, že se člověk z toho posadí. Cituji ještě jednou krátce Alana Greenspana, to řekl před pěti lety: „Když nějaký národ zabředl hluboko do bažin zadlužení a nevidí už východisko, když díky stále vzrůstajícím výdajům zabředá stále hlouběji a už s tím nemůže přestat, musí být úřad příslušný pro peněžnictví jednak nahlížen jako vševědoucí a věří se mu na základě přesvědčivé vůdčí osobnosti. Neexistuje jiná cesta, jak v tomto stádiu vývoje zamezit panice a krizi. Tato osoba, nebo skupina osob, která ve skutečnosti kontroluje tok úvěrů, je pak tvůj pán a vládce, pán tvého veškerého hmotného majetku, pán tvojí duše.“ – Chcete to? – „Pán tvojí duše.“ Ti nechtějí naše peníze – chtějí naše duše. Berte to vážně. Nynější předseda emisní banky řekl krátce před nastoupením úřadu toto: „Nevím, zda změna přijde s třeskem nebo skučením, zda dříve nebo později. Ale jak to vypadá, je pravděpodobnější, že to, co změnu navodí, bude finanční krize coby politická prozíravost.“ V této větě je jedna nepřesnost necheme-li to nazvat lží: „Nevím.“ – Ten to ví moc dobře. Tady stojí plán. Tohle udělají. Dámy a pánové, systém peněz na dluh, založený na ničem, který nemá žádný protějšek, jako dříve kupříkladu zlato, nemůže vůbec narazit. Na co? Nemá žádný protějšek. Kromě jednoho. Na naši důvěru. Jen tam může tento systém narazit. Nevypadá to tak. Lidé ve spotřebních chrámech pořád ještě používají eura, švýcarské franky a dolary, jako by se nic nedělo. Momentálně to tak nevypadá. Když ale každodenně stojí v novinách: finanční krize, finanční krize, hospodářská krize, krize krize krize… Ke krizi, dámy a pánové, dojde pro toho, kdo ji chce prožít. A k tomu směřují. Je to na nás, abychom této krizi zabránili. Neboť oni ji chtějí. Aby z chaosu, který tím natropí, mohli zbudovat svůj nový světový řád. O to jde. Jistě potřebujeme nový světový řád. Ale takový? Takový nepotřebujeme. Snesete ještě jeden problém? Ano? – Protože tohle byla předehra a teď se dostaneme k vlastnímu problému. Když se peněžní systém zhroutí, je to jedno z nejmenších zel. Proč? – Už jsem to řekl: je to vytvořeno lidmi. Je to na domluvě: máme červené cedulky, zelené cedulky, zítra uděláme modré. No a? Ty se dají rychle vytisknout. Jeden z toho má prospěch, druhý ne, ale platbyschopnost společenství – dnes máme stejně jen čísla na obrazovce – nastolit zákonem. Nezávisle na ideologii. To dnes ani nestojí peníze, dělat peníze. A jak vidíte na této fólii, měnových a finančních agregátů přibývá, to už stojí dokonce v Bild-Zeitung. Jen co to znamená tam nestojí. Ale že se to děje, to je dnes pro každého normálního občana srozumitelné. To, čemu se nerozumí, je bohužel následující fakt, že totiž hospodářská výroba na světě, vztažena na světové obyvatelstvo 6,5 miliard, exponenciálně ubývá. To je náš problém. To je hlavní problém. Toho si tady v bohaté části světa ani nevšimneme. Ale na světě máme 6,5 miliard. A proto fyzická ekonomie. Abych vám přiblížil pohled na fyzickou ekonomiku zábavným způsobem, o co vlastně jde a co to znamená, uvádím vždycky takový investiční příklad. Vždyť z toho oboru jsem. Představte si, že jste věřili, že akcie jsou v trendu a všichni udělali stovky procent a já chci tedy taky do toho a v únoru 2000 jste se této možnosti chopili. A řekli jste si: teď budu investovat. Na to dělali přece tu reklamu s takovým T – do toho musím rychle investovat – německá TELEKOM – jeden z nejlépe situovaných telekomunikačních podniků na světě. Systematicky ruinován panem Ronem Sommerem to jen zcela mimochodem – to není naše téma. Ale v únoru 2000 si koupíte za 5000 € 72 akcií Telekomu a dnes se podíváte do svého depozitu – a to skutečně na euro přesně souhlasí – co odhadujete, kolik že máte na účtu? (681 €) Srdečné blahopřání. Skvělá investice. Váš soused si řekne: Musím se taky zbavit peněz, protože mi nějak 5000 přebývá, budu investovat do piva. Ale není