Čtvrtá světová válka

Válka bez bojiště. Válka bez nepřátel. Válka, která je všude. Tisíce občanských válek. Válka bez konce. Je těžké se nyní ptát, jaký byl život předtím. Věřila jsem jim, když mi říkali, že jsem na světě sama, a že toto místo a čas jsou nepřekonatelné… Před tím dnem v září, v dubnu, v prosinci, v květnu, v listopadu , kdy se žíly města otevřeli, a my jsme prožili sto let dějin během jednoho odpoledne. Svět se změnil a my se změnili s ním. Příběhy, které nám byly vyprávěny o nás samých, o našich místech na tomto světe, už nedávají více smysl nechali nás kráčet po těchto ulicích jako cizince A tak kráčíme a nasloucháme, jiným hlasům na jiných místech. Dnes a všude, je každý aspekt našeho života násilně přetvářen. Válka je všude. Válka bez bojiště, válka bez nepřátel. Válka, která je všude, tisíce občanských válek, válka bez konce: ČTVRTÁ SVĚTOVÁ VÁLKA! Na jedné straně systém děsivého násilí, na druhé straně jsme my všichni… MY, kteří zastavíme tuto válku. BIG NOISE TACTIAL uvádí ČTVRTÁ SVĚTOVÁ VÁLKA Toto není zájezd. A my nejsme průvodci. Toto je výlet do naší minulosti. Naším cílem není podělit se s vámi o historii 500-ti roků boje. Není to možné v čase, který máme. Naším cílem je otevřít okno. OKNA Buenos Aires Argentina Neznal jsem své sousedy, až do doby kdy jsme se potkali na ulici. Přátelství bylo v Argentině nebezpečné, aby jsme přežili, naučili jsme se chodiť okolo násilí bez toho, aby jsme ho viděli, nebo se stali přímými svědky. Policejní stanice byly v centru města a v noci jsme si museli nalhávat, že ty výkriky jsou něčím jiným. Neznal jsem své sousedy, do doby, kdy jsme se potkali devatenáctého a dvacátého, dokud sme se nerozhodli, přestat se bát. 24. března 1976 se v Argentině dostala k moci vojenská diktatura. USA podporovali režim, který ovládl zemi na desetiletí. Armáda se postarala o „zmizení“ 30 000 převážně mladých Argentinců. Miliony dalších utekly do exilu. Minister vnitra vyhlásil: „Ze všeho najdříve zabijeme aktivisty, poté jejich spoluvinníky, poté přátele a nakonec i rodiny“. Nezůstane jediná vzpomínka na ty, kteří chtěli změnu. A to bylo to, o co se pokusili. Musíme pochopit, že teror neskončil s diktaturou. Celá generace byla udržována v absolutím strachu. Tehdy sem byl velice mladý a pamatuji si ten pocit, kdy vás za rozdání čtyř letáků mohli mučit šest let bez přestávky. Teror byl podobou politické moci neoliberalizmu. Neoliberalizmus funguje jedině vytvářením souhlasu velmi specifickým způsobem : pomocí strachu a násilí. Jižní Afrika září 2002 Jižní Korea duben 2001 Palestína čevenec 2002 19. a 20. prosince 2001 vyšly miliony Argentinců do ulic. „Všichni musí odejít“, skandovali požadujíc rezignaci celé vlády. 32 demonstrantů bylo zabito, 200 raněno, přesto vydrželi v ulicích. Během jednoho týdne, postupně rezignovaly čtyři vlády. Něco se zlomilo: iluze, že globalizace neoliberalizmu nám přinese štěstí iluze, že toto byla demokracie. V principu to, co se devatenáctého zlomilo, byla poslední část teroru ze strany státu. Ti, kteří měli moc, se pokoušeli šírit v celém obyvatelstvu představu, že jimi nabízený způsob žití je jediný možný. To, že existuje jen jeden jednotný lineární moment, v kterém je budoucnost stejná, jako současnost a minulost. Nemůžeš doufat v žádnou změnu, v historii neexistují zlomy. Ale zlomy tu jsou, obrovské zlomy, které tříští tuto dominantní historii, a neexistuje rutina, neexistují předpovedi a dějí se věci, kterým nikdo nerozumí. „Všichni musí odejít, nikdo z nich nesmí zůstat!“ „Prší ! Prší ! Lid přesto zůstává.“ „My se vrátíme!