tak hloupý, že by kupoval akcie podniků, které tu jsou vidět – já jsem z Německa, možná, že to znáte – Radeberger, Warsteiner, Becks – to tu je asi taky – ale on vyrazí a nakoupí si za 5000 € pivo. Tím myslím basy. – U Realu a v Kauflandu, co-op, podle toho, za 5000 eur dostanete asi 370 bas piva. A pak s tím jde domů a pije každý den dvě piva. Je konec února, uběhlo 9 let, tak jde do sklepa kouknout, co ještě má. A zjistí, božíčku, mám ještě 41 plných bas, to stačí až do dubna 2010. Když piju každý den dvě piva, tak to nevypadá dobře, Ale jak vypadá moje majetková situace? Musím říct, že to ujde – protože mám ve sklepě vratné obaly za 1147 €. To je fyzická ekonomie snadně a lehce. Dámy a pánové, nejde o peníze. Víte, co skutečně potřebujete? A uvedu to podle pořadí naléhavosti kritérií. Za prvé potřebujete vzduch k dýchání. Ten když nedostanete, tak je to za minutu či dvě vážné. Potřebujete vodu k pití. Když ji nemáte, je to také vážné za pár dní. Bez jídla vydržíte pár týdnů, ale pak už nastanou taky problémy. Potřebujete střechu nad hlavou, jako lidé potřebujeme lásku, rádi bychom měli sex – a mohl bych vyjmenovat tisíc věcí, které ve svém životě potřebujete a které děláte rádi a když to přesně prozkoumáte, peníze se tam vůbec nevyskytnou. Ale my jsme peníze zbožštili a myslíme, že si za ně můžeme všechno koupit, a to je ten omyl. A tyto zdroje si musíme zajistit, o to se jedná. Tak, a když se podíváme na světovou spotřebu zdrojů, zjistíme následující: zelený sloupek dole je světový průměr. Energie, palivo, proud, ryby, maso, papír, voda – to spotřebuje svět v průměru. A v poměru k tomu jsou světle zelené sloupky Němci, v poměru ke světové spotřebě, a ty červené je spotřeba Američanů. A Američané si osobují u paliv promrhat zhruba desetinásobek toho, co spotřebuje celý zbytek světa. Všude. Jediné, kde se nechytají, jsou ryby. To nemají u McDonalda. Hloupé. To je náš problém. Další problém je, když se podívám na tyto poměry spotřeby a poměry obyvatelstva, zase: to načervenalé a to hnědé, to je severní Amerika a Evropa. Severní Amerika a Evropa představují 11 % světového obyvatelstva, a konzumují přes 60 % světové spotřeby. Je to spravedlivé? Je to zdravé? A jak to půjde dál, budeme-li to jinak chtít? (NEROZUMIM PŘESnĚ) A stačí na to zdroje Země? A náš problém, dámy a pánové, je následující: Kdyby naše hospodářství bylo souhrnně viděno rybník nebo jezero a to by bylo všechno, co máme, a žili bychom pouze z rybolovu, pak se pro nás středoevropany nabízí takový obraz: jdeme do supermarketů nebo na trhy a zjistíme, že všude je plno ryb: kaviár, krevety, losos, sleď, všechno k dispozici. Když si někdo může dovolit jen sledě a kaviár se ho netýká, myslí si pak, že máme jen problém rozdělení peněz. Vždyť jinak je všechno. Jen já si to zrovna nemůžu koupit. Musím jíst toho hloupého sledě, a vysoká společnost má zase kaviár. Ano, máme problémy v rozdělení. Ale to je to nejmenší zlo. To druhé zlo je to, že díky tomu nevnímáme, ačkoliv ceny zůstávají stálé nebo v té oblasti dokonce klesají, proč je jezero, z něhož tyto zdroje čerpáme, z 80 % prázdné. A přesto zvyšujeme každý rok výlov, protože s GPS a nevody vyslídíme i nejposlednější štiku, ta proti nám už nemá šanci. Hotovo. Tak dobrá je naše technologie. A ačkoliv je jezero už prázdné, dokážeme produktivně – v penězích – ještě snižovat náklady a vylovit i ostatní ryby, které tam ještě jsou. A proto si toho nevšimneme – regály se prohýbají, ceny jsou v pořádku, a my si myslíme, že svět je v pořádku. To jde až do toho okamžiku, kdy zmizí poslední ryba. A pak zjistíme: ó, peníze se dají tisknout, ryby ne. Pochopili? – Proto, dámy a pánové, boj se ve světě vede o světové zdroje. Nejde o peníze. Jde o zdroje, jde o čtvereční metry, jde o krychlové metry, o nemovitosti, jde o lidskou dovednost, jde o patenty a jde o tyto zdroje, o potraviny, proto tyto – už jsme zase u toho – už jsme zase, je to pořád totéž – je to zvláštní dávání a braní na tomto světě, že? Jako s farmaceutickým průmyslem. Lidé vydávají peníze, aby mohli brát farmaceutické produkty. A co dělá farmaceutický průmysl? Vydává farmaceutické produkty a bere peníze. Hovořil jsem už mnoho o penězích a přesto bych chtěl ještě konstatovat: v tomto zmíněném případě se ukázalo, že braní peněz je zdravější. Problém je ale v tom, že ceny surovin díky tomu nekonečně vzrůstají. Pšenice, sojové boby, topný olej, vidíme ty změny cen – od r. 1970 dodnes se zhruba zpětinásobily. Zvýšilo se stejnou měrou i vaše životní pojištění k zabezpečení ve stáří? Mysleli jste, že můžete řešit problematiku starobního zabezpečení dávkami financovaným programem nebo kapitálem krytým postupem, že můžete ten problém řešit penězi? To bych vám rád vymluvil. To nebude fungovat. Obojí nebude fungovat. Dávám přednost africkému modelu: to je rodina. A proto se na ni útočí. To je ten důvod. Tu chtějí zničit. Rodiny chtějí zničit. Sociální společenství. Sociální společenství. Jde to v tomto pořadí: Rodina, přátelé, etnická skupina. Ne obyvatelstvo – národ. Říká se tomu národ. A ne společnost. Jsme národ. A patříme tu ostatně ke stejnému kmeni, ve Švýcarsku, v Rakousku a v Německu. DACH. (střecha) Na to bychom se měli upomenout a uvědomit si naši zodpovědnost. Tady jsou znázorněny další burzovní kurzy – něco jsme ostatně ještě neměli – a to bych vám chtěl ozřejmit na jedné věci – to je vývoj ceny rýže v minulém roce. Vidíte to? Otázka: kde žije většina lidí? V Asii. Co je jejich základní potravina? Rýže. 80 % lidí, kteří tam žijí, nemá vůbec žádný majetek. Mají jen příjem. A ten je tak nepatrný, že musejí vydat 80 % svého příjmu, aby si zajistili potravu a čistou vodu, pokud ji vůbec dostanou. A když člověk musí 80 % příjmu – o majetku nemluvím – vynaložit na koupi základních potravin, a tady stoupne cena během krátké doby o 100 %, pak u mně v počítačí stojí: game over. Mnoho lidí u nás mají strach o peníze. Finanční krize. Jde o peníze. Ne. – Ti už jsou o kus dál. Mají strach o život. Když se nic nestane, nedostanou lidi už žádné jídlo. Rýže a pšenice se ve vývojových zemích stále zdražují, přečtěte si ty citáty. Mám tady supertýpka, Henry Kissingera: „Kdo kontroluje ropu, kontroluje národ. Kdo kontroluje potraviny, kontroluje národy. “ Co člověk všechno neudělá pro Nobelovu cenu míru… My jsme se na té prezentaci nedomluvili – ale překrývá se to – jde vždycky o totéž – jde o naši kontrolu. A s tématem „peníze“ k tomu dochází. Protože tím nás mají v hrsti. Protože díky tomu nejsme soběstační. Tolik času už vlastně skoro nemám, abych se zabýval národoprávní situací v Německu, proto to projdu jen úplně rychle – zajímá vás to ještě? Můžu ještě…? – Myslím, že to je důležité. – – Je to důležité? – Ano, velmi důležité. – Z toho jsem si udělal životní motto: to, co každý považuje za jasnou věc, zasluhuje si nejvíc prozkoumání. Dám vám výborný tip: dělejte to taky. Prostě ty věci zpochybňujte a zjistíte toto: odpověď je ve vás. Ani toho není moc zapotřebí. Rodíme se s universální moudrostí, kterou nám během let a ve škole odnaučili. Naslouchejte více svému nitru, pak nemusíte vůbec tolik číst a o tom, jaké informace k sobě pustíte, pak rozhodujete sami a neproklikáváte se televizními programy, ale raději internetem. Na správných stránkách. A zpravidla zjistíte, že odpověď je ve vás. To, co zabránilo tomu, aby vyšla na povrch, je to, že jste nebyli s to položit správnou otázku. To úplně stačí. A většina lidí nechce tu správnou otázku vůbec slyšet, protože už tuší, jak zní odpověď. To má pak ale co dělat s tím, že by člověk musel svůj život a svůj životní způsob úplně přeměnit. To je hloupé. Co se týče této problematiky, narazil jsem na ni teprve před několika lety, a nechci tu žádnou právní přednášku a právní problematiku, ačkoliv