“ Chiapas, Mexiko Po 500 let, se moc pokouší popřít a vymazat naši existenci. Po 500 let nám kradou naši zem. Po 500 let se nás snaží pochovat pod zem… pochovat naši kulturu za skla vitrín. Ale v těchto horách kráčí smrt…naše smrt. Naši předkové nás naučili obhospodařovat tuto zem. A my pokračujeme v jejich práci, sejeme kukuřici a fazole. Matka Zem je ta, která nám dáva jídlo, a je tou, která nás jednou pochová. Toto je způsob, jakým se staráme o naše děti a rodiny. A proto ji musíme bránit. Každým dnem, je přes 600 farmářů vyhnáno ze své půdy. 70 % populace žije v chudobě, 47% čelí extrémní bídě a hladu. Vláda tvrdí, že v státě Chiapas nejsou žádné problémy, že žijeme v míru. Ale to je lež! Ekonomická mapa světa byla překreslena V posledních desetiletích 20. století byla mapa světové ekonomiky překreslena. Továrny na severu byly zavřeny a vykořisťování začalo na jihu. Rolníci byli vyhnáni ze své zeme půdy, rodinné farmy nahrazeny polnohospodářskými společnostmi, mále podniky zkrachovaly vinou obřích obchodů. Celá města a regiony pustly, jak vlny ekonomických utečenců odcházely do center ekonomické moci, kde sa snažily najít práci. Několik obchodních společností velmi zbohatlo, a většina z nás velmi schudla. V severní Americe, politici z Kanady, USA a Mexika podepsali společnou smlouvu za účelem posílení těchto ekonomických změn. Tato smlouva byla nazvána NAFTA a v platnost vstoupila 1. ledna 1994. Několik hodin poté, co NAFTA vstoupila v platnost, povstala v Chiapase armáda rolníků, Mexičané nazvali korporativní globalizaci „ortelem smrti“ pro původní obyvatelstvo. Bratři a sestry, jsme původní obyvatelé Mexika a reprezentujeme Zapatovu armádu národního osvobození (EZLN), která povstala proti vládě, a která drží vysoko své vlajky demokracie, svobody a spravedlnosti pro všechny Mexičany. Jsme bojovníci. Jsme poslední z generace žen a mužů, kteří byli pověřeni, aby se stali ochranou a srdcem lidu. Quebec City, Kanada o 7 let později Prezidenti 34 zemí se schází uvnitř koloniální pevnosti. Za zavřenými dveřmi dohadují podmínky Americké zóny volného obchodu (FTAA). FTAA chce rozšířit pravidla NAFTA na celou západní polokuli. Ze strachu z protestů veřejnosti, budují zeď kolem pevnosti , rozdělující město na 2 části. „Hej hej! Hou hou! Zeď hanby musí zmizet!!“ „Sjednocený lid nemůže být nikdy poražen!“ Chtěl bych vám říct, že uvnitř této ochranné zóny se nachází několik skutečně krutých lidí, je to 34 lídrů této polokoule. Lidé jako George Bush, Vincent Fox, Jean Chrétien. Jestli je chcete pozdravit, jděte přímo. Jestli chcete jít… FTAA bude znament ztrátu národní suverenity, a porušování lidských práv: práva na zdravotní péčí, práva na vzdělání, porušování kolektivních práv, práv pracujících. Toho všeho se chtějí vzdát kvůli „volnému obchodu“ kvůli nadnárodním korporacím, kvůli rozdělení bohatství. Toto bude vést k našemu ožebračování, s kontrolou ekonomiky v rukouch několika obrovských nadnárodních společností. Kapitál a práce se můžou přesouvat a měnit velmi rychle, město může být dnes v rozmachu a zítra může být mrtvé. Pracujíci jsou velmi zranitelní vůči vrtochům nadnárodních obrů . Nejsou peníze na preškolování, či přemístění lidí. jejich výhody jsou vázané na místo práce, jejich zdravotní péče je tím postižena každý článek jejich rodiny je ovlivňován fungováním těchto smluv o volném obchodě. Máme už zkušenosti s hnusem, jakým je NAFTA. 20. duben je dnem, kdy si začínáme brát naše národy zpět, naše země zpět. „veřejné školství není na prodej“ Kráčeli jsme a na každém místě válka vypadala jinak. Na některých místech zabíjela kulkami a bombami, na jiných hladem a zanedbaností. Na některých místech pracovala prostřednictvím globálních institucí, na jiných prostředníctvím místnych gangstrů a ziskuchtivců. Korporativní globalizace Neoliberalizmus Impérium Logika, kterou poháněla tato síla, měla na každém místě jiné jméno, ale všude byla o tom samém : Byla to roztříštěnost, Izolace, Strach, byla to vláda peněz a obchodu, roztahující se na každém centimetru této planety zasahující do každé části našich životů. Kráčeli jsme a prišly dni, kdy jsme ovládly ulice. Dny, kdy válka nebyla jen příběhem, který nám vyprávěli. Dny, kdy válka byla zde, pod našimi nohami. VÁLKA George W. Bush a Donald Rumsfeld : Toto je nový druh … války. Zcela odlišný druh konfliktu jiný než všechny, v kterých USA do této doby bojovaly válka bez bojišť a vylodění Toto je konflikt civilizací. Buď jste s nami – a „Os zla“ – nebo jste na straně teroristů. Bojištěm je celý svět. Každý zpravodajský