to je velice důležité, a tady se dostáváme – z mého pohledu – k řešení problémů, to je moc napínavé. Protože to, co se stalo s Německem, to je docela důležité. A tady je výrok Napoleonův, který před 200 lety řekl: „Neexistuje dobromyslnější, ale ani důvěřivější národ než německý. Žádnou lež nelze vymyslit dosti nehorázně, Němci jí uvěří. A pro heslo, které jim bylo dáno, pronásledují své krajany s větší zatrpklostí než své skutečné nepřátele. “ I v tom měl ten chlapík bohužel pravdu. Takový je stav. Momentálně především v mojí zemi, v Německu. Bohužel. Důležité je, abyste – i Švýcaři a Rakušáci – pochopili následující fakt – já to teď můžu pouze tvrdit – prošetřete si to sami – odpovídající knihy mám taky s sebou – i v mojí knize jsme toho k tomu hodně napsali – a především i k řešení. Jde o právo – protože právo je zajímavé – tady vidíte, co je právo – na počítači myslím klávesa 3 – jsou to nastojato postavená želízka na ruce. Znak paragrafu. O tom se dá taky přemýšlet, proč to tak je a co s tím necháme dělat. „Díky své nevěrohodnosti se pravda vymyká poznání.“ Héraklitos z Efezu. – To, co teď přijde, je trochu silný tabák, ale vy jste zrovna říkali, že do toho jdete. Není to moje vina. Co se tedy po válce stalo? Byla Německá říše, a ta měla majetek a národ a národ měl práva. Opatření vítězných západních mocností – nechci teď mluvit o vině a nevině a takových věcech, to všechno zůstane stranou, chci jenom uvést fakta, udělejte si sami o tom úsudek, především co se pak z toho dá udělat. Majetek byl povětšinou zabaven, použit pro reparace a vyvlastněn. Zbylý majetek přešel do kmenového kapitálu tzv. Spolkové republiky. Z národa se stal personál. Berte to prosím doslovně, a kdo z vás je Němec, vytáhne si průkaz a přečte si: personální průkaz. Tím jste příslušníci této firmy. To není žádný vtip, to je smrtelně vážné. My totiž nemáme osobní průkazy, které prokazují naši totožnost, máme firemní průkazy. Patříme k firmě Spolková republika Německo – protože my idioti jsme to ze sebe nechali udělat. Práva byla odstraněna, a správní práva – neboť ta mají jen správní funkci – Spolková republika Německo – to stojí v základním zákoně čl. 138 – je hospodářská a správní jednotka. Existují pouze správní orgány. Neexistuje už státní právo. A státní právo se ruší všude v Evropě. To je smysl Lisabonské smlouvy, dámy a pánové. A proto bude vláda spolkového Německa, kterou nerad označuji za německou, protože jí není – je všechno možné, jen ne německá vláda – ta bude hrát průkopnickou roli, protože v zavádění soukromého práva mají nejvíc zkušeností, jak se to dělá, jak se to národům pře (NEROZUMIM) Zároveň se tím dostanou z vlastního debaklu zákonnosti. Proto jsou to největší zastánci Lisabonské smlouvy, který, vstoupí-li v platnost – a to bude nejpozději koncem 2009 začátkem 2010 – všechny právní texty nasvědčují tomu, že do té doby tento proces všude v Evropě dokončí – když to připustíme, znamená to zotročení a porobu celé Evropy. Z práv tedy udělali domovní řád, tento domovní řád je základní zákon, ta firma má taky trochu peněz, z toho se stal kmenový kapitál firmy, a nemá už žádný lid, má už jen personál. Dozorčí rada je Spojenecká kontrolní komise, spojenecký úřad, správní rada neboli vedení podniku, jak je libo, je spolková vláda – všechno, co vykládám, se můžete ostatně dočíst, přečtěte si Základní zákon, tam to stojí. – Protože spolkový kancléř v čl. 65 Základního zákona neurčuje směrnice politiky, nýbrž směrnice obchodní politiky a určuje také obchodní oblasti – atd. atd. To je to, co tam stojí. Důkladně si to přečtěte. Vlastníci jsou Spojené státy a Velká Británie. Máme tedy vlastníky, jsme nadále obsazenou zemí, máme vedení podniku a (TO JE???) Kontrolní rada. Na východě se lišily jen pojmy, před sjednocením, tam byl kombinát Německá demokratická republika, dozorčí radou byl Sovětský svaz, předsedou generální tajemník a majitelem byl Sovětský svaz. Od r. 1949 do r. 1990 přivedena na mizinu, vydrancována, stejně jako Spolková republika – celé se to muselo sloučit a přednost dostal hospodářsky silnější systém. Ostatně – při studiu dějin jsem si všiml toho, že socialismus a kapitalismus jsou dvě strany téže mince. A oba systémy – znovu: oba systémy měly téže finančníky. A ti dělají vždycky toto: tézi a antitézi, z toho se udělá syntéza, a tu historku nám prodávají jakožto historii. Tak to funguje dodnes, a tak jsme taky poskakovali po ulici a otevírali jsme šampaňské, protože jsme si mysleli: sjednocení Německa – a teď to začíná, a mezi lidmi byla opravdu veliká solidarita, 1990, ještě si to pamatuji, zřídkakdy jsem se cítil tak svobodně. Ale bohužel jen cítil – skutečnost vypadala jinak. Potřeboval jsem ještě 15 let, abych přišel na to, k čemu vlastně došlo. Spolková republika Německo sama je s. r. o., finanční agentura SRN je zanesena v obchodním rejstříku ve Frankfurtu. Tady jsou výňatky z obchodního rejstříku, nemohu to procházet, můžete se tím ale zabývat sami. Vzala se stará s. r. o z NDR, a tato s. r. o. se zanešeným kmenovým kapitálem 25000 € dluží dnes 1,5 biliónu státního zadlužení. Tomu se pak říká triple-e (???) papíry. Ručící kapitál 25 tisíc €. Přeji hodně radosti se státními půjčkami. Mysleli jsme, že 1990 došlo ke znovusjednocení, ve skutečnosti došlo ke koupi s navýšením personálu – to není vtip – myslím to přesně jako to říkám, a nemluvím v synonymech, mluvím ve faktech – kromě kupní ceny za NDR ve výši 200 miliard byla dojednána i likvidace Německé spolkové republiky. A to byla Evropa. A to má být Evropa. Výchozí situace – to přeskočíme, jinak to bude trvat moc dlouho… Od roku 1990 bylo Spolkovou republikou Německo provedeno opatření kupní částky, ta ostatně činila 30 miliard, ne více, ze sjednocení vyplývající důsledky byly 500 miliard – to je téma samo pro sebe, jak nechali vzniknout dluhy z ničeho, dnes mohu nezvratně dokázat, že z 1,5 biliónu státního zadlužení je 500 miliónů fiktivních – ty vůbec neexistovaly společnosti se zaplatilo v hotovosti, tzn. že spojenci si také trochu zašpinili prsty, každý z nich dostal za tento deal 200 miliard, a co ještě zbývá udělat, je přesun personálu, insolvence a likvidace akciové společnosti SRN, založení správních společností – německý jazyk je velmi přesný – dříve jsme měli pracovní úřady, dnes jsou to zprostředkovatelny (NEBO RADEJI AGENTURY?) práce, všechno přechází na správní orgány, vše se přizpůsobuje soukromému právu, to se ostatně děje i zde ve Švýcarsku. Všude je to táž hra. Vezmou nám jakožto národu kontrolu nad státem, a snaží se nás přes obchodní zákoník soukromoprávně stíhat za věci nebo se za ně nechat zodpovídat, které dříve byly úlohou státu, a ty jsou cíleně odstraňovány ve prospěch malé klientely která pak chce mít kontrolu nad světem. Tak se to právně zabezpečuje. Tak se to dělá všude v Evropě a ve světě. Vítejte v klubu. To je EU. Jak to vypadá? To je zajímavé: cituji tu teď „Die Welt“ – to není ode mne. „Die Welt“ dostali dotaz, co je těchto 12 hvězd. A „Die Welt“, konzervativní noviny, píšou, že těch 12 hvězd symbolizuje 12 kmenů izraelských. Založení EU mělo 6 členských států, ale odjakživa to bylo 12 hvězd. Dnes máme 27 členských států, je to pořád ještě 12 hvězd. Dobře. – Co se s nimi děje – tady už je trochu ohlodává sup bankrotu. Znáte už stupňování jména Kohl? (Cosi jako Uhlí – Uhlíř – spálenina – pozn. překl.) To s námi udělali, a otázkou je – a tím bych rád pomalu uzavřel – jaké jsou alternativy, co můžeme dělat – a rád bych promlouval opět v obrazech o dostávám se ke hře Monopoly – to, co jsem vám tu ukázal, byla Monopoly – to tu celou dobu hrajeme. My jsme ti hloupí, stojí právě na startovním políčku, ale máme problém: nemáme ani jednu ulici a nádraží nám taky nepatří. A elektrárnu mají taky