nástroj, každý nástroj prosazování zákona, každý finančný vliv, a každá potřebná zbraň, a bez rozdílu mezi armádou a civilisty. Tato, tato, tato, tato… Tato križácká výprava … bude chvíly trvat. Okupace zákaz vycházení osídlování správní vazba preventivní útok teroristická infrastruktura vyhlazování nepřátel přemísťování Jejich válka ničí jazyk, hovoří genocidou slovy tichého technika. Okupace znamená, že nemůžeš důvěřovat obloze, ani žádné ulici pod dohledem jejich ostřelovacích věží. Znamená to, že nemůžeš věřit v budoucnost, ani věřit, že minulost tu bude vždy. Okupace znamená, že žiješ život s vojenskými pravidly, a pod stálou hrozbou smrti. Rychlá smrt kulkou ostřelovače, nebo raketovým útokem stíhačky F-16. Drtivá, dusivá smrt pod troskami zdemolovaných budov. Pomalá krvácající smrt v sanitce zdržované hodiny na kontrolním stanovišti. Tmavá smrt na mučidlech izraelské věznice. Náhodná, svévolná smrt, když jejich tanky zasýpávají dav palbou z kulometů. Chladná, záměrná smrt způsobená podvýživou a léčitelnými chorobami. Tisíce malých smrtí, pozoruješ jak okolo tebe umírá tvá rodina. Okupace znamená, že každý den umíráš a svět v tichosti přihlíží. Jako by tvá smrt nic neznamenala, jako by to byl jen kámen padající na zem, nebo tekoucí voda. A když stojíš tváří v tvář veškeré této smrti a lhostejnosti a zachováš si svoju lidskost, svoju lásku a svou důstojnost a odmítneš podlehnout jejich hrůzám a ponižování, poté něco víš o odvaze, kterou je Palestina. Buenos Aires, Argentina V 70. letech sa snažili přerušit naše dějiny. Jsme tu, abychom ukázali pravou minulost argentinského lidu, jeho boje, jeho svědomí, a jeho snahu posunout tuto zemi kupředu k důstojnému životu. Diktatura pokračuje. Politický a ekonomický přístup je stejný, prohlubující se a zhoršující život argentinskeho lidu. Ti, na které dnes vzpomíname, ti, kteří zůstanou navždy v nás, bojovali za naši důstojnost. To je důvod, proč se je pokusili odstranit. To je důvod, proč si je každým rokem připomínáme s veškerou naší hrdostí, nadšením a láskou. V každém z vás žije jeden z nich. V každém z vás žije jeden z 30 000 nebo 10 nebo 20 nebo 30 z 30 000. Musíme bojovat, aby už více dětí nemuselo umírat. Nesmí to být jen otázkou lítosti, nemůžeme dopustit, aby v této zemi zemřelo každým dnem 100 dětí. Nemůžeme to dovolit. Musíme se stát součásťí boje. Každý z nás musí konečne pocítit: „Já jsem jiný“. „Já jsem jiný“. „Já jsem jiný“. „Já jsem jiný“. „Já jsem jiný“. „Já jsem jiný“. Jsem nezaměstnaný. Jsem revolucionář. Jsme ti, kteří obsadí jejich továrny. Jsem ten, co nejí. Jsem každým z nás. “ Gustavo Benedetto zavražděný policií … “ Mandelův park, Kapské mesto, Jižní Afrika V roce 1990 jsem vyšel z věznice v Paulsmore a poprvé v živote jsem se cítil svobodný. Černošské čtvrti toho roku ožily, rasová segregace kolem nás se hroutila, a všude jsi z tváří lidí mohl vyčíst radost a hrdost. V dubnu 1994 jsem poprvé volil. Bojoval jsem, v 15-ti letech, když mi bylo 21, byl jsem v exilu, nejistý svým životem. Dětství jsme strávili boji v ulicích Crossroadsu, Atlonu, Soweto a poté v horách Angoly. A v ten nádherný dubnový den jsme vyhráli. Naše strana se dostala k moci v prvních demokratických volbách v Jižní Africe a generace obětí náhle dostaly smysl. Changwon Jižní Korea Musím jít. Neplač, musím jít. Namáhavou cestou do Soulu, vynoucí se přes vršky bílých a černých vyprahlých hor, prodat svou nevinnost. Už dávno jsem vyměnil vůni pšenice a fazolových květů za 12 hodin temnoty denně v továrnách v Changwone. Ale nás bylo mnoho a šéfů pomálu a proto jsme bojovali za svou důstojnost. Jejich policie a vězení nemohli otřást naší solidaritou. Ale dnes čelíme něčemu úplně novému. Mezinárodný měnový fond (MMF) a Světová obchodní organizace prišli, aby nás znovu oddělili od našich domovů, které jsme si vybudovali zde v továrně, a od lidí, s kterými jsme se navzájem sblížili. Podřídili mě smlouvě, a proto musím znovu jít. Neplač. Musím jít. Namáhavou cestou do Soulu vynoucí se přes vršky bílých a černých vyprahlých hor prodat svou nevinnost. Pryč s federální armádou Chiapas, Mexiko Cesta do Jolnachoj – ilegální vojenské základny blízko autonómní Zapatistické komunity z Oventiku. „Nechť žije Zapatova armáda národního osvobození!“ „Jolnachoj nejsou kasárna, pryč s armádou!“ „Sjednocený lid nebude nikdy poražen.“ „Muži, děti a ženy, vždy budeme usilovat, dělníci a rolníci, všichni spolu se vším lidem. Dopředu, dopředu, dopředu jdeme, aby jsme se stali součástí boje, vpřed, protože naše země pláče a potřebuje všechnu sílu Zapatistů.“ Armáda se stáhla z Jolnachoju ješte toho odpoledne. Politika rasové segregace skončila roku 1994. Politika rasové segregace skončila roku 1994. Nelson Mandela a Africký národný kongres (ANC) se dostali k moci v prvních svobodných, demokratických volbách Jižní Afriky. Ale vítězství vůbec nebylo tak prosté a jednoduché. O rok dříve, v době vyjednávání přechodu k demokracii, Africký národní kongres podepsal svou první půjčku od Světové banky (SB) a začal program strukturálních reforem nařízených MMF. Nová ústava byla z nejpokrokovějších ústav na světe, zaručující právo na vodu, bydlení a elektřinu, ale pod vlivem Mezinárodního měnového fondu, ANC všechny tyto sektory zprivatizoval. V důsledku toho zůstalo 8 miliónů lidí v Jižní Africe bez domova a každý měsíc je 10 000 rodin odpojeno od vody a elektřiny. Stát rasové segregace byl poražen ale nic se nezměnilo. Ekonomika byla stále v rukou toho samého globálního systému. Pamatuj. Není mír za rasové segregace. Toto je farma. Jižní Afrika je farma, kde bílí byli jejími manažéry. Teď byli vyhozeni a máme černé manažery. Stejný mamrdi! Stejný zlatokopové stejný hamižníci. Jiná barva. Žádný rozdíl. Je to o těch, co mají a o těch, co nemají. Vždy to bylo o těch, co mají a o těch, co nemají. Jednoduše řečeno Američani, Němci, Kanaďani tolik investovali, aby nás udrželi míle pod zemí, aby jsme kopali zlato a diamanty. Pak zjistili, že jejich akcie jsou v ohrožení. Protože se horníci začali sami organizovat. A tak šli za ANC, kteří „spávali“ s komunistami a řekli jim : – „Chcete vést náš obchod?“ – „A co je váš obchod?“ – „Jižní Afrika“. A ANC odpověděli: „Samozřejme!“ A tak je naše vláda ve skutečnosti manažerem farmy. Jsem černoch z pole. Chápete ? Jižní Afrika ja farma. Dnes bude vystěhováno 100 domovů. A to je důvod, proč lidé dnes protestují. „NE vystěhování“ Lídé byli trpěliví po 400 let. Mysleli si, že rok 1994 bude znamenat konec jejich 400-leté trpělivosti. Mysleli si, že Charta svobody by mohla v Jižní Africe existovat. Ale neexistuje. Lidé v Jižní Africe stále čekají na revoluci, která se nikdy neuskutečnila. A tito lidé jsou nahněvaní. Myslím, že to byl vůči mě… a vůči každému, kdo zemřel za tuto zemi podraz.. Myslím, že to byl podraz. Myslím, že to byl podraz vůči jejich předkům, podraz vůči jejich dětem, protože ťito lidé obětovali nejen svůj čas, snahu a povinnosti, ale i své životy! Káždý, od arcibiskupa až po nejvyšší vládní představitele, ti všichni nám tvrdili: „Nikdy více.“ Že apartheid v naší zemi nebude „Nikdy více“ … My také říkáme: „Nikdy více“, ale my nikdy nebudeme zavírat oči před skutečností že to „Nikdy více“ se dnes děje. Pro nás je „Nikdy více“ skutečné. Žijeme s tím. Nemůžeme nikam odejít, bez toho, abychom si s sebou odnesli svou minulost ale nechceme, aby nás naše minulost zničila. Chceme, aby naše minulost byla místem, na kterém můžeme postavit svou budoucnost. V které, se my všichni podělíme o něco mimořádného z nás. Odvaha dětí v utečeneckém táboře v Jenině, teplý letní déšť v Buenos Aires, mlha a ticho v Oventiku, červená řeka v Johannesburgu. Naše kroky se zrychlily a naše nohy si pamatovali dny jako tyto před generacemi. Dny, kdy maso a kosti byly silnější než olovo. Šli jsme a pochodovali spolu, a zem se všude měnila pod našimi nohami. Šli jsme, hledajíc odpovědi mezi těmito hranicemi, prošli jsme naše země křížem-krážem, ale hranice tohoto systému se nám nepodařilo najít. HRANICE 26. prosince 1996, několik minut po půlnoci, byl bez přítomnosti opozice zvolen korejský parlament. Dokud národ spal, byl schválen zákon o práci a zákon o bezpečnosti. To byl počátek strukturálních reforem v Korei (Jižní). „Shromažděním 12-ti milionů nahněvaných pracovníku a Korejců, budou odbory KTCU vzdorovat nedemokratické unáhlenosti nového zákona o práci. Od dnešního rána, 26. prosince 1996 všechny odbory KTCU vstupují do časově neomezené generální stávky.