ti druzí. A teď tu stojíme s kostkami a říkáme si: do toho, do toho, nějak to kolo už zvládneme. A ti druzí stavěli taky hotely jak pitomí a těm se musí pořádně platit. Víte, kam se musíte dostat, abyste se bez úhony dostali dál? Ponejprv na šanci a na otazník a k tomu potřebujete ve hře vždycky sedmičku. Je to velmi pravděpodobné? A pak musíte u šance vždycky táhnout karty a tam pak stojí: postup až do Schloßallee – to je ale hloupé, ta vám totiž nepatří. To znamená, že nejjistější místo v této hře je pro nás ve vězení. Je to naše určení? Tam nás ale chtějí dostat. A ten z vás, kdo ještě vlastní ulici, ten podle pravidel nemá v době, kdy sedí v šatlavě, možnost vybírat nájem, když někdo na políčko vstoupí. A toho se naučí vážit, protože ztráty, dokud se pohybuje na herním poli, jsou mnohem větší. A já se ptám, proč pořád existují lidé, kteří ještě házejí ve hře kostkami. Pomalu bychom to měli pochopit. Je to skvělá hra, ale už ne pro nás. A Monopoly se jmenuje proto, že zbyde jeden, kdo vyhraje. Je to skvělá hra pro toho, kdo má všechny ulice, hlavně ty vzadu, žluté a zelené. Ten už nemůže prohrát. Ne z ideologických, ale z matematických důvodů. A – dámy a pánové, kdo tomu nevěří, proveďte prosím experiment, vždycky živé experimenty k tomu, co vám tu vykládám. Jděte po této přednášce domů, pozvěte nejlepší přátele a příbuzné, a hrajte Monopoly. A řekněte jim: dnes budeme hrát s opravdovými penězi. A já vám předpovídám, že do 2 hodin se změní mezilidské vztahy. Chceme to? To není naše hra. A to bychom měli chápat. Stojíme před následující výzvou, dámy a pánové, kterou je třeba vyřešit, a to musíme udělat my. Za prvé potřebujeme definici a použití vlastních peněz. Měli bychom vytvořit vlastní výměnné systémy. Měli bychom mezi sebou – pro lidi, kteří to pochopili – ve výměně používat jiné věci než eura, dolary a švýcarské franky. Přemýšlel jsem velmi dlouho o řešení a dnes vám můžu předložit řešení, které je tak prosté, že mi to ani nebudete věřit: Nepoužívejte jejich peníze a jste svobodní. A teď přijde to špatné: zkuste to opravdu udělat. Tím nás mají v rukou. Jako lidé, jako jedinec, jako malé společenství, v rodině, v přátelství i ve společnosti jsme prostě ztratili soběstačnost. A většina ani neví, co to je. Problém je, že ve školách se učí logaritmy a (NEROZUMIM) to časem perfektně zvládnou, ale jinak je kráva fialová a proud přichází ze zásuvky. A když už to tak není, tak tam stojí se svým logaritmem, protože víc se toho nenaučili. To je ale hloupé. A tím nás mají v rukou. Proto: vynalézt vlastní výměnné systémy, protože si představte, že byste všichni svůj život uspořádali – ne finančně, ale uspořádali byste si život prostřednictvím sousedské výpomoci. A nepotřebovali byste euro a švýcarské franky. A neměli byste ani problémy s daněmi, protože byste neměli žádné příjmy. Tak jednoduché to může být. Ale nakonec velmi obtížné to provést. Proto: kde jsme nejnapaditelnější? Jako individuum a jako společenství? Potřebujeme soběstačné a decentralizované energetické systémy. Potřebujeme soběstačné zásobování potravinami. Nejen z finančního hlediska, nýbrž především ze zdravotního hlediska, jak jsme předtím slyšeli. A proto je zajímavé se dozvědět, jak to funguje, že si lze na pár čtverečních metrech ve vlastním bytě nebo zahrádce vybudovat zásobení potravinami, to je pro nás důležíté, protože když to dokážeme, tak si mohou ty svoje věci jíst sami. Výstavba vlastních sociálních sítí, vlastního zdravotního zabezpečení podle alternativních lékařských metod, to je taky důležité, protože tenhle zdravotní systém, což je vlastně jen nemocní systém nebo choroboplodný systém, ani nemůžu říct, který vypustí ducha dřív, jestli finanční systém nebo tento nemocní systém, právě spolu závodí, kdo dřív. Vlastní právo, orientované podle přírodního práva, podle vesmírných zákonů a vyšší spravedlnosti. K tomu