“ Generální stávka v letech 1996 – 1997 byla prvním masovým protestem pracujících proti korporativní globalizaci ve světe. A neměla by být poslední. Spoluobčané, připojte se! Když se v noci procházím ulicemi Soulu, téměř bych uvěřila. Téměř bych uvěřila křehkému závoji prosperity vytvořenému z betonu a plochých obrazovek. Mohlo by být jednoduché procházet se těmito ulicemi a nevšímat si násilí, které je těsně pod povrchem. Pomalá, zdrcující bída chudých pracujících a krize, která se hrozivě rýsuje přímo před námi. Bae-Dal Ho strávil svůj život v továrně. Více než dvě desetiletí pracoval na svou rodinu, domov a důstojný život. Ale když přišel MMF (Mezinárodní měnový fond), aby zprivatizoval průmysl, stávkoval se svými odbory, a potom mu vzali práci, domov, jeho bankový účet a budoucnost jeho dětem. Jedno nedělní květnové ráno se upálil před branami své továrny. Viděli jsme, co tento systém vykonal v jiných zemích, a víme, jak vypadá hlad v ulicích. Když dnes stávkujeme, bojujeme za naše životy, za životy našich dětí, za životy těch, co tu byli před námi. Když roku 1976 převzala moc armáda, dostala se k moci v podstatě s programem strukturálních reforem ve stylu Mezinárodního měnového fondu. Všichni ekonomičtí ministři od diktatury až dodnes byli neoliberáli s představou, jak by měl fungovat svět: že jednotlivé státy už nadále nemohou reagovat na požadavky společnosti, a že společnost musí obrátit své požadavky na trh, což je akademicky řečeno : že národní státy musí být zrušeny a že lidé musí přežít v prostředí trhu. To je jakoby řekli: „kašlat na ně.“ Až do prosincové krize, nebo približně do období pár měsíců před byla Argentina „vzorovým dítětem“ MMF. Mezinárodný měnový fond (MMF) určil pravidla, které dohnaly miliony Argentincu k chudobě. Nadnárodní korporace pokračovali v obrovských ziscích. V době, kdy dluh Argentiny dosáhl 150 miliard $, byl udržován kurz 1 peso = 1$ Velká část lidí ze střední třídy byla velmi štastná, že dolar je laciný. Všude cestovali a konzumovali jako lidé v bohatém světě, zatímco 10 až 12 milionů lidí už nemohlo vést důstojný život. Oni se však rozhodli nic nevidět. V prosinci 2001 ekonomika úplně zkolabovala. Kurz klesl o 230% na 3.30 peso = 1$. Ze strachu o fungování bank vláda zamezila lidem vybírat své úspory. Jednoduše řečeno, střední třída, která nejvíce profitovala z neoliberalizmu, naráz zjistila, že to byla jen iluze. Schopnost identifikovat se, jako silný konzument, byla zničena. rozkrádají Quebec, Kanada Potkal jsem tě na ulici, předtím, než jsme pocítili válku na vlastní kůži. Neznal jsem historii nebo geografii bojů, které nás sem přivedli, ale naše těla si uvědomila sílu, která jim nebyla vlastní a cíl, který byl mimo naši dobu. Hodinu po zákazu vycházení, běžíc podél barikády dolu uličkou plnou plynu jsi se ke mně otočil: „Ulice jsou plné. Necítíš to?“ „Ulice jsou plné duchů.“ Alexandra, Johannesburg, Jižní Afrika Afriko vrať se, chceme tě nazpět! Afriko vrať se, chceme tě nazpět! Kde je? Kde je ta svoboda? Chceme tu svobodu, za kterou zemřeli naši lidé! Toto je naše demokracie ta, za kterou zemřely naše děti, naše matky, naše dcery, naši synové. Pojďme a braňme tuto demokracii. V předešlých válkách jsi mohl přesně určit nepřítele, byli jimi Búrové (potomci Evropanů v Africe), apartheid, byl to systém. Ale dnes je pro obyčejného človeka z ulice velmi těžké identifikovat nepřítele Protože dnes bojujeme se světovým systémem který byl na nás všechny prostě hozený. Mexiko 1. ledna jsme se rozhodli raději zemřít v boji, než zemřít zapomenuti. Ozbrojili jsme náš hlas, aby ho bylo slyšet, skryli jsme si tvárě, aby je bylo možno vidět, hovořili jsme s nadšením. A se zápalem jsme reagovali proti mocným. Ale poté promluvily ostatní hlasy… Více než 75 let řídila Mexiko PRI (Institucionlní revoluční strana) Více než 75 let řídila Mexiko PRI prostředníctvím násilí a podvodů. Každá generace proti nim povstala a každá generace byla rozdrcena. Ale když se roku 1994 objevili Zapatisti, celá země se mobilizovala okolo nich. Po 7 letech bojů přešlo Mexiko od diktatury k médii rízené demokracii a roku 2001 byla PRI donucena vzdát se prezidentského úřadu. Celá země oslavovala porážku PRI a věřila v mír. Gerilová (partizánská) armáda složila zbraně a pochodovala do hlavního města požádat novou vládu o přijetí mírové smlouvy, kterou PRI v minulosti zamítla. Ani jeden z prezidentských kandidátů neměl tolik lidí na svých shromážděních. Všichni, kteří nebyli v politických stranách, možná volili Foxe, aby se zbavili diktatury PRI, ale chtěli nové Mexiko, které by bylo spravedlivější a důstojnější. Všichni cítí sílu, kterou mají. Není to to samé, když jdeš sám odevzdáš svůj hlas jako když jsi obklopen tisícemi dalších, kteří smýšlejí stejně jako ty, kteří chtějí jiné Mexiko. 10. března 2001 průvod Zapatistů vstoupil do Mexiko City. Desítky milionů Mexičanů demonstrovaly na podporu mírové smlouvy. Ta je asi nejpopulárnějším legislativním aktem v mexické historii. Kongres ji odmítá podepsat. Za 7 let jsme posunuli Mexiko od diktatury k zastupitelské demokracii, a po dvou týdnéch toho jara, jsme přešli přes zastupitelskou demokracii na další stranu. Čas dialogu se světem mocných v Mexiku skončil. 19. června 2002 vtrhlo 50 izraelských tanků do Jeninu a znovu ho obsadilo. Armáda shromáždila a zatkla v utečeneckém táboře každého muže od 15 do 50 let. Tanky nepřetržitě strážily ulice, byl uplatněn 24-hodinový zákaz vycházení. 21. června ráno se tanky stáhly a lidé vyšli ven, hledat jídlo a vodu. Nepřátelé stále číhají. Našim cílem je ochránit americký lid. Odstranit irácké zbraně hromadného ničení. Ochránit irácká ropná pole. Osvobodit irácký lid. Osvobodit lidi v Iráku. Lidi, na jejichž životech nám záleží. Den svobody se blíží. 15. únor 2003 Nejrozsáhlejší globální protest v historii. Více než 15 milionů lidí demonstruje proti válce USA vůči Iraku. Je to nejnepopulárnější válka v americké historii. USA přesto útočí. A poté impérium znovu promluvilo. A pokusilo se přehlušit naše hlasy ohlušujícím násilím války. Nemohl existovat jasnější projev globálního veřejného mínění, ale i přesto rozpoutali válku. Demonstrovali jsme, spojili jsme se a vedli kampaň a všude jsme cítili hranice tohoto systému. Iluze stability, ekonomické efektivnosti a zastupitelské demokracie byly nahrazeny krizí, válkou a terorem. Válka jako teror. Šli jsme a všude jsme viděli slepotu tohoto systému a násilí, skryté za hluchotou vůči našim slovům. Viděli jsme, že vítězství, ať vojenské nebo volební, nestačí. Bojujeme za něco mnohem složitějšího. Bojujeme za nový svět. NAŠE SVĚTY Jsem už 8 měsíců nezaměstnaný. Předtím jsem pracoval v továrně. Zavřeli ji a odsťěhovali ji ze země. Nemám práci už 3 roky. Byl jsem šofér. Dva roky bez práce. Byl sem řidič autobusu. Byl jsem sběrač odpadu. Nepracuju už 2 roky. Jsme v Argentině. To je důvod, proč nikdo nemá práci. V Argentině se organizujeme mimo systém Když v Argentině nastal ekonomický a vládní kolaps, začali jsme se organizovat mimo starý systém. Pracující převzali vedení nad továrnami, občané nepřijali politické strany, vytvořili svá vlastní sousedská shromáždění a nezaměstnaní a lidé bez domova obsadili opuštěnou zem. Tuto půdu zabralo 26 rodin. Byla opuštěná, lidé ztratili trpělivost, a rozhodli se ji obsadit. Je mi 18 let. Právě jsem založil rodinu a mému dítěti jsou 2 měsíce. Chci pro něj něco mít. Vidíš, je tu policie, říkají nám, že nemůžeme vstoupit na tento pozemek, ale ani odejít. Toto…je policie. Napádají tě. Bijou tě. Bijou tě bez citu. Ti samí, co nás napadli na náměstí Plaza de Mayo. Bez toho, aby věděli, proč nebo na koho útočí. Nejou při smyslech, když tě bijou. Ztrácejí lidskost, když do tebe střílejí. Tak je to. Chudý život chudého človeka a jeho svědkové. Toto byla obrovská hora špíny. Špína, kterou