je důležité a nezbytné vrátit se zase ke státnímu právu a státním základům. K tomu jsem např. s partnery založil nadaci. A tady vidíte něco zvláštního: Scottish Foundation Centre – skotská nadace. Proč jsme – ostatně mám pocit, že jsme establishmentem sponzorováni, dostaneme nadaci podle Charity Act z r. 1993. To je jediná možnost v Evropě, jak ještě dostat státní nadaci. (Pozn. překl.: nelze stručně přeložit – jde o kontext slova Stiftung – nadace a stiften gehen – vzít do zaječích, vytratit se – ve smyslu daňového úniku.) Ale slovo stiften znamenalo dříve něco pozitivního. Dnes se to také snaží podložit negativně. Jako by se jednalo jen o daňové úspory a takové věci. Ale ne – nadace slouží k tomu, majetek zabezpečit a zachránit. A když se pak navíc založí veřejně prospěšná nadace, pak slouží obecnému blahu. Na systému se nemusí ani tolik měnit. Jen intence, s nimiž se to provozuje. Já bych dnes emisní banku neprovozoval o moc jinak než Federal Reserve jenže: zisky by nepatřily soukromým osobám nebo mně nebo někomu, kdo to provozuje – nýbrž když přicházejí z veřejně prospěšné nadace, pak patří zisky, která banka vyhospodaří možná podle stejných principů jako Federal Reserve ty pak patří obecnému blahu, patří lidu, a pokud je to možné a vezmete-li tyto zisky, kteří tito bratři dnes dělají soukromě a shrábnou je, tak vám povídám – klidně si to přezkoumejte – nikdo by nemusel platit ani jedinou marku nebo euro nebo frank daní, veškeré obecní výdaje by se financovaly z těchto zisků. To by bylo něco! To bychom měli udělat a měli bychom to vzít sami do rukou, protože právní možnosti udělat to máme, teď to musíme jen udělat. Závisí to jen na nás. Tento finanční systém existuje jen protože ho tolerujeme. My používáme jejich peníze. A kdyby se Rothschild nebo Rockefeller postavil zítra na ulici a řekl by: Pánové, my jsme vás 2-3 tisíce let podváděli, my jsme to tak nemysleli, tento finanční systém je mrtvý. Víte, co by se stalo? Většina by tomu vůbec nevěřila. Pokračovali by dál, úplně stejně, jako nic. Když řeknu: zítra bude crash, tak tisíc lidí z vás řekne: To se mi ale vůbec nelíbí. Mám na účtu ještě 15 tisíc €. Dneska se to nehodí. Udávají se tisíce důvodů, proč něco nefunguje. Ale my potřebujeme tento střih. Je lepší, abychom ho udělali sami a vzali věci do rukou, abychom je mohli řídit, než aby oni natropili velký chaos aby pak zase nastolili svůj systém. A to dokážou tehdy, pokud my nedokážeme být každý soběstačný ve věcech potřebných k životu, především v zásobování energií a zásobování potravinami. To je zcela důležité. To musíme teď z mého pohledu zvládnout a to všechno nemá nic společného s penězi, nebo jen málo. To se dá zvládnout. A tato skotská nadace, kterou se snažíme nechat v Německu vzniknout jako bílá místa na mapě, nám dává možnost, operovat na základě státního práva. A Spolková republika zná např. jen soukromé právo. S tím nejsme kompatibilní. A Britové řekli, že když doložíme, že je porušováno německé právo, pak dostaneme podporu a pomoc, k tomu se zavázali potsdamskou smlouvou, a to, co teď znělo tak podivně, že Spolková republika je jen firma atd., to zní docela hrozně, ale z mého pohledu je to největší klika, která nás mohla potkat, protože tím dostáváme možnost to zvrátit, udělat z této Evropy zase správnou Evropu, a to rozhodnou Němci. Irové dokázali oddálit Lisabon. Zabránit mu mohou jen Němci. Jediný, kdo to neví, jsou Němci. To je ten problém. Proto chodím a dělám tyto přednášky, aby se to ujalo. Můžeme zde operovat na základě státního práva, a pak jsme si pomysleli – člověče, podívejte se na internet, kolik nadací mají Skotové. Téměř všechny veřejně prospěšné. Ve Skotsku je 23 tisíc nadací. Všechny univerzity, všechny školy, vzdělávací instituce, všechno jde přes veřejně prospěšné nadace. Takže jsme uvažovali, že budeme importovat toto skotské právo, a co jsme