museli prenášet lopatami s potem ve tváři, hladoví, unavení, ve dne v noci. Tak je to. To je způsob, jak vyhrát boj. Život je boj. Bojujte za něj, žijte ho, těšte se z něho, trpte pro něj. A jako takový buďte s nohami pevně na zemi. A s vztyčenou hlavou. Moje zem je největší věcí co mám, a nejnádhernější věcí, co mám. Bojuji za ňi, biju se za ňi, s policií, s vládou. Je to těžké, ale s pomocí a zapojením sil nás všech vyhrajeme. Janov Itálie V srpnu 2001 se střetává 8 ekonomicky nejsilnějších mocností sveta (G8) aby koordinovali globální ekonomickou a vojenskou politiku. Všichni jsme ilegální. Cítil jsi to také ten den v ulicích Janova? Pálící slunce a 200 000 z nás a ty si mě vzal za ruku a povídal: „Vitej doma“. Když sme si povídali v úlomcích angličtiny, španělštiny a italštiny, odtrhli tě od tvé země a minulosti. Postavili okolo teba zdi. Změnili tvůj život na osamělý kompromis a přinútili tě stát se spolupachatelem jejich násilí. Ale toto je nový svet, tak začněme odznova. Udělej si svůj domov s nami, zde v ulicích. Dnes v noci můžou získat tyto ulice zpět. Můžou nás znovu rozehnat. Můžou dokonce bít a věznit naše těla. Ale poté budou mít pouze naše těla. Nezískají naši poslušnost. My vyhrávame 20. června při protestech italská policie vystřelila z krátké vzdálenosti dva výstřely do tváře Carla Giulianiho. Zaslechli jsme výstřel o blok dál a podívali jsme se nevěřícně na sebe. Říkala jsem ti, aby jsi se nebál, že to byl jen ohlušující granát, nebo něco jiného… Ale Carlo je teď mrtvý a všechno je naráz nějaké jiné. A proto nepřicházíme na toto náměstí, aby jsme smutnili na místě, kde zemřel. Přicházíme k tobě… obracíme se k živým. Před ním byli i jiní, pamatuješ? Ano, pamatuješ. Ale poté krev zmizela, jižní déšť ji smyl ze země. Daleko, daleko pryč. Lidská smrt byla stejná jako doteď: Jakoby nikdo nezemřel, nic. Jakoby to byl jen kámen padající na zem, anebo tekoucí voda. Ale tento zločin byl spáchán uprostřed náměstí. Tato krev nebyla skryta, nebo pohlcena pískem. Nikdo neskryl tento zločin. Tento zločin byl spáchan uprostřed náměstí. Jenin, Palestina Od září roku 2000 izraelská armáda zabila každý třetí den jedno palestinské dítě. Kdo je terorista? USA, New York Bože, pomož nám Světové obchodní centrum, věž číslo 1, 96. poschodí, pracovala ve firmě Marsh & McLennan Prosím, najděte mého tátu! nezvěstná milujeme tě ! Amen se všemi. Děkujme Bohu za každý nový den. Děkujem Bohu za posledních 5 minut. Protože my jsme ve válce. A jediné, co válka znamená, je, že mnoho lidí zemře. A nebude to vláda, protože ta je dobře chráněna. A netřeba být géniem, aby jsme pochopili, kdo to bude. Tisíce lidí. Netřeba být géniem, aby jsme to pochopili. Amen. Lidé, jedna otázka pro vás: Víte, proč jsme ve válce? Ví někdo v tomto vlaku, proč jsme ve vojně? Jedním z hlavních cílů této války národů je obnovit důvěru veřejnosti v letecký průmysl. Lítejte a užívejte si slavné americké destinace, navštivte Disney World na Floridě, vezměte svoje rodiny a užívejte si život, způsobem, jakým chceme, aby byl užívaný. Lidé berou své děti na dovolené, navštevují míčové hry. Více lidí bude navštěvovat hotely a restaurace. Zítra, když se vrátíš do práce, budeš pracovat tak těžko, jako doteď. „Jsme ve válce“, říkají nám. „Ty jsi ve válce“ „Válka vstoupila do našich domovů a nic už nebude takové jako předtím.“ Ale když válka vstoupila do našich domovů, odkuď vlastně přišla? Kdy začala? Kdo v ní bojuje? A najdůležitější otázka : Jak ji můžeme ukončit? Oni nemají odpovědi. Oni dokonce ani nekladou otázky. Namísto toho se snaží znormalizovat tento strach a uspořádat tuto bolest. Říkají nám, aby jsme se vrátili do práce v našich vysokých kancelářských budovách, aby jsme nadále křižovali zemi v letadlech, aby jsme nadále nakupovali! Především nám říkají, aby jsme se tím nenechali změnit. Kdekoliv naše hnutí vybojovala vítězství, odpoveďí systému byla válka. Válka, která nemůže být vyhrána. Válka, kterou vůbec nemají v úmyslu skončit. Válka, která je nelogická, neefektívní, válka, která nekončí, a která je koncem sama