zjistili? Že to je reimport. Je to německý nápad. Svatá říše římská německého národa byla nadace. Na to musíme znovu navázat. Na toto státní právo. To jde tím, že si vynalezneme sami nová herní pole. Dělám to s Osadníky z Katanu, chci jen oslovit obraz. A pak jde o to, abychom byli soběstační. Soběstační neznamená bojovat proti nim. Já bych kupříkladu nepsal žádnou rezoluci. To znamená, že je akceptuji jako mocenský faktor. My můžeme ty věci, které chceme, uvést do života jen sami, proto musíme být autentičtí, souhlasím přesně s tím, co jsi říkal, to je i moje mínění, to musíme dělat, musíme to žít sami, tak je to, tak to děláme. A být soběstačný znamená dosáhnout natolik nezávislosti, že člověk může ignorovat jakýkoliv mocenský nárok, který je vůči němu vznášen, že může říct: Codex alimentarius, to je drsný, do toho mi nic není. Dělejte si, co chcete, mě to nezajímá. A mám moc to říct a skutečně mi to je jedno. A bylo by hezké, kdyby člověk dokázal s sebou táhnout milióny, a těm by do toho taky nic nebylo. Nemají s tím už nic společného. To by bylo něco. Postupovat přitom láskyplně. Pokusit se pomoci lidem vymanit se z tohoto systému, jednat podle universálních principů, postupovat moudře, a postupovat moudře znamená stále méně operovat analytickým rozumem, ale poslouchat útroby, nechat rozhodovat srdce, nechat rozhodovat břicho o tom, jaké věci jsou správné. A když to pak člověk ví, postupovat rozhodně. Prostě a rozhodně to uskutečnit. To potřebujeme: lidi, kteří činorodě postupují. Když to děláme tak, máme otevřeny veškeré možnosti. Přesně to je popsáno v 1. dílu knihy Deutschland Protokoll – ten není ode mne, napsal ho Ralf U. Hill, tam je popsána celá tato národoprávní situace, v 2. dílu, ten je ode mne, je trochu obšírněji to, co jsem vám tu dnes vykládal zábavnou formou, můžete tu knihu přijmout rozštěpeně, píšu tak, jak mluvím, můžete se nad tím zlobit nebo se můžete srdečně smát, jak nás vodili za nos a že jsme to konečně poznali, navrhuji, abyste se smáli, je to zdravější, je to možná osvobozující smích, a z toho by měly vzrůst nápady, jak vzít věci do rukou zase tak, aby člověk určoval osud vlastního života a nebyl určován zvenčí. To všechno, i moje přednášky včetně této, je k dostání na CD tady na straně u stánku, a uzavřít bych chtěI výrokem Aristofana Vzdělávat lidi neznamená naplnit nádobu, nýbrž zažehnout oheň. Doufám – a to je moje funkce – tak to dělám rád, chtěI bych zažehnout oheň pro tento nový vývoj, učit se musíte sami, ale jít domů s motivací skutečně se těmi věcmi zabývat, a nejdůležitější rada je: nekoukejte tolik na televizi a víc toho prokouknete. Dámy a pánové, začal jsem básní od Hermanna van Veena a ukončit bych chtěl také básní. Jsem v zemi Viléma Tella, kterému vystavěl pomník Friedrich Schiller, a proto jsem si vybral Friedricha Schillera. Je to přes 200 let staré a zní to takto: Velikost Němce není v mečem klání. Na poli ducha platí mužnému boji s klamem jeho usilování. Okovy tíží na zemi národy všechny. Když se z nich Němec vymanil a Vatikánem otřásl, potíral blud, jenž celý svět si podmanil. Vítězství dobyl ten, kdo bleskem pravdy vládl, dal duchu svobody. Svobodu dáti rozumu znamená přít se za všechny národy. Jsou věčně platné tyto důvody. To byl váš budíček. Děkuji pěkně. Síla. Skvělé. Děkuji. To tedy šimralo v břiše, když nasloucháme nitru, tam se u mně už dnes hodně pohnulo, pořád se mi vybavovalo rčení laik žasne, odborník se diví. Neuvěřitelné, ta hloubka, děkuji ti za tuto přednášku – už říkám „ty“ – cítím se s ním tak důvěrně – tím máme skutečně co trávit. Toto DVD se dnes zaznamenávalo živě přednášku můžete jistě od zítřka najít v internetu vyrobíme určitě něco, aby to pak šlo dál, naši kameramani pilně pracovali, cílem je, aby si každý referent mohl odnést svůj příspěvek domů jako hotově sestříhané DVD, to je pokus našeho filmového týmu o nový rekord.