o sobě. Chtějí zlomit našeho ducha svévolným násilím, obsadit naše sny strachem a zoufalstvím. Ale my se odmítáme vzdat jejich teroru. Odmítáme se vzdat a naše odmítnutí ja kamenem proti jejich tankům. KAMENY Jsme pracovníci, vyhození z naší továrny. V 70. letech bylo hlavní formou boje obsazení továrny. Ale teď jsme z továren pryč, v našich komunitách. Vidíme, že tento systém funguje na základě oběhu tovaru a blokování dálnic je to, co systému škodí nejvíce. A proto my, kteří je nemůžeme nijak prinutit zaplatit účty, ukazujeme, že se nevzdáme a neumřeme pro jejich nenasytnost. Proto jim klademe překážky blokováním tras velkých kamionů, jako je tamten, které přinášejí zisky společnostem, které vyplenily tuto zemi. Když se lidé rozhněvají, vládnou krvý, ohněm a potom… Ztratili jsme 7 kamarádů na náměstí de Mayo. Neměli žádné politické zástavy ani ideologii, byli to jen mladí Argentinci, kteří chtěli svobodu, a viděli, že když lidé něco chtějí, tak to dostanou. Mocní už nemůžou jednat jako předtím. Lidé řekli „Dost!“. Spojili jsme všechny sociální vrstvy od pracujících po nezaměstnané, aby jsme řekli: „Dost!“ Dnes nestačí jen plakat, protože děti umírají hladem, nebo proto, že celé rodiny jsou ničené nezaměstnaností. Nechceme takto žít, a jedinou cestou z toho ven je změnit náš strach na boj a organizovat se. To je naše jediná naděje na prežití. Max, přední odpůrce vystěhovávání, byl více jak týden zadržován bez možnosti propuštění na kauci. Obvinili ho z občanské neposlušnosti v jeho komunitě, a proto všechny důkazy vznešené proti němu jsou politicky motivované. Myslím, že jsou dost zoufalí, protože vidí, že všude se zvyšuje pohyb, myslím, že můžeme očekávat policejní represe. A to není je Max. Obávam se, že ho zatknou. Mnoho dalších určených jednotlivců bude zatknuto za stejnou věc. prokurátor Stovky prívrženců se chtějí zúčastnit na Maxově vyslíchání. V poslední minutě se policie pokouší uzavřít veřejný proces. a zatknout domnělé organizátory. – Kde je vaše jmenovka ? – Chcete vidět moje jmeno ? – Ano, jaké je vaše jméno ? Policie, my se tě nebojíme. Policie, my se tě nebojíme. Povstali jsme, abychom uchopili stát, ale zjistili jsme, že stát neexistuje ve skutečnosti jsme se postavili tváří v tvář systému, který se rozprostírá daleko za našimi hranicemi. Ale narodili jsme se v boji a porazili jsme i jiná impéria před tímto. Nesvrhli jsme apartheid prostředníctvím voleb, ani rozhodující vojenskou bitkou. Porazili jsme apartheid a zastavíme i tuto válku, znemožníme její fungování na její vlastní půdě prostředníctvím tisíců společných vzpour a neposlušností. Vracíme se znova do ulic, ale změnili jsme se a ulice znamenají něco jiného. Dnes nejdeme prosit o ústupky od mocných, oni nikdy neuzákoní mír ani svobodu. Pricházíme za tebou, obracíme se k živým. Jejich vojska nemůžou obsadit naše sny. A jejich vězení nemůžou pohltit nás všechny. Toto je náš svět a ulice patří nám. Kráčeli jsme a tyto chvíle nás změnily. Viděli jsme hořící budovy a bolest v očích našich sousedů, vytlačili jsme bajonety v horách a zástupy policajtů v měste. Dotklo se nás příliš smrti. Milovali jsme a cítili se živí, poslouchali jsme ozvěnu našich slov v hlasech ostatních, pozorovali jsme východ měsíce nad barikádami. Dotkla se nás odvaha malých detí. Toto není celý příběh, nebo jediný příběh. Toto je představení některých lidí, s kterými sdílíme tuto planétu. Musíme vypovědět o mnoho větší příběh, příběh, který napíšeme spolu. Bratři a sestry. Toto je hodina důstojnosti. Toto je hodina, kdy musíme hledět na sebe, bez hanby a strachu. Je to hodina boje. Otevřete vaše srdce bojovníci, připravte své nohy, které vám byly dány, otevřte své oči a uši, kterými vnímáme. Nechť se naplní naše slova : Více nebude Ty, odteď jsme My. Pojď tedy. Projděme zemi těch druhých. Poďme a rozprávejme. Vezměme svou tvář. Vezměme náš hlas. Pojďme s naším pohledem. Udělějte ze sebe náš sluch a naslouchejme slovům ostatních. Už více nejsi Ty, teď jsme My. Sejděte z hor a hledejte barvu země v tomto světe. Už více nejsi ty, teď jsme my.